19. 6. 2017

19/06/1987: Atentát v Hipercoru

19. červen 1987 se do historie Barcelony zapsal jako jeden z nejsmutnějších dní v novodobé historii města. Comando Barcelona, jedna z mnoha buněk teroristické skupiny ETA, zaútočilo toho dne na obchodní středisko Hipercor na ulici Avinguda Meridiana. Výsledkem byl ten nejkrvavější atentát, jaký kdy ETA spáchala, tenkrát šlo navíc výhradně o civilní oběti. V hořícím pekle nákupního centra v Sant Andreu přišlo o život 21 osob a dalších 45 bylo zraněno.



Poklidné páteční odpoledne se krátce po čtvrté hodině změnilo v opravdové peklo. V Barceloně tou dobou již skoro rok operovalo Comando Barcelona - skupinka patřící k teroristické organizaci ETA. V té době se ETA vyhraňovala nejen vůči příslušníkům Guardia Civil ale i proti francouzským firmám působícím ve Španělsku. To se stalo osudným právě Hipercoru, za nímž tehdy vražedné komando vidělo francouzský kapitál. Atentát z 19. června 1987 ETA ohlásila nákupnímu centru, policii i do deníku Avui, nicméně po zběžné kontrole místní sekuriťáci na nic podezřelého nepřišli a vzhledem k tomu, že bomba již měla podle nahlášeného času vybuchnout, rozhodla se policie Hipercor neevakuovat. A to byla chyba...

V podzemním parkovišti centra totiž již dávno parkoval ukradený Ford Sierra napěchovaný výbušnou směsí. V čase 16.08 auto vybuchlo a vytvořilo pětimetrový kráter. To ale nebylo to nejhorší. Výbušnina se totiž zachovala podobně jako napalm. Ohnivá koule vmžiku pohltila všechny, kteří jí stáli v cestě. Několik dalších lidí se udusilo toxickými zplodinami. Kromě dvou desítek mrtvých a 45 různě těžce zraněných však tento atentát po sobě zanechal mnoho zničených rodin a lidských osudů. Je otázkou, kolik z těchto lidských životů mohla zachránit včasná evakuace. Nicméně španělské soudy u tohoto teroristického útoku poprvé a naposled konstatovaly zodpovědnost španělského státu za to, že nedošlo k evakuaci. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mezi telefonáty oznamujícími bombu v Hipercoru a jejím výbuchem uplynulo asi 35 minut... 


Několik dní po útoku zažila Barcelona jednu z největších manifestací ve své historii, kdy se  přibližně 700 000 obyvatel vydalo do ulic odsoudit terorismus. Dva měsíce po tragickém útoku se policii podařilo dopadnout část z pětice teroristů spojených s událostmi 19. června, později dostali i další. V několik let se táhnoucích soudních procesech byly uděleny obrovské tresty následujícím členům komanda: Josefa Ernaga a Domingo Troitiño (794 let za přímou účast na atentátu), Rafael Caride Simón (790 let coby hlavní ideolog celého útoku), Santiago Arróspide "Santi Potro" (790 let jako hlavní velitel + poskytnutí vozu určeného k atentátu). I když španělská justice udělila takto vysoké tresty, v praxi to pro zmíněné teroristy neznamená ani doživotí. Domingo Troitiño byl propuštěn v listopadu 2013, Josefa Ernaga o rok později po odsezení 27 let. Zbylí dva členové ETA jsou ještě pořád ve vězení, i když například Santi Potro, který si ve vězení odpykává řadu dalších zločinů, byl na krátkou dobu též propuštěn v roce 2014. Maximem z oněch stovek let tedy pro většinu odsouzených bude maximálně 30 reálně odsezených.


Asi nejsilnějším příběhem spojeným s touto barcelonskou tragédií je ten, který deníku La Vanguardia vyprávěli manželé Nuria Manzanares a Enrique Vicente. Smrt v Hipercoru našly jejich děti Silvia a Jordi, stejně jako i Nuriina sestra Mercè, která je doprovázela... Alespoň malou špetku naděje však v sobě uchovává i svědectví Nurie Manzanares. Několik dní před atentátem otěhotněla. Syn Enric se tak stal záchranou tragédií poznamenané rodiny.

"Silvia měla jet na tábor a chtěla nové plavky. Ten pátek jsem měla u nás v kadeřnictví spoustu práce, a tak jsem ji nemohla doprovodit. Domluvily jsme se, že o den později vyrazíme na nákupy do centra, ale ona se už nemohla dočkat, a tak poprosila mou sestru, aby si spolu prošly obchůdky v naší čtvrti už v pátek. Něco po třetí hodině odpoledne se zastavila v kadeřnictví, že jde s tetou ven. Políbila jsem ji a dala jí peníze. Asi po dvou minutách přišel i syn Jordi, který měl původně zůstat s prarodiči, že jde také. To bylo naposledy, co jsem je viděla. (...) Manžel o explozi již věděl a přišel se mne zeptat, kde jsou děti a jestli se už vrátily. Řekla jsem, že ještě ne. Manžel na to nic neodpověděl a rychle odešel. Musel pak projít několik nemocnic, kde postupně rozpoznal mrtvá těla obou dětí i mé sestry. Já zatím nic netušila. Až když jsem se vydala do nemocnice Clínic, dostávala jsem pomalu větší a větší strach. Vše mi došlo, až když jsem viděla uplakaného manžela, který mi jen zlomeně řekl, že obě naše děti a má sestra jsou mrtví. Nikdy jsme to nepřekonali. 



Více informací:




Žádné komentáře:

Okomentovat