31. 10. 2015

Estada lingüística d'estiu a Barcelona

V jednom z minulých článků jsme mluvili o Institutu Ramon Llull (IRL), kulturní organizaci, která zprostředkovává katalánský jazyk a kulturu zbytku světa. Jednou ze záslužných činností, jimiž se IRL může chlubit, je i každoroční pořádání letních škol pro studenty katalánských lektorátů po celém světě. V současnosti nabízejí dvě letní školy. První z nich, Campus universitari de la llengua catalana, se v posledních letech konal vždy z poloviny v Gironě a z poloviny v Andoře a dříve se konal též na Mallorce. Druhou letní školu pak představuje Estada lingüística d'estiu a Barcelona, takřka třítýdenní kurz katalánštiny v Barceloně, jenž se konal letos již potřetí.

A pro všechny studenty katalánštiny je takový kurz vynikající příležitostí vyzkoušet si nonstop život v katalánštině. To je ostatně hlavní i když ne přímo deklarovaný cíl celého podniku. Součástí kurzu totiž nejsou jen klasické a skoro až obligátní lekce katalánštiny spojené s hodinami katalánské kultury, ale patří do něj i vše ostatní. Kulturní akce, každodenní komunikace se spolužáky z druhého konce světa - v katalánštině - a v neposlední řadě možnost objevovat všechna slavná i utajovaná zákoutí krásné katalánské metropole.

Účastníci Estada lingüística d'estiu a Barcelona 2014.
Tato letní škola katalánštiny se v daném formátu pořádala poprvé v roce 2013 a už tehdy dokázala účastníky nadchnout, o čemž svědčí slova Zuzany Alcnauerové, studentky oboru Katalánský jazyk a literatura na MU v Brně, která se tehdejšího ročníku zúčastnila: "Letný pobyt v Barcelone naštartoval moje nadšenie z katalánčiny. Všetko bolo vynikajúco naplánované, najviac ma oslovila myšlienka každému zabezpečiť "parella lingüística" z radu miestnych študentov. Môj domorodec bol sympaťák Albert, s ktorým som doteraz v kontakte. Jediný nedostatok som asi videla len v tom, že program bol bohatý, škola pomerne intenzívna, takže občas už nebolo síl na objavovanie Barcelony na vlastnú päsť. Avšak všetko vynahradil entuziazmus Kataláncov, ktorí sa s nami v škole i poobedňajších aktivitách s radosťou delili o krásy ich kultúry a jazyka".

I v dalších dvou ročnících toho katalánská letní škola nabízela opravdu hodně. Kromě solidní organizace je třeba ocenit hned to první, s čím účastníci pobytu přijdou do styku - studentská rezidence. Ta ani zdaleka nepřipomíná hnusné české studentské koleje, spíše jde o takový apartmánový hotýlek, který během školního roku slouží coby rezidence studentům nedaleké univerzity, zatímco v létě se více otevírá turistům a podobným návštěvníkům. Každý tu má svůj vlastní individuální pokojík s koupelnou a malinkým kuchyňským koutem, zároveň je ale v rezidenci dostatek prostor k setkávání, když je zrovna nálada. Bonusem je sympatické umístění hned vedle Parc de la Ciutadella, odkud je to kousek do centra i na pláž. A do školy potom půlhodinová procházka nebo stejně dlouhá cesta metrem či autobusem (inu ranní dopravní špička se nevyhne ani Barceloně).


Inspirativní prostředí v historické budově Universitat de Barcelona (2014).
Správný katalánský den pak začíná hned na snídani. Tím spíš, pokud zrovna na kurzu není žádný jiný krajan. To se pak poměrně striktně dodržuje jakési nepsané pravidlo těchto letních škol: se spolužáky vždy mluvíte katalánsky. A je jedno, že (prozatím) umíte oba mnohem lépe anglicky či španělsky (většinu účastníků stejně většinou tvoří hispanisté ze všech koutů světa), na snídani, ve škole i ve zbytku dne zkrátka onomu mezinárodnímu kolektivu vládne katalánština!

Vařeni s Eulàlií Fargas... (2014).
Dopoledne bývá od pondělí do pátku jasně vyhrazené hodinám katalánštiny. Vždy od 9.30 do 13.30. Plus minus. Výuka probíhá v areálu Universitat de Barcelona v centru města. Klimatizované učebny v moderní budově přijdou vhod v parném létě, pro přestávky jsou zase jako stvořená patia v historické části areálu. Nezbytností je nedaleký bar či kavárna a hned vedle školy se nalézá i jeden z nejlevnějších barcelonských antikvariátů, takže vzdělávat se lze ihned i po škole... 

Všední odpoledne jsou pak většinou zaslíbená různým ryze katalánským či barcelonským aktivitám. Jeden den si tak můžete přímo v areálu slavné barcelonské tržnice La Boqueria uvařit nějakou katalánskou specialitu pod dohledem drsné ale dobrosrdečné kuchařky Eulàlie Fargas, další večer zase strávíte na tréninku místních castellers a na vlastní oči tak uvidíte, co všechno stojí za touto slavnou katalánskou tradicí. A jindy zase máte možnost navštívit některou z nepřeberného množství barcelonských památek. Nebo si prostě jen tak posedět v baru, v kavárně, restauraci či si dopřát piknik na pláži nebo v přilehlém parku. Netřeba dodávat, že vše opět jen a jen katalánsky.


Nejlepší na tom všem je ale většinou možnost poznat nové lidi. Lidi, které zajímá to stejné, co vás. A že takových kolem sebe v naší malé zemi uprostřed Evropy zas tolik nenajdete - o to lepší je vyrazit do Barcelony a zjistit, že v Chorvatsku, Anglii, Kanadě, Rusku či Peru jsou lidé, kterým Katalánsko a vše kolem něj učarovalo stejně nebo dokonce i ještě víc než vám samotným. To ostatně potvrzuje i Daniela Kaňková, studentka katalánštiny v Praze: "Do Barcelony jsem jela s očekáváním procvičit si katalánštinu a poznat nové lidi. Obě očekávání se naplnila, v jazyce jsem se rozmluvila a potkala jsem spoustu zajímavých a inspirativních lidí. Navíc jsem navštívila mnohá krásná místa a seznámila se i s trochou katalánské kultury. Kurz bych určitě doporučila všem, kteří chtějí mluvit katalánsky a rádi poznávají".


Trénink Castellers de Barcelona (2015).
Nutno dodat, že rok za rokem je nadšení čím dál víc oboustranné. Kupříkladu letošní ročník letní školy se dočkal nebývalého pokrytí u místních médií. Koneckonců některé z reportáží naleznete v odkazech na konci článku. Ještě předtím ale nabídneme postřehy samotných účastníků posledních dvou letních škol katalánštiny v Barceloně... :-)







Více informací:

28. 10. 2015

Joaquim Blume: Nejlepší gymnasta všech dob?

Podle mnohých to byl vůbec nejlepší gymnasta historie, ačkoliv se mezi více než 200 medailemi, které za svůj krátký život získal, nenachází žádná z mistrovství světa či olympijských her. Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho proslulou eleganci při cvičení. Osud mu však skutečný úspěch nikdy nedopřál. Právě proto dnes Joaquim Blume patří mezi dávno zapomenuté sportovní velikány 20. století.


Joaquim Blume Carreras (1933 - 1959) patří k nejslavnějším rodákům barcelonské čtvrti Gràcia. Narodil se 21. června 1933 v čísle 1 na ulici carrer de la Santa Creu, na rohu překrásného náměstí plaça de la Virreina, kde dnes ostatně k této příležitosti visí nenápadná pamětní deska. Zvláštní příjmení Blume získal po svém otci, německém učiteli tělocviku, který se v Barceloně oženil a rozhodl se v Katalánsku zůstat. Nedlouho po narození Joaquima ale ve Španělsku propukla občanská válka, a tak se rodina raději odstěhovala do Německa. Tam se malý Joaquim díky svému otci poprvé pořádně setkal se svou životní vášní - gymnastikou.

Po válce se rodina vrátila do Barcelony a Joaquim se pod dohledem svého otce začal naplno věnovat své gymnastické kariéře. V tělocvičně na carrer Pàdua se připravoval často i pět nebo šest hodin denně. Tvrdý trénink záhy přinesl své ovoce. V pouhých patnácti letech se v roce 1949 stal španělským i katalánským mistrem v gymnastice a tyto tituly si udržel bez přerušení i v dalších deseti letech. Později se stal hlavní tváří gymnastické sekce FC Barcelona. V pouhých 19 letech se účastnil Olympijských her v Helsinkách (1952). Ani v Helsinkách ani o dva roky později na Mistrovství světa v Římě se sice nedokázal prosadit na vyšší příčky, nicméně již tehdy dal jasně najevo, že pro budoucnost se s ním musí počítat.

Velký zlom přišel v roce 1955, kdy Blume na II. Středomořských hrách, jež se konaly přímo v jeho rodné Barceloně, zcela ovládl gymnastické soutěže a odnesl si z nich šest zlatých a jednu bronzovou medaili. Rázem byl největším favoritem Olympijských her v Melbourne (1956), avšak tady Blumeho osud dostihl poprvé. Španělsko se nakonec hry v Melbourne rozhodlo bojkotovat (kvůli sovětskému vpádu do Maďarska). Blume sice koketoval s myšlenkou startovat na nich v německých barvách (díky otci mohl zažádat o německé občanství), ale to mu nakonec rozmluvil Joan Antoni Samaranch. Katalánský gymnasta si tak alespoň částečně spravil chuť o rok později na Mistrovství Evropy v Paříži, odkud si odvezl čtyři zlaté medaile (víceboj, kruhy, kůň našíř, bradla) a jednu stříbrnou (hrazda).

Na světě tehdy nebylo mediálně slavnějšího gymnasty. Blume byl mimochodem vůbec prvním ve svém oboru, kterého sportovní gymnastika dokázala uživit. Svou slávu si vydobyl i množstvím exhibicí, na nichž vždy rád vystupoval. Byl též jediným, kdo byl schopen pravidelně porážet tehdy gymnastice vládnoucí Sověty a Japonce. Proslavil se zejména svým perfektním provedením jednoho ze cviků na kruzích. tzv. "železného kříže", který tak dokonale od té doby prý již nikdo zacvičit nedokázal. Obrovský úspěch z evropského šampionátu byl však i tím posledním. V roce 1958 se opět dostavil onen nepříznivý osud, opět v podobě politiky. Na tehdejší Mistrovství světa v gymnastice mohl Blume opět zapomenout - šampionát se totiž konal v Moskvě.

I přesto byl Blume jasným favoritem pro Olympijské hry v Římě (1960), kde se očekávalo, že svou obrovskou slávu konečně přetaví v několik zlatých medailí. Šanci ale nedostal. Osud se dostavil již potřetí. A naposledy. 29. dubna 1959 byl Joaquim Blume spolu se svou manželkou a většinou členů svého gymnastického týmu v nešťastném letu Iberia-42 z Barcelony do Madridu. Kvůli bouřce letadlo během letu změnilo směr a následně se zřítilo poblíž Sierra de Valdemeca v provincii Cuenca. Nikdo z tohoto letu nepřežil. Blume po sobě zanechal čtyřměsíční dcerku. Jeho pohřeb patřil k těm největším, které se kdy v Barceloně odehrály. Pro španělskou gymnastiku znamenala tato letecká nehoda na dlouhá desetiletí naprostý konec a zmar. Kromě Blumeho při nehodě zemřela i většina jeho gymnastického týmu, který tehdy de facto představoval velkou část španělské gymnastické reprezentace. Vytoužené mistrovské a olympijské medaile tedy vinou osudu nezískal, i přesto ho dodnes mnozí považují za nejlepšího gymnastu všech dob.

25. 10. 2015

Institut d'Estudis Catalans

Institut d'Estudis Catalans (IEC) je přední katalánská instituce, jejímž hlavním posláním je vědecký výzkum ve všech oblastech katalánské kultury. IEC založil v roce 1907 jeden z tehdejších nejvýznamnějších katalánských politiků Enric Prat de la Riba. Mezi další zakládající členy patřili kupříkladu Antoni Rubió i Lluch, Joaquim Miret i Sans, Jaume Massó i Torrents, Josep Puig i Cadafalch či Josep Pijoan.

  IEC je aktuálně rozdělen do pěti sekcí (Secció Filològica, Secció de Ciències Biològiques, Secciúo de Ciències i Tecnologia, Secció Històrico-arqueològica, Secció de Filosofia i Ciències Socials) s řadou dalších přidružených podsekcí. Během frankistické diktatury organizace fungovala v utajení, od roku 1975 patří mezi nejprestižnější v Katalánsku. Za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře získala i řadu ocenění. Ze zmiňovaných sekcí je tou nejznámější a pravděpodobně též nejdůležitější Secció Filològica, která byla založena roku 1911. Secció Filològica v Katalánsku vlastně plní podobnou úlohu jako v našem případě Ústav pro jazyk český AV ČR. Její hlavní pracovní náplní je tak kodifikace spisovné katalánštiny. V tomto ohledu byla důležitá činnost této sekce především v prvních dvaceti letech fungování, jelikož právě v té době dostala katalánština díky Pompeu Fabrovi svou kodifikovanou podobu. Významné bylo působení filologické sekce IEC i v průběhu 80. a 90. let, kdy po frankistické diktatuře bylo třeba katalánštině vrátit její dřívější společenskou prestiž.

Filologická sekce IEC je důležitá i dnes - vydává slovníky Diccionari de la llengua catalana d'IEC, Diccionari català-valencià-balear), dohlíží na spisovnost jazyka a zároveň se snaží mapovat všechny jazykové varianty katalánštiny. Jako oficiální kodifikátor jazyka je IEC brán v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, v Andoře i na území Catalunya Nord. Ve Valencii se řídí svou vlastní institucí (Acadèmia Valenciana de la Llengua). Mezi nejvýznamnější členy IEC patřili v minulosti již zmiňovaní Pijoan, Fabra či Cadafalch, dále pak třeba Àngel Guimerà, Joan Maragall, Eugeni d'Ors, Joan Coromines, Pere Bohigas, Josep Maria de Casacuberta, Jaume Vicens Vives, Antoni Badia i Margarit, Xavier Rubert de Ventós, Jaume Cabré či Mila Segarra.

13. 10. 2015

Institut Ramon Llull

Řada zemí disponuje zajímavým prvkem tzv. kulturní diplomacie. Prostřednictvím zvláštních organizací tak po světě šíří svůj národní jazyk a kulturu. Mezi ty nejznámější patří kupříkladu francouzská Alliance française, britský British Council, čínský Konfuciův institut (孔子学院), španělský Instituto Cervantes, portugalský Instituto Camões, německý Goethe Institut či polský Instytut Adama Miczkiewicza. Česká republika se pak ve světě prezentuje skrze Česká centra. Jistě vám neuniklo, že některé země organizace pojmenovávají dle svých největších literátů. I Katalánsko má takovou organizaci. Je pojmenována po "otci katalánštiny", středověkém spisovateli, filosofovi a misionáři Ramonu Llullovi (1232 - 1316).

Institut Ramon Llull (IRL) patří samozřejmě mezi ty mladší kulturní organizace například ve srovnání s takovou Alliance française, která vznikla již roku 1883. Byl založen v roce 2002 katalánskou a baleárskou* vládou za účelem šíření katalánštiny a katalánské kultury do světa. Často spolupracuje též s vládou andorrskou. Hlavní sídlo IRL se nachází v Barceloně na adrese Av. Diagonal, 373, v krásné modernistické budově Palau del Baró de Quadras, kterou v letech 1904 - 1906 navrhl významný katalánský architekt Puig i Cadafalch. Od října 2013 je ředitelem IRL katalánský básník Àlex Susanna i Nadal.

Nejdůležitější činnosti IRL je, jak už bylo řečeno, celosvětové rozšíření katalánštiny. Klíčem k tomu je snaha dostat výuku katalánštiny na co nejvíce světových univerzit. Aktuálně tak katalánštinu ve své nabídce má takřka 150 univerzit na všech kontinentech kromě Afriky. Zatímco ve většině případů jde jen o drobné lektoráty s přibližně desítkou studentů ročně, kupříkladu v Brně se od letošního roku otevřel i díky podpoře IRL dokonce celý bakalářský obor katalánštiny. Pro zajímavost dodejme, že v České republice se katalánština vyučuje na třech univerzitách - v Brně, v Praze a v Olomouci. Největší počet lektorátů je pak ve Velké Británii, USA, Francii a Německu. Ve všech těchto státech tak paradoxně existuje více možností, jak se naučit katalánsky, než ve Španělsku (bez Katalánska).

Kromě výuky katalánštiny je IRL aktivní také v podpoře překladů z katalánštiny a pořádání kulturních akcí (typicky např. vystoupení castellers). Za tímto účelem každoročně uděluje stipendia, granty či různá literární a překladatelská ocenění. Další důležitou činností je také vydávání jazykových certifikátů katalánštiny všech úrovní (A2-C2). Ceny za zkoušku se pohybují mezi 30 a 40 €, nicméně Česká republika patří (zatím) mezi země, kde je možné certifikát získat zdarma. IRL je takřka kompletně financován katalánskou vládou, takže rozsah všeho výše uvedeného vždy závisí na tom, kdo momentálně v Katalánsku vládne a na celkové ekonomické stabilitě. Vzhledem k současnému politickému klimatu v Katalánsku ale můžeme předpokládat, že Institut Ramon Llull se dále bude těšit poměrně výsadnímu postavení v katalánské zahraniční politice a bude katalánský jazyk a kulturu v zahraničí šířit i v budoucnosti.


*Participace Baleárských ostrovů však vždy záleží na tamní měnící se vládě. 

10. 10. 2015

Top manta

Hru kočky s myší připomíná často ve španělských a katalánských městech měření sil mezi policisty a pouličními prodejci padělků. Na první pohled lehce úsměvná podívaná má však své smutné příčiny a občas i ještě smutnější dohru. To je fenomén "top manta"...

Manteros ve stanici Drassanes (Foto: www.teinteresa.es)
Lidové označení "top manta" se v posledních letech rozšířilo po celém Španělsku. Označuje pouliční prodej padělaných výrobků (kabelky, dresy, sluneční brýle, CD/DVD apod.). Prodejci své zboží takřka vždy předvádějí na dekách (ve španělštině "manta" - proto se jim ostatně říká "manteros"), které s sebou všude tahají a jež se dají rychle sbalit, když přijde na věc. Většina těchto pouličních prodejců je původem z Afriky a ve španělských městech a přímořských letoviscích se takto snaží přežít, zatímco hledají svůj evropský sen. Obzvlášť rozšířený je tento fenomén v Barceloně a některých katalánských plážových lokalitách, a to především na těch nejturističtějších místech.

Problematika top manta v Katalánsku je docela složitá. V první řadě je třeba říct, že jde o činnost dle španělských zákonů nelegální. Proto také manteros vždy své deky balí a utíkají, jakmile v dohledu zahlédnou nějakého policistu. Jistě jste už někdy nějakou takovou scénu v barcelonském centru zahlédli. Manteros takřka vždy míří dolů do metra, neboť minimálně v Barceloně platí určitý nepsaný zákon, že policisté mají zakázáno je tam pronásledovat kvůli možnému ohrožení cestujících na úzkých nástupištích. Inu je to vskutku jako ta kočka s myší - až se policie zase vzdálí, manteros se z metra vynoří zpět do ulic, aby znovu nabízeli turistům kabelky světových značek za pár euro.

Manteros na Plaça de Catalunya (Foto: www.racocatala.cat)
Ostatně právě tyto honičky s policisty jsou největším problémem top manta, protože při zběsilém sprintu barcelonskými ulicemi často může dojít ke zranění nějaké nezúčastněné osoby. To, že manteros prodávají padělky, je pak věc druhá a společnost vlastně nijak neznepokojuje. Faktem je, že manteros svou činností přímo nikoho neohrožují. Podle katalánských podnikatelů jim tito pouliční obchodníci každoročně působí ztráty přes 100 milionů euro. Na druhou stranu však velká část společnosti souhlasí s případnou legalizací takového prodeje, protože považují to, že originální kabelka Louis Vuitton stojí několik tisíc euro za mnohem větší zlodějinu...

Život manteros v Katalánsku není zrovna jednoduchý. Většinou jde o nelegální přistěhovalce z Afriky, kteří se do Evropy vydali za lepším životem, avšak zatím tu žijí v příšerných pomínkách.  Zvláště v posledních letech v souvislosti s ekonomickou krizí je to pak pro ně jediný způsob, jak tu přežít, protože kvalifikovanější práce pro ně v celém Španělsku prostě nyní není. A rozhodně je společensky mnohem přínosnější dělat toto, než krást nebo prodávat drogy. Podobně jako v případě současné uprchlické problematiky je ale také fakt, že je tu skupinka lidí, kteří na této mizérii vydělávají velké peníze. Ostatně docela zajímavě je celá tato problematika zachycena ve snímku Biutiful (2010), který se odehrává přímo v ulicích Barcelony.

Zvláště aktuálním tématem v Katalánsku se top manta stalo v průběhu léta 2015. V srpnu jeden z manteros ve městě Salou zemřel při průběhu policejní razie po pádu z balkonu. Na počátku září zase mezi barcelonskou policií a pouličními prodejci došlo k několika střetům, při nichž vzduchem létaly kameny. Na začátku října si zase manteros kvůli údajné policejní brutalitě založili vlastní odbory. Uvidíme, co přinesou další měsíce a roky.