28. 5. 2017

Globální oteplování: Přežila by Barcelona?

Je pravdou, že v posledních dvou letech téma globálního oteplování jaksi zapadlo, neboť Západ nyní trápí problematika krapet jiná. Ať už si o globálním oteplování a o tom, kdo a jak za něj může či nemůže, myslíte své, nás bude zajímat čistě katalánský rozměr dané problematiky. Poslouží nám k tomu docela zajímavá internetová stránka simulující růst světové vodní hladiny dle nejrůznějších předpovědí. Podle řady neziskových i některých vládních organizací lidstvo v 21. století bude muset svést krutý boj s globálním oteplováním, kvůli němuž hrozí zvýšení hladiny světových moří a oceánů. Podle nejodvážnějších propočtů by v případě růstu průměrné teploty o 2°C do roku 2100 mohla hladina světových moří a oceánů stoupnout o 1,5 metru, což je cifra, která může seriózně ohrozit většinu pobřežních měst světa. Pro rok 2200 se pak hovoří o růstu až o 4 metry oproti současnému stavu. 

V takovém případě by katalánské pobřeží čekaly již solidní změny. Část Baix Empordà by zmizela pod vodou, stejně jako Empuriabrava či ruiny bývalého přístavu Emporion, naopak Castelló d'Empúries by se stalo přímořským letoviskem. Mataró by přišlo o přístav i o TecnoCampus. Přístav by si neudržela ani města jako Premià de Mar, Vilanova i la Geltrú, Tarragona či Masnou. Velké potíže by měl i ten barcelonský. Zcela pod vodou by pak zůstalo letiště v El Prat de Llobregat. Přímo katastrofické účinky by zvýšení o 4 metry mělo na deltu řeky Ebre, pobřežním městem by se nově stala Amposta. Radikálně by se zmenšila městská plocha Valencie a v Murcii by takřka zmizela laguna známá jako Mar Menor. Gibraltar a Cádiz by se staly samostatnými ostrovy, zatímco jižní čtvrtě Sevilly by začalo omývat Středozemní moře. Růst o 30 metrů by zničil město Alguer, poslední výspu katalánštiny v Itálii, přestala by definitivně existovat přímořská letoviska na Costa Brava; voda by pronikla až k barcelonskému náměstí Plaça de Catalunya, Leo Messi by se musel odstěhovat z vodou zcela zatopeného Castelldefels, o značnou část pobřeží by přišla Comunitat Valenciana, zatímco obyvatelé severních čtvrtí města Murcia by mohli na pláž vyrazit pěšky. Byl by to svět, v němž už by se nelétalo na Bahamy, do Šnaghaje ani na Floridu. A smysl by postrádala i legendární věta "Houstone, máme problém".

Podle časopisu National Geographic by roztání veškerého ledu na Zemi zvedlo světové oceány o nějakých 65 metrů a dojít by k tomu mohlo již/až za 5 000 let, což je opravdu časový rámec, který nejspíš nikoho z nás nemusí příliš trápit. Kdyby se ale přeci jen někomu z nás poštěstilo přemítat o Katalánsku v roce 7017, z Girony by v té chvíli bylo přímořské letovisko, kraj Empordà by takřka přestal existovat, stoprocentně by to platilo o městě Figueres. Platit by přestala i oblíbené gràcijské rčení "Gràcia té un barri marítim i es diu Barcelona". Nová hranice pobřeží by totiž probíhala někde na úrovni Hotelu Casa Fuster a Hospital de Santa Creu i Sant Pau. Pod vodou by byla Badalona, Tarragona i Amposta. Perský záliv by pohltil Bagdád; Londýn a Benátky by byly již jen vzpomínkami. O moc lépe by se však nevedlo ani Berlínu či Římu. Nizozemsku by nepomohla sebelepší hráz a společně s Dánskem by připomínalo spíš bájnou Atlantidu. Stejný osud by potkal New York, San Francisco, Buenos Aires, Pchjongjang, Tokio, Helsinky, Cancún i poslední zbytky Floridy. Jen ta česká kotlina se pořád toho svého moře ne a ne dočkat...

26. 5. 2017

Nejužší dům v Evropě?

Titulem nejužšího domu v Evropě se honosí 107 centimetrů široký dům v centru Valencie. Naleznete ho na adrese Plaça de Lope de Vega 6, hned vedle oblíbeného baru Tasquita La Estrecha. Nejužší evropský dům je aktuálně součástí již zmiňované vedlejší stavby, při návštěvě onoho baru tak lze nahlédnout do metrového prostoru, jenž byl kdysi samostatnou domovní jednotkou. Rozdílná fasáda však zůstala zachována, a proto je dům stále ještě turistickou atrakcí. Vlastně dochází k paradoxní situaci. Zatímco samotní obyvatelé Valencie mnohdy o této raritě nevědí, jako zajímavost se 107 centimetrů široká stavba objevuje v řadě turistických průvodců, takže se na ni jezdí dívat turisté ze všech koutů Evropy. Nicméně právě kvůli spojení s vedlejší budovou se tento dům ve skutečnosti titulem toho nejužšího na starém kontinentu pyšnit nemůže. Zůstala tedy jen legenda.

Využití domu v průběhu let se měnilo. Zatímco v přízemí se vystřídalo hned několik různých podniků (zlatnictví, novinový kiosek, místo pro prodejní automaty), horní patra zřejmě fungovala jako normální obytný prostor. Podle místních až donedávna vrchní pokojíky sloužily jako netradiční hodinový hotel. Titul nejužšího domu světa je záležitostí až nečekaně spornou. Kromě tohoto domu ve Valencii se často mluvilo o přesně metr širokém domě v brazilském městečku Madre de Deus nebo o několika stavbách v Amsterdamu. Nicméně podle všeho je aktuálně nejužším obyvatelným domem světa varšavský Keret House, jenž má v nejužším místě 92 cm a v tom nejširším 152 cm.





21. 5. 2017

Kolumbova socha v Barceloně

Kolumbova socha na jižním konci Rambly je jedním z nepřehlédnutelných symbolů Barcelony. 57 metrů vysoký monument je dominantou katalánské metropole již od roku 1888 a po několik dekád mu patřil titul nejvyšší barcelonské stavby. Z ochozu pod sochou je navíc krásný výhled na centrum Barcelony. Cesta nahoru však nepotěší klaustrofobiky a z cesty dolů se snadno může stát nečekané dobrodružství...

Kolumbova socha při západu slunce - vrchol romantiky (Foto: www.elpais.com)
Jak je všeobecně známo, vznik Kolumbovy sochy je spjat s konáním Světové výstavy 1888 v Barceloně. Nápad věnovat slavnému mořeplavci v katalánské metropoli významný monument však sahá až do poloviny 19. století. I když pomineme známé teorie o Kolumbově katalánství, s Barcelonou ho pojila minimálně skutečnost, že zde po své první výpravě do Ameriky přistál, aby o plavbě zpravil španělský královský pár, jenž se tehdy nacházel právě v Katalánsku. Roku 1851 se uvažovalo o umístění sochy objevitele Ameriky na 18 metrů vysoký sloup vztyčený na náměstí Plaça del Duc de Medinaceli, nicméně nakonec byla na podstavec usazena socha Galcerana Marqueta, katalánského mořeplavce a kronikáře ze 14. století. O samostatném monumentu pro Kolumba se znovu začalo mluvit okolo roku 1873, avšak kvůli hektické době trvalo dalších 8 let, než se přešlo od slov k činům.

V roce 1881 získali promotéři projektu souhlas barcelonského starosty Riuse i Tauleta, jenž celý nápad brzy přijal za svůj, a tak byl 26. září 1881 slavnostně položen základní kámen budoucího Kolumbova monumentu. Původní plán počítal s financováním pouze z darů institucí a obyvatel města, avšak nakonec se celý rozpočet vyšplhal až k milionu peset; většinu nakonec zafinancovala barcelonská radnice. Do výběrového řízení na konečnou podobu projektu se přihlásilo celkem 47 architektů ze Španělska i ze zahraničí, po dvoukolovém výběru nakonec všechny přesvědčil mladý Gaietà Buïgas (1851-1919), a to zejména díky relativně levnému provedení ve formě sloupu, i když většina tehdejších společenských elit preferovala jiný typ monumentů (zejména vítězné oblouky). Buïgas byl tedy hlavním architektem, na celém projektu s ním ale spolupracovala řada sochařů (Josep Llimona, Manuel Fuxà, Eduard Alentorn, Josep Gamot a další), kteří měli na starosti výzdobu celého monumentu.  Sochu ze všech nejdůležitější, tedy tu Kolumbovu, nakonec vytvořil mladý barcelonský sochař Rafael Atché (1854-1923).


Kolumbova socha měří 7,20 m na výšku; pod ní se nachází vyhlídková plošina (Foto: www.lavozlibre.com)
Bronzová socha*, která dnes celý monument korunuje, přitom původně vypadala trochu jinak. V původní Buïgasově představě držel Kolumbus v levé ruce prapor, zatímco pravou měl položenou na hrudi. Byl to právě Atché, kdo konstruktéra přesvědčil, že Kolumbus se vztyčeným prstem bude mít v padesátimetrové výšce lepší stabilitu. Kolumbova socha tak oproti původním návrhům drží ve levé ruce plavební příkazy, zatímco pravačkou symbolicky ukazuje směrem k Americe. Skutečný směr Kolumbova prstu vždy budil rozsáhlé debaty, a tak existuje mnoho interpretací, kam že to vlastně barcelonský Kolumbus ukazuje, neboť americký kontinent se nachází soše za zády. Ve skutečnosti je celková orientace sochy spíše technickou záležitostí a jiný než symbolický rozměr by její ukazováček mít neměl. Přesto si několik expertů našlo čas na přesné výpočty, podle nichž socha ukazuje k městu Palma (Mallorca). A ještě jedna zajímavost spojená s Kolumbovým prstíkem. Onen ukazováček je vzhledem ke zbytku sochy poněkud disproporční, neboť místo očekávaných 40 cm měří přesně půl metru. Díky tomu je zespodu mnohem lépe vidět.

Samotná konstrukce monumentu vzbudila v tehdejší Barceloně velký zájem. Kvůli instalaci bronzové sochy na vrcholek sloupu bylo nutno postavit více než 60metrové lešení, takže ho bylo vidět z celého města. Mnohatunová změť železných trubek nebudila u mnoha přítomných velkou důvěru, nicméně Joan Torras Guardiola, autor lešení, si pod něj demonstrativně stoupl právě ve chvíli, kdy sedmitunová bronzová socha putovala na vrchol, aby tak dokázal absolutní důvěru ve svou práci. Pro zajímavost dodejme, že toto lešení bylo později využito na stavbu mostu u aragonské vesničky Morello de Liena (dodnes slouží). Slavnostní inaugurace se celý kolos dočkal 1. června 1888 za přítomnosti španělské královny-regentky, amerického prezidenta Grovera Clevelanda či italského krále Umberta I. Kromě role symbolu Barcelony se Kolumbova socha stala na několik příštích desetiletí nejvyšší stavbou katalánské metropole.


   
Monument a Colom, 1888
(Dobová pohlednice)
Turistická zajímavost Kolumbova pomníku však tkví i v pořád ještě ne tolik známé skutečnosti, že těsně pod sochou slavného mořeplavce se nachází malá vyhlídková plošina, jež návštěvníkům skýtá 360° výhled na centrum Barcelony. Nikde jinde nemáte barcelonský přístav či slavnou Ramblu tak na dosah ruky jako právě pod vrcholkem Kolumba. A ačkoliv se to zdálky možná nezdá, uvnitř sloupu, na němž Kolumbova socha triumfálně stojí, se pohybuje malý výtah, do něhož se vejdou právě čtyři osoby - nahoru tak lze jezdit vždy jen po trojicích, čtvrtým pasažérem je obsluha výtahu. 

Za 5 € tak i vy můžete vyrazit do bezmála 60metrové výšky a kochat se vskutku neotřelým pohledem na centrum katalánské metropole. Výtah uvnitř sloupu funguje skutečně již od roku 1889 - šlo zároveň o první výtah v celé Barceloně. Ten současný je z roku 1984, kdy celý monument prošel poslední větší rekonstrukcí, i když k jeho velkým úpravám došlo naposledy v roce 2013. Nicméně výtah se dlouhodobě ukazuje být hlavní "slabinou" celého monumentu. Je to logické. Nahoru ani dolů totiž žádná jiná cesta nevede, na nějaké tajné nouzové schodiště zapomeňte - kam by se asi tak vešlo? Pokud se tedy s výtahem něco stane, nahoře na plošině začíná teprve to pravé dobrodružství! A o tom, že se onen výtah porouchá častěji, než by bylo zdrávo, bylo jasno hned při slavnostní inauguraci. Psal se 24. leden 1889 a na vyhlídkovou plošinu Kolumbova monumentu návštěvníky poprvé vezl (tehdy ještě hydraulický - cesta trvala 4 minuty oproti dnešním 30 vteřinám) výtah. První jízda, první porucha. Uvnitř tak na pár minut uvízl i tehdejší barcelonský starosta Francesc Rius i Taulet se dvěma novináři. Lze si představit lepší premiéru? A to zdaleka nebylo vše. 

Kupříkladu 8. září 1976 okolo 19.30 večer výtah jaksi nedobrzdil, a poslední tři metry nad zemí projel rychleji, než by měl. Incident si naštěstí vyžádal jen jedno lehké zranění, jenže 15 osob zůstalo nahoře na vyhlídce. Po neúspěšném pokusu se žebříkem nakonec barcelonští hasiči nešťastníky museli sundat dolů pomocí jeřábu - posledního z patnáctičlenné skupinky až druhého dne nad ránem. K poruše výtahu došlo i poměrně nedávno. 25. dubna 2006 zůstala nahoře uvězněná skupinka 14 osob. Ty ale nakonec před důvěrným seznámením se s členy barcelonského hasičského sboru zachránila šikovnost techniků, kteří do dvou hodin výtah opravili. Takové štěstí však nemělo šest turistů z 1. května 2012. Tehdy se výtah pokazil krátce před jedenáctou hodinou dopolední. Tentokrát ale jeho oprava nebyla tak snadná, a tak brzy nad Kolumbem začal kroužit záchranný vrtulník. Vše nakonec vyřešil starý dobrý gigantický jeřáb** (více ve videu). Čtveřice turistů z Málagy a dvojice Japonců se dostala dolů zhruba po pěti hodinách - do jejich role se můžeme docela dobře vžít díky několika záběrům, které ze svého "uvěznění" pořídili. Zmiňovaný incident byl přelomový, neboť vrcholek monumentu následně turistům zůstal zapovězen na více než rok. Během té doby došlo k několika výrazným úpravám, díky nimž bude v případě závady možná bezpečná evakuace vnitřkem tubusu a pro všechny případy byla v blízkosti monumentu instalována záchranná kabina, aby případné opětovné použití jeřábu proběhlo rychleji. Od června 2013 výtah opět funguje se zmíněnými vylepšeními. I tak ale v dubnu 2015 přišla další drobná závada, která nahoře uvěznila po dobu asi dvou hodinu trojici turistů.


Ještě to není všechno. K mnohem romantičtějšímu záseku došlo v roce 1968. Zamilovaný pár se tehdy na vyhlídce zdržel krapet déle a obsluha výtahu si ho nevšimla. Dvojice však nejspíš nebyla dostatečně romantického založení, a tak možnost strávit noc v naprostém soukromí nad Barcelonou rezolutně odmítla. Nicméně tehdy nebyly mobilní telefony, pár tak musel zapojit poněkud klasičtější metody volání o pomoc. Se zapadajícím sluncem se tehdy z vrcholku Kolumba snášely lístečky, v nichž dvojice žádala o pomoc. Hodní kolemjdoucí nakonec zburcovali obsluhu a pár se brzy dostal zpět na pevnou zem. Jak vidíte, návštěva Kolumbova monumentu v sobě skýtá nečekané momenty překvapení...


Na závěr ještě pár zajímavostí ze života Kolumbova monumentu v Barceloně. Coby symbol katalánské metropole si už bronzový mořeplavec užil své. Tak kupříkladu v roce 1992 byl v Nevadě oddán s newyorskou Sochou Svobody. V roce 2005 mu k pravé ruce přivázali malý balon pokřtěný jako "Kolumbovo vejce", aby tak udělali reklamu ve městě pořádanému gastronomickému kongresu. V květnu 2013 pro změnu Kolumba oblékli do XXXXXL dresu fotbalového klubu FC Barcelona, tentokrát za celou akcí stála oděvní společnost Nike (informovali jsme zde). Naposledy se monument dostal do hledáčku médií na podzim 2016, kdy katalánská politická strana CUP požadovala odstranění sochy coby přežitku oslavujícího koloniální zvěrstva páchaná v Novém světě španělskými konquistadory. Nicméně Kolumbus tam pořád je. Už od roku 1888 shlíží poklidně na Barcelonu, vědom si svého symbolického údělu.




*Bronz, jehož bylo k vytvoření sochy potřeba, byl darem španělské vlády, která poskytla 30 vyřazených kanónů ze svého bojového arzenálu. Co se týká dalších soch, které jsou součástí monumentu, většina představuje alegorie středověkých španělských království, dále jsou zobrazeny osobnosti spojené s Kolumbovou výpravou. Na piedestalu je celkem osm bronzových reliéfů, které líčí Kolumbovy příhody při objevování Ameriky, prostor je věnován i osmi erbům míst spojených s Kolumbovou výpravou (Barcelona, Huelva, Salamanca, Santa Fe, Palos, Puerto Rico, Cuba a Córdoba). Samotné základy sloupu pak hlídá osm lvů, kteří se již od počátku stali vděčnými artefakty pro fotografující turisty. Zejména v posledních desítkách let jsou lvi neustále v obležení turistů, proto jde o sochy, které jsou z celého monumentu nejčastěji restaurovány. I se sloupem celý monument měří 57,2 metru a je tak vůbec nejvyšším Kolumbovým pomníkem na světě (údajně jich existuje něco přes 60).

**Pro zajímavost dodejme, že v té době při poruše výtahu existovaly čtyři hlavní evakuační scénáře. První počítal s rychlou opravou výtahu. V opačném případě bylo třeba přistoupit ke třem dalším. Jednou z možností je zásah vrtulníku, avšak to je vzhledem k povaze monumentu značně riskantní varianta. Naopak preferovanější bylo použití jeřábu a záchranné kabiny. Poslední možnou variantou byla evakuace vnitřkem sloupu - ve výtahové šachtě jsou drobné schůdky podobné těm na komínech. Tato varianta ale bez jakéhokoliv zajištění byla považována za nejméně bezpečnou.

20. 5. 2017

Barcelonské dvojče Vily Tugendhat

Světoznámá brněnská Vila Tugendhat, která byla roku 2001 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO, má v katalánské metropoli stejně starého brášku. Německý pavilon pro Světovou výstavu 1929 v Barceloně taktéž navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969). Obě budovy byly navrženy v průběhu roku 1928, pročež je jejich koncept velice podobný, i když každá z nich sloužila zcela jinému účelu.

Pohled na část barcelonského pavilonu v pozadí se sochou Úsvit od Georga Kolbeho
(Foto: www.moderndesign.com)
Pavelló Mies van der Rohe, známý též jako Barcelonský pavilon, přeci jen zůstává v katalánské metropoli tak trochu ve stínu mnohem známějších modernistických staveb v čele s Gaudího originálním dílem. Pokud však holdujete střízlivějšímu a přímočařejšímu designu, zmiňovaný pavilon je rozhodně místem, které musíte navštívit. Mies van der Rohe byl návrhem německého pavilonu pro barcelonskou Světovou výstavu 1929 pověřen o rok dřív. Shodou okolností tehdy připravoval i plány svého dalšího slavného díla, brněnské Vily Tugendhat. Ačkoliv je barcelonská stavba technicky i vizuálně (samozřejmě v rámci možností daných rozdílným účelem budov) dosti podobná té brněnské, ve světovém měřítku trpí jednou zásadní nevýhodou - nejde totiž o originál.

Původní pavilon potkal typický osud mnoha podobných staveb určených pro světové výstavy: v lednu 1930, ihned po skončení akce, byl rozmontován a na dlouhá desetiletí z Barcelony jednoduše zmizel. V průběhu oněch dekád se však s rostoucím věhlasem architektových děl důležitost Barcelonského pavilonu neustále připomínala, a tak se barcelonská radnice nedlouho po návratu demokracie do Španělska rozhodla postavit na původním místě repliku slavné zmizelé stavby. K tomu došlo v letech 1983-1986. Na projektu se podílela trojice architektů Ignasi Solà-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramos a nutno dodat, že tato replika se skutečně podařila, a pavilon tak dodnes působí velice elegantně a jako nový. Jak už bylo řečeno, pavilon v mnohém připomíná Vilu Tugendhat. Kromě totožných architektonických prvků pracoval Mies van der Rohe i se stejnými materiály. Barcelonský pavilon je tak nádhernou souhrou skla, oceli a různých druhů mramoru. Nechybí ani jedinečná onyxová stěna, která z interiéru pavilonu činí skutečnou reminiscenci slavné brněnské vily.

   
Křeslo Barcelona
(Foto: www.miesbcn.com)
I tak tu máme několik podstatných rozdílů. Barcelonský pavilon oproti nemá stahovací okna a jeho funkce je čistě reprezentativní. Byl vytvořen pro inaugurační párty německé části výstavy i jako odpočinkový prostor pro španělského krále a německé státníky a jeho podoba měla vyjadřovat mírový, liberální a progresivní charakter nového poválečného Německa. Důležitou roli v tomto souladu hraje dvojice vodních ploch. Větší z nich skvěle doplňuje a zakončuje půdorys budovy, menší zase vytváří intimní kout navazující na salon, možná ve stylu zimní zahrady ve Vile Tugendhat. 

V souvislosti s Barcelonským pavilonem stojí za zmínku též základní vybavení jeho interiéru - konkrétně je řeč o slavném křesle Barcelona, které roku 1929 Mies van der Rohe navrhl ve spolupráci se svou tehdejší spolupracovnicí a přítelkyní Lilly Reich (1885-1947)*. Křesla tehdy sloužila coby obdoba královského trůnu pro španělský královský pár, jenž výstavu slavnostně zahajoval. Z hlediska designu jde určitě o unikátní kousek, který se od té doby dočkal mnoha napodobenin, zcela bez respektu k autorským právům, na druhou stranu ale toto křeslo nepatří mezi ta nejpohodlnější na sezení a už vůbec ne na vstávání z něj. Vyprávět své by o tom ostatně mohla tato křesla z Vily Tugendhat, kam je Mies van der Rohe nechal umístit po konci Světové výstavy v Barceloně. Pavelló Mies van der Rohe naleznete v Barceloně na úpatí hory Montjuïc, hned vedle známé Font Màgica. Navštívit ho můžete takřka každý den, ačkoliv prostory lze i pronajmout, proto bývá pro veřejnost relativně často zavřený - doporučujeme konzultovat webové stránky, základní vstupné je 5 €.


*Nutno dodat, že Lilly Reich je považována za hlavní autorku většiny z nábytku a doplňků interiérů van der Roheho staveb v období 1927-1937, kdy spolu tato dvojice žila a pracovala. Odborná literatura však i nadále často uvádí pouze architektovo jméno coby tvůrce slavného designového nábytku.

5. 5. 2017

Plaça de Prim

Barcelonská čtvrť Poblenou má za sebou zajímavou historii. Původně byla jen barcelonským venkovem, místem věčných rybníků a pastvin, jehož idylický klid v 18. století lehce narušil vznik prvních textilních manufaktur. Od poloviny 19. století se pak místo stalo skutečným centrem barcelonského textilního průmyslu. Textilky zde rostly jedna za druhou a v souvislosti s tím bylo místo zcela urbanizováno. Velkou proměnou prochází Poblenou i dnes - chátrající fabriky postupně nahrazují moderní výškové budovy. I přesto tu však nalezneme místa, kde se čas alespoň trochu zastavil a kde na nás dýchne klidná maloměstská atmosféra.

Plaça de Prim (Foto: www.secretsofbarcelona.com)
Takovým místem je bezpochyby náměstíčko Plaça de Prim, kde roku 1851 začala vznikat první zástavba. Samotné centrum Poblenou. Kouzelné místo ukryté před zraky turistů na nedalekých plážích. Místní mu neřeknou jinak než Plaça dels Pescadors (Rybářské náměstí), neboť přesně takovou atmosféru místo dodnes evokuje. Tady nejste v rušném velkoměstě, ale na klidné návsi rybářské osady (jen ten výhled na moře tu chybí). Stejného názvu je ostatně i vynikající lokální restaurace Els Pescadors, která se specializuje zejména na čerstvé rybí speciality a návštěvníkům nabízí prostornou terasu. Jedním z charakteristických rysů náměstíčka je trojice stromů zvaných ombú (Phytolacca dioica), původem z Latinské Ameriky, které zejména v parních letních měsících poskytují přímo božský stín. I proto je náměstíčko živým centrem místního společenského života.

Na náměstí samotném a v jeho bezprostředním okolí se dochovalo několik původních rybářských domků z konce 19. století. Některé okolní ulice se navíc dokázaly ubránit asfaltovací mánii a stále se mohou chlubit nefalšovanými dlažebními kostkami - i to dokresluje celkovou atmosféru tohoto zašantročeného místa. Zbývá tedy už jen otázka, jak se sem dostanete? S Google Maps to dnes není nic složitého, ale pokud se vám to nechce hledat, vězte, že stačí dorazit na stanici metra Poblenou (L4) a odtud se po carrer de Bilbao vydat směrem k moři a po nějakých 8 minutách zahnete doprava na carrer de Fernando Poo. A jste na místě. Pokud jste líní a vyznáte se v síti barcelonských autobusů, pak poslouží linky 26 a V17 (zastávka Taulat - Bilbao).


Kompletní pohled na Plaça de Prim (Foto: www.flickr.com)