Stávka La Canadenca & Pistolerisme

Období těsně po I. světové válce bylo po celé Evropě charakteristické nejen rozsáhlou změnou hranic a všeobecnou úlevou. V mnoha zemích rychle narůstala sociální nerovnost a z té plynoucí konflikt mezi průmyslníky a dělníky. Velice patrná tato situace byla i v Katalánsku. Španělská neutralita během I. světové války umožnila obrovský ekonomický růst a bohatnutí továrníků a podnikatelů v průmyslově nejrozvinutějších částech země, tedy především v Katalánsku. Do válčící Evropy se skvěle exportovalo, rostl katalánský průmysl a tím pádem se zvyšoval i počet dělníků. Přímo astronomicky rostly i ceny, zatímco platy pracujících krutě stagnovaly. A to vždy zavání průšvihem...

V té samé době pomalu začala růst síla odborů. Největší španělská anarchosyndikalistická odborová organizace CNT (Confederación Nacional del Trabajo) byla založena právě v Barceloně v roce 1910. Veliký nárůst počtu členů organizace zaznamenala během let 1918 a 1919 po kongresu v Sants. To vše sledovali podnikatelé a majitelé továren s patřičnou nevolí a přemýšleli, jak se co nejlépe odborářů zbavit. Za tímto účelem se spřáhli s vojáky, kterým v Barceloně velel Joaquim Milans del Bosch a kteří sehráli důležitou roli ve stávce La Canadenca.

STÁVKA LA CANADENCA   (5. února - 19. března 1919)

V lednu 1919 došlo ve firmě Riegos y Fuerzas del Ebro (což byla dceřiná společnost Barcelona Traction, Light and Power* - firmy se sídlem a kapitálem v Kanadě, odtud také název stávky "La Canadenca") k propuštění 8 zaměstnanců převážně z účetního oddělení kvůli tomu, že odmítli akceptovat snížení platu. 5. února 1919 se za své kolegy postavilo celé oddělení, které vstoupilo do stávky a žádalo jejich opětovné přijetí. Firma se s nimi však nemazala, oddělení nechala vyklidit policií a všechny implikované zaměstnance (okolo 120) propustila. V tu chvíli došlo ke skutečnému střetu. Ke stávkujícím se přidali i zaměstnanci v provozu a 15. února předložili vedení společnosti své návrhy: opětovné přijetí propuštěných zaměstnanců a zvýšení platů. Po dalším odmítnutí ze strany vedení došlo ve firmě k totální stávce. To pro Barcelonu znamenalo docela slušný problém - Riegos y Fuerzas del Ebro totiž zajišťovala výrobu a distribuci elektřiny pro většinu katalánské metropole a okolí. Barcelona tedy ve vteřině zhasla. V ulicích zůstalo více než 50 odstavených tramvají, fabriky přestaly vyrábět.

Španělská vláda uvažovala o vyřešení situace pomocí vojenské síly, avšak to už došlo ke spojení odborářů napříč barcelonskými elektrárnami, vodárnami i plynárnami; stávka se navíc rozšířila i do dalších průmyslových měst jako Sabadell či Badalona. To bylo první velké dělnické vítězství - více než 70% katalánského průmyslu se zastavilo. Podniky se své zaměstnance snažily do práce nahnat vyhrožováním a když ani hrozba masivního propouštění nepomohla, dostala se ke slovu armáda, v jejímž čele stál zmiňovaný Milans del Bosch. 8. března byli všichni dělníci ve věku 21-31 let povoláni jako rezervisté, přičemž dostali na výběr - buď budou pracovat na vojenský rozkaz, nebo skončí ve vězení (tato taktika se již předtím osvědčila v roce 1912 při stávce železničářů). Španělskou vládu pak poněkud šokovalo odhodlání více než tří tisícovek zaměstnanců, kteří si raději vybrali pobyt za mřížemi v pevnosti na Montjuïcu. Ještě ten samý den (8. března) bylo vyhlášeno stanné právo a kontrolu nad městem převzaly vojenské jednotky. Ty si pak musely poradit se stále rostoucí solidaritou stávkujících, jejich síla totiž nepolevovala. Postupně se ke stávce přidaly i ostatní kolektivy (například řidiči tramvají, takže ty pak musely být obsluhovány vojáky samotnými). Barcelonu postihl totální kolaps.

Vláda v Madridu ale nechtěla násilné řešení konfliktu, protože i v jiných částech Španělska v té době došlo k různým stávkám nezávislým na té katalánské. Proto nakonec ke zklamání velitele barcelonské vojenské posádky navrhla smírčí jednání mezi zástupci odborů a zaměstnavatelů. 17. března došlo ke shodě mezi oběma stranami, byť tato shoda znamenala drtivé vítězství stávkujících. Vláda se zavázala propustit na svobodu všechny zavřené stávkující (kromě těch, u nichž probíhal soudní proces), nařídit opětovné přijetí do zaměstnání všech propuštěných, všeobecné navýšení platů, zaplacení dnů ve stávce a, což je z historického hlediska asi nejvýznamnější, měla být ustanovena zákonná osmihodinová pracovní doba. 19. března, 44 dní od vypuknutí stávky La Candenca, tyto podmínky na svém velkolepém shromáždění (přes 20 000 lidí) v barcelonské Plaça de les Arenes odbory přijaly a další den se Barcelona pomalu probouzela z chaosu.

Tak jednoduše to ale neskončilo. Milans del Bosch se sice stáhl z ulic, nicméně odmítl propustit z vězení početnou skupinu dělníků. Továrny navíc dělníkům ustoupit nechtěly, a tak se 24. března obě strany "vrátily na barikády" - propukla generální stávka. Ta byla opět plná výhrůžek ze strany průmyslníků i vojska. I když španělská vláda nakonec vydala dekret, jímž byla ustanovena osmihodinová pracovní doba, nebyl definitivní konec generální stávky (14. dubna) definitivním koncem sporu. Naopak, stávka vše vyhrotila, a tak spolu v následujících několika letech vedly odbory a zaměstnavatelé jakousi studenou válku, která občas přerostla v otevřený konflikt (např. výluka - tedy "stávka" zaměstnavatelů - z přelomu let 1919 a 1920). Tuto situaci posléze de facto vyřešilo až zavedení diktatury v roce 1923. Stávka La Canadenca a následná generální stávka měly též velkou vinu na fenoménu pistolerisme, který se stal symbolem a nechutnou součástí konfliktu třídního konfliktu v Barceloně.

Stávka La Canadenca v ulicích Barcelony, 1919 (Foto: www.sapiens.cat)

PISTOLERISME
Celkově vzato stávka La Canadenca přinesla pracujícím řadu historických úspěchů, například uzákonění osmihodinové pracovní doby (v celém Španělsku), byť ještě dlouhá léta trvalo, než se těmito zákony začala řídit i většina zaměstnavatelů. Přinesla ale také řadu negativních záležitostí. jednou z nich bylo období tzv. pistolerisme (1919 - 1923).

Katalánští průmyslníci tehdy měli celkem tři možnosti, jak potlačit odbory. První z nich byl tlak na místní politiky či vládu - na tomto poli však právě po událostech jara 1919 dosti prohrávali. Další možností byly výluky či pozastavení vyplácení mezd. To bylo pro již tak bídně ohodnocené dělníky značně likvidační. Ještě horší způsob ale skýtala možnost třetí: najmout si bandu pistolníků a věci vyřešit jako na divokém západě. To byl pistolerisme. Společnosti ostatně měly dost prostředků, aby si najaly takové střelce, často vyšinuté veterány z I. světové války. Cílem byli vůdcové syndikátů. Odboráři si to ale nenechali líbit a odpovídali stejným způsobem - vražděním představitelů podplacené policie nebo finančníků samotných. V letech 1919 - 1923 tak v ulicích Barcelony (především ve čtvrtích Raval, Poble Sec, Sant Antoni) probíhá nefalšovaný pouliční boj gangů. Velkou negativní úlohu v celém konfliktu sehrála policie, která vlivem úplatků přecházela očividné zločiny páchané na dělnických předácích, zároveň často zneužívala tzv. "zákon o útěku". Ten uděloval policistům pravomoc střílet po zadrženém, který by se dal na útěk. V praxi však tento zákon zneužívali nechutným způsobem - často zastavili některého z členů CNT kvůli kontrole dokumentů a když mu je poté vrátili, odcházejícího ho střelili.

Toto řádění v ulicích po sobě zanechalo několik stovek mrtvých, často nevinných lidí, kteří se jen ve špatnou chvíli octli na špatném místě. Počet obětí na straně anarchosyndikalistů či dělníků lze počítat na stovky, oběti v řadách průmyslníků a policistů na desítky stejně jako počet mrtvých najímaných pistolníků. Jak již bylo řečeno, toto období skončilo až nástupem neméně brutální diktatury (1923 - 1930) generála Miguela Primo de Rivery.

*Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd. byla založena 12. září 1911 v Torontu (Kanada) Američanem Fredem Strakem Pearsonem. Hlavní ideou společnosti byla výroba a distribuce elektřiny do metropolitní oblasti Barcelony. Postupem času si v katalánské metropoli vytvořila monopolní postavení - kromě vedení elektřiny do domácností a továren provozovala mimo jiné i barcelonské tramvaje nebo příměstské vlaky (Ferrocarrils de Catalunya). Pro Katalánsko byla tato společnost přínosem v tom smyslu, že zde postavila několik důležitých vodních děl pro své elektrárny (Canal de Seròs, Přehrada Sant Antoni, Přehrada Camarasa, Přehrada Terradets). S příchodem občanské války začal pozvolný konec společnosti, nejprve byla kolektivizována, později sice navrácena soukromým majitelům, ale postupně rozprodána kvůli dluhům. Definitivní tečka za historií Barcelona Traction byla napsána roku 1970.

Více informací:

• VIDEO: La gran aventura de La Canadenca (TV3).
• Moreno Cullell, Vicente. La conflictivitat social a Catalunya: sindicalisme, la vaga de La Candenca i pistolerisme (1917 - 1923).