15. 2. 2014

Katalánští tenoři

JAUME ARAGALL I GARRIGA
Starším z dvojice dnes nejuznávanějších katalánských tenorů je Jaume Aragall (*1939), známější ve světě opery jako Giacomo Aragall. Narodil se v barcelonské čtvrti La Ribera a v devíti letech se stal součástí sboru baziliky Santa Maria del Mar. Ve 22 letech debutoval v Gran Teatre del Liceu. Díky finančním prostředkům nejslavnější katalánské opery se jen o rok později mohl vydat do Itálie, aby svůj pěvecký talent rozvíjel v kolébce opery. A v Itálii se mu dařilo skvěle, už po pár měsících tam vyhrál významnou pěveckou soutěž a v roce 1963 se stal i vůbec nejmladším debutujícím tenorem ve slavné milánské La Scale.

Aragall ve své operní kariéře ztvárnil mnoho rolí v těch nejznámějších operách a zpíval na prknech snad všech nejslavnějších operních domů. Jednoznačně nejčastěji působil v Itálii, odtud i jeho italské jméno, jež mu zajistilo celosvětovou proslulost. Aragallova umělecká činnost byla též odměněna řadou ocenění, patří mu i ta nejvýznamnější katalánská jako například Creu de Sant Jordi (1984) nebo Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1997).


JOSEP CARRERAS I COLL
Mladším a celosvětově proslulejším z dvojice současných katalánských tenorů je Josep Carreras (*1946). Vezmeme-li srovnání obou pěvců do důsledku, ani Carreras není ve světě znám pod svým katalánským jménem, nýbrž pod tím španělským - José Carreras.

Narodil se v barcelonské čtvrti Sants a zpěv prý miloval od malička. Jinak ostatně ani nelze vysvětlit jeho následující raketovou dráhu. Její začátek byl podobný jako v mnoha podobných případech - v nejbližším sboru, což v Carrerasově případě bylo v Orfeó de Sants. Ta pravá pohádka však začíná až v roce 1957. Jako čerstvě desetiletý se poprvé v životě vydává na operu do Gran Teatre del Liceu. Aida se mu velice líbila a malý Josep se zařekl: "Tady budu jednou zpívat i já!" Toto přání se mu splnilo nečekaně brzy... Těžko dnes říct, jak se to všechno seběhlo, každopádně 3. ledna 1958 se Carreras ocitl na druhé straně hlediště. Jako mladý soprán dostal drobnou roli v představení El retablo de Maese Pedro inspirované jednou z Cervantesových meziher. Kritika i diváci byli nadšení. Malý chlapec si okamžitě získal srdce barcelonského publika. A tento pocit ještě umocnil jen o necelý měsíc později v Pucciniho La Bohème. Právě Puccini společně s Verdim jsou jeho specialitou po celou jeho operní kariéru.

Tak nějak se začíná vskutku neobyčejná operní dráha. Po letech studia se roku 1970 znovu vrací na jeviště Liceu, tentokrát už jako skutečná hvězda v hlavní roli. Ihned zaujal též svou krajanku Montserrat Caballé, s níž posléze mnohokrát vystupoval. Pak už je to jen a jen hvězdná kariéra, k níž patřilo vystupování ve všech slavných světových operách (Paříž, Vídeň, New York, Miláno, Barcelona, Londýn,...). Verdiho operu La Traviata předvedl například i v Praze. Stále však mějme na paměti, že svět opery je dosti uzavřenou společností. Zatímco Jaume Aragall tak patří mezi vysoce uznávané tenory, mimo operní svět už tak slavný není. Josep Carreras je naopak poměrně známý i širší veřejnosti. Může za to jeho účinkování v uskupení nazvaném Tři tenoři (společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim). Sporadická vystoupení, jež začala v roce 1990, tyto tři operní krále proslavila skutečně po celém světě a daleko nad rámec světa operního.

Ještě předtím ale Carreras svedl těžký boj s leukémií, která mu byla diagnostikována v roce 1987. Katalánský tenor byl tehdy na vrcholu své dráhy a těžká nemoc znamenala její přerušení takřka na dva roky. Naštěstí jen na takovou dobu - lékaři totiž jeho šance na přežití stanovili zhruba na 10%. Carreras se nicméně se záludnou nemocí vypořádal a v roce 1988 vytvořil nadaci Fundació Internacional Josep Carreras per a la Lluita contra la Leucèmia. Ta se ostatně od té doby stala jeho hlavním zájmem a především kvůli ní i nadále pořádá benefiční koncerty. Výtěžek z nich jde na výzkum leukémie a pomoc při jejím léčení. V roce 2008 oslavil 50 let od debutu v Liceu velice emotivním koncertem. O rok později definitivně ukončil operní kariéru, nicméně i nadále pořádá několik desítek koncertů ročně. Podobně jako Aragall obdržel ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1984). Kromě mnoha dalších je i držitelem hudební ceny Grammy.

Žádné komentáře:

Okomentovat