28. 8. 2017

Josep Trueta

Josep Trueta i Raspall (1897-1977) byl významným katalánským lékařem a chirurgem. Kromě dlouholetého působení v Katalánsku vyučoval i na slavné Oxfordské univerzitě, kam se uchýlil po skončení španělské občanské války. Jeho přínos lékařství je obrovský zejména v oblasti prevence gangrény - jeho lékařská metoda zachránila tisíce životů osob zraněných ve válečných konfliktech.

Dr. Josep Trueta (Foto: www.icsgirona.cat)
Josep Trueta se narodil 27. října 1897 v domě číslo 236 na tehdejší ulici carrer Wad-Ras (dnes carrer Doctor Trueta) ve čtvrti Poblenou. Jako malý chtěl být malířem, avšak nakonec ho otec přesvědčil, že by bylo vhodnější pokračovat v několik generací trvající rodinné tradici, a tak Trueta nakonec vystudoval medicínu na Universitat de Barcelona. Jak později přiznal, zpočátku ho studium vůbec nebavilo, ale postupně si uvědomil, že jeho údělem je přeci jen stát se umělcem, akorát místo štětce se skalpelem v ruce.

Lékařský titul obdržel roku 1921 a po roce doktorského studia v Madridu začal roku 1923 pracovat v Hospital de Santa Creu i Sant Pau, kde záhy začal bádat v oblasti chirurgie končetin. V roce 1935 se zde stal šéfchirurgem, zároveň působil i jako pedagog na své alma mater. V tomto období též zdokonalil metodu ošetřování infikovaných otevřených zlomenin, kterou před ním prezentoval americký lékař H. W. Orr. Tzv. Truetova metoda spočívala především v okamžitém zákroku na poraněné končetině, dokonalém vyčištění a odstranění poraněné tkáně (debridement) a následné dokonalé sádrové fixaci končetiny. Jinými slovy šlo o postup, jenž dramaticky snižoval riziko infekce a následné gangrény, což se v praxi rovnalo záchraně mnohých končetin a v mnohých případech i záchraně života. Podle některých statistik ještě v I. světové válce umíralo na gangrénu a problémech s ní spojených až 20 % zraněných. Trueta s touto revoluční metodou přišel roku 1934 a sám ji měl možnost hojně aplikovat v průběhu španělské občanské války (1936-1939).

Jako aktivní a zapálený zastánce Katalánska musel po prohrané válce do exilu. Nejprve pobyl nějakou dobu v Perpignanu, později se přesunul do Londýna a Oxfordu, kde již během II. světové války působil jako profesor na tamní slavné univerzitě (od roku 1940). I v průběhu války byla jeho metoda hojně uplatňována a mnohé životy zachránila i v pozdějších válečných konfliktech v Korey a Vietnamu. V Británii se z doktora Truety stal uznávaný specialista, který pokračoval dál v důležitých výzkumech (provedl několik důležitých objevů v souvislosti s cirkulací krve v ledvinách) , za něž byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu. V britském exilu také publikoval větší část ze svých více než 200 lékařských statí, článků a monografií.

V exilu se zároveň projevilo jeho výrazné vlastenectví. Roku 1940 se stal členem exilového seskupení Katalánců ve Velké Británii (Consell Nacional de Catalunya) a o rok později napsal knihu The Spirit of Catalonia, v níž anglosaskému světu představil katalánskou historii a přínos západní kultuře a civilizaci. Roku 1966 se po penzionování na Oxfordu vrátil do Katalánska, kde střídavě žil mezi Barcelonou a Santa Cristina d'Aro a sbíral nejrůznější ocenění a čestné doktoráty, i když i nadále se věnoval výzkumu. Zemřel 19. ledna 1977. Jeho památku dnes kromě rodné ulice v Barceloně připomíná kupříkladu i známá a prestižní nemocnice Hospital Universitari de Girona Doctor Josep Trueta v Gironě, která nese jeho jméno od roku 1990.

27. 8. 2017

Ricard Opisso

Ricard Opisso i Sala (1880-1966) byl jedním z nejvýznamnějších kreslířů, ilustrátorů a karikaturistů v katalánské historii. Jako nikdo uměl zachytit tep života v katalánské metropoli ve všech jeho podobách a sociálních vrstvách. Přitom už od mládí se přátelil s velikány. Učil se u Gaudího, popíjel s Picassem a zcela propadl pařížskému bohémskému opojení - a to vše stihl jen za prvních dvacet let svého relativně dlouhého života.

Štamgasti v podniku Els Quatre Gats, okolo 1900 (Foto: pmssttt.blogspot.com)

Ke své celoživotní profesi kreslíře a satirika byl Ricard Opisso jednoznačně předurčen. Už jeho dědeček Josep Opisso (1820-1886) byl významným novinářem a šéfredaktorem deníku Diari de Tarragona. Opissův otec Alfred (1847-1924) byl zase vpravdě renesančním člověkem - vystudoval medicínu, ale celý svůj život zasvětil umění jako spisovatel, básník a překladatel. Publikoval i několik historických statí. Spisovatelské nadání ostatně zdědila Ricardova sestra Regina (1879-1965), která pod desítkou uměleckých pseudonymů napsala mnoho románů pro ženy. Ricard Opisso však čerpal spíše z rodového talentu své matky, neboť v její rodině se takřka všichni zabývali malováním.

Opisso vášnivě kreslil již odmalička. Často byl tak pohlcen světem vlastní imaginace, že zapomínal na vše kolem. Soustředit se na školu pro něj bylo nadlidským výkonem. Bylo mu pouhých 12 let, když mu otec domluvil možnost jít do učení k Antoni Gaudímu. Jeho talent si geniálního architekta postupně získá, a tak Opisso jako 16letý pro Gaudího provádí některé z náčrtů plánů na slavnou baziliku Sagrada Família. Gaudí se ukázal být stěžejní postavou Opissova životu ještě z jednoho důvodu - osobně se zasloužil, aby byl mladý kreslíř přijat do spolku Cercle Artístic de Sant Lluc, kde se sdružovaly některé z nejvýznamnějších osobností tehdy čile se rozvíjejícího katalánského modernismu. Zatímco Cercle Artístic de Sant Lluc sdružoval zejména ty seriózní představitele tehdejšího nejvýraznějšího uměleckého proudu, častými návštěvami legendárního podniku Els Quatre Gats si Opisso zajistil styky i s tou bohémštější polovinou představitelů modernisme.


Takto Opisso viděl svou spolupráci s Gaudím (Foto: pmssttt.blogspot.com)

Pak už to jde ráz na ráz. Díky nově nabytým známostem brzy publikuje (Quatre Gats, Pèl i Ploma) a vystavuje první svá dílka (Sala Parés, Barcelona). V letech 1901-1903 též tráví mnoho času mezi pařížskou bohémou, je velkým obdivovatelem francouzského malíře Toulouse-Lautreca a začíná publikovat ve francouzských časopisech. V celé své kariéře pak hodně těžil právě z těchto bohémských let, i když jeho sláva se plně konsolidovala až v průběhu 30. let 20. stol. Zajímavé též je, že jím často zobrazovaná bohémská tematika příliš neodpovídala realitě v tom smyslu, že jeho rodinný a soukromý život lze považovat za velmi klidný a harmonický. Jeho kresby se pravidelně objevovaly na stránkách řady tehdy populárních katalánských časopisů (Joventut, Cu-Cut, La Campana de Gràcia, L'Esquella de la Torratxa nebo Xut) hned vedle specializovaných komiksových periodik (En Patufet, TBO). Typickým rysem Opissovy tvorby různorodost témat. Kromě života katalánské či francouzské bohémy perfektně ilustroval problémy nižších vrstev i obyčejných lidí, velkou popularitu si získal i svými sportovními kresbami (fotbalové či boxové zápasy). Jednou z kvalit, které na jeho práci odborníci oceňují, jsou časté kresby davů (typicky právě při sportovním utkání), v nichž ale každičká postavička má svou vlastní osobnost. Galerijního uznání se Opissovo dílo dočkalo v poválečném období.


Za svůj život vytvořil Opisso tisíce nejrůznějších kreseb, ilustrací a karikatur. Řada z nich je dnes součástí soukromých uměleckých sbírek, přičemž asi tu největší máte možnost vidět 24 hodin denně 365 dní v roce na jednom jediném místě na světě. Skutečně, jen málo umělců se může chlubit tím, že mají svou galerii veřejnosti přístupnou kdykoliv a ještě zadarmo. Obdivovatelé Ricarda Opissa tuto možnost mají v barcelonském Hotelu Astoria (c/París, 203), jehož majitel Jordi Clos zde od roku 2007 vystavuje svou soukromou sbírku čítající přes 250 Opissových kreseb a ilustrací



23. 8. 2017

Sedm hodin nezávislosti

Třídenní smutek dávno uplynul, oběti barcelonského teroristického útoku byly oplakány a jeho strůjci v drtivé většině případů sprovozeni ze světa. Logicky tedy přichází i další část předem snadno očekávatelných reakcí, kdy na sebe jednotlivé strany házejí špínu a vinu za neschopnost útoku předejít. Bavíme se totiž o útoku, který proběhl v samotném srdci Katalánska a to jen několik týdnů před další důležitou etapou katalánského boje za nezávislost. Obě strany, katalánská i španělská, tak nakonec atentáty ze 17. a 18. srpna 2017 záhy přetvořily v politický problém. Na následujících řádcích se jen velmi stručně podíváme na základní rozepři, která se tentokrát týkala (ne)spolupráce policejních složek.


Carles Puigdemont (nalevo) a Mariano Rajoy (napravo) na tiskové konferenci 18. srpna 2017 v Barceloně
(Foto: El País)

Jak už víme z některého z předchozích článků, Katalánsko má svou vlastní autonomní policii - Mossos d'Esquadra. Ta na katalánském území v praxi takřka dokonale nahrazuje španělské policejní složky. V případě atentátů z minulého týdne tak veškerá reakce byla zejména na katalánských institucích a místních bezpečnostních složkách. Toho si všimly i prestižní světová média (The Wall Street Journal, The Guardian), podle nichž reakce katalánských institucí byla tak suverénní, jako by se již jednalo o nezávislý stát. Proto jsme si ostatně vypůjčili nadpis z článku Bernata Dedéu "Set hores d'independència" ("Sedm hodin nezávislosti", El Nacional), neboť přesně tak dlouho trvalo, než po barcelonském atentátu zareagovala španělská vláda prostřednictvím svého premiéra Mariana Rajoye, kterého zkrátka dříve z dovolené vytáhnout nedokázali. Ale stejně toho nebylo třeba, neboť v té době se o celou záležitost v rámci možností bezchybně staraly instituce katalánské.

Nejvíce na přetřes se pak v posledních dnech dostala zejména katalánská policie. Zatímco v Katalánsku i ve světě se její rychlost, efektivnost i nasazení při atentátu dočkalo chvály*, přední španělské deníky a posléze i vláda rozpoutaly již zmiňovanou očekávatelnou kampaň ukazování prstem na potenciální viníky. V souvislosti s výbuchem v Alcanaru, který podle pozdějších zjištění přímo souvisel s oběma atentáty, kupříkladu zástupci španělské policie Guardia Civil prohlásili, že byla chyba neumožnit vyjet na místo jejich pyrotechnikům. Samotnou kapitolou pak byly i stížnosti španělských (a bohužel nejen těch) novinářů na fakt, že zástupci katalánských institucí na svých tiskových konferencích vždy používali jako první jazyk katalánštinu**. V tomto ohledu se miláčkem půlky Katalánska stal major Mossos d'Esquadra Josep Lluís Trapero, jenž kromě bezchybné a profesionální komunikace v jedné z krizových chvil španělským novinářům dal jasně najevo, že oni mu nebudou diktovat, jak má mluvit. Každopádně korunu celé věci nasadily odbory španělských policejních složek, které se po atentátech cítily ukřivděné tím, že je Mossos svou profesionalitou k případu zkrátka nepustili. Jejich mediální komuniké pak odsoudilo "politickou zvůli", díky níž si svět mohl o Katalánsku vytvořit obrázek zcela soběstačné země, která dokáže čelit i výzvám terorismu. Lepší kompliment svým katalánským kolegům asi ti španělští složit nemohli.

Nicméně následující dny přeci jen ukázaly, že pokud se atentátům v Katalánsku nějak zabránit dalo, máslo na hlavě mají spíše španělské instituce. Velmi diskutovaným se stal fakt, na nějž bylo upozorněno již před několika měsíci - španělská vláda blokuje přístup Mossos d'Esquadra do Europolu s tím, že struktura této organizace vyžaduje nutnost být celostátní policejní složkou. Zapomínají však, že naprosto identicky působící baskická policie Ertzaintza do databází Europolu přístup má. No, asi nezapomínají, ale to už nepotřebuje další komentář. Velká slovní potyčka se strhla i o znalost o jakékoliv předchozí kriminální činnosti imáma, který stál u zrodu celé teroristické buňky. V tomto případě se opět ukázala nekoordinovanost katalánské a španělské policie. A kdybychom chtěli být opravdu zlí, připomněli bychom i jeden případ, v němž příslušníci španělské policie nepokrytě tu katalánskou sabotovali. Řeč je o tzv. operaci Charon z jara 2015, kdy Mossos d'Esquadra infiltrovali jednu v Katalánsku působící teroristickou buňku. Její členy nakonec varovali dva příslušníci španělské policie (!), a tak ta katalánská musela urychleně zasáhnout, aby její člověk v buňce nebyl vystaven smrtelnému nebezpečí.

A tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračovat, kupříkladu tím, že dle finančních dohod mezi Španělskem a katalánskou vládou dluží stát právě za Mossos již od roku 2010 takřka 700 milionů euro, nebo neustálými administrativními problémy ze španělské strany, kvůli nimž Mossos nemohou rozšířit své řady. Strach z kompetentnosti katalánské policie tu totiž je a to vzhledem k následujícím týdnům, kdy přední stránky španělského i katalánského tisku opět ovládne boj za katalánskou nezávislost, španělským institucím na klidu nepřidává. První zkouškou ohněm však už katalánská policie prošla 17. a 18. srpna 2017. Úspěšně.



*Nutno připomenout, že v posledních letech popularita Mossos d'Esquadra mezi Katalánci značně kolísala - katalánská policie nebyla příliš oblíbená zejména pro své často zbytečně tvrdé zásahy na demonstracích (např. případ Ester Quintanové). Nicméně v dnech bezprostředně následujících po atentátu se katalánští policisté mnohokrát dočkaly zcela upřímných ovací či jiných ještě dojemnějších projevů sympatií

**Kupříkladu na slovenské zpravodajské televizi TA3 na katalánštinu rozhodně připraveni nejsou, proto raději přímý přenos jedné takové konference vypnuli. Česká veřejnoprávní ČT24 se k tomu alespoň postavila čelem, i když jimi zadané tlumočení z katalánštiny mělo rozhodně své mouchy.

22. 8. 2017

Mossos d'Esquadra

Na území Španělska působí velké množství různých policejních složek. Když pomineme celníky, přístavní policii a všemožné městské a obecní policie, mezi základní španělské pořádkové síly patří Guardia Civil a Cuerpo Nacional de Policía (CNP). Zatímco první z nich je složkou polovojenskou (jako například carabinieri v italském či gendarmerie ve francouzském případě), ta druhá funguje naprosto stejně jako třeba Policie ČR. Na španělském území však existují dvě autonomní společenství, jež disponují svými vlastními, na centrální vládě nezávislými policejními složkami, které na daném území ve většině kompetencí nahrazují výše zmiňované státní útvary. Jsou jimi Ertzaintza v Baskicku a Mossos d'Esquadra v Katalánsku.


Historie Mossos d'Esquadra sahá až do počátku 18. století, kdy hlavním úkolem těchto ozbrojených složek bylo zejména pronásledování banditů. Později šlo o uniformovaný sbor, který zejména v druhé polovině 19. a první třetině 20. století svým fungováním připomínal skutečnou policii. V období před španělskou občanskou válkou i během ní byli Mossos d'Esquadra ve své podstatě neoficiální autonomní policií a vždy zachovávali věrnost katalánské Generalitat, za což byli následně zrušeni frankistickým režimem. V letech 1950-1983 soubor fungoval v rámci frankistického režimu jako určitá soukromá ochranka Diputació de Barcelona - příslušníci Mossos d'Esquadra měli v té době spíše reprezentativní funkci coby ostraha budov apod.

Skutečná historie současné katalánské policie se začala psát až roku 1983. Frankistický režim sice padl již roku 1975, nicméně na katalánské straně existovala určitá nerozhodnost v otázce autonomní policie, a proto se v této otázce dlouho nic nedělo. Po Tejerově nezdařeném pokusu o převrat (1981) však i katalánská vláda nabyla dojmu, že region musí mít svou policii. Zákonem z roku 1983 byl sbor Mossos d'Esquadra reformován a od následujícího roku došlo k otevírání prvních policejních stanic. Nicméně až události z dubna 1985, kdy španělské policejní složky v Katalánsku drsným způsobem rozehnaly několik demonstrací, přiměly katalánský parlament, aby požádal o co nejkompletnější přesun pravomocí policie na autonomní bezpečnostní složky, k čemuž došlo postupně v průběhu následující dekády. V letech 1994-2008 pak postupně na celém katalánském teritoriu došlo k nahrazení španělských policejních složek těmi katalánskými (v listopadu 2005 převzaly kontrolu nad oblastí Barcelony), jež disponují drtivou většinou obvyklých policejních pravomocí a fungují ve všech obvyklých odvětvích (doprava, kriminalisté, útvar rychlého nasazení, pyrotechnici, policejní vyjednavači, vězeňská služba apod.). 


V praxi se tak na katalánských silnicích a ve městech setkáte výhradně s Mossos d'Esquadra, byť to neznamená, že by Guardia Civil či CNP z Katalánska úplně vymizely - i nadále si zachovávají určité pravomoci v oblasti boje s organizovaným zločinem či terorismem a zabývají se i problematikou migrace. Ve všech těchto záležitostech pak často spolupracují nebo by měly spolupracovat právě s Mossos d'Esquadra, což se ne vždy úplně daří. Mossos d'Esquadra jsou zároveň v poměrně nezáviděníhodné pozici z hlediska politické situace v Katalánsku. Jelikož spadají pod katalánskou vládu, které byli historicky vždy věrní, v případě vyostření konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem by měli dosti obtížnou pozici a není zcela jasné, jestli by i tentokrát stáli za každých okolností na straně Generalitat či na straně španělské ústavy.


Aktuálně Mossos d'Esquadra disponují přibližně 17 000 příslušníky. Jejich vrchním velitelem je momentálně charismatický major Josep Lluís Trapero, i když formálně vykonává funkci ředitele odborník dosazený politiky. Katalánská policie je závislá na katalánském Ministerstvu vnitra. Hlavním sídlem Mossos d'Esquadra je od roku 2009 Complex Central Egara situovaný mezi městy Sabadell a Terrassa. V případě nutnosti Mossos fungují na klasickém celoevropském čísle 112, přičemž disponují operátory mluvícími katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky i německy. Zatímco zejména v letech krize byla tato policejní složka katalánskou veřejností často kritizována za příliš drsné metody potlačování demonstrací, v souvislosti s teroristickými útoky ze 17. a 18. srpna 2017 v Barceloně a Cambrils jejich prestiž neskutečným způsobem narostla zejména díky rychlému zásahu a likvidaci teroristů i díky skvělé komunikaci směrem k veřejnosti. Ve dnech po útoku se policejní jednotky často v ulicích Barcelony setkávaly s potleskem a dalšími projevy uznání.



18. 8. 2017

17/08/2017: Islámský teror v Barceloně

Zatímco místní si v půlce srpna užívají vytoužených prázdnin daleko od milované Barcelony, ulice katalánské metropole tehdy pravidelně zaplavuje vlna turistů ze všech koutů světa. Ve městě se nedějí žádné velké události snad jen s výjimkou týdenních slavností ve čtvrti Vila de Gràcia. Zkrátka pohodové léto, které však vezme za své v jediném okamžiku. 17. srpna 2017 v 16.50 totiž Barcelona zamířila na nelichotivý seznam evropských metropolí, jež se staly místem úspěšného teroristického útoku.

Improvizovaná pieta na místě, kde barcelonský útok skončil (Foto: 18/08/2017)

Právě pro řadu návštěvníků byl barcelonský útok nečekaným překvapením, bleskem z čistého nebe. Vždyť právě oblast Katalánska v několika uplynulých letech nejvíce těžila ze strachu Evropanů, kteří při výběru letní dovolené u moře začali zcela vážně zvažovat bezpečnostní rizika, čímž takřka potopili turistický sektor na egyptském či tureckém pobřeží. Proto nyní mnozí ještě stále nemohou uvěřit, že islámský terorismus zasáhl po Paříži, Londýnu či Bruselu i Barcelonu. Zasvěcení však vědí, že podobný útok byl už delší dobu na spadnutí. Vlastně je tak trochu zázrak, že k němu minimálně v právě probíhající dekádě ještě nedošlo. Zázrak a dobrá práce místní policie... tedy až do včerejška. 

Každý, kdo je alespoň základně obeznámený s bezpečnostní situací v Katalánsku, totiž ví, že region už dlouhá léta patří mezi největší centra evropského džihádismu. Radikální muslimové v Barceloně a okolí působili ještě před 11. zářím 2001, nicméně jejich činnost nabrala na síle zejména v poslední dekádě. Je veřejným tajemstvím, že barcelonská čtvrť Raval či barcelonské předměstí Santa Coloma de Gramenet jsou skutečnými hnízdy islámských radikálů, kde se často nevědomky setkáte s příslušníky ISIS. Vysoká koncentrace přistěhovalců z muslimských zemí v těchto místech pro radikály znamená nejen dokonalou skrýš ale i perfektní výchozí bod pro rekrutování dalších džihádistů. Stejně jako je veřejným tajemstvím, že americký konzulát v katalánské metropoli je pro změnu hnízdem špionů, odkud CIA řídí mnoho svých evropských operací proti islámskému terorismu. Po celém Španělsku se nyní pohybuje minimálně tisícovka radikálů, kteří jsou v hledáčku tajných služeb coby potenciální teroristé.


I z těchto důvodů je Barcelona logickým a snadno dostupným cílem teroristů. Španělské tajné služby už léta varují před možností útoku v Barceloně, přičemž jasně identifikované jsou i místní cíle: La Rambla, Sagrada Família a barcelonské metro. Jak už jsme předeslali, je takřka zázrakem, že k prvnímu teroristickému útoku islámských radikálů došlo v Barceloně až nyní, v srpnu 2017. Katalánská metropole má přitom historicky s terorismem všeobecně dosti obsáhlé zkušenosti. Doposud nejtragičtější útok se tu odehrál v červnu 1987 pod taktovkou baskické teroristické skupiny ETA v obchodním domě Hipercor, kde zahynulo 21 osob. Islámské radikály se ale místním policejním složkám dařilo držel dlouhou dobu na uzdě, a to zejména díky skvělé práci katalánské autonomní policie Mossos d'Esquadra a jejich schopnosti kooperace se španělskými kolegy. V uplynulých letech tak bylo zmařeno často už v samém zárodku mnoho plánovaných teroristických útoků, o řadě z nich se veřejnost nedozvěděla a nejspíš ani nikdy nedozví. Každoročně v Katalánsku proběhne několik protiteroristických zátahů, při nichž jsou zadrženy desítky radikálů plánujících útoky či spolupracujících nějakým jiným způsobem s teroristy působícími na Blízkém východu.


Doposud tedy katalánský model multikulturní společnosti, která je otevřená všem bez výhrady, fungoval, neboť do regionu dokázal přitáhnout spoustu šikovných osob, zatímco s nimi příchozí "černé ovce" si dokázal ohlídat. Tedy až do nynějška. Zatím neznáme všechny podrobnosti včerejších útoků, nicméně už teď je jasné, že na rozdíl od v poslední době rozšířených útoků tzv. vlků samotářů, jimž se dá jen těžko předejít, byl barcelonský útok součástí delší dobu plánované akce, která měla být zakončena mnohem hrozivějším útokem s pomocí výbušnin. Jen pravděpodobná neschopnost teroristů nakonec vedla k tomu, že se ze zoufalství rozhodli pro jednodušší plán B, v posledních měsících tolik oblíbený útok vozidly na bezbranné chodce. Podle dosavadních informací tedy v Katalánsku operovala celá teroristická buňka odhodlávají se k činu několik měsíců. V tomto případě tedy policejní a další bezpečnostní složky zaspaly, a tak v roce 2017 ani Barcelona neunikla hrozbě islámského terorismu.


 


Centrální bulvár La Rambla považuje řada lidí za jeden z největších symbolů Barcelony. Více než kilometr dlouhá promenáda učaruje snad každému návštěvníkovi katalánské metropole. Asi největší poklonu jí svého času vysekl slavný španělský básník Federico García Lorca, jenž prohlásil, že Rambla je jediná ulice na světě, která by neměla mít konce. V posledních letech se ulice stala také symbolem rozbujelého turismu. "Domácí" se dnes Ramble vyhýbají, neboť ji již dokonale ovládli turisté. Ostatně neni nic výmluvnějšího než celková bilance obětí včerejšího teroristického útoku - mezi mrtvými a raněnými se nachází lidé ze 34 různých zemí, přičemž španělský pas vlastní či vlastnilo jen minimum z nich.

Dnes ráno se na Ramblu pomalu začal vracet život. Lidí ubylo jen lehce, ale dopolední atmosféra byla opravdu jiná. Turisté se šourali sem a tam, v horní části bulváru jim pak zdatně sekundovaly desítky novinářů, kteří se do města ihned sjely. Ale nezvyklé bylo to ticho. Možná tomu napomohl i dočasný zákaz vjezdu automobilů, nicméně pokud Ramblu trochu znáte a dnes dopoledne jste ji navštívili, to ticho bylo zcela ohlušující. Na několika místech vznikly improvizované pomníčky obětí, u nichž se opakovaly scény, které tak dobře známě z Londýna, Bruselu, Paříže...  Určitá zadumaná osamělost Rambly najednou kontrastovala se zaplněným centrálním náměstím Plaça de Catalunya, kde byla přesně ve 12.00 minutou ticha uctěna památka zesnulých při včerejším atentátu. Většina španělských politiků opustila své prázdninové plány a okamžitě se vydala do Barcelony. V ukázce jednoty se tak vedle sebe sešli představitelé všech významných španělských politických stran, představitelé katalánské vlády i barcelonské radnice, španělský premiér Rajoy a v čele i samotný španělský král Felipe VI. A za nimi desítky tisíc dalších, většinou obyvatel Barcelony, s hrdým pokřikem "No tinc por!" (česky: Nemám strach!).

Poté se část davu vydává po Ramble dolů k přístavu. I toto už moc dobře známe. Podobný útok lidi semkne. A tento paradoxně přispěl k tomu, aby se Barceloňané zase jednou v klidu vydali na svou Ramblu, kterou ještě před pár dny považovali za ztracenou ve prospěch opilých a na veřejnosti močících nevychovaných turistů. Teď se v klidu procházejí po Ramble, kterou možná navenek zavrhli, avšak uvnitř ji stále milují, neboť je nedílnou součástí jejich města. Občas se zastaví a položí květinu. Někteří popojdou k některé z desítek hlídek a poděkují policistům za rychlou reakci během včerejšího útoku. Pak se opět ozývá hromové "No tinc por!". Přesně takové dopoledne město potřebovalo. A jako již mnohokrát v barcelonské historii i nyní jde život dál. Ještě neuplynulo ani 24 hodin od útoku a život na Ramble se opět vrací do starých kolejí. A zítra... život půjde dál, jako by se nic nestalo.




8. 8. 2017

#BCNStreetArt: Me Lata

Barcelonský Raval je jednou velkou galerií pouličního umění. Při procházce v této čtvrti jste už zákonitě museli narazit na velmi originální projev street artu, který v sobě zároveň nese více či méně hluboká poselství. Zamilované zprávy či nejrůznější životní postřehy a přitom žádné graffiti. Tato dvojice umělců sice také pracuje s plechovkami na zdi, ale krapet jinak...

Barcelona, květen 2017 (Foto: Instagram)

Originální barevné nápisy na nejrůznějších plechovkách a konzervách se několik posledních let objevují zejména v barcelonské čtvrti Raval, byť občas se s nimi můžeme setkat i na dalších místech centra katalánské metropole. Podobně jako u řady jiných pouličních umělců je totožnost toho, který barcelonské ulice oživuje barevnými plechovkami přilepenými na šedivé zdi, tak trochu záhadou. Alespoň pro veřejnost. Už více než rok však máme alespoň rámcovou představu, kdo za tímto uměleckým projektem stojí.

Původně především zamilované nápisy ostatně nemohly vzniknout jinak než z velké lásky. Nemají žádné umělecké jméno, na Instagramu je naleznete pod zkratkou me_lata, neboť jejich preferovaným podpisem jsou plechovky samotné. Ti dva se poznali jednoho odpoledne na Sant Jordi (katalánský svátek zamilovaných) na stánku, kde prodávali růže. Když se seznámili, on studoval umění, ona zase trávila dny malováním v ulicích. Odtud už byl ke street art jen krůček. Plechovky přijali za své coby element typický pro Raval, kde se oba pravidelně pohybovali. V bláznivém opojení zamilovanosti si slíbili, že nebude dne, kdy by si prostřednictvím plechovek nevyjádřili, co k sobě cítí. Dnes už se jejich rodinka čile rozrůstá, takže čas věnovaný street artu poněkud ubyl. Navíc někdo musí platit účty, a tak se on živí jako kuchař, zatímco ona po mateřské sporadicky pracuje jako freelance návrhářka. Jen ve volných chvílích se tak mohou věnovat své umělecké vášni.


Podobně jako u graffiti není ani jejich činnost zrovna legální. Ale za to vzrušení to prý stojí. Zatímco dřív pracovali jen po nocích, dnes nová poselství instalují za bílého dne při procházce s kočárkem. Za několik let, co se o jeden z nejoriginálnějších projevů pouličního umění v Ravalu starají, vyzdobili barcelonské ulice již stovkami děl. Některá z nich přečkala celé roky, některá mizí velmi záhy. Základním receptem pro dlouhou výdrž plechovkové mozaiky je kromě jejího  umístění do značné výšky i tajné superlepidlo, díky němuž některé z děl zdobí barcelonské uličky už více než tři roky. Nechť je tedy neopustí inspirace a svými dílky prozařují nudnou šeď ravalských uliček ještě hodně dlouho!

"Takový je život: plný světla, plný barev, květ, jenž se otvírá vprostřed tvého srdce",
červen 2017 (Foto: Instagram)

Umělci při práci, červen 2017 (Foto: Instagram)

:-)


7. 8. 2017

Gamperův pohár

Hans Gamper (1877-1930)
Již od roku 1966 se každý srpen v Barceloně hraje o tzv. Gamperův pohár. V současnosti jde o trofej, jež se uděluje vítězi přátelského utkání mezi domácím klubem FC Barcelona a pozvaným zahraničním mužstvem. Turnaj s více než padesátiletou historií se bude konat i letos, a to s velmi speciálním hostem.

Gamperův pohár, nesoucí svůj název po zakladateli katalánského klubu Hansi Gamperovi, je od roku 1966 jakýmsi vrcholem letní přípravy fotbalového týmu FC Barcelona. Katalánský klub tak svým fanouškům obvykle poprvé představuje letní posily. Kupříkladu v roce 1982 přihlíželo Maradonovu debutu na Camp Nou 110 000 diváků. Obvykle se na zmiňovaném stadionu odehrává okolo poloviny srpna, i když dvakrát ve své historii (1990 a 1996) byl kvůli stavebním pracím na barcelonském svatostánku přeložen na stadion na Montjuïcu.  V letech 1966-1996 se celý turnaj odehrával ve formátu čtyř mužstev se dvěma semifinálovými utkáními a následným finálovým zápasem, od roku 1997 se hraje v současném formátu jediného zápasu, v němž Barça hostí vybraného zahraničního soupeře. Během starého formátu se turnaje několikrát zúčastnily i kluby z Československa - Slovan Bratislava (1969, 1977), Spartak Trnava (1975) a Sparta Praha (1976).


Obvyklým vítězem utkání je samozřejmě domácí celek. V 51 ročnících (1966-2016) zvítězil FC Barcelona celkem 39x. Jediným dalším klubem, který Gamperův pohár ovládl několikrát, je německý 1. FC Köln (vítěz v letech 1978 a 1981). Naposledy Barça Gamperův pohár prohrála roku 2012 (podlehla italskému UC Sampdoria). Nejčastějšími soupeři katalánského klubu bývají týmy z Německa, Anglie, Itálie, Argentiny a Brazílie. Zejména v 70. letech 20. stol. Barça zvala mnoho týmů z východu Evropy. Mezi nejpamátnější utkání turnaje se řadí jednoznačně vysoká barcelonská vítězství nad argentinským klubem Boca Juniors (9:1 roku 1984) či nad brazilským FC Santos (8:0 roku 2013). Historické tabulky střelců ovládají se sedmi brankami v barcelonském dresu Asensi, Begiristain, Stojčkov a samozřejmě Leo Messi.

Pozvánka na Gamperův pohár 2017 - na původním plakátu ještě s Neymarem (druhý vlevo), který mezitím
přestoupil do PSG. (Foto: www.fcbarcelona.cat)

GAMPERŮV POHÁR 2017
Letošní 52. ročník Gamperova poháru se ponese ve znamení souboje ale především solidarity s brazilským týmem Chapecoense, jenž se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti 28. listopadu 2016 v souvislosti s tragickým neštěstím letu LaMia Airlines 2933. Na palubě letadla, které se zřítilo v Kolumbii, se nacházelo 77 osob, z nichž jen šest nehodu přežilo. Mezi mrtvými byla kromě posádky takřka padesátka hráčů, funkcionářů a členů realizačního týmu tohoto brazilského klubu, a dvacítka novinářů. Chapecoense měl v Kolumbii odehrát finále fotbalové soutěže Copa Sudamericana v roce, kdy byl historicky na svém výkonnostním vrcholu. Letecké neštěstí prakticky zlikvidovalo celý A-tým. Sportovní svět na celou záležitost okamžitě zareagoval. Z fotbalového prostředí se brazilskému týmu dostalo největší podpory právě od katalánského klubu - jedním ze způsobů pomoci bylo právě i pozvání na letošní ročník Gamperova poháru.

Tým Chapecoense nastoupí v bílých dresech posetých 71 hvězdami coby vzpomínkou na všechny oběti zmiňované letecké tragédie. Slavnostního výkopu se ujmou tři přeživší fotbalisté Alan Ruschell, Jakson Follman a Helio Neto - první z nich dokonce v dresu svého týmu část zápasu odehraje a symbolicky se tak poprvé od nehody vrátí na fotbalové kolbiště. Zápas se odehraje 7. srpna 2017 v 20.30 na barcelonském stadionu Camp Nou.

1. 8. 2017

La Model: Nejslavnější katalánské vězení

Říká se, že historie jakékoliv země je často velice zajímavým způsobem reflektována v příbězích své nejslavnější věznice. O Katalánsku ve 20. století to platí zcela určitě. Jak už napovídá sám její název, věznice La Model byla již od samého počátku modelem pro mnoho dalších žalářů na území Katalánska a Španělska. Již více než stoletá dáma v sobě ukrývá historii dlouhou jako životy všech v ní odsouzených. A malý zlomeček z této pohnuté historie si dnes přiblížíme.

Vstupní budova do areálu věznice, carrer d'Entença (2017)
La Model se začala budovat v roce 1888 tehdy ještě daleko od právě vznikajícího barcelonského Eixamplu, jehož se postupem času stala součástí. Tehdy však byly široko daleko jen lány polí, a tak bylo svou odlehlostí od centra města místo pro stavbu vězení jako stvořené. Práce byly dokončeny až o celých 17 let později. Dne 9. června 1904 se tak začala "slavnostně" psát přelomová kapitola v dějinách katalánského vězeňství. Nový žalář se inspiroval tehdy již sto let starou ideou britského filosofa Jeremyho Benthama, totiž zkonstruovat tzv. Panoptikon - do kruhu uspořádané vězení, kde dozorce může z jediného místa kontrolovat všechny vězně (nebo alespoň takový dojem vytvářet), aniž by byl sám spatřen. Na tehdejší dobu tedy šlo o myšlenku značně pokrokovou, protože kromě propracovaného systému hlídání počítala La Model i s jednolůžkovými celami. Teoreticky tak měl mít každý odsouzený pro sebe malou místnost dokonale izolovanou od ostatních. Historie však ukáže, že dobré se velice snadno ve špatné může obrátit.

Původní návrh počítal se šesti stovkami cel, nicméně složitá situace ve Španělsku na počátku 20. století rychle vedla k přistavění dalších dvou stovek v roce 1908 - doporučená kapacita věznice se tak dostala někam k 800 trestanců. V té době za sebou věznice měla i svou první vzpouru (1906). Společně s pevností na kopci Montjuïc se La Model pro Barcelonu docela brzy stala jedním ze symbolů politického útlaku. Nejhorší období v tomto ohledu představoval konec 30. a celá 40. léta minulého století. Po pádu Barcelony na konci španělské občanské války (1936-1939) se La Model stala jednou ze zastávek mnoha poražených republikánů při cestě k jisté smrti. Řada z těchto lidí si prošla krutými výslechy na obávané policejní stanici na ulici Via Laietana, lehkého odpočinku se jim pak dostalo právě v La Model. Někteří byli později popraveni přímo na jejím dvoře, většina ale za kulkou putovala buď na Montjuïc nebo do oblasti Camp de la Bota. Podle všeho věznice dosáhla svého kapacitního vrcholu na konci války, kdy v jejích zdech uvízlo takřka 13 000 vězňů.

Po válce pak i přes množství poprav stále seděly v La Model takřka čtyři tisícovky vězňů - čtyřikrát víc, než pro kolik byla věznice vyprojektována. Obrovská přelidněnost znamenala samozřejmě i spoustu nemocí a časté zamoření krysami či štěnicemi. Během frankismu se nejslavnější katalánská věznice mohla pochlubit tím, že se v ní dalo natrefit skutečně na všechny myslitelné vrstvy společnosti. Kromě kapsářů, zlodějů a vrahů a jiných nešťastníků jí prošlo i mnoho intelektuálů, umělců a dalších odpůrců režimu. Kromě pár členů vlády těsně po občanské válce tu nějakou dobu strávili i dva katalánští premiéři (President de la Generalitat) - Lluís Companys (1940) a Jordi Pujol (1960, tehdy teprve budoucí President de la Generalitat).

Jeden ze dvorů slavné věznice (2017)

Jak už jsme zmínili, k nejslavnější katalánské věznici patřily i popravy. Prvním popraveným v La Model se stal roku 1908 Joan Rull Queraltó odsouzený za terorismus. Posledním popraveným vězněm byl politický aktivista Salvador Puig Antich, jehož smrti se pomocí manifestací snažila zabránit takřka celá Evropa. Marně. 2. března 1974 došlo k poslední popravě v historii La Model. Po pádu frankismu se sice v Katalánsku začalo blýskat na lepší časy, nicméně situace za zdmi nechvalně proslulého barcelonského vězení se příliš nezlepšila. Politické vězně vystřídali feťáci a další pouliční delikventi. Většina barcelonského heroinu se koncentrovala právě v tomto dvojbloku na levé straně Eixamplu. Tristní životní podmínky a neustále přítomné nemoci, krysy a štěnice vedly k mnoha drobným i větším vzpourám i k několika vpravdě legendárním útěkům. Tím asi nejznámějším vězněm z onoho období byl bezesporu Juan José Moreno Cuenca známý jako El Vaquilla. Právě lidé jako on tvoří podstatnou část legendy, která nejslavnější katalánskou věznici dodnes obestírá.

V současnosti je areál tohoto vězení plně integrováno do barcelonského Eixamplu, v němž zabírá dva bloky mezi ulicemi Roselló, Provença, Entença a Nicaragua. Místo kdysi přilehlých polí dnes věznice prakticky sousedí s nejdůležitějším vlakovým nádražím Sants... I přesto však už doba legendárních úniků skončila. I místní si za ta léta zvykli, že místo ptáčků v parku musí z okna pozorovat fotbalová utkání mezi východoevropským a africkým výběrem na vězeňském dvoře. Samotný proces ukončení fungování této věznice byl vydal na celý román. Původně se o zrušení La Model začalo mluvit hned po konci frankistického režimu, nicméně do roku 2011 se v tomto ohledu nedělo prakticky nic. V posledních letech na toto téma probíhaly často vzrušené debaty na katalánské politické scéně, ale fakticky došlo k uzavření věznice symbolicky až po 113 letech jejích fungování 8. června 2017. V létě 2017 se věznice otevřela veřejnosti. Probíhají v ní komentované prohlídky a využita bude i pro nejrůznější kulturní akce v průběhu zbytku roku 2017. Teprve potom se uvidí, jak město s "nově nabytým" místem naloží a jaký bude osud tohoto legendami opředeného místa.

I nám se podařilo nahlédnout v červenci 2017 dovnitř a nutno dodat, že prohlídka byla po všech stranách zajímavá. Ve spodních patrech jednotlivých galerií člověka překvapí už jen fakt, že sama chodba je mnohem prostornější než cely samotné. Připomeňme, že původně byly tyto komůrky navržené pro jednotlivé vězně, ve dvou či ve čtyřech už se vězňům prostoru skutečně nedostávalo. A jen obtížně si lze představit situaci z roku 1939, kdy cely na krátký okamžik zaplnilo takřka 13 000 vězňů. Lepší představu o historii a fungování La Model si můžete učinit i po shlédnutí následujících dvou dokumentů katalánské TV3.