Vůbec nejhorší zdokumentované vlakové neštěstí v katalánské historii se odehrálo 11. února 1939 v Barceloně, jen dva týdny poté, co město obsadily frankistické oddíly. Právě dobová kulisa v podobě všemocného frankistického režimu, jemuž po pádu Barcelony chybělo už jen pár týdnů k dovršení své nadvlády nad Španělskem, znamenala faktické utajení celé nehody na dlouhé desítky let.
Ačkoliv dodnes nejsou příčiny celého neštěstí přesně známy, podle historika Carlese Salmeróna se celá událost udála přibližně takto: "Zmiňovaný vlak na lince z Terrassy do Barcelony projel bez zastavení tunelem pod pohořím Collserola, odkud se cesta do Barcelony už jenom svažuje. Pravděpodobná nefunkčnost brzd způsobila, že vlak tedy mezi stanicemi Peu del Funicular a Sarrià začal nabírat na rychlosti, a tak při příjezdu do stanice Sarrià některou svojí vykolejenou částí nekontrolovatelně narazil do zde stojícího vlaku v opačném směru, do něhož právě nastupovali lidé. Část vlaku pak údajně pokračovala ještě dál až do stanice Sant Gervasi, kde se zastavila o další zde stojící, naštěstí prázdný vlak. Řada lidí prý přišla o život tak, že mezi stanicemi Sarrià a Sant Gervasi vyskočili z vlaku, další mrtví byli výsledkem finální srážky".
Při nehodě zahynulo celkem 32 osob a další 130 bylo zraněno. Jak už bylo řečeno, tehdejší frankistická administrativa se snažila celé neštěstí v rámci možností ututlat, a tak se v lokálním tisku objevily jen kusé a nejasné zprávy, které v tom nejdetailnějším pojetí hovořily o několika málo mrtvých. Nehoda podobných rozměrů by samozřejmě pro nově nastupující režim byl jen další nepříjemností v právě končící válce. Výše uvedené počty mrtvých a zraněných dnes známe jen díky statistikám z nemocničních archivů. Široká veřejnost se o rozsahu a vážnosti nehody z 11. února 1939 dozvěděla prakticky až po konci Frankova režimu, tedy s několika desítkami let zpoždění. Podobný přístup k neštěstím takového rozsahu je ale vlastní většině autoritativních režimů, s čímž máme osobní zkušenost i v Československu. Historik Carles Salmerón, který neštěstí zmiňuje ve své knize El tren de Sarrià (1988), navíc válečné časy i frankistickou administrativu obviňuje z nepřímého zavinění celého neštěstí: "Společnost Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya byla po vstupu frankistických jednotek do města zmilitarizována. Kontrolu převzaly vojenské složky poté, co společnost zbavily všech zbývajících politicky nevyhovujících zaměstnanců. Společnost tedy v té době disponovala minimem zkušeného personálu. Vzhledem k probíhající občanské válce také v letech 1936-1939 neprobíhala žádná údržba kolejí či vozového parku společnosti. Všechny tyto faktory jistě při neštěstí hrály svou roli".
Co do počtu mrtvých a zraněných jde nejspíš o největší zdokumentované železniční neštěstí na katalánském území. Díky své průmyslové minulosti bylo Katalánsko již od poloviny 19. století protkáno mnoha železničními tratěmi, proto zde také ve srovnání se zbytkem Pyrenejského poloostrova častěji docházelo k podobných nehodám. První velká smrtelná nehoda byla v Katalánsku zaznamenána v říjnu 1863, kdy při pádu mostu u města Hostalric zahynulo 21 osob. Větší nehody s jednou či dvěma desítkami mrtvých se pak opakovaly pravidelně skoro každou dekádu až do konce španělské občanské války. Mezi ty nejznámější patří třeba ta u Riudecanyes (listopad 1907, pád mostu, 22 mrtvých) nebo velké neštěstí, které se odehrálo na stejné trati jako to z roku 1939 (duben 1925, Les Planes, 16 mrtvých). K tomu asi největšímu, avšak prakticky nezdokumentovanému neštěstí na katalánském území došlo v září 1938 poblíž železniční stanice Martorell - před devátou hodinou večer se tam za silného deště srazil nákladní vlak s osobním. Ani tato nehoda takřka nepronikla na stránky médií, které v době válečného konfliktu svírala přísná cenzura. Proto odhady počtu obětí této tragédie kolísají mezi 30 a 60, přičemž zraněných mohly být až dvě stovky cestujících.
Nicméně ani v posledních dekádách není cestování vlakem po Katalánsku zárukou 100% bezpečí. V únoru 1977 došlo k velkému vlakovému neštěstí u města Sant Andreu de la Barca (22 mrtvých) a v prosinci 1979 k podobně tragické události došlo asi kilometr od města Franqueses del Vallès (19 mrtvých). Z posledních let musíme zmínit i tragický incident, k němuž došlo o svatojánské noci roku 2010 na nádraží v Castelldefels. Půl hodiny před půlnocí totiž tamní nástupiště zaplnili lidé vystupující z regionálního vlaku. Někteří z nich si chtěli zkrátit cestu přes kolej, po které v té chvíli projížděl rychlík z Alicante do Barcelony. Výsledkem bylo 12 mrtvých lidí ve věku 16-28 let. Na závěr ještě doplňme, že na Pyrenejském poloostrově došlo i k jednomu z největších železničních neštěstí všech dob. Došlo k němu 3. ledna 1944 ve španělské provincii León, nedaleko vesnice Torre del Bierzo. V tunelu poblíž místní vlakové stanice se srazily dva vlaky, do nichž později narazil ještě jeden nákladní. Celý tunel se rázem proměnil ve žhnoucí peklo. I v tomto případě frankistická vláda rozměr celého neštěstí značně umenšila, když zpočátku hovořila o 58 obětech, i když pozdější dokumenty hovoří o minimálně 200 obětech. Podle odborníků na danou problematiku ale celkových obětí tragédie mohlo být mnohem víc, neboť podle dobových informací byly vzhledem k vánočním svátkům dosti plné. Nejčastěji se dnes uvádějí cifry mezi 200 a 500 oběťmi.
Ačkoliv dodnes nejsou příčiny celého neštěstí přesně známy, podle historika Carlese Salmeróna se celá událost udála přibližně takto: "Zmiňovaný vlak na lince z Terrassy do Barcelony projel bez zastavení tunelem pod pohořím Collserola, odkud se cesta do Barcelony už jenom svažuje. Pravděpodobná nefunkčnost brzd způsobila, že vlak tedy mezi stanicemi Peu del Funicular a Sarrià začal nabírat na rychlosti, a tak při příjezdu do stanice Sarrià některou svojí vykolejenou částí nekontrolovatelně narazil do zde stojícího vlaku v opačném směru, do něhož právě nastupovali lidé. Část vlaku pak údajně pokračovala ještě dál až do stanice Sant Gervasi, kde se zastavila o další zde stojící, naštěstí prázdný vlak. Řada lidí prý přišla o život tak, že mezi stanicemi Sarrià a Sant Gervasi vyskočili z vlaku, další mrtví byli výsledkem finální srážky".
Při nehodě zahynulo celkem 32 osob a další 130 bylo zraněno. Jak už bylo řečeno, tehdejší frankistická administrativa se snažila celé neštěstí v rámci možností ututlat, a tak se v lokálním tisku objevily jen kusé a nejasné zprávy, které v tom nejdetailnějším pojetí hovořily o několika málo mrtvých. Nehoda podobných rozměrů by samozřejmě pro nově nastupující režim byl jen další nepříjemností v právě končící válce. Výše uvedené počty mrtvých a zraněných dnes známe jen díky statistikám z nemocničních archivů. Široká veřejnost se o rozsahu a vážnosti nehody z 11. února 1939 dozvěděla prakticky až po konci Frankova režimu, tedy s několika desítkami let zpoždění. Podobný přístup k neštěstím takového rozsahu je ale vlastní většině autoritativních režimů, s čímž máme osobní zkušenost i v Československu. Historik Carles Salmerón, který neštěstí zmiňuje ve své knize El tren de Sarrià (1988), navíc válečné časy i frankistickou administrativu obviňuje z nepřímého zavinění celého neštěstí: "Společnost Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya byla po vstupu frankistických jednotek do města zmilitarizována. Kontrolu převzaly vojenské složky poté, co společnost zbavily všech zbývajících politicky nevyhovujících zaměstnanců. Společnost tedy v té době disponovala minimem zkušeného personálu. Vzhledem k probíhající občanské válce také v letech 1936-1939 neprobíhala žádná údržba kolejí či vozového parku společnosti. Všechny tyto faktory jistě při neštěstí hrály svou roli".
 |
| Záběry z nehody poblíž stanice Les Planes v dubnu 1925 (Foto: Mundo Gráfico) |
Co do počtu mrtvých a zraněných jde nejspíš o největší zdokumentované železniční neštěstí na katalánském území. Díky své průmyslové minulosti bylo Katalánsko již od poloviny 19. století protkáno mnoha železničními tratěmi, proto zde také ve srovnání se zbytkem Pyrenejského poloostrova častěji docházelo k podobných nehodám. První velká smrtelná nehoda byla v Katalánsku zaznamenána v říjnu 1863, kdy při pádu mostu u města Hostalric zahynulo 21 osob. Větší nehody s jednou či dvěma desítkami mrtvých se pak opakovaly pravidelně skoro každou dekádu až do konce španělské občanské války. Mezi ty nejznámější patří třeba ta u Riudecanyes (listopad 1907, pád mostu, 22 mrtvých) nebo velké neštěstí, které se odehrálo na stejné trati jako to z roku 1939 (duben 1925, Les Planes, 16 mrtvých). K tomu asi největšímu, avšak prakticky nezdokumentovanému neštěstí na katalánském území došlo v září 1938 poblíž železniční stanice Martorell - před devátou hodinou večer se tam za silného deště srazil nákladní vlak s osobním. Ani tato nehoda takřka nepronikla na stránky médií, které v době válečného konfliktu svírala přísná cenzura. Proto odhady počtu obětí této tragédie kolísají mezi 30 a 60, přičemž zraněných mohly být až dvě stovky cestujících.
Nicméně ani v posledních dekádách není cestování vlakem po Katalánsku zárukou 100% bezpečí. V únoru 1977 došlo k velkému vlakovému neštěstí u města Sant Andreu de la Barca (22 mrtvých) a v prosinci 1979 k podobně tragické události došlo asi kilometr od města Franqueses del Vallès (19 mrtvých). Z posledních let musíme zmínit i tragický incident, k němuž došlo o svatojánské noci roku 2010 na nádraží v Castelldefels. Půl hodiny před půlnocí totiž tamní nástupiště zaplnili lidé vystupující z regionálního vlaku. Někteří z nich si chtěli zkrátit cestu přes kolej, po které v té chvíli projížděl rychlík z Alicante do Barcelony. Výsledkem bylo 12 mrtvých lidí ve věku 16-28 let. Na závěr ještě doplňme, že na Pyrenejském poloostrově došlo i k jednomu z největších železničních neštěstí všech dob. Došlo k němu 3. ledna 1944 ve španělské provincii León, nedaleko vesnice Torre del Bierzo. V tunelu poblíž místní vlakové stanice se srazily dva vlaky, do nichž později narazil ještě jeden nákladní. Celý tunel se rázem proměnil ve žhnoucí peklo. I v tomto případě frankistická vláda rozměr celého neštěstí značně umenšila, když zpočátku hovořila o 58 obětech, i když pozdější dokumenty hovoří o minimálně 200 obětech. Podle odborníků na danou problematiku ale celkových obětí tragédie mohlo být mnohem víc, neboť podle dobových informací byly vzhledem k vánočním svátkům dosti plné. Nejčastěji se dnes uvádějí cifry mezi 200 a 500 oběťmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat