10. 7. 2016

Dekadence: Katalánská literatura v 16.-18. stol.

Období úpadku neboli decadència - tak bývá tradičně v katalánské literatuře označováno období mezi roky 1500 a 1833. Více než 300 let "doby temna", soustavného úpadku katalánštiny ve prospěch sousední španělštiny. Vysvětlení tohoto fenoménu je třeba hledat v katalánské historii. První potíže tohoto rázu přineslo spojení kastilské a katalánsko-aragonské dynastie (1516). Hlavní královský dvůr se nacházel v Kastilii, proto se automaticky do silnější pozice dostala španělština. Tu posílil i přesun veškerého obchodního zájmu ze Středomoří do amerických kolonií, které dobývali především španělsky mluvící dobrodruzi. Ke konci 16. století se srdce celého impéria přesunulo do Madridu, kam odešla i část katalánské šlechty a vědeckých a kulturních elit. Vše pak vyvrcholilo dvěma katalánskými porážkami nejprve ve Válce ženců (1640-1652) a následně i ve Válce o španělské dědictví (1700-1715).

Zatímco do konce 17. století španělština vytlačovala katalánštinu svou rostoucí prestiží a politickým centralismem z Madridu, počátek 18. století znamenal pro katalánštinu naprostou pohromu, neboť došlo k jejímu postupnému zákazu v administrativě ve všech katalánsky mluvících oblastech (1700 Catalunya Nord, 1707 Valencie, 1714 Katalánsko, 1715 Baleárské ostrovy, 1720 Alguer). Katalánština tedy přestala být i úředním jazykem a nyní přežívala již jen v domácnostech a na venkově, zkrátka mezi prostým lidem. K tomu všemu musíme připočíst ještě i všeobecnou ekonomickou i společenskou krizi, která v Katalánsku končí až v druhé polovině 18. století. Výsledkem všeho tedy byl jasný úpadek vyšší literatury, byť lidová tvorba toto dlouhé období bez problémů přežila a stala se jedním ze základů, na nichž mohli obrozenci v 19. století stavět. I přes to všechno ale katalánská literatura přeci jen dokázala vyprodukovat několik desítek děl překvapivě kvalitních a originálních děl, z nichž velkou většinu si představíme v následujících odstavcích.


RENESANCE
   
Joan Lluís Vives (1493-1540)
(Foto: wikipedia.org)
Samotná renesance se v Katalánsku příliš neliší od zbytku Evropy. Na celém východním pobřeží Pyrenejského poloostrova pomalu doznívá zlatý věk valencijského písemnictví a vzhledem k formálnímu spojení Kastilské a Aragonské koruny a následné kastilské orientaci na americké kolonie začíná úpadek katalánského jazyka, který je, prozatím nenásilně, postupně vytlačován z administrativy i kultury čím dál prestižnějším a silnějším jazykem španělským. 

Mezi nejvýznamnější představitele katalánské literatury v období renesance patří především Pere Serafí, Joan Timoneda a Cristòfol Despuig.

JOAN LLUÍS VIVES (1493-1540)
Asi největší postavou katalánské renesance je Joan Lluís Vives, rodák z Valencie a jeden z největších katalánských a španělských humanistů, filosofů a pedagogů. Většinu života ale prožil mimo Pyrenejský poloostrov (působil ve Francii, Anglii a Belgii). Silný vliv na něj měl jeho učitel Erasmus Rotterdamský. Joan Lluís Vives byl ve své době považován za učitele národů, tedy něco jako o sto let později Jan Amos Komenský. Ne nadarmo je po něm pojmenována síť sdružující univerzity z katalánsky mluvících oblastí (Xarxa Vives d'Universitats). Za svého života napsal desítky náboženských, mravoučných, politických či filosofických traktátů (vše v latině). Do katalánské literatury tedy přímo nepatří, nicméně jeho osobnost inspirovala celou řadu katalánských renesančních tvůrců, takže určitá pozice inspirátora a duchovního otce v katalánské literatuře mu právem náleží.

PERE SERAFÍ (1505/10-1567)
Katalánský renesanční malíř a básník. Původem údajně z Kypru (proto znám pod přezdívkou Lo Grec), většinu života prožil v Barceloně. Jeho hlavním živobytím bylo malířství - Serafího díla bychom našli například v katedrálách v Barceloně, Tarragoně či Vicu. Z literární tvorby je třeba zmínit soubor 170 básní v katalánštině pod názvem Dos llibres de poesía popular en llengua catalana (1565). Básně zde jsou rozděleny do dvou tematických bloků - jeden se věnuje poezii milostné, druhý religiózní. V Serafího básních jsou patrné silné domácí i zahraniční vlivy (Petrarca, March, Boscán). Podobnou sbírku měl v úmyslu vytvořit i pro své španělsky psané básně, to však v důsledku náhlého onemocnění a smrti již nestihl.

MIQUEL COMALADA (?)
Mnich z kláštera Sant Jeroni ve Vall d'Hebron (Barcelona) je dodnes považován za autora alegorického a mystického románu Espill de la vida religiosa (1515). Ten je jednou z nejlepších ukázek vlivu holandského duchovního hnutí devotio moderna. Strukturou je dílo zase evidentně hodně inspirováno Ramonem Llullem. Je psáno jednoduchým jazykem, v katalánštině se pak dočkalo ještě jednoho vydání (1529). Mimo Katalánsko šlo o skutečný bestseller, například španělskému překladu, jenž vyšel pod názvem El Deseoso (1541, podle hlavní postavy), se dostalo celkem dvanácti vydání. Kromě toho byl Espill de la vida religiosa přeložen do latiny, němčiny, angličtiny, dánštiny, francouzštiny, holandštiny, irštiny, italštiny, portugalštiny a polštiny.


LLUÍS DEL MILÀ (1500-1561)
Zajímavá postavička valencijského dvora. Spisovatel a hudební skladatel, údajně vůbec první na světě, který složil hudbu pro drnkací strunný nástroj vihuelu. Z hlediska katalánské literatury je důležité jen jeho dílo El cortesano (1561), satira líčící poměry na královském dvoře, v němž střídavě používá španělštinu i katalánštinu. V díle samotném řeší právě i tehdejší problematiku katalánštiny ustupující čím dál víc pod tlakem španělštiny.

JOAN TIMONEDA (1518/20-1583)

Valencijský spisovatel a nakladatel. Věnoval se takřka všem odvětvím literatury. Mezi jeho nejznámější díla patří básnická sbírka Flor d'enamorats (1562), sbírka povídek a příhod El Sobremesa (1573) a divadelní hry L'església militantCastell d'Emaús či Aucto de la Iglésia.

JOAN PUJOL (15??-1603)
Básník původem pravděpodobně z Mataró. Do historie katalánské literatury přispěl zejména dílem Visió en somni (1562) a největší epickou básní 16. století v katalánštině známou jako La batalla de Lepant (1573). Joan Pujol tvořil i ve španělštině, jeho nejznámějším dílem z této literatury je rozsáhlá báseň Historia llamada del viaje del hombre.

JOAN FERRANDIS D'HERÈDIA (1480/85-1549)
Celým jménem Joan Ferrandis d'Herèdia i Dies de Calataiud. Valencijský literát a dvořan. Větší část svého literárního díla napsal španělsky. Katalánsky psal především poezii, která v sobě nese jasné rysy poetiky Ausiàse Marcha. Zajímavým dílkem je jeho divadelní hra La Vesita (1562) - satira poměrů ve valencijské aristokracii, po lingvistické stránce zvláštní (různé postavy v ní používají různé jazyky, proto je dílo psané částečně španělsky, katalánsky a portugalsky).

CRISTÒFOL DESPUIG (1510-1580?)
Narodil se a zemřel v Tortose, po celý život patřil k tamní kulturní i politické elitě. Proslavilo ho především dílo Los col·loquis de la insigne ciutat de Tortosa (1557). Tato historiografická próza má formu v průběhu renesance velmi populárního dialogu a umožňuje nám nahlédnout do života města Tortosa v průběhu 15. a části 16. století. Kvůli inkvizici se dílo dočkalo vydání až ke konci 19. století v rámci katalánského národního obrození.
Bičování Ježíše Krista (Pere Serafí, 1543-1546)
(Foto: Google Art Project)
BAROKO
Katalánské literární baroko bylo silně ovlivněno literaturou španělskou, která se na přelomu 16. a 17. století dostala na svůj historický vrchol. Katalánští autoři jsou tak "nuceni" inspirovat se v dílech španělských. Zajímavým a osobitým rysem katalánského baroka je též pocit frustrace a zklamání společnosti například ve spojení s Válkou ženců (1640-1652). To jen posiluje základní barokní témata, jakými jsou smrt, neklid, krása a ošklivost, pesimismus či nezvratné plynutí času. Nejkultivovanějším žánrem se stává poezie, vyskytuje se stále i řada historiografických a religiózních děl. Čím dál patrnější je však vytlačování katalánštiny z kulturního života sousední španělštinou. Hlavními představiteli katalánského baroka jsou Francesc Vicent Garcia (Rector de Vallfogona) a Francesc Fontanella.

JERONI PUJADES (1568-1635)

Barcelonský právník, historik a politik Jeroni Pujades proslul ve světě katalánské literatury především svým historiografickým dílem Crònica universal del Principat de Catalunya (1609). Tento velký sen o skutečně detailní knize mapující historii Katalánska však zůstal naplněn jen částečně. Katalánsky je napsán jen první díl, který zahrnuje období od vzniku světa až po arabskou invazi na Pyrenejský poloostrov (711). Druhý díl už je napsaný španělsky a zahrnuje období do smrti Ramona Berenguera IV. (1162) - ten však nakonec už nevyšel, a je tak k dispozici pouze ve formě rukopisu. Z dalších děl můžeme zmínit jeho soukromé deníky, Dietaris, v nichž autor velice zajímavě zachycuje tehdejší dobu a jeho svědectví pomůže pochopit složitou situaci, která v té době panovala ve vztahu mezi Španělskem a Katalánskem. Jeroni Pujades zemřel v Castelló d'Empúries, v Barceloně je po něm pojmenována dlouhá ulice vedoucí od Parc de la Ciutadella až k nákupnímu centru Diagonal Mar.

FRANCESC VICENT GARCIA (1579-1623)

Katalánský kněží a poeta známý v literárních kruzích jako Rector de Vallfogona. Narodil se v Tortose, studoval v semináři v Barceloně a knězem se stal roku 1605 ve Vicu. Následně se stal rektorem kostela ve vesničce Vallfogona de Riucorb, avšak tam se téměř nezdržoval a zbytek života prožil v biskupských palácích v Barceloně, Tarragoně, Gironě či Vicu. Psal prózu, divadlo i poezii, i když asi nejvíce se proslavil právě coby básník. Do katalánské literatury přinesl řadu forem používaných v literatuře španělské (sonet, decima), stejně jako typicky barokní tematiku (samota, smrt, rozčarování apod.). Řada expertů je toho názoru, že právě jeho katalánština se stala vzorem pro následující generace katalánských literátů a ve své podstatě jím zůstala až do počátku 19. století. Jeho verše též často obsahují zajímavý erotický náboj, v dané době zcela nevídaný. Rector de Vallfogona psal především "do šuplíku" nebo pro sezení s přáteli, během života pravděpodobně neplánoval vydat svá díla tiskem, většina jeho nepříliš rozsáhlé tvorby proto vyšla až dávno po jeho smrti.

FRANCESC FONTANELLA (1622-1685)

Narodil se v Barceloně. Celá jeho rodina stála ve Válce ženců (1640-1652) na francouzské straně, takže po jejím skončení musel odejít do francouzského exilu a zbytek života prožil v Perpignanu, kde se dal k dominikánům a později působil jako kněz a profesor kanonického práva na tamní univerzitě. Jeho katalánsky psaná literární produkce zahrnuje poezii a několik divadelních her. V poezii je patrná jeho inspirace Góngorou a Garcilasem de la Vegou, jeho verše jsou vesměs milostné s velkou dávkou sentimentalismu, plné metafor a dalších náročných básnických technik, jsou též plné neologismů a španělských výrazů. Z dramatické tvorby jmenujme tragikomedii Amor, fermesa i porfia (1643) a mytologickou komedii s Calderónovskými rysy Lo desengany (1650).

JOAN GASPAR ROIG (1624-1691)

Katalánský historik, mnich řádu Nejmenších bratří a literární falzifikátor. Nějakou dobu pobýval v Gironě, Barceloně, Madridu a Manrese, narozen v přímořském městečku Blanes. Roku 1673 jmenován královským kronikářem Aragonské koruny. Psal katalánsky i španělsky, kromě religiózní literatury proslul zejména svými historiografickými pracemi. Nejvíce ho ale proslavilo dílo Llibre dels feits d'armes de Catalunya (1673-1675), které sám vydal, avšak jeho autorství připisoval jakémusi Bernatu Boadesovi z 15. století. Šlo o reakci na prohranou válku o nezávislost, Roigovým cílem bylo vyzdvihnout velikost Katalánska. Z podvrhu ho usvědčili až vydavatelé kritické edice onoho díla v roce 1934.

FRANCESC MULET (1624-1675)

Zajímavá postavička valencijské literatury 17. století. Dominikánský mnich a satirik s ostrým jazykem. Jeho význam je spíše regionální, ale především ve Valencii je dodnes uznáván jako jedna z největších postav tamního baroka. Býval označován za valencijského Queveda, v rámci katalánsky psané literatury bývá též srovnáván s Franceskem Vicentem Garciou. Psal především poezii a divadelní hry. Jeho nejznámějším dílkem je jednoznačně Tractat del Pet (česky: Pojednání o Prdu).


Trh v barcelonské čtvrti Born okolo roku 1775, autor neznámý (Foto: www.elperiodico.com)

KLASICISMUS
V tomto období se hlavními centry katalánsky psané literatury stává Menorca a trochu paradoxně také francouzská oblast Katalánska, neboť katalánština v ryze poloostrovní části Katalánska v dané době prochází velkým úpadkem především po prohrané válce v roce 1714. Přesto později, v druhé polovině 18. století, začínají v Katalánsku a ve Valencii v souvislosti s osvícenstvím vznikat první akademické a vědecké instituce. To následně napomůže k většímu zájmu o filologii a historii, což se v první polovině 19. století přetaví do katalánského národního obrození. Dobrou živnou půdu obrozeneckému hnutí poskytne právě konec 18. století, byť z globálního hlediska patří katalánská literatura z tohoto období spíše k slabšímu průměru.

RAFAEL D'AMAT (1746-1819)

Barcelonský rodák Rafael d'Amat i de Cortada, znám též jako baron z Maldà, byl šlechtic a spisovatel, jediný významný představitel klasicismu v Katalánsku. Jeho strýcem byl Manuel d'Amat i de Junyent, místokrál v Peru (1761-1776). Jako správný šlechtic si po celý život dopřával mnoho dobrého jídla a lelkování, stále častěji ho též sužovaly deprese a hypochondrie. To vše se projevilo i v díle, díky němuž se navždy zapsal do dějin katalánské literatury. Calaix de sastre (1769-1819) je vlastně jakýmsi osobním deníkem, do něhož si Amat zapisoval vše, co zrovna chtěl. Nevěnuje se v něm věcem ryze osobním ani velkým dějinným událostem, mnohem spíš píše, jak vypadá takový běžný život barcelonského aristokrata, co rád jí, co toho dne zaslechl vyprávět, sousedské drby apod. Tento deník neměl nikdy v úmyslu publikovat, psal si ho jen pro potěšení vlastní a své rodiny v katalánštině (neboť španělštinu považoval za strohý jazyk úředníků). Tato vášeň trvala celých 50 let, začal ho psát, když mu bylo 23 let. Nevědomky však vytvořil něco, co dodnes katalánská literatura považuje za nejpůsobivější kroniku představující život v Barceloně na přelomu 18. a 19. století. Tyto zápisky můžeme zároveň považovat i za zárodek později uznávaného novinářského stylu populárního zejména v 19. století. Calaix de sastre neexistuje v kompletním vydání - původní rukopis se nachází v barcelonském městském archivu, ke čtenářům se dostal jen omezený výběr deníků, a to díky nakladatelství Curial v letech 1987-2005.

JOAN RAMIS I RAMIS (1746-1819)

Identická životní data provázela i druhého z největších představitelů katalánského klasicismu. Joan Ramis i Ramis se narodil a celý život (kromě několika let na studiích na Mallorce a v Avignonu) prožil na Menorce. Na ostrově se kromě vlastní advokátní praxe a práce v místní administrativě snažil především o roli kulturního hybatele. Psal španělsky i katalánsky, pro katalánskou literaturu bude navždy především nejvýznamnějším klasicistním básníkem a dramatikem. Mezi jeho nejvýznamnější poetická díla patří Tirsis i Filis, ègloga per un maonès (1783) a Poesies burlesques i amoroses (1809), z her zmiňme například trojici Lucrècia (1769), Arminda (1775) a Rosaura (1783). Svá díla napsal čistou baleárskou katalánštinou.

JOSEP PAU BALLOT I TORRES (1747-1821)
Za zmínku stojí i barcelonský kněz, učitel a velký obhájce katalánštiny, Josep Pau Ballot. Ten sice neproslul žádným literárním dílem, avšak je autorem díla, které se stane stěžejním pro další epochu katalánské literatury - Gramatica i apologia de la llengua cathalana (1814). Tato gramatika katalánštiny byla napsána v průběhu napoleonské okupace Katalánska, kdy se paradoxně katalánština poprvé od roku 1714 na chvíli opět stala úředním jazykem, a jednalo se o po staletích dekadence první pokus o seriózní lingvistické dílo, jež mělo pozvednout prestiž upadajícího jazyka. Pro všechny katalánské národní obrozence se toto dílo stalo naprostým referenčním základem.

9. 7. 2016

Novel·la cavalleresca: Katalánský rytířský román

Rytířské romány prožívaly ke konci středověku svůj zlatý věk. Tento literární žánr se vyvinul z převážně francouzské tradice rytířských eposů. Jejich hlavní postavou je rytíř zažívající dobrodružství často spojená s touhou získat si srdce milované dámy. Historie těchto románů přitom sahá hluboko do středověku (do 12. století), přičemž původní inspiraci lze hledat již ve starém Římě. Rytířské romány měly několik základních témat a všeobecně vzato se často dělí na tři tematické okruhy: 1) příběhy inspirované postavou Alexandra Velikého, 2) příběhy inspirované Karlem Velikým a Rolandem a 3) příběhy inspirované králem Artušem. Právě artušovská linie pak dala vzniknout španělským rytířským románům (libros de caballerías), jejichž témata se postupně recyklovala až do 16. století, kdy celý žánr dosáhl vrcholu popularity v čele se slavným románem Amadís de Gaula. Strmý pád tohoto žánru pak dokonala jeho dokonalá parodie, slavný Cervantesův román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.

V Katalánsku prošel rytířský román trochu jiným vývojem, takže jeho charakteristiky se od toho španělského v mnohém liší. Slavný katalánský literární vědec Martí de Riquer ho proto považuje za určitý podžánr rytířských románů, a tak ten katalánský dostal označení novel·la cavalleresca. Od španělských se odlišují především mnohem větší realističností. Zatímco ve španělských rytířských románech se to jen hemží draky, monstry, magií apod., katalánské rytířské romány se chlubí hrdiny jasně omezenými lidskými možnostmi. Stejně tak se katalánské novely mnohem častěji odehrávají v místech známých a jsou v nich přítomny jasně identifikovatelné historické události, příběhy se navíc odehrávají v dané době či nedávné minulosti. Mezi další charakteristiky katalánských děl patří i silná inspirace konkrétní historickou postavou a dokonce i větší erotický náboj. Právě zde se rodí základ moderního románu.


Asi nejblíže má tento menší literární žánr k některým francouzským dílům, kupříkladu k Le Petit Jehan de Saintré (1456) od Antoinea de la Salle. Ve své podstatě označení novel·la cavalleresca zahrnuje pouze dvě velká díla z poloviny 15. století, z nichž jedno bylo (znovu)objeveno až na konci století devatenáctého. Jsou jimi rozsáhlé rytířské romány Tirant lo Blanc a Curial e Güelfa, o nichž si blíže povíme v následujících odstavcích. Občas k nim bývají řazená i dvě anonymní dílka Paris e Viana a Història de Jacob Xalabín, nicméně s výše zmiňovanými rytířskými romány mají společné jen nějaké charakteristiky. Zatímco Paris e Viana je příběh z konce 14. století známý takřka po celé Evropě (jenž však 
údajně prapůvodně pochází z katalánštiny),  Història de Jacob Xalabín je exkluzivní součástí katalánské literatury. Autora tohoto díla neznáme, avšak v rámci tehdejší doby má toto dílo jednu zvláštní charakteristiku: mluví se v něm pozitivně o Turcích a negativně o křesťanech. To mnohé experty vede k názoru, že tento román je jen katalánským překladem orientálního originálu. Avšak to už dnes jen těžko zjistíme. Pojďme se místo toho nyní podívat na dva skutečné skvosty katalánského rytířského románu.



TIRANT LO BLANC

   
Titulní strana prvního překladu knihy
Tirant lo Blanc do španělštiny z roku 1511
(Foto: www.monografias.com)
Tento rytířský román je bezesporu jedním z vrcholů katalánské literatury a dosud bývá považován za největší katalánský román všech dob. A to i přesto, že od jeho vydání uplynulo již více než půl tisíciletí. Ve své době byl bestsellerem, pak se na něj na stovky let pozapomnělo, avšak s příchodem druhé poloviny 20. století ho katalánská i španělská kulturní elita znovu vzkřísila. Řeč je o rytířském románu Tirant lo Blanc (česky Tirant Bílý), mnohými považovaného za první moderní román ještě dávno před Cervantesovým Donem Quijotem.

Tento velký rytířský román byl podle všeho sepsán v letech 1460 až 1465. Sám autor, valencijský rytíř Joanot Martorell (1410-1465) lidstvu zanechal přesné datum, kdy na románu začal pracovat - 2. ledna 1460. Sám Martorell zemřel roku 1465 a dodnes s jistotou nevíme, v jaké podobě román dokončil. Jisté je jen to, že se ke konci života zadlužil, a tak se román v rámci pozůstalosti dostal k jeho věřiteli, jímž byl jistý Martí Joan de Galba. Ten si rukopis ponechal ve svém vlastnictví takřka třicet let, přičemž nejspíš pořád přemýšlel, jak ho zpeněžit a alespoň částečně tak umořit Martorellův dluh. Těsně před svou smrtí v roce 1490 nakonec dokázal dostat román do tisku v dílně Nicolase Spindelera, německého tiskaře usazeného ke konci 15. století postupně v několika katalánských městech. Tirant lo Blanc tedy poprvé vyšel až onoho roku 1490 ve Valencii. V souvislosti s tím se doposud spekuluje o tom, kdo dílo upravil (či dokončil) do podoby, ve které ho dnes známe. Dlouho se mělo za to, že šlo o práci právě zmiňovaného Martího de Galba, nicméně tuto ideu dnes vyloučili takřka všichni literární historikové; naopak se čím dál tím víc mluví o možném zásahu tehdejšího slavného katalánského básníka Joana Roise de Corella, avšak většina odborníků je přesvědčená o tom, že Martorell stihl román dopsat v nám známé podobě, ačkoliv dílo pak ještě prošlo určitým editorským zásahem (různé škrty, uspořádání kapitol a jejich nadpisy apod.). V roce 1511 spatřil světlo světa španělský překlad, díky němuž se později dílu katalánského spisovatele dostalo opravdové nesmrtelnosti. Tirant lo Blanc je totiž jednou z mála knih, jež je zachráněna před ohněm ve slavné šesté kapitole prvního dílu Dona Quijota, v němž je likvidována knihovna Alonsa Quijana. A nejen to, Tirantovi se dostane zcela upřímné poklony v jedné z nejzajímavějších scén v historii literární kritiky:

(...) Poněvadž jich vzala mnoho, jedna spadla k nohám holiče, kterému se zachtělo vidět, od koho je, a spatřil "Příběhy slavného rytíře Tiranta Bílého". "Pro Pána Boha," vykřikl farář hlasitě. "Tady je Bílý Tirante? Dejte mi jej, kmotře, pravím vám, že jsem v něm nalezl poklad zábavy a zdroj kratochvíle. Je tu don Kyrieleison z Montalbanu, statečný rytíř, a jeho bratr Tomáš z Montalbanu a rytíř Fonseca a bitva, již statečný Tirante svedl s Alanem, vtipy slečny Placerdemividy, lásky a lsti vdovy Reposady a paní císařovna, zamilovaná do svého zbrojnoše Hipolita. Povídám vám pravdu, pane kmotře, že svým slohem je tohle nejlepší kniha na světě: zde rytíři jedí, spí a umírají na posteli a před smrtí dělají závěť i jiné věci, což nenajdete v žádné z ostatních knih tohoto druhu. Při tom při všem ten, který ji složil, zaslouží, pravím vám, galeje nadosmrti, protože vymyslil tolik nesmyslů, aniž ho kdo nutil. Vezměte si ji domů a přečtěte si ji a uvidíte, že co jsem vám o ní řekl, je pravda."                                                                                                                         (Don Quijote de la Mancha; překlad Václav Černý).
V jediném odstavci je tu tak dost možná shrnut Cervantesův názor na zmiňovanou knihu a zároveň jde o velice trefný popis toho, čím je Tirant lo Blanc tak výjimečný. Na rozdíl od tehdy známých rytířských románů španělské provenience představuje Tirant lo Blanc zlom především v tom, že čtenáři se do rukou dostává relativně uvěřitelný příběh, jenž se odehrává v exotických, avšak tehdy dobře známých místech a v němž vystupují zcela realisticky vylíčené postavy včetně hlavního hrdiny, jenž prožívá zcela normální život se svými válečnými i milostnými útrapami. Ve třetí osobě vyprávěný a do 487 kapitol rozdělený Tirant lo Blanc má vše, co si lze v dobrém moderním příběhu představit - akční děj, dobrodružství, odehrávající se po celé Evropě a ve Středomoří, milostný příběh, erotické scény, propracované dialogy... Škoda jen, že zatím neexistuje český překlad tohoto velkého díla, zatímco kupříkladu ve Francii, Japonsku, Německu, Finsku, Švédsku, Rumunsku, Rusku, Velké Británii či na Filipínách si tamní obyvatelé knihu mohou přečíst v tamních překladech. Určitou zajímavostí je, že i vy jste se už někdy, ač nevědomky, určitě s příběhem Tiranta Bílého setkali - jeho švédské vydání totiž velice často zdobí všemožné knihovničky a poličky v obchodech IKEA...

Autor tohoto zásadního díla katalánsky psané literatury, Joanot Martorell, byl valencijským rytířem a šlechticem. Pocházel z jednoho z významných katalánských rodů, které se podílely na znovuosídlení Valencie. Martorellův otec a děd působili na významných postech u královského dvora Aragonské koruny. Podle toho, co víme, byl Joanot Martorell skutečným prototypem tehdejšího urozeného rytíře. Miloval a vyhledával souboje, díky čemuž procestoval půlku Evropy (Anglie, Itálie, Portugalsko), nicméně v srdci byl především vášnivým milovníkem literatury. Ve svém díle tak dokonale propojil obě své vášně. Když se dnes začteme do jeho jediného literárního díla, uvědomíme si též, jak inspirativní pro něj byl jeho cestovatelský a dvorský život, neboť zkušenosti z něj dokázal přetavit ve výjimečné dílo světové literatury. Navždy tak sice bude znám jako autor jediného románu, avšak románu zcela přelomového a prvního svého druhu, díla, na kterém stojí světový román dodnes.



CURIAL E GÜELFA

Velice zajímavý příběh se skrývá za druhým významným katalánským rytířským románem. Román Curial e Güelfa je anonymní dílo napsané někdy mezi lety 1435-1456. Svět se však o něm dozvěděl až o mnoho set let později. Jediný dochovaný rukopis z 15. století objevil roku 1876 v Národní knihovně v Madridu katalánský filolog Manuel Milà i Fontanals. Poprvé bylo toto dílo vydáno roku 1901; za svůj název vděčí dvěma hlavním postavám, neboť zmiňovanému rukopisu chyběly titulní stránky. O jméně a původu autora se tedy můžeme jen dohadovat. Dílo je sice napsáno katalánsky, ale objevuje se v něm mnoho italských výrazů a všeobecně je silně ovlivněno Itálií, proto experti často mířili tímto směrem. Jednu dobu též docházelo ke zpochybňování pravosti rukopisu - Milà i Fontanals byl obviňován z falzifikace, díky níž měl údajně napomoci katalanistickým tendencím na konci 19. století (viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský v Česku). Zastánci falzifikační teorie poukazovali na fakt, že o rukopisu nebyla do roku 1876 nikde ani zmínka, jako by zkrátka neexistoval, a taktéž na řadu možných inspirací v pozdějších dílech (Celestina, Quijote, Tirant lo Blanc). Tato podezření byla ale většinou seriózních vědců vyvrácena a rukopis samotný skutečně z 15. století pochází. Existuje český překlad tohoto románu, avšak prozatím nebyl publikován.

Děj románu je rozdělen do tří částí. Hlavním hrdinou je mladík Curial, jenž pochází z chudých poměrů a musí prožít řadu dobrodružství, aby se mohl oženit s Güelfou, dcerou svého pána. Zajímavé na tomto vzestupu hlavního hrdiny je to, že z velké části za ním stojí právě finanční podpora mladé vdovy Güelfy. Curial se jinak spoléhá na vlastní schopnosti, nic dalšího už mu ke šplhání po společenském žebříčku nepomáhá. Jako správná novel·la cavalleresca je Curial e Güelfa i dobrým příkladem historické věrnosti a realističnosti postav. Román poměrně věrně zachycuje období, v němž vládl král Pere el Gran. Curial během celého děje procestuje Evropu a oblast Středozemního moře a nakonec se mu podaří získat Güelfinu ruku. Legendární součástí románu jsou i na danou dobu nezvyklé erotické scény.



MARTÍ DE RIQUER
   
Martí de Riquer v roce 2000
(Foto: www.ara.cat)
Ačkoliv jsou výše zmiňované rytířské romány staré mnoho set let, dodnes mají široký okruh čtenářů. Je tomu tak především díky práci jednoho z největších znalců španělské, katalánské a evropské literatury a jednoho z nejvýznamnějších romanistů 20. století.

Martí de Riquer i Morera (1914-2013) - profesor španělské a katalánské literatury, filolog, spisovatel a odborník na veškerou středověkou literaturu. A především znalec a popularizátor nejlepšího z katalánských rytířských románů. Pocházel z katalánského šlechtického rodu, o jehož historii dokonce sepsal knihu (Quinze generacions d'una família catalana, 1998). Byl vnukem významného modernistického malíře a spisovatele Alexandra Riquera (zajímavé je, že se oba narodili 3. května), již od narození tedy měl k dispozici silné finanční i kulturní zázemí. Také díky tomu již ve 14 letech četl řecké klasiky a vůbec se zabýval problematikou, která podobně staré chlapce v té době asi příliš netížila. Po vypuknutí občanské války nejprve pomáhal katalánské vládě se záchranou významných archivů - tehdy se profiloval minimálně kulturně jako velký katalanista, nicméně silný antiklerikalismus zastánců republiky a smrt několika blízkých přátel ho přiměla v říjnu 1937 přejít na stranu frankistů, kde už do konce války zůstal. V jedné z bitev přišel o část pravé ruky. Po válce zůstal kulturně angažovaný v rámci frankismu (oddělení propagandy), i když všeobecně vzato ho politika nikdy příliš nebrala. I když v počátcích frankismu byl režimu nakloněný, postupně se s ním myšlenkově rozcházel a i přes nepříznivé podmínky patřil již na konci 40. let k největším obhájcům katalánštiny.

Nicméně kladný vztah k režimu mu pomohl věnovat se tomu, co bylo jeho celoživotní láskou. Jak ostatně jednou prohlásil: "Vždyť já v životě nikdy nepracoval, pořád jsem se jen bavil". Již během svých studií na Universitat de Barcelona na stejné instituci vyučoval, na konci 40. let pak dostal na tamní filosofické fakultě trvalé místo. Na akademické půdě působil až do roku 1990, kdy odešel definitivně do důchodu. Svou akademickou dráhu zasvětil především studiu středověku v románských literaturách. Jeho práce jsou dodnes naprostým základem pro všechny odborníky na toto téma. A především pro všechny cervantisty. Martí de Riquer byl totiž jedním z největších znalců a propagátorů slavného Dona Quijota. Z pohledu katalánské literatury nejvíce proslul mnoha studiemi, edicemi a zpopularizováním katalánského rytířského románu Tirant lo Blanc. Bez něj by dost možná byl tento skvost světové literatury dodnes jen letmou zmínkou v šesté kapitole prvního dílu velkého Cervantesova románu. Až díky Riquerovi současné generace Katalánců objevily dávno zapomenutý román, který je nyní považován za stěžejní součást katalánské literatury. Mimochodem byl to právě Martí de Riquer, kdo do dějin literatury zavedl pojem novel·la cavalleresca, aby tak oddělil zcela nekonvenční a originální katalánské rytířské romány od těch španělských. Napsal také několik odborných knih o rytířství samotném. A v neposlední řadě byl vynikajícím pedagogem, který vychoval několik generací předních hispanistů i katalanistů. Za svůj celoživotní přínos vědě byl oceněn mnoha řády či vyznamenáními, z nichž připomeňme kupříkladu Creu de Sant Jordi z roku 1992.

V roce 2005 si dokonce od španělského krále Juana Carlose I., jenž byl Riquerovým studentem v roce 1960, vysloužil nejvyšší možný šlechtický titul "Grande de España". Od roku 1965 byl Martí de Riquer členem Španělské královské akademie (RAE), přičemž svým členstvím v této instituci stanovil hned několik rekordů dlouhověkosti (nejstarší a nejdéle sloužící člen). Po celou tu dobu ho charakterizoval často nepřítomný pohled a milovaná dýmka v ústech. Činný byl až do velmi vysokého věku, zemřel 17. září 2013 ve věku 99 let. Po sobě zanechal ohromný vědecký i literární odkaz. Ta nejdůležitější díla naleznete v následujícím seznamu (chybí v něm však desítky jím vedených edicí středověkých textů). Jako poslední zajímavost dodejme, že svá španělsky psaná díla podepisoval v souladu s jazykem textu vždy zásadně jako Martín de Riquer, zatímco ta katalánsky psaná jako Martí de Riquer.

ODBORNÉ STUDIE
  • L'humanisme català (1934)
  • Los cantares de gesta franceses (1952)
  • Història de la literatura catalana (1964-1966)
  • Caballeros andantes españoles (1967)
  • Los trovadores (1975)
  • Estudios sobre el Amadís de Gaula (1987)
  • Cervantes, Passamonte y Avellaneda (1988)
  • Cervantes en Barcelona (1989)
  • Aproximació al Tirant lo Blanc (1990)
  • Tirant lo Blanch: Novela de historia y de ficción (1992)
  • Llegendes històriques catalanes (2000)
  • Para leer a Cervantes (2003)

8. 7. 2016

Ausiàs March

Bez debat nejvýznamnější představitel zlatého věku katalánsky psané literatury, největší katalánský básník všech dob - Ausiàs March (1400-1459). Dodnes úplně přesně nevíme, kdy a kde se narodil, ačkoliv podle posledních výzkumů se tak stalo nejspíše někdy před rokem 1400 ve valencijském přístavním městě Gandia. Zcela přesně naproti tomu známe datum jeho úmrtí, 3. března 1459.

Ausiàs March měl poezii v krvi. Básně psali už jeho otec Pere March (1338-1413) a strýc Jaume March II (1334-1410), z nichž několik se jich dochovalo až do dnešních dnů. Strýc Jaume byl navíc autorem dobového slovníku rýmů. Jak lze vytušit z předchozích životních dat, Pere March měl Ausiàse až jako 62letý. Nebyl to sice jeho jediný syn, avšak záhy se stal tím nejoblíbenějším, a proto byl později ustaven univerzálním Pereho dědicem. Dle dobových zvyklostí se Pere ze syna snažil vychoval rytíře, jímž se Ausiàs v roce 1419 také stal. O rok později už se vypravil v družině krále Alfonse do bojů o Sardinii a Korsiku a později se účastnil i dalších středomořských tažení (Neapol, Sicílie, Tunis). Tam bojoval po boku dalších rytířů-básníků té doby (Andreu Febrer, Jordi de Sant Jordi). Do Valencie se Ausiàs March vrací roku 1425. Král mu odměnou za dobré služby daruje několik panství a čestnou funkci královského sokolníka. Od té doby se slavný básník věnuje správě svých panství a rodinného majetku, zároveň tak má dostatek času na intenzivní milostný a literární život. 

O básníkových pletkách máme jen útržkovité záznamy v podobě soukromé korespondence, víme však, že mimomanželské vztahy mu šly poněkud lépe, neboť z nich měl hned pět dětí, zatímco ani jeden z manželských svazků mu vytouženého právoplatného dědice nepřinesl. Roku 1437 si vzal Isabel Martorell, sestru slavného tvůrce rytířského románu Tirant lo Blanc. Díky ní se sice opět rozrostl Marchův majetek, nicméně Isabel po dvou letech zemřela. Znovu se katalánský básník oženil roku 1443 se vzdálenou příbuznou Joanou Escornou. Jejich bezdětné manželství trvalo až do Joanina úmrtí roku 1454 a bylo pravděpodobně dosti harmonické, neboť March ve své závěti výslovně stanovil, že si přeje být pochován po Joanině boku ve společné rodinné hrobce. Od roku 1450 žil Ausiàs March přímo ve Valencii (carrer Cabillers), kde také na jaře 1459 zemřel. Kromě velkého majetku se v jeho pozůstalosti našlo množství básní, které z něj posléze učinily naprostého klasika katalánské literatury.

Marchova milostná poezie je v panoramatu katalánské literatury skutečným přelomem. I když samozřejmě i on vychází z lyriky trubadúrské, je prvním, kdo tvoří poezii ryze v katalánštině, již zcela prosté jakýchkoliv provensálských vlivů. Zároveň se o Marchově poezii často říká, že je upřímná, osobní a velice originální. March v ní často vychází z vlastní životní zkušenosti, zabývá se všemi svými trápeními a pochybnostmi. Všeobecně vzato mnohem niterněji rozebírá lidskou duši a zcela nově pojímá též ženské postavy, které až doposud poezie značně idealizovala. V Marchových básních ženy vystupují zcela jako lidské bytosti z masa a kostí, se svými přednostmi i nedostatky, což je velký pokrok od abstraktních dam trubadúrských zpěvů. Naopak stále přítomným tématem je ideál čisté lásky.

Kanonickým básníkem se však March stal až dlouhé roky po své smrti. Víme, že měl velký vliv na španělské a katalánské poety 16. století. Vlastně veškerá katalánská básnická produkce ze 16. stol. je více či méně podařenou imitací díla Ausiàse Marcha. Ze stejné doby se nám též dochovala řada překladů, víme tak, že jeho dílo bylo známé po celé Evropě i ve španělských koloniích. Jeho bezprostřední vliv na katalánsky psanou poezii je tedy zcela jasný; proto je Ausiàs March považován za vůdčí osobnost zlatého věku katalánského písemnictví. I tak se ale sluší připomenout, že od konce 17. století postupně upadl v zapomnění a o jeho návrat na výsluní katalánské literatury se museli postarat až katalánští obrozenci v druhé polovině století devatenáctého. Do dnešních dnů se nám dochovalo celkem 128 milostných básní souhrnně známých pod názvem Cants d'amor, které literární vědci obvykle dělí podle tematiky na pět částí (Plena de Seny, Llir entre Cards, Amor, amor, Mon darrer bé, Oh, foll amor), které více či méně odpovídají autorovým životním etapám. Méně důležitou součástí Marchovy poezie je šest básní s tematikou smrti milované ženy (Cants de mort).



Více informací:

7. 7. 2016

Segle d'or valencià

Za zlaté období katalánsky psané literatury je považováno 15. století, kdy se kulturním centrem katalánsky mluvících oblastí stala Valencie. I proto je toto období nazýváno doslova segle d'or valencià (česky: Valencijské zlaté století). Jak k tomu vlastně došlo?

Druhá polovina 14. století byla pro Katalánsko hodně složitá. Rozpadající se středomořské impérium decimovaly morové rány, neúroda a další podobné katastrofy. To se týkalo především Barcelony a okolí. V mnohem menší míře se tyto události týkaly Valencie, která se tak v průběhu 15. století stala skutečným kulturním a uměleckým centrem Aragonské koruny. Prakticky veškerá katalánsky psaná literatura 15. století, jež je dnes považována za kanonickou, byla napsána ve Valencii a většinou přímo ve valencijské oblasti narozenými autory. To bývá občas používáno jako nacionalistický argument pro odlišení Valencie od Katalánska (případně valencijštiny od katalánštiny), nicméně znovu zdůrazňujeme, že jde v prvé řadě o katalánsky psanou literaturu. Jde o klíčové období katalánsky psané literatury, neboť až v 15. století můžeme poprvé mluvit o ryze katalánské poezii, vznikají též první skutečně originální prozaická díla, z nichž některá měla rozhodující vliv na vývoj evropské literatury, a zároveň toto zlaté období tvoří základ pro obrozence z 19. století, neboť jak už tomu bývá, po výstupu na vrchol přichází více či méně strmý pád. A ten katalánskou literaturu potká hned o století později.


Ale nepředbíhejme. Ačkoliv někteří řadí do onoho zlatého období spisovatele století předchozího (Bernat Metge, Francesc Eiximenis), skutečné zlaté století přichází až s postavou Jordiho de Sant Jordi, který je následován dalšími zářivými jmény katalánské/valencijské literatury 15. stol. (Andreu Febrer, Isabel de Villena, Bernat Fenollar, Jaume Roig, Joan Roís de Corella). Nad všechny tyto autory nicméně vynikají dva další - oba si proto vzhledem ke svému významu zaslouží svůj vlastní článek. Prvním z nich bude největší katalánský básník všech dob, Ausiàs March, druhý článek potom věnujeme katalánskému rytířskému románu, jehož nejslavnějším reprezentantem je jednoznačně román Tirant lo Blanc z pera valencijského rytíře Joanota Martorella. Zde tedy pár základních informací o významných spisovatelích zlaté éry katalánské literatury.


Joan Roís de Corella (Foto: www.laveupv.com)















GIILABERT DE PRÓIXITA (1370-1405)
Valencijský básník Gilabert de Próixita pocházel z významného neapolského rodu, který byl během bojů o Sicílii loajální Aragonské koruně a následně se usídlil právě ve Valencii. Na královském dvoře Joana I. a Martího l'Humà pak působil i náš básník. Jeho poetické dílo dnes tvoří 21 dochovaných básní s milostnou tematikou inspirovanou trubadúrskými zpěvy. I přesto že jsou dané básně v okcitánštině, je Gilabert de Próixita považován za nedílnou součást zlatého věku katalánské literatury.

ANDREU FEBRER (1375/80-1444?)
Básně Andreua Febrera tvoří přechod mezi provensálskou a již ryze katalánskou poezií, kterou uvidíme až v případě Jordiho de Sant Jordi. Febrerova poezie v sobě ještě stále obsahuje silnou inspiraci trubadúrskou lyrikou. Podobně jako Próixita působil na královském dvoře za časů králů Joana I a Martího l'Humà. Svou dvořanskou kariéru započal v Cancelleria reial, později jako diplomat cestoval po Francii a Itálii. Do Itálie zavítal i mnohem později, roku 1420, jako součást válečné výpravy na Korsiku a Sardinii. Jako voják působil až do roku 1429, kdy se usadil v Barceloně. Právě úzký kontakt s italskou kulturou zapříčinil, že Andreu Febrer se do dějin katalánské literatury zapsal jako první překladatel Danteho Božské komedie, přičemž je zajímavé, že tu (na rozdíl od své poezie) přeložil do perfektní a čisté katalánštiny.

JORDI DE SANT JORDI (1399-1424)
Krátký život měl poslední ze tří velkých básníků před Ausiàsem Marchem. I on sloužil u dvora, neboť patřil k tehdejší společenské elitě. Společně s Febrerem a Marchem se roku 1420 účastnil expedice na Korsiku a Sardinii. O tři roky později byl zajat v Neapoli a domů už se pravděpodobně nevrátil, neboť neznámo kde a za jakých příčin zemřel nejspíš v červnu 1424. Literární odkaz Jordiho de Sant Jordi zahrnuje 18 vesměs milostných básní, které stále ještě nejsou prosty provensálských vlivů (až Ausiàs March jako první stvoří skutečně čistě katalánskou poezii) - mezi ty nejznámější patří kupříkladu Presoner, Estramps či Cançó d'opósits.

ISABEL DE VILLENA (1430-1490)
Spisovatelka a nemanželská dcera kastilského šlechtice a spisovatele Enriqueho de Villena. Původním jménem Elionor, ve věku 15 let vstoupila ke klariskám, a v klášteře Santíssima Trinitat ve Valencii prožila zbytek života. Roku 1463 se stala tamní abatyší. Další z představitelů valencijského Segle d'Or, Jaume Roig, tam v té době působil jako lékař, takže postupně se z kláštera stalo jedno z největších kulturních center dané epochy. V klášteře napsala Isabel mnoho náboženských traktátů, nicméně do dnešní doby se nám zachovalo jediné její dílo - Vita Christi (1497), vydáno posmrtně po ní nastupující abatyší Aldonçou de Montsoriu. I přes latinský název je celé dílo napsáno katalánsky. Jedná se o zvláštní životopis Ježíše Krista se zaměřením na jeho vztah k ženám, a to z pohledu takřka feministického pohledu. I proto je Isabel de Villena často považována za jednu z prvních feministek a vůbec první ženu-literátku v historii katalánské literatury. Kromě obrovského historického významu musíme podotknout, že Vita Christi byla ve své době skutečným bestsellerem - kniha se prodávala lépe než slavný katalánský rytířský román ze stejné doby, Tirant lo Blanc.

JAUME ROIG (14??-1478)
Povoláním lékař, přitom jedna z největších postav katalánské literatury 15. století. I on se narodil do "dobré rodiny" - jeho otec byl městským radním ve Valencii a jedním z nejvyhlášenějších lékařů ve městě. Medicína učarovala i mladému Jaumemu, ačkoliv dnes přesně nevíme, kde lékařskou vědu vystudoval (Lleida, Paříž?). Postupem času se vypracoval až na pozici královského lékaře a celkově žil poměrně blahobytný život, neboť dle závěti mu patřilo slušné jmění a několik domů a pozemků v centru Valencie. Podobně jako Isabel de Villena, s níž se dobře znal z kláštera Santíssima Trinitat, byl autorem jediného, avšak o to významnějšího díla. Jeho dlouhý román ve verších nazvaný Espill čítá více než 16 000 veršů. Skládá se z předmluvy a čtyř knih (De sa joventut, De quan fou casat, De la lliçó de Salamó, D'enviudar), v nichž hlavní hrdina románu, sirotek vypuzený z domu vlastní matkou, prožije mnoho dobrodružství, stane se rytířem a po několika nevydařených manželstvích nakonec zvolí zbožný život mimo svět žen. V tomto díle je všudypřítomná kritika žen (zachrání se jen Panna Maria a autorova žena Isabel Pellisser), a tak je Jaume Roig řazen do známého literárního proudu misogynů, jenž byl populární zejména na konci středověku. Jazykově je Espill mimořádně přínosné dílo, i když kritika často zmiňuje místy obtížné porozumění textu, které způsobuje skutečnost, že všechny verše jsou vždy čtyřslabičné. 

JOAN ROÍS DE CORELLA (1435-1497)
Joan Roís de Corella je bezesporu druhou největší osobností zlatého věku katalánské literatury, hned po Ausiàsovi Marchovi. Narodil se do dobře zajištěné šlechtické rodiny ve Valencii. Ve své podstatě tedy prožil celkově zajištěný život, a tak se mohl literatuře věnovat, kdykoliv chtěl. Podle tradice se měl stát buďto vojákem, nebo diplomatem, nicméně s věkem narůstající religiozita ho nakonec donutila tyto nepsané zákony tehdejší společnosti porušit. Podle dochovaných dokumentů víme, že Corella se okolo 35. roku věku stal mistrem teologie, i když knězem jako takovým nikdy nebyl. Kromě toho Corella nejspíš prožil hodně bouřlivý milostný život - ve své době patřil ke společenské elitě, byl uznávaným spisovatelem a nejspíše velkým svůdníkem.

Co se týče jeho literárního odkazu, ten je velmi rozmanitý a zahrnuje prózu i poezii. Za zmínku stojí i Corellova překladatelská činnost, literární historie si ho v tomto ohledu pamatuje jako skvělého překladatele části Bible a také díla La Vita Christi Ludolfa von Sachsena. Všeobecně vzato se jeho tvorba dá rozdělit podle zaměření na milostnou, religiózní a moralistickou. Zajímavou součástí Corellovi bibliografie bývá i korespondence, kterou udržoval s Carlesem de Viana, princem, který se mohl stát aragonským králem. Asi nejdůležitějším Corellovým dílem je lehce autobiografický veršovaný příběh Tragèdia de Caldesa (okolo 1458), významnými jsou dále jeho mytologické prózy Lamentacions de Mirra e Narciso e Tisbe či  Història de Jàson i Medeia. Nutno dodat, že Corella psal poněkud poplatně době, takže zejména jeho próza občas působí hodně strojeně, a tak většinu dnešních čtenářů na rozdíl od veršů Ausiàse Marcha či rytířských románů Tirant lo Blanc a Curial e Güelfa už příliš neoslovuje.



6. 7. 2016

Katalánská literatura ve 14. století

HUMANISMUS
V současnosti si pod termínem humanismus představíme především kulturní a myšlenkový směr, který máme neodmyslitelně spojený s renesancí. Obojí vzniklo ve 14. století v Itálii a v následujících dvou stoletích se tyto směry rozšířily do celé Evropy. Uvědomíme-li si, jaký politický a územní vliv měla v té době v celé oblasti Středozemního moře Aragonská koruna (tedy především Katalánsko), příliš nás nepřekvapí, že právě Katalánsko bylo jedním z prvních míst, kde se humanismus prosadil.

V katalánském případě šlo především o konec 14. a větší část 15. století, kdy velká část Středozemí buďto přímo patřila Aragonské koruně, nebo s ní měla alespoň trvalé styky. Celkově silná podpora kultury a rostoucí zájem o řeckou a latinskou literaturu vedly nakonec k silnému vlivu klasiků na úřední a právní jazyk tehdejšího hlavního administrativního orgánu celé Koruny. Tzv. Cancelleria Reial vznikla ve 13. století a postupem času se stala jedinou institucí starající se o oficiální dokumenty všech království sdružených v Aragonské koruně. Původně byly tyto dokumenty vydávány latinsky, katalánsky a aragonsky, od druhé poloviny 14. století pak už téměř výhradně katalánsky. Tento fakt je velice důležitý, neboť díky tomu se Cancilleria Reial stala jakýmsi neoficiálním centrem kodifikace jazyka - všechny úřady království tak používaly stejnou jazykovou normu, tedy tu, kterou tvořili písaři onoho úřadu.

Kromě prosazení jednotné jazykové normy byl tento úřad důležitý i z hlediska všeobecně kulturního a literárního, neboť řada osob s ním spojených obohatila katalánskou kulturu o překlady řady děl starých řeckých či římských autorů do katalánštiny (Vergilius, Seneca, Aristotelés, Thúkydidés, Horácius, Ovidius, Ezop atd.). Mezi nejznámější osobnosti spojené s touto institucí byli kupříkladu Antoni Canals (1352-1419), Ferran, Valentí (14??-1476), Joan Margarit i Pau (1422-1484), Jeroni Pau (1458-1497) a v neposlední řadě i muž, jenž stál u samého počátku humanismu v katalánské literatuře, kterou zároveň obohatil vlastním originálním dílem...

BERNAT METGE
Bernat Metge se narodil někdy mezi léty 1343 a 1346 na dnešní carrer de la Llibreteria v samém centru Barcelony. V mládí ho nejvíce ovlivnily hned dvě otcovské figury. Jeho otec, Guillem Metge, ho coby lékárník naučil základům přírodních věd. Když roku 1359 zemřel, přebral roli vychovatele Bernatův otčím Ferrer Saiol, jenž byl pro změnu písařem a překladatelem. Oba tito muži navíc pracovali přímo pro královský dvůr, takže by se dalo říct, že již od malička měl Bernat Metge cestičku dobře umetenou.

V prosinci 1370 se stal notářem a o rok později vstoupil do služeb tehdejší královny Eleonory Sicilské. když královna roku 1375 zemře, stává se přibližně 30letý Bernat písařem u dědice trůnu, pozdějšího krále Joana I., jenž je zároveň jeho velkým přítelem a ochráncem. Později se stává královým tajemníkem. I když byl kromě dobrých kontaktů na tyto pozice skvěle vybaven i jazykově (uměl katalánsky, latinsky, aragonsky, francouzsky, italsky a okcitánsky), takřka po celou svou úřednickou kariéru měl značné problémy se zákonem. Ačkoliv se vláda Joana I. a jeho následovníka Martího l'Humà vyznačovala významným kulturním růstem, ekonomicky a politicky tito dva Katalánsku zrovna dvakrát neprospěli. A to se dá říct i o celém jejich dvoře, proto příliš nepřekvapí neustálá obvinění z korupce, jimž čelil i tajemník Bernat Metge. Celou tuto situaci vlastně nádherně ilustruje fakt, že Metge inspiraci k většině svých literárních děl nacházel právě ve svých oplétačkách se zákonem.

Dvakrát ženatý otec pěti dětí zatím neustále šplhal po společenském žebříčku. Z obyčejného písaře to během dvou dekád dotáhl až na hlavního královského úředníka a nakonec i na královského vyslance u avignonského papeže. Jeho více než roční pobyt v Avignonu je literárními historiky často považován za přelomový okamžik Metgeho literární dráhy. Ačkoliv několik děl vydal již před avignonskou anabází, právě na papežském dvoře se dostal k množství důležité a podnětné literatury, jež ho následně inspirovala k jeho dodnes nejznámějšímu dílu Lo somni (1399). Po smrti krála Joana I. roku 1396 je Metge zbaven svého úřadu a na dva roky uvězněn, byť o tom dnes nemáme žádný spolehlivý důkaz. Vše ale vychází ze skutečnosti, že zmiňované dílo Lo somni, stylizováno do první osoby, je rámcově zasazeno právě do vězení. V tomto tedy autorovi můžeme věřit, nebo o tom kriticky pochybovat... Právě úspěch Lo somni nakonec našemu spisovateli vrátí důvěru nového krále Martího l'Humà a Metge se opět stává královským tajemníkem. Po smrti krále Martího roku 1410 Metge odchází z veřejného života a jako ctihodný občan umírá o tři roky později v domě na barcelonské ulici carrer de la Cucurulla.

DÍLO
Jak už jsme si řekli, Bernat Metge je pro katalánskou literaturu významný především jako iniciátor humanismu v katalánsky psané literatuře. Kromě vlastní tvorby též pod názvem Valter e Griselda (1388) přebásnil Petrarkovo dílo Griseldis, které je zase jen překladem posledního příběhu z Boccacciova Dekameronu. A pod názvem Ovidi enamorat (1388) se zase skrývá překlad středověké básně De vetula, jež bývala dříve připisována samotnému Ovidiovi.
  • Llibre de Fortuna e Prudència (1381) - první Metgeho básnické dílo, složené ze 1 194 osmislabičných veršů, v první osobě. Ve fantaskním a alegorickém světě řeší především filosofické otázky.
  • Medicina apropiada a tot mal (1396) - humoristické básnické dílko o 125 verších, které částečně paroduje tehdy velice populární básnický žánr lletovari, tedy jakési rýmované rady, jak se popasovat s milostnými nezdary.
  • Sermó (13??) - báseň o 211 verších, opět spíše parodie na tehdejší moralizující kázání a satira směrem k ženám, instituci manželství a morálce.
  • Lo somni (1399) - nejslavnější a přesto jen těžce zařaditelná próza, kterou Metge napsat pravděpodobně v průběhu let 1396-1399. Je napsána v první osobě a má podobu snu, v němž se Metge potkává ve vězení s duší zesnulého Joana I. a společně se přou na téma nesmrtelnosti duše apod. Metge navíc celé dílo pojala jako osobní obhajobu proti všem dřívějším osočením a zároveň se tak snažil získat přízeň nového krále Martího l'Humà, což se mu nakonec podařilo. Dílo je rozděleno do čtyř knih, ke konci Metge ze sna procitne. Složité dílo bylo přeloženo do španělštiny, italštiny, francouzštiny a v posledních několika letech se konečně dočkalo i překladu anglického a německého.

Svatý Ludvík z Toulouse (vlevo) a svatý Vicent Ferrer (vpravo) na obraze valencijského malíře Joana de Joanese
(Foto: Archivo Histórico de Restauradores Españoles, Universitat Politècnica de València)

RELIGIÓZNÍ A MRAVOUČNÁ LITERATURA
Své místo v ještě stále středověké katalánské literatuře měla samozřejmě i čistě religiózní literatura, která ve své podstatě navazovala na Ramona Llulla, ačkoliv jejich myšlenková i literární kvalita llullovské úrovně rozhodně nedosahovala. Do tohoto literárního proudu můžeme zařadit následujících pět autorů.

Francesc Eiximenis (1330-1409) byl jednou z nejvýraznějších osobností své doby. Jeho spisy četla celá tehdejší katalánská vládnoucí elita. Narodil se pravděpodobně v Gironě, jako mladý vstoupil k františkánům a dostalo se mu nejlepšího možného vzdělání - absolvoval univerzity v Oxfordu a v Paříži. Následně pobýval a tvořil v Barceloně a ve Valencii. Jeho díla nejsou nikterak zvlášť originální a je v nich patrná ještě středověká tíha scholastiky. Zajímavý je i projev určitého elitářství v neskrývaném opovrhování venkovem. Každopádně ze všech autorů tohoto proudu disponoval asi největším talentem. Mezi jeho hlavní díla patřil především Lo Crestià, pokus o jakousi katalánskou encyklopedii a sumu veškerého křesťanského učení (inspirace Tomášem Akvinským), z níž se ale dochovaly jen čtyři díly ze zamýšlených třinácti. Dalšími ze slavných děl jsou kupříkladu Llibre dels àngels (1392) a Llibre de les dones (1396). Eiximenis byl jedním z nejplodnějších autorů své doby, mnoho děl napsal též latinsky. Dnes patří ale mezi již dost zapomenuté autory. Zemřel roku 1409 v Perpignanu.

Sant Vicent Ferrer (1350-1419), dominikánský mnich, roku 1455 prohlášen za svatého. Vystudoval filosofii a teologii v Barceloně a v Lleidě, teologii pak přednášel v rodné Valencii. Všeobecně vzato nebyl Ferrer žádným velkým spisovatelem, ale dobová svědectví o něm hovoří jako o jednom z nejlepších a nejzapálenějších kazatelů. Za svá kázání v půlce Evropy si koneckonců vysloužil i ono svatořečení. Svá kázání prakticky vždy improvizoval, nicméně na každém z nich měl u sebe písaře, který je ihned zaznamenával - proto se nám zachovalo přes 280 souhrnů jeho kázání. Při kázání ostatně i zemřel, je pochován v katedrále bretaňského městečka Gwened (ne kompletní - jeho levá ruka se nachází v italském Castell'Umberto, pravá až v New Yorku).

Anselm Turmeda (1355-1423) měl zajímavý životní osud. Narodil se na Mallorce, v mládí se dal k františkánům a po studiích v Katalánsku, Boloni a možná i Paříži se opět vrátil do rodných krajů. Tam ho ale chytla hluboká duchovní krize, která měla za následek jeho odjezd do Tuniska, kde okolo roku 1385 konvertoval k islámu a přijal jméno أبو محمد عبد الله بن عبد الله الترجمان الميورقي. I když se řada katalánských a aragonských autorit snažila Turmedu dostat zpátky, nikomu se to nepodařilo, neboť život na severu Afriky se mu zalíbil. Nejprve pracoval jako překladatel, později to dotáhl až do sultánových služeb. Se západní civilizací přesto zůstal propojen, neboť veškeré jeho dílo vzniklo až v Tunisu. Mezi ta nejcennější patří Llibre de bons amonestaments (1398) a Disputa de l'ase (1417), zajímavá novelka napsaná katalánsky, avšak do dnešních dnů se nám žádná katalánská verze nedochovala. Jeho pobyt v Tunisu měl vliv i na to, že dnes neexistuje žádné jeho vyobrazení, netušíme tedy, jak vypadal. Zemřel někdy po roce 1423.

Méně významnými v tehdejší době i z dnešního pohledu pak byli Ramon de Perellós (?-1424), autor Viatge al Purgatori (1398), díla občas ideově a obsahově srovnávaného s Metgeho Lo somni; a Joan Eixemeno (1350-1420), františkánský mnich z Mallorky, jehož nejvýznamnějším dílem je Contemplació de la Santa Quarentena.

4. 7. 2016

Čtyři velké kroniky

Ještě než se s Ramonem Llullem začne odvíjet skutečná historie katalánské prózy, máme v dějinách katalánské literatury období tzv. Čtyř velkých kronik. Tyto kroniky pocházející z 13. a 14. století jsou vlastně prvními ryze prozaickými díly katalánského písemnictví. Jako obvykle jsou tyto kroniky z dnešního pohledu především cenným historickým svědectvím tehdejšího života, významný zdroj paměti národa, avšak je zde pár skutečností, které tyto kroniky spojují a zároveň je odlišují od řady podobných děl známých z jiných evropských literatur. Proto jde v evropském kontextu o díla vskutku unikátní.

Katalánské kroniky reflektují bezprostřední minulost a sami kronikáři hovoří ve velké většině případů o věcech, které sami prožili, zatímco řada jiných středověkých kronik často popisuje i historii dávno minulou, proto jejich věrohodnost nedosahuje velkých rozměrů. Hlavními postavami všech zmíněných kronik jsou vždy aragonští králové - každá z nich je věnována oslavě jednoho z nich. Většinou tedy nejde o příliš objektivní svědectví (i když alespoň historické události jako takové jsou v nich zmíněny vesměs objektivně a pravdivě), nýbrž o určitý didaktický prostředek - kroniky měly též sloužit jako vzor nastupujícím vladařům. Silným prvkem ve všech čtyřech kronikách je patriotismus a víra v boží úděl všech panovníků Aragonské koruny. Kroniky Jaume I. a Pera el Cerimonióse jsou navíc v podstatě jedinými autobiografickými díly středověkých panovníků. Pojďme se na ně nyní podívat trochu zevrubněji...


KRONIKA KRÁLE JAUME I. (LLIBRE DELS FEITS)
   
Portrét krále Jaume I. ze 16. století
nacházející se na radnici v Palmě
(Foto: wikipedia.org)
Llibre dels feits je nejznámější a bezesporu i nejslavnější ze všech čtyř kronik. A svým způsobem také nejstarší, neboť byla dokončena se smrtí panovníka v roce 1276. Původní dílo se ovšem nedochovalo, nejstarší kopií, kterou máme v katalánštině k dispozici, je ta z roku 1343. Sám Jaume I. kroniku nenapsal, ale velice pravděpodobně ji diktoval svým písařům. V kronice se autobiografickou formou líčí životní a královské skutky Jaume I. (1208-1276), speciální pozornosti se v ní dostává dobývání Mallorky a Valencie. 

Ačkoliv jde  o typicky oslavnou a někdy až naučnou literaturu, jejímž hlavním cílem je vylíčení zmiňovaného panovníka jen v tom nejlepším světě, přesto je tato kronika něčím zvláštní. Občas totiž nabízí zajímavý pohled do králova soukromí. Hned na začátku se kupříkladu zmiňuje o zázračných okolnostech jeho zplození, samotnému královskému sexuálnímu životu je pak i v dalších částech věnováno pár odstavců. Při popisu dobývání Mallorky a v menší míře i Valencie není kniha prostá narážek na výborná králova rozhodnutí, v nichž lze vytušit boží zásah. Z literárního hlediska je cenné množství různých lidových říkadel a všeobecně velmi živá a květnatá mluva. Zajímavé je, že v kronice je pro větší realističnost použití jazyka dle původu mluvčího, na stránkách Llibre dels feits tak nalezneme útržky rozhovorů i ve španělštině, francouzštině či arabštině. Jak již bylo řečeno, původní dílo se nám nedochovalo. Nejstarší dochovanou verzí je latinský překlad, jenž roku 1313 učinil dominikánský mnich Pere Marsili. Podle expertů je tato verze nejvěrohodnější, kterou disponujeme, neboť pozdější katalánské kopie z půlky 14. století (nejstarší dochovaná z roku 1343 - obě verze patří knihovně Universitat de Barcelona) některé z věcí pravděpodobně vynechaly.


KRONIKA BERNATA DESCLOTA

Plný název této kroniky zní Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats. Zachycuje období od roku 1114 a končí v listopadu 1285, kdy zemřel aragonský král Pere el Gran, jehož má tato kronika glorifikovat především. Období jeho relativně krátké vlády (1276-1285) je ostatně v knize nejpropracovanější. Kronika Bernata Desclota je též charakteristická velkou přesností a viditelnou prací se všemi dostupnými dokumenty a s vlastní zkušeností. Kromě historické přesnosti je oceňována i její vysoká literární hodnota. Již ve své době se těšila vysoké prestiži, proto se dodnes dochovala řada pozdějších kopií a dokonce i překladů do španělštiny (1616). Tradičně se za dobu jejího vzniku považuje období let 1283-1288, takže jde vlastně o nejstarší dochovanou z těchto čtyř kronik, avšak tradičně bývá kvůli správné chronologii uváděna až na druhém místě.

Samotný Bernat Desclot je pro nás dodnes velkou neznámou. V kronice se sám o sobě prakticky nezmiňuje. Vzhledem k přesnosti a detailnosti řady popsaných událostí a jasné znalostí archivních dokumentů šlo pravděpodobně o královského úředníka či tajemníka, nicméně nikde o něm není ani zmínka. Podle nejuznávanější vědecké teorie se pod tímto "pseudonymem" skrýval královský písař a pokladník Bernat Escrivà z kraje Rosselló (pocházel z usedlosti známé tehdy pod názvem Es Clot), jenž se narodil okolo roku 1240 a zemřel roku 1288.


KRONIKA RAMONA MUNTANERA

Kronika Ramona Muntanera je nejrozsáhlejší ze všech čtyř kronik. Byla sepsána v městečku Xirivella v letech 1325-1328 a popisuje události od narození Jaume I. až po korunovaci Alfonse III. roku 1328. Zatímco první část zmiňovaného období popisuje Muntaner na základě historických pramenů, u událostí, k nimž došlo již za jeho života, se spoléhá především na svou vlastní paměť. Ostatně, Muntaner v knize často zmiňuje, že se dané události účastnil, a vůbec často podtrhuje svou roli pozorovatele a udržuje kontakt s "publikem", neboť se tehdy počítalo s tím, že kronika bude předčítána nahlas. Zvláštní pozornost si pak zaslouží vylíčení válečných výprav, jichž se sám autor účastnil (boj o Sicílii, řádění almogàvers).* Všeobecně vzato je tato kronika též nabita silným patriotismem a nacionalismem a její snahou je glorifikovat celý barcelonský rod aragonských králů. Kronika měla velký ohlas především v průběhu 14. a 15. století; k inspiraci pro své dílo Tirant lo Blanc ji v druhé polovině 15. stol. využil i valencijský spisovatel Joanot Martorell.

O životě Ramona Muntanera (1265-1336) toho víme díky jeho kronice poměrně dost. Pocházel ze šlechtického rodu, narozen v Peraladě, již v mládí se setkal s králem Jaume I. To ho ovlivnilo i do budoucna, kdy měl díky svému původu dostatek příležitostí k setkávání se členy královského dvora. Velkou část života zasvětí vojenské dráze. Nejprve spolu s Rogerem de Llúriou dobývá Menorku (1287), následně se na několik let usazuje na Mallorce, aby se roku 1301 účastnil bojů o Sicílii. O rok později se pod vedením Rogera de Flor vydává na východ s almogàvers. Jeho vojenská kariéra končí roku 1311, pak se věnuje všemu možnému, mimo jiné i psaní kroniky. Umírá na Ibize roku 1336.


KRONIKA KRÁLE PERA III.

Poslední z velkých kronik. Zahrnuje období vlády Alfonse el Benigna (1327-1336) a jeho syna Pera el Cerimonióse (1336-1387). Po něm je ostatně pojmenována, neboť právě tento panovník Aragonské koruny ji nechal sepsat. Dílo je sice vylíčeno autobiografickou formou, avšak skutečného autora neznáme - byl jím pravděpodobně některý anonymní písař či tajemník z královského dvora. Je však třeba podotknout, že mnoho historiků se domnívá, že kroniku skutečně začal psát sám král a později její pokračování svěřil poddaným. Od předchozích tří kronik se liší nejen svým počínajícím renesančním duchem, ale i skutečností, že jde spíše o prostý soupis událostí a snahu zdůvodnit královu politiku - už žádné hrdinské opěvování. Také po jazykové stránce není kronika tak bohatá jako ty předešlé. Dochovala se nám vydání z let 1383-1385. Ze všech čtyř bývá tato kronika tou nejméně známou.

Pro zajímavost dodejme, že Pere el Cerimoniós je považován za autora ještě jednoho podobného, dnes však takřka neznámého díla Cròniques dels reis d'Aragó e comtes de Barcelona (též známé jako Crónica de San Juan de la Peña). Tato kronika je jedním ze stěžejních historických děl Aragonské koruny. Latinský originál byl sepsán určitě před rokem 1359; roku 1366 král Pere přikázal překlad do katalánštiny a roku 1372 do aragonštiny.

Portrét krále Pera III. Cerimonióse (Foto: Google Art Project)

*Zajímavostí kroniky je i skutečnost, že Muntaner používal řadu tzv. exonym, tedy domácí podobu cizího zeměpisného názvu. Řada z nich dnes upadla v zapomnění, avšak část z nich měla přeci jen docela logiku - Muntaner tak užíval kupříkladu označení Florença pro italskou Florencii, byť dnešní katalánština používá ne zcela logicky výhradně označení Florència.


3. 7. 2016

Katalánská literatura

I když se dnes ve světě najde ještě mnoho takových, kteří o katalánštině buď vůbec neslyšeli, nebo stále žijí v domnění, že jde jen o jakýsi dialekt španělštiny, věříme, že čtenáři těchto řádků už dávno vědí, že katalánský jazyk má stejně dlouhou historii a tradici jako ostatní a světově poněkud známější románské jazyky. A podobně jako v případě španělštiny, francouzštiny či portugalštiny i zde existuje předlouhá, vlastně takřka tisíciletá literární tradice. Dnes tedy jen velmi stručně nahlédneme do oné takřka tisícileté historie katalánské literatury, nastíníme si její chronologický vývoj a v třicítce dalších článků si detailněji představíme její nejdůležitější období a nejslavnější či nejzajímavější postavy.

Katalánská literatura zahrnuje takřka výhradně jen literární tvorbu v katalánštině, nicméně občas si v našich článcích povíme i o určitém přesahu sousedních literatur (španělská, francouzská, okcitánská) do té katalánské. Z dnešního pohledu pak mluvíme především o literatuře vznikající nebo jinak spojené s katalánsky mluvícími oblastmi (Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy, část Aragonie, severní Katalánsko či l'Alguer). Poněkud samostatnou kapitolu pak tvoří literatura andorrská.


Interiér Katalánské národní knihovny v Barceloně (Foto: www.bnc.cat)

PRVNÍ PÍSEMNOSTI
Podle současných poznatků odhadujeme, že katalánština se v mluvené podobě začala vyskytovat někdy v 8. či 9. stol. n. l. Psané texty však v té době byly ještě stále doménou univerzální latiny, i když už v 10. stol. se v latinských textech začaly objevovat katalánsky psané glosy a poznámky. První texty psané již takřka kompletně v katalánštině se objevují ve století jedenáctém. Z jeho první poloviny pochází pravděpodobně i vůbec nejstarší dochovaný katalánský text Jurament de Radulf Oriol. Všeobecně vzato se v té době jednalo jen o obchodní či právní dokumenty, soukromou korespondenci apod. Sem řadíme i Forum iudicum, překlad v té době stále platného vizigótského zákoníku z latiny do katalánštiny. Do dnešních dní se nám zachovalo hned několik jeho kopií, přičemž ta nejstarší pochází z počátku 12. stol. Za první skutečně literární text v katalánštině* jsou považovány úryvky a komentáře z kázání evangelia známé jako Homílies d'Organyà (podle vesnice, v níž došlo k nálezu). Text pochází z přelomu 12. a 13. stol., ačkoliv objeven byl až roku 1904.

TRUBADÚRSKÁ LITERATURA
Přibližně od poloviny 12. do poloviny 13. stol. bývají do katalánské literatury řazeny básně a písně trubadúrů, kteří v té době účinkovali v celé Evropě. Trubadúrská literatura v okolí Pyrenejí byla charakteristická především provensálštinou coby jediným používaným jazykem v těchto převážně orálních kompozicích. Provensálština se od tehdejší katalánštiny až tolik nelišila a v dané době byla považována za hlavní básnický jazyk, proto i v Katalánsku narození trubadúři své verše skládali výhradně v něm. Do dnešních dnů se nám jejich díla dochovala hlavně díky středověkým zpěvníkům (tzv. cançoners). Hlavními tématy těchto písní byla především tzv. dvorská láska, tedy milostné verše společensky níže postaveného trubadúra věnované mnohem výše postavené dámě. Na druhou stranu ale verše měly poměrně striktně stanovenou formu, šlo tedy spíše o čistě řemeslnou záležitost, o součást dvorské zábavy. Mezi nejvýznamnější katalánské trubadúry patřili Guillem de Berguedà (1138-1196), Ramon Vidal de Besalú (1196-1252) či Cerverí de Girona (1259-1285).

ČTYŘI VELKÉ KRONIKY
Dosud jsme si všímali pouze poezie. Katalánská próza se poprvé naplno objevuje až v průběhu 13. století. Mezi první katalánská literární díla tak patří především čtyři slavné kroniky, které vznikly v průběhu 13. a 14. století - Llibre dels feits (Jaume I, okolo 1276), Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats (Bernat Desclot, 1283-1288), Crònica de Ramon Muntaner (R. Muntaner, 1325-1328) a Crònica de Pere el Cerimoniós (anonym na přání krále Pereho, 1382). Jako i v jiných literaturách jsou dnes tyto kroniky vnímány především jako důležité svědectví tehdejšího života, politiky a vojenství. V kronikách se též citují mnohé dávné legendy či dokumenty, jde tak o významný zdroj paměti národa.

RAMON LLULL & HUMANISMUS
   
Ramon Llull (1232-1316)
(Foto: anyllull.cat)
Ramon Llull (1232-1316) je dodnes považován za otce katalánské literatury. Zatímco zbytek Evropy ho má spojený jen s jeho filosofickým a mystickým dílem, faktem je, že Ramon Llull je pro katalánskou literaturu tak stěžejní postavou právě díky ohromnému záběru a rozmanitosti svého díla. Ačkoliv za svůj hlavní životní cíl od chvíle, kdy se mu zjevil Ježíš Kristus, považoval šíření evangelia, kromě filosofických a religiózních spisů též skládal poezii, psal učebnice a dokonce stvořil i na svou dobu zcela převratné románové dílo. Kromě katalánštiny psal latinsky, arabsky a okcitánsky. Celkem je autorem více než 250 různých děl a jeho katalánština se stala literární normou pro mnoho dalších staletí. Zbytek 14. a část 15. stol. pak v katalánské literatuře udával tón humanismus, který na Pyrenejský poloostrov dorazil z Itálie právě přes Katalánsko. Nejvýznamnější postavou té doby byl Bernat Metge (1343/6-1413), dalšími významnými katalánskými literáty mimo humanistický proud byli Francesc Eiximenis (1330-1409), Sant Vicent Ferrer (1350-1419) či Anselm Turmeda (1355-1423).

SEGLE D'OR VALENCIÀ
Zlatý věk katalánsky psané literatury. Kvůli historickému kontextu se kulturním centrem katalánsky mluvícího světa stala v 15. století Valencie. Literární díla vyprodukována v kontextu tohoto období jsou považována za skvosty evropské literatury. Pravděpodobně největší postavou valencijského zlatého věku byl Ausiàs March (1400-1459), podle mnohých největší katalánský básník všech dob. Významnými tvůrci tohoto období byli také Joan Roís de Corella (1435-1497) a Jaume Roig (?-1476). Velkou pozornost si zaslouží též katalánský rytířský román, jenž svou kvalitou a univerzalitou značně převyšoval ten španělský. Valencijský spisovatel a rytíř Joanot Martorell (1413-1468) dopsal těsně před svou smrtí dodnes poněkud opomíjené, avšak i tak jedno z největších děl světové literatury - román Tirant lo Blanc. Podle mnohých vůbec první moderní román, více než sto let před Cervantesovým Donem Quijotem, jenž je ostatně stylem Martorellova románu rozhodně inspirován. Z té samé doby pochází i další, erotickými prvky okořeněný, rytířský román Curial e Güelfa, jehož autora však dodnes neznáme.

DEKADENCE (16. - 19. STOLETÍ)
Po vrcholu katalánské literatury přichází strmý pád, opět značně propojený s dějinným kráčením katalánsky mluvících zemí. Čím dál užší kontakt se sousedním Kastilským královstvím během té doby vyústil nejprve ve vznik konfederace a později v 18. století k definitivní absorpci Katalánska zmiňovaným sousedem z Kastilie. To se též podepsalo na prohlubujícím se úpadku katalánské literatury. Dnes se sice toto období poněkud přehodnocuje a literární vědci i v něm (přeci jen jde o více než 300 let!) nacházejí ukázky literární kvality, nicméně faktem je, že během zmiňovaných více než 300 let katalánská literatura ztrácí svou prestiž ve prospěch té španělské. Od 18. století navíc musíme zmínit i de facto zákaz používání katalánštiny, což tuto národní literaturu takřka dorazilo. V tomto ohledu je období dekadence docela srovnatelné i s dějinami české literatury - v obou případech muselo pomoci až národní obrození. I tak ale v průběhu dekadence máme několik důležitých autorů: Cristòfor Despuig (1510-1580), Pere Serafí (1505/10-1567), Joan Timoneda (1518/20-1583), Francesc Fontanella (1622-1685), Rafael d'Amat (1746-1819) a Joan Ramis i Ramis (1746-1819).

LA RENAIXENÇA
Katalánské národní obrození přišlo trochu později než to české, avšak bylo velmi intenzivní a během čtyř dekád se podařilo zachránit to, co poslední čtyři staletí chátralo. Pod pojmem la Renaixença, jak se toto obrození nazývá v Katalánsku, si představme období přibližně v letech 1833-1877, kdy se po mnoha letech útlaku katalánština opět dočkala nadšeného literárního využití. V této době vznikají první básně, později i prozaické útvary, katalánští literáti se zajímají o středověkou a renesanční tvorbu, vznikají první časopisy, literární soutěže a instituce. Od roku 1877 už můžeme mluvit o katalánštině jako prestižním literárním jazyku, vycházejí první katalánsky psané noviny, katalánská literatura má poprvé po mnoha staletích opět mezinárodní projekci a katalánské národní obrození se přesouvá do politické roviny. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Bonaventura Carles Aribau (1798-1862), Joaquim Rubió i Ors (1818-1899) a slavný básník Jacint Verdaguer (1845-1902). Jejich pokračovateli byli další významní tvůrci - ve světě divadla Àngel Guimerà (1845-1924) a ve světě prózy tvůrce katalánského naturalistického románu Narcís Oller (1846-1930).

MODERNISME & NOUCENTISME
Přelom 19. a 20. století je v katalánské literatuře charakterizován vlastními literárními směry, které tvoří dva sice propojené ale vzájemně docela protikladné bloky - modernisme a noucentisme. Z pohledu čistě literárního byl rozhodně plodnější první z obou směrů, neboť v jeho rámci tvořili kupříkladu slavný básník Joan Maragall (1860-1911), romanopisci Víctor Català (1869-1966) a Raimon Casellas (1855-1910) či dramatik a malíř Santiago Rusiñol (1861-1931). Mnohem političtěji a esejističtěji orientovaný byl noucentisme, který prostřednictvím svého zakladatele a nejvýznamnějšího představitele Eugeniho d'Orse (1881-1954) významně ovlivnil i španělskou literaturu první třetiny 20. stol. Dalším významným představitelem byl básník Josep Carner (1884-1970).


Básník Joan Maragall (Foto: www.joanmaragall.cat)

KATALÁNSKÁ LITERATURA (1936-1975)
Španělská občanská válka (1936-1939) a následná frankistická diktatura (1939-1975) byly pro katalánštinu a katalánskou literaturu složitým obdobím. Část literátů utíká do exilu, zatímco ve Španělsku zůstávající autoři mají v podstatě zákaz činnosti. Až do počátku 50. let je veškerá katalánská literární tvorba zakázaná, v té době tedy katalánské intelektuální vrstvy stimuluje pouze určitý domácí samizdat a publikace spisovatelů, kteří se uchýlili do exilu. Od poloviny 50. let nastává určité uvolnění, existují i katalánské literární ceny, nicméně až do konce frankismu bude katalánská literatura neustále jen v marginálním postavení. I přesto ale toto období dalo katalánské literatuře řadu významných postav (Joan Salvat-Papasseit, Carles Riba, Salvador Espriu, Josep Pla, Mercè Rodoreda či Llorenç Villalonga).

KATALÁNSKÁ LITERATURA PO ROCE 1975
Po opětovném nastolení demokracie ve Španělsku se katalánská literatura mohla opět rozvíjet. Už ke konci 70. let došlo k prudkému nárůstu literární produkce v katalánském jazyce a tento trend pokračuje až do dnešních dnů. I přes neustále docela komplikovanou jazykovou situaci se mnoho odborníků shoduje na tom, že katalánská literatura prožívá dobré časy. O tom ostatně svědčí i čím dál větší počet přeložených knih do mnoha světových jazyků, i když i tady je vidět, že si katalánská literatura prošla dlouhým "obdobím spánku", neboť řada z jejích největších děl ještě stále nebyla do světových jazyků přeložena, případně tak bylo učiněno až v posledních deseti letech. Poměrně zajímavým fenoménem je i skutečnost (a také se jí budeme detailně věnovat), že v druhé polovině 20. stol. i v současnosti je mnoho katalánských spisovatelů, kteří píší výhradně španělsky, a proto jsou počítání pouze do literatury španělské i přesto, že jejich romány se často odehrávají v Katalánsku, řeší katalánskou problematiku a jsou prošpikována katalánskými slůvky. Část těchto autorů píše zásadně španělsky z ekonomických důvodů, část z nich je zase obětí frankistického režimu, během nějž se jim dostalo vzdělání pouze ve španělštině, a proto za svůj literární jazyk považují právě kastilštinu. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Manuel de Pedrolo, Joan Fuster, Miquel Martí i Pol, Baltasar Porcel, Josep Maria Espinàs, Terenci Moix, Pere Gimferrer, Jaume Cabré, Carme Riera, Quim Monzó, Sergi Pàmies nebo Albert Sánchez Piñol.



*Pro pořádek dodejme, že existuje ještě jeden starší literární text - hagiografická báseň Cançó de Santa Fe z druhé poloviny 11. stol., nicméně ani ti nejlepší odborníci se nedokážou shodnout na tom, zdali je ono dílo napsáno starou katalánštinou nebo okcitánštinou.