Antoni Lofrasso byl voják a spisovatel pocházející z katalánsky hovořícího sardinského města Alguer. Žil ve druhé polovině 16. století, avšak údaje o přesných letech jeho narození či smrti se rozcházejí (nejčastěji uvádějí rozmezí 1540-1600). S jistotou víme jen to, že kvůli určitým potížím spojeným s obviněním z vraždy při souboji musel opustit rodné město, odkud se vydal do katalánské metropole, kde vydal svá dvě stěžejní díla, obě ve španělštině.
Roku 1571 vydal Los mil y doscientos consejos y avisos discretos, veršované rady pro své syny, kteří zůstali na Sardinii. Kniha hovoří o rozličných profesích dané epochy a nese, podobně jako některá jeho další díla, známky inspirace neapolským autorem Jacopem Sannazarem. Součástí díla je i poměrně rozsáhlý popis bitvy u Lepanta, které se možná autor zúčastnil. Naopak Lofrassovým největším prozaickým dílem byl pastýřský román Los diez libros de Fortuna y Amor (1573). V něm čtenář najde jak popis autorova rodného ostrova, tak vhled do života barcelonské smetánky. Lofrasso byl podle všeho v Barceloně v kontaktu se skutečně významnými a mocnými lidmi. Asi nejvíce se však toto dílo zmiňuje v souvislosti se Cervantesovým Donem Quijotem. V šesté kapitole prvního dílu Quijota je totiž Lofrassovo dílo jedním z těch, které je zachráněno před spálením na hranici. Podle některých vykladačů Cervantesova románu jde v tomto případě o soudy spíše ironické, nicméně to nic nemění na tom, že dílo Los diez libros de Fortuna y Amor mohlo nejslavnějšímu španělskému spisovateli všech dob sloužit jako určitá inspirace, například pro pojmenování Dulciney z Tobosa.
Kromě výše uvedeného byl Lofrasso autorem několika básní v katalánštině i v sardštině. Jeho postupný příklon ke španělštině je však historiky vnímán jako dokonalá alegorie úpadku katalánštiny v 16. stol., když ukazuje, jakým způsobem vzdělaná elita přecházela od rodné katalánštiny ke kastilštině. Nic moc dalšího o něm nevíme, pro více informací doporučujeme kupříkladu článek, který před lety napsala María Rosa Mussons.
