29. 11. 2015

Laia Costa

Většinou si tu představujeme významné nebo přinejmenším nějakým způsobem zajímavé katalánské osobnosti z minulosti, dnes se pro změnu zaměříme na blízkou budoucnost. A řeč bude o nesmírném hereckém talentu přímo z Barcelony. Pokud jednoho dne Laia Costa skutečně dobude Hollywood, vzpomeňte si, že poprvé jste o tom četli zde!

Laia Costa i Bertrán se narodila 18. února 1985 v Barceloně. V podstatě až do roku 2011 si žila takový normální život. V mládí dlouhá léta hrávala basketbal, důležitou stránkou života pro ni bylo studium. Na barcelonské Universitat Ramon Llull vystudovala obor Reklama a PR* a na stejné škole následně pokračovala i v doktorských studiích v oblasti politiky a médií (podle všeho jí ale k titulu chybí dopsat a obhájit disertaci - inu kariéra dostala logicky přednost). Na studiích si také našla svého současného partnera a přibližně dva roky pracovala v oblasti marketingu pro jednu německou společnost. Zkrátka nic neobyčejného.

  
Laia Costa (Foto: ara.cat)
Jak ale sama v rozhovorech již několikrát řekla, právě díky práci pro německou firmu jí pracovní doba končila o pár hodin dřív než všem jejím přátelům. Smysluplné využití tohoto času jí nakonec nabídla její sestra, Noemi Costa, která se v té době již dlouho chtěla přihlásit do školy herectví. "Proč ne", řekla si Laia. A tak se zrodila hvězda.

Poprvé se Laia Costa objevila na televizní obrazovce v roce 2011, a to ve španělském seriálu Bandoleras. O dva roky později se nesmazatelně zapsala do srdcí katalánských diváků coby Rym, srdečná a prostořeká dívka s rakovinou prsu, v kultovním seriálu Polseres vermelles. Kromě diváků si ji už tehdy zamilovala i kritika. Po úspěchu v Polseres vermelles si Laia střihla několik epizodních rolí v dalších seriálech či na divadelních prknech. Ještě předtím se ale mihla i ve známém španělském filmu Tengo ganas de ti (2012). Kromě docela netradičního vědeckého backgroundu, který až zas tolik hereček neobklopuje, je Laia velice zvláštní i ve výběru svých filmových projektů. Doposud nejpodivnější její hereckou zkušeností je asi účinkování v bláznivém a u nás takřka zcela neznámém ruském filmu Fort Ross (2014), kde má několik scén v angličtině. 

Lehce punkový přístup k filmové branži ji přivedl i k pro její kariéru zcela přelomovému projektu. V roce 2014 totiž dostala příležitost zahrát si hlavní roli (opět v angličtině) ve snímku německého režiséra Sebastiana Schippera. Film Victoria měl scénář o pouhých dvanácti stranách a od herců se očekávala dvouhodinová improvizace natočená na jeden jediný záběr. A taková výzva se neodmítá. Dech beroucí drama bylo poprvé představeno na letošním Berlinale, kde nadchlo, a odneslo si i několik vítězství na německých filmových cenách (Lola). Jednu z těchto cen dostala za úchvatný výkon právě hlavní protagonistka Laia Costa. Sluší se dodat, že se tak stala vůbec první neněmeckou herečkou, která si za 65 let udělování tuto cenu odnesla. Vlastně všude, kde byla Victoria postupně představena, publikum i kritiky nadchl především skvělý výkon 30leté barcelonské herečky. Na přelomu října a listopadu 2015 byl k vidění i v českých kinech, i když často bohužel jen za minimálního zájmu diváků.

Kromě zmiňovaného filmu se Laia Costa letos pravidelně objevovala opět na obrazovkách katalánské (seriál Cites) a španělské (seriál Carlos, Rey Emperador) veřejnoprávní televize. A ve vedlejší roli ji uvidíme ke konci roku 2015 ve španělské superprodukci Palmeras en la nieve. Další důležitou událostí pro Laiu Costu byl v tomto roce i přesun z Barcelony do Miami, kam následovala svého přítele, jenž dostal v USA evidentně tak skvělou pracovní nabídku, že se Laia nebojí tak přerušit svou slibně rozjetou hereckou kariéru v Evropě. I když je Miami na docela opačném konci USA, než kde se nachází slavný Hollywood, je možná jen otázkou času, kdy se barcelonská rodačka díky své kráse, přirozenosti a úžasnému hereckému nadání prosadí i tam. Možná spíš záleží na tom, jestli vůbec bude chtít. A nebo jestli zůstane u oněch zvláštních projektů a výzev, které doposud lemovaly její krátkou hereckou kariéru. Jméno Laia Costa si každopádně dobře zapamatujte. Ještě o ní uslyšíme...



 

Více informací:

*Zakončeno v roce 2009 prací s názvem Aproximación conceptual y social al Coolhunting y al mundo de lo cool.

14. 11. 2015

Polseres vermelles

Seriál Polseres vermelles sice patří mezi ty novější, i tak se již stihl prodrat mezi kultovní počiny katalánské televizní scény. První díly byly odvysílány v lednu 2011, druhá řada následně spatřila světlo světa o dva roky později - obě zaznamenaly u katalánských diváků značný ohlas (sledovanost okolo 600 000 lidí, reprezentována sharem okolo 21 %). To se sice na sedmimilionovém katalánském trhu nezdá být až tak zázračným číslem, hodí se ale připomenout, že hlavními soupeři tu bývají hlavně španělské kanály. I tak ale Polseres vermelles bodují i proti seriálovým megahitům jako třeba La que se avecina.

Děj seriálu je jednoduchý - hlavní dějová linie se zaměřuje na osudy skupinky dětí, které se z různých důvodů na nějaký čas ocitnou ve stejné nemocnici a vytvoří partu, která spolu táhne v dobrém i ve zlém. A že toho zlého se v nemocnici najde vždycky dost. Síla přátelství a odhodlání bojovat ale ve většině případů přinese dobrý konec.

Scéna ze seriálu Polseres vermelles (Foto: ara.cat)
Za ideou Polseres vermelles stojí katalánský scénárista a spisovatel Albert Espinosa, který se od svých 14 let potýkal s osteosarkomem (kostní nádor). Nemoc ho přinutila pobývat několik let v nemocnici, během několika návratů rakoviny přišel o nohu, plíci a část jater. S různými přestávkami strávil v nemocnici drtivou většinu svého života mezi 14. a 24. rokem. Tuto životní zkušenost ale dokázal perfektně zúročit takřka ve všech svých dílech. Kromě zmiňovaného katalánského seriálu stejné nemocniční téma příběhů chlapců s rakovinou použil Espinosa i ve scénáři ke španělském filmu Planta 4aDlouhodobá zkušenost s rakovinou ostatně přispěla k Espinosovu lehkému stylu, kdy i hodně smutná témata dokáže podat s nadhledem, humorem a vždy i s určitou nadějí.

Tento seriál zaznamenal úspěch nejen v Katalánsku (plánován je na čtyři nebo pět řad - zatím byly natočeny dvě, další jsou plánovány na budoucí roky a zaměří se na již dospělé hrdiny), ale i v řadě dalších zemí. Španělská verze, nadabovaná stejnými herci, slavila úspěch ve Španělsku či v Mexiku, seriál ale bylo či bude možné shlédnout i ve Francii, Finsku, Rusku či Jižní Korei. V některých zemích již také existují místní verze s lokálními herci (Peru, Itálie, Chile) a série se zalíbila i slavnému režisérovi a producentovi Stevenu Spielbergovi natolik, že v USA díky němu vznikla americká verze seriálu pod názvem Red Band Society (scénář: Albert Espinosa).

Kromě úspěchu u diváků si seriál za obě dosud odvysílané řady odnesl i vysoce pozitivní ohlas kritiky. Zároveň je přehlídkou talentovaných mladých katalánských herců (Àlex Monner, Joana Vilapuig, Mireia Vilapuig, Marc Balaguer, Laia Costa). Polseres vermelles rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v katalánské TV3 v posledních letech vzniklo. Ačkoliv je to seriál, který docela často hraje na city, jako všechna Espinosova díla v člověku zanechá řadu nesmírně pozitivních dojmů, i když ne vždy je bude lze dobře popsat. Představu si ostatně můžete udělat z následujících dvou dílů: nabízíme vám první díl každé ze dvou dosud existujících a odvysílaných řad. Pro zajímavost dodejme, že Polseres vermelles je zároveň jedním z mála seriálů, které můžete v hojné míře i s katalánskými či anglickými titulky nalézt na českých webových úložištích jako uloz.to a jemu podobných.




Více informací:

8. 11. 2015

Teresa Mestre

Barcelona na počátku 20. století. Katalánská buržoazie je na vrcholu, Gaudí a další modernističtí architekti mohou tvořit svá skvostná díla. A pak pozvolna přichází noucentisme, další umělecký směr. Jak se říká, za vším hledej ženu. I za vznikem noucentisme vlastně jedna stojí, i když dnes už její jméno něco řekne jen málokomu. Teresa Mestre, La ben plantada. Múza snad všech katalánských umělců na počátku 20. století.

   
Teresa Mestre de Baladia
Teresa Mestre de Baladia (1869-1949) patří mezi osobnosti, které ve své době znal naprosto každý, avšak časem se na ně zcela zapomnělo. Dodnes toho o ní mnoho nevíme, snad jen že její mládí nebylo nejšťastnější, jelikož poměrně brzy přišla o oba rodiče. Možná proto měla vždy tak velkou potřebu lásky a ráda se nechávala hýčkat. Teresa byla ve své době považována možná za nejkrásnější Katalánku. Říká se, že když se procházela po ulicích Eixamplu, vše jako by najednou ustalo, muži i ženy se za ní otáčeli, děti si přestávaly hrát.

Její srdce si nakonec vybojoval Jaume Baladia (1867-1957), patřící do jedné z nejbohatších katalánských rodin. Byla to velká láska, ti dva se k sobě nějakým zvláštním způsobem hodili. Kromě klasického budování rodiny jim Jaumeho bohatství umožnilo vychutnávat si vše, co si zamanuli. Jedna z mnoha historek vypráví kupříkladu o tom, jak se rozhodli vyrobit naprosto exkluzivní čokoládu z drahých surovin z těch nejexotičtějších koutů světa. Nakonec ji ale nikdo nekoupil. Byla tak drahá, že si ji nikdo nemohl dovolit. Nevadí. Jaume prostě sedl do letadla, naplnil si kokpit neprodanými tabulkami čokolády a postupně je rozházel lidem na barcelonských plážích. V roce 1902 se Teresa Mestre stala první Španělkou (i Katalánkou), která stanula na vrcholu nejvyšší hory Pyrenejí (Pico de Aneto, 3 404 m.). Vzhledem ke svému společenskému postavení a náklonnosti k všemu neotřelému není divu, že bydlištěm se jim na dlouhá léta stal Gaudího slavný dům La Pedrera. Tehdy prý stačilo na dopis napsat: "Teresa i Jaume, Podivný dům, Barcelona". A psaní došlo.

Patřit mezi společenskou smetánku také znamenalo mít známosti v těch nejvyšších intelektuálních kruzích. U Baladiů doma se tak často střídaly ty největší postavy katalánské kultury daného období. Těmi nejbližšími byli především filolog Pompeu Fabra, malíř Ramon Casas či spisovatel Eugeni d'Ors. Pravě na poslední dva jmenované měla Teresa neobyčejně inspirativní vliv. Ramon Casas jí vytvořil portrét, který tehdy zapříčinil rozhodnutí vytvořit galerii nejkrásnějších Katalánek. Eugeni d'Ors zase použil Teresu coby předlohu svého nejslavnějšího díla La ben plantada (č. Ztepilá, 1982). A tak vlastně vznikl celý jeden umělecký proud, již zmiňovaný noucentisme. To, že se Teresa stala múzou předních katalánských umělců, ale velice těžce nesla její závistivá "tchýně" Ramona*. Ta ji nakonec terorizovala takovým způsobem, že Teresu zcela vypudila z rodinného života. Nepomohl jí ani manžel Jaume, který by jakýmkoliv projevem rebelství vůči své tetě riskoval vydědění.

Jaume Baladia a Teresa Mestre (Foto: Arxiu personal de Javier Baladia)
Teresa nakonec situaci neustála i proto, že Ramona ji zcela odřízla od dětí, které se rozhodla vychovávat sama. Jediné, co Terese ve vyhnanství v městečku Argentona zbývalo, byly pravidelné vyjížďky na koních. Vždy se z nich vracela později a později, až se jednou nevrátila vůbec. Utekla totiž s o deset let mladším architektem a historikem umění, Josepem Pijoanem. Veškeré okolnosti tohoto útěku jsou dodnes tak trochu zastřené tajemstvím. Ani sami aktéři o něm nikdy nechtěli nic prozradit. Pro tehdejší katalánskou společnost to byl skandál jako vyšitý. Teresa Mestre ale s Pijoanem prožila několik velice spokojených dekád a měla s ním dvě další děti. 

Teresa Mestre dnes patří mezi poněkud pozapomenuté osobnosti katalánské historie, nicméně její přínos kulturnímu světu byl obrovský. Inspirovala důležitá díla katalánské literatury a malířství 20. století. Ve své době byla módní i společenskou ikonou. Všechny katalánské dámy na počátku 20. století chtěly být jako ona. Více informací nejen o ní ale i o celém rodinném klanu Baladiových naleznete kupříkladu v dokumentárním filmu Barcelona, abans que el temps ho esborri (2011) nebo v článku Javiera Baladii, Un enigma d'amor a la Pedrera (katalánsky, španělsky i anglicky).


*Jaume Baladia byl od mládí sirotek, proto si ho osvojila jeho teta Ramona, které se tehdy v Katalánsku přezdívalo Calamity Jane. Nikdy nebyla hezká, naopak byla vždy považována za tvrdou a nesmlouvavou mužatku, za pasem nosila kolt. Zkrátka taková správná a nesmlouvavá podnikatelka přelomu 19. a 20. století.

5. 11. 2015

Otger Cataló

Nedílnou součástí národní identity jsou kromě sdílené historie, jazyka a dalších záležitostí i určité národní mýty a legendy. Jinými slovy, i Katalánsko má svého "Praotce Katalánce". Podle legendy jím měl být Otger Cataló, muž, který sám vyhlásil válku Maurům.

   
Bájný Otger Cataló ve vyobrazení
C. Lorenzaleho Sugrañese
(Foto: www.cch.cat)
Legenda nás přenáší do první poloviny 8. století, kdy se celým Pyrenejským poloostrovem prohnali maurští dobyvatelé. Všichni křesťanští válečníci v bojích zemřeli, zůstal jediný z nich - Otger Cataló. Ten se ošklivě raněný schovával v horách, kde si z kozlí kůže vybudoval přístřešek. Přežil jen díky svému věrnému chrtovi, jenž mu každý den lízal rány, a tak ho postupně vyléčil. Jak se zotavoval, postupně v Otgerovi narůstala touha vrátit se do boje a Maury ze své země vyhnat. 

Jednoho krásného dne zadul na lesní roh, až ho bylo slyšet po celém Katalánsku. Na jeho výzvu se dostavilo devět rytířů, kteří jsou dodnes v katalánských legendách známí jako Nou Barons de la Fama (Guerau d'Alamany, Bernat d'Anglesola, Galceran de Cervelló, Galceran de Cervera, Bernat Roger d'Erill, Hug de Mataplana, Dapifer de Montcada, Galceran de Pinós a Gispert de Ribelles). Všichni před Otgerem přísahali, že zemi svých předků zbaví maurské nadvlády a že budou bojovat, dokud nepadnou. Přísahu pak ještě potvrdili zkřížením mečů před oltářem s černou madonou z Montgrony. Následně se rozjeli, každý do jiného koutu země, a tam dosáhli velkých vítězství a postupně z Katalánska Maury vyhnali. Jediný, kdo se z těchto bojů vrátil se zraněním, byl Otger Cataló. Ještě než zemřel (tentokrát už jako vítěz), vyjádřil přání, aby jeho erb nesl vyobrazení jeho věrného chrta. Tento erb pak prý sloužil jako národní znak Katalánska od 8. do 10. století, kdy jeho úlohu přebrala senyera. Tak se tedy Katalánsko zbavilo Maurů a Otger Cataló se stal otcem nového národa, kterak ostatně praví už samotné jeho jméno (Otger = "vlast", Cataló = "katalánský").

Pěkný, heroický příběh, ačkoliv historici mají o jeho pravdivosti a reálnosti docela jasno. Legenda podle nich vznikla někdy na přelomu 14. a 15. století, tehdy pravděpodobně pro zvýšení prestiže předních katalánských šlechtických rodů, o čemž krásně svědčí jména zmiňovaných bojovníků. Otger Cataló posloužil také jako dobré vysvětlení vzniku názvu Katalánska. Na druhou stranu, jako všechny legendy, i tato má nějaký svůj historický základ - tentokrát pravděpodobně v podobě akvitánského vévody Otgera (671-735), který skutečně zemřel v bitvě o přímořské městečko Roses.

Legenda o katalánském otci vlasti se poprvé objevila roku 1438 v knize Histories e conquestes dels Reys de Arago e Comtes de Barcelona katalánského kronikáře Pere Tomice, nicméně největší pozornosti se jí dostalo v období katalánského obrození, kdy se každá nová idea, jak posílit národní vědomí, velice hodila. Poselství legendy je totiž v silném kontrastu s realitou. Maury z katalánského území vytlačila na počátku 9. století vojska císaře Karla Velikého.

Více informací: