Nedáš, dostaneš

23. březen 2018 přináší další důležitý milník v současných katalánských snahách o nezávislost. Právě dnes madridský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo), personifikovaný v osobě soudce Pabla Llareny, formálně obžaloval třináct katalánských politiků ze vzpoury, za což jim v krajním případě hrozí až 30 let vězení. Obžalováno z trestných činů vzpoury, neuposlechnutí či zpronevěry je nyní celkem 25 osob, velká část z nich čelí různým kombinacím těchto obvinění. Mezi třinácti obžalovanými ze vzpoury jsou Carles Puigdemont, Oriol Junqueras, Jordi Turull, Raül Romeva, Toni Comín, Josep Rull, Dolors Bassa, Clara Ponsatí, Joaquim Form, Jordi Sánchez, Jordi Cuixart, Carme Forcadell a Marta Rovira (kompletní znění předběžného rozhodnutí zde).

Jedna z obžalovaných, Marta Rovira, se dnes zároveň stala další katalánskou političkou v exilu. Pokud bychom měli udělat co nejstručnější souhrn dosavadního řádění španělské justice, aktuální bilance je následující: 9 osob ve vazbě (Junqueras, Forcadell, Cuixart, Sánchez, Romeva, Turull, Rull, Forn, Bassa), 7 osob v exilu a s eurozatykačem na krku (Puigdemont, Ponsatí, Comín, Rovira, Puig, Serret, Gabriel) a dalších 9 popotahovaných justicí prozatím na svobodě (Borràs, Mundó, Vila, Corominas, Guinó, Simó, Barrufet, Nuet, Boya). Soud by měl začít pravděpodobně na podzim tohoto roku a nepochybně se potáhne dlouhé měsíce. Na zevrubnou kritiku španělské justice a zejména faktu, že v zemi dnes neexistuje oddělení soudní a výkonné moci, tedy bude ještě času více než dost. Kritika dnešního článku totiž poputuje takřka výhradně do tábora politiků zastávajících ideu katalánské nezávislosti.

Události posledních 48 hodin totiž opět jen potvrdily známé sportovní rčení "nedáš, dostaneš". Současné dění ukazuje skutečně trestuhodnou nepřipravenost a naivitu katalánských politiků, kteří od konce letních prázdnin neustále jen improvizují. Je samozřejmě potřeba říct, že španělská vláda jim často ani nedává jinou možnost, ale koneckonců je to právě španělská vláda, kdo má již od počátku v rukávu všechny trumfy a rozhodně se nebojí je při hře využívat. Zejména justiční odveta se přeci jen dala očekávat, a je až s podivem, že vzhledem k nepříliš důrazné snaze o reálnou nezávislost katalánští politici tak nějak nepomysleli na zadní vrátka. Typickou ukázkou je jejich rozprchnutí se na všechny strany (exil, vazba), které sice zpočátku ještě mohlo působit jako promyšlená taktika k internacionalizaci celého konfliktu, ale postupem času se jasně ukazuje, že jde o někdy až zoufale improvizovanou reakci na evidentně neočekávaný postup madridské vlády.

Ani tři měsíce po volbách, v nichž zastánci nezávislosti obdrželi dostatečnou většinu k sestavení vlády, se region nedokázal zbavit madridské vlády v podobě stále fungujícího článku 155 španělské ústavy. Španělská vláda za pomoci justičního aparátu samozřejmě dělá vše proto, aby sestavení vlády independentistů zabránila, avšak během posledních týdnů se velmi často potvrzovala i jedna z velkých obav, o nichž jsme se zmiňovali již v některém z předchozích článků. Faktem totiž je, že španělský premiér Mariano Rajoy se sice na první pohled a často i poslech zdá být až směšně nekompetentním politikem, ale jeho taktický přístup (tedy dělat jen nutné minimum a ještě špatně) vlastně docela funguje. Pořád platí, že nikdo v posledních letech neudělal pro rozšíření počtu zastánců nezávislosti více než právě Rajoy, avšak v souvislosti s prosincovým svoláním předčasných regionálních voleb v Katalánsku se opět ukazuje, že zastánci nezávislosti jsou skutečně zoufale nejednotní a celý problém si tak často ještě sami zhoršují. Jinak by si totiž i přes všechny nesnáze dokázali poradit se všemi dosavadními překážkami, které jim (často i za cenu pošlapání základních lidských práv) španělská vláda klade do cesty. Ale to se přece dalo čekat... 

Místo pevného semknutí a rychlé schopnosti adaptace na všechny nepřátelské ataky Madridu jsme prozatím od zástupců JxC a ERC slyšeli jen neustálé hádky o rozdělení funkcí apod. korunu tomu pak tradičně nasadili zástupci extremistické formace CUP, jejíž parlamentní mluvčí Carles Riera se ve čtvrtek 22. března vlastně již definitivně distancoval svým prohlášením, že pro CUP celý proces nezávislosti dávno skončil a že přechází do opozice. CUP totiž i nadále setrvává ve své vybájené Katalánské republice a řada Katalánců stranu neustále chválí pro její neustálou koherenci. Politický realismus těmto lidem nejspíš nic neříká. Ale ono se jim vlastně není co divit, neboť realističtěji smýšlející politikové z JxC a ERC prokázali v mnoha ohledech velkou naivitu. Ilustrativním paradoxem toho všeho je i skutečnost, že zatímco nikomu z CUP vězení nehrozí a exil Anny Gabriel se vzhledem k jejímu dnešnímu obvinění (které s sebou nese pouze hrozbu zákazu výkonu veřejné funkce) jeví jen jako přepjaté gesto, vrcholní představitelé umírněnějších JxC, ERC a občanské společnosti prožijí následující měsíce a možná celé roky vždy jednou či dokonce oběma nohama ve vězení.

Právě teď se po celém Katalánsku demonstruje. Je pravdou, že katalánská politická reprezentace svůj boj do vítězného konce nedotáhla, ale zároveň za něj nese doposud největší represe. Katalánci teď mají možná jednu z posledních šancí dát jasně najevo, že za svými politickými vůdci stojí. Jedna večerní demonstrace ale bude žalostně málo. To funguje možná zde ve středu Evropy, kde po jediné větší demonstraci padají vlády či celé režimy, ale v katalánském kontextu to stačit nebude, jak ukazuje posledních 8 let. Je jistě obdivuhodné, že časté statisícové a milionové demonstrace nikdy z katalánské strany nepřerostly v protesty násilné. Budiž jim to ke cti, i když na Evropskou unii to evidentně dojem nedělá. Na druhou stranu je ale patrné, že velká část katalánské společnosti stále preferuje spíše celkový klid a není ochotná pro nezávislost udělat nějaký výraznější krok v podobě déle trvající nátlakové stávky apod.

Zpátky k reprezentaci politické. Očekává se, že všichni obžalovaní budou v nejbližších dnech formálně zbaveni výkonu veřejných funkcí. Pro zastánce nezávislosti v katalánském parlamentu to může být paradoxně výhoda, neboť do poslaneckých křesel za tyto osobnosti zasednou náhradníci, kteří nebudou ve svých pravomocích hlasovat apod. tolik omezeni. Možná se díky tomu konečně podaří sestavit vládu, která konečně zvrátí čím dál hlubší a bolestnější zásahy článku 155 do autonomie regionu. Na podzim "nedali" a z protiútoku naopak "inkasovali". Hned několikrát. Proto, v případě že se pouliční protesty v následujících týdnech nějak nezvrhnou, je teď jedinou povinností politiků zastávajících nezávislost snaha sestavit fungující regionální vládu a co nejrychleji napravit škody, které v regionu mezitím stihla napáchat madridská klika. Čas mají do 22. května. Pak hrozí další předčasné volby, kde už také části populace může dojít trpělivost a pak to bude to pravé "nedáš, dostaneš". Ciutadans už se na to třesou.

Portréty všech 13 obviněných ze vzpoury (Foto: www.elnacional.cat)