Sant Sadurní d'Anoia

Nepatrné městečko Sant Sadurní d'Anoia se nachází asi 40 km západně od Barcelony. V obklopení vinic tu žije necelých 13 000 obyvatel. Na první pohled možná nikterak významné okresní městečko, avšak ve skutečnosti jde o jedno z nejdůležitějších vinařských center na celém Pyrenejském poloostrově. 85 % španělského šumivého vína (katalánsky cava) se totiž zpracovává právě zde.

Jedna z prvních budov, které člověka uvítají při příjezdu do Sant Sadurní d'Anoia, sídlo firmy Freixenet (2018)

Město samotné přitom, na rozdíl od mnohých zde již prezentovaných, nemá nikterak bohatou historii. Jeho původ musíme hledat ve středověké farnosti, která byla po staletí součástí sousední obce Subirats. Od té se oddělila až roku 1764, kdy se počet místních obyvatel poprvé přehoupl přes tisíc. Její další osudy jsou od druhé poloviny 19. století zcela spjaty s pěstováním vinné révy. V případě Sant Sadurní d'Anoia to není nic tak neobvyklého, neboť se nachází v srdci vinařského kraje Penedès, ačkoliv ani zde neměli zpočátku na růžích ustláno, jelikož i zdejšími poli se roku 1887 prohnala děsivá invaze mšičky révokaze, která zdecimovala slibně se rozvíjející katalánský vinařský průmysl. Sant Sadurní bylo jedním z míst, která se škůdci dokázala úspěšně postavit, což nakonec poskytlo důležitý impuls k drobné diferenciaci a sázce na výrobu šumivého vína.

Že se nalézáte v katalánské metropoli šumivého vína, poznáte snadno už po pár prvních krocích, kdy vás na chodnících překvapí patníky ve formě korkových zátek. Pro jistotu ale stejně nabídněme pár čísel. Čistě statisticky je Španělsko považováno za druhého největšího producenta šumivého vína na světě (po Francii). V Sant Sadurní d'Anoia má sídlo takřka stovka producentů šumivého vína a více než 90 % španělského sektu se vyrábí v Katalánsku, drtivá většina pak právě v tomto nenápadném městečku. Jde o lukrativní byznys - ročně se v Sant Sadurní vyprodukuje okolo 250 000 000 lahví, za které místní producenti utrží téměř dvě miliardy €. Jen Freixenet, největší a nejznámější značka katalánského šumivého vína, exportuje do více než 150 zemí světa a její obří sklepení (údajně největší svého druhu na světě) ukrývá v kilometrech chodeb další desítky milionů archivních láhví. Sídlo Freixenetu je ostatně první budovou, na niž v Sant Sadurní d'Anoia natrefíte, pokud sem přijedete vlakem (linka R4 z Barcelony, cesta trvá asi 45 minut). Ve městě samotném či v jeho bezprostředním okolí pak najdeme roztroušené menší areály více než osmi desítek dalších producentů. Velká část z nich nabízí komentované prohlídky, pravidelné košty či další akce spojené s enoturistikou. 

Architektonicky nejcennějším je bezesporu areál značka Codorníu, jemuž vévodí nádherná modernistická budova slavného katalánského architekta Josepa Puige i Cadafalcha. Od roku 1982 se ve městě pravidelně vždy druhý týden v říjnu slaví Setmana del Cava (Týden šumivého vína), velká slavnost za dalším účelem propagace místních značek. Kromě samotných sklepení najdeme v Sant Sadurní d'Anoia relativně vysokou koncentraci panských sídel ve stylu modernismu, eklekticismu či noucentismu, která si tu nechali vystavět zejména bohatí vinaři, avšak žádné z nich asi nedosahuje celostátního významu (kompletní seznam zde). Při procházkách mezi okolními vinicemi můžete narazit i na hodně staré památky, kupříkladu na románskou kapličku Sant Benet d'Espiells, avšak největším lákadlem i přesto zůstávají vinné sklípky jednotlivých producentů cavy.

Malebná kaplička Sant Benet d'Espiells, necelých 5 km od centra Sant Sadurní d'Anoia (Foto: wikipedia.org)

XOCOLATERS SIMON COLL

Do Sant Sadurní d'Anoia samozřejmě každý míří především za šumivým vínem, avšak možná trochu nečekaně tu objevíte i zajímavé firmy z jiného odvětví. Skutečnou institucí jsou v tomto ohledu čokoládovny Simón Coll. Nejvýznamnější katalánský producent čokolády tu má své sídlo již od roku 1840. Jeho zakladatel Simón Mestres pocházel z místní vinařské rodiny, avšak na rozdíl od svých bratrů, kteří pokračovali v rodinném podniku, se rozhodl vydat se trochu jinou cestou a ve městě si otevřel malý obchůdek se zámořskými produkty (káva, kakao). Denní kontakt s těmito pochoutkami v něm vyvolal touhu experimentovat a během několika málo let se v rodné vsi proslavil svými skvěle připravovanými čokoládami. Roku 1880 vzniká značka "Simón", od roku 1910 pak rodina vlastní první skutečnou továrnu na čokoládu. I přes výrazné zpomalení vývoje kvůli španělské občanské válce se sláva čokolády Simón Coll začala šířit po celém Španělsku, nápomocny přitom byly i časté a nápadité reklamní kampaně v rozhlase a dalších sdělovacích prostředcích. Roku 1991 firma zahájila velkou expanzi i mimo španělské hranice, v současnosti je čokoláda z produkce Simón Coll exportována do více než 30 zemí a tvoří asi 25 % celkového obratu společnosti. 

Čokolády z dílny Simón Coll se čím dál častěji stávají oblíbeným suvenýrem z návštěvy Barcelony, ačkoliv si to mnozí turisté ani neuvědomují. Firma však roku 1972 odkoupila legendární barcelonskou značku Chocolates Amatller (zal. 1797), které se velmi daří zejména v posledních letech v souvislosti s velkým turistickým boomem spojeným s Gaudím. A právě jedna z Gaudího nejznámějších staveb (Casa Batlló) se nachází hned vedle bývalého rodinného sídla Amatllerů. Čokolády Amatller můžete v dárkových baleních najít nejen tam ale i duty free shopech barcelonského letiště. Ale zpátky do Sant Sadurní d'Anoia. Pokud vám nejede čokoláda, ale z návštěvy všech těch vinných sklípků vám vyhládlo, jste na tom pravém místě. Ve městě najdete bohatý výběr kvalitních restaurací, doporučujeme např. La Cava d'en Sergi nebo Cal Blay Vinticinc. To může být ta pravá tečka za jednodenním výletem z Barcelony...

Šumivé víno Codorniu a čokoláda Simón Coll - dva typické suvenýry ze Sant Sadurní d'Anoia
(Foto: www.cavapack.com)

26/01/1939: Franco obsazuje Barcelonu

Ačkoliv oficiálně je trvání španělské občanské války udáváno daty 17. 7. 1936 - 1. 4. 1939, fakticky válka skončila přibližně o dva měsíce dřív ve chvíli, kdy frankističtí vojáci bez boje obsadili katalánskou metropoli. Pád Barcelony byl symbolickou tečkou za veškerými nadějemi na zvrat, demoralizované zbytky republikánské armády se v tu chvíli soustředily již jen na co nejrychlejší ústup.

Plakát znázorňující vstup frankistických vojsk do Barcelony 26. ledna 1939 z oblasti pohoří Collserola
(Foto: diarieljardi.cat)

Více než dva a půl roku byla Barcelona republikánskou baštou, město muselo zejména v druhé polovině války strpět mnohá bombardování, nakonec se ale dnem, kdy ho ovládli frankističtí vojáci, stal příznačně 26. leden 1939. Jednotky vedené generály Yagüem a Solchagou do Barcelony vstoupily za úsvitu od řeky Llobregat a přes pohoří Collserola. Během dne pak město obsadily až po řeku Besòs. Barcelona tentokrát nekladla sebemenší odpor. Město bylo evakuováno 23. ledna, poslední zbytky republikánské armády ho opustily 25. ledna. Část obyvatel, kteří setrvali, Franka podporovala, zbytek už jen rezignovaně doufal, že válka co nejdřív skončí. Frankistické jednotky katalánskou metropoli předchozího večera obklíčily, 26. ledna ráno marocké oddíly do města vstoupily přes ulice Gran Via a Diagonal, navarrské oddíly obsadily Tibidabo a následně přes ulice Muntaner, Balmes, Avinguda de la República Argentina a Passeig de Gràcia sestoupily až do centra. Italské dobrovolnické jednotky kontrolovaly Hortu a Sant Andreu. Pro Franka by nejspíš nebyl problém dobýt město o pár dní dřív, neboť republikánům se na ústupu nepodařilo vyhodit do povětří všechny mosty přes řeku Llobregat, avšak učinit tak 26. ledna v sobě skrývalo důležitou symboliku.

26. leden byl totiž ve španělsko-katalánské historii do té doby připomínkou bezprecedentní porážky, kterou Španělsko utrpělo v rámci tzv. války ženců v bitvě u Montjuïcu roku 1641. Kousek od Barcelony se onoho 26. ledna 1641 střetly španělské oddíly (čítající přes 20 000 mužů) s katalánskými a francouzskými obránci města (přibližně 6 000 mužů). Boj byl krátký, avšak intenzivní. Španělé v něm ztratili 1 500 mužů, zatímco katalánsko-francouzská strana napočítala jen 32 mrtvých. Tento nepoměr španělské jednotky zcela demoralizoval, a tak od dalších útoků ustoupily a stáhly se do vnitrozemí. Právě vzhledem k počtu padlých je toto vítězství často připomínáno jako jedna z nejúspěšnějších katalánských bitev v historii. V globálním kontextu však šlo jen o malé vítězství, neboť válka ženců skončila roku 1652 jasnou prohrou katalánských vzbouřenců. Dodnes je tedy část historiků přesvědčená o tom, že Franco si tuto skutečnost plně uvědomoval a hodlal tuto pro Španělsko neblahou vzpomínku na 26. leden vymazat právě slavným dobytím Barcelony.

Katalánská metropole se v roce 1939 vzdala velmi lehce nejen kvůli úprku republikánů. Takřka tři roky války a zejména v posledním roce se stupňující bombardování města znamenaly neustálou atmosféru strachu a zoufalství. Region hladověl. Mnoho obyvatel tak ve finále skutečně cítilo skutečnou vděčnost za konec války. Mnozí si však plně neuvědomovali, co všechno s sebou frankistická diktatura přinese. Dobytí Barcelony zaznamenalo velký ohlas ve světě. Franco se dočkal gratulací od spřátelených diktátorů (Mussolini, Hitler). Město se relativně rychle vrátilo k běžnému životu - již 27. ledna začaly opět vycházet noviny, o den později začalo fungovat noční osvětlení, zrušené kvůli leteckým bombardováním, a 1. února už vcelku pravidelně fungovala hromadná doprava a většina obchodů poprvé od "osvobození" otevřela, ačkoliv všeho bylo málo a příděly na potravinové lístky fungovaly až do roku 1952. Fakticky se Barcelona z šedivého poválečného období dostávala více než dvě dekády. K hranici s Francií se frankistické oddíly dostaly do dvou týdnů a 21. února v katalánské metropoli uspořádaly ohromnou vojenskou přehlídku na počest oficiálního konce války na katalánském území.

Josep Goday i Casals

Josep Goday i Casals (1881-1936) patřil k talentované generaci katalánských architektů, kteří se učili od těch největších mistrů modernismu. Zatímco řada Godayových spolužáků zejména na počátku své kariéry zůstala věrna dodnes nejslavnějšímu katalánskému architektonickému stylu, rodák z Mataró navrhl většinu svých staveb již pod silným vlivem nastupujícího noucentismu. Diplom z barcelonské architektury si Goday odnesl v roce 1905, avšak ve své tvorbě byl hodně ovlivněn architekturou střední Evropy, kde strávil část svých studií.

Mezi jeho nejznámější díla patří budova pošty na Via Laietana v Barceloně, na jejímž návrhu se podílel spolu s dalším katalánským architektem stejné generace, Jaumem Torresem, a dále pak rekonstrukce známé budovy v těsném sousedství barcelonské katedrály (Casa de l'Ardiaca). Určitou dobu pracoval jako barcelonský městský architekt, v tomto období se zasloužil o vystavění mnoha školních budov. Velice pěknou ukázkou Godayovy architektury je tak například škola La Farigola v barcelonské čtvrti Vallcarca. Kromě vlastní architektonické praxe byl Josep Goday respektovaným odborníkem na dějiny umění - v tomto oboru sepsal několik důležitých odborných knih.

Školní budova La Farigola de Vallcarca (Foto: escolesdelarepublica.wordpress.com)

Catalunya 2019

Možná až nečekaně rychle nám uběhl rok 2018, alespoň v Katalánsku ve srovnání s rokem předchozím chudší na zásadní dějinné zvraty. Nesporně pomaleji ale musel ubíhat devíti uvězněným katalánským politikům, z nichž někteří ve vazbě prožili již druhé Vánoce. Právě političtí vězni jsou jedním z důvodů "zklidnění" celé situace mezi Španělskem a Katalánskem. I v roce 2018 v této otázce sice došlo k zajímavému vývoji (zatčení Puigdemonta a jeho následné nevydání do Španělska, konec Mariana Rajoye a jeho vlády, nástup Quima Torry do pozice katalánského premiéra), ale reálně jsme se žádného výrazného posunu nedočkali a výhledově ani nedočkáme. Klíčový bude soudní proces s uvězněnými politiky, který by měl začít na konci ledna a bude probíhat pravděpodobně po celé jaro, možná až do brzkého léta. Od výsledku soudu se pak bude odvíjet další děj, výsledek předurčí i jeho intenzitu.

Klíčovým datem bude podle mnohých 26. květen, kdy se ve Španělsku konají komunální volby, v nichž se nám zatím profiluje docela zajímavý souboj o Barcelonu. Obyvatelé katalánské metropole budou rozhodovat o pokračování starostky Ady Colau, která do politiky přišla z řad aktivistů, avšak (nebo právě proto) její mandát nelze hodnotit příliš kladně. Městu nepřinesla žádnou velkou vizi do budoucna a současné problémy řeší poměrně neefektivně (až historický odstup ukáže, jestli dokonce některé sama nezavinila). Barcelona každopádně nadále posiluje především svou globální značku. Město je čím dál oblíbenější turistickou destinací. Počet návštěvníků zde v roce 2018 narostl přibližně o 5 %, další nárůst zaznamenalo místní letiště, jež na konci roku 2018 zcela jistě atakovalo hranici 50 000 000 cestujících (pro srovnání v roce 2013 barcelonským letištěm prošlo "pouhých" 35 000 000 pasažérů). 

Právě Barceloně se proto budeme v našich článcích silně věnovat minimálně po celý první půlrok, ačkoliv v průběhu roku 2019 taktéž mnohem častěji než dosud navštívíme i jiné katalánsky hovořící oblasti (Valencie, Baleárské ostrovy, Catalunya Nord, Franja de Ponent, L'Alguer a El Carxe). Stejně tak v prvních měsících právě začínajícího roku budeme bedlivě sledovat vývoj soudního procesu s katalánskými politiky, zatímco pro druhou polovinu roku chystáme i nějaké novinky, ať už zde na blogu nebo na naší facebookové stránce. Ale to je ještě daleko. Teď se už pojďme těšit z doposud slibně vypadajícího čísla 2019. Do nového roku přejeme především mnoho lásky, zdraví, štěstí a naděje! Visca Catalunya 2019!!!