28. 2. 2015

Uruguayský prezidentský klan

Uruguay je již od svého vzniku zemí imigrantů. Proporčně vzato má dnes z celého amerického kontinentu mezi svými obyvateli nejvíce těch, jejichž kořeny jsou v Evropě. Velká část z nich pochází ze Španělska, Itálie, Polska či Německa. V rámci španělských imigračních vln do Uruguaye připutovala také celá řada katalánských přistěhovalců, kteří za sebou často zanechali důležitý odkaz.

Kupříkladu Enriqueta Compte Riqué (1866-1949) založila v roce 1892 vůbec první školku v celé Jižní Americe. Carlos Catalá Martínez (1824-1863), syn valencijského učitele, je zase považován za zakladatele uruguayského města Artigas. Katalánského původu byl známý spisovatel a politik José Enrique Rodó (1871-1917) a do uruguayského exilu se v roce 1936 uchýlila i slavná herečka Margarida Xirgu. Nejvýrazněji se však do historie malé latinskoamerické země zapsal prezidentský klan čítající hned čtyři generace výrazných státníků.


LORENZO BATLLE GRAU (1810-1887)

Historie "batllistického" prezidentského klanu sahá až do přesného počátku 19. století. U zrodu dynastie stál Josep Batlle i Carreó (1773-1854), obchodník ze Sitges, jenž se roku 1800 usadil v Montevideu. Jelikož mu patřila celá flotila obchodních lodí a také mlýn nedaleko Montevidea, vydělával především na obchodu s pšenicí a moukou. Roku 1820 musel i s rodinou odejít zpět do Katalánska, ale po více než desetiletém vyhnanství se do již suverénního státu Uruguay opět vrátil a napsal rozsáhlé paměti, které z něj učinily poměrně důležitého kronikáře Uruguaye konce koloniálního období.

Jeho syn Lorenzo tedy dětství strávil v Uruguayi, zatímco mládí prožil v Evropě. Do rodné země se vrátil roku 1831, aby se postaral o navrácený rodinný majetek, mimo jiné výše zmiňovaný mlýn. Dlouhá léta sloužil v armádě a nějaký čas zastával i pozici ministra války. Lorenzo Batlle byl uruguayským prezidentem v letech 1868-1872. Vládl v poměrně složitém a konfliktním období plném rozmíšek a válek mezi státy v regionu, příliš se nedařilo ani uruguayské ekonomice. Nicméně prezidentská dynastie byla založena.


JOSÉ BATLLE ORDÓÑEZ (1856-1929)

Lorenzův syn, José, naproti tomu byl jedním z nejvýraznějších prezidentů v historii Uruguaye. Úřad zastával celkem dvakrát (1903-1907 a 1911-1915) a byl jedním z hlavních strůjců skvělé dějinné epochy, během níž byla země známá jako "Americké Švýcarsko" a patřila k vůbec nejbohatším státům světa. José Batlle si během své vlády dokázal udržovat kvalitní vztahy s podnikateli stejně jako masivní podporu dělníků. To vše mu pomohlo prosadit mnoho klíčových reforem, které zemi přiblížily (a v některých případech je i dalece předčily) evropským standardům. K nejdůležitějším idejím/změnám, které charakterizují toto období (tzv. "batllismus"), patřilo kupříkladu ustanovení osmihodinové pracovní doby, povinně volné neděle, sekularizace společnosti, vzdělávací reforma, zestátnění strategicky klíčových odvětví (banky, energetika) apod. Batlle z Uruguaye vytvořil ekonomicky silný stát, který zároveň dbal na sociální politiku. Později díky I. světové válce navíc země mohutně vydělávala na exportu potravin do válkou zbídačené Evropy. I když v prezidentském křesle skončil roku 1915, důležitou postavou uruguayské politiky zůstal i nadále a jeho politické myšlenky přetrvaly v uruguayské politice ještě řadu dalších let.

LUIS BATLLE BERRES (1897-1964)

Luis Batlle narušil přímou linii naší prezidentské dynastie. Nebyl totiž synem José Batlleho, nýbrž jeho synovcem. V deseti letech se stal sirotkem, takže nakonec stejně vyrůstal u strýčka v prezidentské rodině. Dospělý život začal jako novinář, avšak rodinné dispozice se nezapřely, a tak nakonec i Luis našel své místo v politice. Prezidentem Uruguaye byl v letech 1947-1951 a snažil se o návrat k politické linii vytyčené jeho strýcem. V čele Uruguaye pak byl ještě v letech 1955-1956, kdy zemi řídila Národní vládni rada.

JORGE BATLLE IBÁÑEZ (1927-2016)

Prozatím posledním členem uruguayského prezidentského klanu byl Jorge Batlle, syn Luise Batlleho. Jorge Batlle byl, stejně jako byl celý rod, členem politické strany Partido Colorado. Dlouhá léta se věnoval advokacii a novinařině (například v deníku El Día, který založil José Batlle, a později v deníku Acción, který zase pro změnu založil jeho otec Luis). Paralelně se věnoval kariéře politické - poprvé kandidoval na prezidenta Uruguaye již v roce 1971. Vyšlo to ale až o mnoho let později, prezidentem Uruguaye byl Jorge Batlle v letech 2000-2005, tedy v době, kdy celý region čelil poměrně silné ekonomické krizi, jež vyvrcholila státním bankrotem Argentiny v roce 2002. Jorge Batlle zemřel 24. října 2016, den před svými 89. narozeninami. Zbývá už jen jediná otázka - objeví se jméno Batlle v uruguayském prezidentském úřadu ještě někdy v budoucnu?

Zleva: budoucí prezident Jorge Batlle v náručí budoucího prezidenta Luise Batlleho,
dohlíží exprezident José Batlle  (Foto: www.elpais.com.uy)
Kromě zmiňovaného rodinného klanu měl Uruguay ve své historii ještě minimálně další tři prezidenty s katalánským původem. Byli jimi: Juan Francisco Giró (prezident 1852-1853), Francisco Antonio Vidal (prezident 1880-1882, 1886) a Feliciano Alberto Viera Borges (prezident 1915-1919).

27. 2. 2015

Isla Cristina (Huelva)

Během posledních staletí docházelo na Pyrenejském poloostrově k poměrně časté migraci osob za živobytím z Andalusie do Katalánska. Stěhování opačným směrem bylo naproti tomu spíše výjimečné. Zatímco v každém větším katalánském městě tak existuje alespoň jedna "andaluská" čtvrť, na jihu Španělska podobně výrazné katalánské stopy prakticky nenalezneme. Jednou z výjimek je město Isla Cristina nedaleko hranic s Portugalskem.


Dnes dvacetitisícové město se nachází u ústí řeky Carreras, jen 7 km od hranice s Portugalskem. Jeho historie je spojena s aktivitou katalánských rybářů a obchodníků, kteří na počátku 18. století právě v této zóně našli ideální prostředí pro své sezonní aktivity. Tehdy zde ještě žádná vesnička neexistovala, jednalo se spíše o jakýsi improvizovaný tábor. Veliké lisabonské zemětřesení z roku 1755 dosti pozměnilo velký kus atlantického pobřeží na jihu poloostrova, mimo jiné zapříčinilo i vznik ostrůvku, na němž Isla Cristina leží.

O rok později ostrůvek "kolonizovali" právě katalánští obchodníci, kteří se rozhodli zde vystavět malou vesničku tak, aby bylo místo někým obydleno a stráženo po celý rok. Prvním strážcem a tím pádem i obyvatelem se stal Josep Faneca z Mataró. Ten brzy objevil studnu, odkud bral pitnou vodu. Studna se nacházela vedle fíkovníku, a tak nově vznikající osada dostala název La Figuereta. Studna i fíkovník jsou dodnes součástí městského znaku. Záhy se z osady stala vesnice a později dokonce malé městečko, a to především díky přílivu rybářů z Katalánska (hlavně z okolí měst Mataró a Sitges) a Valencie, které později následovali jejich kolegové z nedalekého Portugalska. Do 19. století (tedy po 44 letech existence) vstupovala La Higuereta s 1 000 obyvateli a od roku 1802 se díky královskému dekretu může chlubit administrativními pravomocemi. Roku 1833 má i svůj obecní úřad a o rok později je městečko přejmenováno na aktuální Isla Cristina. Stalo se tak na počest tehdejší španělské královny Marie Kristýny. Připomeňme, že za znalost velké části této historie vděčíme prvnímu místnímu knězi a kronikáři, jímž byl (jak jinak) potomek katalánských přistěhovalců, José Mirabent i SolerObec se v následujících letech neustále rozrůstala. Obyvatelům se vedlo dobře díky významnému přístavu a bohatství místních vod. 

Co se týká katalánského elementu v tomto dnes již typicky andaluském městě, ten je dnes zanedbatelný. Katalánsky se v Isla Cristina přestalo mluvit již po několika generacích, někdy na počátku 19. století, především kvůli vlně portugalských imigrantů. Katalánskou historii obce však připomínají například katalánská příjmení mnoha bývalých starostů i současných obyvatel. Místní také zkomoleně používají některé výrazy pocházející z katalánštiny. Například slova jako acheta  nebo botica*. Více toho ale po Kataláncích na jihu Španělska nezbylo.

Symbol města Isla Cristina (Foto: wikipedia.org)
*Acheta - česky: "kohoutek", katalánsky: aixeta, španělsky: grifo.
  Botica - česky: "obchod", katalánsky: botiga, španělsky: tienda.

20. 2. 2015

Pták tramvaják

Dům s číslem 91 na carrer del Taulat v barcelonské čtvrti Poblenou je již od roku 1932 místem, kam místní chodí hledat rozhřešení dávkovaná v láhvi. Obchůdek s alkoholem zvaný La Licorera je i dnes rodinným podnikem, který si místní oblíbili i z jiného důvodu - La Licorera je totiž domovem jedné z nejzvláštnějších postaviček Poblenou a místem, kde se před půlstoletím zrodila jedna podivná barcelonská historka.

Psal se rok 1957. A z Rovníkové Guiney (v té době ještě španělské kolonie) se vrátil jeden známý majitelů tehdy již zavedeného obchůdku. Z exotických krajů dovezl vpravdě exotický dárek - šedého papouška. Jak už tomu tak u těchto opeřenců bývá, nejsou jen na parádu, nýbrž mají úžasnou schopnost napodobovat vše, co slyší kolem sebe. A tak se i tento papoušek záhy naučil řadu různých slovíček a výrazů používaných notorickými... zákazníky. Nejeden návštěvník, který do Poblenou zavítal odjinud, byl tak překvapen, třímaje v ruce sklenku šampaňského, například náhlým výkřikem: "Vochlasto!"

Papoušek zkrátka (ne)měl ten správný cit pro vhodnou situaci, kdy se svým umem pochlubit. To ale nebyly jediné "potíže", které svým majitelům způsoboval. Za pěkných jarních a letních dní stavěli klec s papouškem ven na sluníčko. Tehdy však ještě před obchůdkem byla konečná tramvaje 36. Jakmile všichni cestující vystoupili, šestatřicítka ve stanici nějakou dobu stála, než se měla vydat na zpáteční cestu. Taková konečná tehdy měla svého výpravčího, který vždy píšťalkou ohlašoval odjezd tramvaje. Tento zvuk šikovného papouška zaujal natolik, že se ho naučil imitovat naprosto dokonale. Tak, že když si výpravčí odskočil do protějšího baru na kafíčko s rumem, milý papoušek neváhal a zapískal. Řidič tramvaje signál uposlechl, rozjel se, a lidé ani nestíhali nastupovat. Tyto incidenty se časem staly jakýmsi pravidlem, až se papouškovi začalo přezdívat El lloro del 36 ("Papoušek z šestatřicítky"). Klec i s jejím obyvatelem pak na nátlak dopravního podniku musela zůstávat jen uvnitř obchodu.

Během let se Lorito, jak mu též přezdívali, stal maskotem celé čtvrti. Jeho slovní přestřelky s klienty či famózní interpretace písničky Most přes řeku Kwai jen umocnily jeho legendu. Papoušek z šestatřicítky totiž žije i po své smrti. Když roku 1992 zemřel, majitelé se ho rozhodli dát vycpat, a tak, bohužel už jen jako neživá dekorace, ze své klece zdraví návštěvníky La Licorera dodnes. 



8. 2. 2015

Slavné barcelonské bordely (I): Madame Petit & La Criolla

Barcelonský Raval byl vždy rájem prostituce. Je tomu tak i nyní, i když dnes zde již chybí jakékoliv kultovní místo. Abychom se dozvěděli, jak to fungovalo v legendárních barcelonských bordelech, musíme se vrátit daleko do první poloviny 20. století...


MADAME PETIT
  
Zaměstnankyně podniku Madame Petit
(Foto: Arxiu Paco Villar)
Dům s číslem 6 na carrer de l'Arc de Teatre nebyl z dálky nikterak nápadný. Malý neonový nápis hlásal prosté "PETIT". Zasvěcení (a že jich bylo!) ale věděli, že průchod pod oním nápisem je zavede do pozemského ráje, kde jim budou splněny i ty nejtajnější a nejperverznější sexuální tužby. Podnik Madame Petit byl jednoznačně tím nejslavnějším bordelem v barcelonské Čínské čtvrti (dnešní Raval). Fungovat začal okolo roku 1888, kdy se v Barceloně konala velkolepá Světová výstava, jež do města přilákala návštěvníky z celého světa. Na své si u Madame Petit přišel každý - vše záleželo jen na penězích. Potkávali se tu dělníci ze Sants, bohémové z Paral·lel i boháči z Pedralbes. 

Obyčejní dělníci se však vzhledem ke svým finančním možnostem museli spokojit s méně půvabnými slečnami, případně měli k dispozici i pár homosexuálních prostitutů. Před bohatšími pány se naopak otevírala široká nabídka nejrůznějších sexuálních fantazií. Oblíbenou službou byla ménage à trois (klasická trojka se dvěma prostitutkami) nebo cama redonda (obří postel, ve které se malé orgie mohlo účastnit 6-8 lidí). Podnik měl také vlastní kinosál, v němž se promítaly pornografické filmy - opět dle libosti klientů - v některých hrály hlavní roli lesbičky, jinde zase zvířata... 
Vítáni u Madame Petit byli fetišisté, milovníci převleků i vyznavači sado-maso. Nekrofilům zase sloužila temná sklepní místnost, které vévodila rakev se čtyřmi dlouhými svícemi. 


Své nejlepší časy prožil podnik Madame Petit především v období 1915-1920 a později ještě ve třicátých letech, kdy se Madame Petit stal takřka obligátní návštěvou pro zahraniční návštěvníky města. Mohl se chlubit úchvatnou erotickou výzdobou hlavního sálu i pokojů a všemožným tehdy představitelným luxusem. Nevěstinec zabíral celou budovu - do horních pater a tamních exkluzivních pokojů vedly soukromé výtahy, níže se nacházela restaurace a podnik disponoval dokonce i malou "klinikou" pro léčbu pohlavních chorob. Ty byly tehdy nevyhnutelné, nicméně Madame Petit byl vyhlášen také svým přístupem k hygieně. Povlečení a ručníky se měnily doslova po každém čísle. A proslýchá se, že vůbec první bidety v Barceloně se nacházely právě zde. V dobách největší slávy tu současně pracovalo přes 50 prostitutek ze všech koutů Evropy a Jižní Ameriky, byť pro svou proslulost mírně převažovaly Francouzky. Zajímavostí bylo užívání vlastních mincí - něco na styl kasina - jimiž se uvnitř platilo a které si každý musel u vstupu zakoupit. 

Dobu největší slávy ravalského bordelu ve svých dílech výrazně ztvárnil francouzský spisovatel Jean Genet*. Ten tehdy v Barceloně na nějakou dobu uvízl a na živobytí si vydělával drobnými krádežemi nebo jako homosexuální prostitut. Madame Petit a případně ještě nedaleký bar La Criolla byly Genetovi pravým domovem. S příchodem občanské války (1936-1939) ale podnik rapidně upadal. Válku sice přežil, ale tentam byl veškerý luxus a nejvybranější služby. Z vyhlášeného bordelu se stala špinavá a zavšivená díra se starými a tlustými děvkami. V roce 1956 Madame Petit definitivně zavírá (stejně jako ostatní podobné podniky ve městě vinou nových frankistických zákonů), aby se ještě na pár let proměnil na penzion Los Arcos (i když v jeho místnostech se pak odehrávalo podobné divadlo, jen s pouličními holkami), avšak na konci let devadesátých jde k zemi i budova samotná. Po nejslavnějším barcelonském bordelu tak dnes kromě mnoha vzpomínek zůstává už jen pár vitráží s erotickými motivy, které byly součástí dekorace a nyní se nacházejí v Museu d'Història de la Ciutat de Barcelona, a dosud nezastavěná proluka v čísle 6 na carrer de l'Arc del Teatre.



LA CRIOLLA
Nedaleko od nevěstince Madame Petit se nacházel další podobně fungující podnik - La Criolla (1925-1938). Sídlil v domě na carrer del Cid, 10 a už z dálky do něj lákal velký červeně blikající neonový nápis, jenž se táhl přes všechna tři patra domu (viz foto dole). Z hlediska tradice sice nemohl ani zdaleka konkurovat Madame Petit, přesto se La Criolla stal na přelomu 20. a 30. let 20. století místem možná ještě extrémnějších sexuálních radovánek. 

Budova, v jejímž přízemí se podnik nacházel, fungovala dříve jako textilní továrna a později jako kancelářská budova. V roce 1908 byla požárem zničena tak, že z ní zůstaly jen obvodové zdi - tehdy došlo k radikální přestavbě a třípatrová budova se proměnila v bytový dům, v jehož přízemí se roku 1925 usídlil "taneční bar" La Criolla. Záhy si získal početnou klientelu a opravdovou slávu si vybudoval v období konání Světové výstavy v Barceloně (1929-1930). La Criolla tehdy návštěvníkům nabízel možnost ponořit se do dekorace ve stylu tropického ráje, zároveň také disponoval malými lóžemi pro bohatší klientelu.

V tomto ohledu tedy opět platilo, že v bordelu docházelo k setkávání mužů všech společenských vrstev, nicméně zde to do jisté míry fungovalo jako divadlo - barcelonská buržoazie a zámožní turisté ze svých lóží pobaveně pozorovali hemžení té největší lůzy na tanečním parketu. Ten kronikáři líčí jako "místo, kde se takřka nedá dýchat - směsici tabáku a potu; stovky lidí se na sebe tlačí, aby pro sebe získali kousek místa". Byl to zkrátka jeden z těch nejulepenějších a nejtemnějších brlohů v Čínské čtvrti. Prakticky obden tu docházelo k hádkám, jež končily střelbou či na nože. La Criolla byl zároveň místem, kde se ukrývala většina zlodějíčků z okolních čtvrtí, a centrem obchodu s drogami (kokain a morfium). Během 30. let to též bylo místo zaslíbené homosexuálům, travestitům a transsexuálům, kteří platícím zákazníkům plnili jakkoliv perverzní fantasie.

Úspěchy baru La Criolla jsou spjaty především s osobou provozního. Tím byl José Márquez Soria, mnohem známější jako Pepe el de La Criolla. Pepe dokázal kšeft řídit ku spokojenosti všech zákazníků. Byl respektovanou osobou v celé čtvrti a jen díky němu časté potyčky nepřerostly nikdy v nic většího, co by mohlo ohrožovat fungování lokálu. Takto pěkně to fungovalo až do února 1936, kdy Pepe odešel, aby si založil vlastní noční podnik. Dlouho se z něj ale neradoval, jelikož temné uličky Ravalu se nakonec staly osudnými jednoho dubnového rána i jemu. Byl zavražděn přímo před číslem 6 v carrer de Santa Madrona, kde v té době žil. Úpadek, podobně jako v případě Madame Petit, uspíšila občanská válka, která vypukla v létě 1936. Z podniku se vytratili boháči, a jedinou klientelou tak zůstala válkou decimovaná spodina. Definitivní tečku za historií La Criolla napsalo fašistické bombardování, které silně zasáhlo právě tuto část Ravalu kvůli nedaleko se nacházejícímu přístavu. 24. září 1938 dopadla jedna z italských bomb i na dům, v němž živořil kdysi proslavený nevěstinec. Kompletně zničena byla obě nejvyšší patra, La Criolla dostal jen částečný zásah, na konec krátké avšak vášnivé historie to ale stačilo. Okolí carrer de Cid dnes vypadá podstatně jinak než před občanskou válkou - domů zasažených bombami zde bylo několik, což po válce vedlo k vzniku nového bulváru Avinguda de les Drassanes.

1931 - La Criolla v dobách své největší slávy
(Foto: barcelofilia.blogspot.com)

* Jean Genet (1910 - 1986). Francouzský spisovatel a básník. Již od mládí se potuloval po Středomoří, z řady zemí byl vyhoštěn. Půl roku života prožil mimo jiné i v Brně. Pobyt v Barceloně byl pro Geneta klíčovým z hlediska inspirace. Své zážitky z Čínské čtvrti plně zužitkoval například ve svých dílech Querelle z Brestu (1947) a Deník zloděje (1949). Dnes ho v katalánské metropoli připomíná po něm pojmenované náměstí, na které vedou obě výše zmiňované "vykřičené" ulice, carrer de l'Arc del Teatre a carrer del Cid

Více informací:


2. 2. 2015

Hanlivé přezdívky Barceloňanů

Soupeření mezi městy je stejně staré jako města sama. K tomu neodmyslitelně patří i hanlivé přezdívky, jimiž obyvatelé jednoho místa nazývají osoby žijící v tom druhém. Stejná situace pak nastává i v případě situace město - vesnice. Takto to funguje kdekoliv na světě, ať už v Horní nebo Dolní Cerekvi, ve Villarriba a Villabajo, mezi Brnem a Prahou a také ve vztahu mezi Barcelonou a katalánským venkovem. Zde jsou tři nejznámější hanlivé přezdívky obyvatel katalánské metropole (a jistě jich existuje mnohem, mnohem víc):

CAN FANGA
Pravděpodobně nejstarší a také nejznámější přezdívka adresovaná obyvatelům Barcelony. Přitom je zajímavé, že právě tato má svůj přesně doložený původ. Vznikla roku 1903 v redakci barcelonského časopisu L'Esquella de Torratxa. Can Fanga v katalánštině znamená něco jako "blátivý dům" a důvod tohoto označení je zcela prozaický. Ještě na počátku 20. století v Barceloně neexistovaly asfaltové silnice ani chodníky. Proto se po každém dešti barcelonské ulice proměnily v blátivou řeku, kvůli níž se hlavním poznávacím znakem obyvatel katalánské metropole staly zablácené nohavice od kalhot. Připomeňme, že v té době ještě stále vznikaly ulice dnešního Eixamplu, tedy připočtěme velkou stavební prašnost apod.

Dnes už ale Can Fanga za nikterak hanlivé označení neplatí, Barcelona tuto přezdívku tak nějak přijala za součást své minulosti. Jeden z barcelonských politiků, Jordi Portabella, dokonce pro deník La Vanguardia připravuje velmi zajímavý pořad o barcelonské historii a legendách nazvaný Històries de Can Fanga.

PIXAPINS
Tato přezdívka se stala populární během poslední třetiny 20. století s tím, jak ve Španělsku/Katalánsku rostl počet aut. Barcelonské rodinky díky tomu v čím dál větším počtu o nedělích vyrážely na výlet na katalánský venkov. Součástí každého takového výletu, nejčastěji na piknik do lesa, byla i nutnost vyřešit malou potřebu - městští výletníci tedy často očůrávali (kat. pixar) nejbližší borovici (kat. pi) či jiný stromek při cestě.

CAMACU/QUEMACO
I tato se bezprostředně týká barcelonských rodin na venkovských toulkách. Lidé z města totiž podle vesničanů mají tendenci neustále žasnout skutečnostmi tak běžnými jako třeba obyčejná kráva či románský kostelík na kopečku. K tomuto žasnutí pak používají zvolání "Què maco!" (česky: "To je ale krásné!") ovšem s lehce přehnanou orientální výslovností (català oriental), kdy předešlá věta zní jako [kamaku]. Tuto přezdívku používají především obyvatelé ze severu Katalánska.