28. 12. 2017

Joaquim Sorolla

Joaquim Sorolla i Bastida (1863-1923) byl významným valencijským malířem a představitelem stylu zvaného luminismus, ačkoliv často bývá chybně řazen k impresionistům. Díky své schopnosti zachytit středomořské světlo patřil ve své době k velmi ceněným malířům, proto se na rozdíl od řady svých kolegů dokázal malováním vcelku jednoduše uživit.

Pescadoras valencianas (1903)

Sorolla se narodil v únoru 1863 ve Valencii. O rok později se narodila jeho sestra Concha, avšak rodinné štěstí trvalo jen krátce. Oba rodiče podlehli epidemii cholery v roce 1865, dětí se proto ujala jejich teta z matčiny strany. První skutečný kontakt s uměním zažil 14letý Sorolla v dílně sochaře Cayetana Capuze, k němuž chodil na večerní hodiny kresby. Coby slibný talent následně v letech 1878-1881 navštěvoval uměleckou školu Escuela de Bellas Artes de San Carlos ve Valencii, zatímco po večerech pomáhal svému strýci v jeho zámečnické dílně. Ve škole se přes spolužáka seznámí s fotografem Antoniem Garcíou Pérezem, jenž ho později nechá tvořit ve svém ateliéru a ještě později se stane jeho tchánem, neboť Sorolla se roku 1888 ožení s jeho dcerou Clotilde. Ihned po škole je jeho tvorba oceněna v několika menších soutěžích, ale výrazný průlom pro něj znamená až rok 1884, kdy od valencijské provinční rady získá tříletý stipendijní pobyt v Římě. Během té doby se občas vrací do rodné Valencie, ale zejména stráví půl roku (1885) v Paříži, kde se seznamuje s tvorbou předních impresionistů, ačkoliv větší dojem v něm zanechají díla méně známých malířů (Jules Bastien-Lepage, Adolf von Menzel).

V roce 1890 se usadí v Madridu a do pár let se dostaví první mezinárodní úspěchy z výstav v Mnichově, Paříži, Vídni a Chicagu. Roku 1895 se potvrzuje, že jeho talentu důvěřují i zástupci světových muzeí - obraz La vuelta de la pesca je zakoupen Musée du Luxembourg v Paříži a obraz Aún dicen que el pescado es caro pro změnu získá Museo de Arte Moderno v Madridu. Jeho zahraniční kredit stoupne po dalších evropských výstavách (Berlín, Vídeň, Benátky), avšak skutečně celosvětově ho proslaví až ocenění obrazu Triste herencia na Světové výstavě v Paříži (1900). Jak jsme si nemohli nevšimnout, zejména tato první etapa Sorollovy tvorby je silně spjata se zachycením rybářského života na valencijském pobřeží. Zajímavým úkazem jeho tvorby je však i velké nadšení pro velkoformátové obrazy, což u této tematiky nebývá zvykem. Pařížský úspěch mu otevře dveře i ve zbývajících zemích západního světa. Roku 1908 vystavuje v Grafton Galleries v Londýně a o rok později se na několik měsíců přesune do USA, kde vystavuje v New Yorku, Buffalu a Bostonu a mimo jiné portrétuje i tehdejšího prezidenta Tafta.

Madre (1895)

Právě ve Spojených státech je v dalších letech velmi oblíbený a dostává zakázky ze všech stran, díky čemuž si mezitím v Madridu staví rodinné sídlo. Až do roku 1919 ho bude zaměstnávat zakázka newyorské Hispanic Society, která mu svěřila výzdobu svého sídla. Sorolla má za úkol namalovat 14 velkých pláten zobrazujících různé španělské kraje. Tato práce ho nutí hodně cestovat nejen do USA nýbrž po celém Španělsku, zároveň ho ale silně vyčerpá. Jako ve své době jeden z nejváženějších malířů taktéž vyučuje na královské akademii výtvarného umění ve španělské metropoli. V roce 1920, jen rok po dokončení velké zakázky pro Hispanic Society, částečně ochrne, čímž jeho malířská dráha končí. Umírá o tři roky později ve vesnici Cercedilla poblíž Madridu. Sál Hispanic Society, v němž se nacházejí jeho plátna, byl zcela dokončen a inaugurován až roku 1926. Jak už bylo výše zmíněno, Sorolla vynikal zejména při ztvárňování pobřežní krajiny; byl znám též jako vynikající portrétista. Ačkoliv vycházel z impresionismu, díky skvělé práci se světlem ve svých obrazech bývá řazen spíše do proudu známého jako luminismus. Ve své době byl velmi uznávaný a jeho tvorba mu umožnila blahobytný život; dnes je však vedle mnoha jiných španělských malířů 19. a 20. století spíše méně známým autorem. Museo Sorolla se od roku 1932 nachází v umělcově madridské vile na adrese Paseo del General Martínez Campos, 37.

27. 12. 2017

Carles Capdevila

Carles Capdevila se narodil 13. srpna 1965 v Hostalets de Balenyà. Už během středoškolských studií přičichl k moderování v lokálním Ràdio Pista, kde si nejspíš poprvé ujasnil, že by rád setrvat v mediálním světě. Později vystudoval filosofii a novinařinu, načež jeho první profesionální kroky směřovaly do společenské rubriky deníku Avui. Brzy se vypracoval do role šéfa této sekce; v deníku Avui zároveň poznal svou budoucí životní partnerku a matku jeho čtyř dětí, novinářku Evu Piquer.



V roce 1991 stál u zrodu krátké avšak důležité iniciativy pod názvem Diari de la Pau - týdeník, který vycházel v průběhu války v Perském zálivu coby alternativa ke zpravodajství velkých španělských deníků, které záměrně zamlčovaly kritické pohledy na tento válečný konflikt. Léta 1992-1994 strávil spolu s manželkou v New Yorku, kde oba působili coby zahraniční zpravodajové. Capdevila v bytě na Manhattanu během té doby napsal též zajímavou knihu Nova York a la catalana, jež pojednává o spojení největšího amerického města s Katalánskem. Po návratu do Barcelony působí kupříkladu jako humorista na Catalunya Ràdio, režisér a scénárista v TV3 a později jako komentátor a sloupkař spolupracuje s většinou katalánských deníků (Avui, El Periódico, El 9 Nou). Zejména v rámci své rozhlasové dráhy proslul coby velký propagátor důrazu na vzdělávání - v této oblasti se stal v Katalánsku jednoznačně jedním z největších odborníků a často na téma vzdělávání přednášel.

Do povědomí takřka celého Katalánska se však dostal až v roce 2010, kdy stál u zrodu deníku Ara. Ve chvíli tvrdé ekonomické krize, kdy většina odborníků předvídala papírovým médiím brzký zánik a kdy se řada tradičních periodik začala potácet na hranici bankrotu, vznikla v Katalánsku tato novinářská iniciativa, která do určité míry dokázala zareagovat i na měnící se politické klima v souvislosti s rozsudkem španělského ústavního soudu ohledně Katalánského autonomního statutu. Ara tak vznikl coby prokatalánsky orientovaný deník a Carles Capdevila se stal jeho prvním šéfredaktorem. Tuto funkci zastával až do konce listopadu 2015, kdy se jí vzdal ze zdravotních důvodů. Od té chvíle napnul veškeré své síly na boj s rakovinou tlustého střeva. V následujících měsících vystupuje po Katalánsku s humoristickými monology na téma vzdělávání dětí, taktéž se mu dostává pozornosti v podobě zisku některých novinářských cen. Na jaře 2017 ještě stihl vydat soubor nejlepších článků a zamyšlení pod názvem La vida que aprenc, která se stala jednou z nejprodávanějších katalánských knih tohoto roku. Svůj boj se zákeřnou nemocí prohrál 1. června 2017.



25. 12. 2017

Legendární barcelonské chumelenice

Katalánsko je poměrně hornaté, takže na sníh v zimě tu jsou zvyklí, nicméně na katalánské pobřeží zavítá sněhová nadílka jen sporadicky. Ačkoliv na nejvyšším barcelonském kopci Tibidabo se nějaký ten sněžný poprašek vyskytne v podstatě každou druhou zimu, zažít kupříkladu v Barceloně skutečnou sněhovou vánici, to chce opravdu velké štěstí. Dnes si ostatně připomínáme již 55 let od tzv. vánice století, která Barcelonu a další pobřežní města zcela paralyzovala o Vánocích roku 1962. V následujících odstavcích si připomeneme ty nejbájnější barcelonské chumelenice poslední doby.

Zasněžená Rambla, prosinec 1962 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
1887
Ačkoliv dnes již na světě není žádný její pamětník, dle dobových zpráv víme, že zima 1886/87 byla v Barceloně opravdu krušná. Okolo Vánoc teplota v centru města spadla až k -3°C a na počátku roku 1887 dokonce až k -5°C. Pořádná sněhová nadílka se přesto dostavila až v únoru. Sníh ve vzduchu začal poletovat nejprve okolo třetí hodiny odpolední, během noci pak vánice nabrala na intenzitě, a tak se 11. února Barcelona probrala zasypaná více než půl metrem sněhu. V okolí města naměřili dokonce 85 cm. Život v silně průmyslovém městě se na den zastavil a do ulic vyráželi jen ti největší zvědavci, novináři či umělci, kteří se snažili onu netradiční meteorologickou událost zachytit pro příští generace. A samozřejmě děti, které se zcela instinktivně začaly věnovat taktéž legendárním koulovačkám. Od 13. února už se počasí opět normalizovalo a s pomocí deště byl veškerý sníh po pár dnech pryč. Vzpomínka ale zůstala a dodnes je vánice z roku 1887 považována za tu největší, která město postihla v 19. století (další relativně významné chumelenice se odehrály v letech 1854, 1883 a 1899).

1914

Další velká vánice na sebe nechala čekat takřka 30 let. V lednu 1906 či v únoru 1909 sice v Barceloně lehce zasněžilo, ale bílá nadílka se vždy během pár hodin rozpustila. Avšak 15. ledna 1914 napadlo celých 24 cm v samotném centru města. Podle dobových kronik sněžilo prakticky celý den a teploty zůstaly pod bodem mrazu. Jak podotýká i historik Dani Corijo na své stránce Altres Barcelones, tato událost ponoukla několik sportovních spolků té doby zorganizovat o den později na pohoří Collserola malou lidovou zimní olympiádu. Toho roku totiž paradoxně napadlo relativně málo sněhu v Pyrenejích, takže na tamních svazích se daný rok příliš nelyžovalo. Lyžařské a sáňkařské závody se tak zcela nezvykle přesunuly do barcelonské čtvrti Vallvidrera. Ke 20 cm sněhu napadlo v Barceloně taktéž v prosinci 1920 a únoru 1924, ale vzhledem k teplotám se příliš dlouho neudržel.



1938
Velmi nepříjemné třídenní sněžení zažila katalánské metropole v půlce února 1938. Zemi stále ještě sužovala občanská válka, a tak pokrývka o více než 13 centimetrech ještě ztížila už tak složité fungování bojujícího města. Podle dobového tisku dorazily tehdy do Katalánska nízké teploty prouděním od Severního moře a ze středu Evropy. V horských oblastech teploty dosahovaly až -10°C, avšak po několikadenním sněžení přišla poměrně rychlá obleva. O čtyři roky později spadlo v centru města takřka 10 cm sněhu. Určitý příděl se očekával i v únoru 1956, kdy Katalánsko zažilo asi nejintenzivnější mrazy ve 20. století. Skoro celý týden v Barceloně panovaly teploty pod bodem mrazu, ale nasněžilo dohromady jen okolo 5 cm.

1962
V noci ze 24. na 25. prosince 1962 katalánské pobřeží navštívila sněhová vánice, která je dodnes považována za tu největší v celém 20. století. Zasáhla celé Katalánsko, ale největší množství sněhu zasáhlo především oblast pobřeží a Vallès (kde na některých místech spadlo přes metr sněhu a teploty klesly až k -15°C). V Barceloně pak tato zcela výjimečná chumelenice zanechala mezi 50 a 100 cm sněhu v závislosti na čtvrti. Město nebylo na něco takového absolutně vůbec připraveno. Sníh navíc doprovázely teploty lehce pod bodem mrazu, takže sněhová pokrývka zdobila barcelonské ulice několik dní. Kterak na tehdejší vánici vzpomíná Josep Maria Cadena, město se ponořilo do neskutečného ticha a následně do obrovského chaosu, který ostatně provází takřka každé výraznější sněžení v těchto zeměpisných šířkách. Několik dní nic pořádně nefungovalo. Řada aut zůstala uvězněná pod nánosy sněhu, barcelonské letiště bylo na čtyři dny uzavřeno, neboť přistávací dráha zmizela pod půl metrem sněhu. Hrdinou se tehdy stal  Andreu Claret Casadessús (1908-2005), bývalý republikán žijící v andorrském exilu, jehož pozvall zoufalý barcelonský starosta Porcioles. V Barceloně totiž poměrně logicky neexistovaly sypače či frézy, a tak nejbližším místem, kde je hledat, se stala na sníh vždy připravená Andorra.

Claret z Andorry putoval 24 hodin v čele kolony 13 odklízecích vozů, které po cestě vysvobodily údajně až 3 000 ve sněhu uvězněných aut. I díky příznivému klimatu a teplému větru od jihu se asi po pěti dnech podařilo odklidit sníh ze všech barcelonských ulic. Fascinující záběry z oné nadílky ostatně můžete zhlédnout i v následujícím videu tak, jak je zdokumentoval tehdejší frankistický filmový zpravodaj NO-DO. Někteří také dodnes vzpomínají na sousedy, kteří se po ulicích Balmes či Avinguda de Tibidabo vydávali směrem do centra na lyžích. Jako perličku dodejme, že necelých 40 dní poté, na počátku února 1963 postihla výše položenou část města další osmicentimetrová nadílka, která se však dlouho neudržela.



1983
Chumelení v únoru 1983 nebylo ani tak významné svou intenzitou jako spíše rozložením do několika dní. 8. února krátká sněhová bouře zasáhne jen výše položené čtvrti, zatímco o dva dny později už sněží v celém městě a kupříkladu na letišti El Prat spadne až 15 cm sněhu. Další sněžná epizoda pak následuje ještě v noci ze 12. na 13. února, kdy spadne asi 5 cm. Docela zajímavým úkazem je pak situace z 1. března 1993, kdy ve čtvrtích jako Sarrià, Montbau či Horta spadne až 15 cm sněhu, zatímco v Eixamplu, Barcelonetě či Poble Nou jen prší.

1999
Velice překvapivá byla krátká sněžná epizoda z 21. listopadu 1999. Chladný vzduch ze Sibiře přinesl do Katalánska zimu nečekaně již na podzim - naposledy v katalánské metropoli v listopadu sněžilo roku 1930. Nečekaná kalamita se dotkla zejména silniční a letecké dopravy. Některé silnice musely být uzavřeny a lety z barcelonského letiště se výrazně opozdily. Vše ale bylo otázkou jediného dopoledne. Ještě do soumraku už po sněhu nebylo ani vidu ani slechu.

2010
8. březen 2010 - doposud poslední velká sněhová nadílka v Barceloně a okolí a podle mnohých ta největší od bájného roku 1962. Zasáhla především sever Katalánska a na některých místech nechala i 70 cm čerstvě napadaného sněhu. Ve výše položených barcelonských čtvrtích (Vall d'Hebron, Sarrià) napadlo až 20 cm, zatímco u pobřeží výše poprašku dosahovala 3-5 cm. Emblematické fotografie zasněžené barcelonské pláže tehdy obletěly svět. Katalánská metropole se ponořila do milého chaosu, který podobné události na jihu vždy doprovází. Z českého pohledu směšná vrstvička sněhu paralyzovala velkou část dopravy, zatímco rozdovádění Barceloňané, kteří v zácpách neuvízli, si užívali krátkých sněhových radovánek, tehdy ještě plných snění o možném pořádání zimní olympiády 2022, jak je patrno z tohoto curlingového videa uprostřed barcelonské ulice. Lepší představu o prozatím poslední velké barcelonské vánici si můžete udělat i z následujícího videa.



23. 12. 2017

Katalánské parlamentní volby 2017

Výsledky katalánských parlamentních voleb prošly se vzpomínkou na události z 1. října celou řadou světových médií. Svým způsobem tak Katalánsko dosáhlo dalšího krůčku k nezávislosti. No schválně, které regionální volby se v posledních letech dokázaly protlačit na titulní strany světových nebo i jenom českých či slovenských deníků? Bavorské? Milánské? Sibiřské či arizonské? Kdepak. Ale ty katalánské ano, jak se ostatně můžete přesvědčit v jen naprosto základním výběru zpráv a reportáží k nim se vztahujících na konci článku. Volby jako takové sice vyhrála prošpanělská strana Ciutadans, nicméně jedině blok stran zastávajících nezávislost má reálnou šanci na sestavení vlády. Oproti minulým volbám ze září 2015 se vlastně nic moc nezměnilo, avšak přesto nám výsledky těchto předčasných voleb něco málo o budoucnosti katalánsko-španělských vztahů prozradily.


Počty mandátů v nově zvoleném katalánském parlamentu (Foto: www.parlament.cat)

Pakliže si máme jen krátce okomentovat výsledky jednotlivých stran (viz graf výše), k jedinému většímu překvapení došlo na straně zastánců nezávislosti. Žádný z předvolebních průzkumů nedával tak vysoké šance kandidátce vedené premiérem v exilu, Carlesem Puigdemontem. Ačkoliv Junts per Catalunya (JxC) v posledních týdnech neustále rostla, všechny předpovědi jí přisuzovaly nižší počet mandátů než ERC, jejím kolegům z vlády. Nicméně nepříliš zvládnutá kampaň ERC, které se nemohl účastnit její lídr Oriol Junqueras (ve vazbě), a naopak brilantní strategie premiéra Puigdemonta nakonec dokázala přilákat více zastánců nezávislosti právě na slib znovudosazení Madridem odvolané vlády. Jak velký odliv to byl, nedokážeme ještě přesně říct, ale nejspíš docela velký, neboť ERC přeci jen těžila z dalšího přesunu hlasů směrem od CUP. Radikálně levicová a silně anarchisticky orientovaná strana tentokrát propadla a místo minulých deseti křesel jí nyní hlasující přiřkli pouhá čtyři. Je vidět, že zbytečné vyhrocení snah o nezávislost, jež bylo po celou dobu jednoznačně vinou této protisystémové strany, nakonec řadu jejich bývalých voličů odlákala zpět k tradičnější prokatalánské levici. Nicméně tak či onak získal blok JxC, ERC a CUP celkem 70 (34+32+4) křesel, což je dostatek na pokračování dosavadní vlády.


Zároveň je to také jediná možnost vzhledem k rozdělení sil do dvou znepřátelených bloků. Strany hájící jednotu Španělska (Ciutadans, PSC a PP) totiž získaly pouhých 57 (36+17+4) křesel, takže ani případná spolupráce s nevyhraněnou katalánskou pobočkou Podemos (En Comú-Podem, 8 křesel) by k úspěchu nestačila, neboť ke zvolení premiéra a sestavení vlády je třeba 68 mandátů.


Formálním vítězem voleb se stala strana Ciutadans, která v čele s Inés Arrimadas v předvolební kampani doslova zaplavila ulice všech katalánských měst svými plakáty. Ale nebyla to ani tak drahá kampaň, která stála za masivním úspěchem tohoto pár let starého uskupení založeného na základě odporu ke katalánské jazykové politice. Kromě drahé kampaně, velké přítomnosti v médiích a účelově publikovaným průzkumům šlo především o dva klíčové faktory. Prvním z nich byl již před volbami zmiňovaný faktor volební účasti, která se nakonec vyšplhala k 79 %. Potvrdilo se tedy to, že k těmto regionálním volbám dorazili lidé, kteří k nim obvykle nechodí. A z větší části šlo o mladou generaci, která nemá příliš vyhraněnou katalánskou identitu a vidí v Ciutadans možnost energické, prozatím žádným skandálem nepoznamenané volby, která dokáže jinak poměrně tristní situaci mladé generace ve Španělsku nějakým způsobem změnit. Druhým důležitým faktorem pak bylo pak vyzobání velké části hlasů katalánské pobočky Lidové strany (PPC). Ta v posledních 20 letech pravidelně získávala okolo 10-13 % hlasů (12-19 křesel), ačkoliv ve volbách 2015 to bylo jen 8,5 % a 11 křesel. Letošní vskutku trapný výsledek 4,2 % a pouhé 4 mandáty je víc než známý. 


Lidová strana volby jasně prohrála a její lídr, Xavier García Albiol, se stal symbolem volebního smolaře. Pád jeho strany nádherně dokresluje případ Albiolova domovského města Badalony. Albiol zde byl v letech 2011-2015 starostou a ještě v minulých regionálních volbách zde PPC získala takřka 23 % hlasů. Letos to nebylo ani 9 %. PPC přišla v Katalánsku oproti volbám 2015 o takřka 200 000 hlasů a oproti těm z roku 2012 dokonce o 330 000 hlasů, což je jasným potvrzením katastrofické politiky Lidové strany vůči Katalánsku. Ačkoliv ani Ciutadans (kteří jsou v některých otázkách mnohem radikálnější) ani PSC nejsou nakloněny katalánské nezávislosti, obě strany přeci jen ve svých dlouhodobých ideových plánech mají návrhy na určitý posun v rámci katalánské autonomie, ať už jde o reformu financování či reformu španělské ústavy. Obě tyto záležitosti jsou v praxi takřka neproveditelné, ale je to zkrátka alespoň nějaká vize. Naproti tomu Lidová strana žádnou vizi pro Katalánsko nemá. Status quo, ideálně v nynější podobě uplatněného článku 155, to je jejich jediná nabídka. Lidová strana totiž na rozdíl od socialistů katalánské hlasy pro úspěch v celostátních volbách zkrátka nepotřebuje, proto se ani nesnaží. Propadák PPC v těchto volbách je tak více než zasloužený. 


Celkově vzato tyto předčasné volby posloužily jako určitý náhrada referenda, i když v něm by byly pouze dvě možnosti, zatímco volby nabízely i třetí variantu v podobě En Comú-Podem. K těm nakonec doputovalo 326 000 hlasů (7,46 %), zatímco dalších 50 000 (více než 1 %) vhodilo svůj hlas marginálním, ekologicky zaměřeným stranám. A to je poměrně významné číslo, když vezmeme v potaz, že pro blok hájící nezávislost hlasovalo celkem 2 079 340 osob, zatímco pro trojici hájící jednotu Španělska 1 902 061 osob. V takovém případě je téměř 400 000 hlasů, které se v otázce nezávislosti jasně nevymezily, poměrně významné množství, které by rozhodovalo. Volební účast takřka 80 % je ostatně podle některých politologů blízko jakémusi technickému stropu účasti - vždy se najde jisté procento lidí, kteří z různých důvodů volit nemohou nebo zkrátka nechtějí. Vysoká účast tedy potvrzuje, že výsledek reflektuje realitu země. Katalánsko je v otázce nezávislosti rozdělené, neboť tentokrát už se ona "tichá většina", jak o ní často mluví lídři prošpanělských stran, skutečně ozvala, avšak ani tak se neukázala být skutečnou většinou. A i když by se mohlo zdát, že po zpackaném vyhlášení nezávislosti někteří zastánci samostatnosti ochladnou, strany hájící nezávislost si v konečném počtu hlasů opět nepatrně polepšily. Ale to je ten známý efekt politiky Lidové strany. Dříve to byla určitá ironie či sarkasmus, ale každým dalším rokem se onen omílaný výrok stává větší a větší pravdou: "Skutečným motorem boje za nezávislost je sama Lidová strana, neboť nikdo jiný nedokázal svou politikou stvořit více zastánců nezávislosti."


A co bude dál? Jak už bylo mnohokrát řečeno, jsme zpátky na začátku. Strany hájící nezávislost sice mohou sestavit vládu, ale i to se nakonec může ukázat být slušným problémem. Do 23. ledna musí být svolán katalánský parlament a nejpozději 6. února by se mělo hlasovat o novém premiérovi. JxC, ERC a CUP sice mají 70 mandátů, jenže prozatím mohou počítat pouze s 62, neboť 8 nově zvolených poslanců je buďto ve vazbě nebo v exilu. A to je problém, neboť za současného stavu nemohou kromě jasně daných situací svůj hlas delegovat. Pobyt ve vězení či v exilu mezi těmito situacemi bohužel není. Proto i novoroční dění v Katalánsku bude jistě bouřlivé, ačkoliv všeobecně vzato se konflikt na nějakou dobu utiší, neboť soupeři si během podzimu vykolíkovali ring a poznali své limity.


Zastánce nezávislosti nyní čeká agenda rozdělená podle našeho názoru do tří fází. V první fázi bude třeba bedlivě pozorovat lednové dění a schopnost dát dohromady skutečně efektivních 68-70 hlasů v katalánském parlamentu. A hned poté, či spíše ještě předtím, se snažit o zmírnění účinků soudního rozměru celého problému. Hned po volbách totiž španělské soudy obvinily další katalánské politiky, takže jejich lednové výslechy mohou teoreticky zemi přinést další politické vězně (zde se hodí, coby dokonalý popis aktuální situace, zmínit pichlavý výrok katalánského politika za ERC Gabriela Rufiána, který na svém Twitteru napsal, že v současnosti je ve španělských vězeních více katalánských politických vězňů, než je poslanců Lidové strany v katalánském parlamentu). V první fázi tedy budou mít zastánci nezávislosti co dělat s roztáčející se soudní mašinérií. V druhé fázi pak půjde o nápravu škod, které v katalánských institucích zanechala aplikace článku 155 šp. ústavy. Nová vláda jistě bude chtít znovu uvést do provozu některé zrušené autonomní struktury (např. zahraniční delegace) či provést personální změny (např. návrat majora Trapera do čela Mossos d'Esquadra). A teprve až ve třetí fázi - tedy za několik měsíců nejdříve - se na stůl dostane otázka nezávislosti. Do té doby se strany budou muset zamyslet nad novými přístupy a strategiemi komunikace. A zejména komunikace směrem do zahraničí, neboť je takřka jisté, že dokud bude ve Španělsku vláda PP, žádného dialogu se v dané záležitosti nedočkáme. Zastánci nezávislosti tak budou muset bojovat zejména na dvou frontách - umět prodat svůj program v zahraničí a zároveň se kvalitní politikou v regionu snažit o další rozšíření řad svých stoupenců. Protože prozatím mohou počítat skutečně jen s přibližnou polovinou všech obyvatel Katalánska. A to k uskutečnění nezávislosti rozhodně nestačí.



Street art v barcelonských ulicích. Polibek smrti? (Foto: La Vanguardia)

Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských a světových médií:

19. 12. 2017

Další předčasné volby: Zpět na začátek?

K dalším předčasným regionálním volbám vedly říjnové události v Katalánsku. 21. prosince 2017 půjdou obyvatelé Katalánska opět k urnám, aby si zvolili nové poslance a s nimi i novou vládu. Předvolební kampaň, nesoucí se v ryze emočním duchu, dává jasně tušit, že tyto regionální volby budou jakýmsi reparátem voleb posledních, zamýšlených coby plebiscitní. Ve hře je sice hodně, ale paradoxně jen velmi málo se rozhodne právě v zítřejší volbě.

VYSTŘÍZLIVĚNÍ
Po říjnových událostech, které vyvrcholily tolik očekávanou proklamací republiky a tolikrát podceňovanou následnou ztrátou autonomie, zastánci nezávislosti vystřízlivěli. Neschopnost politického dialogu ze strany španělské vlády celý konflikt vyeskalovala do nečekaných výšin, ale zároveň nám všem posloužila k odhalení karet obou soupeřů. A vyšlo najevo, že Španělsko v tomto souboji třímá skutečně všechna esa i žolíky. Naproti tomu katalánská vláda nebyla během dvouleté přípravy schopna nejen zajistit základní struktury státu, ale žalostně selhala i v otázce zahraniční diplomacie. Katalánsko sice disponovalo množstvím delegací (ambasád) po celé Evropě, avšak ty zejména v otázce propagace katalánské nezávislosti zcela selhaly. Jedna delegace měla často na starosti několik států, avšak nedokázala si v nich najít dostatečně kvalitní spolupracovníky. Nedokázala proniknout do vyšších politických pater, kde by mohla lobbovat za katalánské zájmy i v otázce mezinárodní podpory. Již dopředu pak byla rozhodnuta hra ve sféře čisté síly. Katalánsko logicky nemá vlastní armádu, byť disponuje slušně vycvičenými a schopnými policejními složkami, avšak celá podstata katalánských snah o nezávislost má ryze pacifistický charakter.

Sám Carles Puigdemont to v jednom rozhovoru dokonale popsal - nejprve pacifismus, pak teprve boj za nezávislost. Znovu se tedy vracíme k otázce, která byla svým způsobem tabu, ale pokládá si ji už i řada Katalánců: Jsme za nezávislost ochotni umírat? Odpověď je nasnadě. Taktiku katalánské vlády nedávno poměrně přesně okomentoval politolog José Fernández Albertos, podle něhož se dalo předpokládat, že španělská vláda na pořádání referenda zareaguje tak, jak zareagovala, tedy silou. Zastánci nezávislosti poznali sociální a ekonomické limity svého snu a pochopili, že konečné řešení je najednou v nedohlednu. Podle Fernándeze katalánská vláda přišla o veškerou mezinárodní podporu svou akcentací ekonomického rozměru celého problému. Pokud by boj za nezávislost dokázala lépe propojit kupříkladu s otázkou reálného ohrožení katalánštiny, byla by reakce z Evropy nejspíš o malý kousek vstřícnější, než když je celá záležitost prezentována sloganem "Španělsko nás okrádá", na což ostatní státy nahlížejí pouze jako na projev nesolidarity. Tato skutečnost je tedy i jedním z důvodů, proč se všechny evropské státy ke Katalánsku obrátily zády. Jako v historii už mockrát, i tentokráte se katalánská vládní garnitura marně a naivně spoléhala na pomoc zvenčí. A ta nepřišla.

ŠPANĚLSKÁ DEMOKRACIE
Ačkoliv toto kolo zastánci nezávislosti prohráli, podzimní vývoj celého konfliktu naplno odhalil docela nehezké tendence v chápání demokracie z pohledu španělského státu. Vláda Lidové strany v rámci ochrany svých zájmů plně využila všechny prostředky, které jí španělský stát nabízí. Velmi patrné to je v posledních týdnech zejména v justici, kde už opravdu jen velmi naivní člověk může hájit neprovázanost španělské výkonné a soudní moci. Silně se v posledních dnech projevuje též předvolební cenzura, jejímž synonymem se stal prakticky plošný zákaz žluté barvy, kterou si uzurpovali zastánci nezávislosti coby připomínku svých uvězněných lídrů (ačkoliv Katalánci jsou vynalézaví!). Přemaluje španělská pošta své schránky? O mediálním tlaku na TV3 a Catalunya Ràdio netřeba mluvit. V jiném historickém kontextu by Španělsko za tento přístup možná pykalo, ale to dnes ve značně rozporuplném pojetí konceptu národního státu a evropských idejí ze stran evropských elit nehrozí. Ať už za podzimní střet může kdokoliv, celý konflikt ukázal některé slabiny španělské demokracie.

Volební průzkum uveřejněný 18. prosince 2017 ve skotském deníku The National (Foto: www.thenational.scot)
Volební průzkum uveřejněný 19. prosince 2017 v deníku El Periòdic d'Andorra (Foto: www.elperiodic.ad)

VOLEBNÍ ÚČAST
Ale zpět k volbám. V nich bude pravděpodobně zcela klíčovou záležitostí volební účast. Již ta minulá byla rekordní (takřka 75 %), ale podle mnohých průzkumů se tentokrát můžeme dočkat až 85% účasti, což by nakonec mohlo odpovídat jakémusi "plebiscitnímu" pojetí těchto voleb. Volební účast v sobě nese jeden důležitý aspekt. Zdá se, že tyto regionální volby a značně emotivní kampaň s nimi spojená dokážou k urnám přitáhnout řadu lidí, kteří se obvykle tohoto typu voleb neúčastní. Pro zastánce nezávislosti je to však spíš zlá zpráva, neboť většina politologů se shoduje na tom, že profil takového voliče odpovídá spíše oné mytické "tiché většině", na kterou se často odkazují zastánci španělské jednoty. Jinými slovy: očekává se, že větší část takto zmobilizovaných voličů podpoří právě strany hájící jednotu Španělska, neboť zastánci nezávislosti v posledních letech k urnám chodí takřka bez výjimky. Alespoň takové jsou odhady.

CIUTADANS

Vysoká účast je důležitá i pro splnění další části letošních předvolebních průzkumů. Zastánci nezávislosti totiž v uplynulých týdnech jaksi znenadání začali panikařit při pohledu na strmý vzestup strany Ciutadans, které některé volební modely dokonce předpovídají vítězství. Ciutadans a předvolební průzkumy - to je ostatně kapitola sama pro sebe. Strana má vynikající kontakty v mediálním světě a rozhodně by to nebylo poprvé, kdy řada médií záměrně nafukuje volební preference právě této strany. Svůj účel to totiž často splní, neboť takto se kandidatura Ciutadans bude jevit jako ta, která má šanci posbírat skutečně mnoho hlasů, a proto k sobě může přilákat dosud nerozhodnuté voliče. Zároveň je ale pravda, že takřka všechny průzkumy ukazují jasnou tendenci přesunu voličů PPC k Ciutadans. Lidová strana podle všeho dosáhne naprostého volebního propadáku a její zastoupení v katalánském parlamentu klidně může být marginálních 5 křesel, nicméně tito voliči přejdou takřka bez výjimky právě k Ciutadans, pro které jsou zatím každé předčasné volby důvodem k radosti, neboť jim pravidelně přinášejí historická maxima. Sluší se též dodat, že strana letos na volební klání vynaložila nejvíce prostředků ze všech katalánských formací a z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že jejich kandidátka na premiérský post, Inés Arrimadas, je vidět opravdu ve všech částech regionu.

KDO TEDY ZVÍTĚZÍ?
Celá předvolební kampaň se logicky nesla v duchu jediného tématu. V tomto ohledu je katalánská společnost skutečně rozdělená na "my" a "oni". Zatímco ERC, Junts per Catalunya a CUP coby dosavadní vládní blok hájí ideu katalánské nezávislosti, PPC, PSC a Ciutadans stojí jednoznačně za jednotným Španělskem a zároveň jde o strany, které podpořili uplatnění článku 155 šp. ústavy, který na několik týdnů prakticky zlikvidoval katalánskou autonomii. A samozřejmě tu máme ještě En Comú-Podem, stále sveřepě hájící svou pozici někde mezi oběma bloky. Pokud se opravdu většina voličů bude ochotná profilovat jen z hlediska zásadního tématu, dá se očekávat, že En Comú-Podem určitou část hlasů ztratí ve prospěch PSC či ERC. Alespoň většina předvolebních průzkumů věštila tomuto seskupení určité ztráty oproti volbám 2015. Jak už bylo řečeno, předvolebním průzkumům ve španělském či katalánském tisku neradno věřit, takže tento článek ilustrujeme "zakázanými" průzkumy, které zveřejnily zahraniční deníky (na území Španělska bylo v rámci zvyklostí dovoleno publikovat poslední průzkumy v pátek). Jde o nejčerstvější informace a zároveň o relativně důvěryhodné zdroje. Podle většiny průzkumů by strany hájící katalánskou nezávislost mohly obhájit těsnou většinu v parlamentu,a však jak už bylo řečeno výše, těmito odhady může dosti zamíchat nečekaně vysoká účast.

CO BUDE DÁL?
Volby jsou ale jen jedním malým krůčkem, který rozdá karty pro následující měsíce. Jak bude probíhat povolební jednání, je zase další otázka. Ačkoliv na první pohled vypadá tábor zastánců nezávislosti poněkud kompaktněji, už jen samotný fakt, že do volebního klání šly všechny tři strany samy za sebe toho mnoho dobrého o soudržnosti bloku nevypovídá. Každopádně zástupci ERC, Junts per Catalunya a CUP už nyní znají limity svého volebního programu (ačkoliv zejména CUP si to zaslepeně odmítá připustit), takže je velkou otázkou, jakým směrem dokážou přeorientovat své síly. Případné vítězství zastánců španělské jednoty by to se sestavováním vlády mohlo mít těžší. Lídři zmiňovaných stran se prozatím silně vymezují i sobě navzájem, i když zejména v případě aplikace článku 155 tyto strany předvedly nebývalou shodu. Většina předvolebních průzkumů však naznačuje, že jejich zásadním problémem by mohl být spíše nedostatek křesel, aby se jim podařilo získat většinu v katalánském parlamentu. Možná tak tentokrát přeci jen klíčovou roli sehraje ten, kdo se o ni hlásí ze všech nejméně...


P.S.: Nemůžeme nezmínit zajímavou zprávu z pondělního vydání madridského deníku ABC (El cupo catalán destruiría 234.000 empleos en el resto de España). Ačkoliv je třeba brát některá tvrzení v ní obsažená s rezervou, jde o docela výstižný náhled na to, proč španělská vláda nikdy Katalánsku nedovolí ekonomický koncert po vzoru Baskicka či Navarry. Z uvedených dat totiž jasně vyplývá, že tento způsob financování je pro Španělsko snad ještě méně výhodný než katalánská samostatnost. Na otázku financování se jistě v budoucnosti také zaměříme, neboť část povolebního dění se jistě bude ubírat právě tímto směrem.

15. 12. 2017

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první patnáctce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které se u Středozemního moře nacházejí nebo k němu mají velice blízko - Izrael, Španělsko, Francie či Itálie. Ve všech těchto zemích dosahuje podle dat Světové zdravotnické organizace (2015) průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Svým způsobem to platí i pro africké státy ve Středozemí, které, ač nedosahují tak vysokých čísel jako ty evropské, skýtají mnohem větší šance na dlouhý život ve srovnání se zbytkem Afriky.

Ana María Vela Rubio (Foto: La Razón)
Tento dlouhý úvod nás tedy přivádí i do pro nás důležité část Středomoří, tedy do katalánsky mluvících oblastí. Na následujících řádcích se ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob žijících někde na území tzv. Països Catalans. Je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a aktuálně i jedna stále žijící osoba...


  1. ANA MARÍA VELA RUBIO              (29/10/1901 - 15/12/2017)     116 let a 47 dní
  2. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
  3. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
  4. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
  5. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní
  6. ANTONIO URREA HERNÁNDEZ     (18/02/1888 - 15/11/1999)    111 let a 270 dní
  7. DOLORS SUBIRANA COMPTE        (18/07/1897 - 09/11/2008)    111 let a 114 dní
  8. MANOLITA PIÑA RUBIÉS              (24/02/1883 - 11/06/1994)    111 let a 107 dní
  9. REMEI COMPANY VENTURA         (10/02/1903 - 28/05/2014)    111 let a 107 dní
  10. FILOMENA ARÁN FRANQUET       (04/05/1888 - 09/08/1999)    111 let a 97 dní
  11. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ   (31/10/1903 - dosud žije)      114 let

  
Joan Riudavets Moll
(Foto: elpais.com)
Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z Menorky, konkrétně z vesnice Es Migjorn Gran, kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později zastával i místo starosty v rodné vsi. Do důchodu šel v roce 1954. 

Joan Riudavets to z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších osob figuruje okolo 110. příčky, nicméně mezi nejstaršími muži v historii se se svými 114 lety a 81 dny dostal na 7. místo celkově a na 1. místo v Evropě. Jinými slovy, žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan. Ten byl navíc až do své smrti velice aktivní, i ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel 2006) a Josep 102 let, zemřel 2009).

Rekordy v posledních letech pravidelně sbírala i Ana María Vela Rubio - až do 15. prosince 2017 nejstarší obyvatelka Katalánska i celého Španělska (a to i z historického pohledu). Ačkoliv se narodila v andaluském městečku Puente Genil, od 40. let minulého století žila v Katalánsku. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila. I přesto nedávno v domově důchodců ve čtvrti La Verneda v Barceloně oslavila své 116. narozeniny, tehdy už několik měsíců coby nejstarší žijící Evropanka. Nakonec se dožila 116 let a 47 dnů, což ji řadí na celkovou 17. příčku nejstarších osob v historii a zároveň se stala též třetí nejstarší Evropankou všech dob.

Josep Armengol Jover byl zatím vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska. Se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 21. nejstarším mužem v dějinách. Narodil se roku 1881 v Terrasse, zemřel na počátku roku 1994 v Barceloně. Paní Josefa Llovet Llovet je v našem žebříčku na čtvrté pozici, i když zatím stále trochu provizorně. V jejím případě totiž některé dokumenty chybí, nelze tak s jistotou potvrdit její skutečný věk. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella a Dolors Subirana Compte jsou v našem žebříčku jedinými osobami žijícími ve třech stoletích. Obě se narodily na katalánském venkově ve století devatenáctém (Teresa 1898, Dolors 1897) a zemřely ve století jednadvacátém (Teresa 2010, Dolors 2008). Nutno však dodat, že u Teresy Dosaigües nejsou k dispozici všechny dokumenty, které pro uznání dlouhého věku vyžaduje organizace Gerontology Research Group. Mezi obě dámy se na 6. příčku vklínil poslední muž našeho žebříčku, Antonio Urrea Hernández. Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně. Poprvé sem přišel roku 1910 a protože se zamiloval do Katalánky Isabel Tossas-Bordanova, rozhodl se zůstat. Svatbu měli roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. I tak jim ale dosud patří jiný rekord, totiž nejvyšší společný věk v den, kdy první z nich zemřel - jak vidno, recept na dlouhověkost našli oba, v den Isabeliny smrti měli dohromady 208 let a 354 dní (!).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubiés je opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).

Náš žebříček uzavírají Remei Company Ventura, zesnulá v květnu 2014 jako v té době nejstarší žijící Katalánka. S úctyhodnými 111 lety a 97 dny života uzavírá desítku nejstarších osob žijících v Països Catalans Filomena Arán Franquet. Aktuálně je podle mnohých nejstarší žijící osobou původem z Katalánska paní Magdalena Oliver Gabarró, jež 31. října 2017 oslavila své 114. narozeniny. Nicméně i v tomto případě, tak jako je tomu ještě u mnohých velmi starých lidí, chybí zásadní dokumentace, která by tento případ mohla plně verifikovat.

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, zde je na konci roku 2017 nejstarší osobou paní Květoslava Hranošová (narozena 26. ledna 1910), zatímco nejstarší osobou v historii narozenou v českých zemích byla podle dostupných informací rodačka z Chýnova, Marie Míková, která se dožila 112 let a 178 dní; zemřela roku 1994 ve Vídni, kde dlouhé roky předtím pobývala. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se koneckonců opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, víte, kam se přestěhovat.

10. 12. 2017

Cervera

Devítitisícové městečko Cervera je zajímavým tipem na výlet, pokud se nacházíte v katalánské provincii Lleida. Necelou hodinu vlakem od jejího hlavního města totiž naleznete místo s až překvapivě bohatou historií, tajuplné uličky klikatící se kolem monumentálních budov a jedno z aktuálně nejdůležitějších poutních míst pro fanoušky MotoGP.

Cervera za svůj název vděčí nejspíše latinskému výrazu cervaria neboli "zem jelenů". I přesto byla tato oblast v historii většinou civilizací opomíjena a v dobách temného středověku prakticky vylidněna, neboť šlo o nárazníkové pásmo neustálých střetů křesťanů a maurů. První Katalánci se v oblasti dnešního města usídlují v polovině 11. století, nicméně skutečný rozvoj město zažívá až od poloviny století dvanáctého, kdy celá oblast Lleidy definitivně přechází do sféry vlivu barcelonských hrabat. Díky své strategické pozici na kopci s přehledem nad okolní krajinou vzniká první městečko důsledně přilepené k významným městským hradbám. Již od časů vlády krále Jaume I. se pro sídlo cerverské radnice užívá termínu paeria, jenž v katalánském kontextu přísluší ještě radnici v 60 km vzdálené Lleidě. Do kategorie města však byla Cervera povýšena až roku 1702 španělským králem Felipem V. Právě válka o španělské dědictví, v jejímž kontextu se Felipe V. dostal k vládě, po sobě ve městě zanechala pořádnou spoušť. Nicméně místní obyvatelé po bojích přísahali naprostou věrnost španělskému králi a ten je za ni posléze patřičně odměnil tím, že ve městě nechal založit ve své době jedinou katalánskou univerzitu (viz níže).

Přítomnost univerzitních studií (1717-1842) zcela mění ekonomickou orientaci města. Většina z místních 2000 obyvatel se z nevýnosného sektoru zemědělství rychle přeorientuje na služby, kterých další dvě tisícovky studentů budou ve městě po desítky let používat. V průběhu semestru se tak populace Cervery rázem zdvojnásobuje. Po zrušení univerzity v roce 1842 Cervera ekonomicky upadá a situaci příliš nezachraňuje ani vlakové spojení s Lleidou a Barcelonou, které sem dorazí roku 1860. Místní se v té době opět plně orientují na zemědělství, nicméně mšičková kalamita ke konci století znamená další táhlou krizi. Zemědělský sektor ale město živí dodnes, i když v druhé polovině 20. století byla snaha povzbudit zde průmysl, zejména výrobu nábytku, avšak to už je dnes minulostí. Mnohem podrobnější informace o městě nabízí v rozsáhlém článku Enciclopèdia Catalana.

Ještě než se blíže podíváme na dvě nejcharakterističtější záležitosti spojené s tímto poklidným městečkem, musíme zmínit zajímavé a na památky bohaté historické centrum, jímž Cervera láká řadu turistů. Mezi spletitými a někdy velmi tajemně vyhlížejícími uličkami vyniká carrer Major, jež spojuje dvě nejdůležitější náměstí Plaça de Santa Anna a Plaça Major, kde se nachází barokní palác - sídlo místní radnice (Paeria de Cervera) a také gotický kostel Santa Maria de Cervera. Jak již bylo řečeno, největší slávy dosáhla Cervera až na počátku 18. století, nicméně ve městě lze dodnes najít několik připomínek slavných aragonských králů. Přístupná je kupříkladu velká část hradby, jejíž původ sahá do 14. století. Byla postavena na popud krále Pere Cerimonióse, jenž do Cervery v roce 1359 svolal zasedání Corts Catalanes, aby na nich došlo ke vzniku zárodku pozdější katalánské vládní instituce Generalitat. O 110 let později se Cervera taktéž stala místem, kde aragonský král Ferran II. přijal podmínky sňatku s kastilskou princeznou Isabel II., což znamenalo definitivní tečku za suverenitou Aragonské koruny. Paralelně s carrer Major se historickým centrem vine i skrytá ulička carreró de les Bruixes, kde se zrodil známý letní festival Aquelarre de Cervera, jenž vždy poslední srpnový víkend město naplní řadou představení plných magie a ezoteriky, mezi nimiž ale nechybí ani známé correfocs apod.

Z novějších památek stojí za zmínku modernistický komplex Farinera del Sindicat Agrícola, jehož autorem byl známý katalánský architekt Cèsar Martinell. V současnosti budova, které si při příjezdu na cerverské nádraží nelze nevšimnout, patří městu a čeká se na její komplexnější využití. Možná v souvislosti s pokračujícím boomem objevování modernistické architektury dokáže město tuto stavbu využít i pro posílení turismu.

Historické centrum nabízí překrásné výhledy do okolí (2017)

UNIVERSITAT DE CERVERA
Ačkoliv je Cervera na první pohled docela historickým městem, její nejimpozantnější stavbou je až relativně nedávná budova univerzity, která vznikla v první polovině 18. století. Je to tak, toto ani ne desetitisícové město se totiž může chlubit zajímavou univerzitní tradicí. Když po definitivním obsazení Katalánska v září 1714 španělský král Felipe V. nechal zrušit veškeré katalánské instituce, jeho hněvu neunikly ani místní univerzity. Ty Bourboni považovali za jedno z ohnisek rebélie, a tak krátce po konci zmiňované války bylo všech sedm katalánských univerzit (Barcelona, Lleida, Tarragona, Girona, Tortosa, Vic, Solsona) zrušeno a nahrazeno jedinou centrální univerzitou právě v Cerveře. Město se tak dočkalo odměny za svou podporu panovníka z rodu Bourbonů v průběhu války o španělské dědictví; zároveň ale vedoucí garnitura sledovala jasně kastilský model, v němž byly prestižní vysoké školy poměrně vzdáleny ekonomickým a mocenským centrům (Salamanca, Alcalá de Henares). I proto padla volba na malinké město na cestě mezi Barcelonou a Lleidou. Přesun univerzitního vzdělání z tradičních míst do nové lokality provázela i kulturní tragédie v podobě přesunu velké části knihovního fondu sedmi zmiňovaných univerzit do Španělské národní knihovny.

Cervera první univerzitní studenty přivítala v improvizovaných podmínkách již v lednu 1715, nicméně oficiální vznik univerzity datujeme až do roku 1717. O rok později začala výstava oné obrovské školní budovy, která je dodnes jedním z nejvýraznějších monumentů Cervery. Stavba byla dokončena v roce 1740, stala se domovem pro šest různých fakult a mohla se chlubit mimo jiné významným privilegiem - možnost disponovat vlastní tiskařskou dílnou. Velký podíl na výuce měli zejména zpočátku jezuité, což se pozitivně odráželo na kvalitě výuky, nicméně po jejich vyhnání ze Španělska (1767) začala Universitat de Cervera postupně upadat. Ačkoliv šlo stále o jedinou oficiální univerzitu na katalánském území, v Barceloně v té době díky iniciativě místní smetánky fungoval pod hlavičkou obchodní instituce Junta de Comerç soukromý vzdělávací projekt, jenž v mnoha zejména technických a obchodních odvětvích nabízel kvalitnější vzdělání než většina španělských univerzit, tu v Cerveře samozřejmě nevyjímaje. V roce 1835 se část kateder přesunula do Barcelony, kde je roku 1842 definitivně obnovena Universitat de Barcelona. Tím končí více než stoletá univerzitní etapa malého městečka v katalánském vnitrozemí.


Universitat de Cervera byla několik dlouhých dekád skutečně jedinou katalánskou univerzitou, proto tu logicky studovala tehdejší katalánská elita. Mezi nejvýznamnější místní studenty patřili kupříkladu lékaři Jaume Ardèvol a Antoni Gimbernat, filosof Jaume Balmes, historik Pròsper de Bofarrull, filolog Manuel Milà i Fontanals či vynálezce Narcís Monturiol. Univerzitní časy ve městě dodnes připomíná už jen obrovská budova, která v průběhu 19. a 20. století sloužila také jako tržiště, kasárna či věznice. V současnosti má rozmanité využití - část komplexu funguje jako střední škola, část jako odloučené pracoviště barcelonské univerzity a část prostor zaplňuje lokální archiv.


Budova bývalé Universitat de Cervera (2017)

MARC MÁRQUEZ
V posledních letech se Cervera taktéž stala poutním místem motocyklových fanoušků z celého světa. Důvod je jednoduchý - právě zde se totiž v únoru 1993 narodil profesionální motocyklový závodník, jezdec týmu Repsol Honda, a několikanásobný mistr světa Marc Márquez. Od chvíle, kdy se v roce 2010 stal mistrem světa ve třídě do 125 ccm, má jednoznačně našlápnuto k tomu stát se jednou z největších motocyklových legend historie. Aktuálně je šestinásobným mistrem světa (1x 125 ccm, 1x Moto2, 4x MotoGP) - a to vše stihl během posledních sedmi let. Ve svých 24 letech ustanovil též několik věkových rekordů coby nejmladší šampion. I přes tyto zářivé úspěchy však mladý Katalánec stále žije relativně poklidný život v rodném městečku. Jak ostatně nedávno svěřil deníku Segre: "Život v Cerveře miluju. Je tu úžasný klid a milí lidé. Každý se tu zná s každým. Je tu skvělé prostředí pro trénink na kole. Po domluvě se mnou místní radnice dokonce zveřejnila mou oblíbenou trasu, takže si ji každý může vyzkoušet. Mám to odsud blízko i na různé okruhy".

Na Márqueze v Cerveře narazíte skutečně na každém rohu, a to i když je zrovna na opačné straně planety na některém z mnoha závodů. V první řadě je Cervera sídlem jeho oficiálního fanklubu, jehož členové se každou závodní neděli scházejí v Marcově oblíbené restauraci Nobadis. V místním muzeu je zase stálá expozice věnovaná jeho motocyklovým úspěchům. A doslova na každém kroku si návštěvníci města všimnou vlajek s charakteristickým číslem 93, které zdobí velkou část balkonů v centru města, čímž mnohonásobně převyšují i nejrůznější vlajky a plakáty odkazující ke katalánské nezávislosti, jež jsou jinak neodmyslitelnou charakteristikou stovek podobných městeček v katalánském vnitrozemí. Aby toho nebylo málo, šampionův mladší bratr Àlex (*1996) už ve svých 20 letech též stihl získat jeden mistrovský titul (Moto3, rok 2014) a v poslední sezoně si v seriálu Moto2 dojel pro celkové třetí místo. Umění bratří Márquezů tak pravděpodobně přinese obyvatelům Cervery ještě nejedno radostné odpoledne a možná si časem vyslouží i vlastní muzeum.


7. 12. 2017

Balaguer

Oblast dnešního města Balaguer byla sporadicky obývána již od prehistorie, nicméně první civilizací, která u řeky Segre vybudovala trvalejší osídlení, byla až ta arabská v 8. stol. n. l. Arabské a berberské oddíly, dobývající v té době Pyrenejský poloostrov, rozbili svůj stan v místě zvaném Pla d'Almatà, které se ke konci 9. stol. stalo místní medinou a které lze dnes navštívit coby archeologické naleziště. Ve stejné době, konkrétně v roce 897, se nad vznikajícím městem začíná tyčit i jeho výrazná dominanta - Castell Formós. Tento hrad původně sloužil čistě obranným účelům, ale vzhledem k tomu, že maurské obyvatelstvo se v dané oblasti usadilo natrvalo, postupný blahobyt umožnil místním pánům hrad přebudovat na relativně honosný palác.

Podzimní Balaguer (2017)

Po krátkém období prosperity ale přišel ostrý pád. Po několika bitvách v okolí města na počátku 12. stol. nakonec roku 1105 padl i Balaguer, aby se stal cennou kořistí urgellského hraběte Ermengola VI. O 200 let později panství přešlo pod barcelonskou dynastii, což vysvětluje kupříkladu i fakt, že na místním hradě se narodil jeden z nejvýznamnějších katalánských panovníků - Pere el Cerimoniós. Po vymření barcelonské dynastie se Balaguer stal sídlem nástupnického rodu Trastámarů, nicméně neobešlo se to bez silného odporu místních a dlouhého obléhání, na jehož konci bylo polozničené město a konec hrabství jako takového. Nepřející k dalšímu rozvoji byly i všechny ostatní války, které se v okolí města odehrávaly v následujících staletích.

Dnes je Balaguer rozvíjejícím se městem, jehož populace se pozvolna rozrůstá. Aktuálně tu žije přes 17 000 obyvatel. Balaguer můžeme do značné míry vnímat jako předměstí Lleidy, hlavního města celé provincie, jež se nachází necelých 30 km jihozápadně odsud. Důvodem je i slušné vlakové spojení mezi oběma městy, které spojuje linka FGC Lleida - La Pobla de Segur. Místní historické centrum je poměrně malé, ale přesto nabízí několik zajímavých míst ke strávení výletního odpoledne. Kromě již zmiňovaného hradu Castell Formós jsou tu kupříkladu rozsáhlé hradby nabízející pěkný výhled na město. Naopak pokud se do centra vydáte po dlouhé ramble směrem od vlakového nádraží, kromě již zmiňované hradby vás nejspíš zaujme gotický kostel Santa Maria de Balaguer, který pochází z konce 14. století, i když vysvěcen byl až roku 1558. Během některých válečných konfliktů prostory této stavby sloužily jako kasárny či vězení. Trochu dále se pak nachází důležité poutní místo a převážně barokní bazilika a klášter Sant Crist de Balaguer ze 17. stol. Na jejím místě byl dříve románský kostel a ještě předtím mešita, takže určitá posvátnost daného místa je skutečně staletími prověřená. Všechny další památky mají už opravdu ryze lokální význam a jejich přehled najdete na přehledné turistické stránce místní radnice.

Rambla vedoucí od nádraží k historickému centru. V dálce uprostřed hradby,
nalevo kostel Santa Maria de Balaguer (2017)

30. 11. 2017

Antoni Millàs i Figuerola

Antoni Millàs i Figuerola (1862-1939) dnes rozhodně nepatří mezi známá jména katalánského modernismu. A to i přesto, že v barcelonském Eixamplu zanechal několik velmi zajímavých stop své architektonické vize. Možná se tedy v příštích letech dočká zasloužené "rehabilitace" a jeho dílo bude součástí zásadních architektonických procházek po katalánské metropoli.

Casa Anna Victory (Foto: www.epdlp.com)

Antoni Millàs se narodil roku 1862 v L'Hospitalet de Llobregat. Mnoho toho o jeho životě nevíme, avšak za zásadní rok jeho pracovní dráhy lze považovat 1888, kdy získal titul architekta. Naprostá většina jeho dochovaného díla se dnes nachází v Eixamplu. Z těch nejvýznamnějších budov zmiňme kupříkladu Cases Leandre Bou (1905), Casa Anna Victory (1906), Casa Maldonado (1915), Casa Pascual i Cia (1916), ačkoliv z dnešního pohledu nás nejvíce zajímají spíše dvě rané stavby, přičemž obě zakázky mu zadal jeden z jeho stálých klientů a člen barcelonské smetánky, Francesc Farreras. 

Kupříkladu Casa Iglesias (1900), jež je zajímavá hned ze dvou důvodů. Pod plány se podepsal slavný architekt Lluís Domènech i Montaner, i když odborná i širší veřejnost měla jasno v tom, že dům navrhl právě Antoni Millàs. Dodnes se historikům nepodařilo zcela osvětlit, z jakého důvodu je na listinách právě Domènechův podpis. Druhou zajímavostí této stavby je výtah z roku 1913, jehož autorem byl další slavný Millàsův současník, Josep Maria Jujol. Asi tou nejznámější stavbou našeho architekta se však stala Casa Francesc Farreras (1902). Jde vlastně o propojení tří samostatných budov na rohu ulic Gran Via de les Corts Catalanes a carrer Villarroel a odborníci tento kolos považují za jeden z nejelegantnějších výtvorů v celém Eixamplu. Za zmínku stojí zejména fasáda, vytvořená celá z kamene z Montjuïcu a reprezentující snad polovinu živočišné říše (zvlášť zaujme pes hrající na tamburínu).

Casa Francesc Farreras (Foto: www.epdlp.com)

Mezi ty méně spektakulární avšak zajímavé projekty Antoniho Millàse patří bezesporu práce na urbanizaci čtvrti Artigas v Badaloně nebo jeho dlouhodobé profesní spojení s tramvajovou společností v Barceloně, jemuž se věnoval zejména v posledních letech své architektonické dráhy. Pro tramvajovou společnost navrhl sídlo (v Eixamplu) i tramvajové depo ve čtvrti Sants. Zatímco tyto dvě stavby již dnes neslouží svému původnímu účelu, jeho poslední projekt pro tramvajovou společnost takovou funkci stále má - jedná se o soubor 18 domků nacházejících se ve čtvrti Vilapicina i Torre Llobeta, určených původně pro některé z tramavajáků zmiňované společnosti. Mnoho jejich potomků dnes sice nežije, ale domky stále nabízí docela klidný život uprostřed živé metropole, jak se můžete přesvědčit v drobné reportážiDrobná ulička navíc dnes nese architektovo jméno. Je to však jen malá připomínka nesrovnatelně většího odkazu, který Antoni Millàs v barcelonských ulicích zanechal.

22. 11. 2017

Gran Casino de l'Arrabassada

Vydáme-li se z Barcelony do Sant Cugatu po carretera de l'Arrabassada, nedaleko po překročení hřebene pohoří Collserola při klesání směrem do údolí mineme po pravé straně stále ještě lehce nápadné ruiny komplexu, který před sto lety patřil k těm nejvyhlášenějším kasinům a všeobecně zábavním podnikům široko daleko. Většinu bývalé slávy mezitím stihla pohltit bujná vegetace, přesto ale ještě některé obvodové zdi zubu času úspěšně odolávají, a představují tak jediný hmatatelný důkaz této kdysi tak slavné a tajemstvím opředené instituce...

Gran Casino de l'Arrabassada v dobách své největší slávy (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Historie podniku známého dodnes pod jménem Gran Casino de l'Arrabassada sahá do roku 1899, kdy byl ve zmiňované lokalitě vystavěn honosný hotel. Ten se měl těšit uznalé a bohaté klientele, což majitele motivovalo k megalomanskému rozšíření komplexu v roce 1911 (nutno dodat, že tato investice se nikdy nevrátila). Majestátní kamenná budova byla obehnána okrasnými zahradami, na každém rohu socha a nějaký ten labyrint pro ukrácení dlouhé chvíle na čerstvém vzduchu. Právě tehdy hotel mezi své služby zařadil kasino a dokonce i malý zábavní park s tehdy nejmodernějšími atrakcemi, mezi něž patřila i více než kilometrová horská dráha vedoucí podzemními tunely i mezi korunami stromů v okolních lesích a končící v malém jezírku. Samozřejmostí byla i luxusní restaurace s kuchaři až z Paříže. Slavnostní inaugurace 15. července 1911 se zúčastnily stovky příslušníků barcelonské smetánky, pro něž se Gran Casino de l'Arrabassada záhy stalo místem, kde rozházet jmění. Prvotní zlaté časy ale netrvaly dlouho. Obrovské částky, které barcelonští zbohatlíci prohrávali v ruletě, se brzy dostaly do hledáčku úřadů, které hru v roce 1912 zakázaly.

Od té doby komplex fungoval opět zejména jako hotel, nicméně nějaké té občasné nelegální hry zdaleka nebyl ušetřen. K oživení slávy kasina došlo v souvislosti s přípravami na Světovou výstavu v Barceloně (1929), nicméně hned po jejím konci byla hra opět zakázaná a komplex i kvůli své vzdálenosti od centra města, kde mezitím vznikly modernější hotely a restaurace, začal výrazně upadat. Definitivní ranou pro Gran Casino de l'Arrabassada byla španělská občanská válka (1936-1939), během níž už část budov sloužila jako protiletecké kryty či kasárny. V roce 1940 však většina z nich byla nemilosrdně poslána k zemi. Avšak je zajímavé, že demolice celého areálu proběhla jen částečně, a tak i dnes se ve změti zeleně nacházejí některé obvodové zdi a zbytky soch, tunelů, schodišť, fontán a částečně zachována je i vstupní brána do hotelu.

Dobová pohlednice ukazuje, jak vypadaly sály s ruletou, která se u tehdejších boháčů-gamblerů
těšila největší oblibě (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Ruiny samotné by mohly být zdrojem mnoha tajemství a legend, nicméně asi ta nejzajímavější se pojí právě s okamžiky největší slávy kasina, ačkoliv o ní dnes neexistuje žádná věrohodná informace či důkaz. Podle legendy se v suterénu komplexu nacházela tajná místnost. Místnost sebevrahů. Byla určena zejména těm klientům, kteří nahoře v kasinu přišli o všechno a se světem se chtěli rozloučit diskrétně a v soukromí. Majitelé kasina takovým hostům poskytli zbraň a zavedli je do zmiňované tajné místnosti. Součástí servisu bylo samozřejmě i vymyšlení uvěřitelné historky, která by pak klientův náhlý odchod ze světa vysvětlila pozůstalým. Legenda také říká, že ona tajná místnost byla celá obložena bílými kachličkami, které měly usnadnit následné čištění od krve a dalších rozstřelených tělesných tkání. Nutno však podotknout, že žádné relevantní záznamy o takové místnosti neexistují a ani po zbourání komplexu žádný podobný podzemní prostor nebyl nalezen. Jiné legendy zase hovoří o tom, že přilehlé parky a lesy se během občanské války staly dějištěm několika desítek poprav, a proto je prý dnes možné v noci v okolí ruin spatřit duchy. Celé místo je možná i proto památkově chráněné a je zakázáno tu v noci tábořit.


Dobová pohlednice ukazuje horskou dráhu Gran Casino de l'Arrabassada (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Aktuální pohled na ruiny bývalého slavného zábavního komplexu ze silnice mezi Barcelonou a Sant Cugatem
(Foto: Google Maps)

Více informací a další fotografie: