Paronella Park

Ačkoliv se zde věnujeme takřka výhradně zajímavostem z katalánsky hovořícího území, občas rádi uděláme výjimku. Již několikrát jsme se tak vydali daleko od Katalánska, a dokonce i mimo Evropu. Tak daleko jako dnes jsme však ještě nebyli. Katalánská diaspora po světě je překvapivě rozšířená a v dnešním článku zavítáme do malé katalánské komunity, jež na počátku 20. století vznikla v městečku Innisfail v australském státě Queensland, nedaleko Velkého korálového útesu.

Současná podoba Paronella Parku (Foto: lamirillacontenidos.com)

Většina z nás si nejspíš Austrálii představí jako zemi nekonečných pouští a ráj surfařů. Na severu státu Queensland se však nalézá i kousek zelené džungle, která skrývá nejedno překvapení. Jedním z nich je i památka na zajímavý životní osud katalánského imigranta Josepa Paronelly. Městečko Innisfail totiž ve 20. letech 20. století doslova zaplavilo množství přistěhovalců ze Španělska, konkrétně z Katalánska a Baskicka. Jedním z Katalánců, kteří sem podnikli dlouhatánskou cestu lodí z Evropy, byl i Josep Paronella i Buxeda, přezdívaný "el Pep de la Vall" podle vesničky Vall de Santa Creu, kde se narodil. Idylické místo poblíž známého katalánského kláštera Sant Pere de Rodes mu však dlouho domovem nebylo. Josep se narodil 26. února 1887 jako nejmladší ze šesti sourozenců, ale kvůli brzké smrti rodičů byl ještě jako dítě nucen nastoupit do učení na pekaře a později se vydal hledat štěstí až do Pamplony. Tam ho po čase zaujal inzerát nabízející práci v Austrálii. Tehdy 26letý Josep nad tím příliš nepřemýšlel a na jaře 1913 se nalodil směr Sydney, kam připlul 24. července téhož roku.

Podobně jako řada jeho krajanů pak zamířil rovnou do státu Queensland, kde nejprve pracoval na třtinových plantážích a později se díky znalosti pekařského řemesla stal kuchařem. Když si vydělal dost peněz, koupil si vlastní plantáž. Po deseti letech v Austrálii Josep shromáždil už poměrně solidní majetek, který mu umožnil krátký návrat do Katalánska, kam se vrátil pro svou snoubenku Matilde. Ta se však mezitím provdala za jiného, nicméně Josep byl odhodlán vrátit se za oceán s manželkou, a tak požádal o ruku Matildinu mladší sestru Margaritu. Po návratu do Austrálie spolu dlouho hledali ideální místo k životu, až se jim roku 1929 podařilo zakoupit pozemky nedaleko vesničky Mena Creek. Na kouzelném místě u řeky a romantického vodopádu dvojice postupně a holýma rukama vybudovala malý zábavní park, ideální pro rodiny s dětmi. Přesně tak se začala psát historie Paronella Parku...

Nejdříve ze všeho Paronella postavil emblematické centrální schodiště, později přistavěl i několik dalších pavilonů. Nutno podotknout, že Paronella rozhodně nepatřil k nejbohatším lidem v okolí - většinu práce zastal sám s pomocí dvou místních Aboriginců. Katalánský rodák dílo od samého začátku hodlal sdílet s ostatními lidmi, park se proto roku 1935 otevřel široké veřejnosti. Paronella Park se mezi místními rychle stal oblíbeným místem pro trávení příjemných rodinných víkendů. Každou sobotu se zde promítaly filmy a pořádaly se tu taneční bály. V areálu byl plavecký rybníček pokrytý lekníny, kamenné mosty, tichý lesík (sám Paronella tu vysázel prý až 7 000 stromů) i kulturní vyžití v podobě několika vystavených kolekcí pána domu, jenž si liboval zejména ve sbírání mincí, pohlednic či panenek. Nechyběly dokonce ani tenisové kurty a několik dětských hřišť. Idylka ovšem netrvala dlouho. Již za Josepova života oblast Mena Creek pozbyla důležitosti, neboť nově postavená silnice vedoucí až do Cairnsu vesničku dalece míjela. Paronella Park tak ztratil na atraktivitě. Roku 1946 komplex poškodily povodně (místo je v záplavové zóně dodnes) a o dva roky později park přišel i o svého konstruktéra. Josep Paronella odešel na onen svět. O místo se sice dalších více než dvacet let staraly jeho děti, nicméně i nad nimi se později slehla zem, a tak celý komplex roku 1977 změnil majitele. Chátrající objekty definitivně dorazil požár v roku 1979, po němž na místě zbyly jen trosky. 

Roku 1993 park odkoupil australský podnikatel Mark Evans, jenž se místo pod názvem "Spanish Castle" pokusil oživit a postupně z něj opět vybudoval oblíbenou turistickou zastávku. Dnes park navštěvují statisíce výletníků ročně. Nejblíže je sem stále z města Cairns, které se nachází ve vzdálenosti 120 kilometrů, cesta z hlavního města Queenslandu (Brisbane) by vám autem zabrala přibližně 18 hodin. I v současnosti se tento romantický park uprostřed džungle musí vyrovnávat s působením přírodních živlů. Kromě několika povodní ho tvrdě zasáhly i některé cyklony (poslední velký v roce 2011), nicméně areál katalánského původu stále odolává. Paronella by byl jistě potěšen.

Juan Marsé

Juan Marsé byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších spisovatelů narozených v Katalánsku. Na druhou stranu je ovšem pravda, že v současném Katalánsku se mu přeci jen nedostalo odpovídajícího uznání především vzhledem k tomu, že psal výhradně španělsky. Tím se řadil ke spoustě dalších slavných katalánských autorů, kteří však byli výhradní součástí španělsky psaných literatur. Nicméně v rámci Španělska se mu dostalo těch nejvyšších literárních poct včetně prestižní Cervantesovy ceny, kterou získal za celoživotní přínos španělsky psané literatuře v roce 2008. S některými Marsého díly se mohli setkat i čeští čtenáři.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Marsé byl znám především jako vynikající romanopisec, nicméně i jeho životní příběh by vydal na slušný román plný zvratů. Spisovatel se narodil 8. ledna 1933 jako Juan Faneca Roca, avšak řízením osudu se dostal prakticky ihned po narození do adoptivní rodiny, jejíž příjmení Marsé Carbó převzal. Vyrůstal v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, kde se jeho královstvím staly komiksové příběhy a pravidelné návštěvy všech místních biografů, neboť jeho adoptivní otec se v poválečné době živil jako deratizér těchto veřejných prostor. I kvůli tomu, že později byl jeho otec ve vězení, Marsé brzy přerušil studia a začal pracovat jako učeň ve šperkařské dílně. Podle některých literárních kritiků ho pak po celý život provázel určitý komplex méněcennosti kvůli tomu, že se mu nedostalo takového vzdělání jako většině jeho současníků. Nicméně Marsé se dokázal vypracovat i jako autodidakta. Jeho první seriózní literární pokusy se datují do let 1958 a 1959, kdy se mu podařilo publikovat několik povídek v časopisech Ínsula a El Ciervo.

Na přelomu 50. a 60. let 20. stol strávil na radu delší čas v Paříži, kde se živil částečně jako překladatel a učitel španělštiny a částečně jako pomocník v biologických laboratořích Institutu Pasteur. Pobyt ve Francii Marsému poradil jeho dlouholetý přítel, katalánský básník Jaime Gil de Biedma. Mladý spisovatel ve francouzské metropoli začal sympatizovat s komunismem, podobně jako většina tehdejších levicově orientovaných intelektuálů, nicméně jeho aktivní participace v revolučně laděném hnutí skončila po několika letech. Na počátku 60. let se mu podařilo publikovat první dva romány Encerrados con un solo juguete (1960) a Esta cara de la luna (1962), ačkoliv později se k nim příliš nehlásil. Je pravdou, že v těchto dvou románech se ještě naplno neprojevují základní rysy Marsého prózy, zejména jasně identifikovatelné umístění děje do prostoru poválečné Barcelony, konkrétně pak čtvrtí Vila de Gràcia, Guinardó a El Carmel. Druhý jmenovaný román si můžete přečíst i ve slovenském překladu z roku 1977.

Skutečným přelomem pro něj byl román Últimas tardes con Teresa (1966, česky: Poslední odpoledne s Terezou), jenž získal literární cenu Premio Biblioteca Breve. I díky tomuto románu se Marsé pevně etabloval v prostředí barcelonských levicových intelektuálů, kteří se pod hlavičkou neformálního uskupení Gauche Divine scházeli například v diskobaru Bocaccio. Následovalo volné pokračování La oscura historia de la prima Montse (1970) a v roce 1973 další slavný román Si te dicen que caí, který však kvůli frankistické cenzuře vyšel nejprve v Mexiku a až po Frankově smrti i ve Španělsku. Do mainstreamového povědomí se Marsé následně zapsal románem La muchacha de las bragas de oro (1978, česky: Dívka se zlatými kalhotkami), za nějž obdržel nejlépe dotované literární ocenění hned po Nobelově ceně za literaturu, totiž španělskou cenu Premio Planeta. Podle kritiků jde však o jeho "nejslabší" dílo a také jedno z mála, které se neodehrává primárně v Marsého literárním světě na pomezí mezi výše zmíněnými barcelonskými čtvrtěmi. Později byl Marsé sám členem poroty Premio Planeta, kterou však v roce 2005 se znechucením nad kvalitou přihlášených děl a způsobem, jakým se cena udělovala, opustil.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Za zmínku stojí určitě i Marsého poněkud opomíjená dvojice románů z 80. let, Un día volveré (1982) a Ronda del Guinardó (1984). Zejména druhý jmenovaný představuje dokonalou procházku po čtvrti Vila de Gràcia a svou krátkou a přístupnou formou je vhodnou četbou například i pro studenty španělštiny. Po delší pauze způsobené prodělaným infarktem se Marsé na pulty knihkupectví vrátil až v 90. letech dvojicí ikonických románů El amante bilingüe (1990) a El embrujo de Shanghai (1993). Zajímavý je zejména první z nich, neboť v něm Marsé nakrátko opouští své klasické prostředí poválečné Barcelony, aby se zaměřil na soudobou problematiku jazyka v katalánské společnosti 80. let. Oba romány byly později zfilmovány. Tou dobou byl již Juan Marsé stálicí španělské literární scény, a proto si mohl dopřát delší pauzu. 21. století autor přivítal úspěšným románem Rabos de lagartija (2000, česky: Ještěrčí ocásky), českého překladu se dočkalo také dílo Caligrafía de los sueños (2011, česky: Kaligrafie snů). Kromě těchto románů Marsé v posledních letech svého života publikoval také kratší prózy Noticias felices en aviones de papel (2014) a Esa puta tan distinguida (2016). Existuje také několik povídkových souborů, přičemž ten nejvýznamnější vyšel již roku 1987 pod názvem Teniente Bravo.

Jak už bylo řečeno, Marsého dílo je charakteristické zejména zasazením do poválečné reality barcelonských čtvrtí Vila de Gràcia, La Salut, El Guinardó a El Carmel. Některá z jím popisovaných legendárních míst se vlastně za ty roky ani nezměnila, proto se i dnes díky inspiraci Marsého romány můžete vydat na vrcholek barcelonské Lysé hory (Muntanya Pelada) a hned poté se odměnit vynikajícími braves v baru Delicias. Stránky Marsého románů se hemží dětskými postavami, lidmi poraženými v občanské válce. Marsé rád analyzuje společenskou a morální degradaci barcelonské společnosti v průběhu frankistické diktatury. Faktem je, že Marsého knihy jsou značně autobiografické a bohužel trpí jedním známým spisovatelským neduhem, totiž že prakticky všechny jsou si vlastně velmi podobné, a jde tak prakticky o jeden základní příběh rozepsaný do několika menších. Jeho popis katalánské metropole však patří k tomu nejlepšímu, co bylo doposud ve španělské i katalánské literatuře vydáno.

Za svůj celoživotní přínos španělsky psané literatuře obdržel Marsé v roce 2008 Cervantesovu cenu, vůbec nejprestižnější literární ocenění ve španělsky hovořícím světě. Právě otázka jazyka však u Marsého mohla být problematická. Řada Katalánců mu vždy vyčítala, že svá díla nepsal právě v mateřském jazyce. Na Marsého obranu je třeba říct, že i když katalánsky hovořil, kvůli dějinným zvratům byl členem přesně té generace, která v mládí neměla nejmenší šanci naučit se spisovnou katalánštinu ve škole. Sice katalánsky hovořil doma, avšak psaným jazykem všude kolem něj byla ve 40. letech pouze španělština. Sám Marsé říkával, že katalánština byla jazykem, jímž mluvil v soukromí, zatímco španělština ovládala jeho sny a představy. Když se tak měl rozhodnout, kterým jazykem bude psát, volba pro něj byla zcela přirozená. Je také pravda, že Marsé se díval velice kriticky na jakékoliv projevy nacionalismu, neměl tedy rád nacionalismus španělský, nicméně ani ten katalánský, což mu zejména u příznivců katalánské nezávislosti mnoho přátel neudělalo. V posledních letech života ho pronásledovaly zdravotní problémy. Zemřel 18. července 2020 na selhání ledvin. Po sobě zanechal takřka dvacítku literárních děl a miliony nadšených čtenářů po celém světě.

Více informací:

• El País: La vida literaria del escritor Juan Marsé, en imágenes (španělsky).
• El País: Aquí estamos en contra de todo (španělsky).
• La Vanguardia: Juan Marsé, su vida en imágenes (španělsky).
• ARA: Mor Juan Marsé als 87 anys (katalánsky).
• ARA: Marsé abans de Marsé (katalánsky).
• ARA: La cartografia de Juan Marsé (katalánsky).
• TV3: Juan Marsé a L'hora del lector (katalánsky).

Definitivní zpoplatnění Parku Güell?

Podle statistik z roku 2019 je Park Güell druhou nejnavštěvovanější atrakcí katalánské metropole hned po bazilice Sagrada Família. Do jeho monumentální zóny si vloni koupilo vstupenku přibližně 3 150 000 osob (Sagradu navštívilo přes 4,5 milionu osob). Jen 12 % z těchto osob však patří do kategorie "domácích" turistů, tedy návštěvníků s trvalým pobytem ve Španělsku. Až do koronavirové krize však byla zpoplatněná jen menší část celého areálu, odhady barcelonské radnice tak hovoří o tom, že celý park navštíví průměrně 9 milionů osob ročně. A toto je už několik let hlavním argumentem pro neustále větší a větší restrikce v přístupu do parku. Až se do Barcelony začnou vracet turisté, některé provedené změny je skutečně nepotěší...

Nové uspořádání Parku Güell - s výrazným rozšířením zpoplatněné zóny (Foto: www.parkguell.barcelona)

Zpočátku si jen letmo připomeňme, že barcelonský Park Güell, navržený slavným architektem Antonim Gaudím původně jako zahradní město pro tehdejší katalánskou smetánku, se v roce 1922 stal majetkem města a o čtyři roky později byl otevřen veřejnosti coby jeden z mnoha barcelonských parků. Tak je tomu alespoň teoreticky i nyní. Park se mezitím (od roku 1984) stal součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Skutečné davy návštěvníků do něj začaly proudit až na počátku 21. století, kdy turistická popularita Barcelony začala strmě růst. Tuto poklidnou tendenci narušil až nepříjemný incident z noci na 6. února 2007, kdy se stal obětí vandalismu ikonický drak nacházející se na centrálním schodišti Parku Güell. Ačkoliv socha byla za necelý měsíc odborně zrestaurována, v Barceloně došlo k otevření ožehavého tématu - nebylo by lepší vstup do parku nějakým způsobem regulovat?

První pokus o regulaci vstupu do areálu Parku Güell podnikla barcelonská radnice v roce 2009, avšak záhy od plánu upustila. Monumentální zóna parku (vstupní brána, schodiště, Sala Hipòstila a centrální náměstí) byla nakonec zpoplatněna v říjnu 2013 s tím, že volný vstup do ní zůstal i nadále obyvatelům okolních čtvrtí a také držitelům zvláštního průkazu Gaudir Més, k jehož vyřízení však člověk potřebuje nesmírnou trpělivost. Toto opatření mělo donutit turisty k zaplacení vstupného nebo je od návštěvy parku odradit. Nutno dodat, že pokud si člověk přivstal, mohl si monumentální zóny užívat dosyta i zadarmo.

Pod rouškou koronavirové krize se však v myslích současných radních zrodil nápad vrátit se k plánu regulace z roku 2009. Velice narychlo a bez většího zájmu médií tak barcelonský místostarosta Jaume Collboni na tiskové konferenci 29. června 2020 oznámil řadu významných změn ve fungování Parku Güell s platností již od 1. července 2020. Asi největší změnou je podstatné rozšíření placené zóny. Ta se doposud týkala opravdu jen ryze monumentální části o ploše 1,7 hektaru, nicméně nyní to bude takřka celý park (12 hektarů). Nově se tak turista bez zaplacení nedostane ani ke Casa Trias ani k Turó de les Tres Creus, odkud jsou krásné výhledy na město. Jak je vidět na výše přiloženém plánku, nově park počítá s osmi vstupními branami a jednou výstupní (carrer d'Olot), přičemž čtyři "horní" jsou určeny výhradně místním obyvatelům a držitelům kartičky Gaudir Més. Další změna se týká otevírací doby. Ranní a večerní návštěva Parku Güell je nyní rezervována opět pouze místním obyvatelům a držitelům Gaudir Més (a to prozatím v časech 6.00-9.30 a 20.00-23.00), zatímco v době od 9.30 do 20.00 bude park přístupným i turistům se zaplaceným vstupným (i zde došlo k "nenápadnému" zvýšení na 10 €). Kromě toho se zaměstnanci parku budou snažit hlídat i limit 1 400 návštěvníků za hodinu.

Kvůli evropské legislativě by Barcelona samozřejmě měla umožnit volný vstup do veřejného parku všem občanům EU bez rozdílu. Teoreticky tedy člověk nemusí mít trvalý pobyt v Barceloně, aby mohl zadarmo navštívit tento obrovský městský park, nicméně v praxi tato regulace bude fungovat na bázi zvláštní "povolenky". Částečně tak tomu bylo i doposud. Pokud bude chtít Park Güell navštívit kdokoliv mimobarcelonský (a je jedno, jestli z Girony, Madridu nebo Bratislavy), musí si pořídit výše zmiňovanou kartičku Gaudir Més. Stejné pravidlo nyní bude platit i pro obyvatele Barcelony. Jenže právě zde je pro turisty či krátkodobé návštěvníky katalánské metropole ten největší problém. Zatímco pro obyvatele Barcelony půjde nově o relativně snadný administrativní úkol, který půjde vyřešit online, zbytek návštěvníků bude muset pravděpodobně i nadále podstupovat složitý a několik dní trvající postup s osobní návštěvou patřičné kanceláře v rámci Oficines d'atenció ciutadana (OAC). Pro Katalánce či další osoby v Katalánsku pobývající to není neřešitelná situace, nicméně pro turistu, který v Barceloně plánuje strávit prodloužený víkend a pak se zase musí vrátit k běžnému životu na Maltě, ve Velké Británii či v Česku, je zisk kartička Gaudir Més prozatím nereálný. Proto je jednodušší zaplatit oněch 10 € a zbytečně se nerozčilovat ještě i na úřadech v cizí zemi (jako by to nestačilo už v zemi domovské). Vstupenky se v současnosti dají zakoupit pouze online, jde opět o jedno z opatření kvůli koronaviru.

Nutno dodat, že celá záležitost je poměrně čerstvá a v dnešním postkoronavirovém světě může snadno doznat určitých změn. Prozatím platí, že minimálně do konce léta mohou do Parku Güell zdarma vstoupit pouze obyvatelé Barcelony, aktuální držitelé kartičky Gaudir Més či držitelé průkazky do knihovny v provincii Barcelona. Pak by mělo dojít k renovaci systému Gaudir Més. Je také třeba říct, že komunikace představitelů města nebyla v souvislosti s novými opatřeními příliš jasná a stále existuje mnoho pochybností o tom, kdo, kdy a jak může a nemůže park navštívit bez placení či bez nutnosti se dopředu registrovat. Každopádně tím, kdo v celé této záležitosti nepochybně prohrál, je sporadický návštěvník města, který se nyní do nejslavnějšího barcelonského veřejného parku dostane bez placení jen stěží.

Let Dan-Air 1903: Tragédie v Montseny

3. července 2020 uběhlo přesně 50 let od vůbec největší letecké tragédie na území Katalánska. Shodou okolností byl padl tehdy roku 1970 3. červenec taktéž na pátek. Letadlo plné cestujících z britského Manchesteru za sebou mělo více než dvě hodiny letu a pomalu se přibližovalo svému cíli na letišti El Prat nedaleko Barcelony. Pět minut po 18. hodině však letadlo zmizelo z radaru. Osud 105 cestujících a 7 členů posádky letu 1903 britského leteckého dopravce Dan-Air byl zpečetěn...

Titulní strana deníku La Vanguardia ze dne 5. července 1970

Let Dan-Air 1903 byl vypraven 3. července v 16.08 místního času z letiště v Manchesteru. Stroj De Havilland DH 106 Comet 4, měl namířeno do Barcelony. Let byl součástí turistického balíčku, který si pořídilo celkem 105 cestujících z průmyslových předměstí Manchesteru lačných prázdninového pobytu na Costa Brava. Mezi cestujícími bylo hned několik kompletních rodin a také několik malých dětí. Letecká posádka včetně letušek čítala dalších sedm osob. Stroj měl přistát v Barceloně po necelých třech hodinách letu tak, aby se angličtí turisté ještě ten večer stihli ubytovat ve svých hotelích na pobřeží Costa Brava, nejčastěji ve městě Calella de Palafrugell. Kvůli husté dopravě kolem Paříže se letadlo drobně odchýlilo ze svého kurzu již před překročením Pyrenejí, nicméně let probíhal bez sebemenších komplikací. V 17.53 místního času se pilot spojil s kontrolní věží v Barceloně s tím, že se právě nachází poblíž města Sabadell a že je připraven na sestup. Jen o několik minut později stroj skutečně začal klesat a okolo 18.05 zmizel z radaru...

Tou dobou totiž let Dan-Air 1903 narazil do horského masivu Les Agudes (1 705 m.), jednoho z vrcholů pohoří Montseny. Letoun se totiž nenacházel nad městem Sabadell, ale velmi nebezpečně se blížil mlhou zahalenému pohoří. Tehdejší radary však byly příliš primitivní. Někteří letečtí dispečeři tehdy mimo záznam přiznávali, že tečky na radaru tehdy mohly být čímkoliv. V řízení letového provozu v Barceloně se dokonce mluvilo o tom, že radar zachycoval i mohutnější kamiony, které projížděly po dálnici kolem místního letiště. Dispečerům tak často nezbývalo nic jiného, než věřit pilotům. Let 1903 měl navíc smůlu v tom, že dispečer na barcelonské věži v osudný okamžik skutečně jedno letadlo nad městem Sabadell zahlédl. Jenže to nebylo to správné.

Nutno dodat, že pilot havarovaného letadla, 48letý Alexandre George Neal, byl velmi zkušený a měl nalétáno přes 7 000 letových hodin, ačkoliv do Barcelony letěl podle všeho teprve podruhé v životě. Souhra nešťastných náhod tedy způsobila, že let 1903 začal klesat právě v tu nejnevhodnější dobu přeletu nad pohořím Montseny. V té chvíli měl 410 km/h. O severovýchodní stěnu masivu Les Agudes ve výšce přibližně 1 100 metrů se rozbil zhruba v 18.05 místního času. Výbuch na místě vytvořil kráter o průměru 50 metrů, mnohé trosky zůstaly rozesety v okruhu jednoho kilometru. To ale nebylo zdaleka všechno. K nehodě došlo v relativně nepřístupném terénu mezi obcemi Arbúcies a Viladrau. I přesto, že incident měl několik očitých svědků, trosky letadla se našly až druhého dne dopoledne. Jak řekl katalánskému deníku La Vanguardia 90letý pamětník z Viladrau Àngel Rabat: "Viděl jsem to letadlo tehdy v pátek k večeru klesat, ale jelikož pak nebyla slyšet žádná rána, myslel jsem si, že to nakonec vyrovnal. Další den ráno ve zprávách mluvili o ztraceném letadle, a tak mě napadlo, že by to přeci jen mohl být ten stroj, který jsem viděl předešlého večera. Spolu se starostou Viladrau a několika dalšími muži jsme se nakonec vydali směrem k místu neštěstí".

Àngel podle svých slov na místo tragédie dorazil jako první. To, co zde uviděl, se mu do paměti zarylo již navždy: "Byl jsem na místě sám asi 20 minut a nebyl schopný slova. Byla to šokující podívaná. Všude byly kusy těl. Snad kromě jedné malé holčičky tam nebylo jediné tělo vcelku. Některé hlavy, končetiny a vnitřnosti visely na větvích okolních stromů. Na to se nedá zapomenout. Dodnes nechápu, že jsem na místě neomdlel". Později Àngel přivolal ostatní. Sbírání kusů těl a uklízení zbytků letadla se kromě mnoha místních dobrovolníků ujalo i několik posádek Guardia Civil z Manresy, Vicu a Girony a dokonce i několik jednotek hasičů z Barcelony. Na místo tragédie se už Àngel podle svých slov nikdy nevrátil. Nikdo ho nedostane ani na palubu jakéhokoliv letadla. Trosky letounu byly tedy nalezeny až mnoho hodin po nehodě, zpráva o 112 obětech se dostala na titulní stránku deníku La Vanguardia až 5. července. Ještě téhož dne navíc bylo oznámeno, že těla budou pohřbena v masovém hrobě na hřbitově v Arbúcies. Frankistické úřady chtěly mít celou záležitost co nejrychleji z krku. Oficiálně nedošlo k převozu těl do Anglie údajně kvůli velmi špatnému stavu pozůstatků a také nemožnosti sehnat 112 zinkových rakví, v nichž měly být podle tehdejších zákonů těla přepravena. Neoficiálně se však tehdejší španělská vláda chtěla vyhnout veškeré smolné publicitě, proto ostatně zatlačila i na tehdejší anglickou delegaci, která nakonec souhlasila s tím, že všech 112 těl zůstane v Arbúcies.

Kromě památníku na hřbitově v Arbúcies byl další vytvořen přímo na místě dopadu. Složili se na něj převážně místní obyvatelé. Ačkoliv je na něm všech 112 jmen obětí, dodnes ho obestírá jedna znepokojující legenda. Podle toho, co se traduje mezi lidmi z Arbúcies a Viladrau, se tehdy v červenci 1970 na místě našlo celkem 113 lidských hlav. Možná 113. oběť tak dodnes zůstává určitou záhadou. Podle některých šlo o černého pasažéra, jiní hovoří o pastýři, jenž se možná právě v té chvíli procházel po lese. Ve vsi se dodnes mluví také o tajemné anglické rodině, která k památníku dorazila v den 40. výročí nehody taxíkem z Lloretu de Mar. Rodina si pečlivě pročetla všech 112 jmen obětí, ale to, které hledala, mezi nimi patrně nenašla. Se smutkem ve tváři nasedli do taxíku a od té doby je už na místě nikdo neviděl.

Vrak letadla Mooney M20K byl dlouhé roky vyhledávaným turistickým objektem v lesích okolo přehrady 
Santa Fe v pohoří Montseny (Foto: www.escapadarural.com)

DALŠÍ LETECKÉ NEHODY V POHOŘÍ MONTSENY

Výše zmíněná tragédie však nebyla jedinou svého druhu, k nimž v pohoří Montseny v historii letectví došlo. Podobná nehoda se zde totiž stala již 19. srpna 1959. Tehdy se letadlo Douglas Dakota společnosti Transair Limited s 29 pasažéry a 3 členy posádky odlepilo z ranveje na barcelonském letišti, aby se vydal do Londýna. Většinu cestujících tvořila dvacítka anglických studentů, kteří se vraceli domů z prázdninového pobytu na Mallorce. I tentokrát se letoun lehce vychýlil z plánované dráhy a pouhých 19 minut po vzletu narazil do skalní stěny Turó de l'Home (1 706 m.), nejvyššího vrcholku pohoří Montseny. Letadlo v té době ještě stále stoupalo do své letové hladiny, kvůli husté mlze však pilot přehlédl před ním se tyčící vrcholek hory. Ačkoliv se jednotky španělské Guardia Civil na místo neštěstí dostaly vcelku rychle, letadlo ihned po dopadu vybuchlo a všech 32 osob na palubě na místě zemřelo. Příčinou nehody byla podle vyšetřování chyba pilota, který se neměl bez předchozí konzultace s kontrolní věží do hustých mraků pouštět. Pilot prý navíc neznal přesnou výšku nejvyšších vrcholků pohoří Montseny.

Necelých 10 km vzdušnou čarou od místa dopadu letu Dan-Air 1903 se po několik let nacházel jiný letecký vrak. A do třetice tu máme nepěknou britskou zkušenost s pohořím Montseny. 27. května 2000 v 8.32 místního času odstartoval z letiště v Murcii 71letý britský pilot John William R. I. sedící v menším letadle Mooney M20K s registrační značkou G-GTPL. Během necelých tří hodin chtěl doletět až do jihofrancouzského Perpignanu. Podobně jako u nehody z roku 1970 se dvě hodiny nic nedělo. V 10.25 se ohlásil kontrolní věži na letišti v Sabadell s tím, že trochu klesne, aby měl lepší viditelnost. Před ním se tyčící horský masiv Montseny byl opět zahalen neprostupnou mlhou. Pilot klesl přibližně do výšky 950 metrů, když okolo 10.39 místního času narazil do korun stromů pod vrcholkem Les Agudes. Podle vyšetřování neměl pilot dostatečný přístup k informacím o počasí v dané oblasti. Tato neznalost ho nakonec stála život. Trosky letadla byly objeveny druhého dne ráno nedaleko Font de Corts v katastrálním území obce Gualba, nedaleko přehradní nádrže Santa Fe. Kvůli nepřístupnosti terénu letadlo zůstalo na místě a stalo se brzy vyhledávaným turistickým lákadlem celé zóny. Každoročně k němu proudily stovky a tisíce výletníků pohybujících se v okolí přehrady Santa Fe. Na internetu ostatně dodnes existují turistické itineráře zahrnující právě návštěvu havarovaného letadla. A tak tomu bylo dlouhých 17 let. Trosky letadla byly odklizeny až v průběhu roku 2017. Dnes toto místo připomíná jen neumělý nápis na kameni.