30. 9. 2014

Časopisy Quatre Gats a Pèl & Ploma

Před nějakou dobou jsme tu měli článek o legendárním podniku Els Quatre Gats, v němž se na přelomu 19. a 20. století scházeli katalánští umělci a intelektuálové. Celý podnik byl tak trochu inspirován slavnější pařížskou kavárnou Le Chat Noir. Inspirace ale byla v mnoha detailech důkladná, o čemž svědčí i dva přední časopisy katalánského modernisme - Quatre Gats a Pèl & Ploma.

QUATRE GATS
Pařížská Le Chat Noir totiž po několik let vydávala svůj vlastní časopis, jehož hlavním záměrem byla větší propagace kavárny. Tím se inspiroval i majitel Els Quatre Gats, Pere Romeu. Romeu založil časopis Quatre Gats právě s ohledem na větší prestiž, kterou to podniku mělo přinést. O chod periodika se starali dva pravidelní štamgasti - Ramon Casas měl na starosti výtvarnou stránku věci, zatímco Miquel Utrillo se staral o texty. Quatre Gats se zároveň stal výbornou platformou pro známé i začínající umělce, protože jim umožňoval publikovat texty či ilustrace. Byl to týdeník, každé vydání sestávalo ze čtyř stran. Dlouhý život však Quatre Gats neměl. První číslo vyšlo v únoru 1899, poslední (č. 15) spatřilo světlo světa 25. května toho samého roku. I přesto se časopis stal důležitým referentem celého katalánského modernisme. S jeho zánikem se navíc zrodil časopis ambicióznější a poněkud trvalejší: Pèl & Ploma.



PÈL & PLOMA
S koncem Quatre Gats vlastně až k tak velké změně nedošlo. Hned 3. června 1899 vyšlo první číslo Pèl & Ploma ("Štětec a pero"), které se od předchozího periodika příliš nelišilo. Časopis změnil vedení - tentokrát byl exkluzivní záležitostí Ramona Casase a Miquela Utrilla. Casas časopis financoval a staral se o drtivou většinu ilustrací, zatímco Utrillo měl na starosti veškeré texty. Ramon Casas sledoval vydáváním Pèl & Ploma především dva cíle. Tím prvním bylo dostat na katalánský trh časopis, který by se podobal co nejsvobodnějším uměleckým periodikům, jež tehdy vznikala ve Francii či v Anglii. V celém Španělsku nic takového neexistovalo, protože umělci často neměli dostatečnou volnost kvůli závislosti na editorovi/majiteli časopisu. Jelikož zde byl majitelem a sponzorem právě Casas, takové problémy odpadly. Zároveň katalánský malíř časopis využil jako propagaci vlastních děl, jelikož jen občas se na stránkách Pèl & Ploma objevovaly ilustrace ostatních katalánských umělců té doby. Casas si od toho sliboval více zakázek a větší proslulost. Většina textů byla v katalánštině, často se ale objevovaly články ve francouzštině či španělštině.

Historie časopisu se dá rozdělit do tří etap. V etapě první (čísla 1 - 44) se jeho podoba ani formát příliš nelišily od Quatre Gats a časopis stále vycházel jako týdeník. Od čísla 45 (duben 1900) vycházel jako čtrnáctideník. Radikální změna přišla až ve třetí etapě (od čísla 77, červen 1901), kdy se z Pèl & Ploma stává měsíčník, prezentuje se v luxusnějším vydání a počet stránek vzroste na 32. Celkem vyšlo 100 čísel Pèl & Ploma, poslední v prosinci 1903. Miquel Utrillo pak od února 1904 vydává časopis Forma, který je historickým pokračovatelem obou předchozích. Celkem vyjde 26 čísel, poslední roku 1908. 


8. 9. 2014

Meritxell

Meritxell je malinká vesnička v andorrské farnosti Canillo. Dohromady má jen něco okolo 60 stálých obyvatel, přesto z ní dávná legenda udělala nejdůležitější poutní místo celého knížectví...

LEGENDA O PANNĚ MARII MERITXELLSKÉ
  
Mare de Déu de Meritxell
(Foto: www.santuariodemeritxell.com)
Podle legendy kdysi dávno jednoho tříkrálového večera procházel kolem vesničky Meritxell pastýř, který mířil do nedalekého Canilla na mši. Cestou si povšiml kvetoucího keře šípkové růže. Na zemi pod oním keřem ležela nádherná dřevěná soška Panny Marie. Pastýř ji zvedl a opatrně donesl do Canilla, kde bylo okamžitě rozhodnuto, že sošku prozatím umístí na oltář a někdy v budoucnu jí vystavějí kostel. Když ale druhého dne ráno kostelník odemkl, Panna Marie zmizela...

Nalezli ji opět pod stejným růžovým keřem, na jehož místě dnes stojí meritxellská svatyně. "Jde o boží znamení. Když Panna Marie nechce být v Canillu, je to proto, že by byla ráda v našem kostele," řekli si lidé ze sousední farnosti Encamp. Další noc tedy soška strávila uzamčená na oltáři kostela v Encampu a opět měla přislíbeno, že na její počest encampští vybudují kostel nový. Ráno se však opakovala opět ta stejná historie. 

Sošku nalezli znovu pod tím samým keřem. Půda kolem keře navíc byla bez jediné vločky sněhu, ačkoliv předchozí noc se údolím prohnala pořádná vánice. "To byl zázrak," shodli se následně obyvatelé Canilla i Encampu a pochopili, že přesně zde, v Meritxell, se nachází místo, kde si soška Panny Marie přeje dlít. Společnými silami zde pak postavili malý románský kostelík zasvěcený právě Panně Marii Meritxellské. Ten je tu dodnes.

Stará svatyně Mare de Déu de Meritxell po požáru v roce 1972
(Foto: www.santuariodemeritxell.com)
Ačkoliv tato legenda není nikterak datovaná, pravděpodobně má svůj původ v 11. nebo 12. století - minimálně zmiňovaná dřevěná soška Panny Marie pochází ze století dvanáctého, navíc první písemnou zmínku o vesničce Meritxell máme z 8. ledna 1176. 
Tato původní soška si u Andořanů během staletí získala obrovskou popularitu, díky čemuž bylo vytvořeno hned několik dokonalých kopií. Naštěstí. V noci z 8. na 9. září 1972 totiž kostelík i se vším uvnitř vyhořel. Opravený je dnes součástí moderního areálu svatyně, jenž byl slavnostně inaugurován roku 1976 a jehož autorem je slavný katalánský architekt Ricard Bofill.

Panna Marie Meritxellská (Mare de Déu de Meritxell) je oficiálně patronkou Andorry od roku 1873. A od roku 1921 je 8. září (což je dle tradice den narození Panny Marie) v Andoře státním svátkem. K danému dni se datuje i vznik andorrské státní hymny, která na legendu o Mare de Déu de Meritxell odkazuje. Název vesničky Meritxell* a jeho pozdější popularizace právě díky sošce Panny Marie zapříčinily i skutečnost, že se z Meritxell stalo velice oblíbené dívčí jméno po celé katalánsky mluvící oblasti. 

Nová svatyně Mare de Déu de Meritxell
(Foto: www.santuariodemeritxell.com)
*"Meritxell" je podle katalánského filologa Joana Corominese zdrobnělina slova merig, apokopa latinského meridiem (=poledne). Pastýři tak nazývali pastviny, které byly příznivě otočeny ke slunci.