27. 10. 2016

Barcelona - Mataró: První železnice na Pyrenejském poloostrově

První železnice na Pyrenejském poloostrově, první železnice v Katalánsku a celkově teprve desátá na celém světě - těmito přízvisky se může chlubit železniční trať mezi Barcelonou a Mataró. A rozhodně nešlo o dílko pokrokové vlády, ta celý projekt naopak jenom zdržovala. První katalánský vlak vyjel už roku 1848 jen a pouze díky iniciativě dnes už zapomenutého katalánského průmyslníka Miquela Biady i Bunyola.



Miquel Biada i Bunyol (1789-1848) patřil k typickým představitelům nově se rodící katalánské buržoazie 19. století. Narozen v Mataró, velkou část života prožil za oceánem, kam měli Katalánci od konce 18. století (1778) konečně povolen vstup za účelem obchodu. Biada odešel z Katalánska v mladém věku a rozhodl se zkusit štěstí ve španělských koloniích, konkrétně ve městě Maracaibo (Venezuela). Tam se kromě práce aktivně zapojil i do bojů o nezávislost, avšak na straně španělské - bojoval tedy proti nezávislosti amerických kolonií. Roku 1815 se na skok vrátil do Mataró, kde se stihl oženit, nicméně o několik let později už byl zpět ve Venezuele. Nicméně Maracaibo se nakonec roku 1821 taktéž přiklonilo k nezávislosti, a tak Biada coby zastánce španělských kolonizátorů musel pryč. Návrat do Katalánska pro něj znamenal i osobní bankrot.


Zatímco první americká zkušenost se katalánskému dobrodruhovi příliš nevyvedla, ta druhá byla o mnoho přínosnější. Společně s manželkou a dvěma dětmi se roku 1823 přesunul na Kubu, která tehdy zažívala ekonomický boom. Podnikavý Biada zbohatl především na převážení a prodeji surovin (tabák, cukr, dříví; produkty z Evropy). Na Kubě se poměrně aktivně podílel na plánech vůbec první železnice v pomalu dosluhujícím španělském impériu. Roku 1837 byl zprovozněn úsek mezi zemědělskou zónou u městečka Güines a havanským přístavem. Tradičně tedy při zmínce o prvním vlaku ve Španělsku musíme až do jedné z jeho tehdejších kolonií - Pyrenejský poloostrov v té době stále ještě zůstal nepolíben tímto hybatelem průmyslové revoluce. Právě tehdy se ale Miquel Biada rozhodl, že to tak dlouho nenechá.


   
Miquel Biada v roce 1840
(Foto: www.biada.com)
Hned po svém definitivním návratu do Katalánska v roce 1840 vynaložil veškeré úsilí, aby o důležitosti železnice přesvědčil politické představitele země. Ani v Barceloně ani v Madridu však příliš neuspěl. V zemi ještě nebyl takřka ani náznak průmyslové revoluce, a tak společnost zkrátka nebyla na takové novoty připravena. Proto se Biada nakonec obrátil směrem, kde železniční horečka běžela v plném proudu. V Londýně se seznámil s katalánským podnikatelem Josepem Rocou, díky kterému dokázal získat řadu anglických investorů pod podmínkou, že druhou polovinu investice bude tvořit kapitál katalánský. Po návratu Biada zpracoval projekt a v létě 1843 požádal španělskou vládu o povolení.

To dostal, a tak po sehnání katalánských akcionářů a založení promotérské společnosti mohl v červnu 1845 projekt slavnostně zahájit. Znamenalo to však především zahájení spousty problémů, které nakonec nejhůře dolehly právě na našeho vizionáře. První těžkostí projektu byl výkup pozemků. Řada vlastníků prodat odmítla, což částečně vysvětluje dnešní realitu, totiž že většina trati je kvůli tomu vedena v podstatě po pláži hned podél moře. Mnohem závažnějším problémem byla špatná platební morálka katalánských akcionářů a ne zrovna růžové období na londýnské burze. V důsledku těchto okolností hrozil na podzim 1846 krach celého projektu pro nedostatek financí. V poslední okamžik vše zachránil památným vizionářským proslovem právě Miquel Biada, který dokázal přesvědčit mnoho drobných akcionářů k nákupu dalších cenných papírů. I sám Biada pak vsadil celý svůj majetek, aby železniční sen uskutečnil. V lednu 1847 byl dohodnut rozpočet projektu a anglická společnost Mackenzie&Brassey mohla začít stavět.

Ani tehdy ale problémy neustaly. Vlak byl stále pro většinu obyvatel něčím neznámým a proto i obávaným. Stavba tratě tak musela čelit neustálým sabotážím. Kupříkladu v létě 1847 došlo v Badaloně k takovým protestům, že na stavbu musela dohlížet armáda. Nicméně stavitelé si postupně poradili se všemi překážkami, i s těmi přírodními - mezi technické zázraky té doby patřily kupříkladu Montgatský tunel nebo most přes řeku Besòs. Na počátku roku 1848 dorazilo z Ruska dřevo na pražce, proto mělo postupně dojít k pokládání kolejí. Sabotáže se množily, nepřátelé pokroku často během noci zničili veškerou denní práci. Situace byla tak vážná, že se Biada rozhodl zavést noční hlídky, jichž se sám noc co noc účastnil. Ke stresu ze všech s projektem spojených komplikacích se kvůli chladným nocím na hlídce přidal ještě zápal plic. Zatímco stavba postupně pokračovala, Biadův stav se zhoršoval. 2. dubna 1848 zápalu plic podlehl. Velký vizionář se tak splnění svého snu jen o pár měsíců nedožil.


Slavnostní zahájení provozu na trati Barcelona - Mataró přitom bylo naplánováno na červen (lokomotiva z Anglie dorazila v květnu), nicméně kvůli nejistě politické situaci, kterou Španělsko právě prožívalo, a částečně i kvůli problémům s šířkou trati* byla celá záležitost odložena až na podzim. Na počátku října bylo provedeno několik testovacích jízd a slavnostní inaugurace první železniční trati v Katalánsku i na Pyrenejském poloostrově proběhla dne 28. října 1848. Do té doby trvala cesta z Mataró do Barcelony několik hodin, nyní se zkrátila na neuvěřitelných 37 minut. Tak symbolicky definitivně započala průmyslová revoluce v Katalánsku. A nebyla by možná bez muže, který měl svůj nezištný sen, za nějž bojoval doslova až do roztrhání těla.


 


* Krásnou ukázkou toho, jak hloupým způsobem madridská vláda celý projekt kazila, je problematika šířky kolejí. I když v celém Španělsku v té době ještě žádná jiná trať neexistovala, touha Madridu vše byrokraticky centralizovat vedla k zákonnému ustanovení rozchodu kolejí na celém Pyrenejském poloostrově (tzv. ancho ibérico) na 1668 mm, ačkoliv původně byla přislíbena klasická délka 1435 mm po vzoru zbytku západní a střední Evropy. Katalánci také ve svém projektu s touto šíří počítali, bylo totiž zcela logické, že jednou železnice povede severně až do Francie, napojení na evropskou síť by tak bylo automatické. Bohužel nakonec i přes určité vymožení výjimky podlehli konstruktéři zcela oprávněným obavám, že by trať Barcelona - Mataró zůstala odříznuta od zbytku poloostrova, na kterém by se stavělo zásadně v rozměru 1668 mm. Nakonec tedy celou trať přizpůsobili onomu iberskému rozměru. A proto Španělsko následujících více než 150 let zůstalo železničně odříznuté od zbytku Evropy. Více informací ve výborném článku Joana Salicrú (katalánsky i španělsky).

23. 10. 2016

Mataró

Hlavní město regionu Maresme, celkově osmé největší město Katalánska s více než 124 000 obyvateli. Přesto však je Mataró, nacházející se asi 30 km severně od Barcelony, jakoby neviditelné, a to nejen pro turisty ale i pro řadu samotných Katalánců. Někteří o něm dokonce nepokrytě mluví jako o největší katalánské vesnici, kde se všichni znají a vše se hned vykecá. Ačkoliv tedy ani pro vás nejspíš toto město nebude první zastávkou na návštěvě Katalánska, pár zajímavých věcí, které se tu udály, se rozhodně najde.

Letecký pohled na Mataró (Foto: www.eltiempo.es)
V první řadě má Mataró až překvapivě dávnou historii. Překvapivě proto, že dnes působí spíše dojmem moderního města sídlištního typu a tak trochu bez osobnosti, kterou by mu dodávaly kupříkladu významné historické památky. Fakticky ale vzniklo již ve 2. stol. př. n. l. jako římská osada Iluro. Ta byla následně přestavěna o století později, tehdy už zcela v duchu moderních římských osad, a v dalších několika stoletích si vybudovala poměrně silné postavení v rámci římských sídel na katalánském pobřeží. S příchodem Vizigótů význam obce klesl; další zprávy o osadě máme až z konce 10. století, kdy se na místě dnešního Mataró nacházela vesnička jménem Alarona (949 - první písemná zmínka). Následně obec změnila jméno ještě jednou, roku 1008 se o ní mluví jako o Civitas Fracta.

Každopádně již tehdy šlo o několik domků, které pomalu vyrůstaly v okolí kostela Santa Maria del Castell de Mata (dnešní bazilika Santa Maria). Zde se také poprvé objevuje název Mataró, který původně sloužil jen pro pojmenování hradu Castell de Mata, jemuž byla vesnice podřízena, nicméně od 13. století už se název začíná používat i pro celou obec. Roku 1294 udělil král Jaume II vesničce právo pořádat každé pondělí trh, čímž její význam rapidně vzrostl. Dalším zajímavým obdobím pro Mataró je až počátek 17. stol., kdy město začalo významně růst, což se projevilo nutností postavit okolo novou a delší hradbu. V průběhu války o španělské dědictví (1701-1714) se Mataró proslavilo zejména tím, že své sympatie vůči jednotlivým stranám měnilo zásadně podle toho, které vojsko se mu zrovna objevilo pod hradbami, nicméně nakonec se přiklonilo na stranu císaře Karla VI. Následovala další "doba temna".

   
Casa Coll i Regàs (Foto: wikipedia.org)
Dnešní tvář města se totiž začala formovat až počínaje rokem 1839, kdy v Mataró vzniká první textilní továrna. Tak jako v řadě dalších katalánských měst i zde bude zbytek 19. století spjat výhradně s textilním průmyslem. O významu Mataró v té době svědčí i fakt, že díky iniciativě významného místního podnikatele Miquela Biady i Bunyola (1789-1848) došlo 28. října 1848 ke zprovoznění vůbec první železniční trati na Pyrenejském poloostrově (linka Barcelona - Mataró).

A dál už je to hlavně příběh velkého růstu. Zatímco po celou první polovinu 20. století mělo město mezi 20 a 30 000 obyvatel, velká imigrace směrem z jihu Španělska do Katalánska v 60. a 70. letech zapříčinila masivní nárůst obyvatelstva. Jen pro srovnání: zatímco v roce 1960 žilo v Mataró přibližně 40 000 obyvatel, o deset let později to bylo již přes 72 000 a na počátku 80. let se Mataró přiblížilo 100 000 obyvatel. To také přineslo řadu problémů s narychlo vyrůstajícími okrajovými čtvrtěmi, které se s centrem města povedlo řádně spojit až v průběhu let devadesátých. V menší míře město rostlo i po roce 2000 především v souvislosti s novou vlnou imigrace z Afriky, Asie či Jižní Ameriky.

Co se týče pamětihodností a podobných záležitostí, jak už bylo řečeno, toho ve srovnání s mnoha ostatními katalánskými městy své velikosti mnoho nabídnout nemůže. Asi nejkrásnější stavbou ve městě je dům Casa Coll i Regàs, který tu roku 1898 zcela v duchu katalánského modernisme navrhl místní rodák Josep Puig i Cadafalch. Stejný architekt je autorem ještě dalších tři zajímavých domů v centru (Casa Sisternes, Casa Parera a La Beneficiencia). Je též spoluautorem místního tržiště na centrálním náměstíčku Plaça Gran. Toto náměstí je mimochodem velmi zajímavé z hlediska možných archeologických vykopávek - mnoho odborníků věří, že se pod ním ukrývá významná část trosek římského Ilura. Příliš se také neví, že i Mataró se může pochlubit nějakou tou stavbou od slavného architektonického génia Antoniho Gaudího. Zmiňovaným dílem je jedna z továrních hal velkolepě zamýšleného projektu společnosti Cooperativa Obrera Mataronense. Gaudí se na něm podílel v letech 1877-1882, nicméně původně zamýšlený dělnický komplex nikdy nespatřil světlo světa v celé své kráse. Dnes z celého projektu zůstala zachována jen část Gaudím navržené haly (Nau Gaudí, 1878) a přilehlých záchodků. Pro danou společnost Gaudí navrhl i firemní standartu v podobě včely.

Mezi další významné památky patří již zmiňovaná bazilika Santa Maria a oblast archeologických vykopávek Torre Llauder. Mezi nejslavnější rodáky z Mataró patří též zmiňovaní Josep Puig i Cadafalch (1868-1956) a Miquel Biada i Bunyol (1789-1848), z těch současných pak kupříkladu hudebník a zpěvák Peret (1935-2014) či spisovatelka Care Santos (1970). Mnoho zajímavých informací z historie i aktuálního dění se dočtete kupříkladu v periodiku El Tot Mataró i Maresme.

21. 10. 2016

Bezhlavý Franco v Barceloně

Pod názvem "Franco, Victòria, República. Impunitat i espai urbà" uspořádala barcelonská radnice poměrně kontroverzní výstavu několika soch z frankistické éry za cílem dokumentace použití umění ve veřejném prostoru a především s očekáváním vyvolání veřejné debaty na dané téma. A to se rozhodně povedlo, neboť vystavovat sochu diktátora odpovědného za desítky tisíc násilných úmrtí v průběhu španělské občanské války i po ní na veřejném prostranství v Katalánsku zkrátka nikoho nenechá chladným. Za čtyři dny svého pobytu v centru Barcelony to pak řádně schytala zejména bezhlavá jezdecká socha generála Francisca Franca.


Francova socha po sérii vandalských útoků v říjnu 2016 (Foto: www.timeout.cat)
Sochy byly na veřejné prostranství před budovu bývalého tržiště Mercat del Born instalovány 17. října 2016 a ještě ten samý den se socha ztvárňující bývalého španělského diktátora Franca na koni dočkala první spršky vajec od rozzuřených kolemjdoucích. Od slavnostního zahájení výstavy 18. října se pak stala hlavním mediálním tématem, neboť takřka nebylo hodiny, kdy by si socha nemusela vytrpět nějaký ten vandalský akt. Další sprška vajec se na ni snesla hned během otevření expozice pro veřejnost, později toho samého dne dostal Franco od katalánského umělce Toniho Molinse společnici v podobě nafukovací panny. To už to ale nebohý kus kamene schytával i ze strany Frankových stoupenců, kteří vyhrožovali barcelonské radnici žalobou za to, že vystavením bezhlavé sochy zesměšňují caudillovu památku. V průběhu dalšího dne se pak přidalo ještě několik soutěží v házení vajíček a rajčat. Později se součástí sochy staly ještě prasečí hlava, katalánská estelada či vlajka hnutí LGBT. Ve čtvrtek 20. října nakonec došlo k velkému finále. Ještě před půlnocí se socha stala obětí nových útoků, přičemž nakonec ji trojice neznámých vandalů dokázala povalit na zem.

Zničenou sochu odvezli asi hodinu po půlnoci 21. října barcelonští popeláři, čímž tak definitivně skončil její ani en týdenní protagonismus. Hned ráno barcelonští radní oznámili, že socha již po sérii útoků dále vystavena nebude, a vzápětí byla z prostranství odvezena i Victòria, další ze značně polemických monumentů frankistické éry. Musíme konstatovat, že barcelonské radnici její záměr vyšel na jedničku. Jediná socha dokázala během pouhých čtyř dní (a to měla na prostranství vydržet až do 8. ledna 2017!) vygenerovat stovky článků napříč katalánskými a španělskými médii (např.: Vilaweb, El Periódico, TV3, La Vanguardia) a pod hashtagem #samataopaco se zmiňovaná socha stala na několik hodin trending topic na Twitteru. A to je víc než slušný mediální dosah tuctové výstavy, kterých se v katalánské metropoli pořádají stovky ročně.

Již pokořená socha v noci z 20. na 21. října 2016 (Foto: www.ara.cat)
Inkriminovaná socha má sama o sobě velice zajímavou historii. Vznikla jako poděkování španělskému diktátorovi za to, že roku 1960 vrátil pevnost na kopci Montjuïc do správy katalánské metropole. Tehdejší frankistický starosta Josep Maria Porcioles se caudillovi rozhodl věnovat monument, jenž by ho připomínal na nádvoří zmiňované pevnosti. Dlouho však nemohl najít umělce, který by se zakázky ujal. Servilních sochařů se i tehdy jistě našlo mnoho, nicméně Porcioles potřeboval někoho skutečně zručného. Ironie osudu mu nakonec přihrála do cesty jednoho z nejlepších tehdejších katalánských sochařů. 

Byl jím Josep Viladomat i Massanas (1899-1989), rodák z katalánského města Manlleu a člověk po většinu života silně spjatý s Andorrou, kde též roku 1989 zemřel. Viladomat již tehdy na počátku 60. let vlastnil v Andoře dům, a tak se nakonec rozhodl koupit tam i automobil (bylo to o dost levnější než ve Španělsku). Nicméně v takovém případě platilo nařízení, že vůz musel nejprve alespoň půl roku jezdit jen po Andoře, což Viladomat při svých častých cestách do Barcelony jaksi nerespektoval. Jednoho dne ho španělská Guardia Civil takto zadržela, takže aby se sochař vyhnul jistému vězení, obrátil se prý na svého vlivného známého Porciolese. Ten mu samozřejmě učinil nabídku, která se neodmítá - jezdecká socha diktátora výměnou za svobodu. Viladomat údajně jen několikrát příšerně zaklel, ale nakonec souhlasil. 17. června 1963 byla jezdecká socha generála Francisca Franca slavnostně odhalena na dvoře vojenské pevnosti na Montjuïcu, i když Viladomatův podpis na soše nikde nenajdete.

Na svém původním místě vydržela socha až do roku 1986 (více než 10 let po caudillově smrti), kdy byla přesunuta do vnitřní expozice vojenského muzea na Montjuïcu. V roce 2001 byla přesunuta do muzejního skladu a v roce 2008, kdy bylo rozhodnuto o definitivním konci vojenského muzea na daném místě, se socha přesunula do skladiště na ulici Via Favència ve čtvrti Nou Barris. Tam však odpočívala v pokoji jen po určitou dobu. 8. srpna 2013 se zjistilo, že socha přišla o hlavu. Policejní vyšetřování potvrdilo, že generálova hlava byla odřezána buďto radiální pilou nebo autogenem a že neznámý pachatel měl od objektu klíče. Viník se však nikdy nenašel, a Francova hlava tak nejspíš zdobí kolekci nějakého soukromého sběratele. Její návrat ze skladiště na barcelonské veřejné prostranství pak krásně shrnuje následující video. Rozbitá socha se nyní vrátí zpět do depozitáře...





19. 10. 2016

Josep Maria Porcioles

Navenek nepatří mezi nejznámější Katalánce, nicméně právě jeho rozhodnutí měla obrovský vliv zejména na to, jakou tvář dnes všem svým obyvatelům i návštěvníkům nastavuje katalánské hlavní město. Nikdo jiný barcelonské radnici nevládl tak dlouho jako on, celých 16 let. Josep Maria Porcioles - nejdéle sloužící starosta Barcelony.

Zmizelý dům Casa Trinxet, smutný odkaz Porciolesovy éry (Foto: Barcelona Desapareguda)
Josep Maria de Porcioles i Colomer (1904-1993) byl k vysoké pozici v katalánské politice takřka předurčen, neboť se narodil ve vesničce Amer, jež je známým rodištěm mnoha předsedů katalánské vlády. A politice se Porcioles věnoval od mládí. Na barcelonské univerzitě vystudoval práva, stal se notářem a byl aktivním členem pravicově orientované strany Lliga Catalana. Po vypuknutí španělské občanské války utekl do Francie, odkud se později vrátil již do frankistického Španělska. Svou kariéru státního úředníka tak zahájil v těžké poválečné době; patřil k velkým Frankovým sympatizantům. V úřednickém aparátu postupoval čím dál výš, od předsedy Diputació de Lleida přes soudcovské místo v Andoře až k vrcholu své profesní kariéry - roku 1957 byl v rámci tzv. Operació Catalunya (snaha o zlepšení obrazu režimu v Katalánsku) dosazen na místo barcelonského starosty.

Jeho starostování v katalánské metropoli se nakonec protáhlo na čtyři volební období a celkem 16 let (1957-1973). Za tolik let v čele města za sebou nechal vskutku nesmazatelnou stopu a dodnes je jeho působení v dané funkci hodnoceno rozporuplně. Mezi nesporné klady jeho 16leté vlády lze jednoznačně považovat celkovou modernizaci města (stavba kanalizace, nové elektrické rozvody, nové ulice) a snahu adaptovat ho na obrovské množství přistěhovalců z jihu Španělska, s jejichž přílivem se tehdy muselo Katalánsko nějakým způsobem vyrovnat. Porcioles tak jednoduše oživil již od počátků 20. stol. známou ideu tzv. Velké Barcelony, přičemž v jeho podání šlo především o budování velkých a nepříliš kvalitních sídlišť, která pomohla část nově příchozích ubytovat. Mezi klady jeho komunální politiky patřila i otevřenost města k pořádání nejrůznějších kongresů a výstav, zavedení mnoha autobusových linek, investice do sítě metra vůbec poprvé od občanské války nebo schopnost získat pro město některé klíčové objekty (v roce 1960 např. dojednal návrat pevnosti na Montjuïcu do správy města). Traduje se též, že se významně zasadil o vznik druhé barcelonské univerzity (Universitat Autònoma de Barcelona) a některé z jeho ideálů rozvoje města později posloužily k rozvinutí myšlenky na pořádání Olympiády 1992.

Nelze mu též upřít snahu o určité prosazování katalánské kultury navzdory době (podpora tance sardana, podpora vzniku muzeí jako Museu Picasso či Fundació Miró). Dnes je mnohými považován za jakéhosi "opatrného katalanistu" ve frankistických strukturách. Na druhou stranu je však jeho jméno významně spojeno s dlouhými roky korupce a realitní spekulace, kvůli které Barcelona přišla o mnoho modernistických památek. Z těch nejznámějších ztrát zmiňme například úchvatný dům architekta Puige i Cadafalcha, Casa Trinxet (viz obrázek), který byl v druhé polovině 60. let 20. stol. zbořen právě kvůli přípravě terénů pro výstavbu velkých bytových komplexů. Spekulace s pozemky se nesmazatelně podepsala na tváři Barcelony kupříkladu i v původně ryze modernistickém Eixamplu. Řada nevzhledných nástaveb modernistických domů v Eixamplu je dílem právě Porciolesovy éry. Ostatně jeho neústupnost v těchto otázkách a postupná zaslepenost ve prospěch realitních spekulantů se podepsala na jeho popularitě v mnoha barcelonských čtvrtích. Ty se pak organizovaně proti němu bouřily, až byl tlak roku 1973 takový, že Porcioles musel odstoupit. Nicméně i dlouhé roky či desetiletí po jeho konci na barcelonské radnici stále docházelo k realizaci projektů, které si vysnil již on (Túnel de Vallvidrera, Ronda de Dalt, Ronda del Litoral,...).

Po konci na barcelonské radnici se Porcioles stáhl do ústraní. V roce 1983 dostal za zásluhy prestižní ocenění Zlatá medaile města Barcelony (Medalla d'Or de la Ciutat de Barcelona) Zemřel roku 1993 ve věku 89 let v městečku Vilassar de Dalt. Nikdo před ním ani potom nevládl barcelonské radnici tak dlouho jako on. A jen málokdo ovlivnil dnešní podobu katalánské metropole jako právě Josep Maria Porcioles. Dodnes však zůstává velice kontroverzní osobností, člověkem, který Barcelonu modernizoval, avšak zároveň ji připravil o mnoho památek. Nicméně uvidíme, jak se na něj bude historie dívat za dalších 30 nebo 50 let...


7. 10. 2016

Frederic Duran i Jordà: Průkopník moderní transfuze krve

Historie myšlenky krevní transfuze sahají v podstatě až do starověku, i když první krůček k její realizaci byl učiněn až roku 1616, kdy anglický lékař William Harvey objevil krevní oběh a jeho funkci v těle. V 19. století pak došlo k prvním transfuzím člověk-člověk (James Blundell), nicméně až na počátku 20. století lidstvo díky výzkumům lékařů Jana Jánského (1873-1921) a Karla Landsteinera (1868-1943) objevilo krevní skupiny, a tak mohlo dojít k reálnému praktickému využití při záchraně životů. V průběhu I. světové války několik vědců nezávisle na sobě objevilo způsob, jak zabránit srážení krve a umožnit tak její uchování pro transfuzi po dobu až 14 dní. Bylo však třeba počkat až do další války, aby vznikla i první moderní krevní banka a první systém mobilní transfuzní jednotky...

Transport krve na frontu, 1937 (Foto: www.galeriametges.cat)

Právě tehdy vstupuje na scénu mladý katalánský lékař Frederic Duran i Jordà (1905-1957). Duran i Jordà se narodil v barcelonské čtvrti Barceloneta jako nejmladší z pěti synů v rodině obchodníka původem z města Martorell. Již v dětství prokázal velký studijní talent a ačkoliv ho to táhlo k chemii, nakonec se podvolil přání otce a šel na medicínu. Roku 1928 ji vystudoval na Universitat de Barcelona a následně působil ve výzkumných laboratořích dané univerzity. S příchodem španělské občanské války se Duran i Jordà stal v létě 1936 šéfem nově vytvořené instituce Servei de Transfusió de Sang de Barcelona, jež měla sídlo na úpatí Montjuïcu v budově, kterou dnes obývá Institut Cartogràfic i Geològic de Catalunya. Ačkoliv takových míst již údajně na světě pár existovalo, často se o této barcelonské budově mluví jako o vůbec první krevní bance na světě. Díky Duranově vylepšené metodě zde byla pravidelně odebírána a uchovávána krev, kterou bylo později možné převést na frontu, kde zachraňovala život zraněným republikánským vojákům.

   
Frederic Duran i Jordá, 1937
(Foto: www.galeriametges.cat)
Právě v rámci Servei de Transfusió de Sang de Barcelona Duran i Jordà poprvé vytvořil systém mobilní transfuzní jednotky směřované přímo na bojiště (tento systém později pro madridskou forntu okopíroval kanadský lékař Norman Bethune), navíc se stal průkopníkem i v oblasti organizování dárců - staral se jednak o vytvoření seznamu stálých dárců, určil intervaly mezi jednotlivými odběry krve a zároveň se postaral i o mediální kampaň na oslovování dárců nových.

V praxi se tak jednotka v Barceloně starala o odběr krve a její konzervování, zatímco mezi katalánskou metropolí a válečnou frontou jezdily několikatunové dodávky s velkými lednicemi, původně určené pro transport ryb, v nichž se vozily krevní konzervy až na vzdálenost 300 km. Během více než dvou let jeho fungování bylo provedeno více než 20 000 transfuzí. Systém, který Duran i Jordà "vyzkoušel" v Katalánsku, sloužil následně s velkým úspěchem i během II. světové války. 

Roku 1939 odešel Frederic Duran i Jordà do exilu díky britskému Červenému kříži. V Británii totiž před blížící se II. světovou válkou měli eminentní zájem o Duranův systém mobilní transfuze. Po válce se definitivně usídlil v Manchesteru, kde pracoval postupně v Booth Hall Children's Hospital a Monsall Hospital. Roku 1950 získal britské občanství. Další větší přínos lékařské vědě ale již nestihl, neboť zemřel ve věku pouhých 51 let v březnu 1957 na leukémii.

Více informací: