Josep Pijoan

V Česku ho máme neodmyslitelně spjatého s nepřekonatelným mnohosvazkovým dílem Dějiny umění, nicméně pro Katalánsko byl Josep Pijoan dodnes ne zcela doceněným hybatelem kulturního života na počátku 20. století. Velká řada z nejznámějších katalánských kulturních institucí se dnes může chlubit tím, že právě tento architekt, poeta, historik a kritik umění stál u jejich zrodu.

   

Josep Pijoan
(Foto: Museu Nacional d'Art de Catalunya)

Josep Pijoan i Soteras (1879-1963) byl od malička poněkud rozpolcen mezi literaturou a výtvarným uměním. I když v září 1902 v Barceloně úspěšně zakončil studium architektury, jeho životním posláním v té době byla spíše poezie. První básně publikoval již roku 1901, rozsáhlejší sbírku pak o čtyři roky později. Na tyto básnické krůčky dohlížel jeho velký přítel a mentor, slavný katalánský básník Joan Maragall.

Rozhodujícím okamžikem jeho budoucí kariéry však byla studijní cesta po Itálii (1903-1904), při níž si uvědomil, že mnohem víc než poezie a architektura ho baví poznávání jednotlivých uměleckých stylů, bádání v archivech a následné psaní o svých zjištěních. Svou profesionální dráhu tak od dané chvíle směřoval spíše do uměleckých a akademických kruhů; jako architekt se podílel jen na několika zakázkách během svého pobytu v Kanadě a také na náhrobní desce zmiňovaného básníka Maragalla. Po návratu z Itálie pobýval několik let (1904-1910) v Barceloně. Během nich učil na univerzitě a ve vědecké komunitě se proslavil svými studiemi o katalánském románském umění. Mezitím z něj Enric Prat de la Riba, jeden z tehdejších nejvýznamnějších katalánských politiků, učinil svého tajemníka. V této funkci se Pijoanovi podařilo v Barceloně nastartovat spoustu důležitých kulturních projektů, kupříkladu zrod Museu d'Art de Barcelona, předchůdce dnešního MNAC, nebo vytvoření Institut d'Estudis Catalans a Biblioteca de Catalunya (1907).

I když Barcelonu roku 1910 natrvalo opustil, do města se v následujících letech pravidelně vracel. Jeho odchod byl spojen především se dvěma skutečnostmi. Jednak intrikami v katalánské politice (spor s Puig i Cadafalchem), stejně tak ale milostnou avantýrou s múzou celé tehdejší umělecké elity, Teresou Mestre. Mestre se nakonec stala první Pijoanovou ženou, roku 1913 se spolu odstěhovali do Kanady, kde Pijoan přednášel na univerzitě v Torontu hispánskou kulturu. V letech 1922-1948 pak rodina žila v Los Angeles, Chicagu, New Yorku či Mexiku; zpátky do Španělska se Pijoan především kvůli složité politické situaci nikdy příliš nehrnul. Teresa Mestre zemřela roku 1948, Pijoan se následně vrátil do Evropy (Lausanne) a o dva roky později oženil s Geneviève Bugnion, s níž měl ještě v docela požehnaném věku 73 let dceru Irene.

Ačkoliv v Katalánsku si ho nejvíce cení pro jeho aktivní roli při vzniku řady klíčových kulturních institucí, celosvětově Josep Pijoan proslul především jako autor oceňovaného díla Historia del arte. El arte a través de la historia (3 svazky, 1914-1916), které v českém prostředí známe především jako obří dvanáctisvazkovou encyklopedii Dějiny umění*.

*Prakticky však z Pijoanova díla vychází jen prvních deset dílů; svazky 11 a 12 se zabývají moderním uměním jsou dílem jiných autorů, byť Pijoanovo jméno se na obálce těchto svazků též objevuje.