23. 8. 2015

Zenòbia Camprubí: Dokonalá žena poetova?

Španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881 - 1958) dnes patří do zlatého fondu španělského písemnictví, což dokazuje i skutečnost, že mu v roce 1956 byla udělena Nobelova cena za literaturu. V jeho případě ale stoprocentně platí okřídlené přísloví, že za každým úspěšným mužem stojí žena. Pravdou je, že snad žádný poeta (a Juan Ramón Jiménez obzvlášť) by si nemohl přát lepší...

Tou ženou byla katalánská spisovatelka a překladatelka Zenòbia Camprubí (1887 - 1956) a jejich seznámení je opravdu jak z nějakého sentimentálního románu. Ptáte se, čím přesně mladá Zenòbia okouzlila tehdy již poměrně uznávaného poetu? Pak tedy vězte, že Juan Ramón Jiménez se bláznivě zamiloval do jejího smíchu. Legenda praví, že jednoho večera roku 1913 se náš poeta ubytoval v jednom madridském penzionu a přes zeď uslyšel z vedlejšího pokoje ženský smích, který mu dokonale učaroval. Dlouho ten zvláštní smích nemohl dostat z hlavy, až ho o něco později uslyšel znovu, když se účastnil konference v tehdejší slavné madridské kulturní instituci, kterou svět dodnes zná pod názvem Residencia de Estudiantes. Smích patřil tehdy 26leté Zenòbii, do níž se básník okamžitě zamiloval. Tak lehké to s ní ale neměl. Zenòbia před jeho námluvami stále prchala. Jiménez ji začal pronásledovat verši, které postupně nabíraly na urputnosti a vášnivosti; i tak se Zenòbia stále nedala a utekla před rozvášněným poetou až do New Yorku. I tam ji ale Juan Ramón Jiménez následoval, a tak to nemohlo dopadnout jinak než svatbou na jaře roku 1916. A od té chvíle už ji nepustil.


Otec Zenòbie, Raimundo Camprubí, byl katalánský inženýr, jenž se na pracovní cestě v Portoriku seznámil s Isabel Aymar, dívkou z dobře situované italsko-americké podnikatelské rodiny. Zenòbia se narodila na konci srpna 1887 v katalánském městečku Malgrat de Mar, kde tehdy Raimundo a Isabel trávili prázdniny. Spíše než její katalánský původ ale Zenòbii charakterizovalo určité světoběžnictví. Mládí strávila na cestách mezi Barcelonou, Madridem a New Yorkem. Tady ale její spojení s Katalánskem v podstatě končí. Život ji zavál někam docela jinam. Díky dobrému rodinnému zázemí se mladé slečně dostalo vybraného a liberálního vzdělání, díky svým rodičům byla navíc plně bilingvní (angličtina-španělština). Již od 15 let se v ní začínal projevovat určitý literární talent. V letech 1905 - 1909 žila a studovala v USA, kde se jí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dostalo literárního vzdělání, objevovala také myšlenky feminismu.


   
Svatební den (2. března 1916)
Zenòbie Camprubí a Juana Ramóna Jiméneze
(Foto: www.elpais.com)
Svatba s Juanem Ramónem Jiménezem (1916) ale pro její život znamená velkou změnu. Od této chvíle se stává ženou spisovatelovou na plný úvazek. Na tomto místě je třeba připomenout, že Juan Ramón Jiménez patřil mezi ten nejdepresivnější typ básníků. Ačkoliv pocházel z velice bohaté rodiny a v mládí si mohl dopřávat všech možných výstřelků a radostí života, po celý život ho provázely silné deprese. Pro svou básnickou tvorbu potřeboval naprostý klid a veškerých praktických záležitostí spojených se svým posláním vlastně nebyl schopen. Vše za něj tedy dělala Zenòbia. 

Byla mu psychickou oporou, zapisovatelkou, editorkou, sekretářkou, korektorkou, literární agentkou a dokonce i řidičkou, když spolu cestovali po Španělsku (pro zajímavost dodejme, že byla jednou z prvních žen za volantem na celém Pyrenejském poloostrově). Jejich vztah prošel řadou těžkých okamžiků, ale jejich láska byla zkrátka z těch, které nakonec přemůže jen smrt*. Španělsko oba opouští v roce 1936 a jejich život se posléze odvíjí v USA. I tam ale Jiménez trpí tak těžkými depresemi, že ani nepíše. I tehdy se ale může spolehnout na svého strážného anděla v podobě Zenòbie. Ta si i přes neustále se vracející rakovinu, která ji s přestávkami trápí od roku 1931, najde práci jako profesorka literatury na University of Maryland, a tak má domácnost alespoň nějaký ten finanční příjem. Na tomto místě se sluší připomenout, že Zenòbia Camprubí se do dějin španělské literatury zapsala i jinak než jako "dokonalá žena poetova". Její univerzitní působení bylo důležitým impulsem k růstu zájmu o španělskou literaturu a kulturu v USA. Zároveň také již od mládí pracovala na španělských překladech bengálského nobelisty Rabíndranátha Thákura. Ačkoliv pod těmito překlady, které jsou ve Španělsku populární a uznávané dodnes, figuruje podpis obou manželů a společnost často za překladatele Thákura považuje právě Jiméneze, pravdou je, že hlavní podíl na nich měla Zenòbia.

Zenòbia se již nacházela na smrtelné posteli, když se dozvěděla, že její muž má dostat o několik týdnů později Nobelovu cenu za literaturu. Byla to nakonec ona, kdo mu tu radostnou novinu sdělil. Až do poslední chvíle myslela jen a jen na svého básníka a ačkoliv ji nesmírně tížilo, že na světě nechá Juana Ramóna samotného, umírala s pocitem velikého zadostiučinění. Zemřela 28. října 1956. Juan Ramón Jiménez byl její smrtí zcela zdrcený. Slavnostního předání Nobelovy ceny se nezúčastnil a vlastně mu už v tu chvíli bylo jakékoliv ocenění jeho literární kariéry fuk. Měl sílu jen na to, aby se každý den vydal na hřbitov, kde si pak hodiny se svou ženou povídal... Jeden z nejslavnějších španělských básníků všech dob nakonec odešel za svou milovanou Zenòbií v květnu 1958.



* Juan Ramón Jiménez v životě dokázal okouzlit řadu žen, přesto však měl vždy oči jen a jen pro svou Zenòbii. S tím se pojí i jedna tragická epizoda v životě tohoto španělského básníka. Na konci roku 1931 se s Juanem Ramónem a Zenòbií seznámila mladá a velice talentovaná sochařka a malířka Marga Gil Roësset (1908 - 1932). Ta se do básníka zamilovala na první pohled, avšak skutečnost, že on byl ženatý a že Marga sama byla silně nábožensky založená, přispěla k tomu, že šlo o lásku na věčnost odsouzenou k tomu, aby byla pouze platonická. Marga s manželi navázala intenzivní přátelství a dokonce během několika dní vytvořila umělecky velmi hodnotnou bustu Zenòbie. Nicméně svou nenaplnitelnou lásku k Juanu Ramónovi nakonec 24letá umělkyně nedokázala snést a 28. července 1932 spáchala sebevraždu. Ještě předtím v ateliéru zničila takřka všechno své dílo - symbolicky ušetřila jen bustu Zenòbie. Kromě toho zanechala dopisy na rozloučenou své rodině a právě Zenòbii. Před smrtí taktéž ještě stihla navštívit milovaného básníka a se slovy "Teď to nečti" mu předala svůj deník, ve kterém si vedla zápisky o své lásce k němu. Pro Juana Ramóna i Zenòbii byla smrt Margy velkým šokem, ze kterého se vzpamatovávali několik měsíců. Nakonec ale i tuto tragickou epizodu společně překonali a Marga navždy zůstala v jejich srdcích a její dílo - busta Zenòbie - zaujímala čestné místo v poetově pracovně.

Žádné komentáře:

Okomentovat