31. 8. 2014

Avinguda de la Llum

Avinguda de la Llum (česky: Světelná třída) byla barcelonská podzemní obchodní galerie fungující v letech 1940 - 1990. I když i časy její největší slávy jsou dnes již dávno zapomenuty, tato podzemní ulice, která byla ve své době regulérně zanesená i na mapě Barcelony, se dodnes nachází v jednom z podzemních pater pod ulicí carrer de Pelai, hned vedle náměstí Plaça de Catalunya. Byla první obchodní galerií svého typu v Barceloně i v Evropě.
Avinguda de la Llum v dobách své slávy (Foto: La Vanguardia)
Samotný podzemní tunel, v němž byla později vybudována Avinguda de la Llum, existuje již od konce 20. let minulého století, kdy pod povrchem Plaça de Catalunya panoval čilý stavební ruch. Bylo totiž třeba propojit jednotlivé linky metra a příměstských vlaků pro jejich lepší návaznost. Výsledkem propojování obou linek byl složitý systém tunelů pod centrálním barcelonským náměstím (složitý dodnes). Prostor pozdější Avinguda de la Llum se zrodil již při první etapě změn (1926 - 1929), kdy pod zmiňovanou carrer de Pelai vznikl dvoupatrový vestibul, jehož první patro bylo již tehdy rezervováno pro pozdější komerční využití a jehož druhé patro sloužilo jako nová stanice vlaků, které mířily do Sarrià a dále směrem do Sant Cugat.

Veškeré větší plány pak přerušila občanská válka (1936 - 1939), nicméně ihned po jejím skončení došlo k oživení myšlenky komerčního využití skvěle umístěného prostoru. Promotérem projektu Avinguda de la Llum byl Jaume Sabaté Quixal, jemuž se podařilo získat všechna povolení, a tak v půlce léta 1940 zahájil velkou úpravu předem připraveného prostoru. Slavnostní otevření první podzemní obchodní galerie v Evropě se odehrálo 30. října 1940. Vzhledem k zoufalé ekonomické situaci v poválečném Španělsku byl skoro zázrak, že veškeré práce trvaly necelé 4 měsíce. Celý projekt stál 30 milionů peset a galerie počítala s více než šedesátkou obchodů včetně několika barů, kinosálu a výstavních prostor.

Celá 40. a 50. léta 20. století pak byla ve znamení obrovské popularity podzemní nákupní galerie. Avinguda de la Llum se stala obchodním korzem číslo 1 nejen u samotných obyvatel Barcelony; oblíbili si ji i návštěvníci katalánské metropole. Galerie záhy pronikla do městských map i průvodců a fungovala jako skutečná ulice se všemi náležitostmi. Galerií denně proudilo přes 60 000 lidí. Největší oblibě se těšily především obchody s hodinkami, šicími stroji či ostatní elektronikou. Nechyběly však ani služby jako pošta či telegraf. V jednom z lokálů si dokonce jedna barcelonská rozhlasová stanice zřídila své studio. Díky velkému úspěchu Avinguda de la Llum se po celá 50. léta nemluvilo o ničem jiném než o rozšíření projektu a vzniku tzv. Ciutat Subterrànea de la Llum (česky: Podzemní světelné město). Celé podzemní město plné obchůdků, barů či kulturních prostor mělo vzniknout v samotném srdci Barcelony a propojit širokými podzemními bulváry tři barcelonská centrální náměstí - Plaça de Catalunya, Plaça de la Universitat a Plaça d'Urquinaona. Rozhodně by bylo zajímavé představit si takovou podzemní Barcelonu... Zůstalo však jen u snů. Podzemní město v takovém rozsahu pod Barcelonou nakonec nevzniklo kvůli nedostatku investorů, navíc i sláva samotné Avinguda de la Llum začínala kvůli nevyjasněným vlastnickým poměrům od 60. let pomaličku upadat.

Počet denních návštěvníků se tehdy snížil na 40 000 a pomalu se začal vytrácet i dřívější glamour. Galerie sice ještě stále uchvacovala svým nasvícením, ovšem složení obchodů se postupem času měnilo - nyní převládaly spíše krámky se zbožím pro nižší střední třídu.

V 70. letech Avinguda de la Llum začínala pomalu žít už jen ze své vlastní podstaty. Kvůli stále nevyjasněným majetkovým poměrům se do podzemní galerie vůbec neinvestovalo, a tak se čím dál častěji začalo projevovat neúprosné působení času. Ani vnější údržba nefungovala, takže kdysi ta nejvíce fashion obchodní třída v celé Barceloně se rázem stala útočištěm bezdomovců, opilců, prostitutek a jiných podivných existencí. Úpadek pokračoval i v průběhu 80. let, kdy Barcelona pomalu začala snít svůj olympijský sen. Z Avinguda de la Llum se stala spíše ulička hrůzy a z původních 68 obchodů jich do té doby přežilo jen něco málo přes 30, většinu z nich ale tvořily jen zaplivané bary a kulečníkové herny. Postupnou dekadenci skvěle ukazuje i příklad místního kina. Kino na Avinguda de la Llum otevřelo na počátku roku 1943 a jeho vůbec první projekce byly věnovány dílům Walta Disneyho. I poté se kino zaměřovalo především na dětské publikum. Chátralo však spolu se zbytkem galerie, a tak do něj chodilo méně a méně lidí. Poslední 4 roky svého fungování (1988 - 1992) se skutečně stylově přizpůsobilo nové dekadentní klientele obchodní pasáže - z kina se stala tzv. Sala X, tedy místo kde se promítají pornofilmy. Tím posledním pak byl film El placer entre las nalgas promítaný 22. listopadu 1992. Skutečně pikantní tečka za historií Avinguda de la Llum...

Jediná barcelonská podzemní ulice byla definitivně uzavřena roku 1990, 50 let po její slavnostní inauguraci. Další dva roky ještě jako poslední fungoval zmiňovaný kinosál pro dospělé, avšak poolympijská Barcelona definitivně smazala jakékoliv stopy po své bývalé výstavní třídě*. V roce 1998 byla na Plaça de Catalunya postavena budova El Triangle. V jejím suterénu dnes můžeme narazit na to, co zbylo z Avinguda de la Llum. Část bývalé obchodní pasáže totiž posloužila jako základy pro zmiňovaný El Triangle, takže pokud se v tomto obchodním centru dnes procházíte po prodejně Sephora, vězte, že kráčíte místem, které kdysi dávno bylo tou nejoriginálnější obchodní galerií v Evropě. Důkazem budiž ony pruhované sloupy, poslední odlesk pasáže Avinguda de la Llum.

Dnešní pozůstatky Avinguda de la Llum  - obchod Sephora
v nákupním centru El Triangle (Foto: neokunst.wordpress.com)
Více informací...

*Veliký kinosál zůstal v majetku společnosti FGC (Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya), která v něm občas pořádá výstavy - naposledy si v něm roku 2013 připomínala 150. výročí vlakového spojení Barcelony a Sarrià. V roce 2014 se začalo uvažovat o novém využití poměrně zachovalého sálu - ve hře je i obnovení kinematografické tradice, i když úpravy nutné pro splnění všech bezpečnostním norem současných kinosálů by znamenaly solidní investici. Podle deníku La Vanguardia (21/07/2014) však má FGC se zbývajícími prostory Avinguda de la Llum velké plány, a tak existuje šance, že v průběhu let 2015 - 2016 se jim dostane (staro)nového využití.

28. 8. 2014

La Tomatina

Ne všechny katalánské tradice mají za sebou staletou historii. Typickým příkladem budiž La Tomatina, největší rajčatová bitva na světě a jedna z nejproslavenějších valencijských tradic, jež se v roce 1945 zrodila v městečku Bunyol. I přes svou relativně krátkou historii však již stihla projít bouřlivým vývojem, přičemž přišla o své lokální kouzlo a posunula se do komerčnější roviny.



Všechno začalo poslední srpnovou středu roku 1945 (dodnes tak La Tomatina má proměnlivé datum, vždy se ale koná poslední středu v srpnu). Bunyol v těch dnech pravidelně slaví svou festa major a od všeobecného veselí tu paradoxně nebývá daleko ani k hádkám či různým klukovinám. A právě jedna taková stála u zrodu pozdější rajčatové bitvy, kterou musela rozehnat až Guardia Civil. Tak vznikla tradice. V následujících letech se scénář opakoval - poslední srpnovou středu se hlavní náměstí v Bunyolu proměnilo v bitevní pole, které dříve či později násilně vyklidili příslušníci Guardia Civil.

I když snahy o zlegalizování této zábavy tu byly již od počátku 50. let, avšak povedlo se to až po několika letech snahy. K velké změně došlo od roku 1980, kdy se organizace ujala radnice, a tak se z původně undergroundové akce stal oficiálně hlavní tahák bunyolských oslav. V té době La Tomatina postupně začala pronikat i do španělských a posléze světových zpráv. Desetitisícové městečko na západ od Valencie se brzy mezinárodně proslavilo. Každoročně též stoupal počet návštěvníků, především těch zahraničních. V roce 2012 dosáhla La Tomatina pravděpodobně svého rekordu, kdy rajským peklem prošlo více než 50 000 účastníků. Kvůli narůstající masifikaci došlo od roku 2013 k několika omezením. Těmi hlavními je limitovaná kapacita a komercializace slavnosti. Od roku 2013 si totiž své místo v bunyolských ulicích musíte předplatit. Pro letošní rok (2014) se prodalo něco přes 17 000 vstupenek v hodnotě 10 € - místní (zatím?) neplatí nic.

Klasickým rysem aktuálních oslav je i převaha zahraničních účastníků bitvy. Stovky Australanů, Britů či Japonců v posledních letech dodávají rajčatovým bojům nejen specifickou atmosféru, nýbrž se snaží i o další vývoj tradice započaté před 69 lety - standardem se pomalu začínají stávat i různé kostýmy, letošním hitem byly například Strážci vesmíru. La Tomatina se v posledních letech díky své mezinárodní slávě (do zpráv se dostává pravidelně i v ČR) stala inspirací pro podobné rajčatové bitvy například v asijských či latinskoamerických zemích. Vzhledem k současným měřítkům se ale La Tomatina stává i častým terčem kritiky. Přeci jen, 150 tun rajčat by se jistě dalo využít smysluplněji vzhledem hladu, který panuje v jiných zemích světa. Jako vždy i zde platí: jeden obrázek vydá za tisíc slov, proto se do atmosféry bunyolských oslav La Tomatina můžete ponořit v následujícím videu.



Více informací:

24. 8. 2014

Sant Adrià de Besòs: Město tří komínů

Bydlet v Sant Adrià de Besòs většinou není důvodem k vychloubání se. Je pravdou, že Barcelona je vlastně hned vedle - někde stačí jen přejít na druhou stranu ulice - ale i tak život v této části barcelonské metropolitní oblasti rozhodně není součástí "katalánského snu". Město Sant Adrià de Besòs však rozhodně není jen jedním z mnoha fádních sídlištních měst v barcelonské konurbaci. K tomu všemu má i svou vlastní - občas lehce svéráznou - osobnost...

Pedro Moreno Meyerhoff - Las afueras XII (La Catedral), 1994
(Foto: L'Avenç, 2007)
Tak jako řada jiných katalánských měst i Sant Adrià se může honosit tisíciletou historií. Malá vesnička tu kdysi vznikla okolo kostela, o němž máme první zmínky z roku 1012. Díky blízkosti řeky Besòs tu od dávných časů stály mlýny, jinak se Sant Adrià ve středověku proslavilo především jako místo, kam utíkali barcelonští biskupové, když v katalánské metropoli zuřila morová epidemie. I přsto Sant Adrià nikdy nebylo rájem na zemi. Vesničku několikrát vyplenila a následně srovnala se zemí nepřátelská vojska při svých nájezdech na Barcelonu (například roku 1114 muslimové a 1697 pro změnu Francouzi), jindy zase obec prohrála svůj odvěký zápas s mořem. A ačkoliv alespoň během století osmnáctého zóna zažila poměrně klidný čas prosperity, tradiční ničivou silou na Sant Adrià dopadly napoleonské války.

S takovou historií není divu, že ani Ildefons Cerdà ve svém plánu rozšíření Barcelony se Sant Adrià počítal jen jako se zelenou zónou určenou tak maximálně k vybudování městského parku. Do počátku 20. let minulého století tak Sant Adrià de Besòs bylo takovou malou zemí nikoho na barcelonské periferii. Právě na takových místech se ale často usazují přistěhovalci a právě tehdy se Barcelona s jednou takovou imigrační vlnou vyrovnávala. Například na samotném dnešním pomezí mezi Sant Adrià a Barcelonou existoval rozsáhlý slum Camp de la Bota. Další tisíce imigrantů z ostatních částí Španělska do Barcelony přicházely v 50. letech. Právě tehdy se katalánská metropole začala výrazně rozrůstat směrem k okolním městům, která předtím ještě nestačila pohltit. Důsledkem mohutné urbanizace byl i náhlý růst Sant Adrià de Besòs, které se stalo místem, kde skončila většina vystěhovalců z chudinských čtvrtí/slumů po celé Barceloně (Camp de la Bota, Pequín, Can Tunis, Montjuïc).

Jak si tedy lze představit, město s aktuálně takřka 35 000 obyvateli prožilo dosti bouřlivou historii, která však za sebou nenechala mnoho památek. S nepříliš velkou nadsázkou se povídá, že nejstarší památkou, kterou v Sant Adrià naleznete, jest gotický portál, jenž poněkud surrealisticky zdobí jednu z příjezdových komunikací vedoucích do města. Ani ten ale není původní. Patřil totiž k jednomu karmelitánskému klášteru v barcelonském Ravalu. Klášter byl roku 1873 zbourán a zachráněný kamenný oblouk se díky jedné šlechtické rodině dostal až k řece Besòs. I Sant Adrià se tedy řadí do exkluzivní společnosti evropských měst, které se mohou pochlubit vlastním vítězným obloukem...

Dvě největší dominanty Sant Adrià de Besòs (2008)
Jak už jsme se zmínili na začátku, Sant Adrià de Besòs je místem s osobností. Nemluvíme nyní o "ukradeném" vítězném oblouku, město totiž disponuje dvěma skutečnými zdroji inspirace, o jakých se pařížským či jiným básníkům ani nezdálo.

LA MINA
Tak se kdysi jmenovala malá studánka, k níž si obyvatelé Barcelony chodívali odpočinout od ruchu velkoměsta. Dnes se na přibližně stejném místě jedno takové velkoměsto tyčí. La Mina je dnes jednou z největších čtvrtí Sant Adrià, ačkoliv vzhledem k jejímu umístění na jih od řeky Besòs si dodnes řada lidí myslí, že jde o čtvrť barcelonskou. Sídliště skládající se ze zhruba dvaceti bloků a celkem 2 700 bytů se začalo stavět na konci 60. let minulého století a v roce 1975 tu na ne zcela dokončeném staveništi bydlelo zhruba 15 000 lidí - většina přesunutá sem z různých okolních slumů. Sociální profil obyvatelstva učinil ze sídliště La Mina nejen jedno z nejživějších a nejrušnějších, nýbrž také jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v celém Španělsku. Asi největší slávu v tomto ohledu získal jeden z místních rezidentů, bájný delikvent "El Vaquilla". Po celá 80. léta byla La Mina synonymem pro zločin ve vší možné podobě. I když dnešní La Mina má do té legendární pěkně daleko, stále platí za jednu z nejhorších čtvrtí v celé metropolitní zóně a bydlet tu je takříkajíc za trest. Občasné drogové zátahy nejsou ničím výjimečným a projet se někdy linkami Trambesòs právě v okolí La Mina je taky dobrodružným zážitkem. Pokud se také budete chtít projet, pozor na použité jehly, které se ve vozech občas povalují stejně jako feťáci prožívající svou špičku.

CENTRAL TÉRMICA DE SANT ADRIÀ (LES TRES XEMENEIES)
Opravdu nepřehlédnutelnou dominantou města je ovšem místní tepelná elektrárna, známá také jako "elektrárna tří komínů". 200 metrů vysoké komíny a jejich estetičnost v krajině je častým debatním tématem; hlavně pak u turistů. Zatímco mezi nimi převládá názor, že komíny neskonale hyzdí barcelonský skyline (hodí se připomenout, že pokud vezmeme v úvahu celou metropolitní oblast, komíny jsou jednoznačně nejvyšší stavbou v okolí* - žádný z barcelonských mrakodrapů nepřesahuje 154 metrů), místní obyvatelé jsou jiného názoru a své dominanty si váží.

Tepelná elektrárna v Sant Adrià začala fungovat v roce 1970. Na tři devadesátimetrové kotle navazují stejně dlouhé komíny, k nimž se ještě kvůli ochraně životního prostředí později muselo přistavět dalších 20 metrů. Ačkoliv před pár lety (2011) elektrárna ukončila svůj provoz a nahradila ji vedle stojící a mnohem "diskrétnější" Central Térmica Besòs V,  kotlů ani komínů se zatím demoliční práce v areálu netýkaly a v dohledné době nejspíš ani týkat nebudou. V roce 2008 totiž proběhlo mezi místními referendum a přes 80% se jich vyjádřilo pro zachování nyní již neužitečných komínů. Průmyslová katedrála tak i nadále zůstane nejcharakterističtějším rysem osobitého Sant Adrià de Besòs, města tří komínů.


*Nepočítáme telekomunikační věž Torre de Collserola (288,4 m), která je od pobřeží přeci jen trochu daleko.
Elektrárna v Sant Adrià de Besòs...ač ošklivá, přesto dokáže inspirovat nejedno umělecké dílo...
(Foto: L'Avenç, 2007)



20. 8. 2014

Palauet Albéniz

Na dnešní tváři barcelonského kopce Montjuïc se historicky podepsaly především dvě celosvětové akce - Exposició Internacional de Barcelona (Světová výstava) 1929 a Olympijské hry 1992. Nejvýraznější památkou na první ze zmiňovaných akcí je dnes areál výstaviště v čele s turisty milovanou Font Màgica a emblematickou budovou Palau Nacional, v níž nyní sídlí Museu Nacional d'Art de Catalunya (MNAC). Světová výstava z roku 1929 však Barceloně zanechala i jednu krásnou leč nenápadnou stavbu, která je bujnou vegetací poměrně dobře skryta zrakům turistů. Barcelonské sídlo španělské královské rodiny - Palauet Albéniz.

Palauet Albéniz (2014)
Tento královský letohrádek ve stylu neoklasicismu byl na Montjuïcu vystavěn právě s ohledem na Exposició Interancional de Barcelona 1929. Plánů se ujmul tehdejší královský architekt Juan Moya, jenž budovu navrhl přesně podle gusta tehdejších španělských Bourbonů. Při této příležitosti je třeba připomenout, že španělský král v té době již několik let sídlem pro své příležitostné návštěvy v katalánské metropoli disponoval. Na okraji města stojící honosný Palau Reial de Pedralbes však královskou rodinu plně neuspokojoval. Světová výstava 1929 se tak ukázala být skvělou záminkou k přestěhování se více do centra dění. Vzhledem k prestiži Světové výstavy bylo ostatně nutné, aby král pobýval co nejblíže výstavnímu areálu, čemuž budovaný letohrádek skvěle vyhovoval. Oficiálně byl Palauet Albéniz (tehdy ještě známý jako Pavelló Reial de Montjuïc) inaugurován králem Alfonsem XIII. 5. října 1929 a až do konce Světové výstavy sloužil jako královská rezidence a místo konání důležitých diplomatických recepcí.

Po konci akce se barcelonskou královskou rezidencí opět stal palác v Pedralbes*. Z letohrádku na Montjuïcu se mělo stát muzeum hudby - idea však zůstala ideou. Zanechala po sobě jen dodnes patrnou památku, svůj současný název - Palauet Albéniz. Ten souvisí s bustou slavného katalánského hudebního skladatele a pianisty Isaaca Albénize, kterou se sem barcelonští radní rozhodli instalovat na počátku 30. let minulého století. Od té doby již letohrádku schovanému za monumentální budovou MNAC nikdo neřekne jinak než právě Palauet Albéniz.

Dnešní podoba královského letohrádku je nicméně spjatá až s rokem 1970. Tehdy došlo k velké rekonstrukci nejen paláce samotného (přibyly například sochy lvů před vchodem - přemístěné z Pedralbes - či stropní malba od Salvadora Dalího), velkou změnou prošlo především jeho okolí. Původně se totiž v blízkosti Palauet Albéniz nacházely ještě dva výstavní pavilony (Palau de les Missions a Palau d'Art Modern). Hlavně první z nich po skončení Světové výstavy 1929 dosti pozměnil svůj účel. Na konci občanské války sloužil jako provizorní vězení a koncentrační tábor pro poražené republikány, v padesátých letech se z něj stal pro změnu tábor retenční, v němž tisíce imigrantů z jihu Španělska a bez trvalého bydliště v Katalánsku čekaly na to, až je frankistický režim pošle zpátky na chudý jih. Tyto dva pavilony byly tedy zbořeny a původně mnohem menší zahrady královského letohrádku byly rozšířeny do dnešní podoby známé jako Jardins de Joan Maragall.

Právě nádherné a rozlehlé zahrady (pojmenovány po jednom z nejslavnějších katalánských básníků všech dob) jsou dnes skutečnou oázou klidu na jinak turisticky dosti rušném Montjuïcu a zároveň nádhernou kulisou doplňující reprezentativní letohrádek. Kromě mnoha druhů rostlin se zde nachází i několik nádherných alejí, umělá jezírka, tryskající fontány a více než třicítka soch. Zatímco zahrady samotné jsou poměrně šikovně schovány za budovou MNAC, výhledy, které areál nabízí, jsou úchvatné. Zdejší výhled na Barcelonu patří bezesporu k těm nejkrásnějším, které lze v katalánské metropoli najít.

Jardins de Joan Maragall společně s letohrádkem Palauet Albéniz se na Montjuïcu nacházejí přímo mezi mezi budovou MNAC a Olympijským stadionem Lluíse Companyse. Palauet Albéniz i dnes slouží jako oficiální sídlo španělské královské rodiny během její návštěvy v Barceloně, často se také využívá k nejrůznějším společenským akcím. Palác samotný přístupný není, avšak nádherné zahrady si může užít každý. Je ale třeba vždy vystihnout ten správný moment. Otevřeno bývá o víkendech a o svátcích a to vždy od 10 do 15 hodin. Areál má několik vstupních bran, avšak dovnitř se většinou lze dostat pouze tou z ulice Avinguda de l'Estadi, přímo naproti vchodu do Museu Olímpic i de l'Esport Joan Antoni Samaranch.

Jardins de Joan Maragall (2014)
Palauet Albéniz (2014)
Zrcadlový sál (Foto: redescubriendomibarcelona.blogspot.com)
Sál Ramona Casase (Foto: redescubriendomibarcelona.blogspot.com)

Vzhledem k výše zmíněné skutečnosti, že se jedná o královskou rezidenci, není návštěva interiérů Palauet Albéniz možná. K takové příležitosti dochází jen výjimečně, například v rámci každoročních zářijových oslav městské patronky Mercè. Pokud se vám na takovou příležitost nechce čekat, nabízíme alespoň virtuální pohled dovnitř...


*Je třeba dodat, že palác v Pedralbes sloužil španělské královské rodině jen do roku 1931, kdy nastal soumrak Bourbonů a Španělsko se stalo republikou. Monarchie byla formálně obnovena až po smrti generála Franka v roce 1975. Král Juan Carlos I navázal na tradici započatou během Světové výstavy, a tak se Palauet Albéniz od roku 1975 opět stal oficiální barcelonskou královskou rezidencí.


11. 8. 2014

Santa Maria del Mar

Interiér kostela (2014)
Santa Maria del Mar - ojedinělá gotická perla v historickém centru katalánské metropole. V husté zástavbě ukrytý kostel, jenž je celému světu mnohem známější pod přezdívkou "Katedrála moře" podle stejnojmenného románu španělsky píšícího spisovatele Ildefonsa Falconese. Toť jedna z "nově objevených" barcelonských turistických atrakcí...

Kostel Santa Maria del Mar se nachází ve čtvrti La Ribera, prakticky na půli cesty mezi stanicemi metra Jaume I a Barceloneta (linka L4). Samotné místo v srdci bývalé přímořské čtvrti má za sebou bohatou kultovní historii. Již za časů Římanů zde bylo křesťanské pohřebiště, na němž dle legendy nalezla věčný klid například i jedna z barcelonských patronek, sv. Eulálie. Později tu postavili i menší kapli - tehdy se ještě místu říkalo Santa Maria de les Arenes -, podle čehož někteří usuzují, že v jeho blízkosti kdysi Římané měli arénu či amfiteátr*. Dnešní gotická perla je již od svého vzniku známá pod dnešním názvem - Santa Maria del Mar.

A právě ona neskutečná čistota katalánské gotiky je tím hlavním lákadlem kostela. Základní kámen byl položen 25. března 1329. Ona stylová čistota celé stavby tkví v jediném - kostel se podařilo postavit za neuvěřitelně krátkou dobu, konkrétně za necelých 55 let! 3. listopadu 1383 byl na vrcholek klenby dosazen poslední svorník a 15. srpna 1384 byl kostel vysvěcen. Na stavbě se podíleli takřka všichni obyvatelé čtvrti La Ribera, i proto, že kostel byl podle zřizovacích listin po dostavbě nechán zcela v jejich správě. Zvláštní uznání si zasloužili tzv. bastaixos (nosiči), kteří měli na starosti dopravu kamenných kvádrů z lodí na místo stavby. Veškerý kámen na stavbu byl těžen na Montjuïcu. V souvislosti s jeho dopravou je třeba zmínit jeden z hlavních rozporů mezi realitou a románem Katedrála moře. Zatímco v příběhu Ildefonsa Falconese hlavní hrdina, jenž patří právě mezi zmiňované bastaixos, musí kamenné kvádry nosit z Montjuïcu až na stavbu celou cestu (několik kilometrů) po souši, ve skutečnosti většinu cesty kamení urazilo po vodě a ke kostelu se neslo až posledních pár desítek metrů (moře tehdy bylo kostelu mnohem blíž než dnes). Heroický výkon hrdinných nosičů kráčejících do úmoru s těžkými balvany na zádech se však do románu hodil lépe...

Obrovská rozeta - asi nejcharakterističtější prvek
kostela Santa Maria del Mar (2014)
Ačkoliv byl kostel podle návrhu dvojice katalánských architektů (Ramon Despuig, Berenguer de Montagut) postaven za pouhých 55 let, přeci jen se do dnešní doby nezachoval v neporušené původní podobě. Nedlouho po dokončení stavby kostel přišel o původní rozetu. Došlo k tomu při velkém zemětřesení v roce 1428. Epicentrum otřesů, které podle odhadů dosáhly 6,7 stupně Richterovy škály, bylo u vesnice Camprodon, avšak následky byly patrné i v Barceloně. Zborcená rozeta měla navíc značně tragické následky, když padající kameny způsobily smrt asi 30 osob. Dnešní výrazná rozeta je dílem mistrů Pere Joana a Andreua Escudera z roku 1459. Původní kostel též neměl věže. První byla dokončena roku 1496, druhá až na počátku 20. století.

Stavu 80 metrů dlouhé a 33 metrů široké baziliky neprospěla ani častá obléhání Barcelony a řada válek, které katalánskou metropoli v průběhu staletí poznamenaly. Největší zkázu způsobila ta poslední. Ihned po vypuknutí občanské války byl kostel zapálen anarchisty (19. července 1936) a hořel po dobu 11 dní. Takový požár přežila prakticky jen samotná konstrukce a pár vitráží**, veškeré vnitřní vybavení včetně velkolepého barokního oltáře lehlo popelem. I když kostel prošel v 60. letech 20. století restauračními pracemi, interiér Santa Maria del Mar už si ponechal svůj velice střídmý ráz. Ostatně ten spolu s velkou dávkou slunečních paprsků, jež chrám každý den zaplavují milým světlem, vytvářejí vskutku neopakovatelnou atmosféru, díky níž si baziliku Santa Maria del Mar již zamilovala řada lidí.

Jak jsme již zmínili na začátku článku, "lidová katedrála" Santa Maria del Mar se po celém světě proslavila především díky románu Katedrála moře (La catedral del mar, 2006), který je k dispozici i v českém překladu. Není sice na 100% věrný historickým skutečnostem, avšak o stavbě tohoto kostela a veškerých peripetiích s tím spojených se v něm dozvíte mnoho. Naprosto nepostradatelná kniha pro ty, kteří si rádi čtou o Barceloně.

Současná další fáze rekonstrukce přivedla správce Santa Maria del Mar k nutnosti hledání nových příjmů do rozpočtu. Nakonec došli k zajímavé a originální možnosti zpřístupnit návštěvníkům střešní terasy. Netradiční zážitek výstupu na střechu kostela (no schválně, po kolika kostelních střechách jste se již procházeli?) spojeného s netradičním výhledem na Barcelonu nabídli poprvé v roce 2013 za symbolických 5 €. Rostoucí popularita Barcelony jako jedné z nejoblíbenějších evropských turistických destinací však žene ceny vstupného neustále nahoru. Na střechu Santa Maria del Mar se tak v roce 2014 dostanete za dvojnásobek (10 €, studenti 8 €); další zvýšení pro rok 2015 by ani nepřekvapilo. Návštěva Santa Maria del Mar i tak patří k těm, které byste si v katalánské metropoli neměli nechat ujít.

Pohled ze střechy Santa Maria del Mar, od loňského roku
nově přístupná turistická atrakce (2014)

*Tehdejší římská osada Barcino byla ve své době dosti velká, takže se logicky předpokládá, že se zde musela nacházet aréna nebo amfiteátr, zkrátka místo, kam se obyvatelé Barcina chodili bavit. Žádné pozůstatky se však dosud nenašly, a tak jen existuje několik teorií ohledně pravděpodobného umístění tehdejší římské arény - ta nejdiskutovanější ho situuje právě do oblasti Bornu poblíž Santa Maria del Mar.
**Velká většina vitráží, které dnes návštěvník Santa Maria del Mar vidí, je z období po občanské válce. Řada z nich na sobě nese i zajímavá poselství. Při důkladném zkoumání si lze povšimnout například vitráží, které připomínají například Olympijské hry v roce 1992 nebo fotbalový klub FC Barcelona...