26. 8. 2015

TOP 13 písní o Barceloně

FREDDIE MERCURY & MONTSERRAT CABALLÉ - BARCELONA
A nelze začít jinak nežli touto naprostou klasikou v podání frontmana skupiny Queen a nejslavnější katalánské operní pěvkyně všech dob. Píseň Barcelona pochází ze stejnojmenného alba, které spolu Freddie Mercury a Montserrat Caballé natočili v roce 1987. Autorem hudby i textu byl Freddie Mercury společně s Mikem Moranem. O pár let později rozhodl Španělský olympijský výběr, že píseň se stane oficiální hymnou Olympijských her 1992, které se konaly právě v katalánské metropoli.




MANU CHAO - LA RUMBA DE BARCELONA
Ačkoliv se tento slavný zpěvák, celým jménem José Manuel Tomás Arturo Chao Ortega (*1961), narodil v Paříži, jeho původ je čistě iberský. Jeho matka pochází z Baskicka a otec, spisovatel Ramon Chao, z Galície. Do Francie museli emigrovat kvůli frankistickému režimu. I když má tedy Manu Chao oficiálně francouzskou národnost, jeho nejmilovanějším městem je Barcelona, kde také dlouhá léta žije. Skladba La Rumba de Barcelona je z alba Radio Bemba Sound System (2002). Píseň se stejným názvem kdysi složil i argentinský hudebník usídlený v Katalánsku - Gato Pérez.




GIULIA & LOS TELLARINI - BARCELONA

Název této italsko-katalánské skupiny vám možná nic moc neříká, stejně tak skutečnost, že song pochází z desky Eusebio z roku 2006. Mnohem spíš asi budete znát tři kouzelná slůvka, která tuto píseň proslavila: Vicky Cristina Barcelona. Legenda praví, že když se Woody Allen v roce 2007 ubytoval v barcelonském Hotel Arts, našel v hotelové hale výše zmiňované album, do něhož se zaposlouchal natolik, že dvě jeho skladby se staly součástí soundtracku k oscarovému filmu.





LUIS AGUILÉ - BARCELONA
Argentinský zpěvák Luis Aguilé (1936 - 2009) není mimo španělsky hovořící země příliš známým umělcem, přestože za svou kariéru nahrál přes 800 písní. Velkou část svého života prožil ve Španělsku. Jedním z míst, které Aguilému na Pyrenejském poloostrově nejvíce učarovalo, bylo Katalánsko a to tak, že v katalánštině nahrál několik singlů i celé jedno album. Krásným příkladem jeho lásky ke Katalánsku je i píseň Barcelona.




SKALARIAK - LUNA DE BARCELONA

Skupina původem z Navarry se zabývá, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, především hudebním stylem ska. Působila v letech 1994 - 2008. Svůj poslední koncert odehrála v Barceloně na podzim 2007 a od té doby si dává od hudby pauzu. Skladba Luna de Barcelona pochází z alba Radio Ghetto (2003).
 


PERET - GITANA HECHICERA

Kytarista, zpěvák a skladatel Pedro Pubill Calaf (1935 - 2014), známý jako Peret, patřil mezi zakladatele hudebního stylu rumba catalana, jenž vznik v po roce 1950 v cikánské komunitě v barcelonské čtvrti Gràcia. Gitana Hechicera se stala velkým letním hitem roku 1992 a dodnes je spojena s tehdejší barcelonskou olympiádou, na jejímž závěrečném ceremoniálu Peret s touto písní vystoupil před vyprodaným olympijským stadionem.





I'M FROM BARCELONA - WE'RE FROM BARCELONA
Dnes už zcela legendární záležitost od švédské pop-folkové skupiny I'm From Barcelona. Singl je z roku 2006, řádně ho však proslavila především reklama na pivo San Miguel o tři roky později. Poměrně zvláštní název této skupiny vznikl tak, že Emanuel Lundgren, frontman 29členné skupiny, měl prý rád a dokonce se i podobal na postavu hotelového sluhy Manuela z britského seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Ten ani neuměl anglicky a neustále říkal, že je z Barcelony.




ZPU & NACH - NOCHES EN BCN

Milovníci hip-hopu mají o svém nejoblíbenějším barcelonském songu jasno: Noches en BCN (2006) od dvojice raperů ZPU a Nach. Tato španělsko-katalánská dvojice ale není jedinou ve světě hip-hopu, kterou katalánská metropole inspirovala. Kupříkladu na severu Evropy se v roce 2002 stala velikým hitem skladba Barcelona (jak jinak...) od norských raperů Paperboys.

 


RAMON MUNTANER - LA PLAÇA DEL DIAMANT
Nádherná píseň ze stejnojmenného filmu natočeného dle románu katalánské spisovatelky Mercè Rodoreda. Jejím autorem je katalánský písničkář Ramon Muntaner, jeden z členů katalánské uměleckého hnutí Nova Cançó.




ANNA BERGENDAHL - BARCELONA BLUES

Mladinká švédská zpěvačka debutovala v hudebním světě v roce 2008 jako 16letá v jedné talentové soutěži švédské televize TV4. I když skončila pátá, producenti si ji všimli a v roce 2010 už Švédsko reprezentovala v Eurovizi. Z toho samého roku je též její první deska Yours Sincerely, odkud pochází tato krásná balada. Podobného ladění je i písnička Barcelona od americké zpěvačky, herečky a spisovatelky Jewel.

 


ALBERT FIBLA - UN NOM DE DONA
Tak trošku amatérský zpěvák Albert Fibla není pořádně známý ani v Katalánsku. A když už, tak hlavně jako novinář. V roce 2006 ale složil poctu Barceloně v podobě velice solidní písně Un nom de dona.




LOQUILLO Y LOS TROGLODITAS - BARCELONA CIUDAD

Loquillo je katalánská rocková klasika. Ačkoliv nám oproti ostatním z TOP 13 nezní tak melodicky, je fakt, že patří mezi hudebníky, kteří se Barcelonou ve svých písních inspirují nejčastěji. Barcelona Ciudad patří mezi jeho nejslavnější kousky. 




SAK NOEL - LOCA PEOPLE
A na závěr velký letní hit z roku 2011. Gironský DJ Sak Noel vyprodukoval tuto věc společně s holandskou zpěvačkou Esthera Sarita a během léta a podzimu zmiňovaného roku dobyl celou řadu evropských hitparád (Belgie, Dánsko, Polsko, Rakousko či Velká Británie). Nějakou dobu se hrála i v českých rádiích. Ačkoliv v ní není mnoho textu a ten se navíc explicitně ani nevztahuje k Barceloně, samotný klip už značně barcelonský je, a proto si Sak Noel zaslouží místo v naší TOP 13.





Taková tedy byla naše TOP 13 songů inspirovaných katalánskou metropolí. Určitě jich ale existuje mnohem víc. Pokud znáte nějaký, který nám ve výběru chybí, podělte se s námi v komentářích...

23. 8. 2015

Zenòbia Camprubí: Dokonalá žena poetova?

Španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881 - 1958) dnes patří do zlatého fondu španělského písemnictví, což dokazuje i skutečnost, že mu v roce 1956 byla udělena Nobelova cena za literaturu. V jeho případě ale stoprocentně platí okřídlené přísloví, že za každým úspěšným mužem stojí žena. Pravdou je, že snad žádný poeta (a Juan Ramón Jiménez obzvlášť) by si nemohl přát lepší...

Tou ženou byla katalánská spisovatelka a překladatelka Zenòbia Camprubí (1887 - 1956) a jejich seznámení je opravdu jak z nějakého sentimentálního románu. Ptáte se, čím přesně mladá Zenòbia okouzlila tehdy již poměrně uznávaného poetu? Pak tedy vězte, že Juan Ramón Jiménez se bláznivě zamiloval do jejího smíchu. Legenda praví, že jednoho večera roku 1913 se náš poeta ubytoval v jednom madridském penzionu a přes zeď uslyšel z vedlejšího pokoje ženský smích, který mu dokonale učaroval. Dlouho ten zvláštní smích nemohl dostat z hlavy, až ho o něco později uslyšel znovu, když se účastnil konference v tehdejší slavné madridské kulturní instituci, kterou svět dodnes zná pod názvem Residencia de Estudiantes. Smích patřil tehdy 26leté Zenòbii, do níž se básník okamžitě zamiloval. Tak lehké to s ní ale neměl. Zenòbia před jeho námluvami stále prchala. Jiménez ji začal pronásledovat verši, které postupně nabíraly na urputnosti a vášnivosti; i tak se Zenòbia stále nedala a utekla před rozvášněným poetou až do New Yorku. I tam ji ale Juan Ramón Jiménez následoval, a tak to nemohlo dopadnout jinak než svatbou na jaře roku 1916. A od té chvíle už ji nepustil.


Otec Zenòbie, Raimundo Camprubí, byl katalánský inženýr, jenž se na pracovní cestě v Portoriku seznámil s Isabel Aymar, dívkou z dobře situované italsko-americké podnikatelské rodiny. Zenòbia se narodila na konci srpna 1887 v katalánském městečku Malgrat de Mar, kde tehdy Raimundo a Isabel trávili prázdniny. Spíše než její katalánský původ ale Zenòbii charakterizovalo určité světoběžnictví. Mládí strávila na cestách mezi Barcelonou, Madridem a New Yorkem. Tady ale její spojení s Katalánskem v podstatě končí. Život ji zavál někam docela jinam. Díky dobrému rodinnému zázemí se mladé slečně dostalo vybraného a liberálního vzdělání, díky svým rodičům byla navíc plně bilingvní (angličtina-španělština). Již od 15 let se v ní začínal projevovat určitý literární talent. V letech 1905 - 1909 žila a studovala v USA, kde se jí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dostalo literárního vzdělání, objevovala také myšlenky feminismu.


   
Svatební den (2. března 1916)
Zenòbie Camprubí a Juana Ramóna Jiméneze
(Foto: www.elpais.com)
Svatba s Juanem Ramónem Jiménezem (1916) ale pro její život znamená velkou změnu. Od této chvíle se stává ženou spisovatelovou na plný úvazek. Na tomto místě je třeba připomenout, že Juan Ramón Jiménez patřil mezi ten nejdepresivnější typ básníků. Ačkoliv pocházel z velice bohaté rodiny a v mládí si mohl dopřávat všech možných výstřelků a radostí života, po celý život ho provázely silné deprese. Pro svou básnickou tvorbu potřeboval naprostý klid a veškerých praktických záležitostí spojených se svým posláním vlastně nebyl schopen. Vše za něj tedy dělala Zenòbia. 

Byla mu psychickou oporou, zapisovatelkou, editorkou, sekretářkou, korektorkou, literární agentkou a dokonce i řidičkou, když spolu cestovali po Španělsku (pro zajímavost dodejme, že byla jednou z prvních žen za volantem na celém Pyrenejském poloostrově). Jejich vztah prošel řadou těžkých okamžiků, ale jejich láska byla zkrátka z těch, které nakonec přemůže jen smrt*. Španělsko oba opouští v roce 1936 a jejich život se posléze odvíjí v USA. I tam ale Jiménez trpí tak těžkými depresemi, že ani nepíše. I tehdy se ale může spolehnout na svého strážného anděla v podobě Zenòbie. Ta si i přes neustále se vracející rakovinu, která ji s přestávkami trápí od roku 1931, najde práci jako profesorka literatury na University of Maryland, a tak má domácnost alespoň nějaký ten finanční příjem. Na tomto místě se sluší připomenout, že Zenòbia Camprubí se do dějin španělské literatury zapsala i jinak než jako "dokonalá žena poetova". Její univerzitní působení bylo důležitým impulsem k růstu zájmu o španělskou literaturu a kulturu v USA. Zároveň také již od mládí pracovala na španělských překladech bengálského nobelisty Rabíndranátha Thákura. Ačkoliv pod těmito překlady, které jsou ve Španělsku populární a uznávané dodnes, figuruje podpis obou manželů a společnost často za překladatele Thákura považuje právě Jiméneze, pravdou je, že hlavní podíl na nich měla Zenòbia.

Zenòbia se již nacházela na smrtelné posteli, když se dozvěděla, že její muž má dostat o několik týdnů později Nobelovu cenu za literaturu. Byla to nakonec ona, kdo mu tu radostnou novinu sdělil. Až do poslední chvíle myslela jen a jen na svého básníka a ačkoliv ji nesmírně tížilo, že na světě nechá Juana Ramóna samotného, umírala s pocitem velikého zadostiučinění. Zemřela 28. října 1956. Juan Ramón Jiménez byl její smrtí zcela zdrcený. Slavnostního předání Nobelovy ceny se nezúčastnil a vlastně mu už v tu chvíli bylo jakékoliv ocenění jeho literární kariéry fuk. Měl sílu jen na to, aby se každý den vydal na hřbitov, kde si pak hodiny se svou ženou povídal... Jeden z nejslavnějších španělských básníků všech dob nakonec odešel za svou milovanou Zenòbií v květnu 1958.



* Juan Ramón Jiménez v životě dokázal okouzlit řadu žen, přesto však měl vždy oči jen a jen pro svou Zenòbii. S tím se pojí i jedna tragická epizoda v životě tohoto španělského básníka. Na konci roku 1931 se s Juanem Ramónem a Zenòbií seznámila mladá a velice talentovaná sochařka a malířka Marga Gil Roësset (1908 - 1932). Ta se do básníka zamilovala na první pohled, avšak skutečnost, že on byl ženatý a že Marga sama byla silně nábožensky založená, přispěla k tomu, že šlo o lásku na věčnost odsouzenou k tomu, aby byla pouze platonická. Marga s manželi navázala intenzivní přátelství a dokonce během několika dní vytvořila umělecky velmi hodnotnou bustu Zenòbie. Nicméně svou nenaplnitelnou lásku k Juanu Ramónovi nakonec 24letá umělkyně nedokázala snést a 28. července 1932 spáchala sebevraždu. Ještě předtím v ateliéru zničila takřka všechno své dílo - symbolicky ušetřila jen bustu Zenòbie. Kromě toho zanechala dopisy na rozloučenou své rodině a právě Zenòbii. Před smrtí taktéž ještě stihla navštívit milovaného básníka a se slovy "Teď to nečti" mu předala svůj deník, ve kterém si vedla zápisky o své lásce k němu. Pro Juana Ramóna i Zenòbii byla smrt Margy velkým šokem, ze kterého se vzpamatovávali několik měsíců. Nakonec ale i tuto tragickou epizodu společně překonali a Marga navždy zůstala v jejich srdcích a její dílo - busta Zenòbie - zaujímala čestné místo v poetově pracovně.

20. 8. 2015

Dani el Rojo: Z kriminálníka spisovatelem

   
Dani el Rojo (Foto: www.elpais.com)
Jednou ze zajímavých katalánských osobností, která si zaslouží byť jen letmou zmínku na našem blogu, jest známý a dnes již zcela polepšený kriminálník Dani el Rojo.

Celým jménem Daniel Rojo Bonilla (Barcelona, 1962) patří mezi legendy barcelonského podsvětí 80. a 90. let minulého století. Tak jako i mnozí jiní se v mládí chytl špatné party a od 15 let byl závislý na heroinu a kokainu. Zkrátka klasika. Jenže drogy jsou tak drahé, že ani poctivou prací na ně nejde pořádně vydělat. Po čase už mu nestačily ani peníze, které kradl otci z peněženky, a tak se v pouhých 16 letech dal na přepadávání kiosků či lékáren.

Byl vlastně stále ještě kluk, ale už si ho zcela podmanila moc peněz. Z pouličního zlodějíčka se rázem stal bankovní lupič. První banku vykradl spolu s partou kamqrádů ještě na konci 70. let, intenzitu krádeží pak stupňoval v průběhu let osmdesátých, kdy se už banky začaly bránit čím dál většími bezpečnostními opatřeními. I tak je ale Daniho celkové skóre úctyhodné: za svou lupičskou kariéru "udělal" více než 150 bank, z nichž si odnesl v přepočtu 60 milionů euro. Je třeba podotknout, že to vše, aniž by přitom někoho zranil. Jak sám často v rozhovorech říká, 60 milionů euro se rozplyne snadno, když je člověk závislý na drogách a chce si užívat života. Dani el Rojo, v Katalánsku příznačně známý též jako "Milionář", tak ve svém akčním života neměl nouzi o vnadné ženy, drahá auta či zlaté řetězy.

Když zrovna neloupil, trávil většinu osmdesátek a devadesátek ve vězení. Poslední loupež provedl v roce 1991. Odtud byl definitivně propuštěn roku 1999, kdy se už několik let snažil zbavit své závislosti na drogách. A právě tady začíná ona druhá, ta méně typická část příběhu. Většina takových lidí je totiž nepolepšitelná a jak sám Dani často podotýká: "Ve svých knihách vycházím z reality. A z nějakých 150 skutečných postav, které se v nich objevují, je jich dnes již 140 po smrti". Jenže Dani se polepšil a měl taky tak trochu nehorázné štěstí. Zázrakem je v podstatě už jen to, že je ještě stále naživu (i přes prodělanou rakovinu jater a několika dalších nemocí) a mentálně překvapivě fit. Člověk by totiž řekl, že dvacet let na tvrdých drogách udělá své. 

Když v roce 1999 definitivně opustil slavnou barcelonskou věznici La Model, byl zcela rozhodnut žít normálně, jako obyčejný člověk. Největší strach neměl ani tak z návratu závislosti jako spíš z představy, jak vyžije s almužnou, kterou každý obyčejný člověk vydělává. Měl ale štěstí. Jednoho dne se potkal s kamarádem z mládí, aktuálně docela známým katalánským zpěvákem Loquillem. Tomu začal dělat jakéhosi osobního asistenta a bodyguarda. Na doporučení Loquilla se pak Dani dostal i k dalším známým osobnostem jako Joan Manuel Serrat, Enrique Bunbury či Andrés Calamaro. Svého času byl dokonce tak vyhledávaným bodyguardem, že několikrát při různých příležitostech doprovázel i slavného fotbalistu Lea Messiho. Zkrátka vzorný příklad polepšeného jedince, který měl štěstí a dokázal využít svou šanci.



Tím ale náš příběh nekončí. Opravdu slavným se Dani el Rojo stal až před pár lety poté, co společně se scénáristou a spisovatelem Llucem Oliverasem sepsal něco na způsob svých pamětí (a že má historek na rozdávání!). Vyprávění o bankovních loupežích a jiných životních příhodách se nakonec stalo inspirací pro tři knihy: Confesiones de un gánster de Barcelona, El gran golpe del gánster de Barcelona a Mi vida en juego. Díky tomu se stal novou mediální hvězdou - často se objevuje v různých pořadech či rozhovorech. Svůj přirozený vypravěčský talent se po zkušenosti s úspěchem výše zmiňovaných knih pokusil přetavit i ve vlastní literární tvorbu. A nevede si špatně, prozatím má na kontě tři novely. Dani el Rojo tedy může sloužit jako skutečný vzor člověka, který se i ze samého společenského dna dokázal vlastní vůlí dostat zpátky mezi "slušné" lidi. Na druhou stranu, na řadu svých zážitků dodnes vzpomíná s velkou láskou a že by ho kvůli vykradeným bankám nějak zvlášť hryzalo svědomí... to ani ne: "Vykrádal jsem jen banky a pojišťovny, tedy lidi, kteří dnes okrádají nás všechny..."


Více informací:

17. 8. 2015

Majonéza

O celou řadu klasických gastronomických záležitostí se vedou spory napříč národy. U pokrmu, jehož popularita přetrvává po staletí, totiž často jen obtížně můžeme najít jeho skutečný původ. Viz kupříkladu známé česko-německo-rakouské spory o řízek či knedlíky. Jinak tomu není ani na Pyrenejském poloostrově. Proto si dnes povíme něco málo o omáčce, která má svůj původ v katalánsky mluvící oblasti, avšak světově ji proslavila až kuchyně francouzská.

A hned na začátek si řekněme, že majonéza tak, jak ji známe dnes (tedy především rozšlehání rostlinného oleje a žloutku s možným přídavkem soli, pepře, octa či hořčice), je skutečně spíše francouzským výtvorem. Podle všeho si ji ale Francouzi jen tak sami od sebe nevymysleli. Původně se totiž silně inspirovali jedním klasickým receptem z ostrova Menorca. Tam je totiž již z 18. století znám recept na zvláštní verzi klasické katalánské omáčky allioli. Zmiňuje ho například tamní mnich Roger (1704 - 1764) ve svém gastronomickém pojednání Art de la cuina. Ke klasické allioli (olivový olej, česnek) na Menorce již tehdy přidávali vajíčko a takřka po celém Středomoří byla známá tato zvláštní varianta allioli z Menorky. Odtud také původní název salsa maonesa, podle současného hlavního města ostrova (Maó).

Podle asi nejrozšířenější legendy o tom, jak se majonéza dostala do Francie, byl onou klíčovou osobou v tomto gastronomickém transferu synovec kardinála Richelieua, Louis François Armand de Vignerot du Plessis (1696 - 1788). Ten stál u krátkého ovládnutí ostrova Francouzi v polovině 18. stol. Během svého pobytu na Menorce se údajně zamiloval do této omáčky (a do kuchařky, která mu ji připravovala), a tak se rozhodl vzít si pak recept s sebou (o kuchařce zprávy nemáme). Původní maonesa se pak postupem času pofrancouzštila - přidala se hořčice, zmizel česnek a olivový olej byl nahrazen levnějším rostlinným. Během 19. století ji Francouzi již stihli internacionalizovat a světové popularity se majonéze dostalo v průběhu století dvacátého díky velkému boomu této omáčky v USA. Dnes je majonéza samozřejmě omáčkou, na kterou existují stovky tučných i lehkých receptů přizpůsobených gustu každého z nás a která s tou původní již nemá mnoho společného. Ale stále je tu aspoň ten název.