24. 9. 2016

Josep Maria Sert

Přátelil se s Picassem, Dalím a spoustou dalších velikánů. A nejenom to - ve své době byl prý nejlépe placeným malířem světa. Jeho díla dodnes zdobí sbírky předních evropských galerií a jsou neodmyslitelnou součástí dekorace mnoha veřejných budov v Evropě či za oceánem. I přesto je ale dnes jméno Josep Maria Sert známé jen úzkému kruhu odborníků...

El invierno o América (Zima nebo Amerika, 1917-1920)
(Foto: www.museoreinasofia.es)
Katalánský malíř Josep Maria Sert se narodil roku 1874 v Barceloně do movité rodiny tradičně podnikající v textilním průmyslu. Od dětství projevoval pozoruhodný kreslířský talent. Chodil do jezuitské školy, avšak byl žákem nesoustředěným a málo snaživým; mnohem lépe se mu dařilo na drobných malířských akademiích, kde se učil od předních katalánských umělců té doby (Pere Borrell, Alexandre de Riquer). V lednu 1899 se odstěhoval do Paříže, ještě předtím ale stihl navázat přátelství s Josepem Torrasem i Bagesem, biskupem z Vicu, jenž bude později klíčovým mužem pro Sertovu kariéru předního evropského muralisty. Paříž na počátku 20. století se stala evropskou kulturní metropolí, tepajícím městem v období hospodářského blahobytu a Evropou prostupující secese otevírala před umělci nové perspektivy. V tomto prostředí se Sert rychle zabydlel a i díky pomoci dobrého přítele, katalánského malíře Miquela Utrilla, získal první zakázky. Zároveň si nezkrotně užíval pařížského nočního života.

Ačkoliv je jako malíř řazen do období modernisme, proslavil se především vlastním originálním stylem, poměrně vzdáleným tehdejší avantgardě a inspirovaný španělskými a italskými klasiky (Goya, Tintoretto, Piranesi). V jeho uměleckém životě je pak rozhodující rok 1907. Tehdy byl přijat projekt nástěnných maleb pro katedrálu ve Vicu - jeho životní dílo. Mezinárodní kritika byla projektem doslova okouzlena, a tak se Sert záhy stal umělcem první kategorie. Od toho okamžiku přichází od šlechty a bohatého měšťanstva celé Evropy jedna zakázka za druhou. Kromě výzdoby četných rodinných sídel a veřejných budov (např. sály v Palau de la Justícia a na radnici v Barceloně, plátna v ženevském sídle OSN či klášter San Telmo v baskickém San Sebastiánu) vystavuje Sert roku 1924 s velkým úspěchem v newyorské galerii Wildenstein. To mu otevírá nový trh mezi americkými milionáři. Později pracuje pro Tate Gallery, realizuje malby v Rockefellerově centru a v hotelu Waldorf Astoria a stává se nejlépe placeným malířem své doby.

Roku 1927 konečně instaluje plátna v katedrále ve Vicu. O devět let později, na počátku španělské občanské války, zachvátí katedrálu požár a plátna jsou zničena. Od onoho okamžiku je posedlý myšlenkou jejich rekonstrukce. V souvislosti s tím přechází z republikánského tábora do sídla nacionalistů v Burgosu - jeho jediným snem je zajistit rekonstrukci svého životního díla, což se mu daří krátce před smrtí koncem roku 1945. Ačkoliv stejně většinu občanské války i následující roky války světové prožil ve Francii, kde díky privilegovanému postavení pomohl mnoha lidem, tato "kolaborace" s nacionalistickým režimem ve Španělsku je dodnes považována za temnou skvrnu v jeho životopise. Co se týče malířova soukromého života, v roce 1908 poznal svou budoucí ženu, pianistku Misii Godebskou, múzu celé jedné generace symbolistů. Ještě téhož večera, kdy mu byla představena, jí údajně navrhl cestu do Říma s tím, že pojedou už následujícího rána. Bouřlivé manželství trvalo až do rozvodu v roce 1927, ale vlastně i nadále, neboť s příchodem nové ženy, Roussy Mdivaniové, došlo mezi Sertem a oběma ženami k vytvoření přátelského trojúhelníku, jenž byl častým objektem bulvárních zpráviček dané doby. Umělecká a tvůrčí tradice v rodině pokračovala prostřednictvím Sertova synovce, významného architekta Josepa Lluíse Serta (1902-1983).

Sert zemřel na konci roku 1945. Nechal za sebou intenzivní umělecký i společenský život a řadu nástěnných maleb na obou stranách Atlantského oceánu. Jeho sláva však za ty roky notně vyprchala a dnes je jeho jméno známé spíše jen odborníkům z branže. Roku 2013 ho však ze všeobecného zapomnění vytrhl barcelonský spisovatel Julián Sánchez v románu Restaurátor, kde Sertovo dílo znovu ožívá coby námět detektivní zápletky.

El otoño o Europa (Podzim nebo Evropa, 1917-1920)
(Foto: www.museoreinasofia.es)

19. 9. 2016

Proč jsou barcelonské taxíky žlutočerné?

Prapočátky moderní taxislužby můžeme situovat do druhé poloviny 19. stol. V roce 1891 byl vynalezen taxametr a o pár let později už ulice světových metropolí brázdily první motorové taxíky. V Barceloně druhé poloviny 19. stol. zaznamenaly taxislužby velký rozvoj, neboť město se v tu chvíli začalo řádně rozrůstat, a tak se počet potenciálních zákazníků zvyšoval každým dnem. Ostatně první barcelonská vyhláška upravující nějakým způsobem provoz taxi pochází z roku 1864.

Nicméně historie charakteristických žlutočerných barcelonských taxíků se začíná psát až o několik desítek let později. První taxíky v dnešním slova smyslu se v barcelonských ulicích objevily poprvé okolo roku 1910. O dva roky později začal jistý Martín Vidal Pedrola se svým Fiatem 12 HP pravidelně stávat na rohu ulic Aribau a Diputació, čímž se stal prvním místním soukromým podnikatelem v tomto oboru. Mnoho podobně smýšlejících ho záhy napodobilo. Proto již roku 1919 vznikla první organizace sdružující soukromé taxikáře a v roce 1924 vydala barcelonská radnice první vyhlášku regulující specificky tuto formu podnikání. Povinností bylo používání taxametru a vozy musely být označeny barevnými pruhy (bílý, červený, žlutý, modrý), aby bylo zákazníkovi na první pohled jasné, jakou cenu bude platit.

V souvislosti s pořádáním Světové výstavy v roce 1929 nastal v Barceloně ohromný taxíkářský boom. Po katalánské metropoli jich v té době jezdilo okolo 4 000. To taky přineslo cenovou válku a různé podloudné praktiky, takže radní museli opět jednat. Roku 1934 tak stanovili jedinou cenovou hladinu, a to na úrovni tehdejšího žlutého pruhu, a zároveň rozhodli standardizovat a sjednotit všechny taxikáře pod společné barvy, jimiž se staly právě žlutá a černá. Díky tomu se dnes barcelonské taxíky staly jedním ze symbolů města, neboť oproti řadě svých evropských kolegů mají skutečně výraznou a snadno zapamatovatelnou barevnou kombinaci. Dodejme, že v současnosti je v Barceloně uděleno asi 10 500 licencí, tedy přibližně podobný počet žlutočerných vozů můžete potkat i v ulicích katalánské metropole. Další licence se neudělují. Barcelona sice není jediným městem s taxíky v těchto barvách, avšak museli bychom se vydat až na opačnou stranu světa, abychom se v nich mohli svézt, a to konkrétně do argentinského Buenos Aires nebo chilského Santiaga.

Více informací:

13. 9. 2016

Stanice Maçanet-Massanes: Konec světa

Letecký pohled na stanici Maçanet-Massanes
(Foto: Google Maps)
Pokud v Katalánsku častěji jezdíte vlaky, jistě jste si nemohli nevšimnout jedné z konečných stanic s tajemným názvem Maçanet-Massanes. Když si člověk dá tu práci, záhy zjistí, že ona tajemná stanice je vlastně velkou železniční křižovatkou uprostřed ničeho. Ale jak už to tak bývá, podobná místa mají své kouzlo.

A ač to tak třeba na první pohled nevypadá, stanice Maçanet-Massanes není výplodem dob nedávných. Jako železniční uzel slouží takřka od svého vzniku v srpnu 1860, kdy sem byla prodloužena vnitrozemská trať z Granollers, jež se o rok později spojila s pobřežní linkou Barcelona-Mataró-Blanes. V dřívějších dobách se stanice nazývala Riera de Santa Coloma (podle věčně vyschlé říčky, která tudy občas protéká) a posléze Empalme. Dnes její název odkazuje na dvě nejbližší obce, mezi nimiž se nachází (Maçanet de la Selva a Massanes).


Stanice je navržená do tvaru obráceného Y a v současnosti spojuje tratě Barcelona-Mataró-Maçanet a Tarragona-Barcelona-Portbou. V praxi tu tak odbavují především katalánské regionální linky R1, R2, R11 a RG1, ačkoliv občas tu staví i dálkové vlaky MD. A vlastně tudy projíždí i španělské rychlovlaky AVE, avšak ty jen proletí vysokorychlostním koridorem vystavěným nad stanicí.


Z čistě praktického pohledu musí být cestovatelé, kteří tu nedopatřením či z nutnosti vystoupí, vybavení čímkoliv na ukrácení dlouhé chvíle a alespoň základním orientačním smyslem, neb není až tak snadné se tu hned napoprvé zorientovat. Železniční personál prakticky nepřítomen, občas zahlédnete jen nerudného chlápka z ochranky, avšak jakékoliv náznaky civilizace vám i nadále zůstávají skryty. Taky záleží, na kterém nástupišti vystoupíte. Pravděpodobně vás totiž čeká jen bezprostřední setkání s bývalou a nyní rozpadající se provozní budovou a možná to bude chtít malou okružní cestu po perónu, než pohledem zavadíte o zcela nenápadnou moderní budovu schovanou ve stínu vysokorychlostního koridoru. Teď už jste u cíle. Monitor s plánovanými odjezdy sice i v pravé poledne ukazuje pouze ranní vlaky a židle v prodejním okénku je zoufale prázdná, ale vy už se nějak zorientujete.


Železniční křižovatka Maçanet-Massanes (2016)

9. 9. 2016

Cardedeu

Necelých 40 km severně od Barcelony se nachází Cardedeu. Na první pohled ospalé městečko, které se však může pyšnit bohatou a dlouhou historií a několika zajímavostmi spojujícími ho s katalánskou metropolí.

Náměstí Plaça de Sant Joan s budovou radnice (2016)
V oblasti dnešního Cardedeu žili lidé už od nepaměti, v době římské nadvlády nedaleko odtud procházela i frekventovaná dopravní tepna Via Augusta. Dnešní Cardedeu se však zrodilo až během temného středověku. První písemná zmínka o něm pochází z roku 941, v té době se ale ještě jednalo o nesouvislé osídlení několika venkovských stavení. První velkou událostí pro Cardedeu byla návštěva krále Jaume I., který musel roku 1264 v daném místě přenocovat. Neboť se od místní šlechty dočkal velké pohostinnosti, městečko se dočkalo prvních královských výsad, které stvrdila roku 1272 dohoda o výstavbě královské cesty do Barcelony - tím se Cardedeu definitivně dostalo na mapu formujícího se Katalánska. Opravdové autonomie v samosprávě ale dosáhlo až roku 1599. Jako mnoho jiných historických měst se ani Cardedeu nevyhnuly přírodní pohromy. 25. května 1448 přišlo velké zemětřesení, které zmařilo asi stovku životů; ke konci 18. stol. město poničilo několik za sebou jdoucích povodní.

Velký zlom nastal s příchodem železnice (1860), která městečko spojila s Barcelonou. I díky tomu se od konce 19. stol. z Cardedeu stává oblíbená prázdninová lokalita, kde si svá letní sídla staví stále víc a víc zámožných obyvatel katalánské metropole. Tento ráz si vlastně Cardedeu uchovalo až do dnešních dnů, a tak zlé jazyky tvrdí, že jde zkrátka jen o vzdálenější barcelonskou vilovou čtvrť, a městečko samotné se tak nemá absolutně čím chlubit. S tím tak trochu souvisí nabídka ubytovacích kapacit. Připomeňme, že Cardedeu má dle oficiálních statistik necelých 18 000 obyvatel, avšak zatímco ve srovnatelně velké Calelle nabízí pět desítek hotelů okolo 15 000 lůžek, v Cardedeu to bude s bídou 80. Všechna odpovědnost v tomto případě leží na pouhých dvou místních hotýlcích (Hotel d'en Xurín a Hostal Fonda Galicia). Ne nadarmo se tvrdí, že do Cardedeu jen tak na výlet skoro nikdo nemíří, neboť ti, co tam chtějí, už tam mají dům...


   
Znak F.C. Cardedeu
(Foto: www.fccardedeu.org)
Cardedeu se jako mnoho podobných historických měst může pyšnit větším či menším množstvím kostelíků apod., přesto je ale toto místo zajímavé v docela jiných a nečekaných ohledech. Tak například se tu zrodila vůbec první lokální televize na území Španělska - Radiotelevisió Cardedeu. Poprvé vysílala již v červnu 1980 a pravidelný program nasadila 23. června 1981, čímž suverénně předběhla kupříkladu i samotnou katalánskou veřejnoprávní TV3 (začátek vysílání 10. září 1983) či lokální Barcelona TV (začátek vysílání 3. listopadu 1994). Fotbalové nadšence pak zákonitě musí zarazit logo místního fotbalového klubu, které se více než podobá znaku slavného klubu FC Barcelona. 


Více informací:


7. 9. 2016

Calella

Calella se v posledních dekádách jistě stala pro mnoho Čechů či Slováků symbolem vůbec prvního kontaktu s Katalánskem, neboť jde o jedno z nejpopulárnějších turistických letovisek, jimiž se tamní pobřeží může pyšnit. Na 8 km² žije přibližně 18 300 obyvatel, nicméně disponuje ještě zhruba stejným množstvím ubytovacích kapacit ve více než 50 hotelech a penzionech; ročně se zde vystřídá okolo 500 000 návštěvníků.

Maják - symbol města (Foto: wikipedia.org)
Calella je k turismu v dnešní době jasně předurčená svou strategickou pozicí. Nachází se 50 km severně od Barcelony, s níž ji spojuje železniční trať (během sezony jezdí vlaky do katalánské metropole i každých dvacet minut), a necelých 40 km jižně od gironského letiště, které je již tradičně baštou milionů sluncechtivých turistů. K tomu připočtěme několik kilometrů písčitých pláží, příjemné centrum s více než čtyřmi stovkami obchodů a pestrou kulturní nabídku. Zkrátka ideální plážové letovisko, avšak s patřičnou osobitostí, v mnohém se lišící od nedalekého Lloretu de Mar, jenž se zejména v posledních letech stal symbolem masové a všeobecně nepříjemné turistiky, která s sebou přináší mnoho nehezkých fenoménů typu turisme de borratxera nebo balkoning.

Faktem je, že Calella si prozatím dokázala uchovat svůj domácký ráz. V letních měsících tu sice jasně převažuje angličtina a němčina, avšak po zbytek roku člověka až překvapí, jak moc se tu mluví katalánsky. Ale vraťme se ještě na chvíli k turistům. Díky přehledným statistikám, jež si každoročně vypracovává calellská radnice, si můžeme typického návštěvníka města představit asi takto: má necelých 45 let, v drtivé většině případů přijíždí s rodinou nebo alespoň v páru, ve městě stráví necelých 8 nocí a se vším všudy tu utratí průměrně okolo 520 €. Zajímavým ukazatelem je i to, že více než 83 % návštěvníků Calelly se s výjimkou Barcelony během svého pobytu nevydá na žádný výlet a celou dobu tráví přímo v místě, nejčastěji na pláži, u bazénu či na nákupech. 

Historické centrum města Calella (2016)
Jak už bylo řečeno, Calella si oproti mnoha jiným sousedním letoviskům zachovává určitý genius loci. Toponymum Calella se v písemných záznamech poprvé objevuje na počátku 12. stol., ve 14. stol. získává první městská privilegia. Město tradičně živilo zemědělství a rybolov, v 18. stol. se k tomu přidala ještě stavba lodí a pozvolný obchod s americkými koloniemi. Na přelomu 19. a 20. století se zde dařilo průmyslu, který však s příchodem občanské války upadl. Od sedmdesátých let 20. stol. pak hraje prim turismus. Ročně se tu protočí stovky milionů €, samotná Calella pak vytváří 0,3 % katalánského HDP (což se sice nezdá jako moc, ale vzhledem k počtu obyvatel v rámci Katalánska je to víc než solidní číslo).

A co zajímavého tedy kromě plážových radovánek lze v Calelle vidět/prožít? Co se týká architektury, hlavní dominantou je maják tyčící se na skále mezi Calellou a sousedním městečkem Sant Pol de Mar. Byl postaven ve druhé polovině 19. století a dnes se v něm nachází muzeum. A samozřejmě je od něj nádherný výhled na Středozemní moře. Ten se vám však naskytne i od další blízké stavby, Les Torretes, dvou komunikačních věží, které veškerou svou slávu prožily ještě před vynálezem telegrafu a dnes už jsou z nich jen ruiny. Ryze městskou dominantou je neoklasicistní kostel Santa Maria i Sant Nicolau, avšak zajímavá místa najdeme v Calelle i pod zemí - v Parc Dalmau lze dnes navštívit jeden z protileteckých krytů z dob španělské občanské války. A za návštěvu rozhodně stojí i budova bývalé továrny Llobert-Guri, kde se od ledna 2016 nachází na celém širém světě první a zatím jediné Muzeum turismu. Na závěr si ale stejně připomeňme tři hlavní důvody, kvůli nimž sem 90 % všech návštěvníků opravdu jezdí: Platja de Garbí, Platja de les Roques a Platja Gran.

Více informací: