29. 4. 2015

Begur

Begur je malé městečko v katalánské provincii Girona. Podobně jako i ostatní okolní obce (Palafrugell, Palamós či Estartit) je jedním z mnoha turismem žijících míst na pobřeží Costa Brava. Stejně jako nedaleký Palafrugell i Begur má své historické centrum několik kilometrů od samotného pobřeží, nicméně některé z jeho "čtvrtí" jsou typicky přímořskými lokalitami (Aiguablava, Aiguafreda, Fornells, Sa Riera, Sa Tuna), kde se nacházejí jedny z nejkrásnějších a nejvychvalovanějších katalánských pláží.

Begur (Foto: Turisme Begur)
Begur je oblíbeným turistickým centrem. Město se 4 000 obyvatel se vždy během letní sezony rozroste skoro na desetinásobek, za což vděčí především již zmiňovaným plážovým resortům. V samotném centru Beguru jsou k vidění hlavně památky románské, středověké i barokní. Jednoznačně největším lákadlem jsou ruiny hradu (Castell de Begur), jenž se nad městem tyčí již od 10. století a o němž máme první písemné zmínky z roku 1019. Byl značně poničen na konci 18. století. Dnes tato zřícenina slouží jako rozhledna do širého kraje, někdy se kopci přezdívá "balkon Empordà".

Více informací:

26. 4. 2015

Palafrugell

Palafrugell je katalánské město, které nalezneme jen kousek od pobřeží Středozemního moře v provincii Girona. Žije tu okolo 23 000 obyvatel a samotná obec se skládá z několika částí - o dvou přímořských - Llafranc a Calella de Palafrugell - bude řeč později. Palafrugell rozhodně nepatří mezi nejznámější katalánská letoviska, ale i tak tu má řada lidí svou druhou rezidenci, jakýsi letní byt, takže v průběhu letních měsíců se počet zdejších "obyvatel" běžně ztrojnásobí. Město samotné se nachází asi 4 km od moře, po celém Katalánsku se tak neproslavilo svými nádhernými plážemi, nýbrž docela jinými skutečnostmi.

Nejstarší písemná zmínka o městě pochází z roku 988, nicméně z archeologických pozůstatků je jasné, že palafrugellská oblast byla obývána již dávno před začátkem našeho letopočtu. Město provázejí ještě dvě důležitá historická data: rok 1251, kdy Palafrugell obdržel městská práva, a rok 1638, kdy se místní vzbouřili proti španělským vojákům, kteří se ve městě protiprávně usadili. Pravá historie tu ale začíná až v polovině 18. století, kdy Palafrugell udělal velký demografický skok, jenž byl zapříčiněn především přechodem od tradičního zemědělství a pastevectví k průmyslu.

A ne tak ledajakému. Palafrugell se totiž stal velmocí ve výrobě a exportu korku. Korkový průmysl byl v průběhu století devatenáctého a na počátku dvacátého skutečným hnacím motorem celé místní ekonomiky. Pracovní příležitosti neustále zvyšovaly počet obyvatel. Zatímco okolo roku 1700 v Palafrugellu nežila ani tisícovka obyvatel, v roce 1787 už to bylo přes 2 500 a roku 1910 dokonce 9 000 obyvatel. Za vším stálo několik desítek místních fabrik na výrobu korků. Ekonomický rozkvět se podepsal i na podobě města - hlavně na přelomu 19. a 20. století vznikla řada krásných budov a důležitých společenských institucí (kasino, bary, knihovny). Druhá polovina dvacátého století přinesla značný útlum korkařské produkce, na druhou stranu se ale zvýšil turistický potenciál města a Palafrugell opět zaznamenal obrovský demografický růst. Od roku 1972 ve městě existuje Museu del Suro de Palafrugell, tedy muzeum korku, které sídlí v památné budově Can Mario a připomíná slavné časy místního vývozního artiklu číslo jedna.

Zajímavostí je i určitá literární důležitost města, protože nejslavnějším místním rodákem byl slavný katalánský spisovatel Josep Pla (1897 - 1981). Ve městě se nachází například Fundació Josep Pla, tedy kulturní centrum, které mimo jiné spravuje literární odkaz velkého spisovatele.

Plaça Nova, palafrugellské hlavní náměstí již od druhé poloviny 18. stol.
 (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

CALELLA DE PALAFRUGELL
Říká se, že pláže v okolí města Palafrugell jsou těmi jedinými, které dnes ještě dokážou dostát oné divokosti, kterou slibuje název celého pobřeží (Costa Brava). Calella de Palafrugell je vesnička s necelou tisícovkou obyvatel a odjakživa funguje jako palafrugellský přístav. Díky již zmiňovanému exportu korku zažil přístav své nejslavnější a možná i nejbláznivější časy v průběhu 19. století - pak jeho úlohu převzal z větší části nedaleký Palamós. Městečko si každopádně z těch časů dokázalo zachovat zvláštní a dávnou přístavní atmosféru, které se vyhnulo budování turistických komplexů. Turisty samozřejmě najdete i tady, ne ale v takové míře jako jinde na pobřeží Costa Brava.

Zajímavým tipem na výlet může být i nedaleká Botanická zahrada Cap Roig. Jde o romanticky laděný komplex botanické zahrady a přilehlého hradu, který si tu v roce 1927 postavili manželé Nikolaj Woevodski a Dorothy Webster, aby si tak splnili svůj velký sen o krásném panství uprostřed rozsáhlé květinové zahrady a s výhledem na moře. V současnosti komplex provozuje katalánská banka La Caixa. Od léta 2001 se tu každoročně v období letních prázdnin pořádá i známý Festival Jardins de Cap Roig, na němž už vystoupila řada světově proslulých umělců (Diana Ross, Bob Dylan, Paul Anka, Elton John, Bryan Adams či Enrique Iglesias).

Calella de Palafrugell, 2013 (Foto: Google Maps)

LLAFRANC
Podobně jako Calella de Palafrugell i vedlejší Llafranc je především místem, kde má řada bohatších Španělů a Katalánců svou druhou rezidenci. K trvalému pobytu je tu přihlášeno necelých 400 lidí, nicméně během léta se jich ve zdejších ulicích pohybuje několik tisíc. Oblíbeným letním sídlem bylo Llafranc již na počátku 20. století, osídlená však tato oblast byla už odpradávna. Největším lákadlem pro turisty je místní pláž, která se na ploše 400 x 40 metrů pyšní jemným zlatavým pískem.

Llafranc má i pár drobných památek na řadu civilizací, které se v této pěkné zátoce na pobřeží Středozemního moře usadily, nicméně tou nejdůležitější z nich je Památková zóna Sant Sebastià de la Guarda, v níž se nachází například pozůstatky iberské vesnice z 5. století př. n. l., strážní věž z 15. století nebo barokní kaple. Součástí komplexu je i maják z roku 1857 (Far de Sant Sebastià), který se tyčí ve výšce 170 metrů nad mořskou hladinou a jeho světlo je viditelné až do vzdálenosti 60 km, což z něj údajně dělá nejsilnější maják na katalánském pobřeží. Strávit zde dovolenou s romantickými výhledy na maják i na moře je též možné - Hotel El Far se nachází prakticky uprostřed památkové zóny, což je ale patrné na cenách. Každopádně ze všeho výše uvedeného je jasné, že Llafranc, Calella de Palafrugell i Palafrugell samotný jsou skvělými místy pro inspirativní i odpočinkovou letní dovolenou.

Llafranc (Autor: Lluís Bruguera, 2013)

14. 4. 2015

Badia del Vallès

  
Vlajka města Badia del Vallès
(Foto: wikipedia.org)
Na první, druhý i pětatřicátý pohled je Badia del Vallès velice obyčejným a skoro až nezajímavým městem, na jaké natrefíte kdekoliv v Katalánsku i jinde na každém kroku. Jak už to ale tak bývá, občas jen stačí změnit úhel pohledu, abychom natrefili na něco zajímavého. A v případě tohoto malého katalánského města je třeba se dívat hezky seshora.

Badia del Vallès je malé město, jež se nachází přibližně 15 km severně od Barcelony, patří tak do barcelonské metropolitní oblasti. Jeho nejbližšími sousedy jsou Barberà del Vallès, Cerdanyola del Vallès a kampus Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Badia del Vallès nemá žádnou slavnou ani dávnou minulost. Město původně vzniklo v 70. letech 20. století jako okrajové sídliště (nazývané Ciudad Badia) patřící ke zmiňovanému sousednímu městu Barberà del Vallès. Kolaudační párty nového sídliště se v červenci 1975 zúčastnil dokonce i (tehdy ještě princ) Juan Carlos. O 19 let později se pak Badia stala samostatným městem. Jelikož většinu obyvatel vždy tvořili především přistěhovalci z jihu Španělska, symbolem města se stal jeden z nejznámějších stěhovavých ptáků - vlaštovka.

Podíváme-li se do současnosti, Badia del Vallès se může pyšnit hned několika zajímavostmi. Kupříkladu svou hustotou zalidnění se směle rovná Barceloně a jen trochu zaostává třeba za Monakem. Badia totiž patří, co se rozlohy týče, mezi ta nejmenší katalánská města. Na ploše necelého jednoho kilometru čtverečního se tu tísní zhruba 14 000 obyvatel. Takřka všechny zdejší byty jsou "de protecció oficial", tedy jde o tzv. sociální byty. I tato skutečnost městu napomáhá k častému umístění na špici žebříčků nejchudších katalánských měst či těch s největší nezaměstnaností. Abychom se ale zmínili o něčem pozitivnějším, vězte, že Badia je vesměs klidné město, do něhož lze z kampusu UAB podniknout dobrodružný výlet skrz zahrádkářskou kolonii, která město (společně s vyschlou řekou s příznačným názvem Riu Sec a šestiproudovou dálnicí) od zmiňovaného kampusu dělí. Asi nejznámějším badijským občanem je fotbalista FC Barcelona, Sergio Busquets.
Badia del Vallès ve formě Pyrenejského poloostrova
(Foto: Google Maps)
Ještě jedna zajímavost by vám však neměla ujít. Při běžné procházce městem si ji ale jen těžko uvědomíte. Sídliště, jež bylo vybudováno ještě za časů doznívajícího frankismu, se totiž při pohledu z výšky může pyšnit velice originálním tvarem připomínajícím Pyrenejský poloostrov. Že nejde jen o náhodu, dosvědčují i vhodně zvolené názvy ulic, které svým umístěním přesně reflektují skutečnou geografickou situaci. Z východu tak sídliště lemují Avinguda de Costa Brava a Avinguda de la Mediterrània, severní bulvár nese název Avinguda del Cantàbric. Uprostřed pak nalezneme patřičně rozložené ulice jako Zaragoza, Burgos či La Mancha, zatímco západ Badie patří portugalskému místopisu - carrer d'Oporto, carrer d'Algarve... Jak si lze všimnout na fotografii z Google Maps, nechybí ani tři ulice zasvěcené Baleárským ostrovům. Pro zajímavost dodejme, že původní součástí sídliště jsou i čtyři veřejné základní školy, které jsou pro změnu pojmenovány po typických regionálních tancích: La Sardana (Katalánsko), La Muñeira (Galicie), Las Seguidillas (Kastilie) a La Jota (Aragonie a další regiony).


Více informací:

12. 4. 2015

Joan Antoni Samaranch

Joan Antoni Samaranch (1920 - 2010) známější v celém světě spíše jako Juan Antonio Samaranch patřil zcela jednoznačně mezi největší osobnosti katalánského a španělského sportu, ačkoliv sám nikdy žádnou významnou medaili nebo pohár nezískal. Na druhou stranu však pro Katalánsko vybojoval něco mnohem důležitějšího - Olympijské hry 1992.

  
Joan Antoni Samaranch
(Foto: El País)
Z hlediska katalánských dějin je však Samaranch i nadále poněkud kontroverzní osobností. Jako mnoho úspěšných lidí i Samaranch se narodil do dobře situované rodiny, která jako většina katalánské buržoazie podnikala v textilním průmyslu. Mládí prožil v lepších barcelonských čtvrtích (Sant Gervasi, Bonanova), kde navštěvoval prestižní zahraniční školy, spjatý byl také s městečkem Molins de Rei, kde měl jeho otec textilní fabriku. Jako 18letý se v průběhu občanské války vydal do bojů jako zdravotník na straně republikánů, nicméně záhy využil příležitosti a přes Francii se dostal do nacionalistické zóny - ve válce tedy nakonec stál na straně vítězné. A to byl počátek oné kontroverze. Samaranch totiž posléze během frankismu udělal poměrně solidní politickou kariéru - frankisticky laděnou politickou stranu koneckonců založil i po smrti caudilla. I přes své pozdější nesporné zásluhy v oblasti sportu tak pro řadu lidí zůstává jeho jméno až příliš spjato s nenáviděným režimem.

Nás ale zajímá Joan Antoni Samaranch především z hlediska sportu. I když byl Samaranch dosti studijní typ, vždy si našel čas na aktivní sportování. Nejraději měl fotbal, box či jezdectví, velkou část svého života ale zasvětil méně známému sportu - hokeji na kolečkových bruslích. Samaranch tento sport, jenž je populární především v jihoamerických a jihoevropských zemích, provozoval nejprve v barvách barcelonského klubu RCD Espanyol, později ale zamířil spíše do organizační a funkcionářské sféry. Pomáhal kupříkladu organizovat mistrovství světa v tomto sportu (v letech 1951 a 1954 se konalo v Barceloně a španělská reprezentace obě mistrovství vyhrála), později byl i trenérem reprezentace, předsedou Španělské federace kolečkových sportů a místopředsedou Mezinárodní federace kolečkových sportů. Jako novinář se též účastnil Olympijských her v Helsinkách 1952.

Možná právě tehdy mu svět olympijských her učaroval. Roku 1966 byl Samaranch zvolen do Mezinárodního olympijského výboru (MOV). V letech 1974-1978 zastával funkci místopředsedy MOV. Během tohoto období Samaranch prošel i výbornou školou diplomacie - roku 1977 se stal španělským velvyslancem v Sovětském svazu. Tento post se později ukáže jako velice důležitý, protože Samaranch díky němu navázal vynikající vztahy nejen se SSSR ale i s dalšími státy tehdejšího východního bloku. Jejich podpora mu pak velice pomohla v roce 1980, kdy se ucházel o post předsedy MOV.

Předsedou Mezinárodního olympijského výboru byl nakonec od roku 1980 až do července 2001. Za jeho dlouhého působení se olympiáda otevřela profesionálním sportovcům, stala se skutečně globální záležitostí a především - z prodělečného podniku se stal zlatý důl. Právě vyvedení MOV z velké finanční krize na konci 70. let se často bere jako jeho největší zásluha. Na Pyrenejském poloostrově se na Samaranchův přínos logicky dívají trochu jinak. Díky svému vlivu totiž dosáhl na skvělý úspěch pro celé Katalánsko/Španělsko, když byla roku 1986 za pořadatelské město LOH 1992 zvolena Barcelona.

Na funkci v čele MOV rezignoval v roce 2001. Za svou oddanost a přínos olympijské myšlence byl mnohokrát oceněn. Kromě všech možných španělských, katalánských i mezinárodních cen získal kupříkladu i několik čestných doktorátů (nepřekvapí, že řada z nich byla udělená univerzitami bývalého východního bloku - Praha, Bratislava, Budapešť, Bukurešť). Zemřel roku 2010. Možná se ale jednou dočkáme rodinného pokračování v čele olympijského výboru. Jeho syn, Juan Antonio Samaranch Salisachs, je totiž od roku 2001 zástupcem Španělska v MOV.

3. 4. 2015

Barcelonská olympiáda 1936

To, že Barcelona byla dějištěm Letních olympijských her v roce 1992, ví asi každý. Jen málo se však mluví o předchozí olympijské zkušenosti katalánské metropole. Ono totiž ani není pořádně o čem... Barcelonská olympiáda 1936 - olympiáda, která nebyla.

  
Plakát Lidové olympiády 1936 (Foto: www.nodo50.org)
Po úspěchu Světové výstavy v roce 1929 (Exposició Internacional de Barcelona) se zástupci katalánské metropole rozhodli přivést do města další akci světových rozměrů - olympijské hry. Cílem kandidatury byly XI. letní olympijské hry, které se měly konat roku 1936. O hry se tehdy ucházela celá řada dalších světových metropolí (Alexandrie, Budapešť, Buenos Aires, Dublin, Frankfurt, Helsinky, Kolín, Lausanne, Norimberk, Rio de Janeiro, Řím), nicméně do užšího výběru nakonec pronikla pouze dvojice měst - Barcelona a Berlín. 

Nutno dodat, že k onomu rozhodování došlo v roce 1931. Španělská politická situace v té době byla poněkud nestabilní, což nakonec pravděpodobně bylo hlavním důvodem, proč Berlín katalánskou metropoli v hlasování jasně předčil. V roce 1933 se ale v Německu dostal k moci Adolf Hitler. V tu chvíli začalo být pomalu jasné, že berlínská olympiáda se stane spíše nechutnou nacistickou propagandou, a tak se začaly rodit první bojkoty. Jedním z nich bylo i rozhodnutí konat jakési alternativní hry. Toto rozhodnutí přišlo přímo z Barcelony, která se měla stát dějištěm oné alternativní olympiády, nicméně na celkové organizaci a nákladech celé akce se kromě katalánské vlády podílely též vlády Španělska a Francie a také řada levicových organizací po celém světě.

Tak tedy vznikla konkurenční Lidová olympiáda 1936 (Olimpiada Popular), která se měla odehrát ve dnech 19. až 26. července 1936, tedy o něco dřív než oficiální hry pořádané Berlínem a podpořené Mezinárodním olympijským výborem. Lidová olympiáda trochu měnila běžná pravidla, a to především v tom ohledu, že ustanovila více soutěžních kategorií, což v praxi znamenalo, že účastnit olympiády se mohli i regionální reprezentanti. Přihlášku podalo celkem 23 reprezentací, které představovaly nejen klasické státy (USA, Francie, Československo, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Kanada, Řecko, Maroko), ale i další nestátní teritoria jako Katalánsko, Baskicko, Galicie, Alsasko či různé skupiny židovských exulantů převážně z Německa. Celkem se přihlásilo takřka 6 000* sportovců, kteří se měli utkat o medaile v 16 různých disciplínách (fotbal, tenis, atletika, box, zápas, basketbal,...ale také například baskická pelota či šachy). Levicová orientace olympiády byla zřejmá kupříkladu i z toho, že mnozí účastníci pocházeli z různých dělnických či odborových organizací. Často se tak nejednalo o zrovna "profesionální" sportovce, i když i ti byli mezi startujícími - nedá se tedy říct, že by disciplínám zásadně chyběla úroveň. 

Vše bylo tedy připraveno. Již od Světové výstavy 1929 stál na kopci Montjuïc stadion perfektně splňující olympijské parametry, ubytování sportovců měly zajistit hotely postavené též ku příležitosti akce z roku 1929. Znalci historie však již tuší... 18. července 1936 odpoledne se ještě stihla generálka úvodního ceremoniálu, avšak celý den městem šly zprávy o vojenském povstání, k němuž v noci došlo v Maroku a které se v následujících hodinách mělo rozšířit po celém Španělsku. 18. července 1936 večer ještě Pau Casals s orchestrem nacvičovali skladby, které měly při ceremoniálu zaznít. Zkoušku přerušila zpráva o puči a náhlém zrušení olympiády. Zatímco v barcelonských ulicích už se stavěly barikády, Casals hudebníkům navrhl, aby si ještě naposled zahráli Beethovenovu devátou...

A pak začala krvavá občanská válka. Mnozí sportovci se tak na barcelonskou olympiádu nedostali, protože hranice s Francií se uzavřela. Ti, co již byli na místě, naopak z rozbouřeného Španělska prchali. A několik set jich zůstalo, aby bojovali na straně republikánské vlády proti frankistickým povstalcům. Na olympiádu, která nebyla, se pak rychle zapomnělo.



*To bylo mnohem víc, než jich nakonec soutěžilo v Berlíně (3 963 sportovců). Na druhou stranu je fakt, že takřka 1 500 z oněch 6 000 sportovců tvořili členové francouzské reprezentace. Vzhledem k levicové orientaci celého podniku je třeba vyzdvihnout i mnohem větší počet přihlášených sportovkyň, než tomu bylo v případě olympiády berlínské.

Více olympijských průšvihů naleznete zde.