18. 4. 2014

Barcelona: Boom latinoamericano

Již po staletí je Barcelona inspirací a domovem celým generacím spisovatelů. A není řeč jen o těch španělských či katalánských. Své obrození tu nalezla i literatura takřka celé Latinské Ameriky. Barcelona byla místem zrodu latinskoamerického literárního boomu. Neopakovatelný vydavatelský úspěch postrčil do té doby marginální latinskoamerické literatury na výsluní té světové. Včera svět přišel o nejslavnějšího z představitelů této generace. Pojďme se tedy ponořit do vzpomínek a vydejme se do Barcelony 60. a 70. let minulého století, do období sladce snobské gauche divine, do časů, kdy Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či José Donoso tvořili literární dějiny.

Ani dnes se mnozí literární historici neshodnou na přesném počátku onoho období, jež vešlo do dějin jako boom latinoamericano. Velká část z nich však za klíčový považuje rok 1962. Tehdy totiž barcelonské nakladatelství Seix Barral přiřklo literární cenu Biblioteca Breve mladému peruánskému spisovateli jménem Mario Vargas Llosa. Román La ciudad y los perros se tak stal jen předzvěstí toho, co mělo následovat.

Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Carlos Barral, Julio Cortázar
a Josep Maria Castellet v roce 1973 v Barceloně (Foto: www.ara.cat)
Sám Vargas Llosa Barcelonu objevil již roku 1958. Na cestě do Madridu tehdy strávil dva dny v jednom penzionu v Barri Gòtic. Stačila jediná procházka po Ramble, aby si peruánský spisovatel Barcelonu ihned zamiloval. Během let se naučil katalánsky a dokonale poznal i katalánskou literaturu. Na přelomu 60. a 70. let, v době vrcholu latinskoamerického boomu Vargas Llosa v Barceloně také žil. 

Gabriel García Márquez své štěstí zkoušel taktéž v nakladatelství Carlose Barrala. Kvůli dodnes ne zcela vyjasněnému nedorozumění Barral tehdy odmítl vydat Márquezův nejnovější počin. Román se jmenoval Cien años de soledad (Sto roků samoty) a netřeba dodávat, že to bylo asi nejhloupější nakladatelské rozhodnutí v Barralově životě. I tak ale román spatřil světlo světa díky argentinskému nakladatelství Sudamericana. K tomu došlo v roce 1967. Později toho roku už Márquez do Barcelony přijel jako nová zářící hvězda světové literatury. Původně to mělo být jen na chvíli, ale i kolumbijského spisovatele ihned pohltila nepopsatelná barcelonská atmosféra. Z původně zamýšlených pár týdnů se nakonec stalo 8 let. Podobně jako jeho tehdejší kamarád Mario Vargas Llosa i García Márquez několik prvních měsíců prožil v apartmánu na ulici Via Augusta. Oba dva se pak nastěhovali do nově dokončených bytových komplexů ve čtvrti Sarrià.

  
Novinový článek zachycující jeden
z nejslavnějších KO úderů v historii
světové literatury
(Zdroj: www.lavanguardia.com)
García Márquez bydlel na ulici carrer dels Caponata, číslo 6. Vargas Llosa bydlel ve stejném bloku, na ulici carrer de l'Osi, číslo 50, jen pár metrů od Márqueze. Dnes už by asi nikoho ani nenapadlo, že tento jediný obyčejný blok domů v Sarrià poskytoval po několik let domov hned dvěma držitelům Nobelovy ceny za literaturu (García Márquez 1982, Vargas Llosa 2010). V Barceloně tehdy z latinskoamerických literátů bydlel ještě José Donoso, řada ostatních osobností boomu (Cortázar, Fuentes,...) pak do katalánské metropole pravidelně dojížděla, jelikož právě zde poprvé spatřila světlo světa většina jejich románů. Mezi nejoblíbenější podniky této legendární generace patřilo například nedaleké cukrářství Foix de Sarrià. Tento podnik s tradicí sahající až do roku 1886 si ovšem literáti nevybrali jen kvůli jeho cukrářské proslulosti. Patřil totiž katalánskému básníkovi J. V. Foixovi (1893 - 1987), který ho zdědil po svém otci. Je pravda, že Foix se cukrářskému řemeslu příliš nevěnoval - veškerý svůj čas věnoval psaní a politice - avšak zvlášť během frankismu si ze své cukrárny vytvořil ideální zašívárnu před režimem. A později, jak vidno, se Foix de Sarrià stalo i místem setkávání nositelů Nobelových cen...

Oblíbeným místem tehdejší gauche divine byla také diskotéka Bocaccio na carrer de Muntaner, 505. Na přelomu 60. a 70. let se taneční podnik často proměňoval s sešlost takřka všech umělců, literátů, herců či intelektuálů, kteří tehdy v Barceloně žili či působili. Zkrátka místní bohéma. Tím se také dostáváme k tomu, proč všichni spisovatelé z období boomu na Barcelonu tak rádi vzpomínají. Nedá se totiž říct, že by jejich barcelonské období bylo tím nejplodnějším v kariéře. Například García Márquez v Barceloně napsal pouze román - byť označovaný za pravděpodobně nejkomplexnější z celé autorovy tvorby - El otoño del patriarca (1975, Podzim patriarchy) a dále několik povídek. Pro všechny spisovatele byl život v Barceloně především obdobím nekonečných debat, sešlostí, oslav a nasávání uvolněné evropské atmosféry. Značně jim k tomu dopomohla i literární agentka Carme Balcells.

Právě ona byla z velké části hybným motorem celého boomu. Její literární agentura měla pod palcem všechny významné autory. Balcells každopádně zcela změnila význam slova literární agent. Podíl na zisku měla velký, avšak tomu odpovídaly i jí poskytované služby. Svým "svěřencům" zajišťovala opravdu všechno. Organizovala jim agendu, platila faktury, hledala bydlení... ale také je zbavovala milenek, které je omrzely, a zároveň uklidňovala podváděné manželky. V podstatě neexistuje slavný spisovatel, o kterého by se Carme Balcells nestarala - kromě mnoha dalších známých autorů jako Juan Marsé, Eduardo Mendoza, Carlos Fuentes či Julio Cortázar - měla na starosti i 6 španělsky píšících nositelů Nobelovy ceny za literaturu: Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Miguel Ángel Asturias, Camilo José Cela, Vicente Aleixandre a Pablo Neruda.

Na konci první poloviny 70. let se autoři boomu pomalu vracejí za oceán zpět do zemí Latinské Ameriky. Předzvěstí těchto odchodů je i konec několik přátelství. García Márquez se kvůli politice rozhádal například s barcelonským autorem Juanem Marsém. Mnohem výživnějším pak ale byl jeho konflikt s bývalým přítelem Mariem Vargasem Llosou. Ještě v Barceloně údajně Márquez radil Llosově manželce, aby se s peruánským spisovatelem rozvedla, jelikož ten jí prý utekl s nějakou letuškou do Stockholmu. Nebyla to ale úplně pravda a přátelství obou budoucí nositelů Nobelovy ceny skončilo. Tak to alespoň bylo podle jakési lidové legendy - ani jeden z autorů o přesném důvodu sporu nic konkrétního nechtěl prozradit. 

Mělo však i svou vpravdě šťavnatou dohru: o několik let později, konkrétně 12. února 1976 se potkali po dlouhé době před jedním kinem v hlavním městě Mexika. Jak dokládá mimo jiné výše prezentovaný výstřižek z novin, Vargas Llosa tehdy zcela překvapenému Márquezovi zasadil ostré KO přímo do nosu, a kolumbijský spisovatel tak skončil ve chvilkovém bezvědomí na zemi. Bezesporu jedna z nejslavnějších potyček v literární historii tak udělala definitivní tečku za přátelstvím dvou nejvýraznějších představitelů obrození latinskoamerické literatury. Ačkoliv spolu ti dva již nepromluvili, vždy dokázali najít slova uznání a vzájemného respektu ke své literární dráze. Taková slova ostatně padla i včera, když se Vargas Llosa dozvěděl tu smutnou zprávu. Právě peruánský autor je spolu s literární agentkou Carme Balcells dnes už jediným živým pamětníkem oné památné generace, která na přelomu 60. a 70. let minulého století učinila z Barcelony hlavní město světové literatury.

Více informací...


Žádné komentáře:

Okomentovat