Lluís Llach

Katalánský hudebník, písničkář, spisovatel a politik Lluís Llach i Grande se narodil 7. května 1948 v Gironě. Dětství prožil ve vesničce Verges, známé svým tradičním velikonočním Tancem smrti, kde jeho otec zastával místo obecního lékaře a později i starosty. Verges a okolí se pro něj již navždy stalo místem inspirace i šťastných chvil. Vesnici dodnes pravidelně navštěvuje, nemá to koneckonců až tak daleko, neboť již dlouho sídlí v jen 5 km vzdálené vísce Parlavà. Pokud tedy zrovna netráví čas v Africe. Po konci hudební kariéry totiž zakotvil v senegalském městečku Palmarin, kde jeho nadace Fundació Lluís Llach zajišťuje rozvojovou pomoc pro místní rybáře a děti ve školách. V poslední době tak Llach část roku tráví na africkém kontinentě a zbytek v rodném Katalánsku.

V devíti letech byl nucen odejít na internátní školu ve Figueres, kde se v dlouhých okamžicích samoty zdokonalil ve hře na piano a začal skládat první seriózní skladby. Léta trávil ve vesničce Porrera, odkud pocházela jeho matka. Zde se Llach poprvé dostal do kontaktu s francouzskými šansony. Jako šestnáctiletý se dostává na studia do Barcelony. Z techničtěji zaměřených studií se nakonec dostává na ekonomickou fakultu Universitat de Barcelona, i když nakonec akademickou dráhu opouští velmi předčasně, aby se naplno věnoval hudbě. V roce 1967 se stal nejmladším a posledním členem sdružení katalánských písničkářů Els Setze Jutges. Tato skupina dala vzniknout širšímu katalánskému hudebnímu proudu pod názvem Nova Cançó a právě Llach se později stal jeho nejvýraznější postavou. Přitom jeho vzestup je raketový. Veřejně koncertuje poprvé v březnu 1967 v Terrasse, nicméně už o rok později se na domácí scéně stává zářivou hvězdou. Vyprodává Palau de la Música Catalana, a to zejména díky kultovní písni L'estaca. Ta byla sice cenzurou o něco později zakázána, to však autorovu slávu jen umocnilo. I přes několik nabídek globálních nahrávacích firem byl vždy věrný především katalánskému publiku. Za celou svou kariéru vydal více než třicet alb se stovkami písní.

Llach se nikdy netajil svou kritikou k diktátorskému režimu, proto mu již na počátku 70. let 20. stol. místní úřady zakazovaly účinkovat. Situace došla až tak daleko, že se Llach rozhodl emigrovat do Paříže, kde úřady jeho uměleckou činnost nikterak neohrožovaly. Díky tomu jeho věhlas postupně pronikl i do dalších zemí, dařilo se mu však i přímo ve francouzské metropoli, kde mnohokrát vyprodal legendární koncertní sál Olympia. Do Katalánska se v té době vracel jen sporadicky, často měl kvůli tomu potíže s policií. Trvaleji se vrátil až po smrti diktátora. Památným byl v tomto ohledu zejména koncert z 15. ledna 1976 v barcelonském Palau d'Esports de Montjuïc, kam na něj přišlo více než 30 000 fanoušků. Následovala dlouhá koncertní šňůra po katalánsky hovořících územích. Svou slávu Llach umocnil v dalších letech několika kultovními vystoupeními. V září 1979 se stal prvním neoperním zpěvákem, který sólově vystoupil ve slavném barcelonském operním domě Gran Teatre del Liceu, zatímco v červenci 1985 pro změnu na fotbalový stadion Camp Nou dokázal nalákat 103 000 fanoušků. Ve své době šlo o největší do té doby zaznamenaný koncert jediného interpreta na evropském území. V té době už je několik let držitelem jednoho z nejvyšších katalánských vyznamenání - roku 1981 mu byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi). V 80. letech zahajuje spolupráci s významným katalánským básníkem - Miquel Martí i Pol se stává jeho blízkým přítelem a právě díky zhudebnění svých textů Lluísem Llachem se dostává do mnohem širšího povědomí katalánské veřejnosti.

Hudební kariéru ukončil Llach oficiálně v roce 2007, nicméně čas od času vystupuje i nadále. V poslední době však takřka vždy v rámci své politické angažovanosti. Llach patří po celý svůj život k politicky velmi angažovaným umělcům, velmi často se účastní či alespoň pořádá nejrůznější benefiční koncerty, avšak nejvýrazněji působí v otázce katalánské nezávislosti. Patří k jejím nejhlasitějším podporovatelům. V letech 2015-2017 byl dokonce za koalici Junts pel Sí zvolen do katalánského parlamentu, byl tak jedním z hlasujících o vyhlášení katalánské nezávislosti v říjnu 2017. Dnes již sice aktivním politikem není, často ale vystupuje na různých separatistických akcích, v listopadu 2019 například koncertoval na improvizovaném pódiu během dvoudenní blokády katalánsko-francouzské hranice.

Lluís Llach (Foto: www.casadellibro.com)

L'ESTACA (1968)
Hudba Lluíse Llacha pronikla do celého světa především díky písni L'estaca (česky: Kůl). Llach ji napsal roku 1968 jako ódu na boj za svobodu. Prostřednictvím metafory osob přivázaných ke kůlu obhajoval nutnost bojovat za svobodu v kontextu diktátorského režimu generála Franka, v přeneseném slova smyslu potom i za nezávislost Katalánska na Španělsku a Francii. Píseň se rychle stala jakousi hymnou za svobodu a symbolem boje proti útlaku a velice se zpopularizovala v celém světě. Aktuálně existuje více než 50 různých jazykových verzí této písně, v některých případech pak jde o adaptace se zcela jiným textem. Některé z verzí si můžete poslechnout zde či zde. O přesahu této písně hovoří i skutečnost, že L'estaca je například oficiální hymnou francouzského ragbyového týmu USAP, tvořila zásadní hudební kulisu při několika revolucích v rámci tzv. Arabského jara, ruský či běloruský překlad písně často zní na protivládních demonstracích v těchto zemích a jako symbol svého boje za rovnoprávnost si ji zvolila i jedna z ženských organizací v Afghánistánu.

Zvláštní zmínku si zaslouží polská verze této písně. Protestsong Mury (česky: Zdi) složil roku 1978 polský básník, textař a písničkář Jacek Kaczmarski (1957-2004) právě na hudbu Lluíse Llacha. Polský text je sice inspirován katalánským originálem, všeobecně vzato je však ještě trochu temnější a pesimističtější. Původní katalánskou píseň do Polska přivezla v polovině 70. let 20. stol. tehdejší studentka hispanistiky na Varšavské univerzitě a dnešní profesorka polské literatury na Universitat de Barcelona Bozena Zabolicka; díky přátelům se k ní v roce 1978 dostal i tehdy jednadvacetiletý Kaczmarski. Jeho verze se v Polsku následně rychle rozšířila a stala se dokonce hymnou odborového a později celospolečenského hnutí Solidarita. Kaczmarski paradoxně tuto dobu v Polsku nezažil - roku 1981, kdy byl vyhlášen výjimečný stav, byl zrovna na turné po Francii. Do Polska se tak po devíti letech v exilu písničkář triumfálně vrátil až v roce 1990. S Lluísem Llachem se nikdy nepotkali. Zatímco ve Španělsku píseň fungovala jako protest vůči pravicové diktatuře, úplně stejně fungovala v Polsku proti té levicové. Vzhledem k současné situaci vztahů mezi Španělskem a Katalánskem je tato píseň znovu aktuální. Alespoň tak lze usuzovat z četných demonstrací za katalánskou nezávislost, kde se tento protestsong v posledních letech objevuje s železnou pravidelností. Živý záznam písně z koncertu Lluíse Llacha v roce 1976 naleznete v přiloženém videu, pod ním pak přepis katalánského textu i s možným českým překladem.

L'ESTACA (1968)

L'avi Siset em parlava

de bon matí al portal

mentre el sol esperàvem

i els carros vèiem passar.

Siset, que no veus l'estaca

on estem tots lligats?

Si no podem desfer-nos-en

mai no podrem caminar!

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

Però, Siset, fa molt temps ja,

les mans se'm van escorxant,

i quan la força se me'n va

ella és més ampla i més gran.

Ben cert sé que està podrida

però és que, Siset, costa tant,

qua a cops la força m'oblida.

Torna'm a dir el teu cant:

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

L'avi Siset ja no diu res,

mal vent que se'l emportà,

ell qui sap a quin indret

i jo a sota el portal.

I mentre passen els nous vailets

estiro el coll per cantar

el darrer cant d'en Siset,

el darrer que em va ensenyar:

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

(© 1968 Lluís Llach)

----------------------------------------------------------------------------------------------------

KŮL (CZ)

Dědeček Siset mi vyprávěl
brzy zrána před branou
zatímco jsme čekali na Slunce
a viděli kolem projíždět vozy.

Sisete, copak nevidíš ten kůl,
k němuž jsme všichni přivázaní?
Když se ho nedokážeme zbavit,
nikdy se nepohnem dál.

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

Už to však, Sisete, trvá moc dlouho,
ruce mám zpuchřelé stářím,
a když mě síla začíná opouštět,
kůl je zas větší, než byl dřív.

Moc dobře vím, že je shnilý,
jenže, Sisete, je to tak těžké,
že síly mne pomalu opouštějí.
Řekni mi znovu svůj zpěv:

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

Dědeček Siset už nic neříká,
zlovolný vítr ho odvál,
kdoví, kampak přesně,
a já zde sám před branou.

Zatímco přicházejí noví kloučci,
natahuji krk, abych jim zazpíval
poslední Sisetův zpěv,
to poslední, co mě naučil:

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

(© 2019 Elena Casas Cortada & Jiří Pešek)

Andreu Audet

Andreu Audet i Puig (1868-1938) patřil k široké plejádě katalánských architektů přelomu 19. a 20. století tvořících ve stylu modernisme. Architekturu vystudoval roku 1891 a od té doby patřil mezi nejžádanější katalánské architekty. Jeho specializací byly divadelní budovy či koncertní sály, avšak dnes je jeho jméno prakticky neznámé, neboť většina jím navržených budov již z barcelonských ulic zmizela. Audet hned po studiích vykonával nejprve úřad obecního architekta v Gràcii, později zastával podobnou pozici i v rámci katalánské metropole. V letech 1917-1924 byl dokonce vrchním velitelem barcelonských hasičů, z této pozice byl však po nástupu diktatury Primo de Rivery odvolán. Kromě architektury samotné působil i jako pedagog na barcelonské Escola Superior de Bells Oficis, kde vyučoval uměleckou truhlařinu. Na podobné téma napsal i několik článků a jednu rozsáhlejší odbornou knihu.

Jak už bylo řečeno, Audetovou specializací byly divadelní budovy a koncertní sály. Většina z nich se však do dnešních dní nedochovala. Takový osud potkal kupříkladu oblíbenou music-hall Edèn Concert (1903) na carrer Nou de la Rambla nebo Teatre Onofri (1903) na Avinguda del Paral·lel v Barceloně. Tlaku urbanistických změn musel ustoupit i jím projektovaný legendární Hotel Colón (1902) na Plaça Catalunya a zcela jiné okolnosti se zase postaraly o nehezký konec luxusního areálu Gran Casino de l'Arrabassada (1911) v pohoří Collserola mezi Barcelonou a Sant Cugatem. Totální přestavby se dočkalo i jím vyprojektované Teatre Apolo (1901) taktéž na Avinguda del Paral·lel.

Naproti tomu spousta Audetových budov v katalánské metropoli přežila až do dnešních dnů. Řeč je zejména o dvou bytových domech na ulici Rambla del Prat (čísla 9 a 17), o nenápadném ale nádherném bytovém komplexu na carrer d'Astúries 13-15 nebo o luxusní modernistické rezidenci na adrese Gran de Gràcia 81, kde sídlí známá a neméně luxusní restaurace Botafumeiro. Všechny tyto domy spojuje kromě osoby architekta i umístění v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia a období vzniku v prvních letech 20. století. Ve všech těchto případech jde o dílo jasně ve stylu modernisme, ať už více či méně honosné. Barcelona však ukrývá i vůbec první větší zakázku tohoto dnes nepříliš známého architekta. Jde o nádherné letní sídlo známé jako "Villa Esperanza" v tiché a úzké uličce Passatge d'Isabel ve čtvrti Vallcarca. Audet ho vyprojektoval již v roce 1893 a i když se jedná o dům ve stylu romantického eklekticismu, svou budoucí modernistickou kariéru zde architekt rozhodně nezapřel. Dům je nyní (podzim 2019) nově zrekonstruován - majitel dbal na co největší zachování dobových dekorací i v sebemenších detailech. Budova i nadále slouží jako soukromá rezidence. Více informací a obrazový materiál naleznete v následující reportáži.

Španělské parlamentní volby 2019 (II)

Naprostý nedostatek koaliční kultury přivedl obyvatele Španělska letos již podruhé k volbám do parlamentu. Dubnové volby totiž neskončily úplným patem, ale vládnoucí strana PSOE nebyla ochotná vytvořit vládu na ryze levicovém profilu, neboť kromě Podemos k tomu potřebovala i katalánskou regionální stranu ERC, jejíž předseda byl v říjnu odsouzen na 13 let odnětí svobody za spoluúčasti na pořádání referenda o katalánské nezávislosti. Lídr PSOE, Pedro Sánchez, se tak rozhodl vše vsadit na jedinou kartu a volby zopakovat. Pravdou je, že ještě před měsícem mu volební průzkumy přisuzovaly lehké zlepšení pozic, pak ale přišel rozsudek nad katalánskými politiky a drobné nepokoje v barcelonských ulicích a bylo po náskoku. Sánchez předvedl trestuhodnou neschopnost a doplatil na klasické mnohoznačné uvažování elit. Podobný postoj ostatně mnohem víc zabolel stranu Ciutadans, kterou včerejší výsledek prakticky vymazal z celonárodní politické mapy. Naopak více než 15 % hlasů získala ultrapravicová strana VOX, která těží právě z vleklé neschopnosti establishmentu mluvit ke svým voličům jasně. Tak jako jinde v Evropě...

Španělská politika v labyrintu vládnutí... (Foto: La Vanguardia)

Jak si můžete všimnout na základní grafice pod tímto odstavcem, PSOE kvůli zbrklému opakování voleb přišla o 3 křesla, na čemž se hodně podepsal určitý propad jejich volebních preferencí v Katalánsku i nižší volební účast. Po dubnovém propadáku listopadové opakování trochu vzkřísilo Lidovou stranu (PP), která získala o 22 křesel víc. Ještě větším skokanem roku byla již zmíněná ultrapravice VOX, která na volebním opakování vydělala dokonce 28 nových poslanců. Rozhodně to ale není tak, že by se ve Španělsku během půl roku vyrojily dva miliony nových nácků. Zastánci tvrdé pravice se jen postupně přeskupují, a tak zatímco ještě na jaře na jejich útěku od zkorumpované PP vydělala v Katalánsku vzniknuvší, avšak antikatalánská strana Ciutadans, na podzim se část těchto voličů přesunula k jasně definované extrémní pravici v podobě VOX a druhá část se vrátila k PP. Sečteno a podtrženo, pro stranu, kterou prozatím ještě vede Albert Rivera, to znamenalo brutální ztrátu 47 mandátů a takřka dvou a půl milionu hlasů. Pozice Ciutadans se tak ukázala být jako vůbec nejhloupější ze všech, neboť to byla právě strana Alberta Rivery, která po minulých volbách jasně odmítla jednat o jakékoliv koalici s PSOE, ačkoliv vláda těchto dvou stran byla veřejným snem a přáním španělských ekonomických elit. Rivera ještě v pondělí dopoledne oznámil svou rezignaci. Nic jiného se ani nedalo čekat. Podle mnohých odborníků se Ciutadans dost možná zcela vypaří ze španělské politiky, neboť strana je plná oportunistů, kteří se nyní začnou poohlížet po jiném korýtku.

Každopádně strašák v podobě koalice tří pravicových stran (PP, Cs a VOX), známý též jako tzv. trifachito, opět na nějakou dobu zůstane ve skříni. Pravice zkrátka vládu dohromady nedá. Nicméně lehké to nebude ani na levici. Moci lačný Pedro Sánchez bohužel vycházel ze španělské koaliční zkušenosti, která je ovšem za posledních 40 let demokracie nulová. Španělsko bylo od smrti diktátora Franka vždy řízeno pouze jednobarevnou vládou, sice často za tiché podpory některé z regionálních stran, nicméně lídr PSOE na jaře zkrátka nepochopil, že když ve sněmovně získá pouze 123 křesel ze 350, sám zkrátka vládnout nemůže. Ledaže by byl neskutečně naivní. Nebo všichni jeho političtí protivníci hloupí. Tak či onak, chybějící koaliční kultura v létě znemožnila levicově orientovanou vládu PSOE a Podemos za tiché podpory některé z regionálních stran. Stejná možnost se politikům nabízí i tentokrát, avšak půjde o mnohem komplikovanější záležitost, neboť z Podemos se mezitím oddělila parta okolo Íñiga Errejóna (Más País), takže na případnou koalici už nejsou jednom dva ale hned tři. Nicméně ani tak nedosáhnou na kýžených 176 mandátů, které by jim ve sněmovně zajistily většinu. K tomu budou neodkladně potřebovat baskickou PNV a nepochybně i katalánskou ERC. Možná konečně nadejde čas být na Katalánsko zase alespoň trochu hodný...

Výsledky voleb z 10. listopadu 2019; komplexnější přehled zde (Zdroj: Diari ARA)

V zásadě se tak před námi otevírá čtveřice možných povolebních scénářů. Prvním z nich by byla ona výše nastíněná koalice na levicovém půdorysu (PSOE + Podemos + Más País) za podpory baskické nacionalistické strany PNV a katalánské nacionalistické strany ERC. V praxi by to vlastně bylo zopakování paktu, který z premiérského křesla dostal v létě 2018 Mariana Rajoye. Pro Španělsko rozhodně zajímavá možnost, která by zároveň nutně znamenala začátek dialogu mezi španělskou a katalánskou vládou. ERC by totiž své hlasy jistě nedala zadarmo, požadavky na amnestii pro odsouzené katalánské politiky a významné vylepšení autonomních kompetencí by byly poměrně logickými podmínkami pro přislíbení podpory Sánchezově vládě. Španělský establishment a místní ekonomické elity však budou tlačit na jiný scénář. V posledních týdnech se totiž začíná poměrně otevřeně hovořit o možné velké koalici mezi PSOE a PP. Tato možnost sice vzhledem k volebním výsledkům nevypadá příliš reálně, nicméně minimálně podpora při vyjádření důvěry nové vládě Pedra Sáncheze (v praxi vlastně třetí možný scénář) by ze strany PP přijít mohla. Nedá se však čekat, že by toto spojenectví vedlo ke stabilní vládě a vydrželo celé čtyřleté období. Nicméně PSOE a PP jsou i nadále jedinou kombinací dvou stran, které by společnými silami získaly v parlamentu většinu. O PP by se ostatně PSOE muselo opřít i v Senátu v případě, kdyby mělo opět dojít k hlasování o článku 155 španělské ústavy v případě, že by některý z regionů centrální vládu opět pozlobil. A jaký že je čtvrtý možný scénář? No jistě, další volby...

 

Nejbohatší Katalánci (2019)

Časopis Forbes každoročně přináší žebříček nejbohatších lidí světa. Na jeho čele se tradičně objevují známá jména jako Bill Gates, Carlos Slim či Warren Buffet. V posledních letech do čela žebříčku výrazně promlouvá i španělský podnikatel Amancio Ortega, s 63 miliardami euro aktuálně nejbohatší Evropan. Ortegovi patří mimo jiné nadnárodní textilní společnosti Inditex, která stojí za řadou známých oděvních řetězců (Zara, Pull & Bear, Bershka, Massimo Dutti, Stradivarius či Oysho). Do žebříčku 100 nejbohatších Španělů výrazně promlouvají i Katalánci, jichž je ve výběru hned několik desítek. TOP 10 nejbohatších si představíme na následujících řádcích, sluší se však dodat i čelní pozice v dalších katalánsky hovořících oblastech - nejbohatší obyvatelé Valencie či Baleárských ostrovů totiž dnes tvoří TOP 10 celého Španělska, zatímco nejbohatší obyvatelku Katalánska nalezneme aktuálně až na 11. příčce celostátního pořadí.

   

Sol Daurella, nejbohatší Katalánka roku 2019
(Foto: Nació Digital)

1.  SOL DAURELLA

Sol Daurella figuruje v žebříčku nejbohatších Katalánců již mnoho let, letos poprvé se však probojovala až na první příčku. Narodila se roku 1966 v Barceloně, vystudovala prestižní ekonomické školy ESADE a v Berkeley. Její majetek je spojen zejména se značkou Coca-Cola. Rodina Daurella totiž v 50. letech 20. stol. získala licenci na výrobu a distribuci nápojů spadajících do tohoto koncernu pro celé Španělsko. Právě role mladé obchodnice Sol se pak ukázala býti klíčovou v další expanzi společnosti po celé západní Evropě. Sol Daurella je nyní prezidentkou společnosti Coca-Cola European Partners, což v praxi znamená, že má pod palcem výrobu a distribuci těchto nápojů v celé západní Evropě. Mluví se o ní jako o nejbohatší a nejvlivnější ženě v Katalánsku, v celošpanělském žebříčku časopisu Forbes figuruje na čtvrté pozici mezi ženami a jedenácté celkově. Její jmění se odhaduje na 1,6 miliardy euro.

2.  MANUEL LAO
Manuel Lao Hernández (*1944) je španělský podnikatel, majitel společnosti Cirsa, která se roku 1978 zrodila v katalánské Tarragoně. Společnost provozuje kasina, binga, hrací automaty apod. Zaměstnává tisíce lidí v Evropě i Latinské Americe. Firma se nedávno stala součástí koncernu Blackstone, což Laa katapultovalo mezi nejbohatší obyvatele regionu. Sám Lao se narodil ve španělské provincii Almería, avšak již od svých dvanácti let žije a podniká v Katalánsku, proto figuruje v tomto seznamu. Jmění: 1,5 miliardy euro.

3.  ISAK ANDIC
Celým jménem Isak Andic Ermay, narozen 1955 v Istanbulu, původem sefardský Žid. Společně s rodinou se do Španělska odstěhoval v roce 1968. O čtyři roky později začal podnikat v oboru oděvnictví, otevírá si malý obchůdek Ibiza na ulici Via Augusta. Roku 1984 kompletně mění koncepci svého podnikání a otevírá svůj první obchod Mango na Passeig de Gràcia v Barceloně. Je to tak, Isak Andic je zakladatelem a hlavním akcionářem všeobecně známé oděvní značky Mango. Podle časopisu Forbes byl po řadu let tím nejbohatším Kataláncem, ovšem jeho firmě se v posledních letech příliš nedaří. To vysvětluje i propad v žebříčku až na třetí pozici. Jeho jmění je odhadováno na 1,5 miliardy euro.

4.  THOMAS ANDREAS MEYER

Majitel oděvní značky Desigual. Má za sebou docela zajímavý životní příběh, v jehož centru se nachází hippies období na Ibize. Narodil se ve švýcarské Basileji, nicméně už dlouhé desítky let podniká v Katalánsku. Do žebříčku nejbohatších obyvatel Katalánska se dostal až v posledních letech, kdy se oděvy značky Desigual staly masovou záležitostí. Forbes jeho majetek odhaduje na 1,4 miliardy euro.

5.  ANTONIO + JORGE GALLARDO
Jorge je předseda a hlavní akcionář laboratoří Almirall, Antonio tuto funkci vykonával dřív Svůj majetek tedy získali zejména ve světě farmaceutického průmyslu, ovšem dlouhá léta se pohybovali i ve světě investic. Jejich majetek v posledních letech klesá, přesto každému z nich patří okolo 1,3 miliardy euro, což stačí k pohodlné páté příčce v celém Katalánsku.

6.  ALBERTO PALATCHI
Už v roce 1922 se Albertův otec, Alberto Palatchi Bienveniste, rozhodl otevřít nedaleko Plaça de Catalunya obchod s látkami pro nevěsty. Svatebnímu byznysu se dařilo dobře, a tak si Alberto sr. mohl dovolit poslat syna na prestižní podnikatelskou školu ESADE. Zajistil si tak skvěle zformovaného následovníka. Dnes patří společnost Pronovias mezi nejvýznamnější světové značky v oblastí svatební módy. V roce 2017 Palatchi 90 % společnosti prodal firmě BC PARTNERS, čímž si přišel až na 500 milionů €. Odhadovaný majetek aktuálně přes 950 milionů €.

7.  MANUEL PUIG ROCHA
Hlavní akcionář a viceprezident značky parfumerií Puig. Patří mu majetek v hodnotě 900 milionů euro.

8.  CARMEN DAURELLA
Dcera výše zmíněné Sol Daurella, zároveň jedna z významných akcionářek Coca-Cola European Partners. Zkrátka, peníze zůstávají v rodině. V tomto případě jde o nějakých 900 milionů euro. Na 51. místě žebříčku pro letošek figurují i další dvě dcery Sol Daurella, Alicia a Mercedes, jimž může dohromady patřit přibližně další miliarda euro. Všechny tři dcery společně tak majetkově převyšují i svou matku.

9.  RICARD PORTABELLA
Bývalý největší španělský akcionář Danone (všech akcií se však rodina již zbavila), mimo to mu však patří i řada podílů v jiných společnostech a mnoho nemovitostí v Barceloně. Sídlí ve Švýcarsku. Odhadovaný majetek: 850 milionů euro.

10.  NÚRIA ROURA
Barcelonská společnost Grífols má své počátky již v roce 1940. Nadnárodní koncern se věnuje podnikání v oblasti farmacie a Núria Roura je vdovou po Víctoru Grífolsovi, spoluzakladateli a dlouholetém prezidentovi společnosti. Desátou pozici mezi nejbohatšími Katalánci tak okupuje největší současná akcionářka tohoto farmaceutického koncernu. Odhadovaný majetek: 700 milionů euro.

 

MIGUEL FLUXÀ
Aktuálně čtvrtý nejbohatší Španěl je výkonným prezidentem společnosti Iberostar, která po celém světě provozuje stejnojmenný hotelový řetězec. Majetek tohoto rodáka z Mallorky je nyní odhadován na 3 miliardy euro. Ještě v roce 2015 byl jeho majetek poloviční.

JUAN ROIG
Juan Roig si v žebříčku meziročně pohoršil, když se kvůli takřka miliardovým investicím propadl ze třetí na pátou příčku celostátního pořadí. V rámci Valencijského společenství je však suverénně tím nejbohatším člověkem. Důvod je jasný - Roig je majitelem a hlavním akcionářem oblíbeného řetězce supermarketů Mercadona. Jeho současný majetek se odhaduje na 2,7 miliardy euro.

La Carboneria: První budova v Eixamplu

Barcelonská čtvrť Eixample začala vznikat po roce 1859, kdy se Barcelona definitivně zbavila středověkých hradeb a kdy byl přijat plán katalánského urbanisty Ildefonse Cerdà na rozšíření katalánské metropole. Většinu území dnešního Eixamplu tak ještě v polovině 19. století zabíraly jen a jen nekonečné louky a pastviny. Dnešní podoba čtvrti vznikala postupně - ještě do konce století začaly v honosném stylu katalánské secese (modernisme) růst mnohaposchoďové měšťanské domy zejména v okolí ulic Passeig de Gràcia a carrer de Balmes, na počátku století dvacátého už čtvrť začala dostávat dnešní podobu, ačkoliv trvalo ještě další desítky let, než se Eixample ustálil ve své současné konfiguraci. Vzhledem k více než dvoutisícileté barcelonské historii je Eixample relativně mladá čtvrť, nicméně její nejstarší části stojí už 150 let. To vede k logickým otázkám. Jak vlastně vypadá nejstarší budova v Eixamplu? Existuje ještě vůbec?

Známá graffiti fasáda squatu La Carboneria (Foto: www.bcnstreetart.xyz)

LA CARBONERIA

Ačkoliv je většina dnešního Eixamplu tvořena budovami vystavěnými ve 20. století, několik málo pamětníků postupného vzniku této čtvrti přeji jen ještě stojí. Vůbec nejstarší dům v Eixamplu, jenž byl postaven již s ohledem na urbanistický plán Ildefonse Cerdà, naleznete jen kousíček od bývalých městských hradeb, konkrétně na křižovatce ulic Floridablanca a Comte d'Urgell. Na adrese carrer del Comte d'Urgell 30 se nachází skutečná rarita mezi všemi domy v Eixamplu. Všimnete si ho na první pohled - žádný jiný dům v Barceloně nemá tak výrazné graffiti přes celou svou fasádu. Podoba graffiti se sice v průběhu let měnila, avšak aktuálně se budova vrátila k jeho "klasické" podobě plné řetězů a bomb Orsini. Odborníci dům znají pod názvem Casa Tarragó, v Barceloně mu však nikdo neřekne jinak než "La Carboneria" (česky: Uhlířství). 

Bytový dům si nechal postavit místní obchodník Narcís Tarragó, a to čistě s úmyslem byty pronajímat. Stavební povolení Tarragó obdržel na počátku roku 1864, přičemž návrhu se ujal barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí (1798-1877). Ten se již musel řídit Cerdàovým plánem, ačkoliv dnešní ulice Floridablanca a Comde d'Urgell existovaly tehdy jen na papíře a prozatím nebylo ani rozhodnuto o jejich jménech, zároveň však musel brát v potaz tehdejší existenci krásné a prašné aleje s názvem Camí de Ronda. V praxi to znamenalo, že budova byla původně navržena jako malý izolovaný ostrůvek v budoucím šachovnicovém městě a počítala tak se čtyřmi průčelími. V celém Eixamplu dodnes prakticky nenajdete žádný jiný bytový dům se čtyřmi viditelnými fasádami. Paradoxem je, že hlavní průčelí bylo to orientované ke Camí de Ronda, ačkoliv dnes je na místě bývalé prašné cesty vnitroblok. Celá budova je vlastně jakýmsi experimentem, neboť v době stavby ještě nebyly schváleny všechny základní parametry a nařízení, jimiž se stavba domů v Eixamplu měla řídit.

Svou přezdívku získal dům díky prodejně uhlí, která v přízemních prostorách fungovala ještě na počátku 21. století. V posledních dekádách se La Carboneria stala symbolem spekulantství, neboť vlastnictví domu putovalo od jedné bankovní instituce ke druhé, jednu dobu dokonce hrozilo, že budova bude stržena. Několik let byla prázdná, až se do ní roku 2008 nastěhovala početná skupina squatterů (okupes), kteří zde necelých šest let provozovali kulturní a společenské centrum. Až v únoru 2014 došlo k vyklizení squatu a předání budovy zpět jejímu majiteli (tehdy banka Barclays). Policejní zásah se neobešel bez hlasitých demonstrací, které Barcelonu stály 38 spálených kontejnerů na odpadky a škody na veřejném majetku ve výši 45 000 €. La Carboneria už po policejním zásahu zůstala prázdná, budova přecházela z jednoho spekulantského fondu do druhého, až ji roku 2017 koupila maltská společnost Leasing LWP Spain, která ji chce rekonstruovat a byty na skvělé adrese následně s tučnou přirážkou prodat. La Carboneria je od léta 2016 památkově chráněná, takže noví majitelé budou muset respektovat současné proporce budovy - rekonstrukce tak bude spíše záležitostí interiérů. Velký otazník visí nad velkolepým graffiti, které památkově chráněno není. Barcelonská radnice se však podle svých slov bude snažit, aby majitel objektu tento charakteristický rys budovy zachoval. Na podzim roku 2019 začaly první stavební práce, uvidíme tedy, kdy a jak se do veřejného prostoru vrátí nejstarší budova v Eixamplu...

CASES CERDÀ
Barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí je taktéž autorem návrhů několika dalších domů, které spolu s La Carboneria patří k těm nejstarším v Eixamplu. Řeč je o trojici budov na křižovatce ulic Roger de Llúria a Consell de Cent. Tato křižovatka se na první pohled ničím neliší od desítek a stovek dalších v celém Eixamplu, při bližším pohledu si ale všimneme minimálně netradičně provedené fasády dvou ze čtyř křižovatku tvořících budov. Právě zde v roce 1864 vznikla první typická eixampleská křižovatka, známá tehdy také jako Plaça Cerdà. Nicméně nešlo o odkaz na jméno katalánského urbanisty, nýbrž jistého Josepa Cerdà i Solera, jemuž patřily pozemky, na nichž vznikla hned čtveřice domů přesně odpovídající představám a nařízením nového urbanistického plánu. Kromě základních parametrů v podobě výšky a šířky jednotlivých fasád jsou tyto domy zajímavé i faktem, že jejich hloubka, tedy vzdálenost čelního a zadního průčelí, je pouhých 10 metrů. Většina domů v Eixamplu zabírá kvůli pozdějšímu spekulantství dvojnásobek. 

Z původní čtveřice domů se do dnešních dní s většími či menšími modifikacemi zachovaly jen tři (čísla 340, 369 a 371 na carrer del Consell de Cent). Čtvrtý byl stržen v 60. letech 20. stol. a na jeho místě stojí moderní, poměrně ošklivý sedmipatrový dům. Původní podobu Eixamplu věrně připomínají zejména čísla 340 a 371, které se pyšní nádhernými, barevnými sgrafity klasických motivů a vyobrazení s benátskou tematikou, která byla mezi barcelonskou smetánkou oblíbená již od 18. století a jejichž sláva pohasla s příchodem modernismu na konci století devatenáctého. Právě v tomto tkví jedna z výjimečností této eixampleské křižovatky - ukazuje nám, jak vypadaly skutečné začátky čtvrti, ještě před mohutnou stavbou a rekonstrukcemi právě ve stylu katalánské secese, který se v katalánské metropoli začal naplno prosazovat po roce 1888. Obě budovy jsou v současnosti památkově chráněné. Číslo 340 funguje jako klasický bytový dům, v čísle 371 se při příští návštěvě Barcelony můžete ubytovat i vy, neboť tu sídlí čtyřhvězdičkový Hotel Catalonia Eixample 1864.

Nově zrestaurovaná fasáda domu číslo 340 na carrer del Consell de Cent (Foto: www.metropoliabierta.com)

Barcelonské hřbitovy

Katalánská metropole nabízí bezpočet zajímavých a netradičních zákoutí k prozkoumání. Pokud si návštěvu Barcelony chcete zpestřit návštěvou míst, jimž se masová turistika prozatím vyhýbá, zajímavou volbou by mohl být některý z devíti místních hřbitovů. Podle webu společnosti Cementiris de Barcelona, která místa posledního odpočinku v katalánské metropoli spravuje, zabírá devítka pohřebišť přesně 2 425 581 metrů čtverečných s více než 338 000 hroby. Ročně v Barceloně dojde k takřka osmi tisícům pohřbům do země, dalších osm tisíc lidí je zpopelněno ve dvou městských krematoriích (Montjuïc a Collserola). O barcelonské hřbitovy se stará přibližně stovka lidí, roční investice do údržby dosahují 4 milionů €. Přestože některá z pohřebišť jsou v podstatě sochařskými galeriemi pod širým nebem a nabízejí pravidelné komentované prohlídky pro zájemce z řad turistů, v praxi jsou barcelonské hřbitovy po většinu roku oázou klidu uprostřed rušné evropské metropole. Na všech devět hřbitovů se blíže podíváme v tomto článku. Závěrem připojujeme pár slov o posledních dvou farních hřbitovech v katastrálním území Barcelony.

Nejznámější barcelonský hřbitov na Montjuïku má kvůli rozlehlosti a členitosti terénu i svůj vlastní autobus
(Foto: Diari ARA)

POBLENOU
Historicky prvním oficiálně vystavěným a organizovaným hřbitovem mimo barcelonské hradby byl roku 1775 ten v Poblenou. Svého času šlo o místo hned vedle pláže, daleko od městských hradeb, s příjemným šploucháním moře po celý den. Zkrátka ráj. To se v současnosti krapet změnilo. Neustálá urbanizace toto místo obklopila obytnými domy, hotely či fabrikami. Šplouchání moře tu teď přebíjí hluk tisíců aut jezdících po sousední dopravní tepně Ronda Litoral. Navíc tu nejsou žádné stromy, hřbitov tak v létě patří k těm nejrozpálenějším v celém Katalánsku. Nutno dodat, že současná podoba pohřebiště není původní. To totiž zničili napoleonští vojáci v roce 1813. O šest let později se ho nakonec podařilo znovu vystavět ve stejném místě dle projektu italského architekta Antonia Ginesiho, jenž se inspiroval v antickým římských městech. Oficiálně tak tento hřbitov, nejstarší v Barceloně, letos slaví 200 let svého fungování. Pohřbívá se tu i dnes, ročně kolem 900 osob, což vychází na 2 až 3 pohřby denně. V areálu o rozloze 56 000 metrů čtverečních se nachází 31 000 hrobů, nicméně vzhledem k dlouhé historii tu musel být již pohřben mnohonásobek této kapacity.

Po celé 19. století se tento hřbitov těšil nesmírné společenské prestiži. Není tedy divu, že dodnes zde nalezneme spoustu luxusních a honosných hrobek patřících významným průmyslníkům či obchodníkům. Až s výstavbou nového hřbitova na Montjuïku přestal být hřbitov v Poblenou tou nejlepší adresou, některé bohaté rodiny v té době dokonce přenášely ostatky svých blízkých na "prestižnější" adresu na kopec. I tak je tu dodnes pohřbeno mnoho slavných osobností z katalánské historie (spisovatelé Narcís Oller a Frederic Soler, vynálezce ponorky Narcís Monturiol, politik Valentí Almirall, Gaudího mecenáš Eusebi Güell či kreslířka Lola Anglada). Suverénně nejnavštěvovanějším náhrobkem je však ten patřící ostatkům Francesca Canalse, přezdívaného "El Santet". Ten zemřel roku 1899 ve věku pouhých 22 let. Ve svém okolí byl známý dobrotivou povahou a věšteckými schopnostmi (předpověděl i vlastní skon), což po jeho smrti vedlo k určitému zbožštění a legendarizaci této osoby. Již více než sto let si k jeho hrobu obyvatelé Barcelony chodí pro radu či na kouscích papírů svěřují svá nejtajnější přání s vírou, že Francesc jim je dokáže splnit. Žádný jiný hrob v Poblenou není vždy pokryt tolika květinami... Hřbitov je výjimečný i po architektonické stránce. Ve formě hrobek či soch zde najdeme díla věhlasných katalánských umělců (Josep Fontserè, Elies Rogent, Josep Vilaseca, Enric Sagnier). Asi nejslavnějším monumentem a naprostým symbolem hřbitova se v tomto ohledu stala ikonická socha El petó de la mort (česky: Polibek smrti; autor: Jaume Barba, 1930). Hřbitov je otevřen denně od 8.00 do 18.00, přístupný autobusy 59, H16, V25 a V27. Roku 2004 se stal prvním barcelonským hřbitovem s modelem tzv. pohřební turistiky. Po vzoru Prahy či Paříže se zde vedení hřbitova snaží zavést denní i noční komentované prohlídky pro turisty. Více o hřbitově v Poblenou zde, zde a zde.

Ikonická socha El petó de la mort  na hřbitově v Poblenou (Foto: Barcelona Secreta)

MONTJUÏC
Na Montjuïku existuje tradice pohřbívání stará snad jako hora sama. V dobách dávno minulých se tu totiž usazovaly první civilizace, byly tu zakládány první osady... Přesto první jasné písemné zmínky o nějakém hřbitově na tomto známém barcelonském kopci pocházejí až ze středověku, kdy tu bylo neorganizované židovské pohřebiště. Odtud ostatně možný název celé hory. Tak či onak je tu dnes vůbec největší barcelonský hřbitov, alespoň co se počtu hrobů týče. Na ploše 560 000 metrů čtverečních je více než 153 000 hrobů, zároveň se tu stále pohřbívá, každý den se tu koná přibližně 10 smutečních obřadů. Kapacita tohoto areálu však není nekonečná, proto byl roku 1972 otevřen velkokapacitní hřbitov v pohoří Collserola, který má postupně v dalších dekádách přebrat roli největšího barcelonského hřbitova. Jak již bylo řečeno, hřbitov zabírá celý jižní svah kopce Montjuïc a zdálky může připomínat malé panelákové městečko. Charakteristické mnohapatrové výklenky jsou totiž ve svahu velmi dobře vidět. Ale všeobecně vzato je to pěkné místo posledního odpočinku - výhledy na moře jsou tu velmi pěkné. Hřbitov není úplně jednoduše přístupný - nejlépe se k němu dostává autobusem číslo 21 z Avinguda Paral·lel, pro pohyb v rámci velmi členitého areálu je ideální využít interní autobus 107. Případně si sem můžete udělat delší procházku z Plaça d'Espanya přes MNAC a olympijský areál.

Montjuïc je zároveň skutečným katalánským národním hřbitovem. Věčně tu odpočívá spousta významných Katalánců a Katalánek, kteří se nějakým způsobem zapsali do národní historie.  Kromě řady umělců, politiků a vědců tu v podstatě odpočívá polovina stavitelů a majitelů čtvrti Eixample - kromě konstruktéra Ildefonse Cerdà zde naleznete velkolepé panteony rodin Batlló, Elizalde, Amatller, jimž dělá společnost i Francesc Rius i Taulet, muž, který v roli barcelonského starosty hřbitov roku 1883 slavnostně inauguroval. Výčet slavných osobností, které tu spí věčným spánkem, je nesmírně dlouhý. K těm nejslavnějším určitě patří předsedové katalánské Generalitat Francesc Macià a Lluís Companys, spisovatelé Jacint Verdaguer, Montserrat Roig, Manuel de Pedrolo, Àngel Guimerà, operní pěvkyně Victòria dels Àngels, anarchisté Buenaventura Durruti a Salvador Puig Antich, mnoho hráčů a prezidentů FC Barcelona včetně zakladatele klubu Hanse Gampera, malíři Joan Miró a Santiago Rusiñol a stovky a stovky dalších - ty nejvýznamnější najdete na plánku hřbitova. Pozornost si zaslouží i náhrobek Josého F. Fonrodony, jenž se 19. března 1883 stal prvním obyvatelem této nekropole.  Pravidelně se tu pohřbívají též osoby bez domova. Hřbitov je plný drobných architektonických skvostů, což z něj činí docela zajímavý turistický cíl, ačkoliv více se zaměřovat na tuto skupinu návštěvníků tu začali až od roku 2008. Pro zvýšení turistického potenciálu sem byla roku 2013 přesunuta také unikátní kolekce pohřebních vozů. Místo je též svědkem častého natáčení filmových scén - asi nejvíce zatím hřbitov proslavil film Todo sobre mi madre (1999) španělského režiséra Pedra Almodóvara.

Letecký pohled na hřbitov Montjuïc, v pozadí barcelonský přístav (Foto: Cementiris de Barcelona)

COLLSEROLA
Největší a nejnovější barcelonský hřbitov zatím jaksi postrádá jakékoliv kouzlo či alespoň historickou patinu. Nachází se v katastrálním území města Montcada i Reixac, vytvořen byl však jako velký centrální hřbitov pro celou barcelonskou oblast, neboť prostor na Montjuïku je dosti omezený. Naopak pohoří Collserola doposud skýtá prostoru požehnaně, vzhledem ke kopcovitému terénu to navíc není příliš ideální místo na výstavbu obydlí, proto se v průběhu šedesátých let minulého století rozhodlo o stavbě pohřební megalopole na severu Barcelony, nedaleko okrajových čtvrtí Torre Baró a Ciutat Meridiana. Slavnostního otevření se hřbitov dočkal roku 1972, ale pohřbívat se tu začalo o něco později. Na ploše 1 700 000 metrů čtverečních zatím existuje kapacita pro 87 000 hrobů, nicméně očekává se budoucí rozšíření. Místa je tu hodně, hřbitov je ukryt v hlubokém lese. Velkým problémem je dostupnost. Pokud nemáte vlastní vůz, musíte spoléhat na nepříliš častou hromadnou dopravu v podobě autobusů 102, 103 a 104. Pokud byste si chtěli projít celý hřbitov, vyšetřete se si na to prakticky celý den. Otevřeno tu mají vždy od 8.00 do 18.00. Mezi nejznámější zde pohřbené osobnosti patří spisovatelé Manuel Vázquez Montalbán, Xavier Benguerel, Maria Aurèlia Capmany či Néstor Luján, fotograf Francesc Català-Roca, architekt Carles Buïgas či malíř Antoni Tàpies. Poslední odpočinek tu nalezl i dánský spisovatel Sven Hassel (1917-2012), jenž se do Barcelony natrvalo přestěhoval v roce 1964.

SANTS
Poměrně nenápadný hřbitov pro obyvatele městečka Sants začal fungovat již v polovině 19. stol., ačkoliv oficiálně byly práce na areálu dokončeny roku 1880. Hřbitov ukrytý za vysokými zdmi navrhl barcelonský architekt Jaume Gustà i Bondia (1853-1932). Zajímavé je, že v současnosti se tento areál nachází již na katastrálním území vedlejšího města Hospitalet de Llobregat, ačkoliv ho spravuje barcelonská radnice. Nepyšní se žádnými monumentálními hrobkami, přesto jde o jedno z nejlépe udržovaných míst posledního odpočinku. Umělecky vyčnívá zejména několik prací katalánského sochaře Pau Gargalla. Na ploše 11 000 metrů čtverečních je více než 5 500 hrobů. Hřbitov v Sants je otevřen každý den od 8.45 do 17.30, o víkendech pouze do 15.00. Přístupný je například autobusovými linkami 57, 157 a 158, případně pěšky z nedaleké zastávky tramvají T1, T2 a T3 Ernest Lluch nebo trochu vzdálenější stanice metra Pubilla Cases (L5).

SARRIÀ
Než se o něm zmínil španělsky píšící spisovatel Carlos Ruiz Zafón ve své novele Marina, patřil místní hřbitov k těm nejlépe utajeným místům katalánské metropole. Na pláních města se neobjevoval a kromě místních ho znal jen málokdo. Dnes, v době Google Maps, už je cesta na hřbitov v Sarrià o něco snazší, i tak se vám ale může snadno stát, že zabloudíte. Ve čtvrti totiž díky tlaku místní honorace existuje jen minimum ukazatelů, které by návštěvníkům zvenčí cestu ukázaly. Vysvětlení toho, proč je dnešní hřbitov v Sarrià zcela obklopen rezidencemi velmi bohatých obyvatel Barcelony, že v podstatě vyplňuje jejich vnitroblok, je vcelku jednoduché. Místní hřbitov vznikl údajně již v polovině 19. stol., nicméně tehdy byla Sarrià jen malá vesnice, kde většinu domů tvořily letní vily zámožných Barceloňanů, kteří se však nechávali pohřbít na Montjuïku či v Poblenou. Místní pohřebiště tak nenabízí mnoho vznešených panteonů, avšak díky své takřka utajené poloze nabízí až romantickou atmosféru. Postupem času kolem něj vyrostly rezidenční budovy, což místo dokonale ochránilo před světem. Není divu, že Zafóna inspiroval. Mimochodem, z čistě literárního pohledu je zajímavé, že hřbitov se stal místem posledního odpočinku hned tří velkých katalánských poetů. Kromě J. V. Foixe a Carlese Riby tu jsou i ostatky básnířky Clementiny Arderiu.

Hřbitov v Sarrià má podobnou otevírací dobu jako ostatní barcelonské hřbitovy (po-pá 8.45-17.30, so-ne 8-45-15.00) a nejjednodušeji se sem dostanete pěšky od stanice FGC Sarrià. Vydejte se po carrer de l'Hort de la Vila a následně na carrer d'Anglí zahněte doleva či doprava, hřbitov je totiž ve velkém vnitrobloku přímo naproti vám, mezi ulicemi carrer de Dalmases a carrer de Pau Alcover. Vstup do areálu hřbitova je možný z obou stran, vždy po carrer del Dr. Roux. Čistě katastrálně se hřbitov dnes nalézá ve čtvrti Les Tres Torres. Na ploše 4 569 metrů čtverečních je tu něco málo přes dva tisíce hrobů. Hřbitov v Sarrià je tak druhým nejmenším mezi těmi, které spravuje barcelonská radnice.

Letecký pohled na hřbitov v Sarrià (Foto: Blogspot)

LES CORTS
Hřbitov ve čtvrti Les Corts patří k těm větším. Na ploše 34 417 metrů čtverečních je tu více než 29 000 hrobů. Patří k neopominutelným zastávkám fanoušků fotbalového klubu FC Barcelona, s nímž navíc sousedí. Důležité je, že zde spočívá mnoho legend tohoto katalánského velkoklubu - naleznete tu náhrobky Alcántary, Urrutiho, Samitiera, Césara i slavného maďarského útočníka Ladislava Kubaly. Kromě nich jsou zde pohřbeni také spisovatelé Rafael Tasis či Prudenci Bertrana. Hřbitov vznikl roku 1846, i když jeho současná podoba je mnohem více spjatá s modernistickou přestavbou na přelomu 19. a 20. stol., což je patrné zejména na bývalé kapli a současné administrativní budově. Součástí areálu je též významné židovské pohřebiště. Hřbitov v Les Corts je navíc určitým průkopníkem v moderních technologiích. Roku 2012 se stal prvním v celém Španělsku, který některé z náhrobků označil QR kódy pro lepší orientaci návštěvníků-turistů, o dva roky později se stal i prvním energeticky soběstačným hřbitovem na Pyrenejském poloostrově, a to díky dvěma stovkám solárních panelů, které pokrývají část střech. Jak již bylo řečeno, cesta sem je snadná. Hřbitov sousedí se slavným fotbalovým stadionem Camp Nou, dostanete se sem kupříkladu metrem L3 (stanice Palau Reial či Maria Cristina).

SANT GERVASI
Noblesní čtvrť Sant Gervasi má sice malý, avšak umělecky velmi zajímavý hřbitov. 16 000 metrů čtverečních ukrývá přibližně 4 700 hrobek. Nachází se na úpatí pohoří Collserola, hned vedle městského okruhu (Ronda de Dalt), blízko známého Gaudího stavby Bellesguard. Hřbitov byl založen roku 1853 a v současnosti je rozdělen do dvou částí, jež od sebe odděluje výrazné schodiště, které je od vchodu až ke kapli stylizováno do podoby křížové cesty. K vidění tu jsou skutečně honosné panteony těch nejbohatších barcelonských rodin, setkáte se tu i s několika slavnými osobnostmi (architekt Lluís Domènech i Montaner či poeta Joan Maragall). Zvláštní pozornost si zaslouží výklenek 705, kde je na náhrobní desce jen prosté "Tu y yo" (česky: Ty a já), žádné datum, žádné jméno. Na zemi pod výklenkem pravidelně leží rudá růže - legenda říká, že ji tam nosí starší dáma, která v mládí ztratila svého milovaného manžela. Ačkoliv jsou zaměstnanci hřbitova obvykle hákliví na květiny a další vzpomínkové předměty mimo místa k tomu vyhrazená, tuto růži bezvýhradně respektují. Návštěvní doba tu panuje stejná jako v případě většiny dalších hřbitovů (8.45-17.30/15.00). Návštěva tohoto hřbitova stojí zato už jen kvůli nádhernému výhledu na město.

Hřbitov v Sant Gervasi nabízí úchvatné výhledy na město... (Foto: Cementiris de Barcelona)

SANT ANDREU
Hřbitov v Sant Andreu vznikl roku 1839, tehdy ještě jako obecní hřbitov Sant Andreu del Palomar. Od roku 1897 je Sant Andreu součástí Barcelony a místní hřbitov se stal jedním z těch největších ve městě (plocha 39 000 m2, 25 000 hrobů). Hřbitov byl několikrát rozšiřován, naposledy v roce 1919. V jeho staré části se rozkládá malý židovský hřbitov, zároveň tu je i místní vojenský hřbitov. Podobně jako v případě Poblenou, i zde mají nebožtíka-talisman. Jedním z nejnavštěvovanějších hrobů je ten patřící mladému seminaristovi Francesku Pla, jemuž se přezdívá "Santet de Sant Andreu". Podle legendy mu biskup zakázal duchovní činnost, protože matka mladého Francesca prý praktikovala spiritismus. Mladík kvůli tomuto zákazu údajně zemřel žalem ve věku 25 let. I on by po své smrti měl vykovávat nejrůznější zázraky a plnit přání. Pokud vám to tedy nevyšlo na hřbitově v Poblenou, zde máte druhou šanci. Ze slavných osobností je tu pohřben například architekt Pere Falqués či nově také operní pěvkyně Montserrat Caballé. Návštěvníkům je místo otevřeno denně od 8.00 do 18.00. Nejsnadněji se sem dopravíte metrem L4 (stanice Llucmajor) nebo autobusy 11 a 132.

HORTA
Rozlohou (3 700 m2) i počtem hrobů (1 447) nejmenší z barcelonských hřbitovů. Vystavěný v neoklasicistním stylu roku 1867 byl původně obecním hřbitůvkem vesnice Horta. Ta se roku 1904 stala součástí velké Barcelony. Hřbitov vznikl na pozemcích kamenolomu patřících k masii Can Baliarda, na úpatí pohoří Collserola, protože obci již přestal stačit stařičký hřbitov vedle kostela Sant Joan d'Horta. Hřbitov je dodnes v podstatě na kraji města, spolu s ulicemi carrer del Logronyo a carrer de la Font Baliarda patří k prakticky neznámým, přesto však malebným částem katalánské metropole. Z architektonického pohledu zde nejsou příliš významné památky, vyčnívá snad jen modernistická hrobka rodiny Marsans, jejímž autorem byl barcelonský architekt Juli Maria Fossas i Martínez (1868-1945), a hrobka Francesca Sanse, které dominuje socha z dílny modernistického sochaře Enrica Clarasóa (1857-1941). Mezi nejznámější zde pochované osobnosti patří exprezident FC Barcelona Francesc Miró-Sans (1916-1989), jeden z promotorů stavby současného barcelonského fotbalového svatostánku Camp Nou. Otevřen je návštěvníkům od 8.45 do 17.30 ve všední dny a pouze do 15.00 o víkendech. Dostanete se sem například metrem L3 (stanice Valldaura) nebo autobusy V25, 102 a 185.

Hřbitov ve čtvrti Horta (Foto: Cementiris de Barcelona)

Jak už bylo řečeno, roku 1787 zakázal tehdejší španělský král Karel III. pohřby uvnitř hradeb. Do té doby měla Barcelona plno farních hřbitovů, přilepených na místní kostely, z nichž jsou dnes většinou malebná náměstíčka uprostřed Gotické čtvrti. Skoro by se zdálo, že v katalánské metropoli dnes už žádný takový hřbitov nezbyl. Není to ale tak docela pravda. Kromě výše uvedené devítky městských hřbitovů v Barceloně skutečně existuje i dvojice hřbitovů farních, které nejsou ve správě města, nýbrž jsou brány jako soukromá pohřebiště, o něž se stará vždy daná farnost. Oba tyto hřbitovy dnes najdeme na samotném kraji Barcelony, shodou okolností oba jsou součástí pohoří Collserola. Vysvětlení je prosté. Když Barcelona na počátku 20. stol. postupně pohltila všechny okolní obce, zdědila tak samozřejmě jejich katastrální území i s příslušnými farními hřbitovy. Jeden z nich se nachází od roku 1904, kdy byla k Barceloně připojena Horta, ve čtvrti Sant Genís dels Agudells, druhý (hned vedle kostela Santa Maria de Vallvidrera) katalánská metropole "zdědila" roku 1921 připojením tehdejší obce Sarrià.

FARNÍ HŘBITOV V SANT GENÍS DELS AGUDELLS
Farní kostel ve čtvrti Sant Genís dels Agudells pochází z 10. stol. n. l. a první písemná zmínka o hřbitově v jeho těsném sousedství je z roku 1060. Současná podoba kostela je ze 16. století. Díky určité izolovanosti od zbytku barcelonské planiny si čtvrť Sant Genís dels Agudells dokázala zachovat určitý rurální nádech, který je patrný i na místním hřbitově. Ten slouží zejména místním, ze známých osobností tu byl po určitou dobu pochovaný katalánský politik Manuel Carrasco i Formiguera (1890-1938), jenž byl v průběhu španělské občanské války popraven frankistickými vojáky v Burgosu. Od roku 2001 však jeho ostatky spočívají v rodinné hrobce na Montjuïku. Ještě před několika desítkami let čelil hřbitov hrozbě zániku, neboť barcelonská radnice chtěla s farními hřbitovy nadobro skoncovat. Nakonec ale malý hřbitůvek vše ustál a dnes je dokonce vedený v lokálním seznamu památných míst. Hřbitov je možné navštívit pouze o víkendech (so 10-13, ne 10-14), dostanete se sem buďto pěšky za 10 minut od stanice metra L3 Vall d'Hebron, případně přímo před kostelem zastavují i autobusy 19, 76 a 135. Fotoaparátem se v případě návštěvy příliš neohánějte.

FARNÍ HŘBITOV VE VALLVIDREŘE
Z 10. století pochází i kostel Santa Maria de Vallvidrera, ačkoliv současná podoba kostela je taktéž ze století šestnáctého. Hřbitůvek hned vedle kostela je skutečně malý, v podstatě jde o dvorek se zhruba 120 výklenky k uložení ostatků. Koná se tu maximálně jeden pohřeb do roka, i když zdi hřbitova svého času sloužily i jako provizorní popravčí zeď. Po konci španělské občanské války působil hřbitov dlouhá léta značně opuštěně, nicméně později díky iniciativě místních svou původní funkci získal zpět. Veškerá kapacita je rezervovaná místním usedlíkům a členům farnosti. Od roku 2017 je navíc nesmírně obtížné hřbitov i přilehlý kostel navštívit, neboť celý areál je kvůli problémům se statikou svatostánku uzavřen z důvodu bezpečnosti. V létě 2019 získalo barcelonské arcibiskupství stavební povolení na rekonstrukci kostela. Farní hřbitov ve Vallvidreře tak bude pravděpodobně ještě nějakou dobu s výjimkou zvláštních dnů (např. na dušičky) nepřístupný. Pokud vše půjde dobře, areál by měl být opravený a opět běžně přístupný v roce 2021. Místo je dobře dostupné například z vlakové stanice FGC Baixador de Vallvidrera.