23. 6. 2017

Sant Joan & Flama del Canigó

Svatojánská noc je po celé Evropě známá coby noc lidových veselic, které jsou zvláště živé a grandiózní na jihu kontinentu. Španělsko v tomto není výjimkou a v podstatě každý španělský region má své vlastní tradice spojené s oslavami jedné z nejkratších nocí v roce. Katalánsko v tom není výjimkou, proto se na následujících řádcích zaměříme na průběh oslav a významné tradice s tímto svátkem spojené právě v Katalánsku.

Barcelonská pláž po oslavách svatojánské noci (2016)
(Foto: www.elpais.com)
Nejkratší noc v roce se s přibližně dvoudenním zpožděním slaví již stovky let. Jde o tradici vycházející z dávných pohanských rituálů, nicméně časem celá tradice splynula i s křesťanským svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června). Všeobecným symbolem těchto oslav je oheň ve všech svých podobách. Zvláště v Katalánsku pak tato symbolika dosahuje poctivého plnění skutečně po celou noc ze 23. na 24. června. Oheň se stává hlavním protagonistou nejčastěji v podobě velkých hranic, kolem nichž se celý večer odehrává. V každé obci se slaví jinak, noc je plná magických rituálů a snad každý má i nějaký ten svůj vlastní, ať už jde o večeři s rodinou či přáteli, tanec a zpěv okolo ohně až do kuropění nebo obří ohňostrojná show. Svatojánská noc v Katalánsku může nabývat tisíce a jedné podoby.

BARCELONA: V katalánské metropoli oslavy začínají velmi institucionálně, neboť svatojánský oheň přinesený z hory Canigó tu vítají přední instituce v zemi. Každá čtvrť na svůj vlastní program oslav, nicméně naprostou klasikou v barcelonském podání je centrum oslav na pláži. Ohně na mořském pobřeží lákají zejména tisíce a tisíce turistů a historky ze svatojánské noci na barcelonské pláži by vydaly na spoustu tlustých povídkových sbírek. O kvalitně propařené noci ostatně svědčí i typický obrázek pláže plné odpadků, než se do nich uklízecí čety ráno 24. června pustí. Mezi další tradice patří i množství ohňostrojů a tisíce a tisíce petard v ulicích města. Podle statistik se kvůli oslavám Sant Joan v Katalánsku každoročně utratí okolo 20 milionů € jen za pyrotechniku. Ostatně, měli jsme to štěstí jednou do Barcelony dorazit kousek po půlnoci a vězte, že jakmile vystoupíte z autobusu, rázem se ocitnete fakticky ve válečné zóně. Rachot ustává až okolo třetí hodiny ranní, nicméně ti nejotrlejší zejména na pláži slaví až do prvních ranních paprsků.


REUS: V Reusu svatojánská noc startuje týdenní oslavy Festa Major de Sant Pere, která kulminuje 29. června na svátek svatého Petra a Pavla. V praxi to znamená, že zde po celý týden narazíte na nejrůznější projevy katalánské kultury (castells, gegants apod.). Opravdovým lákadlem je ale tzv. tronada - velké pyrotechnické představení na Plaça del Mercadal. V průběhu týdne obvykle proběhnou čtyři takováto představení.

ALACANT: Svatojánské oslavy probíhají i na nejjižnějším konci katalánsky mluvícího území, ve městě Alicante. I zde se podobně jako v Reusu oslava nejkratší noci v roce snoubí s místními slavnostmi Fogueres d'Alacant. Tyto slavnosti jsou do značné míry inspirovány valencijskými falles, akorát v trochu menším měřítku. Nicméně to jim ani tak neubírá na velkoleposti a barevnosti.


Pokud je libo trochu více se ponořit do ryze lokální podívané, pak musíte navštívit vesnici Artés v oblasti Bages. Zde nevládnou zapálené hranice, nýbrž známé katalánské correfocs, které dodávají oslavám v pětitisícové vesnici patřičnou atmosféru. V několika desítkách pyrenejských vesnic se zase obrovské oblibě těší tzv. Falles del Pirineu, které se pro svou dlouhou tradici v roce 2015 dostaly i na prestižní seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Faktem ale zůstává, že nudit se nebudete nikde. I sebemenší vesnička o půlnoci uspořádá alespoň malý ohňostroj. To má ostatně své nesporné kouzlo, neboť pokud se vám náhodou stane, že noc ze 23. na 24. června strávíte ve Španělsku či v Katalánsku na cestách, dostane se vám naprosto netradičního zážitku. Představte si, že jedete autobusem po dálnici ze Zaragozy do Barcelony. Okolo půlnoci se nebe nad každou vesničkou v dáli rozzáří a vaše cesta je více než hodinu lemována občasnými záblesky ohňostrojů. I takový může být Sant Joan v Katalánsku.

Svatojánská noc v Artés (Foto: www.artes.cat)

FLAMA DEL CANIGÓ
Zvláštní součástí katalánské svatojánské noci se v posledních desetiletích stala tzv. Flama del Canigó. Jde vlastně o něco na způsob známější, avšak novější tradice betlémského světla. Historie tohoto rituálu sahá do roku 1955, kdy se rodák z Arles de Tec, Francesc Pujada, rozhodl společně s několika málo přáteli oslavit svatojánskou noc pod vlivem poezie slavného katalánského básníka Jacinta Verdaguera, a tak se s nimi vypravil na posvátnou katalánskou horu Canigó, kde o půlnoci z 22. na 23. června rozdělal oheň, jehož plamen byl posléze snesen dolů a posloužil pro zapálení několika svatojánských hranic v oblasti Catalunya Nord. V roce 1966 plamen z Canigó poprvé překročil i francouzsko-španělskou hranici. Ve frankistickém Španělsku šlo samozřejmě o činnost často ilegální a vysoce protirežimní, neboť takto se posilovala katalánská sounáležitost na obou stranách hranice. Záhy se tato tradice rozšířila po celém Katalánsku a později i po dalších částech katalánsky mluvícího území coby symbol přetrvání katalánské kultury.

Dnes plamen z hory Canigó putuje do několika stovek obcí na většině katalánsky mluvícího území. Rituál zůstává stále stejný. Svatojánský oheň hoří nepřetržitě již od roku 1955 v sídle Museu de la Casa Pairal v Perpignanu, odkud ho skupina dobrovolníků vždy 22. června vynese až na 2 784 metrů vysoký vrchol hory Canigó, kde po přečtení tradičního manifestu kolem půlnoci zapálí hranici. Tímto způsobem dojde ke každoročnímu obnovení ohně. Za rozbřesku 23. června pak dobrovolníci z vrcholku hory nový oheň snesou do několika stovek obcí na katalánsky mluvícím území a zde oheň poslouží právě k zapálení nachystaných hranic. Postupem let se plamen z Canigó stal předmětem velkých vítacích ceremoniálů a dostává se mu i ryze oficiálního přijetí na radnicích či v katalánském parlamentu. Do atmosféry tohoto rituálu se můžete mnohem lépe ponořit v následujícím videu.



19. 6. 2017

Atentát v Hipercoru 19/06/1987

19. červen 1987 se do historie Barcelony zapsal jako jeden z nejsmutnějších dní v novodobé historii města. Comando Barcelona, jedna z mnoha buněk teroristické skupiny ETA, zaútočilo toho dne na obchodní středisko Hipercor na ulici Avinguda Meridiana. Výsledkem byl ten nejkrvavější atentát, jaký kdy ETA spáchala, tenkrát šlo navíc výhradně o civilní oběti. V hořícím pekle nákupního centra v Sant Andreu přišlo o život 21 osob a dalších 45 bylo zraněno.



Poklidné páteční odpoledne se krátce po čtvrté hodině změnilo v opravdové peklo. V Barceloně tou dobou již skoro rok operovalo Comando Barcelona - skupinka patřící k teroristické organizaci ETA. V té době se ETA vyhraňovala nejen vůči příslušníkům Guardia Civil ale i proti francouzským firmám působícím ve Španělsku. To se stalo osudným právě Hipercoru, za nímž tehdy vražedné komando vidělo francouzský kapitál. Atentát z 19. června 1987 ETA ohlásila nákupnímu centru, policii i do deníku Avui, nicméně po zběžné kontrole místní sekuriťáci na nic podezřelého nepřišli a vzhledem k tomu, že bomba již měla podle nahlášeného času vybuchnout, rozhodla se policie Hipercor neevakuovat. A to byla chyba...

V podzemním parkovišti centra totiž již dávno parkoval ukradený Ford Sierra napěchovaný výbušnou směsí. V čase 16.08 auto vybuchlo a vytvořilo pětimetrový kráter. To ale nebylo to nejhorší. Výbušnina se totiž zachovala podobně jako napalm. Ohnivá koule vmžiku pohltila všechny, kteří jí stáli v cestě. Několik dalších lidí se udusilo toxickými zplodinami. Kromě dvou desítek mrtvých a 45 různě těžce zraněných však tento atentát po sobě zanechal mnoho zničených rodin a lidských osudů. Je otázkou, kolik z těchto lidských životů mohla zachránit včasná evakuace. Nicméně španělské soudy u tohoto teroristického útoku poprvé a naposled konstatovaly zodpovědnost španělského státu za to, že nedošlo k evakuaci. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mezi telefonáty oznamujícími bombu v Hipercoru a jejím výbuchem uplynulo asi 35 minut... 


Několik dní po útoku zažila Barcelona jednu z největších manifestací ve své historii, kdy se  přibližně 700 000 obyvatel vydalo do ulic odsoudit terorismus. Dva měsíce po tragickém útoku se policii podařilo dopadnout část z pětice teroristů spojených s událostmi 19. června, později dostali i další. V několik let se táhnoucích soudních procesech byly uděleny obrovské tresty následujícím členům komanda: Josefa Ernaga a Domingo Troitiño (794 let za přímou účast na atentátu), Rafael Caride Simón (790 let coby hlavní ideolog celého útoku), Santiago Arróspide "Santi Potro" (790 let jako hlavní velitel + poskytnutí vozu určeného k atentátu). I když španělská justice udělila takto vysoké tresty, v praxi to pro zmíněné teroristy neznamená ani doživotí. Domingo Troitiño byl propuštěn v listopadu 2013, Josefa Ernaga o rok později po odsezení 27 let. Zbylí dva členové ETA jsou ještě pořád ve vězení, i když například Santi Potro, který si ve vězení odpykává řadu dalších zločinů, byl na krátkou dobu též propuštěn v roce 2014. Maximem z oněch stovek let tedy pro většinu odsouzených bude maximálně 30 reálně odsezených.


Asi nejsilnějším příběhem spojeným s touto barcelonskou tragédií je ten, který deníku La Vanguardia vyprávěli manželé Nuria Manzanares a Enrique Vicente. Smrt v Hipercoru našly jejich děti Silvia a Jordi, stejně jako i Nuriina sestra Mercè, která je doprovázela... Alespoň malou špetku naděje však v sobě uchovává i svědectví Nurie Manzanares. Několik dní před atentátem otěhotněla. Syn Enric se tak stal záchranou tragédií poznamenané rodiny.

"Silvia měla jet na tábor a chtěla nové plavky. Ten pátek jsem měla u nás v kadeřnictví spoustu práce, a tak jsem ji nemohla doprovodit. Domluvily jsme se, že o den později vyrazíme na nákupy do centra, ale ona se už nemohla dočkat, a tak poprosila mou sestru, aby si spolu prošly obchůdky v naší čtvrti už v pátek. Něco po třetí hodině odpoledne se zastavila v kadeřnictví, že jde s tetou ven. Políbila jsem ji a dala jí peníze. Asi po dvou minutách přišel i syn Jordi, který měl původně zůstat s prarodiči, že jde také. To bylo naposledy, co jsem je viděla. (...) Manžel o explozi již věděl a přišel se mne zeptat, kde jsou děti a jestli se už vrátily. Řekla jsem, že ještě ne. Manžel na to nic neodpověděl a rychle odešel. Musel pak projít několik nemocnic, kde postupně rozpoznal mrtvá těla obou dětí i mé sestry. Já zatím nic netušila. Až když jsem se vydala do nemocnice Clínic, dostávala jsem pomalu větší a větší strach. Vše mi došlo, až když jsem viděla uplakaného manžela, který mi jen zlomeně řekl, že obě naše děti a má sestra jsou mrtví. Nikdy jsme to nepřekonali. 



Více informací:




18. 6. 2017

První barcelonský mrakodrap

Barcelona sice patří mezi architektonické perly Evropy, její vztah k výškovým budovám je však poměrně chladný. Katalánská metropole se nikdy nemohla (a v budoucnu to nejspíš nebude jinak) chlubit svými mrakodrapy. Barcelonským mrakodrapům budeme tento rok věnovat samostatný článek, ale postačí, když si již nyní řekneme, že doposud nejvyššími budovami ve městě je dvojice Hotel Arts a Torre Mapfre, které vznikly roku 1992 v oblasti Port Olímpic a měří shodně 154 metrů. Ve chvíli svého dokončení se pak nejvyšší budovou v katalánské metropoli má stát chrám Sagrada Família (vysílač na Collserole se obvykle nepočítá mezi budovy).

   
Ve své době dům působil relativně impozantně
(Foto: vestigiosdebcn.wordpress.com)
Z výše uvedeného je tedy jasné, že milovníci skutečně vysokých mrakodrapů budou Barcelonou zklamaní. Onen "chladný vztah" jde ostatně pěkně ilustrovat na skutečnosti, že za první barcelonský mrakodrap bývá považována budova, jež vznikla až v průběhu II. světové války a její výška jen lehce překračuje 50 metrů...

Za vůbec první barcelonský mrakodrap dnes bývá považována relativně nenápadná budova na rohu carrer de les Jonqueres a carrer de Trafalgar na známém náměstí Plaça de Urquinaona. Je známá pod názvem Edificio Fàbregas, nicméně řada místních ho zná pod přezdívkou Abelux podle stejnojmenného obchodu se svítidly, jenž v budově už dlouhá léta sídlí. Ačkoliv jeho projekt vznikl už v roce 1936, kdy se Barcelona chtěla v oblasti výškových budov alespoň částečně vyrovnat Madridu, který se již od roku 1929 honosil budovami Palacio de la Prensa a Edificio Telefónica. Nicméně v létě 1936 vypukla španělská občanská válka, a tak ze stavby rychle sešlo.

Autorem návrhu byl španělský architekt Luis Gutiérrez Soto (1900-1977), jenž se po konci občanské války stal jedním z prominentních architektů frankistického režimu a byly mu svěřovány významné zakázky zejména v jeho rodném Madridu. Na svůj předválečný projekt v Barceloně ale nezapomněl a v roce 1944 stavbu Edifico Fàbregas dotáhl do úspěšného konce. Se svými 15 podlažími a 56 metry na výšku z dnešního pohledu žádná sláva, ale v poválečné Barceloně se jednalo o poměrně impozantní stavbu. Od roku 1970 se ale na opačné straně náměstí tyčí Torre Urquinaona, která se svými 70 metry první barcelonský mrakodrap spolehlivě zastiňuje. Kromě již zmiňovaného obchodu se svítidly v prostorách Edificio Fàbregas svého času sídlilo kultovní kino Atlanta nebo britský konzulát. Dodnes ale slouží svému primárnímu účelu. Několik prvních pater zabírají obchody a kanceláře, ve zbytku se nacházejí byty.

28. 5. 2017

Globální oteplování: Přežila by Barcelona?

Je pravdou, že v posledních dvou letech téma globálního oteplování jaksi zapadlo, neboť Západ nyní trápí problematika krapet jiná. Ať už si o globálním oteplování a o tom, kdo a jak za něj může či nemůže, myslíte své, nás bude zajímat čistě katalánský rozměr dané problematiky. Poslouží nám k tomu docela zajímavá internetová stránka simulující růst světové vodní hladiny dle nejrůznějších předpovědí. Podle řady neziskových i některých vládních organizací lidstvo v 21. století bude muset svést krutý boj s globálním oteplováním, kvůli němuž hrozí zvýšení hladiny světových moří a oceánů. Podle nejodvážnějších propočtů by v případě růstu průměrné teploty o 2°C do roku 2100 mohla hladina světových moří a oceánů stoupnout o 1,5 metru, což je cifra, která může seriózně ohrozit většinu pobřežních měst světa. Pro rok 2200 se pak hovoří o růstu až o 4 metry oproti současnému stavu. 

V takovém případě by katalánské pobřeží čekaly již solidní změny. Část Baix Empordà by zmizela pod vodou, stejně jako Empuriabrava či ruiny bývalého přístavu Emporion, naopak Castelló d'Empúries by se stalo přímořským letoviskem. Mataró by přišlo o přístav i o TecnoCampus. Přístav by si neudržela ani města jako Premià de Mar, Vilanova i la Geltrú, Tarragona či Masnou. Velké potíže by měl i ten barcelonský. Zcela pod vodou by pak zůstalo letiště v El Prat de Llobregat. Přímo katastrofické účinky by zvýšení o 4 metry mělo na deltu řeky Ebre, pobřežním městem by se nově stala Amposta. Radikálně by se zmenšila městská plocha Valencie a v Murcii by takřka zmizela laguna známá jako Mar Menor. Gibraltar a Cádiz by se staly samostatnými ostrovy, zatímco jižní čtvrtě Sevilly by začalo omývat Středozemní moře. Růst o 30 metrů by zničil město Alguer, poslední výspu katalánštiny v Itálii, přestala by definitivně existovat přímořská letoviska na Costa Brava; voda by pronikla až k barcelonskému náměstí Plaça de Catalunya, Leo Messi by se musel odstěhovat z vodou zcela zatopeného Castelldefels, o značnou část pobřeží by přišla Comunitat Valenciana, zatímco obyvatelé severních čtvrtí města Murcia by mohli na pláž vyrazit pěšky. Byl by to svět, v němž už by se nelétalo na Bahamy, do Šnaghaje ani na Floridu. A smysl by postrádala i legendární věta "Houstone, máme problém".

Podle časopisu National Geographic by roztání veškerého ledu na Zemi zvedlo světové oceány o nějakých 65 metrů a dojít by k tomu mohlo již/až za 5 000 let, což je opravdu časový rámec, který nejspíš nikoho z nás nemusí příliš trápit. Kdyby se ale přeci jen někomu z nás poštěstilo přemítat o Katalánsku v roce 7017, z Girony by v té chvíli bylo přímořské letovisko, kraj Empordà by takřka přestal existovat, stoprocentně by to platilo o městě Figueres. Platit by přestala i oblíbené gràcijské rčení "Gràcia té un barri marítim i es diu Barcelona". Nová hranice pobřeží by totiž probíhala někde na úrovni Hotelu Casa Fuster a Hospital de Santa Creu i Sant Pau. Pod vodou by byla Badalona, Tarragona i Amposta. Perský záliv by pohltil Bagdád; Londýn a Benátky by byly již jen vzpomínkami. O moc lépe by se však nevedlo ani Berlínu či Římu. Nizozemsku by nepomohla sebelepší hráz a společně s Dánskem by připomínalo spíš bájnou Atlantidu. Stejný osud by potkal New York, San Francisco, Buenos Aires, Pchjongjang, Tokio, Helsinky, Cancún i poslední zbytky Floridy. Jen ta česká kotlina se pořád toho svého moře ne a ne dočkat...

26. 5. 2017

Nejužší dům v Evropě?

Titulem nejužšího domu v Evropě se honosí 107 centimetrů široký dům v centru Valencie. Naleznete ho na adrese Plaça de Lope de Vega 6, hned vedle oblíbeného baru Tasquita La Estrecha. Nejužší evropský dům je aktuálně součástí již zmiňované vedlejší stavby, při návštěvě onoho baru tak lze nahlédnout do metrového prostoru, jenž byl kdysi samostatnou domovní jednotkou. Rozdílná fasáda však zůstala zachována, a proto je dům stále ještě turistickou atrakcí. Vlastně dochází k paradoxní situaci. Zatímco samotní obyvatelé Valencie mnohdy o této raritě nevědí, jako zajímavost se 107 centimetrů široká stavba objevuje v řadě turistických průvodců, takže se na ni jezdí dívat turisté ze všech koutů Evropy. Nicméně právě kvůli spojení s vedlejší budovou se tento dům ve skutečnosti titulem toho nejužšího na starém kontinentu pyšnit nemůže. Zůstala tedy jen legenda.

Využití domu v průběhu let se měnilo. Zatímco v přízemí se vystřídalo hned několik různých podniků (zlatnictví, novinový kiosek, místo pro prodejní automaty), horní patra zřejmě fungovala jako normální obytný prostor. Podle místních až donedávna vrchní pokojíky sloužily jako netradiční hodinový hotel. Titul nejužšího domu světa je záležitostí až nečekaně spornou. Kromě tohoto domu ve Valencii se často mluvilo o přesně metr širokém domě v brazilském městečku Madre de Deus nebo o několika stavbách v Amsterdamu. Nicméně podle všeho je aktuálně nejužším obyvatelným domem světa varšavský Keret House, jenž má v nejužším místě 92 cm a v tom nejširším 152 cm.





21. 5. 2017

Kolumbova socha v Barceloně

Kolumbova socha na jižním konci Rambly je jedním z nepřehlédnutelných symbolů Barcelony. 57 metrů vysoký monument je dominantou katalánské metropole již od roku 1888 a po několik dekád mu patřil titul nejvyšší barcelonské stavby. Z ochozu pod sochou je navíc krásný výhled na centrum Barcelony. Cesta nahoru však nepotěší klaustrofobiky a z cesty dolů se snadno může stát nečekané dobrodružství...

Kolumbova socha při západu slunce - vrchol romantiky (Foto: www.elpais.com)
Jak je všeobecně známo, vznik Kolumbovy sochy je spjat s konáním Světové výstavy 1888 v Barceloně. Nápad věnovat slavnému mořeplavci v katalánské metropoli významný monument však sahá až do poloviny 19. století. I když pomineme známé teorie o Kolumbově katalánství, s Barcelonou ho pojila minimálně skutečnost, že zde po své první výpravě do Ameriky přistál, aby o plavbě zpravil španělský královský pár, jenž se tehdy nacházel právě v Katalánsku. Roku 1851 se uvažovalo o umístění sochy objevitele Ameriky na 18 metrů vysoký sloup vztyčený na náměstí Plaça del Duc de Medinaceli, nicméně nakonec byla na podstavec usazena socha Galcerana Marqueta, katalánského mořeplavce a kronikáře ze 14. století. O samostatném monumentu pro Kolumba se znovu začalo mluvit okolo roku 1873, avšak kvůli hektické době trvalo dalších 8 let, než se přešlo od slov k činům.

V roce 1881 získali promotéři projektu souhlas barcelonského starosty Riuse i Tauleta, jenž celý nápad brzy přijal za svůj, a tak byl 26. září 1881 slavnostně položen základní kámen budoucího Kolumbova monumentu. Původní plán počítal s financováním pouze z darů institucí a obyvatel města, avšak nakonec se celý rozpočet vyšplhal až k milionu peset; většinu nakonec zafinancovala barcelonská radnice. Do výběrového řízení na konečnou podobu projektu se přihlásilo celkem 47 architektů ze Španělska i ze zahraničí, po dvoukolovém výběru nakonec všechny přesvědčil mladý Gaietà Buïgas (1851-1919), a to zejména díky relativně levnému provedení ve formě sloupu, i když většina tehdejších společenských elit preferovala jiný typ monumentů (zejména vítězné oblouky). Buïgas byl tedy hlavním architektem, na celém projektu s ním ale spolupracovala řada sochařů (Josep Llimona, Manuel Fuxà, Eduard Alentorn, Josep Gamot a další), kteří měli na starosti výzdobu celého monumentu.  Sochu ze všech nejdůležitější, tedy tu Kolumbovu, nakonec vytvořil mladý barcelonský sochař Rafael Atché (1854-1923).


Kolumbova socha měří 7,20 m na výšku; pod ní se nachází vyhlídková plošina (Foto: www.lavozlibre.com)
Bronzová socha*, která dnes celý monument korunuje, přitom původně vypadala trochu jinak. V původní Buïgasově představě držel Kolumbus v levé ruce prapor, zatímco pravou měl položenou na hrudi. Byl to právě Atché, kdo konstruktéra přesvědčil, že Kolumbus se vztyčeným prstem bude mít v padesátimetrové výšce lepší stabilitu. Kolumbova socha tak oproti původním návrhům drží ve levé ruce plavební příkazy, zatímco pravačkou symbolicky ukazuje směrem k Americe. Skutečný směr Kolumbova prstu vždy budil rozsáhlé debaty, a tak existuje mnoho interpretací, kam že to vlastně barcelonský Kolumbus ukazuje, neboť americký kontinent se nachází soše za zády. Ve skutečnosti je celková orientace sochy spíše technickou záležitostí a jiný než symbolický rozměr by její ukazováček mít neměl. Přesto si několik expertů našlo čas na přesné výpočty, podle nichž socha ukazuje k městu Palma (Mallorca). A ještě jedna zajímavost spojená s Kolumbovým prstíkem. Onen ukazováček je vzhledem ke zbytku sochy poněkud disproporční, neboť místo očekávaných 40 cm měří přesně půl metru. Díky tomu je zespodu mnohem lépe vidět.

Samotná konstrukce monumentu vzbudila v tehdejší Barceloně velký zájem. Kvůli instalaci bronzové sochy na vrcholek sloupu bylo nutno postavit více než 60metrové lešení, takže ho bylo vidět z celého města. Mnohatunová změť železných trubek nebudila u mnoha přítomných velkou důvěru, nicméně Joan Torras Guardiola, autor lešení, si pod něj demonstrativně stoupl právě ve chvíli, kdy sedmitunová bronzová socha putovala na vrchol, aby tak dokázal absolutní důvěru ve svou práci. Pro zajímavost dodejme, že toto lešení bylo později využito na stavbu mostu u aragonské vesničky Morello de Liena (dodnes slouží). Slavnostní inaugurace se celý kolos dočkal 1. června 1888 za přítomnosti španělské královny-regentky, amerického prezidenta Grovera Clevelanda či italského krále Umberta I. Kromě role symbolu Barcelony se Kolumbova socha stala na několik příštích desetiletí nejvyšší stavbou katalánské metropole.


   
Monument a Colom, 1888
(Dobová pohlednice)
Turistická zajímavost Kolumbova pomníku však tkví i v pořád ještě ne tolik známé skutečnosti, že těsně pod sochou slavného mořeplavce se nachází malá vyhlídková plošina, jež návštěvníkům skýtá 360° výhled na centrum Barcelony. Nikde jinde nemáte barcelonský přístav či slavnou Ramblu tak na dosah ruky jako právě pod vrcholkem Kolumba. A ačkoliv se to zdálky možná nezdá, uvnitř sloupu, na němž Kolumbova socha triumfálně stojí, se pohybuje malý výtah, do něhož se vejdou právě čtyři osoby - nahoru tak lze jezdit vždy jen po trojicích, čtvrtým pasažérem je obsluha výtahu. 

Za 5 € tak i vy můžete vyrazit do bezmála 60metrové výšky a kochat se vskutku neotřelým pohledem na centrum katalánské metropole. Výtah uvnitř sloupu funguje skutečně již od roku 1889 - šlo zároveň o první výtah v celé Barceloně. Ten současný je z roku 1984, kdy celý monument prošel poslední větší rekonstrukcí, i když k jeho velkým úpravám došlo naposledy v roce 2013. Nicméně výtah se dlouhodobě ukazuje být hlavní "slabinou" celého monumentu. Je to logické. Nahoru ani dolů totiž žádná jiná cesta nevede, na nějaké tajné nouzové schodiště zapomeňte - kam by se asi tak vešlo? Pokud se tedy s výtahem něco stane, nahoře na plošině začíná teprve to pravé dobrodružství! A o tom, že se onen výtah porouchá častěji, než by bylo zdrávo, bylo jasno hned při slavnostní inauguraci. Psal se 24. leden 1889 a na vyhlídkovou plošinu Kolumbova monumentu návštěvníky poprvé vezl (tehdy ještě hydraulický - cesta trvala 4 minuty oproti dnešním 30 vteřinám) výtah. První jízda, první porucha. Uvnitř tak na pár minut uvízl i tehdejší barcelonský starosta Francesc Rius i Taulet se dvěma novináři. Lze si představit lepší premiéru? A to zdaleka nebylo vše. 

Kupříkladu 8. září 1976 okolo 19.30 večer výtah jaksi nedobrzdil, a poslední tři metry nad zemí projel rychleji, než by měl. Incident si naštěstí vyžádal jen jedno lehké zranění, jenže 15 osob zůstalo nahoře na vyhlídce. Po neúspěšném pokusu se žebříkem nakonec barcelonští hasiči nešťastníky museli sundat dolů pomocí jeřábu - posledního z patnáctičlenné skupinky až druhého dne nad ránem. K poruše výtahu došlo i poměrně nedávno. 25. dubna 2006 zůstala nahoře uvězněná skupinka 14 osob. Ty ale nakonec před důvěrným seznámením se s členy barcelonského hasičského sboru zachránila šikovnost techniků, kteří do dvou hodin výtah opravili. Takové štěstí však nemělo šest turistů z 1. května 2012. Tehdy se výtah pokazil krátce před jedenáctou hodinou dopolední. Tentokrát ale jeho oprava nebyla tak snadná, a tak brzy nad Kolumbem začal kroužit záchranný vrtulník. Vše nakonec vyřešil starý dobrý gigantický jeřáb** (více ve videu). Čtveřice turistů z Málagy a dvojice Japonců se dostala dolů zhruba po pěti hodinách - do jejich role se můžeme docela dobře vžít díky několika záběrům, které ze svého "uvěznění" pořídili. Zmiňovaný incident byl přelomový, neboť vrcholek monumentu následně turistům zůstal zapovězen na více než rok. Během té doby došlo k několika výrazným úpravám, díky nimž bude v případě závady možná bezpečná evakuace vnitřkem tubusu a pro všechny případy byla v blízkosti monumentu instalována záchranná kabina, aby případné opětovné použití jeřábu proběhlo rychleji. Od června 2013 výtah opět funguje se zmíněnými vylepšeními. I tak ale v dubnu 2015 přišla další drobná závada, která nahoře uvěznila po dobu asi dvou hodinu trojici turistů.


Ještě to není všechno. K mnohem romantičtějšímu záseku došlo v roce 1968. Zamilovaný pár se tehdy na vyhlídce zdržel krapet déle a obsluha výtahu si ho nevšimla. Dvojice však nejspíš nebyla dostatečně romantického založení, a tak možnost strávit noc v naprostém soukromí nad Barcelonou rezolutně odmítla. Nicméně tehdy nebyly mobilní telefony, pár tak musel zapojit poněkud klasičtější metody volání o pomoc. Se zapadajícím sluncem se tehdy z vrcholku Kolumba snášely lístečky, v nichž dvojice žádala o pomoc. Hodní kolemjdoucí nakonec zburcovali obsluhu a pár se brzy dostal zpět na pevnou zem. Jak vidíte, návštěva Kolumbova monumentu v sobě skýtá nečekané momenty překvapení...


Na závěr ještě pár zajímavostí ze života Kolumbova monumentu v Barceloně. Coby symbol katalánské metropole si už bronzový mořeplavec užil své. Tak kupříkladu v roce 1992 byl v Nevadě oddán s newyorskou Sochou Svobody. V roce 2005 mu k pravé ruce přivázali malý balon pokřtěný jako "Kolumbovo vejce", aby tak udělali reklamu ve městě pořádanému gastronomickému kongresu. V květnu 2013 pro změnu Kolumba oblékli do XXXXXL dresu fotbalového klubu FC Barcelona, tentokrát za celou akcí stála oděvní společnost Nike (informovali jsme zde). Naposledy se monument dostal do hledáčku médií na podzim 2016, kdy katalánská politická strana CUP požadovala odstranění sochy coby přežitku oslavujícího koloniální zvěrstva páchaná v Novém světě španělskými konquistadory. Nicméně Kolumbus tam pořád je. Už od roku 1888 shlíží poklidně na Barcelonu, vědom si svého symbolického údělu.




*Bronz, jehož bylo k vytvoření sochy potřeba, byl darem španělské vlády, která poskytla 30 vyřazených kanónů ze svého bojového arzenálu. Co se týká dalších soch, které jsou součástí monumentu, většina představuje alegorie středověkých španělských království, dále jsou zobrazeny osobnosti spojené s Kolumbovou výpravou. Na piedestalu je celkem osm bronzových reliéfů, které líčí Kolumbovy příhody při objevování Ameriky, prostor je věnován i osmi erbům míst spojených s Kolumbovou výpravou (Barcelona, Huelva, Salamanca, Santa Fe, Palos, Puerto Rico, Cuba a Córdoba). Samotné základy sloupu pak hlídá osm lvů, kteří se již od počátku stali vděčnými artefakty pro fotografující turisty. Zejména v posledních desítkách let jsou lvi neustále v obležení turistů, proto jde o sochy, které jsou z celého monumentu nejčastěji restaurovány. I se sloupem celý monument měří 57,2 metru a je tak vůbec nejvyšším Kolumbovým pomníkem na světě (údajně jich existuje něco přes 60).

**Pro zajímavost dodejme, že v té době při poruše výtahu existovaly čtyři hlavní evakuační scénáře. První počítal s rychlou opravou výtahu. V opačném případě bylo třeba přistoupit ke třem dalším. Jednou z možností je zásah vrtulníku, avšak to je vzhledem k povaze monumentu značně riskantní varianta. Naopak preferovanější bylo použití jeřábu a záchranné kabiny. Poslední možnou variantou byla evakuace vnitřkem sloupu - ve výtahové šachtě jsou drobné schůdky podobné těm na komínech. Tato varianta ale bez jakéhokoliv zajištění byla považována za nejméně bezpečnou.

20. 5. 2017

Barcelonské dvojče Vily Tugendhat

Světoznámá brněnská Vila Tugendhat, která byla roku 2001 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO, má v katalánské metropoli stejně starého brášku. Německý pavilon pro Světovou výstavu 1929 v Barceloně taktéž navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969). Obě budovy byly navrženy v průběhu roku 1928, pročež je jejich koncept velice podobný, i když každá z nich sloužila zcela jinému účelu.

Pohled na část barcelonského pavilonu v pozadí se sochou Úsvit od Georga Kolbeho
(Foto: www.moderndesign.com)
Pavelló Mies van der Rohe, známý též jako Barcelonský pavilon, přeci jen zůstává v katalánské metropoli tak trochu ve stínu mnohem známějších modernistických staveb v čele s Gaudího originálním dílem. Pokud však holdujete střízlivějšímu a přímočařejšímu designu, zmiňovaný pavilon je rozhodně místem, které musíte navštívit. Mies van der Rohe byl návrhem německého pavilonu pro barcelonskou Světovou výstavu 1929 pověřen o rok dřív. Shodou okolností tehdy připravoval i plány svého dalšího slavného díla, brněnské Vily Tugendhat. Ačkoliv je barcelonská stavba technicky i vizuálně (samozřejmě v rámci možností daných rozdílným účelem budov) dosti podobná té brněnské, ve světovém měřítku trpí jednou zásadní nevýhodou - nejde totiž o originál.

Původní pavilon potkal typický osud mnoha podobných staveb určených pro světové výstavy: v lednu 1930, ihned po skončení akce, byl rozmontován a na dlouhá desetiletí z Barcelony jednoduše zmizel. V průběhu oněch dekád se však s rostoucím věhlasem architektových děl důležitost Barcelonského pavilonu neustále připomínala, a tak se barcelonská radnice nedlouho po návratu demokracie do Španělska rozhodla postavit na původním místě repliku slavné zmizelé stavby. K tomu došlo v letech 1983-1986. Na projektu se podílela trojice architektů Ignasi Solà-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramos a nutno dodat, že tato replika se skutečně podařila, a pavilon tak dodnes působí velice elegantně a jako nový. Jak už bylo řečeno, pavilon v mnohém připomíná Vilu Tugendhat. Kromě totožných architektonických prvků pracoval Mies van der Rohe i se stejnými materiály. Barcelonský pavilon je tak nádhernou souhrou skla, oceli a různých druhů mramoru. Nechybí ani jedinečná onyxová stěna, která z interiéru pavilonu činí skutečnou reminiscenci slavné brněnské vily.

   
Křeslo Barcelona
(Foto: www.miesbcn.com)
I tak tu máme několik podstatných rozdílů. Barcelonský pavilon oproti nemá stahovací okna a jeho funkce je čistě reprezentativní. Byl vytvořen pro inaugurační párty německé části výstavy i jako odpočinkový prostor pro španělského krále a německé státníky a jeho podoba měla vyjadřovat mírový, liberální a progresivní charakter nového poválečného Německa. Důležitou roli v tomto souladu hraje dvojice vodních ploch. Větší z nich skvěle doplňuje a zakončuje půdorys budovy, menší zase vytváří intimní kout navazující na salon, možná ve stylu zimní zahrady ve Vile Tugendhat. 

V souvislosti s Barcelonským pavilonem stojí za zmínku též základní vybavení jeho interiéru - konkrétně je řeč o slavném křesle Barcelona, které roku 1929 Mies van der Rohe navrhl ve spolupráci se svou tehdejší spolupracovnicí a přítelkyní Lilly Reich (1885-1947)*. Křesla tehdy sloužila coby obdoba královského trůnu pro španělský královský pár, jenž výstavu slavnostně zahajoval. Z hlediska designu jde určitě o unikátní kousek, který se od té doby dočkal mnoha napodobenin, zcela bez respektu k autorským právům, na druhou stranu ale toto křeslo nepatří mezi ta nejpohodlnější na sezení a už vůbec ne na vstávání z něj. Vyprávět své by o tom ostatně mohla tato křesla z Vily Tugendhat, kam je Mies van der Rohe nechal umístit po konci Světové výstavy v Barceloně. Pavelló Mies van der Rohe naleznete v Barceloně na úpatí hory Montjuïc, hned vedle známé Font Màgica. Navštívit ho můžete takřka každý den, ačkoliv prostory lze i pronajmout, proto bývá pro veřejnost relativně často zavřený - doporučujeme konzultovat webové stránky, základní vstupné je 5 €.


*Nutno dodat, že Lilly Reich je považována za hlavní autorku většiny z nábytku a doplňků interiérů van der Roheho staveb v období 1927-1937, kdy spolu tato dvojice žila a pracovala. Odborná literatura však i nadále často uvádí pouze architektovo jméno coby tvůrce slavného designového nábytku.

5. 5. 2017

Plaça de Prim

Barcelonská čtvrť Poblenou má za sebou zajímavou historii. Původně byla jen barcelonským venkovem, místem věčných rybníků a pastvin, jehož idylický klid v 18. století lehce narušil vznik prvních textilních manufaktur. Od poloviny 19. století se pak místo stalo skutečným centrem barcelonského textilního průmyslu. Textilky zde rostly jedna za druhou a v souvislosti s tím bylo místo zcela urbanizováno. Velkou proměnou prochází Poblenou i dnes - chátrající fabriky postupně nahrazují moderní výškové budovy. I přesto tu však nalezneme místa, kde se čas alespoň trochu zastavil a kde na nás dýchne klidná maloměstská atmosféra.

Plaça de Prim (Foto: www.secretsofbarcelona.com)
Takovým místem je bezpochyby náměstíčko Plaça de Prim, kde roku 1851 začala vznikat první zástavba. Samotné centrum Poblenou. Kouzelné místo ukryté před zraky turistů na nedalekých plážích. Místní mu neřeknou jinak než Plaça dels Pescadors (Rybářské náměstí), neboť přesně takovou atmosféru místo dodnes evokuje. Tady nejste v rušném velkoměstě, ale na klidné návsi rybářské osady (jen ten výhled na moře tu chybí). Stejného názvu je ostatně i vynikající lokální restaurace Els Pescadors, která se specializuje zejména na čerstvé rybí speciality a návštěvníkům nabízí prostornou terasu. Jedním z charakteristických rysů náměstíčka je trojice stromů zvaných ombú (Phytolacca dioica), původem z Latinské Ameriky, které zejména v parních letních měsících poskytují přímo božský stín. I proto je náměstíčko živým centrem místního společenského života.

Na náměstí samotném a v jeho bezprostředním okolí se dochovalo několik původních rybářských domků z konce 19. století. Některé okolní ulice se navíc dokázaly ubránit asfaltovací mánii a stále se mohou chlubit nefalšovanými dlažebními kostkami - i to dokresluje celkovou atmosféru tohoto zašantročeného místa. Zbývá tedy už jen otázka, jak se sem dostanete? S Google Maps to dnes není nic složitého, ale pokud se vám to nechce hledat, vězte, že stačí dorazit na stanici metra Poblenou (L4) a odtud se po carrer de Bilbao vydat směrem k moři a po nějakých 8 minutách zahnete doprava na carrer de Fernando Poo. A jste na místě. Pokud jste líní a vyznáte se v síti barcelonských autobusů, pak poslouží linky 26 a V17 (zastávka Taulat - Bilbao).


Kompletní pohled na Plaça de Prim (Foto: www.flickr.com)

29. 4. 2017

Eugenio Serrano de Casanova

Nenarodil se v Katalánsku, avšak pro jeho metropoli vykonal mnohé. Šikovný podnikatel, snílek, vizionář. A do nedávna zcela nedoceněná postava katalánské historie. Až v roce 2010 se díky odborné studii Eugenio R. Serrano de Casanova i l'Exposició Universal de Barcelona (Joan Prados Tizón, Jaume Rodon Lluís) dostalo jeho jméno do povědomí širší veřejnosti.

Dobová ilustrace areálu Světové výstavy 1888 v Barceloně (Foto: La Hormiga de Oro)

Eugenio Rufino Serrano de Casanova (1841-1920) byl totiž mužem, který Barceloně vybojoval Světovou výstavu 1888, událost, která pro katalánskou metropoli znamenala definitivní odrazový můstek pro rozsáhlý územní rozvoj na přelomu 19. a 20. století. Serrano se narodil v městečku Neda v Galicii. Pocházel z docela dobře situované rodiny, která patřila mezi lokální podnikatelskou i politickou elitu. Jako 18letý se vydal na studia obchodu a administrativy do Madridu, o tři roky později nastoupil na vojenskou akademii. Kromě výše zmiňovaných oblastí se během studií pilně učí cizí jazyky (angličtina, francouzština). V roce 1864 zahájil vojenskou kariéru, kterou lze charakterizovat docela rychlým hodnostním postupem a angažováním se ve třetí karlistické válce.

Vojenská kariéra ho nakonec trochu paradoxně zavedla až do Vídně, kde se roku 1873 poprvé zúčastnil velké mezinárodní výstavy. Tyto události byly typické pro rozvinutý svět v druhé polovině 19. století. První velká světová výstava se konala roku 1851 v Londýně a na každé další v nejrůznějších koutech Evropy a USA byly veřejnosti pravidelně představovány zejména technické pokroky a vynálezy, stejně jako umělecká díla. Pro Serrana byla tato zkušenost ohromující, pročež se rozhodl zasvětit svůj profesní život právě těmto událostem. V roce 1876 se stal tajemníkem španělské účasti na Světové výstavě ve Philadelphii a za vydělané peníze se o rok později usadil v Paříži, která se tehdy pomalu ale jistě stávala evropskou kulturní metropolí. Novinářský boom té doby strhl i Serrana, který v Paříži v letech 1877-1888 vydával poměrně prestižní periodikum Gazette des Touristes, jež se zabývalo zejména lázeňským turistickým průmyslem. Tento časopis byl k dostání v hlavních městech celé západní Evropy a docela často prezentoval Španělsko (jeho obsahem byla i řada reklamních sdělení, velká část z nich propagovala i katalánské produkty a služby).

Kromě toho Serrano i nadále působil jako tajemník a komisař španělské delegace na světových výstavách. V roce 1881 za to dokonce dostal španělské státní vyznamenání Řád Isabely Kastilské. V té době se též živil jako příležitostný obchodník s uměním a zastával roli uměleckého agenta řady katalánských malířů. V tom samém roce 1881 také sám uspořádal veliký veletrh lázeňství v německém Frankfurtu. Výstava měla mezi odbornou veřejností takový úspěch, že z původně zamýšleného měsíce se protáhla takřka na půl roku. I díky tomu následně získal stálou pozici vedoucího španělské delegace na mezinárodních výstavách v Bordeaux (1882), Amsterdamu (1883), Nice (1884), Antverpách (1885) a v Liverpoolu (1886). Za svou práci získal mnohá další ocenění, státní řád obdržel kupříkladu od belgického krále. Ačkoliv byl neustále na cestách, pravidelně se zastavoval v Barceloně, která vždy byla jeho oblíbeným obchodním místem. Právě tam se v jeho mysli začala rodit myšlenka na uspořádání podobné světové události i v katalánské metropoli. Poprvé svůj plán veřejně představil ve Vicu v roce 1884 coby reakci na oznámení pařížského záměru uspořádat světovou výstavu v roce 1889.

Aby termíny příliš nekolidovaly, měla se barcelonská výstava uskutečnit v roce 1887. Už tehdy se vyvoleným místem konání měla stát oblast Parc de la Ciutadella. V té době park ještě stále procházel náročným procesem urbanizace a Barceloňané do něj moc nechodili. Oblíbeným místem Katalánců se stal právě až po roce 1888. Serrano byl pro uspořádání podobné akce v Barceloně ideálním člověkem. Uměl jazyky, v prostoru výstav se pohyboval již celé desetiletí a za poslední roky navázal i řadu důležitých kontaktů s katalánskými podnikateli. Pro město samotné zase podobná akce mohla být skvělou pobídkou k poněkud malátnému rozšiřování Eixamplu po pádu středověkých hradeb v roce 1854. Tím se tedy dostáváme k samé podstatě důležitosti Eugenia Serrana pro katalánskou historii 19. století. Světová výstava 1888, která Barcelonu vůbec poprvé v historii skutečně situovala na mapu světa, byla vynikajícím nápadem jediného muže. Dodejme, že světové výstavy o té době byly obvykle soukromou iniciativou místní finanční elity, nicméně vždy se počítalo se subvencemi ze strany země, v níž byla výstava uskutečněna. S touto vizí do toho šel i Serrano.

A v tom okamžiku též narazil na první problémy. Ani španělská vláda, ani regionální delegace (Diputació de Barcelona) projekt finančně nepodpořily. Jediné nadšence našel náš vizionář na barcelonské radnici. Rokování s městskou radou zabralo celé jaro 1885, přičemž jednou z překážek se ukázal býti Josep Fontserè, architekt Parc de la Ciutadella, podle kterého výstavní areál do dané oblasti příliš zasadit nešel. I přes konečnou dohodu mezi Serranem a barcelonskou radnicí Fontserè nadále protestoval, a tak byl nakonec barcelonským starostou Franceskem Riusem Tauletem propuštěn (i když byli staří přátelé) a nahrazen Antonim Rovirou Triasem. Serrano tak od města získal 120 000 m2 pozemků na uspořádání akce a mezitím už na jiných světových výstavách získával kontakty na potenciální vystavovatele. Velkou propagaci barcelonské výstavy spustil i ve svém časopisu. Roku 1886 organizační tým získal příslib španělské královny-regentky, že výstavu osobně slavnostně zahájí. Tím celá akce dostala posvěcení z nejvyšších politických míst.

Samotné uspořádání akce se však později zadrhlo na nevelkém zájmu vystavovatelů ze Španělska a samozřejmě i na velkých nákladech, v nichž se počítalo se schodkem asi 1 000 000 peset. Čímž opět narážíme na klasický obrázek velkých barcelonských událostí. Oficiálně a v rámci záštity se jim dostane podpory na nejvyšší úrovni, avšak finančně se o ně vždy musí postarat jen a jen Katalánci sami. Celý problém se nakonec vyřešil větším zapojením barcelonské radnice, která přehodnotila svou smlouvu se Serranem a výměnou za větší investici se dočkala i větších privilegií a koncesí. Od roku 1887 se Serranova role zmenšuje, on sám se v tu dobu dostává do dluhů, až je nakonec na počátku roku 1888 odvolán ze všech vedoucích funkcí a konání výstavy přejde kompletně do režie barcelonských radních v čele se starostou Riusem Tauletem. Serrano však na své dílo nezanevřel a ze stránek svého časopisu o přípravách na inauguraci i nadále nadšeně informoval. Světová výstava 1888 v Barceloně nakonec skončila velkým úspěchem a zároveň šlo o ohromný přelom v modernizaci a urbanizaci sebevědomé katalánské metropole. Jen na Serranovu roli se postupně hodně zapomenulo, a tak když roku 1920 v Barceloně zemřel, nedostalo se mu ani vlastního náhrobku. Dnes, takřka 100 let po jeho smrti, už o jeho podílu na jedné z nejdůležitějších událostí barcelonské historie vše víme, a proto si Eugenio Serrano jednoznačně zaslouží místo mezi důležitými osobnostmi katalánských dějin.

Slavnostní inaugurace Světové výstavy 1888 v Barceloně (Foto: La Hormiga de Oro)

28. 4. 2017

Cristóbal Cascante i Colom

   
Cristóbal Cascante - autoportrét, 1885
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Cristóbal Cascante i Colom (1851-1889) patřil roku 1878 mezi první absolventy barcelonské Escola d'Arquitectura. Promoval tedy ve stejném roce jako slavný Antoni Gaudí. Cascante byl ostatně Gaudího dobrým přítelem a vůbec prvním významným spolupracovníkem. Náhlé onemocnění úplavicí ukončilo život talentovaného architekta již v červenci 1889.

Cascante se narodil v městečku Esparreguera, odkud pocházela i jeho matka. Můžeme říct, že pocházel z relativně dobře situované rodiny, neboť jeho rodiče vlastnili drobnou textilní továrnu právě v Esparregueře. Cascante později studoval v Manrese a Terrasse, nicméně pokračovat v rodinném podnikání nechtěl. Mnohem víc ho to táhlo do světa architektury, a tak od roku 1871 pobýval v Barceloně, kde právě Elies Rogent vytváří první skutečnou fakultu architektury v Katalánsku. Právě Elies Rogent patřil mezi hlavní Cascanteho vzory, a tak zejména v jeho prvních návrzích je patrná silná inspirace Rogentovými architektonickými postupy. Během studií se seznamuje se spolužákem Antonim Gaudím, s nímž ho též pojila praxe v ateliéru Josepa Fontserèho. Cristóbal Cascante získal titul architekta v roce 1878, kdy se stejně jako Gaudí začal přátelit s důležitými průmyslníky, jejichž peníze stály u zrodu katalánského modernismu. Díky tomu už v roce 1881 získal od markýze z Comillas několik zakázek (kaple, palác). Část těchto staveb sám navrhoval a později řídil jejich stavbu. Zároveň pro ně navrhl interiéry a nábytek.

Jeho život se tedy po celá 80. léta 19. století odehrával především v Kantábrii, odkud párkrát do roka jezdil do rodného Katalánska, neboť jeho rodina zůstala v Barceloně. V katalánské metropoli byl pravděpodobně vždy bouřlivě vítán - alespoň tak můžeme soudit z faktu, že za pouhých 9 let manželství s Teresou Portabellovou stihl na svět přivítat hned sedm potomků. Cascanteho pracovní nasazení v Comillas využil roku 1883 i již zmiňovaný přítel ze studií, Antoni Gaudí. Ten onoho roku dostal od markýze z Comillas zakázku na stavbu domu El Capricho a Cascante měl stavbu řídit přímo na místě. Podle mnoha Gaudího životopisců se slavný architekt do Comillas nikdy osobně nevydal, jen poslal plány a vše ostatní už nechal na svém příteli ze studií. Cascante se tak de facto stal prvním Gaudího významným pomocníkem. Pro El Capricho navrhl interiéry a nábytek, hovoří se však i o jeho participaci na drobných úpravách původních Gaudího plánů. 

Ačkoliv se Cascante ve své pozdější tvorbě nadále držel eklekticismu,  spolupráce s Gaudím ho inspirovala k použití některých ryze modernistických prvků (kachličky, umělecké kování) zejména u návrhu Can Casas ve vesnici Bruc či v plánech na bohužel nikdy nerealizované stavbě domku pro Eusebiho Güella v Bonanově. Na popud markýze z Comillas později v Kantábrii navrhl ještě dodnes stojící budovu nemocnice v Comillas (1885-1888) a památníku pana markýze (1890, dokončeno Lluísem Domènechem Montanerem). Jak už bylo řečeno, Cascante nemohl svůj nesporný talent příliš rozvinout, neboť ho v červenci 1889 v Barceloně zaskočila akutní úplavice, jíž do několika dní podlehl. V té době finišoval vlastně jediný svůj soukromý projekt, totiž přestavbu rodinného sídla Can Casas ve vesnici Bruc, jehož zadní fasádu již dokončit nestihl. Zmiňovanou přestavbu si u něj objednal Josep Casas Chocomeli, místní vinař, který chtěl původně letní sídlo rodiny přeměnit na poněkud reprezentativnější místo s velikým vinným sklepem. K daným účelům stavba sloužila další desítky let. Od roku 1984 je Can Casas majetkem radnice v Brucu a slouží jako kulturní a vzdělávací centrum obce.

Can Casas (Foto: www.bcncatfilmcommission.com)

26. 4. 2017

Domènec Boada i Piera

Barcelonský architekt Domènec Boada i Piera (1866-1947). Univerzitní titul získal roku 1893. Jeho dílo dnes najdeme zejména v Barceloně, Terrasse a Masnou. Prvotně tvořil silně ovlivněn eklekticismem, později se přidal k tehdy jedinému modernímu stylu,  a tak v ulicích Barcelony zanechal i několik ryze modernistických děl.

Pro barcelonské elity postavil řadu zajímavých domů v Eixamplu, dle názvů si lze snadno všimnout, že byl dvorním architektem určitých rodin. Z nejznámějších domů jmenujme kupříkladu Casa Joaquim Cairó (1900), Casa Cairó (1907), Casa Piera Gausachs (1908), Casa Francesc Cairó (1910) nebo čtyři sympatické domečky Cases Joaquim Alay (1911) na carrer de la Renaixença. Milovníci čtvrti Gràcia ho však budou znát zejména coby vrchního architekta bulváru Rambla del Prat, kde se nachází hned několik jeho děl, a až na pár výjimek tak Boada vytvořil kompletní modernistický háv této ulice. Konkrétně jde o budovy Cases Manuel Raventós (1903), Cases Cairó (1904) a Casa Joan Fatjó (1904).

Casa Cairó, carrer Enric Granados 106 (Foto: wikipedia.org)

20. 4. 2017

1897: Barcelona pohlcuje okolní města

Jakmile roku 1854 po dlouhých staletích padly středověké hradby, které do té doby svíraly katalánskou metropoli, bylo jasné, že Barcelona začne pořádně růst. Roku 1859 byl schválen tzv. Pla Cerdà, podle něhož začal v následujících letech vznikat barcelonský Eixample. Barcelona v té době byla sice největším, rozhodně však ne jediným městem rozkládajícím se na planině mezi Středozemním mořem, pohořím Collserola a řekami Besòs a Llobregat. Již zmiňovaný plán rozšíření města však dával jasně tušit, že katalánská metropole brzy všechny své sousedy pohltí.

První významné snahy o připojení okolních městeček se projevily již okolo roku 1883, kdy se skupinka průmyslníků ze Sants chtěla připojit k Barceloně, avšak pod tlakem místních obyvatel k tomu nakonec nedošlo. V roce 1889 přes 40 000 lidí z okolí Barcelony manifestovalo v centru katalánské metropole za zachování svých měst, avšak tento protest nebyl později nic platný. 20. dubna 1897 královský dekret podepsaný regentkou Marií Cristinou rozhodl o připojení městeček Sants, Les Corts, Sant Gervasi de Cassoles, Sant Andreu de Palomar, Sant Martí de Provençals a Vila de Gràcia k Barceloně. Katalánská metropole tak ze dne na den ztrojnásobila svoji rozlohu a zaznamenala přírůstek více než 70 000 nových obyvatel. Zatímco ještě v roce 1887 měla Barcelona pouhých 273 000 obyvatel, po anexi o deset let později se jejich počet přehoupl přes 500 000. Barcelona tak byla spolu s Madridem nejlidnatějším městem Pyrenejského poloostrova.

Zatímco "staří" Barceloňané slavili, těm "novým" se do tohoto sňatku příliš nechtělo. Zvlášť složité to bylo pro obyvatele hrdého města Vila de Gràcia,  které s takřka 40 000 obyvateli bylo v té době druhým největším katalánským městem a jedním z 20 největších měst v celém Španělsku. Anexe okolních měst z roku 1897 každopádně byla významným krokem k Barceloně takové, jakou ji známe dnes. V roce 1904 byla k městu připojena ještě Horta a v roce 1921 i Sarrià, čímž už opravdu vznikla do značné míry dnešní podoba Barcelony. Tato historie je ostatně hezky patrná při leteckém pohledu na město, v němž lze dodnes podle úzkých a křivolakých uliček rozeznat historická jádra všech zmiňovaných obcí. Prostor mezi nimi z větší část vyplňuje právě Eixample, kterým to tehdy všechno začalo.

Více informací:

16. 4. 2017

Manuel Sayrach i Carreras

Manuel Sayrach i Carreras (1886-1937) je dodnes považován za posledního představitele architektury katalánského modernismu, ačkoliv čistě technicky do onoho stylu takřka nezasáhl. Jeho architektonické dílo je jednou ze zásadních zastávek jakékoliv okružní cesty po památkách modernisme, respektive zastávkou často poslední, a zároveň bývá označováno za jeden z nejelegantnějších domů v Eixamplu.

Casa Sayrach - celkový pohled, nalevo Casa Montserrat (Foto: pilargbcn.blogspot.com)

Manuel Sayrach byl považován za vskutku renesančního člověka, neboť se kromě architektury čile věnoval i dramatu, poezii, filosofii a politice. Na druhou stranu je třeba dodat, že si to mohl dovolit, protože pocházel z bohaté měšťanské rodiny (jeho otec byl významným lékařem), a tak se už od mládí mohl s naprostým klidem věnovat jen věcem, kterého ho bavily a zajímaly. Svou lásku k architektuře projevil mimo jiné už drobným spisem L'arquitectura nova z roku 1909, v němž jasně definuje přírodu jako zdroj své inspirace. I kvůli tomu bývá často považován za jakéhosi následníka Antoniho Gaudího, jehož osobitý styl Sayracha silně ovlivnil. Další Sayrachovou láskou už od malička bylo divadlo. Jako malý chlapec si často hrál s loutkami, přičemž často si vymyslel a zapsal celý příběh a namaloval k němu kulisy. Později, okolo roku 1907, začíná poprvé vymýšlet své dramatické dílo nazvané Els drames de la llum, z něhož nakonec v dalších letech publikuje jen několik her z celkových sedmi plánovaných.

Už v roce 1911 shromáždí kolekci více než 2000 nejrůznějších náčrtků, poznámek a obrázků svých architektonických představ (Croquis d'arquitectura), v nichž lze zcela jasně vysledoval inspiraci Gaudího architekturou. V té stejné době již pracuje na rekonstrukci rodinného sídla v Sant Feliu de Llobregat, kde kromě samotných stavebních úprav navrhne kompletní dekoraci interiérů a nábytek. Sídlo opatří i novou obvodovou zdí (El mur de la creació), která je jasně inspirována zdí Parku Güell. Toto dílo se ale do dnešní doby nedochovalo, neboť rezidence byla srovnána se zemí v průběhu 60. let 20. století. Sayrachovým zásadním přínosem katalánské architektuře je ale především barcelonský činžovní dům Casa Sayrach, který pro svého otce navrhl roku 1915. Připomeňme, že Manuel Sayrach získal titul architekta až o dva roky později, takže pod projekt tohoto elegantního domu se podepsal Gabriel Borrell, Sayrachův učitel a zároveň obecní architekt v Sant Feliu de Llobregat. Casa Sayrach na adrese Avinguda Diagonal 423-425 je dokončena roku 1918 a stává se tak jedním z posledních děl katalánského modernismu v době, kdy už s tímto stylem žádný jiný architekt nechtěl mít nic společného.


Manuel Sayrach a jeho žena Montserrat Fatjó dels Xiprers (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Casa Sayrach, známá mezi obyvateli města také jako Casa de la nata (Dům ze šlehačky) podle barvy použitého mramoru a nadýchaných tvarů fasády, byla ve své podstatě jednou z pouhých dvou staveb tohoto architekta a všestranně nadaného umělce. Tou druhou byl hned vedle stojící dům Casa Montserrat, který architekt nechal postavit roku 1926 coby svatební dar své krásné novomanželce Montserrat Fatjó dels Xiprers, pocházející ze starobylého katalánského rodu z okolí Cerdanyola del Vallès. Poněkud užší a vyšší Casa Montserrat už zvenku nevykazuje tolik modernistických prvků, ovšem interiéry svou velkolepostí a zdobeností za těmi v sousedním Casa Sayrach rozhodně nikterak nepokulhávají. Ještě v roce 1926 pár podnikl velkou svatební cestu po Evropě, během níž byl soukromě přijat i samotným papežem Piem XI. Krátké rodinné štěstí Manuela Sayracha bylo v dalších šesti letech materializováno narozením pěti synů (Miquel Àngel, Manuel, Jaume-Patriç, Abelard a Narcís), nicméně v září 1932 ho zdrtí náhlá smrt milované Montserrat. Pravděpodobně i z toho důvodu nechává nedokončené své tehdy připravované filosofické dílo Filosofia de la llum.

Ještě před vypuknutím španělské občanské války zrealizoval svůj poslední architektonický návrh - rodinnou hrobku na hřbitově na Montjuïcu. V lednu 1937 do hrobky putovaly i jeho ostatky, neboť Sayrach na počátku měsíce nešťastně zemřel na zápal plic. Dodnes je tedy znám coby autor dvou výjimečných staveb na rohu ulic Avinguda Diagonal a carrer Enric Granados. Dál už jeho architektonický odkaz nesahá, z velké části i kvůli již zmiňovanému bohatství, jímž rodina disponovala, a proto tedy Sayrach žádné zakázky kvůli finančnímu ohodnocení nepřijímal. Vlastně by se docela chtělo říct, že tu architekturu vystudoval jen čistě ze zvědavosti a vlastní umělecké touhy, neboť kromě jednoho drobného pomníku v Moià (jenž byl ale v roce 1936 zničen) byly všechny jeho návrhy určeny výhradně rodinným účelům. Casa Sayrach je dodnes jednou z posledních zastávek každé správné tour po památkách katalánského modernismu.

Casa Sayrach - interiér vstupní haly (Foto: pilargbcn.blogspot.com)
Casa Montserrat - interiér (Foto: pilargbcn.blogspot.com)

14. 4. 2017

Juli Batllevell i Arús

Zatímco v rodném městě Sabadell na jeho odkaz pamatují víceméně stále, z globálního pohledu byl Juli Batllevell i Arús (1864-1928) až do roku 1992 prakticky zcela neznámým architektem. Přitom jeho dílo nevědomky obdivují každý rok stovky tisíc návštěvníků Parku Güell. Nyní tedy nastal čas představit tohoto zajímavého architekta i českému publiku.

Casa Trias z roku 1903 je jedním z pouhých dvou domů v Parku Güell (Foto: Josep Casamartina)

Juli Batllevell se narodil roku 1864 ve městě Sabadell, kde jeho otec Gabriel v té době už nějakou dobu působil jako známý a velice chválený stavitel. Gabriel Batllevell se z velké míry podílel na podobě rozrůstajícího se města v druhé polovině 19. stol., proto má dodnes v Sabadell ulici, jež nese jeho jméno. Můžeme tedy říct, že Juli Batllevell pocházel z dobře situované stavitelské rodiny, proto jeho následné studium architektury nebylo žádným překvapením. Díky otci měl o přísun práce již dopředu postaráno. Kde ale mladý Batllevell nakonec architekturu vystudoval, je dodnes tak trochu záhada. Podle všeho získal onen akademický titul v roce 1890, avšak není jasné, jestli to bylo po studiích v Barceloně či v Madridu. Josep Casamartina, odborník na Batllevellovo dílo, se domnívá, že rodák ze Sabadell studoval přeci jen ve španělské metropoli, neboť jeho otec tamní školu považoval za prestižnější (avšak Batllevellovo jméno nefiguruje ve statistikách ani barcelonské ani madridské univerzity). Ať už to ale bylo jakkoliv, kontakt s katalánskou architektonickou sférou měl minimálně přes otce stejně zajištěný.

Jak už bylo řečeno, díky dobrým kontaktům měl Batllevell přísun zakázek zajištěn již od chvíle, kdy byl slavnostně promován na architekta. V rodném Sabadell navíc v letech 1895-1910 vykonával funkci obecního architekta. Na stejné pozici působil zároveň v Badaloně (1899-1913). Zajímavé je, že tuto práci vykonával z Barcelony, kam se roku 1900 přestěhoval. V té době též pomáhal v Gaudího ateliéru. Se slavným architektem spolupracoval na Casa Calvet a při drobných projektech v Parku Güell. Tam také stojí jeho všeobecně nejznámější stavba - Casa Trias (1906), jeden z pouhých dvou domů, které byly postaveny ve slavném Gaudího projektu zahradního města na úpatí Muntanya Pelada v Barceloně. Významný právník Martí Trias si své rodinné sídlo objednal právě u Batllevella, který byl v té době již zavedeným architektem. Přesto je tato na první pohled relativně obyčejná stavba dodnes architektovým nejznámějším dílem.


Ve svém zaměstnání byl Juli Batllevell značně činorodý, proto dnes jeho stavby najdeme po celém Katalánsku. Pokud bychom v jeho architektuře měli vyzdvihnout nějaký vskutku charakteristický rys, byla by jím bezesporu absence jakéhokoliv takového rysu. Batllevell se totiž vždy dokonale přizpůsoboval dané zakázce v tom smyslu, že výrazně měnil styly. Řada architektů má poměrně výrazný styl, díky němuž i laik relativně snadno rozpozná jeho dílo. Typickým příkladem této skutečnosti v generaci katalánských modernistů by mohl být třeba Gaudího pomocník Francesc Berenguer, jehož stavby jsou velice charakteristické. Naproti tomu Batllevell každý projekt pojímal zcela jinak, což ve výsledku jen komplikuje práci historikům architektury, pro které není vůbec snadné potvrdit Batllevellovo autorství u řady staveb. Kupříkladu výrazná barcelonská budova Casa Antònia Burés (1906) byla dlouho přisuzována "neznámému autorovi" a teprve v roce 1992 bylo autorství projektu přiřazeno právě Batllevellovi, čímž tento sabadellský rodák konečně vystoupil z určité anonymity, která jeho dílo v katalánské metropoli provázela. Batllevell sice v Barceloně navrhl více než dvě desítky budov, avšak řada z nich byla v průběhu let zbořena nebo výrazně modifikována.


Esenciální význam má však Batllevellova tvorba pro město Sabadell. V průběhu své architektonické kariéry v rodném městě vytvořil přes 60 projektů. Část z nich se bohužel nedochovala do dnešní doby (např. slavné divadlo Teatre Euterpe z roku 1893 nebo sabadellská věznice z roku 1898), avšak některé budovy stále patří k těm nejemblematičtějším, které lze v centru města nalézt: Escola Enric Casassas (1897), Museu del Gas (1899) Hotel Suizo (1904) či Despatx Lluch (1908). Zvláštní pozornost si zaslouží i skutečný modernistický palác-venkovské sídlo El Marquet de les Roques (1895) v Sant Llorenç Savall. Když si to shrneme, na lokální úrovni města Sabadell je dodnes odkaz Juliho Batllevella docela výrazný. O jeho slávu v širším kontextu katalánského modernismu však jeho obdivovatelé ještě budou muset svést lítou bitvu. Batllevell bude navždy především symbolem ohromné rozmanitosti stylů i schopnosti práce na různých typech zakázek (rodinné domy, školy, továrny, věznice, venkovské paláce). 

Can Borrell v Castellar del Vallès, 1912 (Foto: Josep Casamartina)

El Marquet de les Roques, 1895 (Foto: Josep Casamartina)

13. 4. 2017

Ignasi Oms i Ponsa

Katalánský architekt Ignasi Oms i Ponsa (1863-1914) je svým dílem i životní poutí spjat především s městem Manresa. V hlavním městě okresu Bages se Oms narodil a pouze s několikaletým přerušením, kdy studoval architekturu v Barceloně, v Manrese i po většinu života žil a pracoval. Pro historii města nebyl důležitý jen jako projektant několika desítek převážně modernistických budov, v Manrese plnil i důležitou roli hlavního urbanisty. Jeho odkaz městu je tak větší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Hotel Sant Roc v Solsoně (Foto: www.hotelsantroc.com)

Tak jako všichni významní architekti z období modernisme i Oms studoval v Barceloně pod vedením Eliese Rogenta a Lluíse Domènecha i Montanera. Díky posledně jmenovanému se již za studií mohl podílet na některých projektech souvisejících s barcelonskou Světovou výstavou v roce 1888. O dva roky později konečně získal titul architekta, a tak se mohl vrátit do rodného města, kde v letech 1892-1914 zastával funkci městského architekt a velitele hasičů. V Manrese po sobě zanechal důležitou stopu nejen coby autor více než tří desítek budov, nýbrž i jako hlavní městský urbanista. Během jeho působení se Manresa teprve začala rozrůstat poté, co byla dlouhá staletí uvězněná ve středověkých hradbách. Ze své pozice tak Oms rozhodoval o směřování nové výstavby a zároveň byl autorem plánů veškeré nové infrastruktury. Kromě toho se výrazně angažoval v lokální politice. Byl členem stran Unió Catalanista a Lliga Regionalista.

Mezi hlavní charakteristiky Omsova architektonického stylu patří výrazná adaptace různých variant katalánského modernismu. Ve svých dílech se inspiroval nejen svými učiteli z Barcelony, ale po návštěvě Světové výstavy 1900 v Paříži do své tvorby zahrnul i řadu evropských vlivů, převážně pak formy vídeňské secese. Především v začátcích své architektonické kariéry tvořil ve stylu eklekticismu. Jak už bylo řečeno, podstatná část Omsova architektonického odkazu se nachází v Manrese. Radnice zde nabízí velký poznávací okruh čítající 32 staveb z díly Ignasiho Omse; po architektovi je dokonce pojmenována jedna místní ulice, na které jsou koncentrovány hned čtyři jeho stavby. Mezi nejvýznamnější manreské stavby Ignasiho Omse patří bezesporu Casa Gabernet Espanyol (1898), Casa Armengou (1899), Col·legi Asil dels Infants (1900-1911), Casa Torrents (1906), Casino de Manresa (1909) či Casa Lluvià (1910).


Zajímavou stavbu zanechal i v nedalekém Navarcles, kde se v letech 1910-1912 postaral o kompletní rekonstrukci centrálního náměstí a budovu nové radnice na něm. Nicméně za Omsovou nejpohádkovější stavbou musíme zamířit až do města Solsona, kde se nachází v současné době čtyřhvězdičkový Hotel Sant Roc (1929). Na jeho projektu se Oms podílel spolu s barcelonským architektem Bernardím Martorellem (1877-1937), který se posléze stal hlavním vykonavatelem prací, neboť Oms zemřel již v roce 1914 a budova hotelu byla po dlouhé stavbě slavnostně inaugurována až v létě 1929. Stylově se zde ovšem Omsův vliv nezapře, budova je inspirována severskou architekturou a její průčelí nápadně připomíná dům Casa Amatller v Barceloně. Pro Solsonu byla stavba Hotel Sant Roc velkou událostí - již od onoho roku 1929 jde o nejluxusnější ubytovací zařízení ve městě a za ty desítky let v něm nastřádali poměrně zajímavou klientelu. V letech 2002-2004 prošel hotel významnou rekonstrukcí, nicméně dále slouží svému účelu, takže pro návštěvu Solsony můžete k přespání zvolit právě tuto modernistickou možnost.


Casa Gabernet Espanyol, 1898 (Foto: Josep Maria Melcior)

Casino de Manresa, 1909 (Foto: Josep Maria Melcior)