27. 6. 2016

Brexit a další volební pat ve Španělsku: Definitivní stimul pro nezávislost Katalánska?

Je 27. červen 2016 a přesně devět měsíců dnes uplynulo od zářijových katalánských regionálních voleb. Devět měsíců potřebuje ke svému zrodu a vývoji drobný človíček. Ke zrození nezávislého Katalánska přitom podle některých katalánských politiků mělo dojít za dvojnásobek této doby. Dnes jsme přísně vzato v půlce tohoto období a upřímně řečeno zatím není vůbec jasné, co se to vlastně narodí...

Máme za sebou jeden z nejdivočejších týdnů od konání výše zmiňovaných katalánských voleb, po nichž většina katalánské politické reprezentace již naplno deklarovala začátek cesty k nezávislosti. A tak zatímco v této otázce od té doby vlastně nedošlo k naprosto žádnému posunu, kupříkladu ve Španělsku za tu dobu stihli hned dvoje parlamentní volby a o skotské nezávislosti se v posledních dnech začalo mluvit jako o hotové věci. Kterak jsme psali přesně před sedmi dny, uplynulých 168 hodin přineslo řadu důležitých událostí, které se tím či oním způsobem dotýkají právě Katalánska.

Zaznělo to ostatně již během včerejší noci - španělské parlamentní volby z 26. června 2016 byly úplně zbytečné. V tuto chvíli neexistuje trefnější shrnutí. Ačkoliv v počtu křesel přidělených jednotlivým partajím došlo k několika kosmetickým změnám, hlavní poměr sil ve španělském Kongresu zůstal, jak lze vyvodit z následujících grafů, takřka nezměněn. Zatímco prosincové volby znamenaly pro Španělsko určitý šok v podobě konce do té doby panujícího bipartismu, volby červnové ho jen potvrdily. Ani tehdy ani nyní tu není žádná strana, která by sama dokázala sestavit vládu. A stejně jako v prosinci ani po včerejších volbách tu neexistuje naděje na čistě levicovou nebo čistě pravicovou koalici, byť oproti poslednímu klání si pravice o kus polepšila. Matematických šancí nabízí španělské volební zákony docela dost, nicméně reálných scénářů existuje jen pár a, světe div se, jsou to ty samé jako na počátku letošního roku. A nejen to. I po včerejších volbách se lídři čtyř hlavních španělských stran až překvapivě sveřepě drží svých stanovisek k možnostem vzniku nové španělské vlády.

Výsledky španělských parlamentních voleb, prosinec 2015
(Foto: www.lavanguardia.com)
V podstatě tedy jen zopakujeme to, co už jste se tu mohli dočíst před šesti měsíci, ale co už. Opakovaly se volby, opakovaly se i jejich výsledky, tak proč si nezopakovat i možné scénáře povolebního vývoje. Vzhledem k tomu, jak španělští voliči a velice diskutabilní španělský volební systém rozdali karty, je jen pět reálných scénářů následného vývoje:
  • VELKÁ KOALICE PP A PSOE: Spekulovalo se o tom už minule, ačkoliv lídr PSOE stále trvá na tom, že žádnou vládu v čele s Marianem Rajoyem (PP) zkrátka nepodpoří. Na druhou stranu tu ale mluvíme o dvou tradičních stranách, které by v rámci zachování určité hegemonie a ve jménu stability (je stále otázkou, do jaké míry by se španělští politici báli dalšího opakování voleb za 6 měsíců - minimálně z pohledu PP je tato strategie velice výhodná, neboť současným tempem stačí absolvovat už jen dvoje volby a dočkají se i těch vytoužených 176 křesel...) skutečně mezi sebou mohly uzavřít velkou koalici. Sice by tím odstavily jejich mladší vyzývatelky Podemos a Ciutadans, nicméně zároveň by to pro obě strany mohla být politická sebevražda. Všeobecně vzato by Rajoy stejně tak mohl utvořit vládu i s Podemos, ale tento scénář je opravdu nereálný. 
  • KOALICE PSOE, PODEMOS A CIUTADANS: Levicová vláda PSOE a Podemos za účasti Ciutadans patřila mezi často skloňované varianty už minule. Dohromady disponují tyto strany 188 poslanci, což by pro ustanovení vlády v pohodě stačilo. Problémem této koalice je však postupné vymezování se všech lídrů vůči sobě a také často nepřekonatelné ideové a programové neshody. Jedním z problémů této trojice v zimě byla otázka katalánského referenda, které tehdy hájilo pouze hnutí Podemos. V rámci předvolební kampaně však slevilo i z tohoto požadavku, což této koalici může otevřít dveře, neboť PSOE a především Ciutadans jsou jednoznačně proti referendu (v druhém případě i přímo proti Katalánsku). Takže rozhodně docela reálný scénář.
  • LEVICE + KATALÁNSKO: Scénář početné koalice PSOE, Podemos a dvou katalánských stran ERC a CDC je za současné konstelace matematicky nereálný, za což může právě celkový pokles hlasů pro levicové strany v těchto opakovaných volbách. Na druhou stranu, tato koalice je nejspíš nereálná už ze samé ideové podstaty, protože katalánské strany by tuto vládu podpořily jen s jasnou vizí referenda či jiné dohodě o nezávislosti Katalánska a to je něco, proti čemu je zcela zásadně PSOE. Kdyby to nebyl problém, už tato koalice mohla existovat. Z katalanistického pohledu by to byl sen...
  • DOSTATEČNÁ MENŠINA PRAVICE: Tady už zacházíme trochu dál, do situací, kdy by se jeden či více poslanců (nebo celá strana) zdržela, čímž by za jistých okolností umožnila sestavení vlády i bez podpory 176 poslanců. V situaci, kdy toto všichni velcí hráči prozatím odmítají, se jeví jako reálná pouze možnost, že PP přesvědčí Ciutadans, baskickou stranu PNV a kanárskou Coalición Canaria, čímž dá dohromady 175 poslanců a pak by už jen stačilo najít jednoho, co se zdrží (jsou tu takové náznaky). Krkolomné, ale proveditelné.
  • DALŠÍ VOLBY: Podle mnohých nemyslitelná, avšak dle současných výsledků pořád dost reálná situace. Už teď Španělsko na dvoje volby promrhalo několik miliard korun, ale státní pokladna je nevyčerpatelná a ono to vlastně tomu Rajoyovi docela šlo. Pobavit umí a jinak nic nedělá...a zemi to zatím nepoložilo. Takže další půlrok bezvládí se voličům jeví čím dál tím stravitelnějším.
Jak už jsme též zmiňovali dříve, z pohledu snah o katalánskou nezávislost je vlastně celkem jedno, který z výše uvedených scénářů se stane realitou. Jedinou spíše pozitivní (nebo alespoň ne negativní) konstelací by byla ta v našem scénáři číslo tři, který se ale ze všech uvedených jeví jako nejméně reálný. Všechny ostatní by pro Katalánsko znamenaly spíše status quo. Nehledě na to, že jednota je narušena i v samotném katalánském táboře, ale o tom si nejspíš povíme někdy v září...

Výsledky španělských parlamentních voleb, červen 2016
(Foto: www.lavanguardia.com)

Druhou významnou událostí uplynulého týdne byl všemi médii skloňovaný brexit. Ačkoliv tomu EU nejprve odmítala uvěřit, Britové se nakonec skutečně rozhodli hlasovat proti Unii. Odhlédněme nyní od toho, která část Evropy je dle svých politických výstupů xenofobnější, z pohledu Katalánska je rozhodnutí 52 % hlasujících Britů rozhodně velice zajímavé, byť ne nutně zcela pozitivní.

V první řadě je třeba říct, že samotné referendum ještě nemusí znamenat definitivní konec Velké Británie v EU. Vůle lidu je jedna věc, vůle neinformovaného a později plačícího lidu je věc další, a opravdové politické rozhodnutí pak jinou samostatnou kapitolou. Pokud ale budeme vycházet z toho, že Velká Británie skutečně požádá o vystoupení z EU a během několikaletého horizontu (takže nejdříve tak 2020) ho i uskuteční, z katalánského pohledu bude velice zajímavé sledovat Skotsko. Jak se dalo čekat již minulý týden, Skotové v referendu hlasovali většinově pro setrvání v EU, a tak se hned po zjištění opačného výsledku začalo mluvit o nezávislosti na Velké Británii. Je pravdou, že v případě britského konce v EU je skotské referendum o nezávislosti takřka nevyhnutelné. Z katalánského pohledu by však byla zajímavá až následná situace. Pokud by skutečně k takovému referendu došlo a Skotsko by si v něm odhlasovalo nezávislost v podstatě z jediného důvodu, totiž zůstat i nadále součástí EU, evropské instituce by si musely s touto nevídanou situací nějakým způsobem poradit.

Prozatím tu totiž vždy byla snaha jakékoliv separatistické tendence uvnitř států EU umlčet hrozbou automatického vystoupení onoho potenciálně nově vytvořeného státu z Unie. Především ve Španělsku je toto oblíbeným argumentem proti nezávislosti Katalánska. Není to sice naprosto totožná situace, ale faktem je, že pokud by se samostatné Skotsko automaticky stalo/zůstalo členem EU (a nemít tuto jistotu, žádné referendum o nezávislosti by se určitě nekonalo), vznikl by jasný precedens i pro katalánské snahy. Jasně by se potvrdilo, že případné osamostatnění se části členského státu v žádném případě neznamená automatický vyhazov z Unie. Vše je totiž na domluvě, na diplomatických jednáních a zhodnocení možných ztrát a zisků. Nebo by snad EU uplatnila v takové situaci dvojí metr? Navíc nezávislé Katalánsko by mělo se Skotskem zcela srovnatelnou touhu zůstat v EU, takže by bylo i ve vlastním zájmu Unie nedrolit se ještě víc případným vyhazovem Katalánska (tady se ale dá namítnout, že v rámci prevence by EU jednoznačně podpořila centralistické Španělsko a jakékoliv snahy o nezávislost by do budoucna jednoznačně potlačovala).

To vše by ale paradoxně mohlo celý proces katalánské nezávislosti zpomalit. Je sice pravda, že současným tempem už ani není co zpomalovat, ale v případě čekání na skotský precedens by následné katalánské snahy o podobné referendum a setrvání v EU coby nezávislý stát mohly být realitou až v příští dekádě, tedy po roce 2020. A do té doby se ještě může stát tolik věcí... Vývoj v celé této kauze však bude v následujících měsících velice zajímavým a nejen v Katalánsku budou nyní skotskou politiku sledovat s velkým napětím.

20. 6. 2016

Další klíčový týden pro katalánskou nezávislost?

Pokud máte pocit, že jste již dlouhou dobu nezaslechli žádné novinky na téma katalánské nezávislosti, není se čemu divit. Ačkoliv podle ambiciózních plánů některých katalánských politiků mělo být přibližně za rok touto dobou už hotovo, faktem je, že od katalánských regionálních voleb 27. září 2015, tedy za celou polovinu plánovaných 18 měsíců k završení procesu nezávislosti, se skoro nic nestalo. Přitom vždy se namane nějaká ta klíčová událost - jednou jsou to katalánské volby, podruhé ty španělské, následně záchrana na poslední chvíli před volbami předčasnými a pak jsou to kupříkladu sněmy jednotlivých partají. Fakticky ale za posledních devět měsíců nevznikl ani pořádný zárodek reálné katalánské nezávislosti.

Koneckonců, právě nás čeká další z klíčových týdnů celého procesu. V následujících sedmi dnech totiž dojde ke dvěma důležitým hlasováním, které svým výsledkem mohou mít více či méně významný dopad na Katalánsko a jeho budoucnost.


BRITSKÉ REFERENDUM O EU
První z těchto událostí je všemi médii již několik týdnů propírané referendum o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Britové o svém setrvání v EU budou hlasovat již tento čtvrtek, 23. června 2016, a v tuto chvíli se opravdu nedá s jistotou tvrdit, jak to celé dopadne. Z katalánského pohledu je zajímavá především varianta, že Britové v hlasování skutečně vyjádří touhu EU opustit a britská vláda bude jejich vůli respektovat. V takovém případě totiž nastane velké dilema ve Skotsku, které si všeobecně odchod z evropských struktur nepřeje, a proto by tzv. brexit mohl v konečném důsledku vést k dalšímu referendu o skotské nezávislosti, které by tentokrát mohlo dopadnout opačně, než to minulé. Je sice pravda, že Skoty v případě brexitu čeká těžké rozhodování. Zcela logicky nechtějí přijít o evropské výhody, na druhou stranu jsou ale možná až příliš ekonomicky svázaní se zbytkem Velké Británie.

V případě britského odchodu z EU a následného příklonu Skotů na stranu Bruselu by pak bylo řešení jasné. Skotsko by uspořádalo další referendum o nezávislosti s cílem osamostatnění samozřejmě za podmínky setrvání v Unii. A právě tyto dvě otázky jsou klíčové i z pohledu Katalánska. Nejde ani tak o to, že další skotské referendum by zastáncům toho katalánského (ale i dalších podobných hnutí v Evropě) opět vlilo trochu čerstvé krve do žil a dokázalo by je opět trochu víc semknout. Jde především o následné dohody mezi Velkou Británií, Skotskem a Evropskou unií, protože zatímco Britové by EU udělali pápá, nezávislé Skotsko je podle všeho atraktivní ideou jen v případě zachování členství v Unii. Pokud by tedy celý proces dopadl přesně takto, tedy Británie mimo EU a samostatné Skotsko coby nový/automaticky pokračující člen, byl by to jistý precedens i pro kompatibilitu katalánské nezávislosti s automatickým pokračováním v EU, čímž by se katalánští politici zbavili jednoho velkého strašáka, často používaného Španělskem jako argument proti nezávislosti.

Z katalánského hlediska musíme v souvislosti s brexitem zmínit ještě dva možné scénáře. Případný odchod Velké Británie by totiž na EU mohl působit v zásadě jen dvěma směry. Buď by se Unie sevřela více do sebe, aby zabránila dalším odchodům a secesionistickým krizím uvnitř jednotlivých států, což by pro snahy zastánců katalánské nezávislosti jistě bylo nepříjemné, nebo by britský odchod, a o tom se též nyní hodně mluví, rozjel postupný rozpad Unie. Určitý návrat k národním státům by pro samostatné Katalánsko mohl být vesměs pozitivní, jelikož by opět odpadly starosti ohledně (ne)pokračování v EU a jelikož by si každý v Evropě jel na vlastní triko, Kataláncům by v té chvíli asi jen těžko někdo zabránil, aby to nezkusili taky. Tehdy by možná začal být reálnější onen vysmívaný scénář tanků na Diagonal...

ŠPANĚLSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY: REPETE
Zatímco katalánská politická scéna nakonec z poněkud patové situace po regionálních volbách dokázala vybruslit (i když za cenu velmi křehkého paktu, který se možná již po prázdninách opět rozpadne), ve Španělsku po prosincových volbách takové štěstí (či snad politickou vůli?) neměli. Žádný z lídrů ze své pozice či zastávaných hodnot neustoupil, a tak největší stát Pyrenejského poloostrova čeká v novodobé historii další nevídaná situace - 26. června 2016 proběhnou nové parlamentní volby.

Poslední odhady počtu křesel po španělských parlamentních volbách v červnu 2016
(Zdroj: www.elpais.com)

Pokud si na výše uvedeném odkazu připomenete situaci z prosince 2015, vězte, že tyto nové volby se odehrají vesměs v tom samém duchu. To je ostatně patrné i z předchozího grafu. I když pár drobných a možná významných rozdílů by se tu přeci jen našlo. Podle nejnovějších volebních průzkumů se totiž očekávají docela podobné výsledky jako před půl rokem, nicméně podle všech odhadů přeci jen dojde k jedné zásadní změně. Zatímco PP, PSOE a Ciutadans o pár křesel přijdou, velký volební zisk by oproti minulému klání mohla zaznamenat strana Podemos, která docela šikovně navázala spolupráci se stranou Izquierda Unida (Sjednocená levice) a několika dalšími malými entitami, aby vytvořila volební blok Unidos Podemos (Společně můžeme). Docela podstatně tím totiž formace vedená Pablem Iglesiasem rozšířila řady potenciálních voličů. IU sice v minulých volbách dosáhla jen zisku pěti poslaneckých křesel a necelých 4 % hlasů, nicméně vzhledem k charakteristikám španělského volebního systému vám onen milion hlasů navíc přinese také mnohem víc křesel, pokud jste velká strana. I to je jedním z vysvětlení náhlého posunu Podemos o dvacet křesel směrem nahoru (dalším vysvětlením jsou samozřejmě neustále klesající preference PSOE).

Předchozí odstavec je jen určitým pozadím té skutečné změny. Zatímco v posledních volbách si španělský parlament vesměs půl na půl rozdělila pravice s levicí (PP + Ciutadans 163 křesel; PSOE a Podemos 159 křesel), přičemž k absolutní většině je třeba 176 křesel, tak podle posledních odhadů by se tato situace významně proměnila ve prospěch levice. Podle odhadů z půlky června 2016 by PP a Ciutadans dohromady získaly za té nejlepší konstelace jen okolo 157 křesel, zatímco levicové PSOE a Unidos Podemos by dohromady mohly urvat až 180 poslaneckých mandátů. To by v praxi mohlo významně napomoci právě jednáním mezi oběma levicovými formacemi, které by tak mohly mít potřebnou většinu bez ohledu kohokoliv třetího. Z hlediska snah o katalánskou nezávislost se tato situace jeví jako nejmenší zlo a případný partner k vyjednávání, i když kdoví.

Jak už jsme zmiňovali i před šesti měsíci, teoreticky nejblíže by k dohodě o společné koalice měly mít právě PSOE a Unidos Podemos. V posledních dnech se navíc zdá, že ze strany Podemos už se podmínka katalánského referenda nejeví jako zásadní vyjednávací bod, přes který nejede vlak. Trochu zjednodušeně totiž právě na tomto bodu jednání obou stran ztroskotalo po volbách minulých. Unidos Podemos je však i nadále jedinou celostátní stranou, která se k případnému referendu o katalánské nezávislosti nestaví negativně. O lidech z PSOE se však něco takového říct nedá, proto je velkou otázkou, jak by se k této otázce stavěla jejich společná koalice (je třeba podotknout, že podle současných odhadů by se role trochu prohodily, jelikož teď by to bylo hnutí Unidos Podemos, které by dostalo větší mandát). Ale to už jsou všechno víceméně spekulace podobné těm, které se tu vynořily i po posledních volbách. Na druhou stranu je ale jasné, že tentokrát už se veškeré povolební vyjednávání ponese v mnohem kompromisnějším duchu, neboť dalších šest měsíců bezvládí a třetí volby v průběhu jednoho roku, to je pravděpodobně nemyslitelné pro všechny španělské politiky. Ale kdoví, opět nezbývá než dodat, že alespoň trochu moudřejší budeme až 27. června ráno...

A CO KATALÁNSKO?
Ze současného pohledu ale stejně obě předchozí události nemají až takový význam v případě, že se v otázce případné nezávislosti nedokáží dohodnout ani katalánské politické elity. Jak si jistě pamatujete, naposledy jsme Katalánsko zanechali v situaci, kdy se na poslední chvíli podařilo odvrátit hrozící opakování voleb. Bývalý premiér Artur Mas ustoupil politickému tlaku strany CUP, bez jejichž 10 poslanců by k rozřešení patu mezi zastánci a odpůrci nezávislosti v katalánském parlamentu nedošlo. Výsledkem byla dohoda o vládní podpoře mezi Junts pel Sí a CUP, která však stojí na dost vratkém základu nevypočitatelného chování menšího z obou subjektů. Poslední vážná rozmíška mezi oběma partnery se odehrála jen před několika dny, kdy antisystémová CUP odmítla podpořit návrh rozpočtu, tedy klíčový zákon každého parlamentu. Čeká nás léto, ač sebebouřlivější, v politice se toho většinou během července a srpna mnoho nevyřeší. Můžeme si ale být jisti, že podzim na katalánské politické scéně bude ještě velice zajímavý.

11. 6. 2016

Josep Vilaseca i Casanovas

Dnes i pro Barceloňany takřka zapomenutý architekt navíc s velmi běžným katalánským jménem. Přitom Josep Vilaseca z dobrých důvodů patří k tomu nejdůležitějšímu, co může katalánská architektura nabídnout. Jeho díla každoročně obdivují miliony turistů v centru Barcelony, ačkoliv i jim jméno jejich autora zůstává utajeno. Ještě významnější pak byl jeho nepřímý vliv na pozdější světoznámé tvůrce katalánského modernisme.

Arc de Triomf okolo roku 1910, pohlednice (Foto: Barcelona Desapareguda)
Barcelonský  rodák Josep Vilaseca i Casanovas (1848-1910) rozhodně nepatří mezi nejslavnější katalánské architekty, avšak jeho stopa v ulicích katalánské metropole je dodnes poměrně významná. Na rozdíl od jeho slavnějších kolegů a žáků toho o něm mnoho nevíme. Společně s Lluísem Domènechem i Montanerem studoval architekturu v Madridu, kde získal roku 1872 titul. Následně s dnes mnohem slavnějším Domènechem v rámci poznávání tehdejších evropských architektonických trendů procestoval několik zemí (Francie, Švýcarsko, Itálie, Rakousko, Německo) a již od roku 1874 začal působit na tehdy nově otevřené Escola d'arquitectura de Barcelona. Akademikem a profesorem architektury zůstal až do konce života.

V této roli mu rukama prošla celá řada pozdějších superstar katalánského modernisme, mezi jeho nejznámější studenty patřili kupříkladu Antoni Gaudí nebo Josep Puig i Cadafalch. V architektonických a uměleckých kruzích Vilaseca proslul jako vynikající návrhář interiérů, šperků, lamp apod. Také byl skvělým kreslířem a přímo úchvatnou kolekci jeho náčrtů a studií vlastní knihovna amerického muzea umění Art Institute of Chicago. Ačkoliv technicky i z hlediska kreativity ho výrazně zastínila řada jeho žáků, zanechal po sobě Vilaseca mnoho zajímavých architektonických děl, z nichž některá každý rok obdivují miliony turistů. Mezi jeho nejvýznamnější dochované památky (všechny v Barceloně) patří pomníky Bonaventury Aribaua či Josepa Anselma Clavého, malířský ateliér bratří Masrierových (1882), domy Cases Cabot (1901) či Casa Dolors Calm (1903), především ale následující tři stavby, které jsou dodnes nedílnou součástí nezaměnitelné barcelonské atmosféry.

Arc de Triomf okolo roku 1960, pohlednice (Foto: Barcelona Desapareguda)

ARC DE TRIOMF
Barcelonský Vítězný oblouk asi netřeba příliš představovat. Byl postaven roku 1888 jako brána do areálu Světové výstavy, kterou toho roku Barcelona poprvé ve své historii hostila. Z celého výstavního areálu, který se rozkládal v místech dnešního Parc de la Ciutadella a ulice Passeig de Lluís Companys, se dochovalo jen několik málo staveb a právě Vítězný oblouk je jednou z nich. Místními je často spojován se známou městskou legendou o tom, že na jeho místě měl původně vztyčit svou nejznámější konstrukci Gustav Eiffel, pro návštěvníky Barcelony se Arc de Triomf zase stal jedním ze symbolů města. Je vystavěn v neomudéjarském stylu, na výšku měří takřka 30 metrů a v roce 1989 prošel kompletní rekonstrukcí.

CASA BRUNO CUADROS

Casa Bruno Cuadros
(Foto: wikipedia.org)
Dům též známý jako Casa de les Paraigües, nachází se přibližně uprostřed slavné Rambly (číslo 82) a návštěvníky katalánské metropole fascinuje především svými dekorativními prvky. Kromě japonských motivů v přízemí turisté nejvíce obdivují draka držícího lucernu a z fasády se vypínajícího přesně směrem do Rambly. Trochu méně lidí se pak dívá i do vyšších pater, kde nutně zaujmou zinkové deštníky, nejvýraznější dekorativní prvek celé fasády. 

Všechny tyto detaily vznikly na přání majitele celého objektu (Bruno Cuadros i Vidal), v jehož přízemí tento muž provozoval v druhé polovině 19. století asi nejslavnější prodejnu deštníků a orientálního zboží v celém Katalánsku. Původně byl tento dům postaven již roku 1858, avšak v letech 1883 až 1885 prošel kompletní rekonstrukcí, která mu dala současnou podobu a jejímž autorem byl právě Josep Vilaseca.


CASA COMAS D'ARGEMIR

   
Casa Comas d'Argemir
(Foto: wikipedia.org)
Ve své podstatě pořád ještě docela neznámá stavba, avšak dokonalý příklad neustále překvapující barcelonské architektury. Najdete ho na ulici Avinguda de la República Argentina, číslo 92, daleko od centra města ve čtvrti Vallcarca, což je ostatně jedním z vysvětlení, proč je tato památka tak málo známá. Tím dalším je fakt, že dům i dnes slouží svým původním účelům, tedy bydlení. Vznikl roku 1904 a je pojmenován podle původního majitele. Ačkoliv tak na první pohled nemusí vypadat, je to docela velké sídlo. Zatímco část domu, která vede do zmiňované Avinguda de la República Argentina, má pouze dvě podlaží, druhá část, vedoucí do ulice Avinguda de Vallcarca, má díky velkému výškovému rozdílu mezi oběma ulicemi podlaží celkem pět. 

I když je Casa Comas d'Argemir řazena mezi památky ve stylu modernisme, viditelný je silný vliv art nouveau či klasického středověkého stylu některých modernistů. Zároveň je tento dům zvláštní skutečností, že jde o jakousi architektovu poctu svým žákům (většinou to bývá naopak). Nápadná věžička, jež by měla být vidět až z náměstí Plaça Lesseps, je jasnou kopií prací Josepa Puig i Cadafalcha, avšak její zakončení, známý čtyřramenný kříž, je zase typicky gaudíovským prvkem. I z toho důvodu bývá často Casa Comas d'Argemir porovnávána s Gaudího Bellesguardem