30. 6. 2014

Josep Lluís Sert

Josep Lluís Sert (1902-1983) byl významný katalánský architekt, urbanista a vysokoškolský profesor. Ačkoliv jím navržené budovy (až na jednu výjimku) nepřijímají každoročně statisíce či miliony návštěvníků, jako je tomu v případě katalánských architektů z období modernisme, přesto je Sertovo působení na tváři Barcelony dodnes velice patrné.

Sert se narodil roku 1902 v Barceloně a již od malička chtěl být malířem. Tuto touhu v něm pravděpodobně rozpoutal jeho strýc, mezinárodně uznávaný malíř Josep Maria Sert. Byl to nakonec však právě on, kdo svému synovci doporučil vydat se poněkud praktičtější a jistější dráhou, při níž se i tak bude moci věnovat umění. Tak se z Josepa Lluíse stal architekt. Po studiích v Barceloně se Sert vydal hledat více inspirace do ciziny. V Paříži se roku 1926 seznámil s dílem Le Corbusiera. Jeho styl mladému Sertovi zcela učaroval a jen o pár měsíců později se se svým idolem střetl v Barceloně. Le Corbusiera talentovaný mladík zaujal, a tak mu ihned navrhl spolupráci. Sert na nic nečekal a nabídku okamžitě přijal.

Po dvou letech práce a učení se v Le Corbusierově ateliéru se počátkem 30. let minulého století Sert vydal na svou vlastní architektonickou dráhu. Zajímavé je, že vlastně ani tak dlouho netrvala, respektive byla brzy přerušena. I přesto si Sert ve světě získal velký respekt. Ale o tom až za chvíli. V této první etapě stavěl především v Barceloně. Mezi jeho nejznámější (a dodnes existující) díla patří budova Dispensari Antituberculós (1934 - 1938) ve čtvrti Raval a bytový dům Casa Bloc (1932 - 1936) v distriktu Sant Andreu. V roce 1937 dostal zakázku na vytvoření španělského pavilonu pro Světovou výstavu v Paříži. Tzv. Pavelló de la República tehdy velkolepě reprezentoval občanskou válkou zmítané Španělsko. Sert pavilon navrhl a zároveň na něm spolupracoval s mnoha slavnými umělci, kteří se podíleli na výzdobě. V tomto pavilonu byl například vůbec poprvé veřejně vystaven slavný Picassův obraz Guernica. Po výstavě byl Pavelló de la República sice zbourán, nicméně jeho dokonalá replika se od roku 1992 nachází na ulici Avinguda del Cardenal Vidal i Barraquer v Barceloně.

Půdorys bytů v Casa Bloc (1936)
V Paříži už Josep Lluís Sert kvůli zmiňované občanské válce podobně jako většina španělských/katalánských intelektuálů či umělců zůstal. Práce na republikánském pavilonu byla ostatně na dlouhé roky posledním Sertovým ryze architektonickým počinem. O práci však nouzi neměl. V roce 1939, kdy se již do války dostala celá Evropa, přesídlil s rodinou nejprve na Kubu a později do New Yorku. V USA se několik let zabýval územním plánováním. Byl vůbec jedním z prvních moderních urbanistů. Jeho práce se nakonec natolik zaujala akademické kruhy, že mu bylo nabídnuto místo profesora na slavné Harvardově univerzitě. Jako kdysi v případě Le Corbusiera ani tentokrát Sert neotálel s přijetím.

V letech 1953 - 1969 tedy katalánský architekt zastupoval pozici děkana Harvard Graduate School of Design, jedné z mnoha harvardských fakult. Kromě výuky na jedné z nejprestižnějších architektonických škol na světě po sobě zanechal stopu i v samotném kampusu školy ve městě Cambridge (Massachusetts, USA) - je autorem budov jako Holyoke Center či Peacebody Terrace. Podílel se i na dalších stavbách z prostředí amerického akademického světa, v letech 1960 až 1967 například na Bostonské univerzitě. V roce 1969 odešel do "akademického" důchodu.

Poslední dekádu svého života zasvětil už jen architektuře víceméně pro radost. Po celý život se rád obklopoval nejrůznějšími umělci, především malíři. Většinu z těch nejslavnějších 20. století Sert osobně znal, avšak jeho největším přítelem byl jednoznačně katalánský malíř a sochař Joan Miró. Sert pro Miróa navrhl ateliér a dům na Mallorce již v roce 1956, v roce 1972 z jejich spolupráce vzešla ještě slavnější budova Fundació Joan Miró, inaugurována slavnostně roku 1975. Josep Lluís Sert zemřel v březnu 1983 na rakovinu. Po sobě ale zanechal důležitý architektonický odkaz. Dvě nejdůležitější Sertovy stopy v katalánské metropoli si nyní stručně přiblížíme...

Josep Lluís Sert (1902 - 1983)
CASA BLOC (1936)
Katalánská vláda se na počátku 30. let minulého století snažila zlepšit životní podmínky dělníků, kteří tehdy v Barceloně živořili v mnoha městských slumech. Proto prosazovala stavbu jednoduchých dělnických bytových domů. Jedna ze zakázek putovala i ke třem mladým architektům, členům katalánského architektonického sdružení GATCPAC. Zmiňovanou trojicí byli: Josep Lluís Sert, Josep Torres Clavé a Joan Baptista Subirana. Ti vytvořili modelový bytový dům, který je asi nejlepším barcelonským příkladem architektonického racionalismu. Dvoupatrové bytečky o rozloze 60 m2 byly jednoduchého uspořádání. Ve spodním patře byla malinká předsíň, koupelna, záchod, kuchyňka, jídelna a terasa, zatímco v horním patře byly dvě či tři obytné místnosti. Casa Bloc však nakonec měla docela jiný než dělnický osud. Kvůli občanské válce se budova nestihla zcela dokončit a když se to pak podařilo v roce 1939, prvními nájemníky novostavby se stali frankističtí vojáci se svými rodinami. Na ukázku tehdejší top low-cost architektury se můžete podívat i vy. Barcelonské Museu del Disseny proměnilo jeden z bytů v muzejní exponát. Více informací o možnosti prohlídky zde

FUNDACIÓ JOAN MIRÓ (1975)
Z čistě turistického hlediska je Miróovo muzeum jednoznačně nejnavštěvovanější Sertovou stavbou. Ačkoliv je pod návrhem podepsán Sert, ve skutečnosti se Fundació Joan Miró zrodila při mnohahodinových rozhovorech obou přátel. Miró věděl, jaké muzeum chce pro své obrazy stvořit. Sert zase věděl, jak toho docílit a lehce Miróovy představy korigoval. Každopádně výsledné dílo už takřka 40 let tvoří jednu z hlavních zastávek na procházkách po kopci Montjuïc. Zajímavostí je, že na projektu se přímo podílela i barcelonská radnice tím, že poskytla pozemek a část financí. Už tehdejší vedení katalánské metropole pravděpodobně myslelo na budoucí turistický potenciál svého města...

Více informací:

28. 6. 2014

Nicolau Raurich

Při procházení po místnostech barcelonského muzea MNAC (Museu Nacional d'Art de Catalunya) by vám nemělo uniknout jméno Nicolau Raurich. Za svého života poměrně dosti úspěšný malíř, jenž sbíral jednu cenu za druhou, dnes však jen jedna z mnoha zapadlých položek na seznamu děl nejdůležitější katalánské obrazárny...

Nicolau Raurich -
Barcelona (Foto: www.museunacional.cat)
Nicolau Raurich (1871 - 1945), barcelonský rodák, totiž patřil k těm nejnenápadnějším katalánským malířům svého období. Platí to i dodnes, jelikož na jeho obrazy i přes jejich nespornou kvalitu galerie návštěvníky bohužel vůbec nelákají.

O soukromém životě tohoto malířského introverta mnoho nevíme. Důležitým obdobím pro jeho umělecký rozvoj byl dlouhý pobyt v Římě (1895 - 1899). V té době už ale též vystavuje a získává první kladné ohlasy. Své první oficiální ocenění si připsal roku 1894 na výstavě v Portoriku, v následujících desetiletích pak jen přidával další úspěchy po celé Evropě. I přesto ale nevplul do všeobecného povědomí tak, jako se to podařilo jiným tehdejším katalánským malířům (Rusiñol, Utrillo, Casas) Po návratu z Říma se už jen naplno oddává malování a víceméně se uzavírá před světem. Tráví dlouhé týdny zavřený v ateliérech (Gavà, Sant Pol de Mar) a tvoří. Co se týká zařazení do některého ze stylů, Raurich patří mezi postmodernisty a impresionisty. Asi nejvíce se proslavil jako krajinář, jeho nejznámějším obrazem je Pantans de Nemi (1897), velkou hodnotu mají také obrazy krajin z jeho pobytu ve zmiňovaném letovisku Sant Pol de Mar.

Nicolau Raurich - Mar llatina (Foto: www.museunacional.cat)
  

26. 6. 2014

Rudolf Jan Slabý

Šikovných Čechů se ve světě vždy našlo plno, řada z nich je však mnohem známější právě v zahraničí, zatímco v Česku jejich osudy zná jen hrstka odborníků či nadšenců. Jedním z takových případů je i následující osobnost. PhDr. Rudolf Jan Slabý (1885 - 1957) byl bezesporu jedním z nejvýznamnějších mostů mezi českou a katalánskou kulturou. Skvělý filolog, lexikograf a překladatel zasvětil svůj život mnoha jazyků, mimo jiné také těm pocházejícím z Pyrenejského poloostrova - španělštině, portugalštině, katalánštině a baskičtině. Především na jeho kontakt s katalánštinou se zaměříme na následujících řádcích.

Rudolf Jan Slabý se narodil 25. ledna 1885. Po gymnáziu se rozhodl na Filozofické fakultě UK studovat moderní filologii (1904 - 1909). Během těchto studií se zaměřil především na němčinu a jihoslovanské jazyky, nicméně díky svému nadání si k nim přibral ještě francouzštinu a italštinu. Ihned po škole získal solidní místo profesora na tehdejší Českoslovanské akademii obchodní v Praze, avšak jeho touha po znalosti dalších jazyků ho dovedla až na Pyrenejský poloostrov. Pobyt v Madridu se následně stal naprosto klíčovým pro jeho další život.

Ve španělské metropoli se měl především zdokonalovat ve španělštině (což vzhledem k výše zmiňované znalosti některých románských jazyků nebyl problém), kromě toho působil také jako slovanský zpravodaj pro španělský tisk. To bylo v roce 1914. Před plánovaným návratem do českých zemí však vypukla I. světová válka a Slabý se rozhodl zůstat ve Španělsku. A tak začalo jeho katalánské dobrodružství. Kvůli lepším pracovním vyhlídkám přesídlil do Barcelony, kde si otevřel vlastní překladatelskou kancelář, vystudoval tu konzervatoř a zejména v prvních letech si vydělával jako hudebník. I když se snažil Španělům i Kataláncům zprostředkovávat českou kulturu (překládal například libreta ke Smetanovým či Dvořákovým operám, psal také články o české kultuře do novin a časopisů), živila ho hlavně znalost ruštiny a němčiny.

Během svého barcelonského pobytu se jako samouk skvěle naučil španělsky i katalánsky tou nejpřirozenější cestou do takové míry, že byl schopen překládat, sestavovat slovníky apod. Díky tomu mohl v letech 1922 - 1927 přednášet o slovanských jazycích a literaturách na Universitat de Barcelona. Zároveň se čím dál tím víc zajímal o katalánskou a také baskickou kulturu. V roce 1927 se vrátil zpět do tehdejšího Československa, kde nejprve vyučoval španělštinu, avšak záhy se stal vůbec prvním lektorem katalánštiny na Karlově univerzitě (1927 - 1939, 1945 - 1948). Z této pozice se snažil o propagování katalánské kultury v českých zemích. V tomto ohledu je opravdu podivuhodné, jak dokázal vytvářet česko-katalánské vztahy opravdu z obou stran. Za svého působení na Universitat de Barcelona i na Karlově univerzitě se v co největší míře věnoval i překladům coby důležité součásti vytváření mostů mezi národy.

V Barceloně po sobě zanechal překlad takřka stovky světových děl do španělštiny či katalánštiny. Kromě několika českých autorů překládal například z ruštiny, švédštiny, angličtiny či němčiny. Po návratu do Prahy, především ve 30. letech, hodně překládal ze španělštiny/katalánštiny do češtiny. Jeho stěžejním překladatelským dílem se však stal španělský (La abuela) a katalánský (L'àvia) překlad české klasiky: Babička od Boženy Němcové. Obě verze spatřily světlo světa v roce 1924 a jsou zároveň jedinými překlady Babičky do těchto jazyků. Rudolf Jan Slabý zemřel 2. července 1957, zanechal však po sobě ohromný kulturní a literární odkaz pro česko-katalánské vztahy.


Více informací o Rudolfu Janu Slabém:


22. 6. 2014

Meritxell Falgueras

  
Meritxell Falgueras
(Foto: Facebook Meritxell Falgueras)
Meritxell Falgueras Febrer (*1981) patří ke Katalánkám s docela netradičním povoláním. Alespoň (stále ještě) pro ženy. Meritxell je totiž sommeliérka. A také příležitostná novinářka.

V jejím případě však nejde o nic neočekávaného, jelikož sama reprezentuje již pátou generaci jedné katalánské vinařské rodiny. Kromě perfektního rodinného zázemí se na svou současnou kariéru připravovala velice pilně i akademicky. 

Studovala marketing, žurnalistiku (Universitat Pompeu Fabra, Universitat Ramon Llull) a samozřejmě i vinařství (Escola d'Enologia de Espiells) v kombinaci s množstvím specializovaných someliérských kurzů. V rodině to ostatně mají hezky zařízené. Zatímco bratr pokračuje v reálné vinařské tradici, krásná Meritxell byla odjakživa také pořádně ukecaná - zkrátka ideální marketingová tvář například právě pro rodinný podnik Celler de Gelida (c/Vallespir, 65), kde ji také často najdete, kterak zasvěcuje klienty do tajů správného ochutnávání.

Právě jako popularizátorka kultury související se světem vín také proslula ve své domovině. O víně a jeho správném servírování a vychutnávání již několik let hovoří ve vlastních rozhlasových i televizních show. Opravdovými bestsellery se pak staly její dvě knihy Presumeix de vins en 7 dies (2010) a Els vins de la teva vida (2013). Spoustu zajímavých věcí se lze dozvědět také na jejím profesionálním blogu Wines & the City. Pokud vás zajímá, jak taková vinná iniciace v podání Meritxell Falgueras vypadá, následující dvě videa vám trochu napoví... 



20. 6. 2014

L'ou com balla

  
L'ou com balla
(Foto: Barcelona 2014
© Editorial Mediterrània)
Jednou z mnoha zvláštních a unikátních katalánských tradic je L'ou com balla (Tančící vejce). Tentokrát jde o tradici ryze barcelonskou, jelikož podle všeho vznikla právě v místní katedrále někdy během 15. století. Má přímou souvislost s katolickým svátkem Božího Těla, který, protože jde o svátek pohyblivě závislý na Velikonocích, vychází každý rok na jiné datum. V roce 2014 to bylo 19. června, v roce 2015 připadá Boží Tělo na 4. června, v roce 2016 na 26. května a v roce 2017 na 15 června atd., zkrátka vždy 60 dní po velikonoční neděli.

A o co tedy jde? Vyprázdněné a voskem utěsněné vajíčko se vloží do vodotrysku fontán a tam se díky Coandaovu efektu krásně nechá nadnášet a doslova tancuje, aniž by spadlo. do nevypočitatelného rytmu vody. Fontány bývají navíc honosně nastrojeny květinami a ovocem, které vizuální efekt ještě umocňují. Jde tedy spíše o jakousi "pasivní" tradici, ale především děti na tancujícím vajíčku mohou oči nechat.

Vzhledem ke svázanosti se zmiňovaným katolickým svátkem má Tančící vejce formálně symbolizovat eucharistii, nicméně všeobecně má představovat především plodnost a znamení dobré budoucnosti.

Ačkoliv se tradice zrodila v barcelonské katedrále, v současnosti ji v katalánské metropoli lze spatřit i na dalších místech (Casa de l'Ardiaca, Monestir de Jonqueres, Ateneu Barcelonés, Reial Acadèmia de Bones Lletres, Museu Frederic Marès, Poble Espanyol,...). Velká popularita tento zvyk Božího Těla rozšířila i do dalších katalánských měst (např. Tarragona, Lleida, Solsona, Igualada, Sitges a další). Jak přesně L'ou com balla vypadá, si můžete udělat dobrou představu na následujícím videu.