30. 11. 2014

Stávka La Canadenca & Pistolerisme

Období těsně po I. světové válce bylo po celé Evropě charakteristické nejen rozsáhlou změnou hranic a všeobecnou úlevou. V mnoha zemích rychle narůstala sociální nerovnost a z té plynoucí konflikt mezi průmyslníky a dělníky. Velice patrná tato situace byla i v Katalánsku. Španělská neutralita během I. světové války umožnila obrovský ekonomický růst a bohatnutí továrníků a podnikatelů v průmyslově nejrozvinutějších částech země, tedy především v Katalánsku. Do válčící Evropy se skvěle exportovalo, rostl katalánský průmysl a tím pádem se zvyšoval i počet dělníků. Přímo astronomicky rostly i ceny, zatímco platy pracujících krutě stagnovaly. A to vždy zavání průšvihem...

V té samé době pomalu začala růst síla odborů. Největší španělská anarchosyndikalistická odborová organizace CNT (Confederación Nacional del Trabajo) byla založena právě v Barceloně v roce 1910. Veliký nárůst počtu členů organizace zaznamenala během let 1918 a 1919 po kongresu v Sants. To vše sledovali podnikatelé a majitelé továren s patřičnou nevolí a přemýšleli, jak se co nejlépe odborářů zbavit. Za tímto účelem se spřáhli s vojáky, kterým v Barceloně velel Joaquim Milans del Bosch a kteří sehráli důležitou roli ve stávce La Canadenca.


STÁVKA LA CANADENCA   (5. února - 19. března 1919)
V lednu 1919 došlo ve firmě Riegos y Fuerzas del Ebro (což byla dceřiná společnost Barcelona Traction, Light and Power* - firmy se sídlem a kapitálem v Kanadě, odtud také název stávky "La Canadenca") k propuštění 8 zaměstnanců převážně z účetního oddělení kvůli tomu, že odmítli akceptovat snížení platu. 5. února 1919 se za své kolegy postavilo celé oddělení, které vstoupilo do stávky a žádalo jejich opětovné přijetí. Firma se s nimi však nemazala, oddělení nechala vyklidit policií a všechny implikované zaměstnance (okolo 120) propustila. V tu chvíli došlo ke skutečnému střetu. Ke stávkujícím se přidali i zaměstnanci v provozu a 15. února předložili vedení společnosti své návrhy: opětovné přijetí propuštěných zaměstnanců a zvýšení platů. Po dalším odmítnutí ze strany vedení došlo ve firmě k totální stávce. To pro Barcelonu znamenalo docela slušný problém - Riegos y Fuerzas del Ebro totiž zajišťovala výrobu a distribuci elektřiny pro většinu katalánské metropole a okolí. Barcelona tedy ve vteřině zhasla. V ulicích zůstalo více než 50 odstavených tramvají, fabriky přestaly vyrábět.

Španělská vláda uvažovala o vyřešení situace pomocí vojenské síly, avšak to už došlo ke spojení odborářů napříč barcelonskými elektrárnami, vodárnami i plynárnami; stávka se navíc rozšířila i do dalších průmyslových měst jako Sabadell či Badalona. To bylo první velké dělnické vítězství - více než 70% katalánského průmyslu se zastavilo. Podniky se své zaměstnance snažily do práce nahnat vyhrožováním a když ani hrozba masivního propouštění nepomohla, dostala se ke slovu armáda, v jejímž čele stál zmiňovaný Milans del Bosch. 8. března byli všichni dělníci ve věku 21-31 let povoláni jako rezervisté, přičemž dostali na výběr - buď budou pracovat na vojenský rozkaz, nebo skončí ve vězení (tato taktika se již předtím osvědčila v roce 1912 při stávce železničářů). Španělskou vládu pak poněkud šokovalo odhodlání více než tří tisícovek zaměstnanců, kteří si raději vybrali pobyt za mřížemi v pevnosti na Montjuïcu. Ještě ten samý den (8. března) bylo vyhlášeno stanné právo a kontrolu nad městem převzaly vojenské jednotky. Ty si pak musely poradit se stále rostoucí solidaritou stávkujících, jejich síla totiž nepolevovala. Postupně se ke stávce přidaly i ostatní kolektivy (například řidiči tramvají, takže ty pak musely být obsluhovány vojáky samotnými). Barcelonu postihl totální kolaps.

Vláda v Madridu ale nechtěla násilné řešení konfliktu, protože i v jiných částech Španělska v té době došlo k různým stávkám nezávislým na té katalánské. Proto nakonec ke zklamání velitele barcelonské vojenské posádky navrhla smírčí jednání mezi zástupci odborů a zaměstnavatelů. 17. března došlo ke shodě mezi oběma stranami, byť tato shoda znamenala drtivé vítězství stávkujících. Vláda se zavázala propustit na svobodu všechny zavřené stávkující (kromě těch, u nichž probíhal soudní proces), nařídit opětovné přijetí do zaměstnání všech propuštěných, všeobecné navýšení platů, zaplacení dnů ve stávce a, což je z historického hlediska asi nejvýznamnější, měla být ustanovena zákonná osmihodinová pracovní doba. 19. března, 44 dní od vypuknutí stávky La Candenca, tyto podmínky na svém velkolepém shromáždění (přes 20 000 lidí) v barcelonské Plaça de les Arenes odbory přijaly a další den se Barcelona pomalu probouzela z chaosu.

Tak jednoduše to ale neskončilo. Milans del Bosch se sice stáhl z ulic, nicméně odmítl propustit z vězení početnou skupinu dělníků. Továrny navíc dělníkům ustoupit nechtěly, a tak se 24. března obě strany "vrátily na barikády" - propukla generální stávka. Ta byla opět plná výhrůžek ze strany průmyslníků i vojska. I když španělská vláda nakonec vydala dekret, jímž byla ustanovena osmihodinová pracovní doba, nebyl definitivní konec generální stávky (14. dubna) definitivním koncem sporu. Naopak, stávka vše vyhrotila, a tak spolu v následujících několika letech vedly odbory a zaměstnavatelé jakousi studenou válku, která občas přerostla v otevřený konflikt (např. výluka - tedy "stávka" zaměstnavatelů - z přelomu let 1919 a 1920). Tuto situaci posléze de facto vyřešilo až zavedení diktatury v roce 1923. Stávka La Canadenca a následná generální stávka měly též velkou vinu na fenoménu pistolerisme, který se stal symbolem a nechutnou součástí konfliktu třídního konfliktu v Barceloně.

Stávka La Canadenca v ulicích Barcelony, 1919 (Foto: www.sapiens.cat)
PISTOLERISME
Celkově vzato stávka La Canadenca přinesla pracujícím řadu historických úspěchů, například uzákonění osmihodinové pracovní doby (v celém Španělsku), byť ještě dlouhá léta trvalo, než se těmito zákony začala řídit i většina zaměstnavatelů. Přinesla ale také řadu negativních záležitostí. jednou z nich bylo období tzv. pistolerisme (1919 - 1923).

Katalánští průmyslníci tehdy měli celkem tři možnosti, jak potlačit odbory. První z nich byl tlak na místní politiky či vládu - na tomto poli však právě po událostech jara 1919 dosti prohrávali. Další možností byly výluky či pozastavení vyplácení mezd. To bylo pro již tak bídně ohodnocené dělníky značně likvidační. Ještě horší způsob ale skýtala možnost třetí: najmout si bandu pistolníků a věci vyřešit jako na divokém západě. To byl pistolerisme. Společnosti ostatně měly dost prostředků, aby si najaly takové střelce, často vyšinuté veterány z I. světové války. Cílem byli vůdcové syndikátů. Odboráři si to ale nenechali líbit a odpovídali stejným způsobem - vražděním představitelů podplacené policie nebo finančníků samotných. V letech 1919 - 1923 tak v ulicích Barcelony (především ve čtvrtích Raval, Poble Sec, Sant Antoni) probíhá nefalšovaný pouliční boj gangů. Velkou negativní úlohu v celém konfliktu sehrála policie, která vlivem úplatků přecházela očividné zločiny páchané na dělnických předácích, zároveň často zneužívala tzv. "zákon o útěku". Ten uděloval policistům pravomoc střílet po zadrženém, který by se dal na útěk. V praxi však tento zákon zneužívali nechutným způsobem - často zastavili některého z členů CNT kvůli kontrole dokumentů a když mu je poté vrátili, odcházejícího ho střelili.

Toto řádění v ulicích po sobě zanechalo několik stovek mrtvých, často nevinných lidí, kteří se jen ve špatnou chvíli octli na špatném místě. Počet obětí na straně anarchosyndikalistů či dělníků lze počítat na stovky, oběti v řadách průmyslníků a policistů na desítky stejně jako počet mrtvých najímaných pistolníků. Jak již bylo řečeno, toto období skončilo až nástupem neméně brutální diktatury (1923 - 1930) generála Miguela Primo de Rivery.


*Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd. byla založena 12. září 1911 v Torontu (Kanada) Američanem Fredem Strakem Pearsonem. Hlavní ideou společnosti byla výroba a distribuce elektřiny do metropolitní oblasti Barcelony. Postupem času si v katalánské metropoli vytvořila monopolní postavení - kromě vedení elektřiny do domácností a továren provozovala mimo jiné i barcelonské tramvaje nebo příměstské vlaky (Ferrocarrils de Catalunya). Pro Katalánsko byla tato společnost přínosem v tom smyslu, že zde postavila několik důležitých vodních děl pro své elektrárny (Canal de Seròs, Přehrada Sant Antoni, Přehrada Camarasa, Přehrada Terradets). S příchodem občanské války začal pozvolný konec společnosti, nejprve byla kolektivizována, později sice navrácena soukromým majitelům, ale postupně rozprodána kvůli dluhům. Definitivní tečka za historií Barcelona Traction byla napsána roku 1970.


Více informací:

13. 11. 2014

Can Vies a další barcelonské squaty

V minulém článku jsme mluvili a dvou nejznámějších barcelonských squatech, ty však nejsou jedinými v katalánské metropoli. Přehled těch dalších významných je zde:

CAN VIES
V květnu 2014 bezesporu nejslavnější barcelonský squat. Nachází se na ulici Jocs Florals, 40-42. Historie budovy sahá do roku 1879. Původně sloužila pro skladování materiálů při stavbě železničních tratí, které vedou hned vedle, později fungovala jako základna odborářů barcelonského dopravního podniku. V roce 1991 došlo k několika požárům, které byly způsobeny tehdejším konfliktem mezi dopravním podnikem a jeho zaměstnanci. Od té doby budova chátrala až do roku 1997, kdy se do ní kvůli chybějícím společenským prostorám nastěhovala mládež z okolní čtvrti (Sants). Barcelonský dopravní podnik ihned podal žalobu, která se pak v různých obměnách táhla roky. K nařízení vystěhování došlo až v roce 2012. V té době již Can Vies žil svým životem a lidé ve čtvrti si na něj zvykli a dokonce si ho oblíbili.

Nic však nakonec nepomohlo a 26. května 2014 byl Can Vies policií vyklizen a ještě téhož dne se do budovy pustily buldozery. Celý týden pak čtvrtí Sants zmítaly protesty, při kterých hořely kontejnery a došlo na násilné střety protestujících s policií. Po několik dnech byla demolice přerušena, ale moc toho z Can Vies už nezbylo. Okamžitě byla na internetu zahájena sbírka skrz crowdfunding s cílem Can Vies znovu dostavět. V současnosti (konec roku 2014) je další osud budovy i celého sociálního spolku nejasný.

Can Vies před vpádem buldozerů v květnu 2014 (Foto: wikipedia.org)
CAN MASDÉU
Can Masdéu je hotovým palácem barcelonských okupes. Čtyřpatrová budova bývalé nemocnice pro malomocné je schovaná v kopcích pohoří Collserola a je obklopená řadou zahrádek, na nichž si místní obyvatelé pěstují ekozeleninu. Zkrátka ráj pro všechny milovníky ekologie a hipíky - obyvatelé Can Masdéu žijí ve skutečné a soběstačné komunitě v co největším sepětí s přírodou. Budova byla opuštěná od konce 50. let 20. století až do roku 2001, kdy ji obsadila skupinka squaterů.

V soukromé části objektu dnes žije asi 30 osob, velká část budovy funguje jako sociální centrum, které je pravidelně otevřeno i veřejnosti a nabízí různé aktivity, workshopy či knihovní služby. Rozsáhlé zahrady využívají i sousedé z okolí. Jako většina podobných objektů, i na Can Masdéu si "činili nárok" jeho skuteční majitelé, ale neuspěli. Podle všeho budova stále patří jedné z barcelonských nemocnic, která ale nemá peníze na rekonstrukci. Squat pokusila vyklidit policie v dubnu 2002. Policejní "obléhání" trvalo celé tři dny, ale obyvatelé se nevzdali a své místo si uhájili. Posléze došlo i k několika soudům, a ačkoliv jeden z nich v roce 2006 rozhodl ve prospěch nemocnice, právě nedostatek financí k rekonstrukci dovoluje squaterům i nadále Can Masdéu obývat. Hrozna vyklizení budovy se však nad nimi bude vznášet i dál.

RADIO BRONKA
Radio Bronka není přímo squat, nicméně jde o rádio podobného ražení - okupuje určitou frekvenci, na které nevysílá žádné komerční rádio. Funguje již od roku 1987 a bylo také jedním z prvních ve Španělsku, které začalo vysílat po internetu. Lze ho též naladit na 104.5 FM v Barceloně a okolí. Vzniklo coby součást sociálního hnutí v barcelonské čtvrti Roquetes. Programová i hudební náplň odpovídá stylu okupes

CASAL POPULAR DE GRÀCIA
Dnes už neexistující sociální centrum, které bylo oficiálně squatem od února 2002 až do 8. dubna 2013, kdy policie objekt násilně vyklidila. Casal Popular de Gràcia se nacházel na rohu ulic Ros de Olano a Torrent de l'Olla. Šlo o jeden z nejznámějších squatů ve čtvrti, kde jich je plno. Casal byl znám pořádáním častých kulturních akcí, svým způsobem se účastnil i každoroční Festa Major de Gràcia. Po jeho vyklizení došlo v ulicích Gràcie k protestnímu pochodu, který skončil výtržnostmi.

Více informací:

12. 11. 2014

Okupa @ Park Güell

Především během posledních 20 let se Barcelona stala jedním ze světových center squattingu (ve španělštině i katalánštině: "okupa"). Faktem je, že právě katalánská metropole je k něčemu takovému jako stvořena, protože její ulice jsou plné opuštěných bytů a domů, které nikdo nevyužívá třeba desítky let. Obsazení a usazení se v cizím majetku navíc usnadňuje poměrně benevolentní španělská legislativa. Každopádně je třeba mít na paměti, že ne vždy je squat doupětem feťáků a jiných životních ztroskotanců. I v Barceloně je jich mnoho, které fungují jako úspěšná kulturní či sociální centra, a poskytují tak vyznavačům alternativního stylu života potřebný prostor. Dva takové legendární squaty se nacházejí jen pár kroků od slavného Parku Güell.

KASA DE LA MUNTANYA
Kasa de la Muntanya zaujme snad každého, kdo se do Parku Güell vydá po ulici Av. del Santuari de Sant Josep de la Muntanya. Číslo 33 upoutá už zdálky spoustou graffiti, případně černými vlajkami squaterského hnutí. Jde o skutečnou anarchistickou pevnost jen kousíček od jednoho ze symbolů turistické Barcelony. Stavba pochází z roku 1909. Zasloužil se o ni Eusebi Güell, který chtěl mít poblíž tehdy rezidenční čtvrti policejní kasárny kvůli větší ochraně před protestující lůzou. Tento účel také budova plnila až do roku 1983, kdy ji Guardia Civil opustila po sérii drobných útoků ze strany tehdejší katalánské teroristické organizace Terra Lliure. Budova zůstala ve vlastnictví španělského ministerstva vnitra (později přešla pod ministerstvo financí), avšak jako nevyužívaná začala chátrat. 11. listopadu 1989 byla Kasa de la Muntanya  obsazena skupinkou asi sedmi okupes, jejichž počet se po měsíci rozrostl asi na 30. Během let se ze squatu stalo důležité kulturní a sociální centrum, které disponuje společenskými místnostmi, dílničkami, jídelnou či tělocvičnou otevřenými pro své návštěvníky.

Až do roku 1997 stavba poskytující takřka 1 000 m2 nikoho z vlastníků příliš nezajímala, pak ministerstvo začalo přemýšlet, jak se squaterů zbavit. Jenže dosud příliš neuspěli. V posledních 15 letech Kasa de la Muntanya čelila několika snahám o vystěhování. Tyto snahy často končili skutečnou pouliční bitvou mezi policií a okupes (2001), nicméně původně policejní a nyní anarchistická pevnost byla svými obyvateli vždy ubráněna. Dům je navíc památkově chráněný. V listopadu 2014 oslavila Kasa de la Muntanya své 25. výročí vzniku. Za tu dobu se stala nejrespektovanějším a asi i nejemblematičtějším squatem nejen v Barceloně, nýbrž na celém Pyrenejském poloostrově.  V prosinci 2014 (asi jako dárek k 25. výročí) byla Kasa de la Muntanya poctěna rozsáhlou policejní razií. Několik stovek policistů údajně hledalo osoby spjaté s "anarchistickým terorismem". Celkem 11 lidí nakonec bylo po zásahu v různých částech Španělska posláno do vazby. Život v Kasa de la Muntanya však běží dál.

Kasa de la Muntanya (Foto: www.abc.es)

BLOKES FANTASMA
Na následujících fotkách si určitě i vy vzpomenete na výhled z Parku Güell. Squat Blokes Fantasma se totiž nachází přímo pod ním (Av. Coll del Portell, 59) ve čtvrti La Salut. Nemá sice takovou tradici jako Kasa de la Muntanya, avšak díky legendárnímu nápisu "Okupa y resiste" na střeše se stává již dlouhá léta nedílnou součástí fotoalb z Barcelony a díky tomu jde o rozhodně světově nejproslulejší barcelonský squat. Blokes Fantasma tvoří bytový blok, jenž byl po dlouhá léta jen schátralou ruinou plnou krys a injekčních stříkaček, ze které zloději kovů odnesli, co jen se dalo. Současní obyvatelé tak měli na začátku k dispozici jen čtyři stěny a střechu, zbytek byl na nich. V domě bydlí celé rodiny i s dětmi. Dole se nachází oblíbený alternativní klub/bar. Obyvatelé již několikrát čelili hrozbě vystěhování, vždy se za ně ale postavila celá čtvrť. "Okupa y resiste" tak snad ještě dlouhá léta bude součástí mnoha dovolenkových alb z Barcelony.

Blokes Fantasma, 2011
Blokes Fantasma, 2011
Více informací:

8. 11. 2014

Katalánské hymny (II) - Cant de la Senyera

Cant de la Senyera je další nesmírně důležitou katalánskou národní písní. I když oficiálně je katalánskou hymnou Els Segadors, Cant de la Senyera je takřka na stejné úrovni, minimálně co se symbolické roviny týče. V průběhu 20. století obě hymny "soupeřily" o popularitu a na důležitých katalánských akcích se hrály společně. A je tomu tak dodnes, o čemž svědčí například video z letošní manifestace 11. září, které naleznete na konci článku.

Cant de la Senyera je však především hymnou katalánské vlajky. Autorem textu této písně je velký katalánský básník Joan Maragall, hudbu složil Lluís Millet. Svou premiéru měla Cant de la Senyera v roce 1896. Tehdy ještě jako hymna pěveckého souboru Orfeó Català, nicméně brzy začala být píseň vnímána jako hymna katalánská. Proto také byla po občanské válce zakázána podobně jako ostatní katalánské symboly.

Tato hymna se navíc stala symbolem prvního většího vítězství katalanismu v období frankismu. Došlo k němu 19. května 1960 v barcelonském Palau de la Música Catalana u příležitosti koncertu sboru Orfeó Català. Tento koncert měl připomenou sté výročí narození výše zmiňovaného básníka. Logicky tak byla snaha o to, aby mohla zaznít i Cant de la Senyera, která dříve symbolicky končila každé vystoupení Orfeó Català. To ale frankistická vláda nakonec zakázala. Hned při zahájení koncertu se na protest zvedla skupinka mladých lidí a Cant de la Senyera zazněla alespoň v jejich podání... Protest si vyžádal několik zatčených a následně i dlouhé měsíce ve vězení, nicméně jednalo se o velké morální vítězství, jež navíc nastartovalo budoucí politickou kariéru jednoho z protestujících, Jordiho Pujola, katalánského premiéra v letech 1980 - 2003.

Tato neoficiální katalánská hymna je dnes nedílnou součástí každoročního koncertu Orfeó Català. V posledních letech se i zde projevuje velká touha po nezávislosti, a tak se v publiku i ve sboru samotném místo klasické senyery (katalánské vlajky) objevují estelady, které symbolizují právě touhu po nezávislosti. Ostatně, (ne)tradiční atmosféra posledních let v Palau de la Música Catalana je patrná na následujícím videu. 




 CANT DE LA SENYERA

(Tornada):
Al damunt dels nostres cants
aixequem una Senyera
que els farà més triomfants.

Au, companys, enarborem-la
en senyal de germandat!
Au, germans, al vent desfem-la
en senyal de llibertat!
Que voleï!
Comtemplem-la, en sa dolça majestat!

(Tornada)

Oh, bandera catalana!,
nostre cor t'és ben fidel:
volaràs com au galana
pel damunt del nostre anhel:
per mirar-te sobirana,
alçarem els ulls al cel.

(Tornada)

I et durem arreu enlaire,
et durem, i tu ens duràs:
voleiant al grat de l'aire,
el camí assenyalaràs.
Dóna veu al teu cantaire,
llum als ulls i força al braç.

(Tornada)



 PÍSEŇ VLAJKY

(Refrén):
Nad naším zpěvem
vztyčme Senyeru (vlajku)
která jej ještě více proslaví.

Honem, přátelé, vztyčme ji
na znamení bratrství!
Honem, bratři, rozviňme ji ve větru
na znamení svobody!
Ať vlaje!
Pozorujme ji v celé její majestátnosti!

(Refrén)

Ó, katalánská vlajko!,
naše srdce jsou ti věrná:
elegantně jako pták proletíš
nad naším vroucím přáním:
abychom na tebe pohlédli ve vší svrchovanosti,
pozvedneme oči k nebi.

(Refrén)

Vždy tě poneseme hrdě vztyčenou,
poneseme tě a ty nás:
vlající dle vůle větru,
ukážeš nám cestu.
Dej hlas, tomu kdo zpívá,
světlo v očích a sílu paže.

(Refrén)



7. 11. 2014

Katalánské hymny (I) - Els Segadors

Els Segadors je oficiální katalánskou hymnou od 25. února 1993. Původ této písně ale sahá až do 17. století, do války v Katalánsku známé jako Guerra dels Segadors (Válka ženců*, 1640-1652). Španělsko se v 17. století silně zapojilo do Třicetileté války. Zapojit se však chtělo se spoustou nedobrovolných katalánských branců a katalánským kapitálem. Katalánsko navíc své území muselo poskytnout jako základnu pro španělské vojáky, kteří bránili hranice před Francouzi (a mezitím drancovali katalánský venkov). Trpělivost Katalánců nakonec přetekla, a tak v roce 1640 vypuklo tzv. "povstání ženců".

Právě z té doby pochází lidový popěvek, který stál u zrodu dnešní oficiální katalánské hymny. Ačkoliv se zachovalo i několik verzí tohoto původního popěvku, současná hymna se jimi jen lehce inspirovala a je považována za mnohem političtější. Poněkud věrnější originálu ze 17. století je současná hudba. Tu složil v roce 1892 barcelonský skladatel a pianista Francesc Alió (1862-1908). Text hymny pochází z roku 1899 a jeho autorem byl básník Emili Guanyavents (1860-1941).

Katalánská hymna může působit majestátně i dosti ponuře. Výše uvedenými událostmi inspirovaný text zase může některým posluchačům připadat poněkud agresivní, přeci jen například ve srovnání s vodou hučící po lučinách, bory šumícími po skalinách a zemským rájem na pohled má katalánská hymna bojovnější ladění. Více o historii Els Segadors v dokumentu TV3: Bon cop de falç. La història de l'himne. Katalánskou hymnu si můžete poslechnout na níže uvedeném odkazu.



Catalunya triomfant,
tornarà a ser rica i plena.
Endarrere aquesta gent
tan ufana i tan superba.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Ara és hora, segadors.
Ara és hora d'estar alerta.
Per quan vingui un altre juny
esmolem ben bé les eines.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Que tremoli l'enemic
en veient la nostra ensenya.
Com fem caure espigues d'or,
quan convé seguem cadenes.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!



Katalánsko vítězné,
bude opět bohaté a celé.
Zpátky, lidé
tak domýšliví a pyšní.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Teď je čas, ženci.
Teď je čas být na pozoru.
Abychom, až znovu přijde červen,
dobře nabrousili nářadí.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Ať se nepřátelé třesou,
když zahlédnou naši zástavu.
Porážíme zlaté klasy,
když třeba, rozsekneme okovy.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!


*Ženci = lidé, kteří žnou/sekají trávu či obilí pomocí srpů apod.