29. 4. 2017

Eugenio Serrano de Casanova

Nenarodil se v Katalánsku, avšak pro jeho metropoli vykonal mnohé. Šikovný podnikatel, snílek, vizionář. A do nedávna zcela nedoceněná postava katalánské historie. Až v roce 2010 se díky odborné studii Eugenio R. Serrano de Casanova i l'Exposició Universal de Barcelona (Joan Prados Tizón, Jaume Rodon Lluís) dostalo jeho jméno do povědomí širší veřejnosti.

Dobová ilustrace areálu Světové výstavy 1888 v Barceloně (Foto: La Hormiga de Oro)

Eugenio Rufino Serrano de Casanova (1841-1920) byl totiž mužem, který Barceloně vybojoval Světovou výstavu 1888, událost, která pro katalánskou metropoli znamenala definitivní odrazový můstek pro rozsáhlý územní rozvoj na přelomu 19. a 20. století. Serrano se narodil v městečku Neda v Galicii. Pocházel z docela dobře situované rodiny, která patřila mezi lokální podnikatelskou i politickou elitu. Jako 18letý se vydal na studia obchodu a administrativy do Madridu, o tři roky později nastoupil na vojenskou akademii. Kromě výše zmiňovaných oblastí se během studií pilně učí cizí jazyky (angličtina, francouzština). V roce 1864 zahájil vojenskou kariéru, kterou lze charakterizovat docela rychlým hodnostním postupem a angažováním se ve třetí karlistické válce.

Vojenská kariéra ho nakonec trochu paradoxně zavedla až do Vídně, kde se roku 1873 poprvé zúčastnil velké mezinárodní výstavy. Tyto události byly typické pro rozvinutý svět v druhé polovině 19. století. První velká světová výstava se konala roku 1851 v Londýně a na každé další v nejrůznějších koutech Evropy a USA byly veřejnosti pravidelně představovány zejména technické pokroky a vynálezy, stejně jako umělecká díla. Pro Serrana byla tato zkušenost ohromující, pročež se rozhodl zasvětit svůj profesní život právě těmto událostem. V roce 1876 se stal tajemníkem španělské účasti na Světové výstavě ve Philadelphii a za vydělané peníze se o rok později usadil v Paříži, která se tehdy pomalu ale jistě stávala evropskou kulturní metropolí. Novinářský boom té doby strhl i Serrana, který v Paříži v letech 1877-1888 vydával poměrně prestižní periodikum Gazette des Touristes, jež se zabývalo zejména lázeňským turistickým průmyslem. Tento časopis byl k dostání v hlavních městech celé západní Evropy a docela často prezentoval Španělsko (jeho obsahem byla i řada reklamních sdělení, velká část z nich propagovala i katalánské produkty a služby).

Kromě toho Serrano i nadále působil jako tajemník a komisař španělské delegace na světových výstavách. V roce 1881 za to dokonce dostal španělské státní vyznamenání Řád Isabely Kastilské. V té době se též živil jako příležitostný obchodník s uměním a zastával roli uměleckého agenta řady katalánských malířů. V tom samém roce 1881 také sám uspořádal veliký veletrh lázeňství v německém Frankfurtu. Výstava měla mezi odbornou veřejností takový úspěch, že z původně zamýšleného měsíce se protáhla takřka na půl roku. I díky tomu následně získal stálou pozici vedoucího španělské delegace na mezinárodních výstavách v Bordeaux (1882), Amsterdamu (1883), Nice (1884), Antverpách (1885) a v Liverpoolu (1886). Za svou práci získal mnohá další ocenění, státní řád obdržel kupříkladu od belgického krále. Ačkoliv byl neustále na cestách, pravidelně se zastavoval v Barceloně, která vždy byla jeho oblíbeným obchodním místem. Právě tam se v jeho mysli začala rodit myšlenka na uspořádání podobné světové události i v katalánské metropoli. Poprvé svůj plán veřejně představil ve Vicu v roce 1884 coby reakci na oznámení pařížského záměru uspořádat světovou výstavu v roce 1889.

Aby termíny příliš nekolidovaly, měla se barcelonská výstava uskutečnit v roce 1887. Už tehdy se vyvoleným místem konání měla stát oblast Parc de la Ciutadella. V té době park ještě stále procházel náročným procesem urbanizace a Barceloňané do něj moc nechodili. Oblíbeným místem Katalánců se stal právě až po roce 1888. Serrano byl pro uspořádání podobné akce v Barceloně ideálním člověkem. Uměl jazyky, v prostoru výstav se pohyboval již celé desetiletí a za poslední roky navázal i řadu důležitých kontaktů s katalánskými podnikateli. Pro město samotné zase podobná akce mohla být skvělou pobídkou k poněkud malátnému rozšiřování Eixamplu po pádu středověkých hradeb v roce 1854. Tím se tedy dostáváme k samé podstatě důležitosti Eugenia Serrana pro katalánskou historii 19. století. Světová výstava 1888, která Barcelonu vůbec poprvé v historii skutečně situovala na mapu světa, byla vynikajícím nápadem jediného muže. Dodejme, že světové výstavy o té době byly obvykle soukromou iniciativou místní finanční elity, nicméně vždy se počítalo se subvencemi ze strany země, v níž byla výstava uskutečněna. S touto vizí do toho šel i Serrano.

A v tom okamžiku též narazil na první problémy. Ani španělská vláda, ani regionální delegace (Diputació de Barcelona) projekt finančně nepodpořily. Jediné nadšence našel náš vizionář na barcelonské radnici. Rokování s městskou radou zabralo celé jaro 1885, přičemž jednou z překážek se ukázal býti Josep Fontserè, architekt Parc de la Ciutadella, podle kterého výstavní areál do dané oblasti příliš zasadit nešel. I přes konečnou dohodu mezi Serranem a barcelonskou radnicí Fontserè nadále protestoval, a tak byl nakonec barcelonským starostou Franceskem Riusem Tauletem propuštěn (i když byli staří přátelé) a nahrazen Antonim Rovirou Triasem. Serrano tak od města získal 120 000 m2 pozemků na uspořádání akce a mezitím už na jiných světových výstavách získával kontakty na potenciální vystavovatele. Velkou propagaci barcelonské výstavy spustil i ve svém časopisu. Roku 1886 organizační tým získal příslib španělské královny-regentky, že výstavu osobně slavnostně zahájí. Tím celá akce dostala posvěcení z nejvyšších politických míst.

Samotné uspořádání akce se však později zadrhlo na nevelkém zájmu vystavovatelů ze Španělska a samozřejmě i na velkých nákladech, v nichž se počítalo se schodkem asi 1 000 000 peset. Čímž opět narážíme na klasický obrázek velkých barcelonských událostí. Oficiálně a v rámci záštity se jim dostane podpory na nejvyšší úrovni, avšak finančně se o ně vždy musí postarat jen a jen Katalánci sami. Celý problém se nakonec vyřešil větším zapojením barcelonské radnice, která přehodnotila svou smlouvu se Serranem a výměnou za větší investici se dočkala i větších privilegií a koncesí. Od roku 1887 se Serranova role zmenšuje, on sám se v tu dobu dostává do dluhů, až je nakonec na počátku roku 1888 odvolán ze všech vedoucích funkcí a konání výstavy přejde kompletně do režie barcelonských radních v čele se starostou Riusem Tauletem. Serrano však na své dílo nezanevřel a ze stránek svého časopisu o přípravách na inauguraci i nadále nadšeně informoval. Světová výstava 1888 v Barceloně nakonec skončila velkým úspěchem a zároveň šlo o ohromný přelom v modernizaci a urbanizaci sebevědomé katalánské metropole. Jen na Serranovu roli se postupně hodně zapomenulo, a tak když roku 1920 v Barceloně zemřel, nedostalo se mu ani vlastního náhrobku. Dnes, takřka 100 let po jeho smrti, už o jeho podílu na jedné z nejdůležitějších událostí barcelonské historie vše víme, a proto si Eugenio Serrano jednoznačně zaslouží místo mezi důležitými osobnostmi katalánských dějin.

Slavnostní inaugurace Světové výstavy 1888 v Barceloně (Foto: La Hormiga de Oro)

28. 4. 2017

Cristóbal Cascante i Colom

   
Cristóbal Cascante - autoportrét, 1885
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Cristóbal Cascante i Colom (1851-1889) patřil roku 1878 mezi první absolventy barcelonské Escola d'Arquitectura. Promoval tedy ve stejném roce jako slavný Antoni Gaudí. Cascante byl ostatně Gaudího dobrým přítelem a vůbec prvním významným spolupracovníkem. Náhlé onemocnění úplavicí ukončilo život talentovaného architekta již v červenci 1889.

Cascante se narodil v městečku Esparreguera, odkud pocházela i jeho matka. Můžeme říct, že pocházel z relativně dobře situované rodiny, neboť jeho rodiče vlastnili drobnou textilní továrnu právě v Esparregueře. Cascante později studoval v Manrese a Terrasse, nicméně pokračovat v rodinném podnikání nechtěl. Mnohem víc ho to táhlo do světa architektury, a tak od roku 1871 pobýval v Barceloně, kde právě Elies Rogent vytváří první skutečnou fakultu architektury v Katalánsku. Právě Elies Rogent patřil mezi hlavní Cascanteho vzory, a tak zejména v jeho prvních návrzích je patrná silná inspirace Rogentovými architektonickými postupy. Během studií se seznamuje se spolužákem Antonim Gaudím, s nímž ho též pojila praxe v ateliéru Josepa Fontserèho. Cristóbal Cascante získal titul architekta v roce 1878, kdy se stejně jako Gaudí začal přátelit s důležitými průmyslníky, jejichž peníze stály u zrodu katalánského modernismu. Díky tomu už v roce 1881 získal od markýze z Comillas několik zakázek (kaple, palác). Část těchto staveb sám navrhoval a později řídil jejich stavbu. Zároveň pro ně navrhl interiéry a nábytek.

Jeho život se tedy po celá 80. léta 19. století odehrával především v Kantábrii, odkud párkrát do roka jezdil do rodného Katalánska, neboť jeho rodina zůstala v Barceloně. V katalánské metropoli byl pravděpodobně vždy bouřlivě vítán - alespoň tak můžeme soudit z faktu, že za pouhých 9 let manželství s Teresou Portabellovou stihl na svět přivítat hned sedm potomků. Cascanteho pracovní nasazení v Comillas využil roku 1883 i již zmiňovaný přítel ze studií, Antoni Gaudí. Ten onoho roku dostal od markýze z Comillas zakázku na stavbu domu El Capricho a Cascante měl stavbu řídit přímo na místě. Podle mnoha Gaudího životopisců se slavný architekt do Comillas nikdy osobně nevydal, jen poslal plány a vše ostatní už nechal na svém příteli ze studií. Cascante se tak de facto stal prvním Gaudího významným pomocníkem. Pro El Capricho navrhl interiéry a nábytek, hovoří se však i o jeho participaci na drobných úpravách původních Gaudího plánů. 

Ačkoliv se Cascante ve své pozdější tvorbě nadále držel eklekticismu,  spolupráce s Gaudím ho inspirovala k použití některých ryze modernistických prvků (kachličky, umělecké kování) zejména u návrhu Can Casas ve vesnici Bruc či v plánech na bohužel nikdy nerealizované stavbě domku pro Eusebiho Güella v Bonanově. Na popud markýze z Comillas později v Kantábrii navrhl ještě dodnes stojící budovu nemocnice v Comillas (1885-1888) a památníku pana markýze (1890, dokončeno Lluísem Domènechem Montanerem). Jak už bylo řečeno, Cascante nemohl svůj nesporný talent příliš rozvinout, neboť ho v červenci 1889 v Barceloně zaskočila akutní úplavice, jíž do několika dní podlehl. V té době finišoval vlastně jediný svůj soukromý projekt, totiž přestavbu rodinného sídla Can Casas ve vesnici Bruc, jehož zadní fasádu již dokončit nestihl. Zmiňovanou přestavbu si u něj objednal Josep Casas Chocomeli, místní vinař, který chtěl původně letní sídlo rodiny přeměnit na poněkud reprezentativnější místo s velikým vinným sklepem. K daným účelům stavba sloužila další desítky let. Od roku 1984 je Can Casas majetkem radnice v Brucu a slouží jako kulturní a vzdělávací centrum obce.

Can Casas (Foto: www.bcncatfilmcommission.com)

26. 4. 2017

Domènec Boada i Piera

Barcelonský architekt Domènec Boada i Piera (1866-1947). Univerzitní titul získal roku 1893. Jeho dílo dnes najdeme zejména v Barceloně, Terrasse a Masnou. Prvotně tvořil silně ovlivněn eklekticismem, později se přidal k tehdy jedinému modernímu stylu,  a tak v ulicích Barcelony zanechal i několik ryze modernistických děl.

Pro barcelonské elity postavil řadu zajímavých domů v Eixamplu, dle názvů si lze snadno všimnout, že byl dvorním architektem určitých rodin. Z nejznámějších domů jmenujme kupříkladu Casa Joaquim Cairó (1900), Casa Cairó (1907), Casa Piera Gausachs (1908), Casa Francesc Cairó (1910) nebo čtyři sympatické domečky Cases Joaquim Alay (1911) na carrer de la Renaixença. Milovníci čtvrti Gràcia ho však budou znát zejména coby vrchního architekta bulváru Rambla del Prat, kde se nachází hned několik jeho děl, a až na pár výjimek tak Boada vytvořil kompletní modernistický háv této ulice. Konkrétně jde o budovy Cases Manuel Raventós (1903), Cases Cairó (1904) a Casa Joan Fatjó (1904).

Casa Cairó, carrer Enric Granados 106 (Foto: wikipedia.org)

20. 4. 2017

1897: Barcelona pohlcuje okolní města

Jakmile roku 1854 po dlouhých staletích padly středověké hradby, které do té doby svíraly katalánskou metropoli, bylo jasné, že Barcelona začne pořádně růst. Roku 1859 byl schválen tzv. Pla Cerdà, podle něhož začal v následujících letech vznikat barcelonský Eixample. Barcelona v té době byla sice největším, rozhodně však ne jediným městem rozkládajícím se na planině mezi Středozemním mořem, pohořím Collserola a řekami Besòs a Llobregat. Již zmiňovaný plán rozšíření města však dával jasně tušit, že katalánská metropole brzy všechny své sousedy pohltí.

První významné snahy o připojení okolních městeček se projevily již okolo roku 1883, kdy se skupinka průmyslníků ze Sants chtěla připojit k Barceloně, avšak pod tlakem místních obyvatel k tomu nakonec nedošlo. V roce 1889 přes 40 000 lidí z okolí Barcelony manifestovalo v centru katalánské metropole za zachování svých měst, avšak tento protest nebyl později nic platný. 20. dubna 1897 královský dekret podepsaný regentkou Marií Cristinou rozhodl o připojení městeček Sants, Les Corts, Sant Gervasi de Cassoles, Sant Andreu de Palomar, Sant Martí de Provençals a Vila de Gràcia k Barceloně. Katalánská metropole tak ze dne na den ztrojnásobila svoji rozlohu a zaznamenala přírůstek více než 70 000 nových obyvatel. Zatímco ještě v roce 1887 měla Barcelona pouhých 273 000 obyvatel, po anexi o deset let později se jejich počet přehoupl přes 500 000. Barcelona tak byla spolu s Madridem nejlidnatějším městem Pyrenejského poloostrova.

Zatímco "staří" Barceloňané slavili, těm "novým" se do tohoto sňatku příliš nechtělo. Zvlášť složité to bylo pro obyvatele hrdého města Vila de Gràcia,  které s takřka 40 000 obyvateli bylo v té době druhým největším katalánským městem a jedním z 20 největších měst v celém Španělsku. Anexe okolních měst z roku 1897 každopádně byla významným krokem k Barceloně takové, jakou ji známe dnes. V roce 1904 byla k městu připojena ještě Horta a v roce 1921 i Sarrià, čímž už opravdu vznikla do značné míry dnešní podoba Barcelony. Tato historie je ostatně hezky patrná při leteckém pohledu na město, v němž lze dodnes podle úzkých a křivolakých uliček rozeznat historická jádra všech zmiňovaných obcí. Prostor mezi nimi z větší část vyplňuje právě Eixample, kterým to tehdy všechno začalo.

Více informací:

16. 4. 2017

Manuel Sayrach i Carreras

Manuel Sayrach i Carreras (1886-1937) je dodnes považován za posledního představitele architektury katalánského modernismu, ačkoliv čistě technicky do onoho stylu takřka nezasáhl. Jeho architektonické dílo je jednou ze zásadních zastávek jakékoliv okružní cesty po památkách modernisme, respektive zastávkou často poslední, a zároveň bývá označováno za jeden z nejelegantnějších domů v Eixamplu.

Casa Sayrach - celkový pohled, nalevo Casa Montserrat (Foto: pilargbcn.blogspot.com)

Manuel Sayrach byl považován za vskutku renesančního člověka, neboť se kromě architektury čile věnoval i dramatu, poezii, filosofii a politice. Na druhou stranu je třeba dodat, že si to mohl dovolit, protože pocházel z bohaté měšťanské rodiny (jeho otec byl významným lékařem), a tak se už od mládí mohl s naprostým klidem věnovat jen věcem, kterého ho bavily a zajímaly. Svou lásku k architektuře projevil mimo jiné už drobným spisem L'arquitectura nova z roku 1909, v němž jasně definuje přírodu jako zdroj své inspirace. I kvůli tomu bývá často považován za jakéhosi následníka Antoniho Gaudího, jehož osobitý styl Sayracha silně ovlivnil. Další Sayrachovou láskou už od malička bylo divadlo. Jako malý chlapec si často hrál s loutkami, přičemž často si vymyslel a zapsal celý příběh a namaloval k němu kulisy. Později, okolo roku 1907, začíná poprvé vymýšlet své dramatické dílo nazvané Els drames de la llum, z něhož nakonec v dalších letech publikuje jen několik her z celkových sedmi plánovaných.

Už v roce 1911 shromáždí kolekci více než 2000 nejrůznějších náčrtků, poznámek a obrázků svých architektonických představ (Croquis d'arquitectura), v nichž lze zcela jasně vysledoval inspiraci Gaudího architekturou. V té stejné době již pracuje na rekonstrukci rodinného sídla v Sant Feliu de Llobregat, kde kromě samotných stavebních úprav navrhne kompletní dekoraci interiérů a nábytek. Sídlo opatří i novou obvodovou zdí (El mur de la creació), která je jasně inspirována zdí Parku Güell. Toto dílo se ale do dnešní doby nedochovalo, neboť rezidence byla srovnána se zemí v průběhu 60. let 20. století. Sayrachovým zásadním přínosem katalánské architektuře je ale především barcelonský činžovní dům Casa Sayrach, který pro svého otce navrhl roku 1915. Připomeňme, že Manuel Sayrach získal titul architekta až o dva roky později, takže pod projekt tohoto elegantního domu se podepsal Gabriel Borrell, Sayrachův učitel a zároveň obecní architekt v Sant Feliu de Llobregat. Casa Sayrach na adrese Avinguda Diagonal 423-425 je dokončena roku 1918 a stává se tak jedním z posledních děl katalánského modernismu v době, kdy už s tímto stylem žádný jiný architekt nechtěl mít nic společného.


Manuel Sayrach a jeho žena Montserrat Fatjó dels Xiprers (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Casa Sayrach, známá mezi obyvateli města také jako Casa de la nata (Dům ze šlehačky) podle barvy použitého mramoru a nadýchaných tvarů fasády, byla ve své podstatě jednou z pouhých dvou staveb tohoto architekta a všestranně nadaného umělce. Tou druhou byl hned vedle stojící dům Casa Montserrat, který architekt nechal postavit roku 1926 coby svatební dar své krásné novomanželce Montserrat Fatjó dels Xiprers, pocházející ze starobylého katalánského rodu z okolí Cerdanyola del Vallès. Poněkud užší a vyšší Casa Montserrat už zvenku nevykazuje tolik modernistických prvků, ovšem interiéry svou velkolepostí a zdobeností za těmi v sousedním Casa Sayrach rozhodně nikterak nepokulhávají. Ještě v roce 1926 pár podnikl velkou svatební cestu po Evropě, během níž byl soukromě přijat i samotným papežem Piem XI. Krátké rodinné štěstí Manuela Sayracha bylo v dalších šesti letech materializováno narozením pěti synů (Miquel Àngel, Manuel, Jaume-Patriç, Abelard a Narcís), nicméně v září 1932 ho zdrtí náhlá smrt milované Montserrat. Pravděpodobně i z toho důvodu nechává nedokončené své tehdy připravované filosofické dílo Filosofia de la llum.

Ještě před vypuknutím španělské občanské války zrealizoval svůj poslední architektonický návrh - rodinnou hrobku na hřbitově na Montjuïcu. V lednu 1937 do hrobky putovaly i jeho ostatky, neboť Sayrach na počátku měsíce nešťastně zemřel na zápal plic. Dodnes je tedy znám coby autor dvou výjimečných staveb na rohu ulic Avinguda Diagonal a carrer Enric Granados. Dál už jeho architektonický odkaz nesahá, z velké části i kvůli již zmiňovanému bohatství, jímž rodina disponovala, a proto tedy Sayrach žádné zakázky kvůli finančnímu ohodnocení nepřijímal. Vlastně by se docela chtělo říct, že tu architekturu vystudoval jen čistě ze zvědavosti a vlastní umělecké touhy, neboť kromě jednoho drobného pomníku v Moià (jenž byl ale v roce 1936 zničen) byly všechny jeho návrhy určeny výhradně rodinným účelům. Casa Sayrach je dodnes jednou z posledních zastávek každé správné tour po památkách katalánského modernismu.

Casa Sayrach - interiér vstupní haly (Foto: pilargbcn.blogspot.com)
Casa Montserrat - interiér (Foto: pilargbcn.blogspot.com)

14. 4. 2017

Juli Batllevell i Arús

Zatímco v rodném městě Sabadell na jeho odkaz pamatují víceméně stále, z globálního pohledu byl Juli Batllevell i Arús (1864-1928) až do roku 1992 prakticky zcela neznámým architektem. Přitom jeho dílo nevědomky obdivují každý rok stovky tisíc návštěvníků Parku Güell. Nyní tedy nastal čas představit tohoto zajímavého architekta i českému publiku.

Casa Trias z roku 1903 je jedním z pouhých dvou domů v Parku Güell (Foto: Josep Casamartina)

Juli Batllevell se narodil roku 1864 ve městě Sabadell, kde jeho otec Gabriel v té době už nějakou dobu působil jako známý a velice chválený stavitel. Gabriel Batllevell se z velké míry podílel na podobě rozrůstajícího se města v druhé polovině 19. stol., proto má dodnes v Sabadell ulici, jež nese jeho jméno. Můžeme tedy říct, že Juli Batllevell pocházel z dobře situované stavitelské rodiny, proto jeho následné studium architektury nebylo žádným překvapením. Díky otci měl o přísun práce již dopředu postaráno. Kde ale mladý Batllevell nakonec architekturu vystudoval, je dodnes tak trochu záhada. Podle všeho získal onen akademický titul v roce 1890, avšak není jasné, jestli to bylo po studiích v Barceloně či v Madridu. Josep Casamartina, odborník na Batllevellovo dílo, se domnívá, že rodák ze Sabadell studoval přeci jen ve španělské metropoli, neboť jeho otec tamní školu považoval za prestižnější (avšak Batllevellovo jméno nefiguruje ve statistikách ani barcelonské ani madridské univerzity). Ať už to ale bylo jakkoliv, kontakt s katalánskou architektonickou sférou měl minimálně přes otce stejně zajištěný.

Jak už bylo řečeno, díky dobrým kontaktům měl Batllevell přísun zakázek zajištěn již od chvíle, kdy byl slavnostně promován na architekta. V rodném Sabadell navíc v letech 1895-1910 vykonával funkci obecního architekta. Na stejné pozici působil zároveň v Badaloně (1899-1913). Zajímavé je, že tuto práci vykonával z Barcelony, kam se roku 1900 přestěhoval. V té době též pomáhal v Gaudího ateliéru. Se slavným architektem spolupracoval na Casa Calvet a při drobných projektech v Parku Güell. Tam také stojí jeho všeobecně nejznámější stavba - Casa Trias (1906), jeden z pouhých dvou domů, které byly postaveny ve slavném Gaudího projektu zahradního města na úpatí Muntanya Pelada v Barceloně. Významný právník Martí Trias si své rodinné sídlo objednal právě u Batllevella, který byl v té době již zavedeným architektem. Přesto je tato na první pohled relativně obyčejná stavba dodnes architektovým nejznámějším dílem.


Ve svém zaměstnání byl Juli Batllevell značně činorodý, proto dnes jeho stavby najdeme po celém Katalánsku. Pokud bychom v jeho architektuře měli vyzdvihnout nějaký vskutku charakteristický rys, byla by jím bezesporu absence jakéhokoliv takového rysu. Batllevell se totiž vždy dokonale přizpůsoboval dané zakázce v tom smyslu, že výrazně měnil styly. Řada architektů má poměrně výrazný styl, díky němuž i laik relativně snadno rozpozná jeho dílo. Typickým příkladem této skutečnosti v generaci katalánských modernistů by mohl být třeba Gaudího pomocník Francesc Berenguer, jehož stavby jsou velice charakteristické. Naproti tomu Batllevell každý projekt pojímal zcela jinak, což ve výsledku jen komplikuje práci historikům architektury, pro které není vůbec snadné potvrdit Batllevellovo autorství u řady staveb. Kupříkladu výrazná barcelonská budova Casa Antònia Burés (1906) byla dlouho přisuzována "neznámému autorovi" a teprve v roce 1992 bylo autorství projektu přiřazeno právě Batllevellovi, čímž tento sabadellský rodák konečně vystoupil z určité anonymity, která jeho dílo v katalánské metropoli provázela. Batllevell sice v Barceloně navrhl více než dvě desítky budov, avšak řada z nich byla v průběhu let zbořena nebo výrazně modifikována.


Esenciální význam má však Batllevellova tvorba pro město Sabadell. V průběhu své architektonické kariéry v rodném městě vytvořil přes 60 projektů. Část z nich se bohužel nedochovala do dnešní doby (např. slavné divadlo Teatre Euterpe z roku 1893 nebo sabadellská věznice z roku 1898), avšak některé budovy stále patří k těm nejemblematičtějším, které lze v centru města nalézt: Escola Enric Casassas (1897), Museu del Gas (1899) Hotel Suizo (1904) či Despatx Lluch (1908). Zvláštní pozornost si zaslouží i skutečný modernistický palác-venkovské sídlo El Marquet de les Roques (1895) v Sant Llorenç Savall. Když si to shrneme, na lokální úrovni města Sabadell je dodnes odkaz Juliho Batllevella docela výrazný. O jeho slávu v širším kontextu katalánského modernismu však jeho obdivovatelé ještě budou muset svést lítou bitvu. Batllevell bude navždy především symbolem ohromné rozmanitosti stylů i schopnosti práce na různých typech zakázek (rodinné domy, školy, továrny, věznice, venkovské paláce). 

Can Borrell v Castellar del Vallès, 1912 (Foto: Josep Casamartina)

El Marquet de les Roques, 1895 (Foto: Josep Casamartina)

13. 4. 2017

Ignasi Oms i Ponsa

Katalánský architekt Ignasi Oms i Ponsa (1863-1914) je svým dílem i životní poutí spjat především s městem Manresa. V hlavním městě okresu Bages se Oms narodil a pouze s několikaletým přerušením, kdy studoval architekturu v Barceloně, v Manrese i po většinu života žil a pracoval. Pro historii města nebyl důležitý jen jako projektant několika desítek převážně modernistických budov, v Manrese plnil i důležitou roli hlavního urbanisty. Jeho odkaz městu je tak větší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Hotel Sant Roc v Solsoně (Foto: www.hotelsantroc.com)

Tak jako všichni významní architekti z období modernisme i Oms studoval v Barceloně pod vedením Eliese Rogenta a Lluíse Domènecha i Montanera. Díky posledně jmenovanému se již za studií mohl podílet na některých projektech souvisejících s barcelonskou Světovou výstavou v roce 1888. O dva roky později konečně získal titul architekta, a tak se mohl vrátit do rodného města, kde v letech 1892-1914 zastával funkci městského architekt a velitele hasičů. V Manrese po sobě zanechal důležitou stopu nejen coby autor více než tří desítek budov, nýbrž i jako hlavní městský urbanista. Během jeho působení se Manresa teprve začala rozrůstat poté, co byla dlouhá staletí uvězněná ve středověkých hradbách. Ze své pozice tak Oms rozhodoval o směřování nové výstavby a zároveň byl autorem plánů veškeré nové infrastruktury. Kromě toho se výrazně angažoval v lokální politice. Byl členem stran Unió Catalanista a Lliga Regionalista.

Mezi hlavní charakteristiky Omsova architektonického stylu patří výrazná adaptace různých variant katalánského modernismu. Ve svých dílech se inspiroval nejen svými učiteli z Barcelony, ale po návštěvě Světové výstavy 1900 v Paříži do své tvorby zahrnul i řadu evropských vlivů, převážně pak formy vídeňské secese. Především v začátcích své architektonické kariéry tvořil ve stylu eklekticismu. Jak už bylo řečeno, podstatná část Omsova architektonického odkazu se nachází v Manrese. Radnice zde nabízí velký poznávací okruh čítající 32 staveb z díly Ignasiho Omse; po architektovi je dokonce pojmenována jedna místní ulice, na které jsou koncentrovány hned čtyři jeho stavby. Mezi nejvýznamnější manreské stavby Ignasiho Omse patří bezesporu Casa Gabernet Espanyol (1898), Casa Armengou (1899), Col·legi Asil dels Infants (1900-1911), Casa Torrents (1906), Casino de Manresa (1909) či Casa Lluvià (1910).


Zajímavou stavbu zanechal i v nedalekém Navarcles, kde se v letech 1910-1912 postaral o kompletní rekonstrukci centrálního náměstí a budovu nové radnice na něm. Nicméně za Omsovou nejpohádkovější stavbou musíme zamířit až do města Solsona, kde se nachází v současné době čtyřhvězdičkový Hotel Sant Roc (1929). Na jeho projektu se Oms podílel spolu s barcelonským architektem Bernardím Martorellem (1877-1937), který se posléze stal hlavním vykonavatelem prací, neboť Oms zemřel již v roce 1914 a budova hotelu byla po dlouhé stavbě slavnostně inaugurována až v létě 1929. Stylově se zde ovšem Omsův vliv nezapře, budova je inspirována severskou architekturou a její průčelí nápadně připomíná dům Casa Amatller v Barceloně. Pro Solsonu byla stavba Hotel Sant Roc velkou událostí - již od onoho roku 1929 jde o nejluxusnější ubytovací zařízení ve městě a za ty desítky let v něm nastřádali poměrně zajímavou klientelu. V letech 2002-2004 prošel hotel významnou rekonstrukcí, nicméně dále slouží svému účelu, takže pro návštěvu Solsony můžete k přespání zvolit právě tuto modernistickou možnost.


Casa Gabernet Espanyol, 1898 (Foto: Josep Maria Melcior)

Casino de Manresa, 1909 (Foto: Josep Maria Melcior)

10. 4. 2017

Telm Fernández i Janot

Gaudího současník, katalánský architekt Telm Fernández i Janot (1855-1926) je dnes znám především jako tvůrce zajímavého architektonického komplexu na carrer Ausiàs March 16-20, mezi ulicemi Girona a Bruc. Barcelonskou architekturu vystudoval v roce 1879, jen o rok později než slavný Gaudí. Od toho samého roku byl obecním architektem v Sant Gervasi de Cassoles. Často pracoval na církevních zakázkách, avšak největší slávu mu přinesla práce pro katalánskou buržoazii. Jeho mistrovské dílo - Casa Manel Felip - se dá jednoznačně srovnat s nedaleko stojícím Gaudího domem Casa Calvet, avšak na jeho autora už si dnes skoro nikdo nevzpomene.

Exteriér Casa Manel Felip na adrese carrer d'Ausiàs March 20 (Foto: wikipedia.org)
Telm Fernández v Barceloně navrhl vlastně jen tři doposud existující budovy: Casa Modest Andreu (1906) a již zmiňovanou dvojici domů na carrer Ausiàs March. Právě ona dvojice domů známých neformálně jako "cases Felip" je i pro dnešní obdivovatele modernisme tak trochu oříškem. Vzhledem k tomu, že jsou oba od stejného architekta i pro stejného majitele, většina pramenů doporučuje k rozeznání jednoduchou pomůcku. Starší Casa Manel Felip (1901) je dům číslo 20, tedy ten s kamennými balkony, zatímco Casa Felip (1913) v číslech 16 a 18 má balkony kované.

V praxi je rozdíl také v tom, že všechny víc zajímá první z obou staveb, neboť ta je umělecky cennější. Casa Manel Felip (na obrázku) v současnosti slouží jako sídlo Fundació Vila Casas, které si tu zřídilo i malou uměleckou galerii. Dům byl postaven roku 1901 a podílela se na něm tehdejší umělecká elita. Bohatou vnitřní výzdobu měli na starosti kupříkladu Lluís Bru (mozaika), Antoni Bordalba (vitráže), Lambert Escaler (dřevořez) či Manuel Ballarín (kování). Projekt méně spektakulární Casa Felip byl svěřen našemu architektovi již roku 1905, nicméně kvůli nejrůznějším průtahům se začalo stavět až roku 1911 a dům byl dokončen o dva roky později. Vzhledem k menší míře zdobení je zřejmé, že dům byl stavěn především jako realitní investice, neboť zadavatelé této zakázky již bydleli v domě honosnějším.

Osobnost Manela Felipa je dodnes stále zahalena určitým tajemstvím. Moc se toho totiž o něm neví, což je u katalánské podnikatelské elity počátku 20. století poměrně rarita. Podle toho, co víme, Felip podnikal v textilním průmyslu, do kterého investoval pravděpodobně díky předchozímu zbohatnutí v amerických koloniích. Další informace jsou už jen velmi kusé. Manel Felip zemřel pravděpodobně roku 1913, nicméně domy rodině patřily minimálně do roku 1936, kdy zemřela i jeho manželka. Dům s číslem 20 pak vystřídal několik majitelů, až se horoku 1997 ujal katalánský podnikatel a mecenáš umění Antoni Vila Casas, který si v domě zřídil sídlo své nadace. Od roku 2008 funguje ve vedlejším domě (Casa Antònia Puget, 1906) i Vila Casasova soukromá umělecká galerie. Dům na adrese carrer Ausiàs March 22 je mimochodem zajímavý, neboť docela vhodně doplňuje Fernandézovy domy, avšak sám je dílem dvojice architektů Roc Cot i Cot a Ramon Viñolas i Llosas.

9. 4. 2017

Adolf Ruiz i Casamitjana

Adolf Ruiz i Casamitjana (1869-1937) patřil do generace katalánských architektů tvořících ve stylu modernisme. Narodil se v Barceloně, kde také v roce 1893 vystudoval architekturu. Během svých studií byl ovlivněn celou řadou vynikajících profesorů, nejvíce na jeho tvorbu však zapůsobil zakladatel celého stylu, Lluís Domènech i Montaner. Jeho tvorba dnes nepředstavuje zlatý fond modernisme, ovšem s výjimkou jediné stavby...

Adolf Ruiz i Casamitjana při práci v ateliéru (Foto: Barcelona Modernista)

Adolf Ruiz i Casamitjana po sobě zanechal řadu staveb v Badaloně, kde dlouhá léta působil v kanceláři obecního architekta, v Argentoně a v Barceloně. V Badaloně jde především o ryze noucentistické budovy Escola del Treball (1924), Grup Escolar Ventós Mir (1924) a Escola Lola Anglada (1926). Ukázku Ruizova modernismu dodnes můžeme potkat na ulicích barcelonského Eixamplu: Casa Llorenç Armengol (1899), Casa Llorenç Camprubí (1901), Casa Llosas (1903) či Casa Eusebi Castells (1905). Velice zajímavou stavbou byla i dnes zmizelá Torre Joaquim Pujol (1900-1971), která bohužel na počátku 70. let minulého století musela ustoupit tlaku developerů. Na jejím místě na Plaça Lesseps dnes stojí nepřehlédnutelný dům Edifici Blau.

LA ROTONDA
Nicméně v dnešní době je Adolf Ruiz často identifikován jako muž jediné stavby, legendárního barcelonského hotelu na rohu ulic Avinguda del Tibidabo a Passeig de Sant Gervasi, jemuž dnes nikdo neřekne jinak než La Rotonda. Historie této budovy sahá až do roku 1900, kdy onen pozemek koupil farmaceut a podnikatel Salvador Andreu i Grau (1841-1928) s cílem postavit na něm veliký činžovní dům. Proto se také domu původně říkalo Torre Andreu. Již podle plánů Adolfa Ruize z roku 1906 je však patrné, že stavba byla již tehdy zamýšlena jako hotel. V původních plánech je dokonce vedle hlavní budovy zaznačen menší objekt, který měl sloužit jako divadelní sál, avšak k jeho stavbě nikdy nedošlo. Tak či onak, během několika let se plán proměnil ve skutečnost a na Avinguda del Tibidabo vyrostl překrásný modernistický palác s fasádou zakončenou mozaikou v podání jejího skutečného mistra, katalánského umělce Lluíse Bru.

Roku 1918 se uskutečnilo rozšíření budovy, tentokrát již ve stylu noucentisme a pod vedením známého architekta Enrica Sagniera. Již tehdy komplex fungoval pod názvem Hotel Metropolitan a byl jedním z nejluxusnějších v celé Barceloně. Další rekonstrukce proběhly v 50. letech, kdy hotel nabízel celkem 73 luxusních apartmánů a velký sál s kapacitou až pro 350 osob. Podle dobových svědectví šlo v tehdy dosti chudém Španělsku o jedno z nejluxusnějších ubytovacích zařízení v zemi. Na konci 60. let však hotel postupně upadal, a tak se o pár let později proměnil v lékařské zařízení. V roce 1975 dokonce hrozí totální likvidace budovy, neboť její majitelé taktéž propadnou tlaku doby a chtějí velký pozemek využít pro stavbu vyšší a rentabilnější. V té chvíli se ale ozvou lidé z okolí a díky jejich protestu je budova prohlášena kulturní památkou a její demolice odvrácena. Později se pro chátrající objekt najde další ne zrovna šťastné využití - La Rotonda se promění na hospic pro nevyléčitelně nemocné.

V roce 1999 budovu koupila od rodiny Andreu developerská společnost Núñez i Navarro, která dům nechala několik let opuštěný a zatím v tichosti připravovala projekt velké rekonstrukce, jež ovšem počítala se zbouráním 80 % celého objektu, aby bylo možné z něj vytvořit moderní kancelářskou budovu. To se setkalo s velkými protesty místních obyvatel. Situace byla nejvíce napjatá v letech 2011-2012, nicméně tehdy už bylo o dalším osudu budovy jasně rozhodnuto a protesty veřejnosti tak už podruhé nepomohly. Společnost Núñez i Navarro nakonec v letech 2010-2016 provedla kompletní rekonstrukci fasády a charakteristické rohové věže tak, aby jim dodala původní modernistickou podobu z roku 1906 - to je pozitivum celé rekonstrukce. Jasným negativem je pak prosazení zbourání zbytku budovy a postavení zcela nové stavby, která s tou původní sdílí nakonec jen fasádu. Od podzimu 2016 tedy La Rotonda funguje jako kancelářská budova. Její aktuální podobu naleznete kupříkladu zde.

La Rotonda, stav z roku 2011 (Foto: www.elarquitectoviajero.com)

La Rotonda - detailní pohled (Foto: www.elarquitectoviajero.com)

6. 4. 2017

Bocaccio: Centrum Gauche Divine

   
Teresa Gimpera - múza Gauche Divine
a reklamní tvář diskotéky Bocaccio
(Foto: Xavier Miserachs)
Představa světových literátů, kterak celé dny zadumaně sedí či zběsile ťukají do svých psacích strojů, bývá často narušena bohémskými epizodami, při nichž alkohol teče proudem. Na onu bohémskou stránku věci se dnes podíváme i my. Možná, že si dnešní zasloužilé spisovatelské legendy jako Mario Vargas Llosa či Juan Marsé nedokážete představit na tanečním parketu, avšak tito dnešní staříci svou cestu na literární Olymp začali v bláznivých 60. letech. Centrem španělsky psané literatury tehdy byla Barcelona, respektive jedna dnes už dávno zaniklá diskotéka. Vítejte do světa legendární Gauche Divine!

Gauche Divine, v překladu doslova "Božská levice", je označení, jež se vžilo pro skupinku umělců a intelektuálů spojených na přelomu 60. a 70. let 20. stol. s diskotékou Bocaccio ve snobské části Barcelony, na adrese Muntaner 505. I když se vžilo ono levicové pojmenování dané skupiny, faktem je, že o politiku až tolik nešlo a většina členů tohoto exkluzivního kroužku patřila spíše do řad bohaté katalánské buržoazie. Mario Vargas Llosa, Gabriel García Márquez, Juan Marsé, Salvador Dalí, Oriol Bohigas, Manuel Vázquez Montalbán, Jaime Gil de Biedma, Joan Manuel Serrat... Toť jen malý výčet osobností, které Bocaccio v dobách jeho největší slávy navštěvovaly. Tancovalo se tu, samozřejmě. Zároveň se ale na sametových židličkách u baru vedly nejrůznější diskuze na umělecká, politická či ryze intelektuální témata. Jak dnes již naprosto mytologický odkaz Bocaccia vznikl?

Bocaccio poprvé otevřelo 13. února 1967 v suterénu budovy na carrer Muntaner 505, kde fungoval až do roku 1985. Dnes je na jeho místě jeden z hotelů řetězce Catalonia. Vůbec prvním songem, který v Bocacciu zazněl, byl údajně Good Vibrations od Beach Boys. Nicméně již od samého počátku nešlo jen o obyčejnou hipísáckou diskotéku, které tehdy v Barceloně houfně vznikaly. Jak ve svých pamětech prohlásil i zakladatel celého podniku, Oriol Regàs (1936-2011): "Bocaccio bylo něco jako Barça: víc než jen diskotéka". Jedním ze zvažovaných názvů bylo i Snobíssimo, ale nakonec se přeci jen prosadil trochu literárnější nápad. Bocaccio opravdu bylo víc než jen diskotéka. Onen legendární podnik z něj udělali především všichni výše uvedení VIP návštěvníci, pro něž se tento klub stal oblíbeným místem setkávání. Připomeňme, že Barcelona na konci 60. let byla opravdovým centrem španělského literárního světa. Začínající (přesto tehdy již dost známí) spisovatelé jako Mario Vargas Llosa či Gabriel García Márquez bydleli nedaleko, Bocaccio ale bylo místem i pro ryze katalánskou intelektuální elitu.

Právě jejich návštěvy a nekonečné debaty na barových stoličkách z podniku záhy vytvořily mýtické místo neodmyslitelně spojené s latinskoamerickým literárním boomem. Bocaccio bylo dokonalou otázkou vzkvétajícího volnomyšlenkářství v ještě stále frankismem sevřeném Španělsku, i když právě v Barceloně, na periferii režimu, nebyl tlak režimu tak silný. K tomu všemu musíme připočítat vizionářskou osobnost dobrodruha Oriola Regàse. Regàs byl zajímavou osobností, která i přes nelehké dětství brzy dokázala uspět ve světě podnikání a zároveň se přitom úžasně bavit. Regàsova hravost a smysl pro dobrodružství se projevila už v mládí, kdy se často účastnil rallyových a motocyklových závodů, později ale přeci jen věnoval své úsilí především podnikání v kulturní sféře. Regàs je dodnes považován za jednoho z nejdůležitějších hybatelů tehdejší barcelonské kulturní a umělecké scény. Pomáhal se zviditelněním režisérům z tzv. Escola de Barcelona či hudebníkům z Nova Cançó. Zároveň byl spoluzakladatelem známého časopisu L'Avenç. Společnost na něj dnes ale vzpomíná zejména jako na zakladatele hned několika legendárních podniků, které tehdejší umělecká a intelektuální smetánka navštěvovala.

Vše začalo již zmiňovaným Bocacciem v roce 1967, nicméně Regàsovy podnikatelské aktivity byly mnohem širší. Ve stejném roce jen o kousek dál (carrer Ganduxer 10) založil restauraci Via Veneto, která dodnes patří mezi nejluxusnější barcelonské restauranty a může se chlubit i michelinskou hvězdou. Restauraci navštívila celá řada osobností (Richard Nixon, Sean Connery, Woody Allen, španělská královská rodina,...) a pravidelně se v ní schází porota největší španělské literární ceny Premio Planeta. Častým návštěvníkem býval i Salvador Dalí, kterému jednou obsluha splnila i jedno pohádkové přání - zařídila, aby legendárnímu malíři létali do úst pečení holoubci... Regàs zkrátka o svou VIP klientelu náležitě pečoval. I z toho důvodu své portfolium rozšířil o několik diskoték na Costa Brava, kam většina barcelonských umělců a intelektuálů odjížděla na léto. Mezi Regàsovy podniky patřily i jazzový bar Cova del Drac a později další barcelonská diskotéka (tentokrát ale už bez štamgastů z literárního Olympu) Up&Down. Všechny tyto aktivity měly nejen velký a kladný dopad na barcelonskou (potažmo katalánskou i španělskou) kulturní scénu, ale ukázaly se být i úspěšným podnikatelským záměrem. V roce 1972 Regàs otevřel pobočku Bocaccio v Madridu.

Avšak nic netrvá věčně. Po nástupu demokracie ve Španělsku toto zlaté bohémské období končí, respektive přesouvá se v jiné podobě do Madridu. Regàs nakonec svůj nejprestižnější podnik v roce 1982 prodává, nicméně pod novým majitelem klub funguje jen další tři roky. Pak celá budova přejde do majetku jedné realitní společnosti, která lokál v roce 1985 definitivně zavírá. Nicméně dodnes je Bocaccio symbolem celé jedné generace. Dodnes připomíná bohémské časy, v nichž vznikaly mnohé skvosty světové literatury.
Navštívenka klubu Bocaccio s charakteristickým secesně laděným B, které
vytvořili Toni Miserachs a Xavier Regàs (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

2. 4. 2017

Demetri Ribes i Marco

Ačkoliv je modernisme takřka výhradně katalánskou záležitostí, jedním z jeho zajímavých a dnes dost pozapomenutých představitelů byl i valencijský rodák Demetri Ribes i Marco (1875-1921). Svá studia začal v Barceloně, nakonec ale pro další profesionální směřování zvolil Madrid, kde své snažení ukončil doktorátem v roce 1902. V tom samém roce se stal hlavním architektem železniční společnosti Compañía de los Caminos de Hierro del Norte de España, pro kterou pracoval až do své značně předčasné smrti v roce 1921. Demetri Ribes tak proslul zejména návrhy železničních stanic (BCN, Valencie, Madrid, Vic), z nichž dvě jsou doposud emblematickou součástí největších měst v katalánsky mluvících oblastech.

Nádražní budova Estació del Nord, Valencie (Foto: valenciaarenaycal.blogspot.com)

Demetri Ribes se zabýval převážně návrhy průmyslových staveb (nádraží, sklady, dílny, doky, garáže). Na Pyrenejském poloostrově byl jedním z prvních architektů, kteří pro své stavby využívali železobeton. Dalším charakteristickým rysem jeho tvorby byla inspirace vídeňskou secesí, především pak dílem rakouského architekta a urbanisty Otto Wagnera. Ačkoliv se část jeho staveb dnešních dnů nedočkala a další část je v podstatě neznámá, bývá Ribes považován za jednoho z nejdůležitějších valencijských architektů 20. století.

V roce 1912 vzniklo v Barceloně podle Ribesova projektu rozšíření již existujícího vlakového nádraží Estació del Nord, odkud vyjížděly vlaky směr Lleida a Zaragoza. V dnešní době už tato budova svému účelu dávno neslouží. Koleje byly umístěny pod zem a staré nádraží nahradila podzemní stanice Arc de Triomf. I tak má ale stavba své zajímavé využití - dnes slouží zčásti jako sídlo městské policie a zčásti jako tělocvična, v níž se mimo jiné hrál i olympijský turnaj ve stolním tenisu v roce 1992. Část původního nádražního komplexu je dnes proměněna v přilehlý park. No a jedna z menších částí budovy aktuálně funguje jako zázemí hlavního barcelonského autobusového nádraží. Nejznámější Ribesova stavba se ale nachází v jeho rodné Valencii. I tady měl místní architekt "na svědomí" vlakové nádraží Estació del Nord, které bylo stavěno v letech 1906-1917. Modernistická budova na carrer Xàtiva dodnes patří k nejvýraznějším valencijským stavbám a zároveň stále slouží svému původnímu účelu - být železniční vstupní branou do města. Na mozaikové výzdobě se podílel další významný valencijský představitel modernisme, Lluís Bru i Salelles (1868-1952).

Budova Estació del Nord, Barcelona - dnes autobusové nádraží (Foto: kgbgirl.wordpress.com)

1. 4. 2017

Alexandre Soler i March

Alexandre Soler i March
(Foto: www.civtat.cat)
Alexandre Soler i March (1873-1949) se zásahem osudu spíše náhodou narodil v Barceloně, kam se jeho rodina v té době uchýlila před probíhající karlistickou válkou. Rodina však pocházela z Manresy, kam se roku 1876 opět vrátila. Zbytek dětství a mládí tedy Alexandre Soler prožil v Manrese a po krátkém čase v Madridu nakonec zakotvil na studiích architektury v Barceloně. 

Jedním z jeho profesorů v katalánské metropoli je i slavný architekt Lluís Domènech i Montaner, v jehož ateliéru Soler záhy začíná získávat první zkušenosti. Během studií se seznámí s barcelonským rodákem Franceskem Guàrdiou (1880-1940), s nímž později spolupracuje na několika významných projektech. Titul architekta získal v roce 1899 a o rok později už začíná jeho bezmála padesátiletá pracovní dráha. Mnoho projektů řešil v již zmiňované Manrese a okolí, nicméně po několik let byl též obecním architektem ve městech Berga a Gironella. Ani tehdy ale zcela neopustil akademický svět. V letech 1931-1936 byl ředitelem své alma mater, od roku 1933 působil též v roli prezidenta Asociace katalánských architektů. Proslul jako velký znalec katalánského středověkého umění.

Mercat Central ve Valencii (Foto: www.flickr.com)
Počátek španělské občanské války (1936) pro něj znamenal konec ve všech veřejných funkcích, o rok později uprchl do římského exilu. Do Katalánska se vrátil hned po skončení války v roce 1939, avšak kvůli své republikánské minulosti měl značné problémy s režimem, a tak poslední desetiletí svého života dosti strádal. Jeho tvorba spadá po dva hlavní architektonické styly počátku 20. stol. v Katalánsku, tedy do modernismu a eklekticismu. V rámci modernismu proslul především jako žák a spolupracovník Lluíse Domènecha i Montanera, nicméně i v rámci vlastní praxe navrhl několik emblematických staveb. Jak už bylo řečeno, značná část jím projektovaných staveb se nachází v Gironelle a Manrese. Z těch nejvýznamnějších jmenujme Torre de Cal Bassacs (Gironella, 1900), Klášter sv. Kláry (Manresa, 1904), modernistickou továrnu Farinera Albareda (Manresa, 1909) či již silně noucentistickou Casa Sitjes (Manresa, 1925).

Dvě zajímavé budovy zanechal i v Barceloně a Valencii. V Katalánské metropoli se jedná o Casa Heribert Pons, modernistický palác na ulici Rambla de Catalunya, který vytvořil na zakázku pro jednoho známého podnikatele z Manresy. Mnozí o tomto díle tvrdí, že jde o nejlepší katalánský příklad inspirace vídeňskou secesí. Palác byl vystavěn v letech 1907-1909, v průběhu 30. let 20. stol. pak prošel rekonstrukcí. Dnes je sídlem katalánského ministerstva financí. Solerovým nejslavnějším projektem však byla stavba hlavního valencijského trhu, Mercat Central. Na něm spolupracoval s již zmiňovaným kamarádem ze studií Franceskem Guàrdiou. Společně prezentovali projekt ve veřejném konkurzu v roce 1910, kvůli byrokratickým průtahům se však začalo stavět až roku 1914 a celé dílo bylo dokončeno až v roce 1928 pod vedením valencijského architekta Enrika Viedmy. Jednoznačně secesní Mercat Central dodnes patří k nejnavštěvovanějším a nejcharakterističtějším stavbám centra Valencie.

Casa Sitjes, Manresa (Foto: wikipedia.org)