27. 5. 2018

August Font i Carreras

Katalánský architekt a barcelonský rodák August Font i Carreras (1845-1924) byl současníkem Gaudího či Domènecha Montanera, nicméně dnes ho v Katalánsku zná jen málokdo a kdybyste se v barcelonských ulicích zeptali, které známé budovy Font navrhl, nejspíš byste se jen stěží dočkali správné odpovědi. Kromě akademických kruhů dnes Fontovo dílo skutečně prakticky nikdo nezná, což mělo často za následek předčasnou likvidaci některých z jeho nejznámějších staveb. Pojďme se tedy nyní alespoň v krátkosti podívat na některé z nich.

Exteriér Palau de les Belles Arts v Barceloně, 1888-1942 (Foto: wikipedia.org)

Interiér Palau de les Belles Arts v Barceloně, 1911 (Foto: wikipedia.org)

Hned na úvod se sluší dodat, že August Font patřil mezi největší architektonické talenty své doby a mezi největší oblíbence zakladatele barcelonské architektury Eliese Rogenta. Možná pod jeho vlivem se však v průběhu své architektonické dráhy věnoval zejména tvorbě v eklekticismu, jenž však nedosahoval ani zdaleka takové slávy a spektakulárnosti jako souběžně praktikovaný katalánský modernismus. Řadu jeho význačných děl tak pohřbily dějiny. 

Kupříkladu ve své době intelektuály hojně navštěvovaný interiér kavárny a tanečního sálu La Maison Dorée, která fungovala v letech 1897 až 1918 a jejíž interiér v modernistickém stylu roku 1903 navrhl právě August Font. Nebo ještě slavnější Palau de les Belles Arts, jeden z pavilonů, jež v Barceloně vyrostly v souvislosti s pořádáním Světové výstavy v roce 1888. Nacházel se na rohu ulic Passeig de Lluís Companys a Passeig de Pujades (dnes na jeho místě stojí zchátralá budova městského soudu, evidentně taktéž zralá k demolici). Palác disponoval obrovským sálem o více než 2000 metrech čtverečných, takže už v průběhu výstavy se stal dějištěm mnoha společenských událostí. K nejrůznějším kongresům a akcím sloužil i později - tak například v říjnu 1910 tu bylo založeno španělské anarchosyndikalistické revoluční odborové hnutí CNT a v roce 1919 se tu konal první barcelonský autosalon. Budova se používala až do španělské občanské války, během níž byla při jednom z bombardování města silně poničena. I proto byla roku 1942 definitivně stržena. Uvnitř byla bohatá umělecká výzdoba čítající řadu maleb a soch předních katalánských umělců přelomu století. Podle dobových legend tato díla skončila v soukromých sbírkách frankistických pohlavárů.


Existence další významné Fontovy stavby byla silně ohrožená ještě před několika dekádami. August Font byl totiž autorem komplexu býčí arény v neomudéjarském stylu na Plaça d'Espanya, která začala fungovat roku 1900, avšak od roku 1977 chátrala, neboť, jak známo, v Katalánsku v posledních dekádách tradice španělské koridy silně upadla. O deset let později se poměrně čile debatovalo o jejím zbourání za účelem stavby dalšího veletržního pavilonu, avšak po širší společenské debatě (kdyby šlo o dílo Gaudího či Montanerovo, vůbec by se o ničem takovém ani neuvažovalo) nakonec arénu zachránil soukromý investor, jenž ji po několika letech totální rekonstrukce na jaře 2011 slavnostně otevřel jako moderní nákupní centrum Arenas de Barcelona, a tak budovu známe dodnes. Kromě výše zmíněného je Font autorem průčelí hned několika katalánských kostelů a bazilik, podílel se i na současné podobě průčelí barcelonské katedrály. Zvláštní pozornost si zaslouží též krásný Palau de les Heures na okraji Barcelony. Vlastní architektonickou dráhu August Font doplňoval akademickým působením na Escola d'Arquitectura de Barcelona, kde spolu se svým bývalým učitelem a později kolegou Eliesem Rogentem formoval hned dvě veleúspěšné generace architektů tvořících ve stylu, kvůli němuž si už dnes na Fonta jen málokdo vzpomene.


Současná podoba nákupního centra Arenas de Barcelona (Foto: David Cardelús)

14. 5. 2018

Quim Torra: Konec 199 dní bezvládí

Dlouhých 199 dní v Katalánsku panovala určitá forma bezvládí. Od chvíle, kdy byla v rámci aplikace článku 155 španělské ústavy odvolána tehdejší katalánská vláda v čele s premiérem Carlesem Puigdemontem, region řídila madridská ministerstva. 21. prosince 2017 proběhly předčasné volby, v nichž se strany hájící katalánskou nezávislost opět ukázaly jako jediné schopné sestavit vládu. Nicméně tvrdá justiční ofenziva ze strany Španělska nakonec výrazně promluvila i do sestavování vlády - i přes vůli voličů se premiérem nemohl stát ani v exilu dlící Puigdemont ani ve vazbě již více než půl roku zadržovaný Jordi Sánchez. Vzhledem k táhnoucí se neschopnosti najít kompromis a zákulisnímu politikaření na straně zastánců nezávislosti už začínalo docela reálně hrozit, že volby se budou muset opakovat. Nicméně takový scénář si nepřál nikdo, proto se nakonec přeci jen našel svým způsobem kompromisní kandidát, jehož Madrid nebude moci vetovat.

Tímto kandidátem se minulý týden stal Quim Torra, jeden z nejbližších spolupracovníků Carlese Puigdemonta. Bývalý premiér si tak podle všeho snaží upevnit pozici i v zahraničí, neboť Torra patří k poměrně nekompromisním zastáncům katalánské nezávislosti, což zcela jistě nebude dělat velkou dobrotu v konzervativnější části Puigdemontova uskupení PdeCAT. Nutno dodat, že Torra v katalánském parlamentu působí jako nestraník na kandidátce Junts per Catalunya a do vrcholné politiky ho vytáhl právě Puigdemont. 14. května 2018 byl Quim Torra ve druhém kole katalánským parlamentem do role předsedy regionální vlády skutečně zvolen. Nyní tedy bude na jeho administrativě, aby co nejdříve "napravila škody", které v regionálních strukturách zanechal článek 155 španělské ústavy a s ním související více než půlroční nucená správa Madridu. Během několika dní by měla být známa všechna jména nové katalánské vlády, mezi jejíž priority bude nepochybně patřit zejména opětovné převzetí kontroly nad regionální policií, snaha o znovuvytvoření zahraničních struktur (Diplocat a delegace) a hledání odpovědí na justiční rozměr celého současného španělsko-katalánského konfliktu. Zdaleka nejzásadnějším úkolem však pro nově vznikající vládu bude zejména ukázat schopnost region řídit bez hádek a co nejjednotněji. Opakujeme to tu stále dokola, ale dokud politici zastávající myšlenku katalánské nezávislosti nezačnou skutečně táhnout za jeden provaz, k žádnému výraznému posunu v dané záležitosti nedojde.


QUIM TORRA
Quim Torra (Ilustrace: ANC)
Celým jménem Joaquim Torra i Pla (*1962) se stal v pořadí 131. katalánským premiérem (President de la Generalitat), ačkoliv do značné míry bude vnímán coby prodloužená ruka předchozího premiéra Puigdemonta - ostatně ještě dnes večer Torra zamíří do Berlína, kde by se měl se svým předchůdcem a dobrým přítelem setkat, očekávaná je i jejich společná tisková konference. Na druhou stranu však všichni víme, jakým vývojem v premiérském křesle prošel sám Puigdemont, takže stát se ještě může mnohé. Tak či onak neuškodí si nového katalánského premiéra stručně představit.

Quim Torra se narodil v katalánském pobřežním městě Blanes jako třetí ze čtyř sourozenců ve středostavovské rodině. Kvůli lepším možnostem vzdělání pro své děti se rodina později přesunula na několik let do Barcelony. Torra chodil na střední školu k jezuitům v zámožné čtvrti Sarrià, později (1985) vystudoval práva na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Brzy poté zamířil do soukromého sektoru - dlouhé dvě dekády (1987-2007) pracoval jako právník a později i na řídících pozicích ve švýcarské pojišťovací skupině Winterthur. Poslední dva roky tohoto období dokonce prožil přímo ve Švýcarsku, pak ale společnost koupil francouzský pojišťovací gigant AXA a v rámci nastalých změn bylo Torrovi nabídnuto pokračování ve firmě na stávající pozici, avšak háček byl v tom, že místem výkonu se měl stát Madrid. A to nejspíš zapřísáhlého Katalánce příliš nepřesvědčilo.

Tato událost se tak stala významným přelomem v jeho životě. Spolu s rodinou se vrátil do rodného Katalánska, kde se rozhodl začít novou profesní etapu. Proto roku 2008 založil vlastní nakladatelství A Contra Vent, zaměřené zejména na oživení katalánské novinářské a literární tradice z období Druhé španělské republiky, které je pro Torru již od mládí velkou vášní. Kromě nakladatelské činnosti se od té doby věnoval též aktivnímu psaní, přičemž do letošního roku stihl vydat již desítku vlastních esejistických knih. Za jedno z děl byl roku 2009 dokonce oceněn prestižní cenou Premi Carles Rahola. 

Souběžně s tím se začal naplno věnovat občanskému aktivismu. Aktivně působí ve dvou nejznámějších nezávislost hájících katalánských kulturních organizacích (Assemblea Nacional Catalana, Òmnium Cultural), přičemž ve druhé jmenované byl v letech 2013-2015 místopředsedou a na několik měsíců v roce 2015 i dočasným předsedou. Nějakou dobu zastával též funkci šéfa Born Centre Cultural, z něhož zejména v souvislosti s připomínkou třístého výročí roku 1714 učinil místo silně spjaté s aktuálním hnutím za nezávislost, a byl i šéfredaktorem časopisu Revista de Catalunya. Ačkoliv katalanismus i politiku má v genech, jeho cesta do nejvyšší katalánské politické funkce vlastně byla ještě mnohem nečekanější než v případě jeho předchůdce (připomeňme, že Puigdemont se katalánským premiérem stal coby nepříliš známý starosta Girony). Do vrcholné politiky se nestraník Torra dostal až v prosinci loňského roku, kdy si ho Carles Puigdemont vybral na kandidátní listinu Junts per Catalunya. Poslancem je tedy pouhých pět měsíců, nikdy předtím žádnou ryze politickou funkci nezastával. A nyní je z něj hned premiér. O jeho silné orientaci na katalánskou nezávislost již byla řeč. Mezi aktuálními poslanci Junts per Catalunya rozhodně patří mezi zastánce tvrdé linie a je nepochybné, že katalánská nezávislost je jeho celoživotním snem. Na závěr dodejme, že spolu s manželkou a třemi dětmi bydlí v Barceloně na Avinguda del Príncep d'Astúries, takže pokud žijete v Gràcii nebo v Sant Gervasi, jistě budete mít příležitost ho někde v okolí občas potkat.



6. 5. 2018

Quatre Columnes

Již několik let jsou opět nedílnou součástí barcelonského panoramatu čtyři sloupy tyčící se mezi Magickou fontánou a budovou národního muzea (MNAC). Sloupy s na první pohled relativně zřejmou symbolikou mají svým způsobem již stoletou historii, ačkoliv ty postavené roku 1919 s těmi dnešními ryze "materiálně" nepojí vůbec nic.

Stavba sloupů v roce 1919 (Foto: Barcelona Desapareguda)

Čtyři sloupy (Quatre Columnes) byly slavnostně vztyčeny roku 1919 na místě dnešní Magické fontány v rámci projektu rozsáhlé urbanizace oblasti na úpatí kopce Montjuïc. Projekt řídil slavný katalánský architekt Josep Puig i Cadafalch, jenž byl zároveň vysoce postaveným politikem v rámci tehdejší místní samosprávy Mancomunitat de Catalunya. Jak je dnes všeobecně známo, areál výstaviště mezi Plaça Espanya a kopcem samotným nakonec byl vybudován v souvislosti se Světovou výstavou 1929 až v druhé polovině 20. let 20. stol.. Čtveřice sloupů tak vyrostla doslova na zelené louce jako vůbec první stavba v dané oblasti. Jejich původní symbolika byla dvojí - ionské hlavice měly odkazovat k řeckému dědictví, z něhož vzešla i kolonizace Katalánska, počet sloupů pak odkazoval jednak na čtveřici katalánských provincií (Barcelona, Girona, Lleida, Tarragona), avšak zcela viditelně i na čtyři rudé pruhy katalánské vlajky. Každý ze sloupů měl v průměru 2,5 metru a vyrostl do výše 20 metrů, přičemž nahoře měl být ještě korunován okřídlenou sochou Vítězství, k jejichž umístění však nikdy nedošlo.


V roce 1925 již bylo jasné, že vznikající areál poslouží jako hlavní prostor zmiňované Světové výstavy. Zároveň je třeba připomenout, že v letech 1923-1930 žilo celé Španělsko pod vládou diktátora Prima de Rivery, jenž nestrpěl sebemenší projev regionalismu. Ve zmiňovaných letech tedy panoval zákaz katalánštiny a veškerých katalánských národních symbolů. V tomto kontextu je tedy více než jasné, že čtveřice sloupů se zkrátka na oči světové veřejnosti dostat nesměla. Proto bylo rozhodnuto o jejich zbourání, a tak zatímco v celém výstavním areálu roku 1928 již probíhaly jen dokončovací práce, čtveřice sloupů byla po pouhých devíti letech života naopak nemilosrdně stržena. Světová výstava tedy proběhla bez nich.


Krátce nato Španělsko postihla občanská válka a bezmála čtyřicetiletá diktatura generála Franca, jenž sdílel názor na katalánské národní symboly se svým diktátorským předchůdcem. Ačkoliv se o znovupostavení sloupů začalo mluvit záhy po skončení diktatury, trvalo ještě několik dekád, než se začalo něco dít. Stavbu nových sloupů dokonce roku 1994 schválila barcelonská radnice, avšak nedošlo ke shodě v otázce jejich nového umístění - připomeňme, že jejich původní místo již od Světové výstavy zabírala populární Magická fontána. Definitivně bylo o rekonstrukci sloupů rozhodnuto až v roce 2009 s tím, že v maximální možné míře bude respektován Puig i Cadafalchův projekt a rozměry stavby. K té došlo v průběhu roku 2010, nová čtveřice sloupů byla nakonec slavnostně odhalena 27. února 2011 za přítomnosti barcelonského starosty a katalánského premiéra. Oproti původním sloupům jsou ty současné situované asi o 10-15 metrů blíže k MNAC; celý projekt vyšel na 2,5 milionu €. 


Současná podoba sloupů; v pozadí muzeum MNAC, v popředí Magická fontána (Foto: www.barcelona.cat)

Po dlouhých 83 letech se tak čtyři Puig i Cadafalchovy sloupy opět staly součástí katalánské metropole a prozatím stojí a doufejme, že budou mít poněkud delší životnost než ty původní. Závěrem ještě dodejme, že zmiňovaná stavba inspirovala jinou čtveřici sloupů, které jsou od roku 1999 součástí univerzitního kampusu Bellaterra (UAB).