23. 3. 2018

Nedáš, dostaneš

23. březen 2018 přináší další důležitý milník v současných katalánských snahách o nezávislost. Právě dnes madridský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo), personifikovaný v osobě soudce Pabla Llareny, formálně obžaloval třináct katalánských politiků ze vzpoury, za což jim v krajním případě hrozí až 30 let vězení. Obžalováno z trestných činů vzpoury, neuposlechnutí či zpronevěry je nyní celkem 25 osob, velká část z nich čelí různým kombinacím těchto obvinění. Mezi třinácti obžalovanými ze vzpoury jsou Carles Puigdemont, Oriol Junqueras, Jordi Turull, Raül Romeva, Toni Comín, Josep Rull, Dolors Bassa, Clara Ponsatí, Joaquim Form, Jordi Sánchez, Jordi Cuixart, Carme Forcadell a Marta Rovira (kompletní znění předběžného rozhodnutí zde).

Jedna z obžalovaných, Marta Rovira, se dnes zároveň stala další katalánskou političkou v exilu. Pokud bychom měli udělat co nejstručnější souhrn dosavadního řádění španělské justice, aktuální bilance je následující: 9 osob ve vazbě (Junqueras, Forcadell, Cuixart, Sánchez, Romeva, Turull, Rull, Forn, Bassa), 7 osob v exilu a s eurozatykačem na krku (Puigdemont, Ponsatí, Comín, Rovira, Puig, Serret, Gabriel) a dalších 9 popotahovaných justicí prozatím na svobodě (Borràs, Mundó, Vila, Corominas, Guinó, Simó, Barrufet, Nuet, Boya). Soud by měl začít pravděpodobně na podzim tohoto roku a nepochybně se potáhne dlouhé měsíce. Na zevrubnou kritiku španělské justice a zejména faktu, že v zemi dnes neexistuje oddělení soudní a výkonné moci, tedy bude ještě času více než dost. Kritika dnešního článku totiž poputuje takřka výhradně do tábora politiků zastávajících ideu katalánské nezávislosti.


Události posledních 48 hodin totiž opět jen potvrdily známé sportovní rčení "nedáš, dostaneš". Současné dění ukazuje skutečně trestuhodnou nepřipravenost a naivitu katalánských politiků, kteří od konce letních prázdnin neustále jen improvizují. Je samozřejmě potřeba říct, že španělská vláda jim často ani nedává jinou možnost, ale koneckonců je to právě španělská vláda, kdo má již od počátku v rukávu všechny trumfy a rozhodně se nebojí je při hře využívat. Zejména justiční odveta se přeci jen dala očekávat, a je až s podivem, že vzhledem k nepříliš důrazné snaze o reálnou nezávislost katalánští politici tak nějak nepomysleli na zadní vrátka. Typickou ukázkou je jejich rozprchnutí se na všechny strany (exil, vazba), které sice zpočátku ještě mohlo působit jako promyšlená taktika k internacionalizaci celého konfliktu, ale postupem času se jasně ukazuje, že jde o někdy až zoufale improvizovanou reakci na evidentně neočekávaný postup madridské vlády.

Ani tři měsíce po volbách, v nichž zastánci nezávislosti obdrželi dostatečnou většinu k sestavení vlády, se region nedokázal zbavit madridské vlády v podobě stále fungujícího článku 155 španělské ústavy. Španělská vláda za pomoci justičního aparátu samozřejmě dělá vše proto, aby sestavení vlády independentistů zabránila, avšak během posledních týdnů se velmi často potvrzovala i jedna z velkých obav, o nichž jsme se zmiňovali již v některém z předchozích článků. Faktem totiž je, že španělský premiér Mariano Rajoy se sice na první pohled a často i poslech zdá být až směšně nekompetentním politikem, ale jeho taktický přístup (tedy dělat jen nutné minimum a ještě špatně) vlastně docela funguje. Pořád platí, že nikdo v posledních letech neudělal pro rozšíření počtu zastánců nezávislosti více než právě Rajoy, avšak v souvislosti s prosincovým svoláním předčasných regionálních voleb v Katalánsku se opět ukazuje, že zastánci nezávislosti jsou skutečně zoufale nejednotní a celý problém si tak často ještě sami zhoršují. Jinak by si totiž i přes všechny nesnáze dokázali poradit se všemi dosavadními překážkami, které jim (často i za cenu pošlapání základních lidských práv) španělská vláda klade do cesty. Ale to se přece dalo čekat... 

Místo pevného semknutí a rychlé schopnosti adaptace na všechny nepřátelské ataky Madridu jsme prozatím od zástupců JxC a ERC slyšeli jen neustálé hádky o rozdělení funkcí apod. korunu tomu pak tradičně nasadili zástupci extremistické formace CUP, jejíž parlamentní mluvčí Carles Riera se ve čtvrtek 22. března vlastně již definitivně distancoval svým prohlášením, že pro CUP celý proces nezávislosti dávno skončil a že přechází do opozice. CUP totiž i nadále setrvává ve své vybájené Katalánské republice a řada Katalánců stranu neustále chválí pro její neustálou koherenci. Politický realismus těmto lidem nejspíš nic neříká. Ale ono se jim vlastně není co divit, neboť realističtěji smýšlející politikové z JxC a ERC prokázali v mnoha ohledech velkou naivitu. Ilustrativním paradoxem toho všeho je i skutečnost, že zatímco nikomu z CUP vězení nehrozí a exil Anny Gabriel se vzhledem k jejímu dnešnímu obvinění (které s sebou nese pouze hrozbu zákazu výkonu veřejné funkce) jeví jen jako přepjaté gesto, vrcholní představitelé umírněnějších JxC, ERC a občanské společnosti prožijí následující měsíce a možná celé roky vždy jednou či dokonce oběma nohama ve vězení.

Právě teď se po celém Katalánsku demonstruje. Je pravdou, že katalánská politická reprezentace svůj boj do vítězného konce nedotáhla, ale zároveň za něj nese doposud největší represe. Katalánci teď mají možná jednu z posledních šancí dát jasně najevo, že za svými politickými vůdci stojí. Jedna večerní demonstrace ale bude žalostně málo. To funguje možná zde ve středu Evropy, kde po jediné větší demonstraci padají vlády či celé režimy, ale v katalánském kontextu to stačit nebude, jak ukazuje posledních 8 let. Je jistě obdivuhodné, že časté statisícové a milionové demonstrace nikdy z katalánské strany nepřerostly v protesty násilné. Budiž jim to ke cti, i když na Evropskou unii to evidentně dojem nedělá. Na druhou stranu je ale patrné, že velká část katalánské společnosti stále preferuje spíše celkový klid a není ochotná pro nezávislost udělat nějaký výraznější krok v podobě déle trvající nátlakové stávky apod.

Zpátky k reprezentaci politické. Očekává se, že všichni obžalovaní budou v nejbližších dnech formálně zbaveni výkonu veřejných funkcí. Pro zastánce nezávislosti v katalánském parlamentu to může být paradoxně výhoda, neboť do poslaneckých křesel za tyto osobnosti zasednou náhradníci, kteří nebudou ve svých pravomocích hlasovat apod. tolik omezeni. Možná se díky tomu konečně podaří sestavit vládu, která konečně zvrátí čím dál hlubší a bolestnější zásahy článku 155 do autonomie regionu. Na podzim "nedali" a z protiútoku naopak "inkasovali". Hned několikrát. Proto, v případě že se pouliční protesty v následujících týdnech nějak nezvrhnou, je teď jedinou povinností politiků zastávajících nezávislost snaha sestavit fungující regionální vládu a co nejrychleji napravit škody, které v regionu mezitím stihla napáchat madridská klika. Čas mají do 22. května. Pak hrozí další předčasné volby, kde už také části populace může dojít trpělivost a pak to bude to pravé "nedáš, dostaneš". Ciutadans už se na to třesou.

Portréty všech 13 obviněných ze vzpoury (Foto: www.elnacional.cat)

22. 3. 2018

La Barberia de Gracia

Barcelonská čtvrť Vila de Gràcia se může již několik let chlubit jedním z nejlepších pánských holičství v Evropě. Holičství La Barberia de Gràcia se od roku 2014 nachází na adrese Torrent de l'Olla 198, kam se přestěhovala po více než padesátiletém působení na nedaleké carrer Biada. Majitel tohoto tradičního pánského holičství, Jordi Pérez, je zástupcem v pořadí již třetí generace rodinného podniku. Jeho dědeček byl holičem v rodném kraji La Mancha, Jordiho otec pak v roce 1964 založil stejnou živnost v Gràcii.

Jordi Pérez se tak logicky v prostředí pánského holičství pohybuje odmalička. Jeho podnik nabízí nejen kouzlo skutečně tradičního pánského holičského salonu, nýbrž i znalost veškerých moderních trendů. Zejména v posledních letech během doznívající hipsterské vlny se La Barberia de Gràcia dočkala mnoha nejrůznějších ocenění. Pravidelně se umísťuje na předních příčkách všech španělských soutěží o nejlepší pánské holičství a dokonce se může pochlubit i třemi hvězdičkami prestižní španělské certifikace theQhair, která bývá v rámci Španělského království považována za obdobu michelinských hvězd pro holiče a kadeřníky. Mimochodem, La Barberia de Gràcia je jediným holičstvím ve Španělsku, které se může tímto oceněním honosit - už to hovoří za vše. Jordi Pérez v posledních letech též rozdal stovky rozhovorů a jeho profesionální sláva zasáhla velkou část světa od Ruska až po Venezuelu. V Gràcii bývají jeho pravidelnými zákazníci mnozí zde usazení umělci, kupříkladu katalánský filmový režisér Cesc Gay nebo bavič Berto Romero.
 
Jordi Pérez (Foto: Facebook La Barberia de Gràcia)
Zejména pokud patříte k mužům dbajícím na pěstěný vous, na celém Pyrenejském poloostrově nenajdete lepšího místa. Otevřeno mají od pondělí do pátku (9-21) a v sobotu (8-14). Pokud se vám z nějakého důvodu nechce do Gràcie, v Barceloně najdete více cool barber shopů. Mezi ty nejznámější patří zcela jistě vůbec nejstarší podobný podnik tohoto typu ve městě - Barbería Manolo's (c/Escudellers 12), který funguje nepřetržitě od roku 1854, nebo Enric Barber (c/Capità Arenas 19) ve čtvrti Sarrià.

9. 3. 2018

Georg von Hessen-Darmstadt (Princ Jordi)

Georg von Hessen-Darmstadt
(Foto: www.welt.de)
Georg von Hessen-Darmstadt (1669-1705) byl německým šlechticem a vojákem, jenž se do katalánských dějin zapsal zejména jako místokrál sympatizující s katalánskými snahami o zachování historických privilegií. Narodil se roku 1669 v Darmstadtu, hlavním městě Hessensko-Darmstadtského lankrabství, jako jeden ze synů právě místního lankraběte. Již od raného mládí se před ním rýsovala ryze vojenská budoucnost. Již jako 18letý bojoval v řadách habsburských panovníků, později se v rámci armády anglického krále Viléma III. Oranžského zúčastnil tažení do Irska. Jeho postup ve vojenské hierarchii je raketový. Mladý šlechtic má teprve 24 let a už velí tisícům vojáků. Roku 1695 je povolán do Španělska, kde o dva roky později vede katalánské vojáky proti francouzským útokům v rámci tzv. devítileté války. Po několikaměsíčním obléhání tehdy Barcelona padne do francouzských rukou, neboť místní místokrál i přes odpor katalánských institucí město vydá nepřátelům. Mladý Georg byl již od počátku proti tomu, avšak ve své pozici obyčejného vojevůdce s tím nemohl nic víc dělat.

Barcelona pak několik měsíců zůstává ve francouzském držení, avšak mírová smlouva z Rijswijku zmiňovanou válku ukončuje, a Katalánsko se tak dostává zpět pod španělskou kontrolu. I díky lidovému tlaku ho nakonec španělský král Carlos II. v únoru 1698 jmenuje katalánským místokrálem. V této funkci se zejména v Barceloně těšil velké oblibě, neboť aktivně podporoval snahy místních institucí o znovunabytí některých historických pravomocí a privilegií, o něž přišly po tzv. válce ženců (1640-1652). Stejně tak se ve prospěch Katalánska snažil vyřešit již několik dekád palčivé téma španělských jednotek v regionu usazených a soustavně drancujících zejména venkovské oblasti. Jeho loajalita k habsburskému rodu i katalánským institucím ho v roce 1701 stála místo, neboť v rámci války o španělské dědictví se téhož roku španělského trůnu ujal Bourbon Felipe V. Dva měsíce na to král německého šlechtice dokonce vykázal ze země.

Georg von Hessen-Darmstadt, v Katalánsku již tehdy známý a populární spíše jako princ Jordi, se stal jedním z největších evropských konspirátorů proti Bourbonům na španělském (a katalánském) trůnu. Díky skvělým konexím v Anglii se prý stal i jedním z klíčových iniciátorů vzniku tzv. Haagské velké aliance, tedy celoevropského spojenectví proti myšlence hegemonie Francie a Španělska pod vedením jediného královského rodu (Bourboni). Kromě tohoto způsobu podpory Habsburků přispěl, ještě stále relativně mladý vojevůdce, i po vojenské stránce. Roku 1704 spolu se Sirem Geogrem Rookem získal pro arcivévodu Karla Gibraltar, v srpnu 1705 se vrátil do milovaného Katalánska, kde se v čele spojeneckých sil účastnil obléhání Barcelony, kterou v té době ještě stále ovládali následníci Bourbonů, ačkoliv ve městě samotném už zuřila vzpoura. Bitva o Barcelonu začala útokem na pevnost na Montjuïcu (13. září 1705), při níž byl Georg von Hessen-Darmstadt smrtelně raněn. Dobývání města pak ještě několik týdnů trvalo, pročež byl Georg pohřben v klášteře Els Josepets v Gràcii, ačkoliv jeho srdce bylo později posláno do rodného Darmstadtu. Barcelonu se nakonec habsburským vojskům podařilo získat. Město se v letech 1705-1714 stalo centrem odboje proti Bourbonům. Zbytek je už velmi dobře známou součástí výše zmiňované války o španělské dědictví. Na prince Jordiho však Katalánsko nezapomnělo - dodnes ho připomíná jedna z ulic v barcelonské čtvrti Hostafrancs.

4. 3. 2018

Josep Moragues

Josep Moragues i Mas (1669-1715) byl významným katalánským vojevůdcem na straně Habsburků v průběhu války o španělské dědictví. Narodil se poblíž vesnice Sant Hilari Sacalm v relativně dobře situované zemědělské rodiny. Od 16 let se po smrti otce o rodinné hospodářství staral sám, ve 24 letech se oženil s Cecilií Regàs, čímž se dostal do přímého kontaktu s nižší šlechtou z okolí města Vic. Podobně jako mnoho dalších vojevůdců z války o španělské dědictví získal Moragues své první ostré bojové zkušenosti v konfliktu známém jako tzv. devítiletá válka (1688-1697). Roku 1705 se stal jedním ze signatářů tzv. Pacte dels Vigatans, jímž se šlechta v okolí města Vic, stojící v konfliktu na straně Habsburků, zavázala spolupracovat s anglickým vojskem na obraně Katalánska před Bourbony. Jako velitel několik let vedl jednotky žoldáků známých jako miquelets a dosáhl s nimi mnoho válečných úspěchů, přičemž se mu dařilo držet bourbonská vojska daleko od Barcelony.

V letech 1707-1713 zastává funkci velitele pevnosti v Castellciutat, odkud řídil obranu severní hranice Katalánska před francouzskými výpady. Po podpisu Utrechtského míru (1713) musel Moragues pevnost v Castellciutat odevzdat nepřátelům, avšak brzy se do boje proti Bourbonům znovu zapojil - mír totiž vyřešil vše kromě stále vzdorujícího Katalánska, které se nejcitelněji materializovalo v dlouhé měsíce trvajícím obléhání Barcelony. Moragues tedy až do konce konfliktu (podzim 1714) působí zejména v katalánském vnitrozemí, okolo pevnosti ve městě Cardona, která má svým odporem a guerillovými akcemi alespoň trochu ulehčit obléhání hlavního města. V Cardoně je až do samotného konce bojů a po pádu pevnosti (18. září 1714) se přesune do Barcelony s cílem uprchnout na Mallorku, kam se tehdy ještě bourbonské jednotky nedostaly. Nějakou dobu se skrývá na Montjuïcu, ale je prozrazen a 21. března 1715 zadržen. Coby zrádce nastupující bourbonské dynastie byl krutě mučen, vláčen po ulicích Barcelony a nakonec sťat a jeho tělo bylo rozčtvrceno (27. března 1715), zatímco jeho hlava byla vystavena v kleci na jedné z městských bran, kde zůstala pro výstrahu viset dlouhých dvanáct let.

Ačkoliv se tedy Josep Moragues památného boje o Barcelonu v roce 1714 vůbec neúčastnil, jeho vojenský přínos v rámci bojů v katalánském vnitrozemí je nezpochybnitelný. Byl to však až onen krutý způsob jeho popravy, který z něj v pohledu katalánského nacionalismu učinil jednu z nejvýraznějších tváří celé války o španělské dědictví v Katalánsku. Detailnější životopis tohoto katalánského vojevůdce např. na webu 11Setembre1714.org.