28. 2. 2014

Gran Teatre del Liceu

V předchozích článcích jsme poznali nejslavnější katalánské operní tvůrce, zpěváky i zpěvačky. Taktéž jsme se podívali na počátky opery v Katalánsku. Již více než 150 let je však synonymem pro katalánskou operu především Gran Teatre del Liceu - pravděpodobně nejslavnější a nejdůležitější katalánské divadlo. Přes 150 let často dosti bouřlivé historie by vydalo na několik knih, proto se na následujících řádcích ponoříme do dějin barcelonského Licea prostřednictvím několika zásadních letopočtů a danou historii si poněkud zestručníme. Ty nejdůležitější a nejzajímavější momenty ze života slavného katalánského operního domu naleznete v následujících odstavcích...


1847 - CHLOUBA BURŽOAZNÍ BARCELONY

Jak už víme, opera do Katalánska poprvé zavítala již v roce 1708, trvalo však takřka 140 let, než v Barceloně vzniklo specializované operní divadlo, které by se mohlo rovnat těm evropským. Cesta k němu byla velice zdlouhavá, ale nakonec se to podařilo. Ačkoliv v půlce 19. století Barcelonu ještě stále svíraly středověké hradby, z Rambly se pomalu stávala důležitá kulturní tepna. V dubnu 1845 zde na pozemku uvolněném po zbouraném trinitářském klášteru byl položen základní kámen budoucí opery. Stavba pod vedením dvojice architektů - Miquel Garriga i Roca a Josep Oriol Mestres - byla dokončena po necelých dvou letech. Slavnostní premiéra padla na velikonoční neděli, 4. dubna 1847. Velkolepého hudebního a tanečního představení se tehdy zúčastnilo více než 4 000 osob, což bylo poněkud více, než kapacita tehdy největšího operního stánku na světě. Očekávání byla obrovská...

Kromě největší kapacity v té době (3 500 míst) skýtalo Liceu řadu dalších zajímavých zvláštností. Zatímco jinde v Evropě operní domy vznikaly především z iniciativy královských rodin, barcelonská opera byla zcela buržoazního původu. Ani zdaleka nebyla lidová, avšak celá byla postavena z příspěvků nejbohatších a nejvlivnějších katalánských rodin. Ty si mezi sebe také rozdělily většinu lóží a dalších lukrativních míst. Španělská královna Isabela II. taktéž byla požádána o alespoň malý příspěvek, nedala však z královské pokladny nic. To vysvětluje jednu z kuriozit Licea - chybí tu jakákoliv královská nebo prezidentská lóže. První opera tu měla premiéru 17. dubna 1847 - stala se jí Anna Bolena od Gaetana Donizettiho. Právě Donizetti společně s Verdim se brzy stal nejčastěji interpretovaným skladatelem. Liceu se v té době ještě stále nevěnovalo výhradně jen opeře či baletu, k vidění tu byla i klasická dramata. Na konci 50. let 19. století Liceu v oblasti operních představení definitivně přetlačilo konkurenční Teatre Principal, a stalo se tak prakticky jediným operním divadlem v Katalánsku.

1861 - PRVNÍ POŽÁR
Z původního Licea přežilo do dnešních dní jen několik součástí. Jde především o čelní fasádu, vestibul se schodištěm a Zrcadlový sál (Saló dels Miralls). Kromě toho také kamenný skelet, který se stal symbolem obou ničivých požárů. Původní Liceu bylo kromě výše zmíněných prvků kompletně zničeno požárem ze dne 9. dubna 1861. Má se za to, že oheň vznikl v jedné z krejčovských dílen ve čtvrtém patře pravděpodobně kvůli špatně zhasnuté olejové lampě. Protože kromě zmiňovaných součástí bylo divadlo celé ze dřeva, plameny se rozšířily závratnou rychlostí a sežehly vnitřek divadla na popel. Díky průmyslové revoluci stále víc a víc bohatnoucí katalánská buržoazie neměla problém divadlo znovu postavit takřka od základů. Za rok bylo hotovo a výsledkem byla ještě krásnější a na dekorace bohatší verze Licea. Se svým prvním znovuzrozením si tehdy již jediná relevantní barcelonská operní scéna poradila skvěle.

Během 70. a 80. let 19. století se Liceu stává jasnou divadelní jedničkou co se pompéznosti týče. Večery v opeře patří mezi důležité společenské události. Kdo večer nebyl v Liceu, druhý den společensky neexistoval. I když v repertoáru stále převažují italské opery, postupně se mezi premiéry v Liceu tlačí i zástupci jiných národů. V roce 1866 tu poprvé hrají Mozarta (Don Giovanni), 1883 Wagnera (Lohengrin) a 1888 Bizeta (Carmen).
El Liceu (Ramon Casas, 1902)
(Foto: wikipedia.org)
1893 - BOMBA DEL LICEU
Jak již bylo řečeno, Liceu bylo na konci 19. století především místem takřka povinného setkávání barcelonské smetánky. V té samé době však na zcela opačné straně společnosti v katalánské metropoli rostlo i anarchistické hnutí, jež právě ve slavné barcelonské opeře spatřovalo centrum svých buržoazních nepřátel. Místo, kde se barcelonská buržoazie pravidelně setkávala, se tak logicky stalo jedním z možných cílů ve chvílích rostoucího napětí ve společnosti. K atentátu v Liceu došlo 7. listopadu 1893, přesně v den úvodního představení sezony 1893/94. Ten večer byla na programu opera Guillaume Tell od Rossiniho. Stihli z ní odehrát jen první dějství, pak operní sezona 1893/94 náhle skončila.

Na počátku dějství druhého kdosi z pátého patra do hlediště vhodil dvě bomby typu Orsini. Vybuchla jen jedna z nich, i ta však po sobě zanechala hodně smutnou bilanci. Oficiální zápis z kroniky barcelonské opery mluví o 20 mrtvých, mezi nimiž kromě Barceloňanů byli i 4 cizinci, a několika desítkách zraněných. Někteří z nich dokonce až v pátém patře, tak silný ten výbuch byl. Atentátníkem byl tehdy 31letý anarchista Santiago Salvador. I když jeho čin nápadně připomínal pařížský atentát Felice Orsiniho na Napoleona III. v roce 1858 (taktéž při opeře Guillaume Tell), nešlo o zcela do detailů promyšlený čin. Nicméně dost na to, aby svým způsobem uspěl. V Barceloně v té době byly anarchistické ataky na pořadu dne a dá se říct, že jedním z mnoha dalších odvetných útoků byl i atentát v Liceu. Svými tragickými následky a účinkem v samotném srdci nejvyšších barcelonských společenských vrstev ale Salvadorův atentát zanechal významnou stopu v celé barcelonské společnosti.

Pro veřejnost se divadlo otevřelo poprvé od atentátu až 18. ledna 1894. Několik sedaček, které byly přímo v epicentru bombového útoku (řada 13, sedadla 25 - 28), zůstalo pak dlouhé roky neobsazených jako památka na zesnulé. Stejně tak dlouho se dala v publiku Licea vycítit určitá nejistota přecházející ve strach vždy, když došlo k nějaké byť jen banální události. Často stačil vzduchem poletující program, jenž upadl někomu z vyšších pater, a v očích dole sedících návštěvníků bylo lze vypozorovat špatně skrývaný děs. Opera Guillaume Tell se do Licea vrátila až v roce 1925. Velký dopad měl atentát v Liceu i na širší barcelonskou společnost. Několik měsíců bylo vyhlášeno stanné právo. Policie tehdy vyhlásila válku všem katalánským anarchistům, řada z nich byla v té době na nějaký čas zavřena a mučena, pár jich popravili. Nakonec byl prozrazen i úkryt Santiaga Salvadora, který onoho 7. listopadu 1893 v nastalé panice dokázal utéct. Byl chycen na počátku roku 1894 v Zaragoze. Za svůj čin dostal logicky trest nejvyšší, který byl vykonán barcelonským katem Nicomedem Méndezem 21. listopadu 1894. Atentát známý jako "Bomba del Liceu" se jako mnoho podobných tragických událostí stal i zdrojem umělecké inspirace. Důkladně je ztvárněn například v románu Mariona Rebull spisovatele Ignacia Agustího.
Liceu (2011)
I když atentát z roku 1893 Liceu a jeho publikum značně zasáhl, divadlo se jednoznačně nacházelo v době své největší slávy. Přelom století v Barceloně byl plně ve znamení katalánského národního obrození a pod vlivem specifického katalánského uměleckého směru modernisme. Barcelonská opera v té době byla charakterizována i jakýmsi "soubojem lóží" o společenskou prestiž. Tento souboj se projevoval především vlastní modernistickou výzdobou předlóží. Vznikaly tak samostatné umělecké koutky obrovské hodnoty v centru barcelonského kulturního života. Do dnešních dní se bohužel nedochovaly, zničil je požár v roce 1994.

Barcelonská smetánka si z Licea v podstatě vytvořila svůj druhý obývák. Zatímco dnes patří opera mezi ty nejusedlejší divadelní představení, při nichž se mezi diváky klade důraz na vážnost a důstojnost, barcelonská opera na přelomu 19. a 20. století se podobala spíše jedné velké párty. Co se odehrávalo na jevišti, nebylo až tak důležité. Ten pravý společenský život probíhal zásadně ve zmiňovaných předlóžích, na chodbách a v saloncích.  Často to tam bylo jako na náměstí. Jedlo se, pilo, klábosilo. Uzavírali se obchody. Hudba pak skutečně tvořila jen jakousi vybranou hudební kulisu. Liceu mělo samozřejmě i hudby znalé návštěvníky. Ti se ale koncentrovali především ve vyšších patrech, cenově dostupnějších, jak je dodnes ostatně zvykem ve všech operních domech světa, a bylo jich málo. I tak ale tato vyšší patra postupně vybojovala publiku v Liceu pověst dosti náročných diváků, kteří umí ocenit skvělé pěvecké výkony.

1920 - 1950 - NEKLIDNÉ ČASY
Liceu ještě stále prožívalo své zářivé období, protože katalánská společnost si i nadále udržovala vysoký životní standard. Zvláště třicátá léta však přinesla mnoho politické nestability. Divadlo zaznamenalo i finanční potíže, ty nakonec ale zažehnaly barcelonská vláda a radnice. Byla to však již předzvěst konce buržoazního a modernistického pozlátka nejslavnější katalánské opery. Během občanské války (1936 - 1939) Liceu bylo spravováno katalánskou vládou. Na nějaký čas byla přerušena operní činnost, divadlo i přesto během války fungovalo. Po válce se rozhodování o Liceu vrátilo do rukou bohatých katalánských podnikatelů. Publikum se poněkud obměnilo, avšak i nadále šlo především o společenskou událost pro vrchní vrstvy. Postupem času se vybrušuje i kvalita představení, která do značné míry souvisí i s nástupem nové generace katalánských operních pěvců a pěvkyň v 60. letech.

1994 - DRUHÝ POŽÁR
V podstatě až v průběhu let osmdesátých se Liceu oprostilo od svého buržoazního dědictví. Tím nejdůležitějším se stala hudba. Nastal však čas pro druhou velkou ránu osudu. 31. ledna 1994 okolo jedenácté hodiny dopoledne zachvátil Liceu druhý ničivý požár v jeho 150leté historii. Drobná rekonstrukce v oblasti jeviště nakonec skončila katastrofou. Při sváření odskočila jiskra, která zapálila nedaleké závěsy. I přes rychlou reakci pracovníků divadla se oheň začal nekontrolovatelně šířit. V okamžiku, kdy začala hořet opona, bylo už jasné, že Liceu postihne další ničivý požár. Hasiči byli na místo povolání až v tu chvíli. Pozdě. Budovu zachvátily plameny a i když ji tentokrát oheň nesežehl na popel jako v roce 1861, jeviště, hlavní sál i zákulisí byly zničeny. Konečný obrázek byl vlastně totožný s rokem 1861 - neporušen zůstal jen kamenný skelet budovy a čelní prostor vedoucí na Ramblu. Barcelona během pouhé hodiny přišla o jeden ze svých kulturních klenotů...


1999 - LICEU 3.0
Oheň teprve dohoříval, ale mezi představiteli opery, města i vládních struktur již panovala dohoda. Nové Liceu vstane z popela na tom samém místě a v co nejvěrnější podobě tomu starému! Samozřejmě s řadou moderních vylepšení. Na dlouhých 5 let se barcelonská operní scéna musela přesunout do ostatních divadel v katalánské metropoli. Celých 5 let trvala rekonstrukce kompletně zničeného Licea. To dnes tvoří takřka samostatný blok budov ohraničený ulicemi Rambla, carrer de Sant Pau a carrer de la Unió. Nákladná rekonstrukce, na níž přispěla i celá řada umělců a mecenášů, nakonec dokázala vzkřísit Liceu prakticky ve stejné podobě jako před požárem. Některé historické kusy však byly nenávratně ztraceny - máme na mysli především veškerý modernistický nábytek a výzdoba lóží a chodeb před lóžemi. Na druhou stranu měl požár i svá pozitiva. Nově postavený objekt dovolil zkvalitnění produkce a adaptaci nových technologií. 7. října 1999 bylo moderní technikou nadupané divadlo slavnostně otevřeno. Premiérovým představením byla stylově opera Turandot od Pucciniho - právě ta byla na programu před osudovým požárem.

Rekonstruované Liceu nabízí sedačky pro 2 292 osob. Patří tak stále mezi ty největší operní domy na světě co se kapacity týče. Dalším pozitivem stavby z roku 1999 je i mnohem větší jeviště a zákulisní prostory. Zážitkem je tak návštěva této opery nejen pro diváky, nýbrž i pro herce samotné. Ostatně, o tom, jak dnes Liceu vypadá, si nejlépe uděláte představu sami. Například z následující výpravy do interiérů divadla, na niž vás zveme v následujícím videu... 




Opera pořádá vlastní dny otevřených dveří případně i placené prohlídkové návštěvy. A pokud se nalézáte v Barceloně a máte zrovna po ruce oblek či pěkné večerní šaty, stojí za to se na nějakou tu operu vydat. Už jen kvůli té budově a její historii, i když nepatříte mezi náročné milovníky opery. Cena vstupenek na jednotlivá představení se samozřejmě liší podle jeho typu, nicméně ty nejlevnější vás vyjdou zhruba na 10 € a ty nejdražší lehce přes 200 €. Všeobecně vzato je v Barceloně často levnější si zajít do opery než na fotbal...


OPERNÍ PREMIÉRY A ZAJÍMAVOSTI Z LICEA
  • Do repertoáru patří především opery z 19. století. Největší popularitu si za ta léta získaly hry italské, specifický vztah má barcelonské publikum k dílům Richarda Wagnera (jeho opery Lohengrin a La Valquíria patří mezi ty nejčastěji reprízované, Wagner celkově se stal miláčkem barcelonského publika). Hrají se tu samozřejmě i opery z období baroka či klasicismu, stejně jako ty vzniklé ve 20. století.
  • Pořadí pěti nejreprízovanějších oper za dobu fungování Licea je následující:
    1. Aida (G. Verdi, 449 představení v letech 1877 - 2012)
    2. Rigoletto (G. Verdi, 359 představení v letech 1853 - 2005)
    3. Faust (Ch. Gounod, 297 představení v letech 1864 - 1988)
    4. Il trovatore (G. Verdi, 278 představení v letech 1854 - 2010)
    5. Lucia di Lammermoor (G. Donizetti, 274 představení v letech 1849 - 2007)
  • Mezi další nejčastěji hrané opery v Liceu patří například i La bohème od Pucciniho, La traviata od Verdiho nebo Bizetova Carmen.
  • Liceu vždy podporovalo katalánskou operní produkci. Divadlo se stalo dějištěm mnoha světových premiér především katalánských či španělských oper. Svá díla tu světu poprvé představili například Isaac Albéniz, Felip Pedrell, Enric Morera nebo Jaume Pahissa i Jo. Na světovou premiéru některého z nejklasičtějších klasiků (máme na mysli kupříkladu Mozarta, Beethovena, Verdiho, Pucciniho, atd.) přeci jen toto divadlo nemělo dostatečně dlouhou historii, i tak tu ale došlo k mnoha premiérám alespoň v rámci Španělska nebo celkově Pyrenejského poloostrova. Poprvé v těchto končinách tak byly k vidění například opery Giuseppe Verdiho (Il trovatore, Don Carlo,...), Richarda Wagnera (Bludný Holanďan, Tristán a Isolda) či Wolfganga A. Mozarta (Kouzelná flétna, Figarova svatba).
  • Gran Teatre del Liceu bylo vstupní branou na Pyrenejský poloostrov také pro české autory:
    1924 - Rusalka (Antonín Dvořák), Prodaná nevěsta (Bedřich Smetana)
    1936 - Jakobín (Antonín Dvořák)
    1965 - Jenůfa (Leoš Janáček)
    1972 - Řecké pašije (Bohuslav Martinů), Dalibor (Bedřich Smetana)
    1973 - Káťa Kabanová (Leoš Janáček)
    1976 - Z mrtvého domu (Leoš Janáček)
    1999 - Věc Makropulos (Leoš Janáček)
  • První představení v katalánštině mělo premiéru v roce 1858 - Setze jutges mengen fetge (Joan Muntó Pujades); první katalánská opera v roce 1885 - Lo desengany (Artur Baratta).
  • Jako snad každá významnější opera i Gran Teatre del Liceu se stalo inspirací pro mnoho hudebních, literárních či filmových děl.
  • S životem opery jsou nedílně spjaty i dva podniky, v nichž se účinkující a diváci potkávali před či po představení. Tím první je Cercle del Liceu, soukromý a dosti uzavřený klub, jenž vznikl v budově opery spolu s ní v roce 1847. Jde o podnik nezávislý na organizační struktuře divadla, avšak díky své tradici má stálou klientelu právě v řadách návštěvníků či zaměstnanců opery. Nachází se v něm důležitá sbírka umění z období katalánského modernisme. Mnohem lidovějším prostorem je pak naproti opeře stojící kavárna Cafè de l'Òpera. Ta navazuje na tradiční podniky ještě z období katalánského národního obrození, avšak v současné podobě udává svůj vznik do roku 1929. Tradiční místo, kde můžete narazit na současné či budoucí hvězdy světové opery, když máte štěstí. Byť jak se Barcelona stává čím dál více turistickým městem, stejný osud potkává pomalu ale jistě i tuto kavárnu. Atmosféru starých časů tu moc nehledejte.

27. 2. 2014

První opera v Katalánsku

Nejznámější katalánský operní dům - Gran Teatre del Liceu - funguje od roku 1847. Celosvětový vznik opery jako dramatického žánru se však datuje již do roku 1597 (Jacopo Peri - Dafne). Nabízí se tak několik otázek: Kdy vlastně opera dorazila do Katalánska? Která opera byla tou první, kterou mohlo katalánské publikum shlédnout? A konečně, kam se na operu chodilo před vznikem Licea? Na to všechno si odpovíme na následujících řádcích...

Historie opery v Katalánsku se začíná psát 2. srpna 1708. Právě tehdy bylo v Barceloně odehráno představení Il più bel nome. Premiéra takřka dvouhodinové opery byla svatebním darem katalánské metropole císaři Karlu VI., který tehdy se svým dvorem právě v Barceloně sídlil. Autorem první opery v Katalánsku byl italský skladatel Antonio Caldara (1670 - 1736). Šlo o vůbec první operní představení na území Katalánska a zároveň údajně i o první italskou operu na území Pyrenejského poloostrova. Stejný autor pak v průběhu roku uvedl ještě několik podobných představení, všechna coby kratochvíle pro zmiňovaného císaře Svaté říše římské. Tyto první opery se odehrály v dodnes stojící budově Llotja de Mar

Pád Barcelony v roce 1714 znamenal dlouhé přerušení právě narozené operní tradice v Katalánsku - po konci Války o španělské dědictví byla opera v Katalánsku na nějakou dobu zakázána. Ke znovuvzkříšení tohoto dramatického žánru v Barceloně došlo pravděpodobně až v roce 1750 (i když existují nepodložené spekulace, že jisté představení se zde odehrálo již okolo roku 1730). V té době se každopádně již operním centrem v Katalánsku stalo v současnosti nejstarší barcelonské divadlo - Teatre Principal - nacházející se na Ramble. Toto divadlo funguje od roku 1597 a od té doby zažilo mnoho více či méně kompletních rekonstrukcí společně s mnoha požáry (koneckonců v prvních 200 letech své historie se jednalo o dřevěnou stavbu...). Své největší slávy divadlo dosáhlo právě v letech 1750 - 1847, kdy zde hlavním tahákem byly opery. Ty však byly čím dál nákladnější záležitostí, a tak se od roku 1847 postupně veškerá operní produkce přesouvala do nové postaveného ryze buržoazního Gran Teatre del Liceu. Postupně v něm ale zanikala i divadelní činnost a po většinu 20. století Teatre Principal fungovalo především jako kino. Od roku 2006 chátralo i přes svou privilegovanou polohu, v roce 2013 nakonec bylo znovuotevřeno jako divadlo. Uvidíme, jak se mu bude dařit v 21. století...

Takové tedy byly první roky opery v Katalánsku. Od poloviny 19. století pak již veškerá katalánská operní historie prochází mnohokrát zmiňovaným divadlem Gran Teatre del Liceu, o němž si budeme dlouze vyprávět v posledním článku věnovanému opeře v Katalánsku.



18. 2. 2014

Katalánské operní divy

CONCEPCIÓ BADIA I MILLÀS
Všechny tři nejvýznamnější katalánské operní pěvkyně svou kariéru prožily ve 20. století. Tou první z nich a dnes pravděpodobně nejméně známou byla Concepció Badia i Millàs (1897-1975). Pěvkyně, též známá pod zdrobnělinou Conxita, byla bezesporu jedním z nejvýraznějších sopránů uplynulého století. Během své dlouhé kariéry spolupracovala s řadou katalánských hudebníků a skladatelů, velký význam měla i její pedagogická dráha, jelikož byla profesorkou zpěvu celé další generace katalánských operních div. Jednou z nich byla i dnes mnohem slavnější Montserrat Caballé, která o své učitelce prohlásila: "Conxita Badia nebyla jen osobou, která mne naučila zpívat a pomohla mi zdokonalit styl. Byla pro mne i druhou matkou, jež mi ukázala, jak milovat život a vždy vidět jeho pozitivní stránku."

S Katalánskem byla vedle narození spojena i většina jejího života s několikaletým obdobím exilu v průběhu španělské občanské a posléze i II. světové války. Toto období prožila nejprve v Paříži a následně v Brazílii a Argentině. Roku 1946 se rozhodla vrátit do Katalánska i když zemi po občanské válce našla stále ještě hodně zbídačenou. Své pěvecké kariéře se však mohla věnovat i nadále stejně jako dráze pedagogické. V posledních 20 letech svého života též hodně cestovala po Evropě i Americe, kde dávala hodiny zpěvu nebo se coby porotkyně účastnila mnoha pěveckých soutěží a konkurzů. Zemřela 2. května 1975. V roce 2012 o ní byl natočen dokument Conxita Badia no existeix. Na internetové stránce onoho dokumentu se v katalánštině můžete dočíst více o životě této katalánské operní divy.


VICTÒRIA DELS ÀNGELS
  
Victòria dels Àngeles
(Foto: wikipedia.org)
Ačkoliv pocházela z docela chudých poměrů, díky svému od přírody úchvatnému mezzosopránu si proklestila cestu do nejvyšších pater společenského žebříčku. Victòria dels Àngels (1923-2005) začala svou kariéru na počátku 40. let minulého století, když jí bylo pouhých 18 let. Po studiích na barcelonské konzervatoři a úspěších v několika pěveckých soutěžích se během pár let stala nejslibnější katalánskou operní pěvkyní. Koncem 40. let už její věhlas dalece přesahoval rodné Katalánsko, a tak o svém talentu postupně začala přesvědčovat i náročné publikum v nejvěhlasnějších operních domech světa. V roce 1949 debutovala v Paříži, o rok později v milánské La Scale a v londýnské Royal Opera House. V průběhu 50. let pak dobyla i opery ve Vídni, v Buenos Aires či New Yorku. Za svou operní kariéru hrála ve více než 40 operách; mezi její nejlepší interpretace patří kupříkladu Bizetova Carmen, která Victòrii ostatně velice seděla, jelikož hlavní postava je napsána právě pro mezzosoprán.

Od 60. let 20. století pomalu ustává její operní vystupování - katalánská umělkyně se vrhá na sólovou koncertní dráhu. Svou celosvětovou slávu potvrdilo i její účinkování na závěrečném ceremoniálu Olympijských her 1992 v Barceloně, kde zapěla populární katalánskou píseň El cant dels ocells. V té době už byla samozřejmě též držitelkou snad všech prestižních kulturních ocenění v Katalánsku i v operním světě. Její poslední veřejné vystoupení proběhlo v roce 1997 v Teatre Nacional de Catalunya. Zemřela 15. ledna 2005.




MONTSERRAT CABALLÉ
V současnosti jednoznačně nejznámější z této trojice je Montserrat Caballé i Folch (1933). Celosvětovou slávu jí nepřineslo jen operní působení, proslavila se i díky duetu Barcelona, který nazpívala v roce 1987 společně s Freddiem Mercurym. Montserrat Caballé se narodila v barcelonské čtvrti Gràcia, konkrétně na carrer d'Igualada. Její rodný dům dodnes spolehlivě identifikujete podle pamětní desky. Na ní se píše, že se narodila 12. dubna 1933, avšak někdy se uvádí jako rok narození 1938. Nejlepší na tom je, že v tom pořádně jasno občas nemá ani sama Caballé...

Její operní sny se však neplnily úplně jednoduše. Kvůli nemoci svého otce musela v mládí tvrdě pracovat, a tak jí nezbývalo dost času ani prostředků, aby se mohla věnovat zdokonalování svého zpěvu. Nakonec se ale našel mecenáš, jenž jí dal příležitost ukázat všem svůj ohromný talent. Barcelonskou konzervatoř nakonec vystudovala s vyznamenáními a v polovině 50. let 20. stol. naplno začala její operní dráha. Záhy si začala budovat jméno i mimo Katalánsko a do deseti let se stala jíž celoevropsky žádanou operní divou. V roce 1965 svým hlasem okouzlila publikum v newyorské Carnegie Hall. Pak přišlo vystupování v nejproslulejších evropských operních domech a více než osmdesátka hlavních rolí. Jak již bylo řečeno, její věhlas ještě stoupl po spolupráci s Freddiem Mercurym - píseň Barcelona se kromě celosvětového hitu stala i oficální hymnou barcelonské olympiády. Je držitelkou řady prestižních katalánských i hudebních ocenění: např. Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1982) nebo cena Grammy.


Montserrat Caballé udělala pro katalánskou operní scénu mnohé. Nejen svou skvělou celosvětovou reputací - hodně podporuje i Gran Teatre de Liceu. Patřila mezi jedny z nejdůležitějších osobností při obnově divadla po ničivém požáru v roce 1994. Na druhou stranu však má tato operní diva i řadu kritiků. Těm se nelíbí například její fiskální rezidence v Andoře (komu by se chtělo platit vysoké daně...), jiným zase vadí její spíše prošpanělský náhled na konflikt mezi Španělskem a Katalánskem. V roce 2008 například podpořila katalánštině nikterak nakloněnou iniciativu Manifiesto por la lengua común, v loňském roce se zase kriticky opřela do akce Via Catalana cap a la independència. Montserrat Caballé každopádně neoddiskutovatelně patří mezi to nejlepší z katalánského kulturního dědictví 20. století. Její celosvětově nejúspěšnější vystoupení si můžete vychutnat na následujícím videu.


15. 2. 2014

Katalánští tenoři

Kromě vynikajících operních pěvkyň se Katalánsko může honosit i neméně výjimečnými mužskými hlasy. V následujícím článku si představíme tři nejslavnější katalánské tenory, přičemž dva z nich jsme ještě docela nedávno mohli na jevištích nejznámějších operních domů pravidelně vídat.

HIPÒLIT LÁZARO (1887-1974)
Rodák z tehdy ještě nezávislého města Vila de Gràcia patřil k nejslavnějším tenorům první poloviny 20. století. Jeho postup mezi světovou operní elitu byl přitom velmi pozvolný - kvůli nedostatečnému finančnímu zázemí odstartoval svou pěveckou dráhu tuctovou operou v divadle v provinčním Olotu (1906) i když i nadále si přivydělával zejména účinkováním v zarzuelách. Později se přeci jen prosadil i na barcelonské scéně (1910) a o rok později se vydal do Milána ve snaze zdokonalit svou pěveckou techniku. Záhy se mu začalo dařit a o jeho talentu se do několika let vědělo napříč Evropou. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrála zejména jeho skvělá interpretace v opeře Parisina (1913, Miláno), kde se zároveň zrodila následující plodná a mnohaletá spolupráce s italským hudebním skladatelem Pietrem Mascagninim. Proslavil se též mnoha rolemi ve Verdiho operách. V letech 1917-1920 vystupoval též v newyorské Metropolitní opeře, kde čile soupeřil s místní hvězdou, slavným italským zpěvákem Enricem Carusem. Lázaro byl svého času dokonce považován za Carusova nástupce a za svá vystoupení bral oproti italské hvězdě i více peněz.

Hipòlit Lázaro vystupoval po celém světě, ale nikdy nezapomněl na rodné Katalánsko. V barcelonském Liceu vystupoval nárazově v letech 1914-1945 a vždy tu byl skvěle přijat. Díky vynikajícím úspěchům dokázal nashromáždit solidní jmění, což mu umožnilo odejít v roce 1947 do penze. V letech 1950-1959 trvale pobýval na Kubě, avšak tamní revoluce vedená Fidelem Castrem měla na Lázarův život zdrcující dopad - pěvec musel před komunistickým režimem utéct do rodného Katalánska, Castrův režim mu navíc na Kubě znárodnil veškerý majetek. Poslední roky života tak Lázaro finančně strádal a místo klidné penze musel spoléhat na skromný příjem z výuky zpěvu a podporu nejbližších přátel. Jeho odkaz dnes připomínají kupříkladu po něm pojmenované ulice v Gràcii, Olotu, Badaloně a Sitges.




JAUME ARAGALL I GARRIGA
Starším z dvojice dnes nejuznávanějších katalánských tenorů je Jaume Aragall (*1939), známější ve světě opery jako Giacomo Aragall. Narodil se v barcelonské čtvrti La Ribera a v devíti letech se stal součástí hudebního sboru baziliky Santa Maria del Mar. Ve 22 letech debutoval v barcelonském Gran Teatre del Liceu. Díky finančním prostředkům nejslavnější katalánské opery se jen o rok později mohl vydat do Itálie, aby svůj pěvecký talent rozvíjel v kolébce opery. A v Itálii se mu dařilo skvěle, už po pár měsících tam vyhrál významnou pěveckou soutěž a v roce 1963 se stal i vůbec nejmladším debutujícím tenorem ve slavné milánské La ScaleAragall ve své operní kariéře ztvárnil mnoho rolí v těch nejznámějších operách a zpíval na prknech snad všech nejslavnějších operních domů. Jednoznačně nejčastěji působil v Itálii, odtud i jeho italské jméno, jež mu zajistilo celosvětovou proslulost. Aragallova umělecká činnost byla též odměněna řadou ocenění, patří mu i ta nejvýznamnější katalánská jako například Creu de Sant Jordi (1984) nebo Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1997).

JOSEP CARRERAS I COLL
Mladším a celosvětově proslulejším z dvojice současných katalánských tenorů je Josep Carreras (*1946). Ani on však není ve světě znám pod svým katalánským jménem, nýbrž pod tím španělským jako JOSÉ Carreras. Narodil se v barcelonské čtvrti Sants a zpěv prý miloval od malička. Jinak ostatně ani nelze vysvětlit jeho následující raketovou dráhu. Její začátek musíme situovat do lokálního pěveckého sboru Orfeó de Sants. Ta pravá pohádka začíná v roce 1957. Jako čerstvě desetiletý se poprvé v životě vydává na operu do Licea. Aida se mu velice líbila a malý Josep se zařekl: "Tady budu jednou zpívat i já!" Toto přání se mu splnilo nečekaně brzy... Těžko dnes říct, jak se to všechno seběhlo, každopádně 3. ledna 1958 se Carreras ocitl na druhé straně hlediště. Jako mladý soprán dostal drobnou roli v představení El retablo de Maese Pedro inspirované jednou z Cervantesových meziher. Kritika i diváci byli nadšení. Malý chlapec si okamžitě získal srdce barcelonského publika. A tento pocit ještě umocnil jen o necelý měsíc později v Pucciniho La Bohème. Právě Puccini společně s Verdim jsou jeho specialitou po celou jeho operní kariéru.

Tak nějak se začíná vskutku neobyčejná operní dráha. Po letech studia se roku 1970 znovu vrací na jeviště Liceu, tentokrát už jako skutečná hvězda v hlavní roli. Ihned zaujal též svou krajanku Montserrat Caballé, s níž posléze mnohokrát vystupoval. Pak už je to jen a jen hvězdná kariéra, k níž patřilo vystupování ve všech slavných světových operách (Paříž, Vídeň, New York, Miláno, Barcelona, Londýn,...). Verdiho operu La Traviata předvedl například i v Praze. Stále však mějme na paměti, že svět opery je dosti uzavřenou společností. Zatímco Jaume Aragall patří mezi vysoce uznávané tenory, mimo operní svět už tak slavný není. Josep Carreras je naopak poměrně známý i širší veřejnosti. Může za to jeho účinkování v uskupení nazvaném Tři tenoři (společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim). Sporadická vystoupení, jež začala v roce 1990, tyto tři operní krále proslavila skutečně po celém světě a daleko nad rámec světa operního.


Ještě předtím ale Carreras svedl těžký boj s leukémií, která mu byla diagnostikována v roce 1987. Katalánský tenor byl tehdy na vrcholu své dráhy a těžká nemoc znamenala její přerušení takřka na dva roky. Naštěstí jen na takovou dobu - lékaři totiž jeho šance na přežití stanovili zhruba na 10%. Carreras se nicméně se záludnou nemocí vypořádal a v roce 1988 vytvořil nadaci Fundació Internacional Josep Carreras per a la Lluita contra la Leucèmia. Ta se ostatně od té doby stala jeho hlavním zájmem a především kvůli ní i nadále pořádá benefiční koncerty. Výtěžek z nich jde na výzkum leukémie a pomoc při jejím léčení. V roce 2008 oslavil 50 let od debutu v Liceu velice emotivním koncertem. O rok později definitivně ukončil operní kariéru, nicméně i nadále pořádá několik desítek koncertů ročně, ačkoliv na sezonu 2017/2018 si i zde naplánoval symbolicky poslední turné, během něhož poprvé (a zřejmě i naposledy) navštívil Brno. Podobně jako Aragall obdržel ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1984). Kromě mnoha dalších je i držitelem hudební ceny Grammy. Pro zajímavost dodejme, že na rozdíl od stejně slavných kolegů a kolegyň ze stejného regionu (Montserrat Caballé) je Carreras deklarovaným zastáncem katalánské nezávislosti.



Josep Carreras (Foto: Ticketportal)

11. 2. 2014

Katalánští operní skladatelé

Před 20 lety - přesně 31. ledna 1994 - obrovský požár zachvátil slavnou barcelonskou operu Gran Teatre del Liceu. Celých 5 let potom trvalo, než byl nejslavnější katalánský operní dům zrekonstruován. Dvacáté výročí této kulturní tragédie si připomeneme sérií 5 článků věnujících se opeře v Katalánsku. V tom dnešním si představíme několik nejzajímavějších katalánských operních skladatelů. V následujících se zaměříme na katalánské operní divy a tenory a velikou pozornost budeme věnovat i samotnému Gran Teatre del Liceu.

Je pravda, že co se hudebních skladatelů týče, Katalánsko světu nedalo žádného, který by se svým historickým významem rovnal géniům, jakými byli například Beethoven, Mozart, Bach, Verdi či Wagner. I přesto je ale několik katalánských skladatelů, o nichž je třeba se zmínit. Z dnešního pohledu jde spíše o jakési "lokální" tvůrce, nicméně následující pětice katalánských operních skladatelů přinejmenším reprezentuje velice zajímavé a pestré životní příběhy, které by bylo škoda nevyslechnout. 

VICENT MARTÍN I SOLER (1754-1806)
  
Vicent Martín i Soler (1754-1806)
(Foto: wikipedia.org)
Žil ve stejné době jako Beethoven či Mozart. Svou slávou se tehdy oběma géniům spolehlivě vyrovnal. Přestože si ho historie zaškatulkovala pod přezdívkou "valencijský Mozart", na rozdíl od svého rakouského souputníka dnes zcela upadl v zapomnění. Vicent Martín i Soler se narodil 2. května 1754 (tedy o necelé dva roky dříve nežli Mozart) ve Valencii. Od malička zpíval v chóru valencijské katedrály, avšak nedá se říct, že by byl vyloženě geniálním dítětem jako jeho o necelé dva roky mladší konkurent. Zatímco Mozart už pod vlivem svého otce koncertoval po celé Evropě, Martín i Soler tehdy ještě stále nepřekročil hranice pyrenejského poloostrova. Postupně však jeho hvězda začala zářit. V jeho hudbě totiž našla zalíbení řada tehdejších panovníků. A to vskutku univerzálně, napříč starým kontinentem. Jako dvacetiletý se v roce 1775 přestěhoval do Madridu, kde se stal královým oblíbeným skladatelem. Jen o dva roky později putoval za královským dvorem do Neapole.

Právě italské působení (1777-1785) bylo pro jeho tehdy již celosvětovou slávu klíčové. Mladíkova popularita prudce stoupala a minimálně v těch nejvyšších vrstvách nacházel čím dál víc okouzlených posluchačů. Jeho talentu propadl i rakouský panovník Josef II., který skladatele přivedl do Vídně. Podle dobových ohlasů a návštěvnosti Martínovy opery dalece předčily například ty Salieriho nebo Mozartovy. K vídeňskému období patří těž přátelství a spolupráce s Lorenzem da Ponte. Pětice oper, které spolu tito dva sepsali, údajně patří k vrcholu Martínovy tvorby. Roku 1788 si vyzkoušel život i na dalším prestižním královském dvoře. Na osobní pozvání carevny Kateřiny II. se na několik let usadil v Petrohradu, kde pobíral stálý plat a zkomponoval několik oper v ruštině. V Petrohradu nakonec i zemřel (1806). Mezitím několik roků pobýval v Londýně, ačkoliv po jedné nevydařené opeře se raději opět vrátil do Ruska.


Jeden z nejopomíjenějších představitelů vrcholného klasicismu složil více než 30 oper, které uvedl v nejvyhlášenějších operních domech té doby. Vysloužil si bouřlivé ovace v Neapoli, ve Vídni i v Petrohradu...vždy poněkud daleko od rodné Valencie. Mezi jeho nejznámější opery patří: Il tutore burlato (1775, jeho první operní počin), Ifigenia in Aulide (1779), Il burbero di buon cuore (1786), Una cosa rara (1786), L'arbore di Diana (1787), Gore Bogatyr Kosometovich (1789), La scuola dei maritati (1795) či La festa in villaggio (1798). Pro lepší představu o hudbě velkého Mozartova konkurenta se můžete zaposlouchat do jedné z Martínových melodií ve videu na konci článku.

RAMON CARNICER I BATLLE (1789-1855)
Rodák z Tàrregy, od mládí se věnoval hudbě (jak jinak...) především ve sboru katedrály v La Seu d'Urgell a posléze i v té barcelonské. V rámci svého zaměstnání v Teatre Principal byl mimo jiné vyslán do Itálie, aby tam sehnal co nejkvalitnější hudebníky pro zmiňované barcelonské divadlo. Inspirace z cesty do kolébky opery je posléze patrná v mnoha jeho operách. Jeho hudba měla v celém Španělsku takový ohlas, že se ho pro povznesení upadajících madridských kulturních stánků rozhodl povolat ke svému dvoru král Ferdinand VII. Liberál Carnicer byl proti, avšak španělský král se nenechal odradil. Přikázal do Madridu unést skladatelovu rodinu, a tak si nakonec vynutil i Carnicerovu přítomnost a služby. Po zbytek svého života tak byl katalánský skladatel připoután k Madridu a chyběl u zrodu barcelonského operního domu Liceu. Co se jeho operní tvorby týče, je pravděpodobné, že některá díla se během let ztratila, jiná jsou mu naopak připisována. Jejich výčet je pak následující: Adele di Lusignano (1819), Elena e Costantino (1821), Don Giovanni Tenorio (1822), Elena e Malvina (1827), Cristófor Colombo (1829), Eufemio di Messina (1832), Guglielmo Tell (1834), Ismalia (1838) a pár dalších.

Ramon Carnicer je však zajímavý ještě jednou skutečností. Je totiž autorem národní hymny Chile. Během svého exilu v Londýně (1826/7) byl skutečně jedním z nejuznávanějších hudebních tvůrců v Evropě. Proto se k němu dostala i zakázka takového kalibru. Chilanům se Carnicerův soutěžní příspěvek líbil natolik, že roku 1828 spatřila světlo světa oficiální chilská národní hymna, pod jejíž hudbou je a bude už navždy nesmazatelně podepsán Katalánec Ramon Carnicer. Mimochodem když už mluvíme o národních hymnách, sluší se dodat, že Chile není zdaleka jediným státem Jižní Ameriky, jehož hymna byla složena někým z Katalánska. Zde je pár dalších příkladů...


ARGENTINA - Hudbu k současné národní hymně složil roku 1813 Blai Parera. Ač se pravděpodobně narodil v Murcii, byl z katalánské rodiny a v Katalánsku prožil své mládí. V roce 1793 ve svých 17 letech se vydal hledat štěstí do Ameriky, kde se již natrvalo usadil...

PORTORIKO - Aktuální portorická hymna má hudbu z roku 1867 a jejím autorem byl jistý Fèlix Astol i Artés. Rodák z Reusu se taktéž z Katalánska poroučel v mládí, snad aby utekl před nutností jít na vojnu. Život v Karibiku si užil.
MEXIKO - Ano, i hudba k současné mexické národní hymně byla stvořena rodákem z Katalánska. Byl jím Jaume Nunó i Roca, jenž se narodil roku 1824 v Sant Joan de les Abadesses. Záhy osiřel a o výchovu malého Jaumeho se staral jeho strýc, úspěšný barcelonský podnikatel. Díky tomu se Jaume mohl věnovat hudbě a studovat ji u nejlepších dostupných profesorů. Při jednom koncertním výjezdu na Kubu se seznámil s mexickým politikem Antoniem Lópezem de Santa Anna, který se v roce 1853, už pojedenácté, stal mexickým prezidentem (inu politické krize existují vždy a všude). Santa Anna katalánského skladatele pozval do Mexika zrovna v době, kdy byl vyhlášen konkurz na budoucí podobu mexické hymny. Nunó se zúčastnil a vyhrál. Od té doby je i mexická hymna katalánského původu. Více o zajímavém životě jejího autora zde.

ENRIC MORERA I VIURA (1865-1942)
  
Enric Morera (1865 - 1942)
(Foto: wikipedia.org)
Logicky předurčen k hudební dráze. Hudebníkem byl jeho otec, který si svého syna již od kolébky k hudbě náležitě vychoval. V podstatě odmalička cvičil nejprve na piáno, později i na další hudební nástroje (například housle) s dalšími učiteli hudby. Vše zakončil dlouholetým pobytem v Belgii, odkud se roku 1890 vrátil do katalánské metropole. Již jako zcela kompletní hudebník a skladatel. Po svém návratu do Barcelony se spřátelil s řadou modernistických umělců. To pro něj kromě mnoha inspirace znamenalo i několik zakázek na zhudebnění řady skvělých literárních počinů vznikajících v té době. Zhudebnil například texty spisovatelů a dramatiků jako Santiago Rusiñol, Jacint Verdaguer nebo Àngel Guimerà. Kromě toho se do lidového podvědomí zapsal především mnoha sardanami. 

Za 76 let svého života byl jedním z nejproduktivnějších katalánských skladatelů všech dob. Z mnoha stovek hudebních skladeb nás zajímají především opery. Těch složil pět. Jeho první, La fada (1897), byla vytvořena pro slavnosti modernisme v Sitges, všechny ostatní pak měly svou premiéru v barcelonském Gran Teatre de LiceuEmpòrium (1906), Bruniselda (1906), Titaina (1912) a Tassarba (1916).

ENRIC GRANADOS I CAMPIÑA (1867-1916)
  
Enric Granados (1867 -1916)
(Foto: wikipedia.org)
Ačkoliv se Enric Granados narodil v Lleidě, říká se o něm, že nijak zvlášť své narození v Katalánsku neprožíval. Jeho matka pocházela z Kantábrie, otec se zase narodil na Kubě, takže kromě místa narození Granadose s Katalánskem skutečně mnoho nespojovalo. Když ale dojde na věc, je často považován za katalánského autora kvůli tomu, že právě v Barceloně rozvíjel svou hudební kariéru. Jeho vztah k hudbě hodně ovlivnilo povolání jeho otce - vojáka. Enrika od mládí fascinovaly vojenské kapely. Již od malička se proto hudbě věnoval ze všech sil. Jeho hlavní doménou bylo piano. Byl pravděpodobně jedním z nejlepších pianistů v celé historii Pyrenejského poloostrova. Okrajově se též věnoval opeře, proto se dostal také do našeho přehledu.

S operou je ostatně spojen jeho předčasný a tragický odchod z tohoto světa. Svou první úspěšnou operu složil v roce 1898. Jmenovala se María del Carmen a dočkala se ovací v Madridu i v Barceloně. Moc dalších oper již nenapsal, avšak velké naděje vkládal do operního ztvárnění svých melodií pod názvem Goyescas (1916). Původně byla tato opera složena pro grandiózní premiéru v samotné pařížské Opeře, nicméně tyto plány zhatilo vypuknutí I. světové války. Nakonec se ke světové premiéře nabídla slavná newyorská Metropolitan Opera House. Vše bylo připraveno na slavnostní uvedení na konec ledna 1916. Premiéra se zcela logicky odehrála za přítomnosti autora samotného. Tomu se však do New Yorku rozhodně moc nechtělo, protože se bál cestování po moři. Síla autorského úspěchu však byla silnější, a tak Granados spolu se svou ženou na konci listopadu vyplul ze Španělska směr New York. V Americe triumfoval. Jeho opera utržila bouřlivé ovace a Granados byl zcela šťastný. Podařilo se mu uskutečnit životní sen. Kritici sice hru řádně podupali, avšak řadu lidí naopak nadchla, mezi nimi i tehdejšího prezidenta USA W. Wilsona, který katalánského hudebníka pozval do Bílého domu. 


A to se Granadosovi stalo osudným. Kvůli recepci v Bílem domě byl nucen změnit datum svého návratu. Zpáteční cesta z New Yorku vedla přes Anglii. Tam manželé dorazili v pořádku, nicméně ještě je čekala cesta z Britských ostrovů do Španělska. Ta se uskutečnila na lodi Sussex plující pod francouzskou vlajkou. 24. března 1916 lehce po poledni Sussex vyrazila, po hodině plavby si ji však údajně spletla s válečnou lodí jedna německá ponorka. Torpédo loď rozlomilo a zatímco příď zmizela v mořských hlubinách, záď se docela neporušená nad vodou udržela. Kajuta manželů Granadosových byla na zádi. Oni v ní však v době útoku nebyli... Podle svědků byl katalánský skladatel docela blízko záchraně, avšak vrhl se do rozbouřených vln pro svou milovanou ženu. Moře je oba pohltilo. Je vlastně ironií osudu, že jejich syn (Enric Granados Gal) i vnuk (Enric Granados Aumacellas) byli oba skvělí plavci. Dokonce Španělsko reprezentovali na třech olympiádách... Možná právě proto.


JAUME PAHISSA I JO (1880-1969)
  
Jaume Pahissa i Jo (1880 - 1969)
(Foto: www.enciclopedia.cat)
Narodil se v Barceloně v době, kdy město začalo žít v duchu stylu modernisme. Pahissovo dětství tak bylo lemováno čím dál originálnějšími stavebními počiny, jimiž se v té době katalánská metropole mohla chlubit. Možná tedy pod vlivem Gaudího nebo také pod vlivem vlastního otce (výtvarník a ilustrátor Jaume Pahissa i Laporta) se dal mladý Jaume na studia architektury. Nakonec z nich ale sběhl. Láska k hudbě zkrátka daleko předčila jeho zájem o výtvarné umění. Studium architektury tedy vyměnil za studium hudby, učil se například u výše zmiňovaného Enrica Morery, velkým přínosem mu byl i studijní pobyt v Bruselu. Během své skladatelské kariéry vytvořil mnoho partitur, nicméně jeho hlavní chloubou byly opery.

Jeho operní kousky měly totiž velice často svou světovou premiéru v barcelonském Liceu. Koneckonců říká se, že ze všech katalánských operních tvůrců právě Pahissa byl tím, jemuž se povedlo v Liceu uvést nejvíce svých oper. Mezi ty nejznámější patřily kupříkladu: Gal·la Placídia (1913), La morisca (1919), Marianela (1923) či La princesa Margarida (1928). Pahissa byl přesvědčeným republikánem, a tak, když se mu v roce 1937 naskytla možnost dirigovat několik koncertů v Argentině, vyrazil i s celou rodinou vstříc novému životu. Bylo mu jasné, že ve Španělsku tehdy zuřící občanská válka nemůže dopadnout dobře, proto dal raději přednost takovému způsobu emigrace. V Argentině pak již dožil, zemřel v Buenos Aires na podzim roku 1969 jen pár dní poté, co oslavil své 89. narozeniny. Více o jeho životě a tvorbě se dozvíte zde (katalánsky).

Kromě výše zmíněné pětice udávala tón katalánské opeře samozřejmě i celá řada dalších skladatelů. K těm nejdůležitějším patřili kupříkladu: Isaac Albéniz (1860 - 1909), Josep Duran (1730 - 1802) nebo Josep Frexas, jenž žil v 19. století a z jeho tvorby se nám dochovala jediná opera (La figlia del deserto), která se roku 1854 stala první operou uvedenou v Liceu, jejíž autor neprošel žádnou oficiální hudební formací - byl naprostým samoukem v tomto oboru. Na závěr musíme zmínit i postavu barokního operního skladatele Domèeneca Terradellase (1713-1751), jenž se sice narodil v Barceloně, avšak veškeré jeho operní působení se odehrálo v Itálii, kde žil od svých devatenácti let. Hudebně působil též v Anglii či ve Francii, mezi jeho nejslavnější opery patří Annibale in Capua (1746), Mitridate (1746) a Bellerofronte (1747). Jeho opera Sesostri, re d'Egitto (1751) se roku 1754 stala vůbec první operou katalánského skladatele s premiérou v některém z katalánských divadel (Teatre de la Santa Creu).