28. 3. 2015

Katalánské pivovary

Mezi zasloužilými pivaři ze středu Evropy nemá pivo odjinud příliš dobrou pověst. To platí i o těch z Pyrenejského poloostrova. Přitom po celém Španělsku je pivo docela populárním nápojem a na trhu existují desítky různých značek. My se dnes zaměříme na ty katalánské.

Nejprve stručný exkurz do historie. Pivo je totiž spojeno s Pyrenejským poloostrovem déle, než by člověk myslel. Už staří Iberové dávno před naším letopočtem holdovali nápoji, který byl velmi podobný tomu, čemu dnes říkáme pivo. Po příchodu Římanů popularita piva radikálně upadla ve prospěch vína, není ale bez zajímavosti, že právě období romanizace poloostrova vděčí pivo za svůj dnešní španělský/katalánský/portugalský název. Římané tehdy rozlišovali tři druhy: zythium, cerea a caelia. Název cerea je pak v jasném spojení s cereáliemi, tedy obilovinami, z nichž se pivo vyrábí. Jak známo, slovo cereálie je odvozeno od římské bohyně plodnosti a úrody - Ceres. Legenda vypráví, že dnešní označení cerveza (ESP), cervesa (CAT) či cerveja (POR) pochází od sousedních Galů, kteří pivo označovali jako "síla bohyně Ceres"*.

Tak či onak, Římané pivo na Pyrenejském poloostrově v podstatě pohřbili svou láskou k vínu. Až do 19. století pivo z poloostrova prakticky zmizelo. Počátkem 19. století přichází tzv. druhá pivní vlna. Je ale zajímavé, že zatímco ve střední Evropě v té době bylo pivo populárním nápojem především běžného dělného lidu, ve Španělsku se pro svou exotičnost stalo oblíbeným letním nápojem spíš jen těch nejbohatších. Opravdu ve velkém produkce piva ve Španělsku začala až v druhé polovině 19. století a s hrdostí můžeme říct, že díky českému vynálezu! V roce 1842 totiž v Plzni poprvé uvaří to, co záhy bude světu známé pod pojmem pivo plzeňského typu. Přesně tento typ tedy v druhé polovině 19. století přichází do Španělska. A jako v případě většiny věcí z Evropy je jeho první zastávkou Katalánsko...

  
Moritz (Foto: moritz.com)
Katalánská pivní historie naplno začíná s příchodem mladíka z alsaské vesničky Pfaffenhoffen, Louise Moritze. Ten se přistěhoval do Barcelony roku 1851. Protože Alsasko bylo v té době vyhlášeným pivařským krajem, Moritz se v Barceloně díky svým znalostem záhy stal vrchním sládkem v malém pivovaru Ernesta Ganiveta, dalšího Francouze, co hledal své štěstí v Katalánsku. 

V roce 1856 se Moritz osamostatnil, o tři roky později začal pivo vyrábět ve velkém a následná tříletá etapa vedla už na samotný vrchol - Moritz zakoupil pozemky na ulici Ronda de Sant Antoni a postavil na nich největší katalánský pivovar té doby. Popularita piva Moritz pak už jen a jen rostla, pivo bylo oceňováno v nejrůznějších soutěžích a roku 1897 se v Barceloně otevírá i legendární pivnice (Cerveseria Moritz). Po Moritzově smrti zůstává pivovar rodinnou záležitostí a až do občanské války produkuje stále víc a víc hektolitrů piva. Solidně se daří i v poválečném období, roku 1978 však na společnost dolehne krize a je částečně odprodána akcionářům. Velký návrat do Barcelony slaví Moritz roku 2004. V současnosti pivovar řídí již šestá generace rodiny Moritzů. Kromě výroby oblíbeného piva se společnost Moritz vždy poměrně dost angažovala v rodném městě. Sponzoruje celou řadu sportovních či kulturních akcí a je vyhlášená i svými projekty jako například Fàbrica Moritz, Bar Velòdromo nebo El 300 del Born**.

  
Estrella Damm
(Foto: estrelladamm.com)
I druhý slavný barcelonský pivovar má své kořeny v Alsasku. Po prusko-francouzské válce (1870 - 1871) se do katalánského exilu vydali August Kuentzmann Damm se svým bratrancem Josephem Dammem. Podobně jako Moritz i oni přišli v podstatě s prázdnýma rukama a znalostí piva. Roku 1876 si v Barceloně na ulici Viladomat, 27 otevřeli svůj vlastní pivovar. O pár let později založili také tehdy velice luxusní a proslavenou pivnici Gambrinus na Ramble (ale už dávno neexistuje). Protože poptávka po jejich produktech stále stoupala, roku 1905 otevřeli nový, větší pivovar na adrese Rosselló, 515, který zabírá celý jeden blok na pravé straně Eixamplu. Tento pivovar známý také jako Antiga Fàbrica Damm nebo La Bohèmia (coby pocta Čechám jako místu, kde vzniklo pivo plzeňského typu) dodnes funguje jako společensko-gastronomické centrum (podobně jako Fàbrica Moritz) a jako sídlo společnosti. V 90. letech se výroba piva přesunula do nového pivovaru ve městě El Prat de Llobregat.

Nejznámější značkou z dílny tohoto pivovaru je Estrella Damm. Patří mezi nejviditelnější katalánská piva, bývá častým sponzorem nejrůznějších akcí. Z těch nejdůležitějších zmiňme například Olympijské hry 1992 v Barceloně, festival Sónar nebo sponzorování fotbalového týmu FC Barcelona či setkání castellers. Ležák Estrella Damm je dnes v Katalánsku navíc s přehledem nejoblíbenějším pivem. Oblíbené je ale i v Austrálii či na celém americkém kontinentu. Mezi další známé značky koncernu Damm patří kupříkladu Xibeca (1 litr), Voll-Damm, Damm Limón a další regionální varianty Estrelly.


  
San Miguel
(Foto: sanmiguel.es)
Třetím velkým hráčem v Katalánsku je značka San Miguel, i když ta není tak úplně katalánská. Její původ sahá do roku 1890, kdy ji založil Enrique María Barretto de Ycaza v Manile (Filipíny). Připomeňme, že Filipíny v té době byly španělskou kolonií. Ze San Miguel se postupně stala jedna z nejdůležitějších filipínských značek a vybudovala si důležité postavení na asijském trhu. Následovala expanze, která vyústila ve vstup na španělský trh. 

Roku 1957 vznikla společnost San Miguel, Fábricas de Cerveza y Malta, S.A. se sídlem v katalánském městě Lleida. Tato společnost byla vytvořena jako nezávislá na oné filipínské, přičemž podle dohody sdílely pouze název a logo. Nějakou dobu San Miguel patřil společnosti Danone, od roku 2005 pak tvoří součást pivovarnickému koncernu Mahou-San Miguel, který je největším v celém Španělsku. San Miguel se vaří v pivovarech, které má společnost v Lleidě, Málaze a Burgos. Jedno ze sídel je v Barceloně, hlavní sídlo celého kocernu je však v Madridu. Mezi hlavní značky v současnosti patří Mahou, San Miguel a Alhambra.


MENŠÍ PIVOVARY
Během posledních desetiletí a především díky prudkému rozvoji turismu je pivo ve Španělsku/Katalánsku čím dál populárnější. Není proto divu, že vedle zavedených velkopivovarů vzniká neustále mnoho lokálních a mnohem drobnějších výrobců zlatavého moku.  Mezi ty nejznámější drobné pivovary v Katalánsku patří Cap d'Ona, Glops, Guineu, Moon, Montseny, Moska či Rosita. Po celém Katalánsku jich však najdeme mnohem víc. Více informací o menších katalánských pivovarech můžete nalézt na wikipedii nebo na specializovaných pivních webech jako Cervesacatalana.com nebo Cervesaseleccio.cat


*Z latinského Ceres (bohyně) a vis (síla). Nicméně mnozí považují tuto etymologii za poněkud vybájenou, byť spojitost s Galy má takřka jistě. Mnozí ale dnešní výrazy cerveza/cervesa/cerveja spojují spíše s keltskými jazyky.

**Ihned po svém návratu do Barcelony se firma rozhodla k rekonstrukci svého bývalého sídla na Ronda Sant Antoni, z něhož roku 2011 udělala velké pivně-gastronomicko-zábavní centrum. Podobně roku 2009 zachránili od zániku legendární bar El Velódromo na ulici Muntaner, 213. Nedávno nabídli další podobné centrum El 300 del Born. Vše pod gastronomickým dohledem známého šéfkuchaře Jordiho Vilà.

27. 3. 2015

Llívia

Jak už jsme si řekli v článku o Os de Civís, pyrenejská hranice mezi Španělskem/Katalánskem a Francií je plná zvláštností. Jednou z těch největších je vesnice Llívia, španělská exkláva ve Francii.

Přibližně 2 km francouzského území odděluje exklávu od zbytku Španělska,
vzdálenost z Llívie do Puigcerdà je asi 5,5 km. (Foto: Google Maps)
Dnešní Llívia se vlastně nijak zvlášť neliší od podobných katalánských vesnic podobné velikosti. Podle údajů z roku 2014 tu žilo zhruba 1 500 obyvatel, vesnice se rozkládá na ploše necelých 13 km2 a nachází se v jednom z Pyrenejských údolí ve výšce 1 224 m; nabízí tak krásné pohledy na okolní horské vrcholky. Tedy nic zvláštního.

Ne tak docela. Pokud si totiž Llívii najdete na mapě, nejspíš vás lehce zarazí, že tvoří jakýsi samostatný ostrůvek, který je kolem dokola obklopen Francií. A skutečně. Od zbytku Španělska/Katalánska dělí Llívii zhruba dvoukilometrový pás francouzského území. Chtě nechtě tedy musíte projít nebo projet územím jiného státu, abyste se sem dostali. Povídání o tom, proč tomu tak je, patří k tomu nejzajímavějšímu, co Llívia může nabídnout - svou historii.

Llívia za starých časů... (Foto: llivia.org)
Lidé v těchto končinách žijí nepřetržitě již 5 000 let. První velkou dějinnou epochou pro Llívii ale byl až příchod Římanů, kteří zde na pozůstatcích předchozího osídlení vybudovali opevněný tábor a osadu pojmenovali Iulia Lybica. Už podle názvu můžeme tušit (a historik Ptolemaios to ve svém díle potvrzuje), že ono jméno pocházelo přímo od Gaia Julia Caesara, což samo o sobě dokazuje jistou důležitost onoho místo v římské expanzi po Evropě. Llívia se stala centrem  této části Pyrenejí a směla se dokonce řídit římským právem, což byla v tehdejší době výsada pouze privilegovaných římských sídel. Právě římské osídlení bylo klíčové ve vývoji obce v následujících staletích. Z Llívie se totiž i díky hradu, jenž se později tyčil nad městem, stalo jedno z nejdůležitějších pyrenejských center, které soupeřilo o moc například s městy jako La Seu d'Urgell. 

Hrad nakonec zničili až Francouzí v roce 1478 po více než ročním obléhání. I když od té chvíle Llívia ztratila své výsadní postavení v oblasti ve prospěch nedalekého Puigcerdà, blížíme se i tak k dalšímu slavnému období, které je klíčové pro dnešní zvláštní pozici Llívie na mapě Evropy. Roku 1528 španělský král a římský císař Karel V. udělil Llívii městská práva a tato skutečnost se o 130 let později ukázala být rozhodující pro vznik dnešní exklávy.

Roku 1659 skončila válka mezi Španělskem a Francií (původně součást třicetileté války) podepsáním tzv. Pyrenejského míru. Celkově vzato byla tato válka pro Katalánsko velkou pohromou ve všech ohledech. I v tom územním. Pyrenejský mír totiž mimo jiné upravoval hranici mezi Španělskem a Francií. Právě tehdy přešla pod Francii oblast, kterou Katalánci nazývají Catalunya del Nord.  Smlouva stanovila, že všechny vesnice severně od Pyrenejí připadnou Francii. A právě tehdy vstoupila do hry ona městská práva Llívie z roku 1528. Zástupce Španělska, Miquel de Salbà i de Vallgornera (1610 - 1683), s francouzskými nároky souhlasil, nicméně využil onoho vágního vyjádření o vesnicích k logickému argumentu - Llívia je město, tudíž by měla i nadále patřit Španělsku. Francie nakonec tuto výjimku akceptovala s dodatkem, že Llívia již nikdy nesmí být opevněna. To vše nakonec posvětila dodatečná Smlouva o Llívii z listopadu 1660. Definitivně byly hranice mezi Španělskem a Francií potvrzeny až bayonnskými dohodami z roku 1866. Taková je tedy celá historie, jejímž pozůstatkem je dnes jedna katalánská vesnička obklopená kolem dokola Francií.

Panoramatický pohled na obec Llívia (Foto: llivia.org)
Vrátíme-li se do současnosti, Llívia dnes příliš nepůsobí jako město s tak slavnou a komplikovanou historií. Zkrátka se od jiných podobných míst v Pyrenejích nikterak neliší. Tedy až na onu zmiňovanou nutnost překročit kus Francie na cestě ze Španělska/Katalánska (ale i to už v době EU a Schengenského prostoru ztratilo své kouzlo). Připomeňme, že Llívia je se zbytkem země spojena silnicí N-154, která je ze španělské strany prakticky jedinou přímou přístupovou cestou do obce. Pokud nemáte vůz, bude to chtít cestu dobře plánovat, protože autobusů sem jezdí jen pár denně. Nebo můžete jít pěšky. Z Puigcerdà je to do Llívie zhruba 6 km, přičemž část cesty můžete absolvovat po polňačkách nebo přímo po cízích polích. Rychlejší a jednodušší je pak držet se krajnice N-154, avšak tady pozor, řidiči si s rychlostí příliš hlavu nelámou. Složitými místy na této cestě se při zvýšeném provozu mohou stát například přechod přes říčku El Raür a kruhový objezd v půli cesty...

I když památek v Llívii není mnoho, pár zajímavých se jich najde. Nad vesnicí se na vysokém kopci tyčí torzo zmiňovaného slavného hradu, jenž byl zničen francouzskými vojsky na konci 15. století. Za návštěvu stojí i historické centrum (v podstatě jedno náměstíčko) s gotickým kostelem Mare de Déu dels Àngels a obrannou věží Torre de Bernat de So hned vedle. Tím nejznámějším turistickým lákadlem je však Farmàcia Esteve, historická lékárna - dnes muzeum. Jedná se totiž o jednu z nejstarších lékáren v Evropě. Byla založena pravděpodobně na počátku 15. století a fungovala až do roku 1942, kdy se její majitel rozhodl přesunout své podnikání do nedalekého Puigcerdà. 


Více informací:

9. 3. 2015

Aigua de València

Aigua de València (česky: Valencijská voda) je jedním z nejoblíbenějších koktejlů v katalánsky mluvících zemích. Jak již sám název napovídá, koktejl se zrodil ve Valencii, avšak historie jeho vzniku je spojená i s řadou dalších částí Pyrenejského poloostrova.

Tvůrcem Aigua de València byl galicijský malíř Constante Gil (1926 - 2009). Ten se roku 1948 vydal hledat inspiraci právě na Pobřeží pomerančového květu (Costa del Azahar), kde se nachází i město València. V letech 1956 - 2000 tu Gilovi patřil bar s názvem Café Madrid. Kromě místních umělců a bohémů podnik hned v jeho začátcích navštěvovala i skupina Basků, kteří si často objednávali "Agua de Bilbao", čímž měli na mysli nejlepší sekt k dostání. Protože je to ale časem unavilo, požádali jednoho dne roku 1959 majitele, aby jim dal nějaký nový tip. Constante Gil přispěchal s vlastním nápadem - aigua de València. Hostům nápoj tak zachutnal, že už si ho pak nechali namíchat vždycky. I tak ale po celá šedesátá léta zůstával koktejl spíše dobrým tajemstvím úzkého okruhu klientů.

Věhlasu se aigua de València dočkal až v průběhu let sedmdesátých. Dnes ho již najdete prakticky v každém baru ve Valencii i blízkém okolí, i když zdaleka ne všechny se drží originální receptury. Z čeho je tedy namíchán? 


                        
Aigua de València (Foto: thermorecetas.com)

  • cava
  • vodka
  • gin
  • cukr
  • čerstvá šťáva z valencijských pomerančů





Pokud tedy připravujeme 1 litr aigua de València, základem by měla být láhev cavy (0,7 l), přibližně 0,2 l pomerančové šťávy, panák vodky, panák ginu a cukr dle chuti. A na závěr samozřejmě promíchat a pořádně vychladit! Ve své podstatě se dnes z aigua de València ale stalo něco jako sangría - každý si ji připraví a namíchá dle své libovůle. Každopádně výše zmíněné složky by koktejl měl obsahovat vždy, jejich poměr už je pak záležitost individuální...