15. 1. 2016

Empuriabrava

Při bližším satelitním pohledu na Katalánsko člověka jednoznačně zaujme benátsky vyhlížející městečko v zálivu Roses, kousek na východ od Figueres. Jmenuje se Empuriabrava a je to údajně největší rezidenční marina v Evropě a jedna z největších na celém světě.
Satelitní pohled na Empuriabrava (Foto: Google Maps)
Tyto malé katalánské Benátky administrativně patří k sousednímu Castelló d'Empúries, oproti kterému však mají dvojnásobnou populaci (8 000 obyvatel). Nicméně během letní sezony se z Empuriabrava stane město s takřka 80 000 obyvateli. Empuriabrava představuje v jedné z nejsyrovějších verzí potenciál katalánského pobřeží pro turistický průmysl. Katalánské elementy tu v podstatě nenajdete, celý rezidenční komplex je relativně moderní, pochází ze 70. let minulého století. Na místě dnešních plavebních kanálů byly dříve především pastviny či bažiny, i když celá zóna patřila k ekologicky významným lokalitám, ačkoliv v době stavby městečka ještě žádná ekologická ochrana tohoto území neexistovala.

Projekt rezidenční mariny se podobně jako v dalších známých případech (Miami Beach) inspiroval Benátkami. Nápad vznikl v polovině let šedesátých, kdy se katalánské pobřeží pomalu otevíralo turistům z celé Evropy. Na počátku let sedmdesátých už Empuriabrava pravidelně vítala první turisty. Obzvlášť si to tu oblíbili Němci, dnes ale během léta v Empuriabrava potkáte prakticky všechny zámožné evropské národy. Připomeňme, že původní plány byly velkolepější, nicméně s pádem diktatury v roce 1975 se většího hlasu dostalo ekologickým aktivistům, a tak je ve srovnání s původním nápadem Empuriabrava dnes o dost menší. I přesto ale patří mezi ty největší rezidenční mariny na světě a pokud nepočítáme Benátky, je i tou největší v Evropě, kde nakonec tento koncept tolik turisty neoslovil.
Vodní kanály v Empuriabrava, všude lodě (2014)
A jako lodě vypadají i místní apartmány... (2014)
Faktem je, že pro letní radovánky finančně zajištěných turistů je toto místo perfektní. Empuriabrava nabízí přibližně 24 km vodních kanálů a je tu registrovaných několik tisíc motorových člunů a malých jachet. K více než 14 000 místních apartmánů se tak nejjednodušším způsobem dostanete po vodě. Obvyklé autosalony tu nahrazují prodejny lodí. Milovníky pláží nadchne místní 1,5 km dlouhá a místy až 100 metrů široká Platja Empuriabrava. Nabídka vodních sportů a dalších kratochvílí je opravdu nepřeberná. Okolí města je navíc v současnosti chráněnou přírodní rezervací a památekchtiví turisté to nemají daleko do Figueres (15 km) či do Girony (50 km). A něco málo historického lze vlastně vidět i v již zmiňovaném nedalekém Castelló d'Empúries. A ještě jeden fenomén je pro toto místo typický. Empuriabrava je údajně největším parašutistickým centrem Evropy a s místní společností Skydive Empuriabrava, fungující od roku 1985, ročně seskočí přes 100 000 parašutistů. Empuriabrava ve zkratce jsou tedy především všudypřítomné lodě a vzduchem plující lidé.  

13. 1. 2016

Amer: Terra de presidents

Amer je i pro většinu Katalánců docela neznámou a nevýznamnou vesničkou. Nachází se asi 25 km západně od Girony a žije zde něco málo přes 2 000 lidí. I přes tyto evidentní znaky naprosté průměrnosti je tu minimálně jedna zajímavost, kterou vám hrdě prozradí opravdu každý místní obyvatel: z lůna této obce vzešlo hned několik mužů, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya.

Pravdou je, že dnešní katastrální území Ameru bylo lidmi obýváno již před několika tisíciletími, současná obec ale svou historii spojuje především s klášterem Santa Maria d'Amer. Toto benediktýnské opatství bylo v Ameru založeno roku 949 a od té doby až do poloviny 19. století s ním byla spojena veškerá prosperita této nenápadné vesnice. Klášter Santa Maria d'Amer patřil především ve středověku a na počátku novověku k těm nejvýznamnějším v Katalánsku a byl vždy úzce spojen s biskupstvím v nedaleké Gironě, i když v 11. a 12. století si zachovával na této autoritě naprostou nezávislost. Místní opat tak díky tomu požíval velké vážnosti.  

Od 17. století klášter postupně upadal, nehezky se na jeho podobě podepsalo i několik válečných střetů, k nimž v jeho bezprostřední blízkosti došlo, stejně jako zemětřesení ve století patnáctém. Mniši tu žili do roku 1835, pak byl klášter zrušen. Jeho část dodnes stojí v centru obce na náměstí Placa del Monestir. Jen kousek vedle se pak nachází skutečné centrum Ameru, Placa de la Vila, také přezdívaná jako Placa Porxada (podle webové stránky obce jde prý o druhé největší loubené náměstí v Katalánsku a jeho zvláštností je, že každé podloubí je jiné). Tím už jsme opravdu vyčerpali vše zajímavé, co je v Ameru fyzicky k vidění.


Amer je ovšem hrdý především na své slavné rodáky (nebo alespoň na ty, kteří zde nějakou dobu žili a dotáhli to opravdu vysoko). V roce 1904 se tu narodil například Josep Maria Porcioles, starosta Barcelony v letech 1957-1973, jehož jméno je nepříliš slavně spjato s mnoha developerskými projekty, jejichž vinou Barcelona přišla o řadu krásných historických budov. Skutečně zajímavý je však počet místních rodáků, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya. Připomeňme, že Generalitat de Catalunya je jednou z nejstarších vládních institucí v Evropě. Vznikla roku 1359 a dnes funguje jako katalánská regionální vláda. Její předseda se pak honosí titulem President de la Generalitat. A takových vzešlo z Ameru hned několik!

Hned na úvod si řekněme, že to není tak úplně způsobeno tím, že by se v tak malé vesničce rodili po dlouhá staletí geniální politikové. Tak vysoký počet katalánských vedoucích představitelů je způsobem zejména tím, co už jsme lehce zmínili. V dřívějších dobách totiž byly v Generalitat reprezentovány pouze tři společenské třídy (církev, šlechta a měšťanstvo) a předsednický post této instituce až do roku 1714 zastával vždy zástupce církve, některý z katalánských biskupů, opatů či kanovníků. A jak jsme již také prozradili, klášter v Ameru patřil ve své době k těm významnějším, proto se i někteří z jeho opatů mohli těšit této poctě. Konkrétně tak funkci President de la Generalitat zastávali tito amerští opati: Francesc Giginta (v letech 1566-1569), Miquel d'Alentorn (1635-1638) a Andreu Pont (1647-1650). S amerským opatstvím byli ve svém životě spojeni i další dva vůdci Generalitat, Dalmau de Cartellà (1422-1425) a Josep Sastre (1680-1683).

O všech výše zmíněných platí, že nějakou dobu žili v amerském klášteře, avšak pravděpodobně se narodili jinde - u některých to víme, u jiných je místo narození neznámé. Nicméně pořád ještě tu máme další dva vůdce Generalitat de Catalunya, které lze považovat za skutečné syny Ameru. Tím prvním byl v pořadí 10. President de la Generalitat, Arnau Descolomer (v letech 1384-1389), jenž se narodil někdy v první polovině 14. století na samotě na sever od Ameru; tím druhým potom současný (a zároveň 130. v pořadí) President de la Generalitat, Carles Puigdemont i Casamajó, narozený v prosinci 1962. Když si to tedy shrneme, napočítáme celkem sedm vůdců Generalitat, kteří byli ve svém životě úzce spjati s touto obcí. Proto nezbývá, než potvrdit, že Amer je opravdu "terra de presidents".

11. 1. 2016

Gràcies, President?! Katalánská politická telenovela rozhodně nekončí!

Katalánské regionální volby ze 27. září 2015 naplno ukázaly jeden z největších problémů v otázce případné katalánské nezávislosti. Zastánců nezávislosti zkrátka není v katalánské společnosti drtivá většina a dost možná ani obyčejná většina. Jak to s tou nezávislostí je, se obvykle zjistí až v referendu, které však španělská vláda trvale nechce povolit.

Zářijové volby každopádně neznamenaly tak velký skok k nezávislosti, jak se před nimi očekávalo (či doufalo?). Kandidatura Junts pel Sí nezískala absolutní většinu, a tak byla v otázce sestavení vlády odkázána na deset poslanců radikálně levicového uskupení CUP, které je sice taktéž pro nezávislost Katalánska, zároveň ale nevynechá jedinou příležitost, kdy to zavedenému establishmentu řádně osolit. A na tomto problému se katalánská politika zastavila prakticky hned v druhý den po volbách. Více než tři měsíce se oba tyto bloky nebyly schopné shodnout na osobě budoucího premiéra nové katalánské vlády. Junts pel Sí trvalo na svém kandidátovi, dosavadním premiérovi Arturu Masovi, zatímco pro velkou část CUP bylo toto jméno nepřijatelné.

Politikaření a neústupnost obou stran nakonec situaci vyhrotily takřka až k novým regionálním volbám. Katalánská politická scéna tak ještě 8. ledna byla v troskách, rozhádaná a čekající na opakování regionálních voleb s velice nejistým výsledkem. Větší vinu na této situaci mělo hnutí CUP, které se nedokázalo srovnat s velikostí okamžiku a svou neústupností Katalánsku málem sebralo historickou příležitost, která se již nemusí opakovat (tři měsíce nečinnosti ale znamenaly průšvih i tak). Je jasné, že Artur Mas pro ně představoval osobnost až příliš spjatou se zajetým establishmentem a s určitým korupčním stínem, který se vznáší nad jeho stranou CDC, nicméně jak všichni víme, obě strany (Junts pel Sí i CUP) si daly za cíl dovést Katalánsko k nezávislosti v horizontu 18 měsíců. Po jejich skončení by si už Katalánci sami rozhodli, jestli je Mas pro budoucnost Katalánska problémem či nikoliv. Naprostý nedostatek širší perspektivy a výsledné tříměsíční dohady tak rozhodně na katalánské voliče nemohou působit příliš dobře. Pokud nejsou katalánští politici schopní dotáhnout do konce svůj hlavní cíl, který by je měl spojovat, jak jim asi půjde "vláda" v tom potenciálním novém státě?

Artur Mas nakonec šponoval nervy voličů až do posledního možného okamžiku, avšak jako státník nakonec udělal jedinou věc, která mohla celý proces zachránit od nejistého pokračování či smutného konce. V emotivním diskurzu se 9. ledna rozhodl vzdát své kandidatury a opět prokázal velikou politickou zkušenost, jelikož z boje nakonec vskutku vyšel jako vítěz, ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát. Snu o pokračování v premiérském úřadu a o tom, že to bude on, kdo se možná zapíše do učebnic jako vůdce, jenž nasměřoval Katalánce k nezávislosti, se sice musel vzdát, avšak mnohem bolestnější je nakonec jeho odchod pro CUP. Ti v posledních týdnech po svých politických výkonech ztratili část svých sympatizantů, avšak výsledná dohoda tuto bojůvku pohřbila možná ještě víc. CUP se muselo zavázat, že v klíčových hlasováních vždy bude hlasovat společně s Junts pel Sí, k nimž navíc musí "uvolnit" dva ze svých deseti poslanců, o čehož si Mas slibuje garanci stability současného parlamentu. Součástí dohody je i výměna některých současných poslanců CUP - jinými slovy, Artur Mas sice padl, ale CUP si bere s sebou. Donucení CUP k veřejné omluvě za zdržování "procesu" je pak již jen třešničkou na dortu.



Je třeba říct, že i přes velkou osobní oběť, která jistě zabolela jeho ego, dokázal Artur Mas z celé situace vytěžit maximum. Je totiž docela jasné, že nový katalánský premiér, nyní již bývalý starosta Girony Carles Puigdemont, povede novou vládu ve stejném duchu jako Mas a není scestné myslet si, že i tak bude politika Junts pel Sí i nadále pod taktovkou starého politického matadora. Na druhou stranu však novou katalánskou vládu čeká nesmírně složitých 18 měsíců, během kterých by měla dosáhnout jasné cesty k nezávislosti, ideálně tedy dohodnout s madridskou vládou referendum o katalánské samostatnosti. Což půjde za současné politické situace ve Španělsku docela těžko. A není tedy vůbec jasné, do jaké míry bude nová katalánská vláda úspěšná ani jestli vůbec celých 18 měsíců bez úhony přežije.

Mas svým dobrovolným odchodem zajistil (alespoň pro nadcházející měsíce) stabilitu nové vlády, protože původně anti-systémové CUP donutil k de facto integraci do oné široké koalice Junts pel Sí. Vzájemná dohoda z 9. ledna totiž jasně říká, že CUP bude ve všech klíčových záležitostech hlasovat stejně jako Junts pel Sí. Je to samozřejmě logické, pokud mají být obě strany alespoň trochu úspěšné v cestě za svým společným cílem - nezávislostí, nicméně ono rebelantství, kvůli kterému řada voličů dala přednost CUP před Junts pel Sí, je to tam. Někdy se tomu také říká zaprodat se. Ale to už si holt vyšší cíle vyžadují. A ještě jedno důležité politické vítězství si Mas připsal. Nakonec to byl on, kdo ustoupil, to on se obětoval pro budoucnost Katalánska - alespoň tak to bude vnímat velká část lidí. Mas nyní na pár měsíců ustoupí do pozadí a bude se soustředit na rekonstrukci své strany CDC, která se v poslední době jen a jen propadala v preferencích a která je neustále spojována s různými korupčními skandály. Velice šikovně si Mas navíc ponechal otevřená vrátka k nějaké pozdější kandidatuře, což by ho, pokud vše půjde podle plánu, mohlo vynést na politický vrchol v již nezávislém Katalánsku. 


Ale to už přeci jen předbíháme. Tříměsíční krize na katalánské politické scéně je prozatím zažehnána. V posledním možném okamžiku si Katalánci zachránili alespoň zbytky z ohromné historické příležitosti, jež se jím nabídla. Nová katalánská vláda v čele s Carlesem Puigdemontem zároveň může využít současného bezvládí ve Španělsku pro upevnění své pozice, aby se s příští španělskou vládou mohla pokusit o dialog vedoucí k uznání katalánské pozice a uspořádání referenda nebo něčeho podobného, kde by si Katalánci sami mohli rozhodnout o tom, jestli svou budoucnost i nadále budou spojovat se Španělskem či nikoliv. Kterak ale připomínají Albert Branchadell a někteří další akademici, zabývající se problematikou katalánské nezávislosti, je velká otázka, jestli vůbec dozrál čas na střet Katalánska se Španělskem, jestli je v tomto katalánská strana dosti silná. Samotnou výzvou už je jen cesta k referendu nebo podobně mírumilovnému postupu při snahách o nezávislost. Druhá věc ale je zvítězit i v onom referendu. A to se například v Quebecu či ve Skotsku nepodařilo.


Vlevo nový President de la Generalitat, Carles Puigdemont; vpravo ten bývalý, Artur Mas
(Foto: www.lavanguardia.com)

7. 1. 2016

Kilian Jornet

Katalánský skialpinista a vytrvalostní běžec Kilian Jornet Burgada (Sabadell, *1987) je skutečným fenoménem světového běhu. Pravděpodobně vám jeho jméno ani tak nic neříká, jelikož není běžec jako běžec. Kilian Jornet totiž běhá po horách, mimo slávu veškerých olympijských tratí. Kromě skialpinismu se věnuje horskému ultra trailu. Jinými slovy, jeho vášní je zdolávání hor v co nejkratším čase a není řeč a nějakém tom kopci za domem. Pro Jorneta jsou výzvou jen ta nejvyšší pohoří na zemském povrchu.

   
Kilian Jornet
(Foto: www.kilianjornet.cat)
K takové zálibě se člověk většinou nedostane jen tak náhodou. Kilian Jornet se sice narodil v čistě urbanizovaném prostředí katalánského města Sabadell, avšak dětství prožil na horské chatě Cap de Rec poblíž vesnice Lles de Cerdanya ve výšce 2 000 metrů nad mořem. Jeho otec je horským průvodcem, matka je pedagožkou v oboru horských sportů, takže nyní už je trochu jasnější, že Kilian ani neměl na výběr. Jeho hřištěm se zkrátka již od malička staly hory. Ve třech letech slézal okolní třítisícové vrcholky, v pěti vyšplhal na nejvyšší horu Pyrenejí, Pico de Aneto (3 404 m.), a v deseti už přešel celé Pyreneje napříč. To vše pod dohledem rodičů, avšak s jasnou vlastní vizí, jak, kudy a kam se chce dostat.

Kromě toho, že se hory staly jeho jediným myslitelným životním prostředím, má ale Kilian Jornet ještě několik předností, které mu umožnily dosáhnout zatím všeho, co si usmyslel. Tvrdým tréninkem a houževnatostí se naučil nepropadat bolesti a vyčerpání. Velikou výhodou je i skvělá termoregulace, jíž disponuje jeho tělo - Kilian se málo potí a i k velkým fyzickým výkonům potřebuje jen nepatrné množství vody. A konečně, jeho postava je k vytrvalostním běhům naprosto ideální - měří 171 cm a váží okolo 58 kg. Není tak ani zbytečně vysoký ani mohutný; přeci jen, stokilové tělo při maratonu trpí mnohonásobně víc...

Od svých 12 let se Jornet závodně věnuje skialpinismu, v němž již mnohokrát vyhrál světový pohár (v letech 2009-2012 ho vyhrál čtyřikrát v řadě), od roku 2007 sbírá zlaté medaile, poháry a mistrovské tituly také v horských bězích (ultra trail, skyrunning). Jako dvacetiletý kupříkladu suverénně vyhrál jeden z nejtěžších závodů v tomto sportovním odvětví, Ultra-Trail du Mont-Blanc. V různých ultramaratonech a dalších horských bězích je či byl držitelem několika světových rekordů. Mezi jeho nejznámější rekordy také patří nejrychlejší výstup a sestup na Mont Blanc, Matterhorn či Denali (dříve Mount McKinley). V roce 2012 si vytyčil svůj osobní projekt Summits of My Life, v jehož rámci chce zcela sám a bez jakékoliv pomoci stanovit rychlostní rekordy výstupu na nejslavnější hory světa*. Sportu se věnuje i ve svých studiích na univerzitě v Perpignanu, poslední roky žije na francouzské straně Pyrenejí. Pokud vás tento mladý Katalánec zaujal, na jeho Youtube kanálu můžete lépe pochopit, o čem přesně je jeho život. Mimo to Jornetovi vyšly už dvě knihy. Obě již byly přeloženy do češtiny. Ostatně, všechny důležité odkazy naleznete na konci článku.



*V červenci 2013 pokořil v rekordním čase Mont Blanc cestou ze Chamonix: výstup a sestup zvládl za 4 hodiny a 57 minut. O měsíc později zaznamenal rekordní výstup-sestup i na Matterhornu (2 hodiny a 52 minut). V roce 2014 stanovil rekordy na vrcholech Denali a Aconcagua, i když o ten druhý o rok později přišel. Na rok 2015 si nechával Elbrus a Mount Everest, nicméně obě hory, respektive jejich rekordy, Jornetovi prozatím odolávají. Připomeňme, že pokus o zdolání Mount Everestu v roce 2015 byl přerušen, protože v Nepálu tehdy proběhlo ničivé zemětřesení. Jornet tedy alespoň zůstal několik týdnů na místě a pomáhal místním, kde se dalo. Dá se však očekávat, že za rok už možná tento katalánský dobrodruh svůj projekt úspěšně dokončí a bude čas myslet na další výzvy.


Více informaci:

4. 1. 2016

Joan Miró

Joan Miró patří bezesporu mezi nejuznávanější katalánské umělce. Z globálního pohledu je často synonymem katalánského malířství pouze Salvador Dalí, nicméně hlavně v posledních desetiletích si i zahraniční návštěvníci Katalánska bedlivě všímají prací umělce, který je s Katalánskem spjat pravděpodobně o kousek víc než bláznivý Dalí.

   
Křídlo skřivana obklopené zlatomodrou
aureolou dolétá k srdci vlčího máku,
jenž spí na louce vyzdobené diamanty (1967)
Joan Miró i Ferrà se narodil roku 1893 v domě číslo 4 v barcelonské ulici Passatge del Crèdit. Na rozdíl od řady jiných slavných malířů (např. Picasso, Arcimboldo, Bosch) se k opravdovému malování dostal poměrně pozdě a nikterak velký talent dlouhou dobu neprojevoval. Určité umělecké sklony však v rodině měl - jeho otec se z kováře vypracoval na velice šikovného a movitého zlatníka. 

Čeho se mu však nedostávalo, byla podpora rodiny. Je to odvěký problém všech mladých umělců - rodiče by je rádi viděli, kterak se zaobírají nějakým počestným a dobře nesoucím zaměstnáním. Miró se tak měl stát obchodníkem. Když mu bylo 14 let, na přání svého otce začal navštěvovat obchodní akademii (i když celkově vzato mu to ve škole nikdy moc nešlo), vedle toho si ale prosadil i večerní kurzy ve slavné barcelonské umělecké škole La Llotja, kde tehdy vyučoval otec Pabla Picassa a kterou i sám Picasso pár let předtím navštěvoval. Na La Llotja ho malířsky ovlivnili především učitelé Modest Urgell a Josep Pascó.

V 17 letech obě školy dokončil, což neodvratně znamenalo nástup do dospělého života a konec malování. Miró začal pracovat jako účetní v drogistické firmě Dalmau i Oliveras, kde vydržel takřka dva roky, až ho nakonec postihlo nervové zhroucení a následně záchvat břišního tyfu. Pro malířův život to byl klíčový okamžik, jelikož právě tehdy si jeho otec uvědomil, že syn se zkrátka do obchodu nehodí, a pomaličku se smířil s Joanovou uměleckou dráhou. Miróovo zotavování navíc probíhalo v rodinné usedlosti v městečku Mont-roig del Camp, kde Joan v místní přírodě našel definitivní inspiraci a dospěl k závěru, že jeho jedinou budoucnost představuje malířská dráha.

V letech 1912-1915 Miró docházel do soukromé akademie umění, kterou řídil Francesc Galí. Jeho uvolněný styl a vedení výuky tak, že se v ní každý student mohl rozvíjet zcela individuálně, přinesly Miróovi potřebnou sebejistotu. V té době se také seznámil s řadou celoživotních přátel, z nichž zmiňme především keramika Llorense Artigase, s jehož synem Miró spolupracoval na řadě velkých projektů na sklonku svého života. V letech 1915-1917 musel absolvovat povinnou vojenskou službu, ačkoliv si z každého roku odkroutil jen pár měsíců, jelikož pocházel z movité rodiny, která ho z části vojny "vykoupila" (tehdy to bylo běžné, vlastně ho mohla vojny zbavit zcela, ale Miróův otec byl toho názoru, že vojenský dril synovi jen a jen prospěje, když už se nemůže věnovat počestnému podnikání...). Zbytek času tak náš malíř mohl i nadále trávit v ateliéru.

Prades, vesnice (1917)
Zahrada s oslem (1918)
První výstavy se Miró dočkal na počátku roku 1918. V barcelonské Galerii Dalmau vystavoval po dobu tří týdnů celkem 64 děl z let 1914-1917. Reakce na Miróova díla byly různé, poměrně drsné kritiky nevyjímaje, avšak asi nejlépe výsledek výstavy ilustruje fakt, že jen jediný obraz našel svého kupce. Následující měsíce strávil Miró opět v rodinné usedlosti v Mont-roig, aby nasbíral novou inspiraci a přeci jen se trochu oklepal od ne úplně slavné první výstavy. Tedy až na drobnou výjimku - na konci jara 1918 vystavoval spolu se svými přáteli s tzv. Courbetova sdružení (Miró, E. C. Ricart, J. F. Ràfols, L. Artigas) v prostorách Cercle Artístic de Sant Lluc. Ani tato výstava nesklidila ovace, na tehdejší dobu, prosáknutou noucentismem, byla díla těchto mladých tvůrců příliš barevná, veselá až rozpustilá.

V Mont-roig střídavě tvoří a oddává se dovolenkovému stylu života. V tomto období maluje hlavně v přírodě;, vzniká tak série krajinek, z nichž jednou z nejpůsobivějších a zároveň nejkatalánštějších je jeho Zahrada s oslem (1918, viz obrázek výše). V roce 1920 se poprvé vydává do Paříže, kde získává první kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích. Často je v té době hostem v ateliéru Pabla Picassa, jenž mu poskytne cenné rady i kontakty. Zde ale také dochází k prvnímu rozčarování, kdy Miró zjistí, že většina tehdejších umělců, Picassa nevyjímaje, tvoří čistě za účelem prodeje a mnohem méně je trápí touha vyjádřit nějaké velké duchovní poselství. Zároveň si všímá, že v tomto ohledu je katalánské malířství na mnohem vyšší úrovni, avšak nemá dostatečnou svobodu projevit se. O rok později se Miró do Paříže vrátil a v následujících letech si zde vytvořil řadu důležitých přátelství v surrealistických kruzích. V Paříží se taktéž odehrál jeho velký malířský přerod. Jeho poslední velké dílo mezi abstrakcí a realismem je opět inspirováno léty v Mont-roig a nese příznačný název Statek (1922). Miró ho maloval takřka devět měsíců a později ho od něj koupil spisovatel Ernest Hemingway.

Statek (1922)
Zorané pole (1924)
Pak už Miró začíná tvořit ve svém symbolicko-surrealistickém stylu, který je tak typický pro jeho nejslavnější díla. Změna stylu je patrná kupříkladu na obraze Zorané pole (1924), plně surrealistické vize se ale projeví až na slavném Harlekýnově karnevalu (1925). Všechna tato díla patří již plně do Miróova pařížského období v ateliéru na rue Blomet, kde podle malíře samotného vznikaly z hladem způsobených halucinací. Roky 1925-1927 ve zmiňovaném ateliéru představovaly možná nejvíce tvůrčí období Joana Miróa, jelikož za necelé dva roky dokončil více než 130 obrazů. Plodné období bylo zakončeno roku 1928 první vlastní výstavou na francouzské půdě, kde zároveň katalánský malíř prodal několik důležitých obrazů, a později studijní cestou do Belgie a Nizozemska, aby se naživo seznámil s obrazy holandských a vlámských mistrů, které obdivoval. Tato cesta Miróa inspirovala k několika vlastním obrazům vycházejícím právě z děl holandských tvůrců.

Další zlom v malířově životě nastal okolo roku 1929, kdy se postupně čím dál víc distancoval od politických ambicí surrealismu. Hodí se zde podotknout, že Miró po celý život platil za zvláštního umělce i tím, že absolutně nevyznával bohémský způsob života. Na všechny ve svém okolí vždy působil jako nemluvný introvert, který za sebe nechal promlouvat štětec. Ani divoké večírky a každá noc v jiném náručí nebyly Miróovým stylem. V říjnu 1929 se oženil se svou životní láskou Pilar Juncosovou, s níž měl o rok později jedinou dceru. To vše ještě prohloubilo malířův vztah k Mallorce, protože odsud pocházela jedna část jeho rodiny stejně jako jeho manželka Pilar (Miróova matka prý dokonce vyrůstala s tou Pilařinou bok po boku, jako sestry).


Do Barcelony se Miró s rodinou vrátil v roce 1932 především z finančních důvodů. Se surrealisty se ideově rozešel a životní náklady pro tříčlennou rodinu byly v katalánské metropoli přeci jen snesitelnější než v té francouzské. V Katalánsku se Miró věnoval experimentováním s nejrůznějšími uměleckými technikami (tvořil například hodně koláží), snažil se též o propagaci katalánského umění v zahraničí (spolek Amics de l'Art Nou). Jeho díla se též vystavovala v Paříži, Londýně, New Yorku či Berlíně. V roce 1936 se Španělsko ponořilo do občanské války, což pro Miróa znamenalo návrat do Paříže, kde se následně s rodinou usadil na několik let a živil se, jak to jen šlo. I z exilu ale myslel na rodné Katalánsko a svou sounáležitost s republikány projevil třeba i návrhem plakátu Aidez l'Espagne (1937). Pro Světovou výstavu, konající se toho samého roku v Paříži, vytvořil veliký portrét El segador s odkazem na katalánskou revoltu ze 17. století, nicméně tento velký obraz po demontáži španělského pavilonu nenávratně a tajemně zmizel z povrchu zemského. Pařížský exil nakonec pro Miróa skončil roku 1941, kdy se s rodinou přesunul na Mallorku a později do Barcelony. 



Ateliér v Palma de Mallorca, 1962
(Foto: Fundació Joan Miró)
V tom samém roce, i přes válečné útrapy, byla v USA zorganizována výstava některých Miróových děl a podle dobových kritik byla velice dobře přijata. Pro katalánského malíře to znamenalo výstup na vrchol a zařazení se po bok nejvýznamnějších evropských malířů té doby. O tom svědčí i několik zakázek, kterých se mu v USA po skončení války dostalo. Jeho tvorba zároveň silně ovlivnila například slavného abstraktního malíře Jacksona Pollocka. Celosvětová proslulost pomohla splnit dávný Miróův sen - mít svůj vlastní velký ateliér. Aby ho Miró uskutečnil, přijal v poválečných desetiletích několik jasně komerčních zakázek, díky nimž ale po sobě zanechal i řadu skvostných děl mimo malířská plátna. Mezi jeho nejznámější díla tak patří keramické zdi pro novou budovu UNESCO v Paříži (1958) či pro Nadaci Maeght v Saint-Paul-de-Vence (1964). Od 60. let získávají na popularitě též jeho bronzové plastiky. V té době ale již mohl v poklidu tvořit v krásném a velikém ateliéru, který si na Mallorce nechal navrhnout svým přítelem, architektem Josepem Lluísem SertemKatalánský architekt později společně s Miróem navrhl i malířův odkaz rodnému městu - Fundació Joan Miró na Montjuïcu, kde se dnes nachází největší Miróovo muzeum v Katalánsku. Navštívit lze ale i zmiňovaný mallorský ateliér, z něhož je též muzeum. A do třetice všeho dobrého - i z bývalé Miróovy usedlosti v Mont-roig by se mělo v průběhu rocku 2016 stát muzeum. 

Kromě několika muzeí plných barevných abstraktních děl je odkaz tohoto katalánského malíře patrný i ve veřejném prostoru, především pak v jeho rodném městě. V Barceloně jde především o padesát metrů dlouhou a deset metrů vysokou keramickou stěnu na letišti El Prat de Llobregat (Terminál 2) z roku 1970, dále pak o Mosaic del Pla de l'Os (1976), který zdobí prostřední část ulice Les Rambles, a v neposlední řadě slavná obří socha Žena a pták (Dona i ocell, 1983, viz obrázek níže), která se nachází v Parc Joan Miró a měří 22 metrů. Na všech těchto dílech se podílel syn Miróova přítele ze studií a věhlasný keramik Joan Gardy Artigas. Na Miróa však lze natrefit i jinde na světě. Snad každý návštěvník pařížské čtvrti La Défense si povšimne sousoší Couple d'amoreux aux jeux de fleurs d'amandiers (1978) nebo 55metrové keramické zdi Muzea Wilhelma Hacka v německém Ludwigshafenu. Jako smutnou perličku musíme dodat, že jedno Miróovo dílo (The World Trade Center Tapestry) zdobilo v letech 1974-2001 recepční halu jedné z věží newyorského Světového obchodního centra. Atentát z 11. září pohřbil v troskách i tento čtyřtunový gobelín.


V neposlední řadě musíme zmínit ještě i dvě velice známá loga, která pocházejí právě z hlavy Joana Miró. Jedním z nich je obrázek, jímž se již od roku 1983 prezentuje Španělská turistická kancelář, dalším pak logo známé katalánské spořitelny La Caixa, které představuje dítě házející minci do prasátka. 

Toť tedy jen zběžný výčet nejznámějších Miróových prací, i když kompletní seznam by nám tu zabral ještě mnoho dalších stran. Joan Miró zemřel 25. prosince 1983, dožil se tedy úctyhodných 90 let. Byl to jeden z největších malířů 20. století a jeden ze dvou nejslavnějších katalánských malířů všech dob.


Žena a pták (1983)

Více informací:

1. 1. 2016

Catalunya 2016

V loňském novoročním poselství jsme zmiňovali rok 2015 jako v mnoha ohledech zásadní pro budoucnost Katalánska. To se ale nakonec potvrdilo jen částečně. Hektický volební podzim v Katalánsku i ve Španělsku měl snahy o katalánskou nezávislost zase trošku víc přiblížit svému rozuzlení (ať už bude jakékoliv), nicméně nestalo se tak. Parlamentní volby v Katalánsku i ve Španělsku totiž skončily v obou případech remízou.

V těch katalánských se sice jasně ukázalo, že většina obyvatel je pro uskutečnění referenda, které by (alespoň na nějakou dobu v případě neúspěchu) už konečně rozhodlo o dalším směřování Katalánska. Jenže zdá se, že katalánští politici stále ještě nedospěli a své mocenské zájmy upřednostňují nad společnou myšlenkou. Od voleb uplynuly už tři měsíce a Katalánsko stále nemá vládu. A pokud nedojde k dohodě v nadcházejícím týdnu, budou se regionální volby opakovat. V patovou situaci nakonec vyústily i prosincové španělské parlamentní volby. Pravice i levice v nich získala přibližně stejný počet křesel, nicméně k vytvoření pravicové či levicové vlády to nestačí. Ačkoliv ta levicová by jistě měla větší šanci na vznik díky katalánským regionálním stranám, kvůli postoji PSOE ke katalánské nezávislosti je tento scénář pořád méně pravděpodobný. Pokud tak Španělsko nepostihne určitý podvod na voličích ve jménu jednoty země (čti: ve jménu společného zájmu - zaříznutí katalánských snah o nezávislost) v podobě velké koalice PP a PSOE či ještě větší PP, PSOE a Ciutadans, je dnes docela pravděpodobné, že i španělské parlamentní volby se budou na jaře opakovat. Nebo také ne a všichni se dohodnou. Předpovídat politiku ve Španělsku je opravdu jen věštění ze spící křišťálové koule. Onen klíčový rok pro katalánskou budoucnost se nám, zdá se, přesunul na číslo 2016. Možná. A možná tady za rok napíšeme něco podobného o roku 2017...


Z česko-katalánského pohledu přinesl rok 2015 rozhodně něco pozitivního. Na brněnské Masarykově univerzitě se poprvé v historii na českém území otevřel samostatný bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Tak věřme, že bude jen vzkvétat a napomůže časem k pěkným a mnohem intenzivnějším vztahům mezi ČR a Katalánskem.


A když se podíváme přímo na náš blog, rok 2016 by mu měl přinést krásné páté výročí vzniku. Také již v samotném začátku tohoto roku překonáme pěknou hranici 50 000 návštěv. Bude jich na konci roku dvojnásobek? :-D Každopádně děkujeme za přízeň, a to hlavně všem pravidelným návštěvníkům z České republiky, Španělska, USA, Ruska, Slovenska, Německa, Francie, Ukrajiny či Velké Británie. Stejně tak díky občasným návštěvníkům, kteří sem zavítají z exotičtějších destinací jako Katar, Nizozemsko, Portugalsko, Indonésie, Spojené arabské emiráty, Nikaragua či Surinam.

Své první výročí slaví též náš profil na Facebooku, díky němuž s vámi můžeme být v lepším spojení a jako multimediální kanál je to přeci jen větší paráda než blog, který je vhodný spíše pro delší články či zamyšlení. Od listopadu 2011 se tu objevilo již takřka 300 článků a v následujícím přehledu si můžete připomenout ty nejčtenější nejen za uplynulý rok, nýbrž i za celou historii Catalunya 2011.

TOP 5 (2015):

3.   Katalánské parlamentní volby 2015 (28/9/2015)
4.   TOP 13 písní o Barceloně (26/8/2015)
5.   Francesc Català-Roca (19/3/2015)

TOP 10 (2011-2015):
1.   Katalánské Vánoce (24/12/2012)
2.   Desigual (06/05/2012)
3.   Facundo Bacardí (17/06/2012)
4.   Katalánsko a F1 (12/05/2013)
8.   Desigual v Brně (27/10/2012)
9.   Historie znaku FC Barcelona (12/3/2013)
10. El Bulli (15/12/2001)


A na co se již nyní můžete těšit v roce 2016? Kromě neustálého přísunu aktualit na našem facebookovém profilu samozřejmě připravujeme celou řadu tematických článků. Klasické zajímavosti z katalánské kultury a reálií doplní výlety do katalánské historie a pečlivě budeme sledovat i vývoj okolo současných katalánských snah o nezávislost. Velký prostor dostanou též katalánština a katalánská literatura. Tak snad se to vše a mnohem víc v onom přestupném roce 2016 podaří, když na to budeme mít o den víc. Ať je to tedy rok co nejúspěšnější a přinese ty nejkrásnější a nejšťastnější okamžiky vašich životů. Visca Catalunya!