29. 8. 2018

Marcel·lià Coquillat i Llofriu

Marcel·lià Coquillat i Llofriu (1865-1924) patří mezi generace modernistických architektů, kteří se na přelomu 19. a 20. století zasloužili o velmi specifický vzhled katalánské metropole. Coquillat se narodil ve městě Elx, ale architekturu vystudoval v Barceloně. Diplom získal roku 1892. Jeho architektonická díla dnes můžeme najít zejména v katalánské metropoli i v nedalekém městě Sant Just Desvern.

V Barceloně snad každý alespoň koutkem oka zahlédl jeho Casa Josefina Bonet (1901) - jde o dům, jenž je součástí slavného bloku Mansana de la Discòrdia v Eixamplu, ačkoliv sám o sobě nemá s modernismem mnoho společného. Naopak v jasně modernistickém duchu se nesou Mercat de Sarrià (1911), na němž Coquillat spolupracoval s dalším modernistickým architektem Arnauem Calvetem (1874-1956), a průčelí domu Villa Conchita (1912). V Sant Just Desvern je autorem projektů Can Ginestar (1905), Torre Pons (1910) či Can Pruna (1911). Pro zajímavost dodejme, že Coquillat je jedním z mála modernistických architektů, kteří se mohou pochlubit i mimokatalánskými projekty, v jeho případě jde o nádherný dům Casa Maestre (1906), jenž se nachází v Cartageně na jihu Španělska.

Vstupní portál domu Villa Conchita na Passeig de la Mare de Déu del Coll, 81 v Barceloně 
(Nákres: Josep Callejón)

28. 8. 2018

Juli Marial i Tey

Juli Marial i Tey (1854-1929) patřil mezi zásadní osobnosti katalánského stavitelství přelomu 19. a 20. století. Historie ho zná především jako politika - působil hned v několika republikánských a prokatalánsky orientovaných stranách a hnutích; na počátku 20. století byl po dvě volební období barcelonským radním, v letech 1907-1910 byl dokonce poslancem španělského parlamentu. Narodil se v Barceloně, část života prožil ve městě Sant Vicenç de Montalt. Jako architekt byl autorem jen několika málo staveb. Mezi ty nejznámější patří Casa Marsans (1906) a Casa Heribert Salas (1923) v Barceloně a Torre de Sant Miquel (1886) v městečku La Garriga. U mnoha známých barcelonských staveb ale působil jako stavbyvedoucí (např. Arc de Triomf, Les Arenes, Palau de les Heures), což z něj ve světě soudobé katalánské architektury a stavitelství dělalo poměrně zámožného a důležitého muže. Dohlížel taktéž na stavbu řady továren v katalánském vnitrozemí. Architektův syn Juli Marial i Mundet (1884-1963) patřil mezi významné katalánské sportovní činovníky. V letech 1903-1908 nastupoval jako brankář a posléze i jako záložník v barvách FC Barcelona, v letech 1906-1908 byl v klubu prezidentem. Chvíli působil též jako předseda Katalánské fotbalové federace a pravidelně se účastnil i místních automobilových závodů.

Vstupní brána do areálu Casa Marsans připomínající hrad (2017)

CASA MARSANS
Ale zpátky k jeho otci. Dodnes nejznámější stavbou architekta Mariala je nepochybně utajený klenot barcelonské čtvrti Vallcarca, známý jako Casa Marsans. Dům byl postaven v letech 1906-1907 pro paní Josepu Marsans, členku jedné z nejbohatších a nejvlivnějších barcelonských rodin. Její rodiče založili významnou banku, ona sama se pak stala majitelkou vůbec první moderní cestovní kanceláře na Pyrenejském poloostrově. 

První, co na stavbě zaujme, je vstupní brána do areálu této vily. Brána svou věží s cimbuřím nápadně připomíná středověkou tvrz, vila samotná je pak obklopená rozsáhlým zahradním parkem. Casa Marsans může při pohledu zvenčí působit na barcelonské poměry docela obyčejně, ale její největší poklad se skrývá uvnitř - nádherně zdobené patio v neoarabském stylu vám nepochybně připomene španělskou Alhambru, která prý paní Marsansovou uchvátila natolik,  že architekt měl o nutné dekoraci srdce domu jasno dávno předem. Vila byla s příchodem španělské občanské války zestátněna a přeměněna na nemocnici, po konci druhé světové války dům po dobu deseti let (1946-1956) sloužil 130 polským válečným sirotkům (část z nich se pak vrátila ke svým rodinám). Později se z domu pod vedením jeptišek stalo jakési sociální centrum pro místní sirotky. A teď to nejdůležitější - roku 1983 se z Casa Marsans stala studentskou ubytovnou (Alberg Mare de Déu de Montserrat), která však ve své podstatě dnes funguje jako relativně levný hostel nedaleko Parku Güell. Z toho důvodu je budova de facto veřejně přístupná, takže pokud chcete pouze očíhnout ono slavné orientální patio, není bezpodmínečně nutné se tu ubytovat. Pro všechny případy si ale zapamatujte adresu: Passeig de la Mare de Déu del Coll, 41-51. Přímo před budovou staví autobusy 92 a V17, stanice metra Vallcarca (L3) je odsud vzdálená asi 10 minut chůze.

Interiér Casa Marsans v neoarabském stylu (2017)


26. 8. 2018

Castell de Torre Baró (Barcelona)

Barcelonská čtvrť Torre Baró patří mezi ty vůbec nejzvláštnější v celé katalánské metropoli. Zdejší domy si totiž místní obyvatelé postavili vlastníma rukama v druhé polovině 20. stol. Nejedná se sice o typické slumy, jichž bylo v předolympijské Barceloně plno, ale pár razítek ze stavebního úřadu jim chybí docela určitě. A právě proto má chaotický shluk domečků své vlastní, nezaměnitelné kouzlo. Ale o tom až jindy. Dnes se zaměříme jen a pouze na stavbu, která tu byla už dávno předtím, a tak se z ní logicky stal symbol celé čtvrti. A vás odsud čeká nezapomenutelný výhled na celou barcelonskou planinu!

Takto budova vypadala ještě v polovině 80. let 20. stol. (Foto: L'Arxiu Històric de Roquetes-Nou Barris)

Nedokončený hrad známý jako Castell de Torre Baró je ikonickou stavbou barcelonského obvodu Nou Barris a je dobře viditelný z velké části města. Samotný název Torre Baró se však historicky pojí s dvěma docela jinými stavbami. První z nich, honosná hacienda s výraznou věží, patřící baronu z Pinós, se nacházela poblíž dnešní stanice příměstských vlaků se stejným názvem, avšak byla zničena během války o španělské dědictví v roce 1714. Roku 1797 si tehdejší baron postavil sídlo nové, prakticky na tom samém místě. Tato skutečná Torre Baró nakonec přežila až do roku 1967, kdy musela ustoupit rozšíření dálničního přivaděče.


Stavba na kopci, o které tu dnes mluvíme, pochází až z roku 1905. I přes svůj zdánlivě středověký vzhled jde tedy o budovu překvapivě "novou". Byla součástí urbanistického projektu zástavby tohoto vrcholku, nicméně kvůli finančním potížím investora a opravdu velice obtížnému terénu se nakonec podařilo vybudovat jen silnici (dnešní Carretera Alta de les Roquetes) a právě onen nedostavěný "hrad". Existuje celá řada romantických legend o původním účelu této stavby. Podle jedné z nich ji majitel okolních pozemků, Manuel de Sivatte, markýz z Vallbony, nechal postavit pro svého nemocného syna, aby se zde, daleko od znečištěného města, poněkud zotavil. Syn ale zemřel ještě před dokončením stavby, proto už pak markýz neměl sílu projekt dokončit. Ve skutečnosti byl však účel budovy připomínající středověkou tvrz mnohem prozaičtější - mělo jít o hotel s exkluzivním výhledem na katalánskou metropoli a přilehlé obce. Jak už bylo ale výše psáno, z ekonomických důvodů z projektu sešlo, a tak je Castell de Torre Baró dnes mnohem spíš než památkou na zesnulého člena rodiny připomínkou nenasytnosti realitních spekulantů.

V následujících letech stavba chátrala a sloužila občasným výletníkům jako turistický cíl. Na počátku španělské občanské války (1936-1939) hrad obsadili republikáni, aby zde zřídili jednu z městských protiletadlových baterií. Na konci války budova pro změnu posloužila vítězným vzbouřencům, kteří Castell de Torre Baró proměnili v provizorní vězení. Od roku 1942 byla stavba opět ponechána napospas zubu času a i když se tu občas scházeli odpůrci frankistického režimu nebo si tu dávali dostaveníčko zamilované páry z okolních čtvrtí, na pořádnou rekonstrukci musel hrad počkat až do roku 1989. V ten samý rok byla o 100 metrů dál vybudovaná zcela nová vyhlídková plošina, nicméně radnice prostor nedokázala nikterak využít, a tak se po pár letech opakovala stejná historie. Posprejované zdi se drolily a okolo se hromadil nepořádek, zkrátka zmar. Až relativně nedávno bylo rozhodnuto o využití místa k rozvoji turismu v této části Barcelony a z Torre Baró se tak měla definitivně stát rozhledna. Další kompletní rekonstrukce nakonec proběhla roku 2014 a od té doby bývalý hrad-hotel-zřícenina slouží všem výletníkům dychtivým po nových a nezvyklých pohledech na krásnou Barcelonu.

Stavba v aktuální podobě po rekonstrukci z roku 2014 (Foto: L'Arxiu Històric de Roquetes-Nou Barris)

Vyhlídka z věže je přístupná v rámci krátké komentované prohlídky zdarma, ale ideálním časem k návštěvě jsou pouze dopoledne, neboť přes týden tu mívají otevřeno jen od 10.00 do 13.00, v neděli o hodinu déle a jen v sobotu i v odpoledním čase (15.00-19.00). Nejjednodušší cesta až nahoru je autobusem číslo 82, který jede od stanice metra Virrei Amat (L5) a následně projíždí i kolem stanice Llucmajor (L4). Dobrodruzi mohou absolvovat výšlap od metra Roquetes (L3) a pak přes ulice carrer Pla de Fornells carrer de la Cantera až ke schodišti na křižovatce Baixada Pedregar a carrer Llobera. Případně si můžete projít křížem krážem celou čtvrť Roquetes a nakonec zkrátka zamířit vzhůru až do oblak.



22. 8. 2018

Castell de les Fonts (Terrassa)

Při cestě vlakem mezi katalánskými městy Rubí a Terrassa se nevyhnete stanici Les Fonts, náležící stejnojmennému administrativnímu celku rozdělenému mezi Terrassu a Sant Quirze del Vallès. Žije tu necelých 5 000 obyvatel a v podstatě jde o jednu z mnoha zoufale nudných rezidenčních čtvrtí, jichž po celém Katalánsku najdete spousty. I přesto je tu ale jeden důvod, proč zde z vlaku alespoň na chvíli vystoupit...

Vchod do postindustriálního paláce (2018)

Už při příjezdu do stanice si totiž nemůžete nevšimnout velké a na první pohled velice zvláštní stavby, která se tyčí na druhém břehu říčky dělící Les Fonts na dvě poloviny. Stavba, které místní neřeknou jinak než "castell", tedy zámek nebo hrad, totiž v okolní zástavbě působí opravdu nepatřičně. Ačkoliv je palác evidentně inspirován nejrůznější směsicí stylů, jeho původ se datuje do relativně nedávných 60. let minulého století. Tehdy totiž Jacint García Mas (*1929), místní obchodník s vínem, propadl kouzlu starožitností, s nimiž začal okamžitě obchodovat. Do jeho vlastnictví se dostávalo čím dál víc starých váz, obrazů či kusů nábytku, že už je zkrátka nebylo kde uskladnit. A tak se Jacint rozhodl postavit svým starožitnostem opravdu stylové skladiště.

Využil k tomu vlastní dvoupatrový dům na rohu ulic carrer Mossèn Parramoncarrer Mossèn Josep Pons, který začal postupně obstavovat kamennými kvádry a vším, co mu přišlo pod ruku. To vše bez plánů a s velmi vágní ideou vybudování jakési středověké tvrze. Postindustriální palác tedy začal růst úměrně k tomu, kolik starožitností García dokázal prodat. Samotnou stavbu svěřil jen rodinným příslušníkům či námezdným zedníkům, jichž se za ta léta na stavbě vystřídalo velké množství. Značně rozšířený dům se stal nejen skladištěm ale i jakousi výkladní skříní, neboť zejména ve starší části stavby na rohu výše zmiňovaných ulic fasádu oživuje množství soch a dalších uměleckých artefaktů v ní zabudovaných. Zvláštní pozornost si zaslouží i umělecké kování se silnou inspirací v katalánském modernismu. Vlastně celá stavba může vzhledem k prapůvodní inspiraci ve středověku silně připomínat některé z modernistických staveb. Postupem let García přikoupil vedlejší pozemky a zámek pro své starožitnosti rozšířil až k nábřeží - tato novější část se vyznačuje spíše strohými kamennými zdmi, prostornými nádvořími a několika výraznými věžemi.

Detail fasády se spoustou nejrůznějších sochařských děl (2018)

V dnešní podobě je Castell de les Fonts skutečným palácem starožitností, i když ještě zdaleka není dostavěný, o čemž svědčí ledabyle smontované lešení a rozestavěné zdi v oblasti nejblíže řece. Neustálý stavební proces probíhá i uvnitř. Majitel prý neustále mění dveře, přestavuje schodiště, rozšiřuje místnosti apod., přičemž sám obývá jedinou (dokončenou) větší místnost - v těch ostatních sídlí stovky starožitných obrazů, váz, soch a dalších uměleckých předmětů. Místní si za ty roky na onu středověkou pevnost zvykli a místo už pomalu začínají obestírat legendy, neboť dovnitř doposud nahlédli jen známí a přátelé majitele. Docela zajímavý je i postoj místních úřadů. Pro Les Fonts jde jednoznačně o jedinou "turistickou atrakci", ačkoliv dopad na obecní pokladnu je doposud jistě mizivý. Stavba vznikala v průběhu let bez stavebních povolení a je velikou otázkou, co se s palácem stane po majitelově smrti. Tak či onak se zdá, že minimálně prozatím radnice nad de facto černou stavbou přivírá oči a podobně jako místní obyvatelé ji už zkrátka považuje za nedílnou součást obce.

Faktem také je, že i přes svou jedinečnost jde o místo v katalánském kontextu takřka neznámé a ani na internetu není možné dopátrat se bližších informací. Jacint García poskytl médiím větší rozhovor naposledy na konci 80. let, filmové záběry či fotografie zevnitř budovy na síti neexistují. Víme jen, že mezi sběratelovy nejmilejší kousky patří kupříkladu sochy a dveře s japonskými malbami pocházející z Gaudího domu Casa Milà, pár půltunových dřevěných barokních soch z 18. století či vitrína kdysi patřící hraběti z Urgellu. Svým způsobem tato stavba připomíná několik dalších snílkovských projektů, s nimiž se můžeme setkat i na jiných místech Pyrenejského poloostrova (psali jsme tu například o katedrále, kterou poblíž Madridu již více než půl století staví Justo Gallego). Pokud tedy někdy pojedete okolo, určitě se v Les Fonts na chvíli zastavte. Třeba budete mít zrovna štěstí a pan García vás pozve na kávu do své soukromé galerie... :-)

Castell de les Fonts (2018)

17. 8. 2018

Barcelona a Cambrils (17-A): Rok poté

Přesně před rokem se Barcelona zařadila mezi mnohé západoevropské metropole postižené islámským terorismem. Místa, která se stala hlavními kulisami útoků ze 17. a 18. srpna 2017 (Barcelona, Cambrils, Alcanar a Ripoll), si během těchto dnů připomínají výročí této smutné události, která si vyžádala 16 mrtvých a více než 100 zraněných.

Barcelona se v hledáčku islámských teroristů ocitla již před lety. Dobrá práce policejních složek však až do onoho 17. srpna 2017 dokázala několika připravovaným útokům předejít. Během posledních pěti let se katalánská metropole stala jedním z center evropského džihádismu, v souvislosti s terorismem tu byly zatčeny desítky lidí a místní bazilika Sagrada Família, jeden z nejvýraznějších symbolů Barcelony, se dokonce objevila v jednom z propagačních videí ISIS jako potenciální cíl. V tomto kontextu se zdálo být jen otázkou času, kdy teroristé udeří právě v Barceloně.

Jak již dnes víme, zmiňovaná teroristická buňka, zradikalizovaná ve městě Ripoll a připravující útok v pronajatém domku na okraji městečka Alcanar, měla původně mnohem ničivější ambice. Mezi jejich hlavní cíle podle všeho patřila právě Sagrada Família či fotbalový stadion Camp Nou, nicméně exploze při výrobě výbušnin v noci ze 16. na 17. srpna tyto plány naštěstí zhatila. Útočníci se proto rozhodli improvizovat, neboť jim v tu chvíli do odhalení nezbývalo mnoho času. Více než stovka propanbutanových láhví, které později policisté našli v sutinách domku v Alcanaru, by totiž bezpečnostní složky okamžitě navedly správným směrem. Teroristé si proto pronajali dvě dodávky, s nimiž chtěli zopakovat vražedné útoky ve stylu těch z Nice nebo Berlína. 17. srpna odpoledne, přesně v 16.50, jedna z dodávek najela najela na Ramblu a jízdou cik cak srazila desítky lidí. Šílená jízda Younese Abouyaaqouba skončila přibližně po půl kilometru v místech, kde se na nejznámějším barcelonském bulváru nachází Miróova mozaika. Na místě zůstalo 13 mrtvých a více než stovka zraněných. Další oběť Abouyaaqoub na útěku k smrti ubodal a pak se policistům ztratil ve městě Sant Just Desvern.


K druhé části útoku došlo již 18. srpna. Okolo 1.30 v noci projela pětice útočníků policejní kontrolou poblíž promenády ve městě Cambrils, jejich auto se později převrátilo a útočníci s atrapami výbušných pásů byli nakonec do jednoho zneškodněni policejními posilami. Při tomto útoku bylo zraněno šest osob, jedna z nich později svým zraněním v nemocnici podlehla. Tak se počet nevinných obětí dostal až na číslo 16. Vzhledem k datu a povaze místa útoku bylo jasné, že útok bude mít globální rozsah. Barcelonská Rambla už dávno nepatří místním, což se projevilo i na statistikách obětí. Mezi mrtvými a zraněnými byly osoby 35 národností, oběti pocházely z Austrálie, Belgie, Itálie, Kanady, Německa, Portugalska, Španělska a USA. Barcelona se okamžitě zahalila do smutku. Několik následujících dní se nad Ramblou vznášelo těžké, nezvyklé ticho. Město se semklo. Hned 18. srpna v poledne se v centru Barcelony sešlo 100 000 lidí, aby minutou ticha uctili památku zesnulých. Na Ramble začaly již od samého rána vznikat improvizované pomníčky obětem - některé z nich se nakonec rozrostly do netušených rozměrů (viz foto), celkově se na nejznámější barcelonské ulici nashromáždilo přes 12 000 předmětů a památek na zesnulé. Barcelonská radnice se všechny tyto spontánní reakce snažila zdokumentovat a zkatalogizovat, přičemž k prvnímu výročí atentátu vznikl web "Memorial a la Rambla 17A", kde si dnes všechny tyto předměty může každý prohlédnout online.


Ani dnes, rok po tragédii, ještě neznáme všechny podrobnosti útoku. Mezi ta nejdůležitější zjištění jistě patří fakt, že od té doby Evropa již podobně rozsáhlý útok nezažila. A také to, že ideologický strůjce celého útoku, marocký imám Abdelbaki Es Satty, nejen že nebyl po svém předchozím pobytu ve vězení za pašování drog (2010-2014) vyhoštěn, ale naopak se v té době stal informátorem španělských tajných služeb (CNI). Trestuhodná neschopnost CNI tak dost možná stála na samém začátku barcelonské a cambrilské tragédie. Tragédie, která již provždy ovlivnila životy stovek lidí na celém světě, zejména však ukončila života šestnácti z nich, kteří si z Barcelony chtěli, tak jako miliony dalších turistů, odvézt jen ty nejkrásnější zážitky.

Záplava svíček, květin a dalších předmětů na památku obětí uprostřed Rambly (Foto: 28/08/2017)

FRANCISCO LÓPEZ & XAVIER MARTÍNEZ
57letý Francisco López se stal vůbec první identifikovanou obětí. Toho se po Ramble procházel v doprovodu své ženy a její neteře se dvěma dětmi. Bílá dodávka srazila celou tuto rodinu sídlící v katalánském městě Rubí, kromě Francisca zemřel i tříletý Xavier Martínez, nejmladší oběť celého útoku.

MARIA DE LURDES RIBEIRO & MARIA CORREIA
Babička s vnučkou. Maria de Lurdes se do Barcelony vydala oslavit své 74. narozeniny. Společnost na této osmidenní cestě jí měla dělat její dvacetiletá vnučka. Obě onoho 17. srpna dorazily do města, ubytovaly se a vydaly se na první procházku městem. Pak jejich cestu překřížila bílá dodávka s Younesem Abouyaaqoubem za volantem.

SILVINA PEREYRA
40letá Argentinka bolivijského původu a se španělským pasem. V Barceloně žila deset let, polovinu toho času pak pracovala jako prodavačka ovoce v jednom ze stánků na slavné a nedaleké tržnici La Boqueria. V době útoku v tržnici už přes rok nepracovala, ale pravidelně tam chodívala navštěvovat svého přítele Beba. Možná právě taková návštěva se jí toho dne stala osudnou.

IAN MOORE
Kanaďan Ian Moore do Barcelony na dovolenou vyrazil spolu se svou ženou Valerií. Odpolední procházka po Ramble se jim však stala osudnou. Zatímco Valerie se po útoku v nemocnici zotavila, její muž to štěstí neměl.

JARED TUCKER
43letý otec tří dětí byl v Barceloně spolu s manželkou na opožděné svatební cestě. Aby oslavili první rok společného života, rozhodli se pro romantickou cestu po Evropě. Nejprve se zastavili v Paříži, poté v Benátkách a nakonec v katalánské metropoli. Těsně před útokem se jejich cesty rozdělily - po posezení na jedné z vyhlášených teras se Tucker vydal na záchod, zatímco jeho žena Heidi zamířila k jedné z výloh. V nastalém zmatku se pak Heidi zachránila v jednom z místních kiosků, Jared byl dlouhé hodiny považován za pohřešovaného. Až poté se zjistilo, že i on patřil mezi jednu z 13 obětí z Rambly.

JOSEFINA CODINA
75letá Katalánka žila ve vesnici Sant Hipòlit de Voltregà nedaleko Manlleu. V Barceloně měla byt, ale většinu času trávila raději na venkově. V osudný den se po Ramble procházela se svou dcerou. Obě ženy dodávka těžce zranila, Pepita Codina svým zraněním bohužel podlehla.

CARMEN LOPARDO
Carmen se narodila roku 1937 na jihu Itálie, avšak jako třináctiletá se podobně jako mnoho dalších Italů vydala za oceán ve snaze uniknout všudypřítomnému hladu a bídě v poválečné Evropě. V Barceloně byla na prázdninách, podobně jako řada ostatních turistů na tom nejnevhodnějším místě v ten nejnevhodnější čas.

LUCA RUSSO
25letý inženýr ze severu Itálie byl v Barceloně na prázdninách spolu se svou přítelkyní Martou. V okamžiku tragédie se oba procházeli po Ramble, když se proti nim vyřítila bílá dodávka. Martu vůz odhodil stranou, Luca zmizel pod ním.

BRUNO GULOTTA
35letý informatik byl v Barceloně na dovolené s manželkou Martinou a jejich dvěma dětmi, šestiletým Alessandrem a sedmiměsíční dcerou Ariou. Bruno v okamžiku tragédie vlastním tělem chránil svého syna, za což zaplatil vlastním životem. Zbytek rodiny přežil.

JULIAN CADMAN
Sedmiletý Australan Julian Cadman se stal možná nejznámější obětí barcelonského atentátu. Kvůli špatné komunikaci mezi rodinnými příslušníky chlapce byl Julian několik dní médii považován za pohřešovaného, na sociálních sítích se rozjela obrovská kampaň s cílem malého chlapce najít, avšak jak později vyšlo najevo, katalánské bezpečnostní složky ani na chvíli nepochybovaly, že malý Julian je jednou z obětí. V době tragédie byl na Ramble se svou matkou, která útok i přes těžká zranění přežila.

ELKE VANBOCKRIJCK
44letá poštovní úřednice z Belgie byla v Barceloně na prázdninách s celou rodinou. Radost tak chtěla udělat zejména jednomu ze svých synů, který byl nadšeným fanouškem Lionela Messiho a klubu FC Barcelona. Od 17. srpna 2017 se pro něj však Barcelona stala místem, kde přišel o matku.

DESIRÉE ZOLOTAS
51letá žena německé národnosti je asi nejméně známou obětí barcelonské tragédie. Do médií o ní neprosákly takřka žádné informace, což bylo způsobeno zejména faktem, že Desirée se po útoku dostala v kritickém stavu do jedné z barcelonských nemocnic, kde dalších deset dní bojovala o život. Bohužel neúspěšně. I Desirée byla na Ramble s celou svou rodinou, manželem a dvěma dětmi. Ti přežili, ale jejich život už nikdy nebude stejný.

PAU PÉREZ
34letý milovník fotbalu žil ve Vilafranca del Penedès, odkud každý den dojížděl za prací do Barcelony. Pau se stal poslední barcelonskou obětí krátce před sedmou hodinou večer. Právě se ve svém Fordu Focus na jednom z parkovišť v oblasti Zona Universitària chystal na zpáteční cestu domů, když ho Younes Abouyaaqoub na svém útěku z katalánské metropole přepadl a ubodal k smrti. Vrah následně s vozem ujel několik kilometrů, než ho nechal opuštěné před emblematickou budovou Walden 7 ve městě Sant Just Desvern. Ačkoliv se o úmrtí Pau Péreze vědělo ještě ten samý den, s útokem na Ramble bylo spojeno až o čtyři dny později.

ANA MARÍA SUÁREZ
Poslední obětí útoků, a zároveň jedinou ve městě Cambrils, se stala 67letá Ana María Suárez. Na osudné promenádě se ve chvíli útoku nacházela spolu s manželem a se sestrou. Do Cambrils jezdili často a rádi, dokonce tu měli zakoupený menší letní byt. Právě se vraceli z oslavy manželových narozenin, všechny tři teroristé smetli svým vozem, všichni tři utrpěli těžká zranění, jediná Ana María jim ale ještě téhož dne v nemocnici podlehla.

Trojice mužů mající na starosti co nejrychlejší reakci na atentáty ze 17. srpna 2017 v Barceloně.
Zleva: Joaquim Form, Josep Lluís Trapero, Carles Puigdemont (Foto: Racó Català)

Připomínka prvního výročí loňských atentátů je neoddělitelná od současné politické situace v Katalánsku. Stačí jen pohledět na fotografii zachycující tři mediálně nejviditelnější osobnosti, které měly na starost vypořádání se s následky zmiňovaných teroristických útoků. Vlevo stojí  tehdejší katalánský ministr vnitra Joaquim Forn, jenž byl do této funkce jmenován jen měsíc před atentátem. Dnes je již více než 9 měsíců ve vazbě, vlastně již trojnásobek svého působení na ministerstvu, přičemž podobně jako ostatní členové tehdejší vlády čelí obvinění ze vzpoury v rámci uspořádání katalánského referenda 1. října 2017. Uprostřed se nachází Josep Lluís Trapero, velitel katalánské policie Mossos d'Esquadra a tehdy nejviditelnější tvář katalánské koordinace zásahu a komunikace s médii po útocích. Právě díky jeho vedení si Mossos v očích katalánské veřejnosti získali skutečný respekt a lásku svého národa. Z funkce byl v rámci podzimního dění v Katalánsku odvolán a v současnosti čelí mimo jiné obvinění ze vzpoury. Posledního muže na fotografii dnes zná minimálně celá Evropa. Tehdejší katalánský premiér Carles Puigdemont v rámci dění po útocích působil jako skutečná hlava státu. Dnes se nachází v belgickém exilu. Smí se zcela volně pohybovat prakticky po celém světě, jen se nesmí vrátit do Španělska, kde by ho okamžitě čekala vazba. Obvinění stejné jako u Trapera i Forna. Na všechny nyní španělská justice pohlíží jako na zločince, ale to, že strůjce katalánských atentátů ze 17. srpna 2017 byl důvěrným spolupracovníkem španělských tajných služeb, se královsky přehlíží...

6. 8. 2018

Passadís del Pep

Katalánská metropole se může chlubit více než dvěma desítkami restaurací oceněných michelinskými hvězdičkami, přičemž hned dvě z nich se pyšní oceněním nejvyšším v podobě hned tří hvězdiček. V Barceloně jsou však i desítky dalších podniků, které z různých důvodů sice na ocenění nedosáhly, ale i přesto patří mezi celebritami vyhledávanou gastronomickou elitu. Jedním z nich je restaurace Passadís del Pep.

Interiér restaurace Passadís del Pep (Foto: Google Street View)

Passadís del Pep bývá často považován za jedno z dobře střeženějších tajemství barcelonské gastronomie. Najít tento podnik je totiž pro nezasvěcené docela oříškem. Restaurace již od svého vzniku v roce 1979 sídlí na adrese Pla de Palau 2, nedaleko turisticky proslavené baziliky Santa Maria del Mar, nicméně přímo na místě nenajdete žádný poutač, nápis či alespoň diskrétně umístěný jídelní lístek. Zkrátka musíte hledat dům s číslem 2 - poznávacím znamením budiž skutečnost, že hned vedle vchodu se nachází bankomat. Vchod samotný vypadá jako tisíce jiných vchodů do bytových domů, takže jen dál. A poté, co projdete delší chodbou, konečně se před vámi zjeví útulná restaurace, kterou si při svých návštěvách Barcelony oblíbila celá řada celebrit. 

A je to právě nezaměnitelná filosofie tohoto podniku, co sem všechny ty známé tváře láká. Passadís del Pep nemá jídelní lístek. Každý den tak restaurace nabízí něco jiného, i když problémem prý není ani uvařit něco na zakázku dle aktuální chutí klienta. Naprostým základem jsou pro místní kuchaře čerstvé a vysoce kvalitní suroviny od lokálních dodavatelů. Zvláště vynikající jsou pak místní ryby a mořské plody. Zároveň jde o podnik, který se honosí solidní mírou soukromí a diskrétnosti, a to nejen díky absenci poutačů a reklam, ale i díky několika privátním salonkům, které šeptanda proslavila zejména v Hollywoodu. Restauraci už navštívily stovky známých osobností, přičemž velké oblibě se těší právě u lidí z filmového průmyslu (George Clooney, Robert De Niro, Woody Allen, Spike Lee, Harrison Ford, Francis Ford Coppola, Arnold Schwarzenegger), i když svého času sem zavítali i Margaret Thatcherová či Donald Trump.

Ačkoliv je kvalita místních pokrmů i osobního přístupu obsluhy nezpochybnitelná, Passadís del Pep v posledních letech platí za relativně snobskou záležitost žijící právě ze své dlouhodobě vynikající pověsti. I onen fakt, že zde před vás nikdo nepoloží jasně definovaný jídelní lístek, občas vede k nepříjemným překvapením ve chvíli, kdy ke stolu dorazí účet. Ale to už je zkrátka daň za značku... Tříchodové menu tu obvykle vyjde na 70-100 € na osobu, stejnou částku si připravte i na víno. Otevřeno od pondělí do soboty pouze v čase oběda (13.30-15.30) a večeře (20.15-23.30), v srpnu obvykle celý měsíc zavřeno.