30. 1. 2014

Marsella: Nejstarší bar v Barceloně

Stylovými bary se to dnes po světě jen hemží a ani katalánská metropole není výjimkou. Kupříkladu jen poznat alespoň skrze jednu skleničku všechny bary v jimi proslavené čtvrti Gràcia zabere minimálně celé léto. A podívat se do všech slavných i zapadlých barů v centru města, to je zábava minimálně na rok. Je tu však jeden, který by měl být na prvním místě potenciálního "barového seznamu". Ruku na srdce, kdy naposledy jste zavítali do baru, který se chlubí historií dlouhou takřka 200 let?

 

Taková šance se vám naskytne uprostřed Ravalu, konkrétněji na rohu ulic carrer de Sant Ramon a carrer de Sant Pau. Právě na onom místě již od roku 1820 (!) funguje bar Marsella. Byl založen jedním Francouzem tehdy žijícím v Barceloně. Dnes už jen těžko můžeme říct, zda šlo o vůbec první barcelonský bar - nejspíš ne - s jistotou však můžeme prohlásit, že z těch aktuálně fungujících jde skutečně o nejstarší bar v Barceloně. Není tu žádná speciální výzdoba, žádný slavný obraz nebo třeba mamutí kly. Nic takového. Jen zmiňovaných skoro 200 let historie, příběhů, legend... Už jen tím je bar Marsella výjimečný. Místní zaprášené vitríny plné ještě zaprášenějších lahví často neidentifikovatelného alkoholu z minulého či předminulého století, umatlaná zrcadla, místy pavučinka, nažloutlé světlo pronikající sem skrz zakouřené záclony a legendární cedule s nápisem "Prohibido cantar" (Zákaz zpívání)... to vše tvoří jedinečnou kulisu tohoto bohémského místa. Na rozdíl od jiných podniků si tady na nic hrát nemusí, tu atmosféru si bar zkrátka odžil. 

Žádným jiným katalánským podnikem neprošlo tolik různých slavných osobností, vagabundů, ochlastů, bohémů, úspěšných i zkrachovalých básníků, ravalských šlapek z pěti kontinentů, erasmáků či nadměrných a nadměrně opilých amerických turistů. V dobách modernistického boomu sem chodili umělci jako Gaudí nebo Picasso, o pár dekád později sem zavítal Hemingway a štamgastem tu byl například i Dalí. Nevystavují zde záchodová prkýnka, na nichž tu slavní návštěvníci sedávali (záchod byl ostatně po celá staletí tím nejotřesnějším koutem tohoto veterána mezi bary), ale jejich přítomnost zkrátka visí ve vzduchu. Bar Marsella je živým předobrazem dekadence. Nejstylovější ze zapadlých děr. Žádný jiný takový bar už dnes v Barceloně nefunguje, Marsella je posledním exemplářem kdysi docela hojné kategorie hospod.


Slavní tu ale nejsou jen díky historickému odkazu. Marsella je jedním z mála barcelonských barů (alespoň se to tvrdí), kde je k dostání absint. Vlastně se z něj stala jakási místní povinnost, ačkoliv doby, kdy se na vás barman díval nevraživě a podezíravě, když jste si panáka absintu nedali, už jsou pryč. Jako každé kultovní místo, i bar Marsella je již dlouhá léta profláknutým místem snad ve všech turistických průvodcích věnujících se katalánské metropoli. Mají tu otevřeno každý večer, což je ostatně prý nejlepší doba, kdy si vychutnat poklidnou atmosféru zapadlé díry. S úderem půlnoci se totiž Marsella zaplní hordami turistů, jelikož přesně tak jim to káží jejich bedekry. Od půlnoci až do zavíračky kolem třetí ráno se tak ona bohémská atmosféra rychle vytrácí. Sláva nejstarší barcelonské knajpy byla mimo jiné notně posílena i malým prostřihem ve filmu Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona. Několik vteřin dlouhému záběru ze 36. minuty filmu dominuje kromě ošuntělého prostředí baru Marsella i herecká dvojice Javier Bardem a Scarlett Johansson. Pozornější si v dané scéně povšimnou i komparsu v podání známého katalánského herce Joela Joana.


Je tu už 194 let. V roce 2020 bude Marsella slavit dvousté výročí vzniku. Nechybělo mnoho a vůbec to tak nemuselo být. V loňském roce (2013) se tehdejší majitel domu rozhodl své nemovitosti zbavit a neprodloužil podniku nájemní smlouvu. Bar, jenž přežil bezpočet bombardování Barcelony, otřesnou občanskou válku a několik diktatur, se rázem ocitl v ohrožení zvaném "spekulace s nemovitostmi". To už se stalo osudným mnoha podnikům, které přežily i několik válek... Barcelonští radní však včas zareagovali a historickou památku zachránili tím, že dům odkoupili. Padl na to celý milion eur a další milion má stát velká rekonstrukce, která je naplánována na letošní rok. Hlavní však je, že Marsella pokračuje stále dál. Na tom samém místě. Již 194 let...


Scéna z filmu Vicky Cristina Barcelona odehrávající se v baru Marsella.
(Foto: www.nextstop-barcelona.com)

28. 1. 2014

Orxata

Jedním z nejtypičtějších katalánských (v tomto případě valencijských) nápojů je orxata [orčata]. Jde o velice osvěžující směs vody, cukru a oříšků, svou konzistencí podobnou mléku. Existuje hned několik typů orxaty nejčastěji v souvislosti s typem oříšků, které se k výrobě použijí. Tou nejoblíbenější a nejklasičtější je orxata de xufa.

Ze všeho nejdřív je třeba si říct, co to vlastně ta xufa [čufa] je. Jde o jedlé hlízy šikovné rostlinky zvané Cyperus esculentus (česky: šáchor jedlý). V naších krajích jsou šáchory obecně exotickými rostlinami, ovšem například v Africe jsou spíše plevelem. Nejznámějším z rodu šáchorů jest Cyperus papyrus, z něhož se v Egyptě kdysi vyráběl papyrus. Ale vraťme se zpět k Cyperus esculentus. Šáchor jedlý je rozšířen především v Africe a jižní Evropě. Právě konkrétně v oblasti Valencie se mu daří velice dobře. Jeho podzemní hlízy (xufas) jsou tvarem i chutí docela podobné lískovým oříškům. Občas se jim proto říká "zemní mandle".

Právě z nich se připravuje typická valencijská orxata. Chutná jako oříškové mléko, ale nebývá nikterak sladká. Nejlépe chutná pěkně vychlazená, ve Valencii je populární i její zmrzlinová forma. Ačkoliv chuť orxaty nemusí nutně zaujmout 100% těch, kteří ji vyzkouší, jedno se tomuto nápoji upřít nedá. Je totiž opravdu zdravý! Obsahuje velké množství vlákniny a dodává tělu řadu minerálů (fosfor, vápník, hořčík) a vitamínů (C a E). To vše mimo jiné znamená, že zlepšuje trávení a často pomáhá i při hubnutí. Přitom neobsahuje lepek, laktózu ani cholesterol.

I když si lingvisté našli své vlastní zdůvodnění pro původ slova orxata, v katalánsky mluvících zemích se traduje jedna nádherná legenda o jeho vzniku, proto si na závěr povíme raději tu:

Když král Jaume I. vstoupil do města Valencie, jedna mladá poddaná ho uvítala tímto mléku podobným nápojem. Král se řádně napil a očarován výjimečnou chutí se zeptal: "Què és açò?" (Co to je?). Dívka odvětila: "És llet de xufa." (Je to mléko z xufy). To se ale králi nezdálo dost velkolepé pro takovou dobrotu, a tak zvolal: "Açò no és llet, açò és OR, XATA!" (To není mléko, to je ZLATO, DĚVČE!)... No a tak se zrodila ORXATA :-)


26. 1. 2014

Cacaolat

Bezesporu jednou z nejlepších věcí, které vznikly v Katalánsku, je přímo božský mléčný koktejl zvaný Cacaolat. Ačkoliv něco podobného pod jiným názvem naleznete i v řadě jiných zemí, kdo jednou okusí Cacaolat, už nechce žádný jiný... Dnes se tedy podíváme na zajímavou historii i současnost, jež tento nápoj provází. A možná se budete divit, ale jednou z prvních zastávek této naší historické výpravy bude Maďarsko.


Ale hezky popořadě. V roce 1925 založili otec (Marc) a syn (Joan) Viaderovi mlékárenskou společnost Letona. Díky jejich šikovnosti a píli se z Letony brzy stala největší mlékárna v Katalánsku. Oba se usilovně starali o rozvoj své společnosti, a tak často jezdili po nejrůznějších veletrzích a výstavách, aby se přiučili novým technikám v mlékárenském průmyslu. Jedna taková pracovní cesta je v květnu 1931 zavedla až do pro ně daleké Budapešti. Maďaři se ukázali být skvělými a velice milými hostiteli, takže Viaderovi byli dokonce i pozváni na svatbu dcery jednoho z komisařů výstavy. Na oné svatbě se pak setkali s něčím, co mělo navždy změnit život celých generací Katalánců k lepšímu...

Osvěžující nápoj z mléka a kakaa katalánské podnikatele natolik očaroval, že ještě téhož večera se rozhodli vyrobit něco podobného i doma. Z Maďarska si dokonce přivezli jednoho chemika, jenž jim pomáhal najít ten správný recept nápoje, který dnes všichni známe právě pod názvem Cacaolat. Geniální nápad to byl samozřejmě i z podnikatelského hlediska, protože se tak dalo skvěle využít odtučněné mléko, o něž tehdy nebyl prakticky žádný zájem. Společně s maďarským chemikem se Viaderovi na několik měsíců uzavřeli v laboratoři ve svém barcelonském mléčném baru Granja Viader a v prosinci 1931 si Joan Viader slavnostně nechal patentovat recept na CacaolatNa veřejnost se Cacaolat dostává poprvé v létě roku 1933 a ihned se stává naprostým trhákem. Od toho samého roku je důležitou součástí značky i její logo charakteristické chlapečkem (Pepi), který si na ramenou nese obří láhev Cacaolatu.


Katalánci si tento koktejl z odtučněného mléka, kakaa a cukru okamžitě zamilovali. Navíc tehdy šlo pravděpodobně o vůbec první průmyslově vyráběný mléčný koktejl na bázi kakaa na světě. Kromě skvělé chuti, která si podmanila všechny věkové kategorie, vděčí Cacaolat za svůj úspěch i masivním a dobře promyšleným reklamním kampaním. Ono ostatně nebylo až tak složité vymyslet efektivní kampaň - stačilo jen využít geniální podstaty tohoto nápoje. Vychlazený Cacaolat je totiž výjimečně osvěžující v parném létě, stejně jako je ohřátý Cacaolat výborný v nepříliš drsné katalánské zimě. Jednoduše, dá se pít pořád. Počáteční úspěch byl brzy narušen občanskou válkou a posléze nedostatkem kakaa ve válkou zbídačeném Španělsku, nicméně od roku 1950 se Cacaolat opět vrátil na výsluní. Nutno ovšem dodat, že především v Katalánsku, i proto jde o skutečně katalánskou specialitu se vším všudy. Ačkoliv se občas nějaká ta láhev zatoulá i do dalších koutů Pyrenejského poloostrova, nikde jinde Cacaolat zatím nedosáhl takové obliby. Na trhu dnes samozřejmě existuje řada podobných nápojů, ale pravý Cacaolat naleznete jen v Katalánsku.

I když Cacaolat dnes již dávno nepatří původním majitelům*, chutná stále stejně skvěle. Pokud byste se chtěli ponořit do historie a podívat se do míst, kde to všechno vzniklo, stále můžete. I když značka Cacaolat dávno rodině Viaderových nepatří, již zmiňovaný mléčný bar Granja Viader stále tvoří součást rodinného jmění. S tradicí sahající do roku 1870 tento podnik naleznete na jedné z úzkých uliček čtvrti Raval, carrer d'en Xuclà, 4-6. Dát si zde snídani nebo jen sklenku vychlazeného Cacaolatu opravdu stojí zato. Všude kolem tu na vás dýchá nezapomenutelná atmosféra tvořená 140 lety historie. A pokud náhodou nemáte rádi Cacaolat, alespoň kvůli těm úžasným dlaždičkám sem opravdu zajděte! :-)



*V 70. letech byla společnost Letona (a tím pádem i Cacaolat) pohlcena jinou mlékárnou - Clesa. Ta se pro změnu v roce 1998 stala součástí italského gigantu Parmalat. Od roku 2007 spadala výroba Cacaolatu pod společnost Nueva Rumasa. Ta ale v roce 2011 nedokázala čelit obrovským dluhům, což na určitou dobu zastavilo výrobu a distribuci Cacaolatu do obchodů. V následném konkurzu získala značku Cacaolat kooperativa firem Damm a Cobega, která od roku 2013 přesunula výrobu nápoje z původní fabriky na carrer de Pujades, 25, v Barceloně do nové výrobny ve městě Santa Coloma de Gramenet. Od roku 2021 je jediným vlastníkem značky společnost Damm.

21. 1. 2014

Boixos Nois

  FC Barcelona na rozdíl od některých jiných evropských či latinskoamerických velkoklubů není nikterak proslavená svými hooligans. To ale neznamená, že žádné nemá. I v souvislosti s Barçou se najde pár ostrých hochů, kteří se pod záminkou lásky k barvám blaugranas rádi vrhají do nejrůznějších výtržností. Ani zdaleka nedosahují věhlasu kupříkladu tureckých, chorvatských, polských či anglických rowdies, nicméně i tak za sebou již pár drsných akcí mají. Seznamte se s Boixos Nois...

Boixos Nois (česky: Blázniví kluci) jsou pravděpodobně těmi nejradikálnějšími fanoušky FC Barcelona. Jejich historie začíná v létě 1981. Tehdy šlo ještě o levicově zaměřené chuligány s jasnou orientací na katalánskou nezávislost. Silný nacionalismus coby jeden ze základních pilířů podobných skupin tedy hrál svou roli i v případě Boixos Nois. V druhé polovině 80. let se pak ideologický záběr této skupiny začal přesouvat doprava. Na počátku 90. let už šlo o klasické ultras - skinheadi a neonacisté začínají tvořit jádro Boixos Nois. Od roku 1991 je též zcela patrná radikalizace a rostoucí násilí. Kromě mnoha rasistických útoků, které skončily "jen" zraněními, mají Boixos Nois na svém kontě minimálně i jednu oběť. Členové nejtvrdšího jádra, kteří jsou známi pod označením "casuals", pak mezi své aktivity řadí třeba prodej drog, kšeftování se zbraněmi apod. Netřeba ani zmiňovat mnohé výtržnosti během zápasů samotných.

I přesto ale prakticky během celých devadesátých let měli Boixos Nois coby oficiální penya barcelonista určitou podporu klubu a do značné míry i jistou úctu vedení FC Barcelona. To se změnilo až s příchodem Joana Laporty v roce 2003. Laporta v rámci své funkce prezidenta FC Barcelona zakázal Boixos Nois vstup na stadion a ačkoliv si kvůli tomu užil své, právě díky němu dnes Camp Nou patří v tomto ohledu mezi nejbezpečnější stadiony v Evropě. Už deset let se tak o katalánských hooligans ve světě příliš neví. Nadále však existují. 

Jako každá skupina ultras i Boixos Nois mají mezi fotbalovými rowdies své spojence (Standarte Bremen - ultras Werderu Brémy) a nepřátele na život a na smrt (Brigadas Blanquiazules - RCD Espanyol; Ultras Sur - Real Madrid). Většina příznivců a členů Boixos Nois se nerekrutuje pouze z Barcelony, mnoho lokálních skupin lze nalézt po celém Katalánsku či v ostatních částech Španělska. Doba jejich největšího řádění však snad již dávno minula.

5. 1. 2014

Catalunya 2014

Mnohými nedočkavě vyhlížený rok 2014 je již několik dní realitou. Řada z nás snad i právem očekává, že bude opět o něco lepší, než byl rok právě uplynulý. Koneckonců, pokud rok 2013 nesplnil naše očekávání, vždy se můžeme vymluvit na onu dle pověr nešťastnou třináctku, která nás v kalendáři provázela každičký z oněch 365 minulých dnů. Letos však již takový prostor k výmluvám nemáme.

Katalánsko do roku 2014 vstupuje s velkými nadějemi. Uplyne 300 let od bolestného pádu Barcelony, jenž znamenal na dlouhou dobu konec katalánských svobod, institucí a privilegií. Stín onoho data, 11. září 1714, provází Katalánsko dodnes. Ne nadarmo, i když podivuhodně, se z něj stal katalánský národní svátek. Podivuhodně proto, že většina národů si státním svátkem připomíná svůj vznik. Katalánsko zatím svůj vlastní stát nemá, ale snad právě proto si každý rok při pomyšlení na onu porážku znovu uvědomí, jaká by měla být jeho budoucnost. Letos uplyne 300 let od onoho okamžiku a Katalánci, zdá se, konečně přešli od slov k činům. Kterak slíbila na konci roku 2012 zvolená vláda, v letošním roce by obyvatelé Katalánska měli dostat šanci vyjádřit se v referendu (9. listopadu 2014) k budoucímu směřování země.

Není zatím jisté, jak se nakonec k referendu postaví španělská strana, dá se nicméně očekávat, že dokud to půjde, bude se snažit ho blokovat. A to přitom ještě zdaleka není jasné, jak by takové hlasování dopadlo. Dosavadní průzkumy veřejného mínění rozhodně žádné drtivé vítězství příznivců katalánské nezávislosti nepředpovídají. A i v případě, že se tak stane, k případné nezávislosti povede i tak ještě dlouhá cesta. Tak či onak by se letošní rok měl stát tím, v němž si Katalánci rozhodnou o své budoucnosti. Tři sta let poté, co boj o ni už jednou prohráli.

S velkými očekáváními se i na těchto stránkách vrháme do roku 2014. Brzy po jeho začátku se přehoupneme přes 25 000 návštěv a jen o něco později i přes 200 publikovaných článků. A i pro letošek je nachystána řada novinek patrných od února. Některé z nich jsou zatím velice tajné, ale můžeme přislíbit například lehký náhled do tajů krásného a hrdého jazyka, kterým jest katalánština a nějaké kapitoly z katalánské literatury. Kromě toho se budeme více vydávat do nejrůznějších koutů Països Catalans i do dosud neprobádaných uliček Barcelony. A vzhledem k současné situaci se letos o něco více zaměříme i na katalánskou historii a politiku. Tak nějak by měl vypadat náš katalánský rok 2014. Snad ku vší spokojenosti čtenářů.

VISCA CATALUNYA!