31. 10. 2018

Barcelony ve světě

Pro mnohé je Barcelona zcela jedinečným místem, avšak na světě dnes najdeme desítky dalších míst stejného jména. Jejich počet osciluje mezi 20 a 50 podle toho, jestli počítáme skutečné obce nebo jen osady apod. Tak či onak nalezneme Barcelony takřka všude na světě, ačkoliv je lze poměrně jednoduše rozdělit do tří skupin dle historických okolností vzniku těchto měst a vesnic i jejich umístění. Do skupiny nejstarších patří města a obce vzniklá v rámci Aragonské koruny ještě ve středověku, kdy Katalánci přímo či nepřímo ovládali podstatnou část západního Středomoří - proto tato místa najdeme nejčastěji v Evropě (Francie, Itálie). Druhá a zároveň nejpočetnější skupina je spojená s léty španělské kolonizace Ameriky a Asie - Barcelony tak najdeme ve většině zemí Latinské Ameriky či na Filipínách, ačkoliv často jde o maličké osady či městské čtvrti. Třetí a vesměs okrajová skupina je tvořena zejména rezidenčními čtvrtěmi či jinými podobnými celky, které se od poloviny devadesátých let pojmenováním po katalánské metropoli snažily získat větší prestiž. I když i zde najdeme řadu výjimek.

Zajímavá je skutečnost, že katalánská Barcelona není partnerským městem žádné ze svých jmenovkyň. Katalánský deník El Periódico si před dvěma lety dal tu práci a lokalizoval hned 53 míst nesoucích jméno po katalánské metropoli. Jen málo z nich (přibližně dvě desítky) jsou místa skutečně trvale osídlená, řadu z nich pak nenajdete ani při sebelepším zkoumání Google Maps. Na ty největší a nejzajímavější světové Barcelony se i přesto blíže podíváme na následujících řádcích.


Urbanizace Puerto la Cruz v Barceloně ve státu Anzoátegui ve Venezuele (Foto: www.skyscrapercity.com)


BARCELONA (VENEZUELA)
   
Calle Bolivar ve venezuelské Barceloně
(Foto: www.pinterest.com)
Jednoznačně tou nejznámější a nejlidnatější Barcelonou po té naší katalánské je hlavní město venezuelského státu Anzoátegui. Pyšní se takřka 600 000 obyvateli, ačkoliv její metropolitní oblast čítá až dvojnásobek. Vznik města souvisí se španělskou kolonizací, zde byl v dané době poměrně nečekaně vedoucím výpravy přímo Katalánec, konkrétně Joan Orpí (1593-1645), jenž se narodil v katalánském městečku Piera do zemědělské a obchodnické rodiny, díky čemuž později v Barceloně vystudoval církevní i občanské právo. 

Do Ameriky se vydal pod falešným jménem (Gregorio Izquierdo nebo Gregorio Hernández), aby skryl svůj regionální původ. Působil tam nejprve jako voják a později i jako právník. Od roku 1631 podnikl několik výprav k venezuelskému pobřeží, kde bojoval s místními obyvateli (cumanagotos), roku 1638 založil město Nueva Barcelona del Cerro Santo, které se později stalo přirozeným centrem regionu. Katalánsky Orpí původně pojmenoval i několik dalších osad, avšak jejich jména se časem měnila, proto je doposud největší katalánskou stopou právě šestisettisícová Barcelona. 80 km jižně se nachází město Aragua de Barcelona (33 000 obyvatel), které je s ohledem na svou velikost poměrně významným rodištěm známých osobností venezuelské historie, mnoho lokalit s názvem Barcelona nalezneme i v Kolumbii. Zajímavým případem je též osada Barcelona 100 východně od ekvádorského Guayaquilu. Dnes tu žije jen pár domorodých zemědělců, avšak osadu jako takovou založil roku 1945 katalánský podnikatel a dobrodruh Pere Maspons i Camarasa.


BARCELONA (FILIPÍNY)
Hned sedm míst nese jméno katalánské metropole na Filipínách. Ty byly až do roku 1898 španělskou kolonií, proto tu i v toponymech doposud nalezneme mnoho stop onoho koloniálního panství. Většina těchto Barcelon či Barcelonet jsou spíše malé vesnice či osady, které nemají více než 3 000 obyvatel, nicméně v provincii Sorsogon se nachází i obec se skutečně městskými parametry - dvaadvacetitisícová Barcelona (mimochodem, v katalánské Barceloně žije přibližně stejný počet Filipínců. Městečko se původně jmenovalo podle nedaleké řeky Danlog, nicméně později na doporučení jednoho španělského důstojníka došlo k přejmenování na Barcelonu údajně kvůli některým geografickým podobnostem s katalánským hlavním městem. Místo je tropickým rájem, pěstuje se tu mnoho exotického ovoce, hornatá krajina v okolí zase mnohým připomíná Švýcarsko.

Městečko Barcelona v provincii Sorsogon na Filipínách (Foto: Google Maps)

BARCELLONA POZZO DI GOTTO (ITÁLIE)
Dle počtu obyvatel třetí největší Barcelona na světě (po katalánské a venezuelské). Má přes 41 000 obyvatel a jeho současný název je třeba hledat ve středověké expanzi Aragonské koruny. Ta Sicílii dobyla roku 1282 a následujících takřka pět století byl ostrov pod nadvládou Katalánska a později Španělska. Ačkoliv historicky je tu hodně zažité i označení Pozzo di Gotto, aktuálně je administrativní název obce složen z obou historických pojmenování, přičemž to katalánské se dle očekávání váže ke skutečnosti, že katalánští mořeplavci shledali geografické umístění a dispozice města docela podobné těm katalánským (umístění mezi dvěma řekami, pohoří v pozadí,...).


Barcellona Pozzo di Gotto (Foto: www.togoitalia.it)

BARCELONETA (PORTORIKO)
Portoriko je relativně malý ostrov v Karibském moři, přesto tu máme hned tři toponyma spojená s katalánskou metropolí. Jardines de Barcelona je název jedné ze čtvrtí města Juncos ve východní části ostrova (sousední čtvrť se jmenuje Valencia a za řekou nalezneme i Madrid). Na západě ostrova se zase nachází město Mayagüez, kde čtvrť Barcelona sousedí rovnou s Paříží. Překvapí nás tu ale i trochu nečekané spojení s Katalánském - nachází se zde totiž muzeum věnované Pilar Defilló, místní rodačce a matce slavného katalánského violoncellisty Pau Casalse. Když následně zamíříme na sever ostrova, natrefíme na město Barceloneta (25 000 obyvatel), které je spojeno s historicky silnou katalánskou menšinou, která se tu v průběhu 19. století usadila s cílem zbohatnout na obchodu se španělskými koloniemi. Město založil roku 1881 jistý Bonós Llensa i Feliu (1821-1891), jenž se stal zároveň i jeho prvním starostou. Díky němu se město hned v začátcích stalo poměrně vytíženým dopravním uzlem mezi Barcelonou a New Yorkem. Dnes je tu silný farmaceutický průmysl, zajímavé možnosti skýtá i turismus. Historicky je portorická Barceloneta známá taktéž jako "Město ananasů".

BARCELONNE (FRANCIE)

Pětice barcelonských lokalit se nachází ve Francii. Na jihozápadě země, nedaleko města Pau, se nachází vesnička Barcelonne-du-Gers (1 500 obyvatel), kudy vede i jedna část svatojakubské cesty. Přibližně 350 obyvatel žije ve vesničce Barcelonne nedaleko města Valence. Historie vesničky se datuje až do poloviny 12. století, pojmenování po katalánské Barceloně je více než pravděpodobné. Další tři vesnice se nacházejí ve francouzských Alpách, nedaleko hranic s Itálií. Malinká Barcillonnette má 130 obyvatel, Barcelonnette (2 600 obyvatel) byla založena provensálským hrabětem Ramonem Berenguerem V. na počátku 13. stol. Naopak až v polovině 20. století svůj název s Barcelonou (ale mnohem spíše se sousední Barcelonnette) spojila i vedlejší vesnice Faucon-de-Barcelonnette (300 obyvatel).

BARCELONA CROSS (VELKÁ BRITÁNIE)

Barcelona Cross je malinká osada mezi městečky Pelynt a Looe v anglickém hrabství Cornwall. Dnes tu však nikdo nežije, místo je odpočinkovou zónou, kterou využívají zejména návštěvníci místních kempů. Místo pojmenoval na počátku 18. století Sir Jonathan Trelawny (1650-1721), biskup bristolský, exeterský a winchesterský, který se tu narodil a měl zde své panství. Oblast pojmenoval na památku svého syna Henryho (1692-1707), jenž ve válce o španělské dědictví bránil Barcelonu a zahynul na zpáteční cestě domů. Katalánská metropole po něm pojmenovala jednu ze svých ulic (carrer Trelawny). Pro zajímavost naopak dodejme, že v Barcelona Cross mají fotbalové hřiště pojmenované New Camp na počest barcelonského fotbalového svatostánku. 

BARCELONA (USA)

Hned pět lokalit s názvem Barcelona nalezneme ve Spojených státech amerických. Mezi nimi je tou nejznámější osadou nepochybně ta nacházející se ve městě Westfield ve státě New York, na břehu jezera Erie. Proč se osada, která vznikla okolo místního přístavu, jmenuje po katalánské metropoli, není jasné. Samotné město Westfield vzniklo roku 1823, místní maják (Barcelona Light) pochází z roku 1829 a ačkoliv svému účelu sloužil jen 30 let, údajně jde o vůbec první maják na světě, jenž fungoval na zemní plyn. Budova je dnes památkově chráněná. Další americké Barcelony naleznete ve státech Nevada, Arkansas, Louisiana a Georgia.

Barcelona Lighthouse, Westfield, USA (Foto: wikipedia.org)

19. 10. 2018

Nová Barcelona

Oblast Banát, nacházející se v jihovýchodní Evropě na území dnešního Srbska, Rumunska a Maďarska, máme v Česku nejčastěji spojenou se zde dosud existujícími českými osadami. Jen málokdo však ví, že svého času tu byl i jistý, avšak zcela marginální a nepovedený pokus o katalánskou kolonizaci tohoto území mezi řekami Dunaj, Tisa, Mures a jižními Karpaty. Je to už pár set let, kdy se tu poblíž řeky Tisy krčila osada s výmluvným názvem Nová Barcelona. Veškeré památky na tuto neslavnou kolonizaci však již dávno zahladil čas.

Plán osady Nová Barcelona (Foto: Revista Balcanes)

Po stopách Nové Barcelony se musíme vydat do dnešního města Zrenjanin v srbské Vojvodině. Město, dříve známé též pod názvem Bečkerek, bylo v 16.-18. století často pod nadvládou Turků, avšak po tzv. Požarevackém míru z roku 1718 oblast definitivně připadla Habsburské monarchii, která se v dalších letech musela postarat o její znovuobydlení. A právě tehdy se do hry dostali i Katalánci. 
Jak víme, Katalánci se v rámci války o španělské dědictví (1701-1714) postavili na stranu Habsburků v čele s císařem Svaté říše římské a králem českým Karlem VI. Po prohře v září 1714 řada z nich odešla do exilu, nejčastěji na Sicílii nebo do Neapole. Avšak i toto území v roce 1735 Bourboni dobyli, takže bylo třeba hledat si azyl nový. Ten našli na císařském dvoře ve Vídni, avšak řada z těchto exulantů, bývalých vojáků, se pro dvůr stala nečekaným a nepříjemným finančním výdajem. Bylo tedy načase někam je vyslat. Právě tehdy si na císařském dvoře uvědomili, že zrovna mají pár volných pozemků ve Vojvodině.


4. října 1734 bylo rozhodnuto o vybudování španělské kolonie pod názvem Nová Barcelona. Koordinaci celého projektu měl na starosti protřelý voják a důvěrník Karla VI., Katalánec Ramon de Vilana-Perles (1663-1741), markýz z Rialpu. Prvních 325 kolonistů bylo vysláno z Vídně po Dunaji se zastávkami v Budapešti a Bělehradě. Odtud se na podzim 1735 dostali až do Banátu s cílem rozbít tábor na místě dnešního města Zrenjanin. O rok později dorazili další osadníci a v létě 1737 už existoval definitivní plán na výstavbu města. V té době už v Nové Barceloně sídlilo okolo 850 lidí, většinou šlo o Katalánce, případně o obyvatele Aragonie, Valencie či dalších španělských regionů, zhruba 10 % všech osadníků tvořili Italové, celou čtvrtinu pak děti. Nová kolonie by vydávala vlastní měnu, měla vlastní samosprávu a dokonce i univerzitní studia v katalánštině, latině a němčině. Potud to všechno vypadalo slibně. Ovšem opak byl pravdou.


Nová Barcelona byla totiž zejména projektem pro zatracence, lidi, kteří prohráli válku a ztratili naději v lepší budoucnost. Velmi často šlo o veterány ze zmiňované války o španělské dědictví, tedy o osoby relativně staré, často nemohoucí nebo s válečnými zraněními, a zároveň neznalé běžných profesí, které se při zakládání nového města mohou hodit. Řada z nových osadníků byli vdovci či vdovy, podle dobových záznamů se navíc na novou životní šanci příliš netěšili a už cestu po Dunaji velká část z nich pro jistotu prožila v alkoholovém limbu. K tomu se přidalo i poměrně nehostinné kontinentální klima, na které nebyli osadníci zvyklí. Původní plán vysázet v místě morušovníky, a svěřit tak část ekonomické soběstačnosti obchodu s hedvábím, se v onom kontinentálním podnebí uskutečnit nedal, okolní stojaté vody místním obyvatelům taktéž přivodily spíše strasti. V roce 1737 se Banát opět proměnil ve frontovou linii nových bojů mezi mocnostmi. Celý kolonizační projekt pak definitivně pohřbila epidemie moru, která se na místě objevila roku 1738 nejspíše právě z otomanského tábora.


Katalánská kolonizace Banátu tak skončila po pouhých třech letech. Příčiny neúspěchu byly zřejmé: lidem, kteří měli obdělávat půdu a starat se o domácí zvířata, bylo v té době většinou už přes čtyřicet - na tehdejší poměry starci, někteří z nich měli amputované končetiny a další válečná zranění; původní hospodářská rozvaha nepočítala s rozdílností klimatu - myšlenka pěstování stejných plodin jako ve Středozemí tak vzala rychle za své; závěrečná morová rána byla už jen definitivní tečkou. Na místě nakonec přežila jen hrstka rodin, ale i ty se v průběhu roku 1739 přesunuly zpět do Vídně a Budapešti, kde následně žily v dosti nuzných podmínkách. Zbylé katalánské stopy smazal z povrchu zemského velký požár, jenž v roce 1808 zničil všechny místní archivy i nemovité památky na kolonizátory z Pyrenejského poloostrova. Místní muzeum dnes nabízí jen minimum dochovaných předmětů z té doby (bambitky apod.). Jedinými trvalými připomínkami katalánských časů jsou tak jen osaměle stojící zrenjaninské morušovníky a nejspíš také nedaleká vesnička Perlez, která podle historiků za svůj název vděčí synovi koordinátora celého projektu, jenž v letech 1753-1759 dokonce působil jako gubernátor nedalekého Temešváru. Vše ostatní je už jen nepatrná historická vzpomínka...


Mapa Banátu okolo roku 1740 s označením Nové Barcelony (Foto: www.petjadacatalana.com)

16. 10. 2018

Jordi Sànchez & Jordi Cuixart

Dnes, 16. října 2018, je to přesně rok, co byli vzati do vazby katalánští občanští aktivisté Jordi Sànchez a Jordi Cuixart. Spolu s několika katalánskými politiky i oni v současnosti čelí obvinění ze vzpoury, za což jim hrozí až 30 let odnětí svobody. V případě obou mužů, nyní mediálně známých jako Els Jordis, je toto obvinění skutečně do nebe volající, neboť jejich jediné provinění spočívá ve svolání demonstrace ze 20. září 2017 před budovou katalánského ministerstva financí. Nutno dodat, že ani jeden z nich neměl v té době žádnou politickou moc, a demonstrace samotná vznikla mnohem spíš spontánně než organizovaně. Blíže o o tom všem dobře pojednává dokumentární snímek 20-S, který s anglickými titulky nabízíme na konci článku. Následující řádky jsou jen velmi stručným medailonkem obou mužů, kteří posledních 365 dní strávili ve vazbě.


JORDI SÀNCHEZ
Jordi Sànchez i Picanyol (*1964) je politolog, politický aktivista a v současnosti i katalánský poslanec. Narozen v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, vystudoval politologii na Universitat Autònoma de Barcelona, později ji na dalších barcelonských univerzitách přednášel. Již od mládí působil v kulturních hnutích na obranu katalánského jazyka a kultury (Crida a la Solidaritat, Fundació Jaume Bofill), dlouhá léta byl spojen s politickou stranou ICV, v jejichž barvách byl v letech 1996-2004 členem Rady katalánských veřejnoprávních médií. Krátkou dobu pracoval též jako asistent katalánského ombudsmana (Síndic de Greuges). Tyto politické i politologické zkušenosti mu jistě přišly vhod, když se v květnu 2015 stal předsedou Assemblea Nacional Catalana (ANC).

V této funkci vystřídal oblíbenou Carme Forcadell, jež se později toho roku stala předsedkyní katalánského parlamentu. Sànchez se do ANC snažil přivést trochu diplomatičtější přístup, ale ani pod jeho vedením neustoupilo hnutí z cíle v podobě referenda o nezávislosti. Ve funkci předsedy prožil i zásadní události září a října 2017, v polovině listopadu téhož roku na funkci rezignoval. To už byl ale spolu s Jordim Cuixartem celý měsíc ve vazbě kvůli dění z 20. září. Sànchez měl již během svého předsednictví v ANC blízko k Puigdemontově vizi politiky, proto také i z vazby kandidoval (jako nestraník) v předčasných volbách do katalánského parlamentu (prosinec 2017). Byl zvolen a v jednu chvíli se stal dokonce kandidátem na post katalánského premiéra, ovšem zde mu španělské soudy upřely základní občanská práva, a tak se procesu volby nesměl zúčastnit. V tuto chvíli je i nadále poslancem katalánského parlamentu a již rok je držen ve vazbě ve věznicích v Soto del Real a Sant Joan de Vilatorrada.


JORDI CUIXART
Oproti Sànchezovi měl Jordi Cuixart i Navarro (*1975) před příchodem do funkce lídra Òmnium Cultural jen malé "politické" zkušenosti. Cuixart se narodil a prvních 30 let života prožil v průmyslovém městečku Santa Perpètua de Mogoda nedaleko Barcelony. Od Sàncheze ho odlišuje i absence akademického backgroundu - Cuixart se do pracovního procesu zapojil již v 16 letech a po vystudování průmyslovky ve městě Sabadell zamířil do sektoru balicích strojů a technologií. V této oblasti si prošel snad všemi pozicemi, až si roku 2003 založil vlastní firmu (Aranow).

Členem Òmnium Cultural se stal roku 1996, ale výraznější roli v organizaci začal hrát až po roce 2004, kdy se mimo jiné podílel na vzniku nadace FemCAT (Fundació d'Empresaris de Catalunya), která sdružuje zejména katalánské podnikatele a manažery toužící po nezávislosti Katalánska. V Òmniu byl nejprve pokladníkem, později místopředsedou v době, kdy organizaci vedla Muriel Casals (2010-2015). Po krátkém interním předsednictví Quima Torry byl Cuixart nakonec v prosinci 2015 zvolen v pořadí již 10. předsedou Òmnium Cultural. V této funkci se pokusil o co největší rozšíření řad příznivců této entity, zároveň ho ale čekala i jedna z historicky největších výzev v podobě celého dění okolo katalánského referenda. V posledních letech bydlel Jordi Cuixart v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, nicméně za svolání protestů ze dne 20. září 2017 byl 16. října téhož roku vzat do vazby a obviněn ze vzpoury. Během uplynulého roku se tak jeho bydlištěm staly věznice v Soto del Real a Sant Joan de Vilatorrada.



14. 10. 2018

Assemblea Nacional Catalana & Òmnium Cultural

Současné hnutí za katalánskou nezávislost se každoročně dostává do povědomí světové veřejnosti zejména milionovými demonstracemi v centru Barcelony. Občanská společnost sehrává v otázce pouliční mobilizace zastánců nezávislosti velkou roli. Mezi klíčové hráče na katalánské straně patří zejména dvě takovéto organizace: Assemblea Nacional Catalana a Òmnium Cultural.


ASSEMBLEA NACIONAL CATALANA
Assemblea Nacional Catalana (ANC, česky: Katalánské národní shromáždění) je nevládní organizace prosazující myšlenku katalánské nezávislosti. Byla založena v roce 2011 a aktuálně má okolo 100 000 členů, ať už platících či dobrovolných sympatizantů. Organizace má i okolo 40 poboček po celém světě, jedna z nich je i v České republice, ale soudě dle jejího facebookového profilu není příliš aktivní. ANC je klíčovým hráčem v současném španělsko-katalánském konfliktu, neboť je to právě tato organizace, jež stála u zrodu masivních milionových demonstrací za nezávislost, které začaly v září 2012. ANC zorganizovala demonstrace v letech 2012 a 2013, v dalších letech se na organizaci podílelo i Òmnium Cultural. Kromě demonstrací ANC organizuje i další protesty či kulturní akce (Concert per la Llibertat). Financována je zejména díky členským příspěvkům a merchandisingu (např. prodej triček na každoroční demonstraci). V posledních letech organizaci předsedali: Carme Forcadell (2012-2015), Jordi Sànchez (2015-2017), Elisenda Paluzie (2018-dosud). Po uvěznění Jordiho Sàncheze byl až do zvolení Elisendy Paluzie lídrem organizace tehdejší místopředseda, katalánský historik Agustí Alcoberro. ANC symbolicky navazuje na organizaci Assemblea de Catalunya, která v letech 1971-1977 představovala jakousi společenskou opozici vůči frankistické diktatuře.

ÒMNIUM CULTURAL
Òmnium Cultural je nevládní kulturní organizace, založená roku 1961 za účelem obrany a propagace katalánského jazyka a kultury, později za účelem obrany národních zájmů Katalánska. V současnosti má okolo 125 000 členů (v roce 2012 jich bylo pouze 30 000). Během let 1963-1967 fungovala ilegálně, posléze ji frankistický režim opět začal tolerovat. 

V období demokracie Òmnium prosazovalo katalánštinu ve veřejném prostoru, postupně organizace začala inklinovat i k ryze národně orientovaným otázkám. V červenci 2010 Òmnium zorganizovalo velkou demonstraci proti rozsudku španělského ústavního soudu o katalánském autonomním statutu pod názvem "Som una nació. Nosaltres decidim". V dalších letech se po boku ANC účastní organizování všech významných demonstrací za nezávislost a s tím spojených akcí (Concert per la Llibertat, cassolades, podpora referend 2015 i 2017). Kromě toho se Òmnium stále angažuje i v kulturním světě např. udílením literárních cen. Organizace působí nejen v Katalánsku ale i v Algueru či na jihu Francie. Roku 1984 obdržela prestižní katalánské ocenění Creu de Sant Jordi. Mezi historicky významné předsedy patří: Fèlix Millet (1961-1968), Josep Millàs (1986-2002), Jordi Porta (2002-2010), Muriel Casals (2010-2015) a Jordi Cuixart (2015-dosud). Vzhledem k pokračující vazbě Jordiho Cuixarta aktuálně organizaci řídí místopředseda Marcel Mauri.

12. 10. 2018

Alella & Teià & Tiana

Severovýchodně od Barcelony se nachází celá řada známých katalánských pobřežních měst. Montgat, El Masnou, Premià de Mar, Vilassar de Mar či Mataró... vše snadno dostupné regionálními vlaky přímo z katalánské metropole. Velká část těchto měst je však jen jakousi dolní polovinou širších urbánních celků, které už mnoho desetiletí fungují jako nefalšované "Horní Dolní". Trochu stranou však zůstávají jejich horní polovičky, často jen rozsáhlé rezidenční čtvrti bez větší osobnosti. Na některé z nich se dnes podíváme a budeme se přitom snažit jejich skrytou osobnost trochu poodhalit...

Centre Cultural Can Lleonart, Alella (2018)

ALELLA
Největší a zároveň turisticky nejzajímavější obcí z výše zmiňované trojice je bezesporu Alella. Místo bylo osídleno již v časech římské kolonizace, i když první písemná zmínka o obci pochází až z roku 975. Ve středověku náležela Alella barcelonským hrabatům, skutečné samostatnosti se obec dočkala až v 18. století. Od konce 19. století šlo o tradiční místo letních rezidencí vyšších vrstev, větší populační růst město zaznamenalo až od 80. let 20. stol. V současnosti zde žije necelých 10 000 obyvatel. Alella patří spolu s Teià a Tianou mezi lepší adresy, ceny nemovitostí jsou tu tak v mnoha ohledech srovnatelné se sousední metropolitní oblastí. Silné zastání tu dle volebních výsledků mají strany hájící katalánskou nezávislost, čím dál tím se sem však stěhují i voliči Ciutadans, což se zejména v srpnu 2018 neobešlo bez určité tenze. V obci se nachází několik architektonicky hodnotných staveb (Can Lleonart, Can Viló, Can Cuiros, Torre Llimona), ale historické centrum je relativně malé a na jeho prohlídku úplně stačí jedna hodina.

   
Roser Arenas a La Grossa 
(Foto: www.elperiodico.com)
Již na první pohled je však jasné, že pokud město něčím žije, je to víno. Alella je centrem vinné oblasti DO Alella, a sídlí tu necelá desítka významných producentů vín. Alella v tomto ohledu sice nedosahuje takového věhlasu jako jiné katalánské oblasti (Priorat, Penedès), ale pozvolna si začíná budovat svou pozici na místním i mezinárodním trhu. Nejčastěji se tu pracuje s odrůdou garnacha.

Nevýhodou je v hustě zastavěném okolí nedostatek prostoru pro vinice (pouhých 228 hektarů), i když tradice vinařství je zde skvostná - první víno tu už před více než dvěma tisíci let pěstovali Římané. O vinné tradici svědčí i fakt, že největší místní slavností nejsou hody (festa major), jak je obvyklé jinde, nýbrž vinobraní, které už má i svůj mezinárodní věhlas, neboť často tu narazíte i na krapet dezorientované turisty, kterak si klestí cestu do jednoho z místních sklípků. A jedna zajímavost na závěr. Moc se to v Katalánsku neví, ale právě z Alelly pocházela osoba, která propůjčila podobu jedné z místních postav velkých hlav (capgrossos), která se před pár lety stala symbolem katalánské loterie La Grossa. Paní Roser Arenas se stala předlohou velké hlavy v roce 1986 zejména díky své popularitě mezi místními. Zemřela na konci roku 2017.


TEIÀ
Historicky velmi zajímavé městečko, jehož vznik se datuje až do časů římského impéria, kdy se tu pěstovala vinná réva. První písemná zmínka o městě pochází z roku 958, víno se tu ve větší míře pěstovalo ještě v 19. století. Z ryze turistického pohledu ale musíme připustit, že Teià toho ze zmiňovaných tří obcí nabízí asi nejméně. I zde sice barcelonská smetánka na přelomu 19. a 20. století často trávila léta, ale vyloženě architektonické perly tu nenajdeme. Mezi nejdůležitější místní stavby patří stará panská sídla přebudovaná nejčastěji ve stylu modernismu či historismu (Can Godó, Can Padró, Casa Bru, Casa Pol, Can Wertheïm), několik venkovských stavení (tzv. masií) ze 14. či 15. stol. (Can Barrera, Can Lledó, Can Monac) a výjimečně i ukázky modernější architektury, např. noucentistická Torre Sala. Kolem historického jádra dnes vyrůstají stále nové rezidenční čtvrti. Aktuálně má Teià takřka 7 000 stálých obyvatel, velká část z nich patří k vyšší střední třídě, jež dává přednost čistému vzduchu luxusního předměstí před kontaminovaným velkoměstem. To vše si návštěvník uvědomí i při zběžné procházce relativně upraveným a velice klidným městečkem, kde se toho opravdu moc neděje. Výhodou je alespoň blízká příroda - v okolních kopcích se rozkládá přírodní rezervace Parc de la Serralada Litoral, kde lze mimo jiné natrefit i na zajímavou sochu Krista (Sagrat Cor de Teià) nebo na řadu pradávných památek v podobě dolmenů, menhirů či primitivních jeskynních maleb.

Panské sídlo Can Godó v historickém centru městečka Teià (Foto: ARA)

TIANA
Městečko Tiana se nachází 13 km severovýchodně od Barcelony. Žije tu něco málo přes 8 600 obyvatel. Historicky město zaznamenalo podobný vývoj jako Teià či Alella. Ještě na počátku 80. let minulého století tu žily jen tři tisícovky obyvatel, o dekádu později to bylo už 4 500. Většina místních obyvatel jezdí za prací do nedaleké Barcelony či Badalony, část pracuje v zemědělství, neboť v okolí Tiany se nachází spousta vinic vinné oblasti Alella. V obci se nachází mnoho panských sídel a historických vesnických stavení, ale opět jde spíše o stavby lokálního významu. Drobné archeologické naleziště z časů římské kolonizace se nalézá v masii Can Sent-romà.

Bezesporu tou nejzajímavější a nejtajemnější stavbou v Tianě je kartuziánský klášter Cartoixa de Montalegre. Vznikl v roce 1415 a z architektonického pohledu je zcela jedinečný, neboť jako jeden z mála byl postaven přímo pro účely kartuziánského řádu, a zároveň patří také mezi ty největší na světě. Již od počátku je trvale osídlen s výjimkou několika komplikovaných situací v 19. století, kdy mniši klášter museli opustit hned při třech příležitostech. Kartuziáni patří mezi nejuzavřenější řády vůbec a na světě je jich velice málo - jen několik stovek rozmístěných do 24 klášterů, z nichž 5 je ve Španělsku a jen tento jediný se nachází v Katalánsku. Obrovský klášterní komplex nyní obývá jen 11 mnichů, drtivá většina z nich už dávno v důchodovém věku. Mezi hlavní pravidla kartuziánského života patří ticho a poustevnický způsob života. Většinu dne tak mniši tráví sami ve svých celách nebo na zahradě. Jen jednou týdně se scházejí na společnou večeři, při níž si spolu mohou promluvit. I přes velkou izolovanost i sem postupně proniká civilizace - od roku 1994 mniši disponují teplou vodou a před pár lety sem dorazil i internet, který má však k dispozici jen otec převor, jenž pak mnichy každou neděli seznamuje s nejzásadnějšími novinkami ze světa.


Ačkoliv Tiana se podobně jako ostatní okolní obce rozrůstá, klid kartuziánů tu zatím ohrožen není. Řádu patří rozsáhlé pozemky okolo kláštera, takže prozatím nehrozí, že by jim za zdmi vyrostla vilová čtvrť dalších barcelonských zbohatlíků. Podobně jako všechny ostatní kartuziánské kláštery je i ten tianský závislý na financích z centrály, která má zisky z výroby a prodeje známého bylinného likéru Chartreuse. Lepší představu o životě v Cartoixa de Montalegre si můžete udělat z následujícího krátkého dokumentárního snímku.

Kartuziánský klášter Montalegre v Tianě (Foto: www.photodortoka.com)


1. 10. 2018

Dědictví 1. října 2017

Byl to jeden z těch dnů, které musíte prožít. A až s odstupem času o něm můžete psát. Byl to den, který již zcela nepochybně tvoří důležitou součást katalánských dějin. Pokud si ale máme co nejpřesněji připomenout, jak probíhalo loňské referendum v Katalánsku, výborně nám poslouží tehdejší živé vysílání katalánské veřejnoprávní televize TV3. Zatímco ve zbytku Španělska média ještě spala, díky přímému přenosu TV3 bylo již 10 minut po zahájení referenda jasné, že to bude řež. Policejní zásah v Sant Julià de Ramis, kde měl volit premiér Puigdemont, už v tu chvíli běžel živě i na CNN. Jako již mnohokrát v posledních letech, i tentokrát to španělská vláda zastáncům nezávislosti hodně usnadnila. Hloupý a brutální policejní zákrok, jenž si nakonec vyžádal více než 1000 zraněných, Katalánce od hlasování neodradil. Právě naopak - ještě během dopoledne stihl přesvědčit tisíce váhajících, aby šli hlasovat pro katalánskou nezávislost. Obrázky z dopoledního vysílání TV3 mluví za vše. Jaké je ale dědictví loňského referenda dnes, přesně rok poté? Co nám průběh, výsledek a zejména následky referenda prozradily o současném Katalánsku a Španělsku? Na tyto otázky se pokusíme stručně odpovědět na následujících řádcích.



KATALÁNSKO
Na straně zastánců nezávislosti bylo referendum z 1. října 2017 prozatím poslední ukázkou jednoty. Nakonec to totiž byli obyčejní lidé ve spolupráci s politickou reprezentací, díky nimž se hlasování uskutečnilo, a to i přes všechny překážky ze strany španělského státu (konfiskace volebních lístků, přerušení internetu, zavírání volebních místností, policejní konfiskace uren atd.). Tím ale pohádka skončila. Ve zmatku nastalém po vyhrocené reakci ze strany Španělska revoluční nadšení postupně vyprchalo. Zastánci nezávislosti se nechali ukolébat morálním vítězstvím a valná část z nich očekávala, že teď už se do celé věci vloží EU a bude vyhráno. Ale podobně jako v letech 1640, 1714 či 1931 Katalánci najednou zjistili, že se v tom ocitli sami. Zklamání bylo obrovské. Jak píše katalánský novinář a historik Toni Soler, smutný epilog v podobě symbolického vyhlášení nezávislosti ze 27. října 2017 proměnil početný a poklidný dav plný nadějí v masu zklamaných a smutných občanů se žlutou stuhou na klopě.

Velkou část z nich přitom nezklamala jen demokracie jako taková (či její absence), ale špatně odvedená práce ze strany jimi zvolených politiků. Všichni společně totiž 1. října večer narazili na zásadní otázku: A co dál? Ukázalo se, že politická reprezentace hájící nezávislost na tuto eventualitu nebyla patřičně připravená. Chyběly státní struktury, schopnost kontrolovat teritorium i sebemenší podpora v zahraničí. Na druhou stranu právě politická reprezentace celou událost odskákala nejvíc - polovina tehdejší katalánské vlády je v exilu, druhá už takřka rok sedí ve vazbě. Člověk by řekl, že v takovém okamžiku se Katalánci za své lídry postaví trochu hlasitěji, ale možná právě ono rozčarování z nepovedeného vyhlášení nezávislosti jim v tom zabránilo. Jejich boj, řekli si.


Takže zpátky k jednotě. Soudržnost tábora zastánců nezávislosti je totiž jasným dědictvím 1. října 2017, ačkoliv právě tehdy jsme ji spatřili naposledy. Od té doby se opět vezeme na vlně klasické nejednoty zastánců nezávislosti. Zdánlivě je spojuje společný cíl, alespoň to tvrdí, ale ve všem ostatním už do hry vstupuje politikaření a stranické zájmy. Ale rozpory jsou i mezi obyčejnými lidmi, jen potom vyvstává otázka, kdo koho napodobuje. Typickou ukázkou této nejednoty byla kupříkladu sobotní demonstrace v centru Barcelony. Městem procházel průvod španělských policistů, kteří si k protestům za vyšší platy rozhodně nemohli vybrat jiný víkend, než právě ten předcházející prvnímu výroční loňského referenda... Zastánci nezávislosti, zejména ti propojení se stranou CUP, se jim v tom snažili bránit, a tak obě skupiny musela oddělit katalánská policie. Přesně před rokem jsme byli svědky dojemných scén, kdy Katalánci stáli za svou autonomní policií a naopak; dnes už jsou Mossos pro některé sektory katalánské populace stejným hromosvodem zloby jako španělská Guardia Civil (nutno dodat, že sobotní policejní zásah byl ze strany Mossos zbytečně tvrdý a mohl být logicky vnímán i jako snaha katalánské vlády ukáznit zmiňované sektory - tak či onak, vždy se dostaneme zpátky k oné nejednotě). Bez naprostého souladu na straně zastánců nezávislosti Katalánsko nikdy nezávislé nebude - toť jeden z hlavních odkazů loňského referenda.



ŠPANĚLSKO
Prošpanělská část obyvatel Katalánska je dalším velkým objevem celého konfliktu. Zastánci jednotného Španělska vždy hovořili o "tiché většině", která nedemonstruje, neprojevuje se, ale odtržení Katalánska si zásadně nepřeje. Jenže dokud tuto tichou většinu nikdo nevidí, tak zkrátka nevěří... Tichá většina se tak cítila povinna vyjádřit se až v předčasných regionálních volbách v prosinci 2017, které se po ryze obsahové stránce kampaní alespoň zdánlivě podobaly onomu vytouženému referendu. Ani volby však situaci příliš nezpřehlednily, snad jen aktualizovaly počty jednotlivých táborů v procentním poměru 47:43 ve prospěch zastánců nezávislosti. Zbylých 10 % hlasujících stále hledá odpověď v nějaké střední cestě a dalších 20 % k volbám prostě nepřišlo. Přitom podle průzkumů se prý celých 80 % katalánské populace shodne na tom, že nejlepším řešením celé situace by bylo referendum.

V kontextu celého Španělska však 1. říjen 2017 sehrál mnohem důležitější roli. Brutální a zcela zbytečný policejní zásah totiž celému světu ukázal, jakou mají španělské (nejen) politické elity představu o řešení problémů, a to i za cenu mezinárodní ostudy (však co, dva tři dny ve stoce světového tisku a za rok už se o ničem ani nemukne). Posledních 365 dní nám totiž ukázalo, že španělská reakce na katalánský problém je ve své podstatě systémovým řešením. I když necháme stranou absurdní vazbu a obvinění katalánských politických lídrů ze vzpoury, kterému se jinde v Evropě vysmáli, nebo takřka obligátní korupční kauzy, v posledních měsících se čím dál tím víc začíná upozorňovat na některé zcela absurdní soudní případy. A nejde ani tak o to, že nedostatek svobody ve Španělsku v uplynulém období kritizují The New York Times nebo Amnesty International, úplně stačí si podobnou situaci představit z pozice toho, že by k ní došlo v České republice. ČR sice netrpí traumatem v podobě teroristické organizace ETA ani nikterak silně neprožívá katolickou víru, ale jak ČR tak Španělsko jsou koneckonců součástí prostoru EU, kde by v ohledech svobody projevu apod. měly platit určité standardy.


Podrobný výpis španělských justičních absurdit z posledních měsíců naleznete kupříkladu zde. Jsou tu ty vážnější případy jako rapeři Valtònyc či Pablo Hasél (3,5 a 2 roky odnětí svobody za texty urážející královskou rodinu a oslavování terorismu) nebo o smrti frankistického politika Carrera Blanca tweetující Cassandra Vera (1 rok odnětí svobody, později anulováno Nejvyšším soudem), až k případům, které jsou už zcela úsměvné (avšak o to smutnější, že se vůbec dostanou tak daleko) - například Daniel Serrano, jenž na Instagram nahrál koláž sebe ve stylizaci Krista s trnovou korunou (pokuta 480 €), nebo nově případ herce Willyho Toleda, stíhaného taktéž za urážku náboženského cítění, neboť v příspěvku na Facebooku urazil Boha a Pannu Marii (čeká na soud). Pak jsou tu ale i mnohem vážnější zločiny, u nichž má veřejnost celkem právem pochybnosti o tom, že všem je měřeno stejným metrem. Mediálně známým se stal případ La Manada, kdy pětice mužů v Pamploně v létě 2016 znásilnila mladou dívku. Veřejnost pobouřil zejména fakt, že čin byl kvalifikován jen jako sexuální zneužití a ne znásilnění, a že v rámci odvolání k vyšší instanci byli viníci propuštěni na kauci 6 000 €. Jedním z útočníků je příslušník Guardia Civil a dalším španělský voják - možná i to je relevantní informace... Mimochodem, k činu došlo v regionu Navarra, kde nalezneme i zcela opačný, i když mimo Španělsko nepříliš známý případ: Altsasu. Ten je pojmenován podle vesnice, kde v říjnu 2016 došlo k hospodské rvačce mezi dvěma příslušníky Guardia Civil a několika místními mládežníky. Policisté i s partnerkami dostali řádně naloženo, i když jejich zranění byla spíše lehčího charakteru. Takže napadení, útok na veřejného činitele apod...? Španělská prokuratura však osm zadržených obvinila rovnou z terorismu. Za hospodskou rvačku tedy některým z obviněných rázem hrozilo 50-62 let odnětí svobody. K tomu připočtěme spoustu dalších nesrovnalostí ve vyšetřování a fakt, že obviněné soudila soudkyně, jejímž manželem je vysoce postavený důstojník Guardia Civil... Zkrátka pýcha justice. Obvinění z terorismu se sice neprokázalo (jak jinak), ale i tak všichni dostali relativně vysoké tresty (od 2 do 13 let) a celá věc projde ještě alespoň jedním odvolacím řízením, neboť prokuratura trvá na obvinění z terorismu.

A tak bychom mohli pokračovat. V zemi, kde žije více než 46 milionů obyvatel, jde samozřejmě o spíše výjimečné případy, ale i tak je jejichž množství v posledních letech na pováženou. Trochu bližší pohled do podobných soudních kauz nám navíc napoví, že často jde o práci úzkého okruhu soudců. Stačí jen zmínit, že v případu Altsasu působila nejprve soudkyně Carmen Lamela, která do vazby poslala mimo jiné katalánské politické lídry, později pak zmiňovaná manželka důstojníka Guardia Civil, Concepción Espejel, která mimo jiné soudila rapera Valtònyca. Čím dál tím víc je tedy jasné, že španělská justice má vážný problém nejen s nezávislostí (většina soudců silně příchylná k politické pravici) ale v důsledku toho i s příliš konzervativním a restriktivním výkladem práva. To ostatně nechme na posouzení právníkům. Nezvratným faktem ale je, že k podobným případům dochází ve Španělsku od počátku platnosti (2015) tzv. roubíkového zákona z dílny Lidové strany (PP) čím dál tím častěji. Obvinit někoho například z terorismu dnes ve Španělsku není nikterak složité a v podobných případech toho španělská policie a prokuratura nepochybně zneužívají. Tak obvykle reaguje stát, který cítí, že jeho suverenita je ohrožena zevnitř. Dřív tím ohrožením byla ETA, dnes je to Katalánsko. Kdo to bude zítra?

Urna Made in China, symbol katalánského referenda z 1. října 2017 (Foto: ARA)