7. 12. 2015

Almogàvers (I)

Ve své době patřili k těm nejobávanějším válečníkům. Zplodilo je násilí a to se také stalo jejich životním údělem. Prosluli především ve 13. a 14. století jako žoldáci ve službách kastilských a aragonských králů; největší slávu prožili v katalánských barvách, kterým přinesli dominanci nad celým Středozemním mořem. Ne nadarmo dnes po jejich největších vůdcích nese svůj název hned několik barcelonských ulic. Naopak v Řecku a dalších balkánských zemích jim dodnes nemohou přijít na jméno: Almogàvers.

Jak již samotné slovo almogàver napovídá, původ těchto obávaných žoldáků nalezneme na kdysi arabském území. Výraz pochází z arabského al-mogauar, což  se dá přeložit jako "ten, který vyvolává potyčky". Původně se tak v 10. století označovaly malé arabské bojůvky na území Al-Andalus, především pak v oblasti dnešní Zaragozy. Již tehdy šlo o poměrně malé skupinky vedoucí boj guerrillovým způsobem, tedy soustředící se na drobné a nečekané přepadové akce. Tímto typem boje se později inspirovala i jednotlivá křesťanská království (Aragón, Kastilie), jež po několik století vedla právě s arabskými nájezdníky souboj o Pyrenejský poloostrov.

Ke konci 12. století máme již zprávy o fungujících skupinkách almogàvers působících v bitvách na straně Kastilského království či Aragonské koruny. Výborně je ostatně popisuje hned několik katalánských kronikářů (Bernat Desclot, Ramon Muntaner). Podle nich šlo o prostě vypadající i přemýšlející muže. Neměli žádnou speciální výstroj, což jim umožňovalo až neskutečně rychlé přesuny. Ozbrojení byli často jen nožem, kopím či oštěpy. Dokázali se skvěle přizpůsobit podmínkám boje a osvojili si všemožné techniky přežití. Během výprav byli schopní vítězného postupu, aniž by několik dní jedli. Nepotřebovali ani žádné velké zázemí a vlastně často bojovali i bez žoldu, jen s vidinou podílu na kořisti. Zajímavé je, že většina z nich žila kočovným životem a na své výpravy s sebou brali celé své almogàverské rodiny. Ve válečných časech představovali pro panovníka, který si je zrovna platil, v podstatě ideální vojáky. V časech míru se ale pravidelně stávali velkým problémem, protože jejich jedinou životní realitou bylo násilí. Pokud se nebojovalo, pak se obětí almogàvers stávali především venkované, od nichž si tito žoldáci brali úrodu i ženy. 

Násilí měli almogàvers opravdu v povaze. Ostatně první takové jednotky vznikaly v neustálými boji sužovaném pohraničí mezi křesťanským a arabským světem. Na konci 13. a především na počátku 14. století se však stali rozhodujícím faktorem v aragonské expanzivní politice. Obrovská bojovnost, takřka nulový pud sebezáchovy a výborná organizovanost - to byly jejich hlavní devizy v tažení Středozemním mořem pod vlajkou Aragonské koruny. Když v Katalánsku vládl Pere el Gran (1276-1285), stali se almogàvers hlavní složkou jeho vojenských úspěchů na tuniských ostrovech a ve válce o Sicílii.

Expanze Aragonské koruny ve 14. a 15. století (Foto: www.alteraula.com)

GRAN COMPANYIA CATALANA
Na počátku 14. století se vojenské skupiny tvořené almogàvers dokonce "institucionalizovaly" v tzv. Gran Companyia Catalana (1303-1318). Toto uskupení vedené Rogerem de Flor tvořili především veteráni ze sicilské války a další aragonští a katalánští žoldáci, celkem takřka 7 000 mužů. V roce 1303 si je na boj proti Turkům najal byzantský císař Andronikos II. Katalánští almogàvers se na Blízkém východě cítili jako ryby ve vodě, postupně poráželi všechny nepřátele a získávali kontrolu nad stále větším územím. I přes následnou zradu a pokus o jejich likvidaci ze strany císařství se almogàvers i z tohoto průšvihu dostali a dokázali pro aragonského panovníka dobýt další kus teritoria. Především díky těmto žoldáckým jednotkám byla ve 14. století katalánština úřední řečí takřka po celém Středomoří. Samotná Gran Companyia Catalana se po několika letech postupně rozpadla, z velké části kvůli vnitřním sporům jednotlivých vůdců skupiny. Katalánský vliv nad slušnou částí Řecka ale vydržel po celé 14. století, pak začal pozvolna kvůli dynastické výměně upadat.

VENJANÇA CATALANA
Kterak praví známý katalánský historik a režisér, Toni Soler: "Naše středomořské impérium naštěstí netrvalo tak dlouho, abychom se, jako jiné národy, dopustili nějaké té genocidy". To je nesporný fakt. I přesto ale právě almogàvers na svých loupeživých výpravách páchali kdejaká zvěrstva. Zvláště jedno krátké historické období je ale zastihlo na vrcholu zuřivosti. Tomu se dodnes říká venjança catalana ("katalánská odplata") a jeho pozůstatky jsou v některých oblastech Balkánu patrny dodnes.

Jako venjança catalana je dnes označováno období v letech 1305-1307, kdy tyto převážně katalánské jednotky zcela zdevastovaly Thrákii a podrobily si část dnešního Řecka. Šlo o krutou pomstu almogàvers za zradu byzantského císařského dvora. Jak jsme zmínili o pár řádků výš, roku 1303 si žoldáky pod vedením Rogera de Flor najal byzantský císař na boj s Turky. Kataláncům se v těchto bojích dařilo výtečně, až se možná v Byzanci zalekli. Roku 1305 Byzantinci zavraždili Rogera de Flor a pokusili se o celkovou likvidaci almogàvers. Výsledkem pak bylo již zmiňované dvouleté katalánské běsnění. Byzantská armáda byla záhy poražena, avšak teror poznalo celé v tu chvíli pro Katalánce nepřátelské území. Slitování neměli almogàvers opravdu s nikým. Masakrovali celé vesnice, neušetřili ženy, děti ani starce. Po této kruté vlně teroru se žoldáci na věc přeci jen podívali trochu státničtější optikou a pro Aragonskou korunu získali  Athénské a Neopatrijské vévodství.

Vzpomínky na katalánský teror na Balkáně jsou dodnes živé kupříkladu v místní lidové slovesnosti či v nápisech na historických budovách. Řada pořekadel v Bulharsku či Řecku označuje Katalánce za největší nepřátele těchto dvou zemí (hned po Turecku samozřejmě). V oblasti Parnasu se možná ještě dodnes říká: "Utekl jsem před Turky, abych padl do rukou Kataláncům". Některé staré budovy v Řecku prý dodnes nesou nápisy ve stylu: "Turkům a Kataláncům vstup zakázán". V Thesálii (Řecko) či Albánii zase slůvko "katalánec" fungoval donedávna jako nadávka. V albánštině dodnes označuje "ošklivého a zlého" člověka, v bulharštině zase člověka "který mučí, bezcitného". Taková je tedy zatím nehynoucí sláva Katalánců na Balkáně. Inu, když si znovu připomeneme slova Toniho Solera, dávná expanzivní politika evropských velmocí se opravdu nikdy neobešla bez nějaké menší či větší genocidy, i když z historických důvodů se stejně vždycky jako ten nejkřiklavější případ uvádí španělské běsnění v Jižní Americe. I Katalánsko má ve své historii toto temné místo - byť z hlediska politického se jednalo o zlaté období katalánských dějin (logicky, když bylo dosaženo toho, aby katalánština byla úřední řečí alespoň na pár let až v dalekých Athénách...) - které se v encyklopediích schovává pod pojmem almogàvers.

Žádné komentáře:

Okomentovat