25. 12. 2014

Cava

Pokud jste v Katalánsku poprvé a z nápojového lístku si v restauraci objednáte nápoj zvaný cava, možná vás lehce překvapí, když se na stole místo kouřícího hrnku kávy objeví sklenka sektu. Příště již budete vědět. Cava, to je totiž katalánské šampaňské, a to doslova.
Foto: www.freixenet.es
Cava je katalánské šumivé víno s označením původu, které se vyrábí tradiční šampaňskou metodou. V podstatě je to tedy šampaňské se dvěma podstatnými rozdíly. Prvním je název (protože označením "šampaňské" se mohou skutečně honosit jen šumivá vína z onoho francouzského regionu), druhým jsou odrůdy hroznů, které se používají při výrobě. Jedná se o ryze katalánské (bílé) odrůdy macabeu, parellada a xarel·lo, jež rostou především v oblastech Penedès a Camp de Tarragona a jejichž charakteristikám je i lehce uzpůsobena ona šampaňská výrobní metoda.

Šampaňské do Katalánska poprvé proniklo zhruba v polovině 19. století a již během 60. let daného století se díky pokusům experimentátora Luise Justa Villanuevy v Katalánském zemědělském institutu Sant Isidre podařilo aplikovat zmiňovanou šampaňskou metodu na katalánské odrůdy hroznů. A tak vznikla cava, i když ještě takřka dalších sto let nebyl tento název nijak oficializován. První komerční cava spatřila světlo světa v roce 1872 díky Josepu Raventósovi a jeho firmě Codorníu. Samotné slovo cava se pak uchytilo jako oficiální název katalánských šumivých vín během 60. let 20. století; v katalánštině toto slovo jinak označuje sklepy, v nichž se často víno uchovává.

Cava se stejně jako šampaňské dělí na několik typů: Brut Nature (0-3 gramů cukru na 1 litr), Extra Brut (3-6 g./l.), Brut (6-12 g./l.), Extra Sec (12-17 g./l.), Sec (17-33 g./l.), Semisec (33-50 g./l.) a Dolç (nad 50 gramů cukru na litr). Posledně jmenovaný (extra sladký) se již nějakou dobu nevyrábí, pomalu klesá i výroba typu Semisec. Celkově vzato jsou dnes populární hlavně varianty Brut a Brut Nature. Kromě Španělska je cava populární (nebo přinejmenším hojně prodávána) v Německu, Velké Británii a USA. Každoročně jde na export do zahraničí okolo 140-150 milionů lahví.



Cava má v Katalánsku samozřejmě i své "hlavní město". Je jím Sant Sadurní d'Anoia, kde je drtivá většina vinných sklepů a sídlo zde mají i dva největší a nejznámější výrobci cavy.

FREIXENET
Freixenet je rozhodně světově nejznámější značkou cavy. Ve Španělsku si vybudoval velkou slávu zejména na populárních televizních reklamách, které jsou každoročně diskutovaným tématem. Nejinak tomu bylo i letos, kdy firma slaví sté výročí výroby šumivého vína. Hvězdami reklamy ku příležitosti tohoto jubilea se stali zpěvák David Bisbal a herečka María Valverde. Zmiňovaný spot má svou důležitost, protože Freixenet ve Španělsku prodá okolo 40% (!) své roční produkce právě v období Vánoc a konce roku a zbylých 60% v průběhu celého roku. Freixenet je zajímavý i z hlediska vztahů mezi Španělskem a Katalánskem. Cava všeobecně se v posledních deseti letech často stává předmětem bojkotů ze strany španělských konzumentů, kteří se tak často mstí za jakýkoliv náznak katalánského boje za nezávislost. Perličkou však je, že samotné vedení Freixenetu možnost katalánské nezávislosti trvale kritizuje a vyhrožuje, že by v takovém případě společnost Katalánsko opustila.

Firmu založil roku 1861 Francesc Sala původně pod jiným názvem. Produkci cavy se pak společnost věnuje až od roku 1914, odkdy ji známe pod nynějším názvem. Poměrně brzy se etabluje na domácím trhu a v roce 1935 začíná pozvolná expanze do USA. V roce 1941 vzniká asi nejpopulárnější produkt Freixenet Carta Nevada, v roce 1974 Freixenet Cordón Negro. V 80. letech si Freixenet vybudoval světové renomé. Aktuálně je číslem jedna v exportu cavy do světa, lahve se značkou Freixenet lze nalézt ve více než 140 zemích světa (není problém je sehnat i v českých supermarketech) a v akci toto katalánské šumivé víno můžete vidět na stupních vítězů v závodech motocyklového mistrovství světa.

CODORNÍU
Stejně jako jejich největší konkurent i Codorníu sídlí v hlavním městě cavy - Sant Sadurní d'Anoia. Ačkoliv nedosahuje celosvětové proslulosti Freixenetu (o čemž může svědčit i to, že sehnat Codorníu v ČR rozhodně není tak snadné jako koupit konkurenční Freixenet), může se naopak chlubit mnohem delší a významnější historií. Codorníu totiž vzniklo jako rodinný podnik již v roce 1551 (zakladatel Jaume Codorníu) a od té doby se nepřetržitě věnuje produkci vína. Podle všeho tak jde asi o nejstarší katalánskou i španělskou firmu a jednu z nejstarších dosud fungujících společností na světě. Původní produkci vína nahradila ke konci 19. století právě cava. Jak jsme zmínili výše, bylo to právě Codorníu, které v roce 1872 vyprodukovalo první komerční cavu. Od té chvíle popularita Codorníu jen a jen rostla - o úspěchu značky svědčí například nádherná reprezentativní budova Caves Codorníu (1915), kterou navrhl skvělý modernistický architekt Josep Puig i Cadafalch. Mezi nejpopulárnější produkty patří cava Anna de Codorníu (zvláštní v tom že kombinuje původní katalánské odrůdy s klasickou francouzskou Chardonnay) a Cuvée 1872.
Foto: www.codorniu.com

20. 12. 2014

Museu del Caganer (Centelles)

Tradiční postavička katalánských betlémů - caganer - patří zároveň mezi nejtypičtější katalánské suvenýry. Od 14. prosince 2014 pak existuje i vůbec první stálá expozice těchto kakajících postaviček, které se proslavily již po celém světě. 

Museu del Caganer se nachází v městečku Centelles (carrer Jesús, 36) poblíž Vicu. Museum lze zatím navštívit o svátcích a víkendech až do 6. ledna 2015, avšak přístupné bude jistě i poté, zatím záleží především na domluvě. Museum samotné je totiž soukromou iniciativou jednoho katalánského sběratele těchto figurek. Jordi Sarrate jich zatím v přízemí svého domu, kde se Museu del Caganer nachází, vystavuje přesně 1234. 

Sarrate začal caganery sbírat v roce 1990 a v dané expozici lze shlédnout spoustu zajímavých exponátů. Nejmenší caganer ve sbírce měří pouhé tři centimetry, ten největší přes třicet. Nejstarší caganer pak pochází ze třicátých let 20. století. Zaujme též pestrá škála materiálů, z nichž jsou figurky vyrobeny, proto tak ve sbírce můžete narazit na caganery ze stříbra, vosku nebo čokolády. Nejdražší exponát má hodnotu okolo 60 €, nejlevnější (z Číny) se dá pořídit i za pár centů. Většina figurek pochází z Katalánska, pár jich ale Sarrate má i z Francie, Itálie, Portorika, Brazílie nebo z již zmiňované Číny.

Nezbytnou součástí sbírky jsou samozřejmě postavičky slavných osobností, v Museu del Caganer tak nechybí například kakající Madonna, Freddie Mercury, Charles Darwin, Michael Jackson, Che Guevara a nepřeberné množství dalších slavných postav jako Simpsonovi či Asterix s Obelixem. Podstatné zastoupení mají též řady španělských a katalánských politiků či postavy tak typicky katalánské jako Sant Jordi nebo La Moreneta.

Návštěva sedmitisícového Centelles nemusí skončit jen u Museu del Caganer. Městečko je plné historických staveb minimálně lokálního významu a asi nejkrásnějším místem je okolí místní "rambly", kterou naleznete na počátku již zmiňované carrer Jesús, jen kousek od onoho muzea.



15. 12. 2014

Mont-roig del Camp (Miami Platja)

I Katalánci mají své Miami. Nachází se asi 30 km jižně od Tarragony a je součástí větší obce s názvem Mont-roig del Camp. Místní lidé se kromě faktu, že jde o jediné Miami ve Středomoří, rádi chlubí tím, že v těchto místech hledal inspiraci a svá první velká díla vytvořil slavný katalánský malíř Joan Miró.

Mont-roig del Camp (Foto: www.muntanyescostadaurada.cat)
Obec Mont-roig del Camp se skládá ze tří menších částí (Mont-roig del Camp, Miami Platja a les Pobles), v nichž žije okolo 12 000 obyvatel. Svou historii zde vztahují k roku 1118, kdy se o Mont-roig poprvé zmiňují dokumenty, v nichž barcelonský hrabě Ramon Berenguer III. žádá tarragonského arcibiskupa Oleguera o znovuosídlení oblasti, ze které právě vyhnal Maury. Proces znovuosídlení vrcholí okolo roku 1180, kdy už Mont-roig vzniká oficiálně. Především pobřežní zóna v následujících staletích musí čelit častým nájezdům pirátů. V 18. století zažila tato oblast nebývalý růst, kdy se počet obyvatel ztrojnásobil během několika málo dekád a na počátku století devatenáctého tu žilo už něco přes dva tisíce lidí. Poslední velký populační boom v souvislosti s rozvojem turismu v Mont-roig zaznamenali v průběhu 70. a 80. let minulého století a výrazný růst tu byl i v tučných letech 2002-2008, kdy se počet obyvatel ustálil na zmiňovaných 12 000.

Co se ekonomiky týče, Mont-roig žije především z turismu, i když vnitrozemská část (Mont-roig del Camp) je značně zemědělská. Pěstují se tu hlavně olivy a mandle. Pobřežní část (Miami Platja) je naproti tomu od konce 50. let 20. století typickým přímořským letoviskem, kam každé léto zamíří desítky tisíc turistů. Samotný resort Miami Platja je trošku zvláštním příkladem územně-správního členění Katalánska, jelikož od centra obce (Mont-roig del Camp) je vzdálený asi 15 km, zatímco hned vedle něj se nachází jiné městečko, Hospitalet de l'Infant, tvořící s Miami Platja celou pobřežní aglomeraci. Život je tu klidný a příjemný díky speciálnímu středomořskému mikroklimatu, zdejší pláže jsou prý jedny z nejlepších v celém Španělsku. Nutno ale dodat, že od floridského Miami se to katalánské stejně docela výrazně liší...

Najdi 10 rozdílů... :-)
Mezi další turistické atrakce v této zóně patří rozhodně gotický kostel Sant Miquel de Mont-roig, vystavěný v letech 1574-1610, dále pak poutního komplexu Mare de Déu de la Roca, který se nachází na vrcholku takřka 300 metrů vysokého skalního masivu pár kilometrů na severozápad od Mont-roig del Camp. Existence kaple v těchto místech je dokumentována až do roku 1299, ale archeologové v těchto místech našli i pozůstatky iberské keramiky, což je důkaz, že lidé se usídlovali v oblasti Mont-roig již před několika tisíci let. 

Další impuls pro místní turistický ruch představuje postava slavného katalánského malíře Joana Miróa, jenž právě zde dlouhé roky maloval a nabíral inspiraci především v začátcích své umělecké dráhy. Jeho rodiče zde vlastnili usedlost, takže mladý Miró tu trávil veškerý volný čas hlavně v létě. Inspirace zdejší krajinou dala vzniknout některým z jeho prvních významných obrazů jako Zahrada s oslem (1918) či Statek (1922). Od roku 2016 by tato usedlost měla fungovat jako další muzeum Joana Miróa.

Kaple Mare de Déu de la Roca (Foto: www.muntanyescostadaurada.cat)

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že v oblasti Středozemního moře je jedna z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první patnáctce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které se u Středozemního moře nacházejí nebo k němu mají velice blízko - Izrael, Španělsko, Francie, Itálie, San Marino či Andorra. Ve všech těchto zemích dosahuje průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen (Data WHO, 2012). Svým způsobem to platí i pro africké státy ve Středozemí, které, ač nedosahují tak vysokých čísel jako ty evropské, skýtají mnohem větší šance na dlouhý život ve srovnání se zbytkem Afriky.

Tento dlouhý úvod nás tedy přivádí i do pro nás důležité část Středomoří, tedy do katalánsky mluvících zemí (Països Catalans). Na následujících řádcích se ve stručnosti podíváme na ty nejstarší (řádně zdokumentované) osoby žijící v katalánsky mluvícím teritoriu. Zde je žebříček 10 nejstarších osob, které se narodily/žily/žijí na území Països Catalans:

1.   ANA MARÍA VELA RUBIO               (29/10/1901 - stále žije)               stále žije
2.   JOAN RIUDAVETS MOLL                (15/12/1889 - 05/03/2004)     114 let a 81 dní
3.   JOSEP ARMENGOL JOVER             (23/07/1881 - 20/01/1994)     112 let a 181 dní
4.   JOSEFA LLOVET LLOVET              (25/02/1867 - 29/06/1979)     112 let a 124 dní
5.   TERESA DOSAIGÜES ABELLA         (13/02/1898 - 25/02/2010)     112 let a 12 dní
6.   ANTONIO URREA HERNÁNDEZ      (18/02/1888 - 15/11/1999)     111 let a 270 dní
7.   DOLORS SUBIRANA COMPTE        (18/07/1897 - 09/11/2008)     111 let a 114 dní
8.   MANOLITA PIÑA RUBIÉS              (24/02/1883 - 11/06/1994)    111 let a 107 dní
9.   REMEI COMPANY VENTURA         (10/02/1903 - 28/05/2014)    111 let a 107 dní
10. FILOMENA ARÁN FRANQUET       (04/05/1888 - 09/08/1999)    111 let a 97 dní


  
Joan Riudavets Moll
(Foto: elpais.com)
Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z Menorky, konkrétně z vesnice Es Migjorn Gran, kde prožil i celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později zastával i místo starosty v rodné vsi. Do důchodu šel v roce 1954. 

Joan Riudavets to z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 se stal nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších osob figuruje okolo 90. příčky, nicméně mezi nejstaršími muži v historii se se svými 114 lety a 81 dny dostal na 7. místo celkově a na 1. místo v Evropě. Jinými slovy, žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan. Ten byl navíc až do své smrti velice aktivní, i ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též víc než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel 2006) a Josep 102 let, zemřel 2009). Naproti tomu Joanova matka zemřela krátce po porodu na konci prosince 1889 ve věku pouhých 25 let.

Ana María Vela Rubio je aktuálně nejstarší obyvatelkou Katalánska i celého Španělska. Pochází z městečka Puente Genil v Andalusii, ale již takřka 60 let žije v Katalánsku. Profesí švadlena neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Posledních několik let není příliš aktivní, žije v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda a k 1. lednu 2015 byla 22. nejstarší žijící obyvatelkou planety.

Josep Armengol Jover byl zatím vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska. Se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 21. nejstarším mužem v dějinách. Narodil se roku 1881 v Terrasse, zemřel na počátku roku 1994 v Barceloně. Paní Josefa Llovet Llovet je v našem žebříčku na čtvrté pozici, i když zatím stále trochu provizorně. V jejím případě totiž některé dokumenty chybí, nelze tak s jistotou potvrdit její skutečný věk. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella a Dolors Subirana Compte jsou v našem žebříčku jedinými osobami žijícími ve třech stoletích. Obě se narodily na katalánském venkově ve století devatenáctém (Teresa 1898, Dolors 1897) a zemřely ve století jednadvacátém (Teresa 2010, Dolors 2008). Mezi ně se na 6. příčku vklínil poslední muž, Antonio Urrea Hernández. Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně. Poprvé sem přišel roku 1910 a protože se zamiloval do Katalánky Isabel Tossas-Bordanova, rozhodl se zůstat. Svatbu měli roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. I tak jim ale dosud patří jiný rekord, totiž nejvyšší společný věk v den, kdy první z nich zemřel - jak vidno, recept na dlouhověkost našli oba, v den Isabeliny smrti měli dohromady 208 let a 354 dní (!).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)
Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubiés je opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. Se svatbou ovšem museli několik let počkat, protože Manolitini rodiče by jistě neuvítali vdavky své buržoazní dcerky s obyčejným "mazalem" a učitelem. Odtud byl už jen krůček k životu na cestách. I když Torres působil hodně v Katalánsku, hlavně behěm 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu žili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil.

Manolita byla příkladnou manželkou umělce. Potlačila prý i svůj vcelku solidní talent jen, aby vytvořila muži dobré zázemí pro malování. Zároveň byla jeho múzou, jak je patrné například z výše zobrazeného díla Manolita en su jardín. Po manželově smrti (1949) se rozhodla vytvořit muzeum, které by shrnovalo veškerou tvorbu Joaquína Torrese - to se daří roku 1955, kdy slavnostně otevírá Museo Torres García v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911 - 2007).


Náš žebříček uzavírají Remei Company Ventura, která zemřela v květnu 2014 jako v té době nejstarší žijící Katalánka. S úctyhodnými 111 lety a 97 dny života uzavírá desítku nejstarších osob žijících v Països Catalans Filomena Arán Franquet.


Takové tedy byly osudy nejstarších osob spjatých s katalánsky mluvícími zeměmi. Pokud se na chvíli vrátíme do českých zemí, zde je na konci roku 2014 nejstarší osobou paní Vlastimila Češková (narozena 2. března 1905), nejstarší osobou v historii narozenou v českých zemích byla podle všeho pražská rodačka Marie Bernátková, která se dožila 111 let a 194 dní a svého času dosáhla i na titul nejstarší osoby na světě (od června do října 1968) - více a aktuálněji zde.

Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se koneckonců opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, víte, kam se přestěhovat.

30. 11. 2014

Stávka La Canadenca & Pistolerisme

Období těsně po I. světové válce bylo po celé Evropě charakteristické nejen rozsáhlou změnou hranic a všeobecnou úlevou. V mnoha zemích rychle narůstala sociální nerovnost a z té plynoucí konflikt mezi průmyslníky a dělníky. Velice patrná tato situace byla i v Katalánsku. Španělská neutralita během I. světové války umožnila obrovský ekonomický růst a bohatnutí továrníků a podnikatelů v průmyslově nejrozvinutějších částech země, tedy především v Katalánsku. Do válčící Evropy se skvěle exportovalo, rostl katalánský průmysl a tím pádem se zvyšoval i počet dělníků. Přímo astronomicky rostly i ceny, zatímco platy pracujících krutě stagnovaly. A to vždy zavání průšvihem...

V té samé době pomalu začala růst síla odborů. Největší španělská anarchosyndikalistická odborová organizace CNT (Confederación Nacional del Trabajo) byla založena právě v Barceloně v roce 1910. Veliký nárůst počtu členů organizace zaznamenala během let 1918 a 1919 po kongresu v Sants. To vše sledovali podnikatelé a majitelé továren s patřičnou nevolí a přemýšleli, jak se co nejlépe odborářů zbavit. Za tímto účelem se spřáhli s vojáky, kterým v Barceloně velel Joaquim Milans del Bosch a kteří sehráli důležitou roli ve stávce La Canadenca.


STÁVKA LA CANADENCA   (5. února - 19. března 1919)
V lednu 1919 došlo ve firmě Riegos y Fuerzas del Ebro (což byla dceřiná společnost Barcelona Traction, Light and Power* - firmy se sídlem a kapitálem v Kanadě, odtud také název stávky "La Canadenca") k propuštění 8 zaměstnanců převážně z účetního oddělení kvůli tomu, že odmítli akceptovat snížení platu. 5. února 1919 se za své kolegy postavilo celé oddělení, které vstoupilo do stávky a žádalo jejich opětovné přijetí. Firma se s nimi však nemazala, oddělení nechala vyklidit policií a všechny implikované zaměstnance (okolo 120) propustila. V tu chvíli došlo ke skutečnému střetu. Ke stávkujícím se přidali i zaměstnanci v provozu a 15. února předložili vedení společnosti své návrhy: opětovné přijetí propuštěných zaměstnanců a zvýšení platů. Po dalším odmítnutí ze strany vedení došlo ve firmě k totální stávce. To pro Barcelonu znamenalo docela slušný problém - Riegos y Fuerzas del Ebro totiž zajišťovala výrobu a distribuci elektřiny pro většinu katalánské metropole a okolí. Barcelona tedy ve vteřině zhasla. V ulicích zůstalo více než 50 odstavených tramvají, fabriky přestaly vyrábět.

Španělská vláda uvažovala o vyřešení situace pomocí vojenské síly, avšak to už došlo ke spojení odborářů napříč barcelonskými elektrárnami, vodárnami i plynárnami; stávka se navíc rozšířila i do dalších průmyslových měst jako Sabadell či Badalona. To bylo první velké dělnické vítězství - více než 70% katalánského průmyslu se zastavilo. Podniky se své zaměstnance snažily do práce nahnat vyhrožováním a když ani hrozba masivního propouštění nepomohla, dostala se ke slovu armáda, v jejímž čele stál zmiňovaný Milans del Bosch. 8. března byli všichni dělníci ve věku 21-31 let povoláni jako rezervisté, přičemž dostali na výběr - buď budou pracovat na vojenský rozkaz, nebo skončí ve vězení (tato taktika se již předtím osvědčila v roce 1912 při stávce železničářů). Španělskou vládu pak poněkud šokovalo odhodlání více než tří tisícovek zaměstnanců, kteří si raději vybrali pobyt za mřížemi v pevnosti na Montjuïcu. Ještě ten samý den (8. března) bylo vyhlášeno stanné právo a kontrolu nad městem převzaly vojenské jednotky. Ty si pak musely poradit se stále rostoucí solidaritou stávkujících, jejich síla totiž nepolevovala. Postupně se ke stávce přidaly i ostatní kolektivy (například řidiči tramvají, takže ty pak musely být obsluhovány vojáky samotnými). Barcelonu postihl totální kolaps.

Vláda v Madridu ale nechtěla násilné řešení konfliktu, protože i v jiných částech Španělska v té době došlo k různým stávkám nezávislým na té katalánské. Proto nakonec ke zklamání velitele barcelonské vojenské posádky navrhla smírčí jednání mezi zástupci odborů a zaměstnavatelů. 17. března došlo ke shodě mezi oběma stranami, byť tato shoda znamenala drtivé vítězství stávkujících. Vláda se zavázala propustit na svobodu všechny zavřené stávkující (kromě těch, u nichž probíhal soudní proces), nařídit opětovné přijetí do zaměstnání všech propuštěných, všeobecné navýšení platů, zaplacení dnů ve stávce a, což je z historického hlediska asi nejvýznamnější, měla být ustanovena zákonná osmihodinová pracovní doba. 19. března, 44 dní od vypuknutí stávky La Candenca, tyto podmínky na svém velkolepém shromáždění (přes 20 000 lidí) v barcelonské Plaça de les Arenes odbory přijaly a další den se Barcelona pomalu probouzela z chaosu.

Tak jednoduše to ale neskončilo. Milans del Bosch se sice stáhl z ulic, nicméně odmítl propustit z vězení početnou skupinu dělníků. Továrny navíc dělníkům ustoupit nechtěly, a tak se 24. března obě strany "vrátily na barikády" - propukla generální stávka. Ta byla opět plná výhrůžek ze strany průmyslníků i vojska. I když španělská vláda nakonec vydala dekret, jímž byla ustanovena osmihodinová pracovní doba, nebyl definitivní konec generální stávky (14. dubna) definitivním koncem sporu. Naopak, stávka vše vyhrotila, a tak spolu v následujících několika letech vedly odbory a zaměstnavatelé jakousi studenou válku, která občas přerostla v otevřený konflikt (např. výluka - tedy "stávka" zaměstnavatelů - z přelomu let 1919 a 1920). Tuto situaci posléze de facto vyřešilo až zavedení diktatury v roce 1923. Stávka La Canadenca a následná generální stávka měly též velkou vinu na fenoménu pistolerisme, který se stal symbolem a nechutnou součástí konfliktu třídního konfliktu v Barceloně.

Stávka La Canadenca v ulicích Barcelony, 1919 (Foto: www.sapiens.cat)
PISTOLERISME
Celkově vzato stávka La Canadenca přinesla pracujícím řadu historických úspěchů, například uzákonění osmihodinové pracovní doby (v celém Španělsku), byť ještě dlouhá léta trvalo, než se těmito zákony začala řídit i většina zaměstnavatelů. Přinesla ale také řadu negativních záležitostí. jednou z nich bylo období tzv. pistolerisme (1919 - 1923).

Katalánští průmyslníci tehdy měli celkem tři možnosti, jak potlačit odbory. První z nich byl tlak na místní politiky či vládu - na tomto poli však právě po událostech jara 1919 dosti prohrávali. Další možností byly výluky či pozastavení vyplácení mezd. To bylo pro již tak bídně ohodnocené dělníky značně likvidační. Ještě horší způsob ale skýtala možnost třetí: najmout si bandu pistolníků a věci vyřešit jako na divokém západě. To byl pistolerisme. Společnosti ostatně měly dost prostředků, aby si najaly takové střelce, často vyšinuté veterány z I. světové války. Cílem byli vůdcové syndikátů. Odboráři si to ale nenechali líbit a odpovídali stejným způsobem - vražděním představitelů podplacené policie nebo finančníků samotných. V letech 1919 - 1923 tak v ulicích Barcelony (především ve čtvrtích Raval, Poble Sec, Sant Antoni) probíhá nefalšovaný pouliční boj gangů. Velkou negativní úlohu v celém konfliktu sehrála policie, která vlivem úplatků přecházela očividné zločiny páchané na dělnických předácích, zároveň často zneužívala tzv. "zákon o útěku". Ten uděloval policistům pravomoc střílet po zadrženém, který by se dal na útěk. V praxi však tento zákon zneužívali nechutným způsobem - často zastavili některého z členů CNT kvůli kontrole dokumentů a když mu je poté vrátili, odcházejícího ho střelili.

Toto řádění v ulicích po sobě zanechalo několik stovek mrtvých, často nevinných lidí, kteří se jen ve špatnou chvíli octli na špatném místě. Počet obětí na straně anarchosyndikalistů či dělníků lze počítat na stovky, oběti v řadách průmyslníků a policistů na desítky stejně jako počet mrtvých najímaných pistolníků. Jak již bylo řečeno, toto období skončilo až nástupem neméně brutální diktatury (1923 - 1930) generála Miguela Primo de Rivery.


*Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd. byla založena 12. září 1911 v Torontu (Kanada) Američanem Fredem Strakem Pearsonem. Hlavní ideou společnosti byla výroba a distribuce elektřiny do metropolitní oblasti Barcelony. Postupem času si v katalánské metropoli vytvořila monopolní postavení - kromě vedení elektřiny do domácností a továren provozovala mimo jiné i barcelonské tramvaje nebo příměstské vlaky (Ferrocarrils de Catalunya). Pro Katalánsko byla tato společnost přínosem v tom smyslu, že zde postavila několik důležitých vodních děl pro své elektrárny (Canal de Seròs, Přehrada Sant Antoni, Přehrada Camarasa, Přehrada Terradets). S příchodem občanské války začal pozvolný konec společnosti, nejprve byla kolektivizována, později sice navrácena soukromým majitelům, ale postupně rozprodána kvůli dluhům. Definitivní tečka za historií Barcelona Traction byla napsána roku 1970.


Více informací:

13. 11. 2014

Can Vies a další barcelonské squaty

V minulém článku jsme mluvili a dvou nejznámějších barcelonských squatech, ty však nejsou jedinými v katalánské metropoli. Přehled těch dalších významných je zde:

CAN VIES
V květnu 2014 bezesporu nejslavnější barcelonský squat. Nachází se na ulici Jocs Florals, 40-42. Historie budovy sahá do roku 1879. Původně sloužila pro skladování materiálů při stavbě železničních tratí, které vedou hned vedle, později fungovala jako základna odborářů barcelonského dopravního podniku. V roce 1991 došlo k několika požárům, které byly způsobeny tehdejším konfliktem mezi dopravním podnikem a jeho zaměstnanci. Od té doby budova chátrala až do roku 1997, kdy se do ní kvůli chybějícím společenským prostorám nastěhovala mládež z okolní čtvrti (Sants). Barcelonský dopravní podnik ihned podal žalobu, která se pak v různých obměnách táhla roky. K nařízení vystěhování došlo až v roce 2012. V té době již Can Vies žil svým životem a lidé ve čtvrti si na něj zvykli a dokonce si ho oblíbili.

Nic však nakonec nepomohlo a 26. května 2014 byl Can Vies policií vyklizen a ještě téhož dne se do budovy pustily buldozery. Celý týden pak čtvrtí Sants zmítaly protesty, při kterých hořely kontejnery a došlo na násilné střety protestujících s policií. Po několik dnech byla demolice přerušena, ale moc toho z Can Vies už nezbylo. Okamžitě byla na internetu zahájena sbírka skrz crowdfunding s cílem Can Vies znovu dostavět. V současnosti (konec roku 2014) je další osud budovy i celého sociálního spolku nejasný.

Can Vies před vpádem buldozerů v květnu 2014 (Foto: wikipedia.org)
CAN MASDÉU
Can Masdéu je hotovým palácem barcelonských okupes. Čtyřpatrová budova bývalé nemocnice pro malomocné je schovaná v kopcích pohoří Collserola a je obklopená řadou zahrádek, na nichž si místní obyvatelé pěstují ekozeleninu. Zkrátka ráj pro všechny milovníky ekologie a hipíky - obyvatelé Can Masdéu žijí ve skutečné a soběstačné komunitě v co největším sepětí s přírodou. Budova byla opuštěná od konce 50. let 20. století až do roku 2001, kdy ji obsadila skupinka squaterů.

V soukromé části objektu dnes žije asi 30 osob, velká část budovy funguje jako sociální centrum, které je pravidelně otevřeno i veřejnosti a nabízí různé aktivity, workshopy či knihovní služby. Rozsáhlé zahrady využívají i sousedé z okolí. Jako většina podobných objektů, i na Can Masdéu si "činili nárok" jeho skuteční majitelé, ale neuspěli. Podle všeho budova stále patří jedné z barcelonských nemocnic, která ale nemá peníze na rekonstrukci. Squat pokusila vyklidit policie v dubnu 2002. Policejní "obléhání" trvalo celé tři dny, ale obyvatelé se nevzdali a své místo si uhájili. Posléze došlo i k několika soudům, a ačkoliv jeden z nich v roce 2006 rozhodl ve prospěch nemocnice, právě nedostatek financí k rekonstrukci dovoluje squaterům i nadále Can Masdéu obývat. Hrozna vyklizení budovy se však nad nimi bude vznášet i dál.

RADIO BRONKA
Radio Bronka není přímo squat, nicméně jde o rádio podobného ražení - okupuje určitou frekvenci, na které nevysílá žádné komerční rádio. Funguje již od roku 1987 a bylo také jedním z prvních ve Španělsku, které začalo vysílat po internetu. Lze ho též naladit na 104.5 FM v Barceloně a okolí. Vzniklo coby součást sociálního hnutí v barcelonské čtvrti Roquetes. Programová i hudební náplň odpovídá stylu okupes

CASAL POPULAR DE GRÀCIA
Dnes už neexistující sociální centrum, které bylo oficiálně squatem od února 2002 až do 8. dubna 2013, kdy policie objekt násilně vyklidila. Casal Popular de Gràcia se nacházel na rohu ulic Ros de Olano a Torrent de l'Olla. Šlo o jeden z nejznámějších squatů ve čtvrti, kde jich je plno. Casal byl znám pořádáním častých kulturních akcí, svým způsobem se účastnil i každoroční Festa Major de Gràcia. Po jeho vyklizení došlo v ulicích Gràcie k protestnímu pochodu, který skončil výtržnostmi.

Více informací:

12. 11. 2014

Okupa @ Park Güell

Především během posledních 20 let se Barcelona stala jedním ze světových center squattingu (ve španělštině i katalánštině: "okupa"). Faktem je, že právě katalánská metropole je k něčemu takovému jako stvořena, protože její ulice jsou plné opuštěných bytů a domů, které nikdo nevyužívá třeba desítky let. Obsazení a usazení se v cizím majetku navíc usnadňuje poměrně benevolentní španělská legislativa. Každopádně je třeba mít na paměti, že ne vždy je squat doupětem feťáků a jiných životních ztroskotanců. I v Barceloně je jich mnoho, které fungují jako úspěšná kulturní či sociální centra, a poskytují tak vyznavačům alternativního stylu života potřebný prostor. Dva takové legendární squaty se nacházejí jen pár kroků od slavného Parku Güell.

KASA DE LA MUNTANYA
Kasa de la Muntanya zaujme snad každého, kdo se do Parku Güell vydá po ulici Av. del Santuari de Sant Josep de la Muntanya. Číslo 33 upoutá už zdálky spoustou graffiti, případně černými vlajkami squaterského hnutí. Jde o skutečnou anarchistickou pevnost jen kousíček od jednoho ze symbolů turistické Barcelony. Stavba pochází z roku 1909. Zasloužil se o ni Eusebi Güell, který chtěl mít poblíž tehdy rezidenční čtvrti policejní kasárny kvůli větší ochraně před protestující lůzou. Tento účel také budova plnila až do roku 1983, kdy ji Guardia Civil opustila po sérii drobných útoků ze strany tehdejší katalánské teroristické organizace Terra Lliure. Budova zůstala ve vlastnictví španělského ministerstva vnitra (později přešla pod ministerstvo financí), avšak jako nevyužívaná začala chátrat. 11. listopadu 1989 byla Kasa de la Muntanya  obsazena skupinkou asi sedmi okupes, jejichž počet se po měsíci rozrostl asi na 30. Během let se ze squatu stalo důležité kulturní a sociální centrum, které disponuje společenskými místnostmi, dílničkami, jídelnou či tělocvičnou otevřenými pro své návštěvníky.

Až do roku 1997 stavba poskytující takřka 1 000 m2 nikoho z vlastníků příliš nezajímala, pak ministerstvo začalo přemýšlet, jak se squaterů zbavit. Jenže dosud příliš neuspěli. V posledních 15 letech Kasa de la Muntanya čelila několika snahám o vystěhování. Tyto snahy často končili skutečnou pouliční bitvou mezi policií a okupes (2001), nicméně původně policejní a nyní anarchistická pevnost byla svými obyvateli vždy ubráněna. Dům je navíc památkově chráněný. V listopadu 2014 oslavila Kasa de la Muntanya své 25. výročí vzniku. Za tu dobu se stala nejrespektovanějším a asi i nejemblematičtějším squatem nejen v Barceloně, nýbrž na celém Pyrenejském poloostrově.  V prosinci 2014 (asi jako dárek k 25. výročí) byla Kasa de la Muntanya poctěna rozsáhlou policejní razií. Několik stovek policistů údajně hledalo osoby spjaté s "anarchistickým terorismem". Celkem 11 lidí nakonec bylo po zásahu v různých částech Španělska posláno do vazby. Život v Kasa de la Muntanya však běží dál.

Kasa de la Muntanya (Foto: www.abc.es)

BLOKES FANTASMA
Na následujících fotkách si určitě i vy vzpomenete na výhled z Parku Güell. Squat Blokes Fantasma se totiž nachází přímo pod ním (Av. Coll del Portell, 59) ve čtvrti La Salut. Nemá sice takovou tradici jako Kasa de la Muntanya, avšak díky legendárnímu nápisu "Okupa y resiste" na střeše se stává již dlouhá léta nedílnou součástí fotoalb z Barcelony a díky tomu jde o rozhodně světově nejproslulejší barcelonský squat. Blokes Fantasma tvoří bytový blok, jenž byl po dlouhá léta jen schátralou ruinou plnou krys a injekčních stříkaček, ze které zloději kovů odnesli, co jen se dalo. Současní obyvatelé tak měli na začátku k dispozici jen čtyři stěny a střechu, zbytek byl na nich. V domě bydlí celé rodiny i s dětmi. Dole se nachází oblíbený alternativní klub/bar. Obyvatelé již několikrát čelili hrozbě vystěhování, vždy se za ně ale postavila celá čtvrť. "Okupa y resiste" tak snad ještě dlouhá léta bude součástí mnoha dovolenkových alb z Barcelony.

Blokes Fantasma, 2011
Blokes Fantasma, 2011
Více informací:

8. 11. 2014

Katalánské hymny (II) - Cant de la Senyera

Cant de la Senyera je další nesmírně důležitou katalánskou národní písní. I když oficiálně je katalánskou hymnou Els Segadors, Cant de la Senyera je takřka na stejné úrovni, minimálně co se symbolické roviny týče. V průběhu 20. století obě hymny "soupeřily" o popularitu a na důležitých katalánských akcích se hrály společně. A je tomu tak dodnes, o čemž svědčí například video z letošní manifestace 11. září, které naleznete na konci článku.

Cant de la Senyera je však především hymnou katalánské vlajky. Autorem textu této písně je velký katalánský básník Joan Maragall, hudbu složil Lluís Millet. Svou premiéru měla Cant de la Senyera v roce 1896. Tehdy ještě jako hymna pěveckého souboru Orfeó Català, nicméně brzy začala být píseň vnímána jako hymna katalánská. Proto také byla po občanské válce zakázána podobně jako ostatní katalánské symboly.

Tato hymna se navíc stala symbolem prvního většího vítězství katalanismu v období frankismu. Došlo k němu 19. května 1960 v barcelonském Palau de la Música Catalana u příležitosti koncertu sboru Orfeó Català. Tento koncert měl připomenou sté výročí narození výše zmiňovaného básníka. Logicky tak byla snaha o to, aby mohla zaznít i Cant de la Senyera, která dříve symbolicky končila každé vystoupení Orfeó Català. To ale frankistická vláda nakonec zakázala. Hned při zahájení koncertu se na protest zvedla skupinka mladých lidí a Cant de la Senyera zazněla alespoň v jejich podání... Protest si vyžádal několik zatčených a následně i dlouhé měsíce ve vězení, nicméně jednalo se o velké morální vítězství, jež navíc nastartovalo budoucí politickou kariéru jednoho z protestujících, Jordiho Pujola, katalánského premiéra v letech 1980 - 2003.

Tato neoficiální katalánská hymna je dnes nedílnou součástí každoročního koncertu Orfeó Català. V posledních letech se i zde projevuje velká touha po nezávislosti, a tak se v publiku i ve sboru samotném místo klasické senyery (katalánské vlajky) objevují estelady, které symbolizují právě touhu po nezávislosti. Ostatně, (ne)tradiční atmosféra posledních let v Palau de la Música Catalana je patrná na následujícím videu. 



 CANT DE LA SENYERA

(Tornada):
Al damunt dels nostres cants
aixequem una Senyera
que els farà més triomfants.

Au, companys, enarborem-la
en senyal de germandat!
Au, germans, al vent desfem-la
en senyal de llibertat!
Que voleï!
Comtemplem-la, en sa dolça majestat!

(Tornada)

Oh, bandera catalana!,
nostre cor t'és ben fidel:
volaràs com au galana
pel damunt del nostre anhel:
per mirar-te sobirana,
alçarem els ulls al cel.

(Tornada)

I et durem arreu enlaire,
et durem, i tu ens duràs:
voleiant al grat de l'aire,
el camí assenyalaràs.
Dóna veu al teu cantaire,
llum als ulls i força al braç.

(Tornada)



 PÍSEŇ VLAJKY

(Refrén):
Nad naším zpěvem
vztyčme Senyeru (vlajku)
která jej ještě více proslaví.

Honem, přátelé, vztyčme ji
na znamení bratrství!
Honem, bratři, rozviňme ji ve větru
na znamení svobody!
Ať vlaje!
Pozorujme ji v celé její majestátnosti!

(Refrén)

Ó, katalánská vlajko!,
naše srdce jsou ti věrná:
elegantně jako pták proletíš
nad naším vroucím přáním:
abychom na tebe pohlédli ve vší svrchovanosti,
pozvedneme oči k nebi.

(Refrén)

Vždy tě poneseme hrdě vztyčenou,
poneseme tě a ty nás:
vlající dle vůle větru,
ukážeš nám cestu.
Dej hlas, tomu kdo zpívá,
světlo v očích a sílu paže.

(Refrén)




7. 11. 2014

Katalánské hymny (I) - Els Segadors

Els Segadors je oficiální katalánskou hymnou od 25. února 1993. Původ této písně ale sahá až do 17. století, do války v Katalánsku známé jako Guerra dels Segadors (Válka ženců*, 1640 - 1652). Španělsko se v 17. století silně zapojilo do Třicetileté války. Zapojit se však chtělo se spoustou nedobrovolných katalánských branců a katalánským kapitálem. Katalánsko navíc své území muselo poskytnout jako základnu pro španělské vojáky, kteří bránili hranice před Francouzi (a mezitím drancovali katalánský venkov). Trpělivost Katalánců tedy nakonec přetekla, a tak v roce 1640 vypuklo tzv. "povstání ženců".

Právě z té doby pochází lidový popěvek, který stál u zrodu dnešní oficiální katalánské hymny. Ačkoliv se zachovalo i několik verzí tohoto původního popěvku, současná hymna se jimi jen lehce inspirovala a je považována za mnohem političtější. Poněkud věrnější originálu ze 17. století je současná hudba. Tu složil v roce 1892 barcelonský skladatel a pianista Francesc Alió (1862 - 1908). Text hymny pochází z roku 1899 a jeho autorem byl básník Emili Guanyavents (1860 - 1941).

Katalánská hymna může působit majestátně i dosti ponuře. Výše uvedenými událostmi inspirovaný text zase může některým posluchačům připadat poněkud agresivní, přeci jen například ve srovnání s vodou hučící po lučinách, bory šumícími po skalinách a zemským rájem na pohled má katalánská hymna bojovnější ladění. Více o historii Els Segadors v dokumentu TV3: Bon cop de falç. La història de l'himne. Katalánskou hymnu si můžete poslechnout na níže uvedeném odkazu.



Catalunya triomfant,
tornarà a ser rica i plena.
Endarrere aquesta gent
tan ufana i tan superba.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Ara és hora, segadors.
Ara és hora d'estar alerta.
Per quan vingui un altre juny
esmolem ben bé les eines.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Que tremoli l'enemic
en veient la nostra ensenya.
Com fem caure espigues d'or,
quan convé seguem cadenes.

Bon cop de falç!

Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!



Katalánsko vítězné,
bude opět bohaté a celé.
Zpátky, lidé
tak domýšliví a pyšní.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Teď je čas, ženci.
Teď je čas být na pozoru.
Abychom, až znovu přijde červen,
dobře nabrousili nářadí.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Ať se nepřátelé třesou,
když zahlédnou naši zástavu.
Porážíme zlaté klasy,
když třeba, rozsekneme okovy.

Dobrý úděl srpem!

Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!


*Ženci = lidé, kteří žnou/sekají trávu či obilí pomocí srpů apod.

29. 10. 2014

Hymna FC Barcelona

Jako každý správný fotbalový klub i FC Barcelona má svou vlastní hymnu. A s poměrně slušnou dávkou objektivity se dá říct, že má zároveň jednu z těch nejvyvedenějších ve fotbalovém světě. Barcelonská hymna patří k neodmyslitelné klasice na úvod každého utkání, které domácí tým sehraje na svém legendárním stadionu Camp Nou. A pokud se daří a zvítězí se, hymna je s ještě větší radostí zpívána i po utkání. Na stručnou historii klubové hymny FC Barcelona se podíváme na následujících řádcích.

Dlouhé desítky let se mělo za to, že vůbec první hymna nejslavnějšího katalánského klubu pochází z 25. února 1923. Autorem hudby byl katalánský skladatel Enric Morera, slova napsal Rafael Folch a první produkce se ujal známý pěvecký sbor Orfeó Gracienc. V posledních měsících se však došlo k objevu, že vůbec první hymna FC Barcelona vznikla o 13 let dříve, konkrétně 17. července 1910 u příležitosti oslav konce sezony při přátelském utkání prvního týmu FCB s druhým. Autorem této hymny byl vojenský kapelník José Antonio Lodeiro Piñeiros. Lodeiro pocházel z Galicie a do Barcelony byl povolán v letech 1907 - 1915. Partitura se ale prozatím nenašla, takže dosud nikdo netuší, jak první barcelonská hymna zněla.

V roce 1949, kdy Barça slavila své 50. výročí vzniku, složil Esteve Calzada hymnu novou. Jmenovala se Barcelona, sempre amunt!, hudba: Joan Dotras. V roce 1957 ji nahradila v pořadí již čtvrtá klubová hymna - Himne a l'Estadi.  Byla složena v souvislosti s otevřením současného stadionu Camp Nou. Autorem textu byl Josep Badia, o hudbu se postaral Adolf Cabané. Himne a l'Estadi byla první hymnou, v níž zaznělo slůvko "Barça". Obě tyto písně navíc byly v katalánštině, což je fakt hodný zmínky především v souvislosti s dobou, která katalánštině ve veřejném prostoru nepřála. Všechny tyto hymny však dnes již upadly v zapomenutí, jelikož roku 1974 přišla nová, definitivní: Cant del Barça.
Dnešní hymna klubu FC Barcelona poprvé na stadionu Camp Nou zazněla 27. listopadu 1974. O jednoduchý text se postarali spisovatelé a textaři Josep Maria Espinàs a Jaume Picas, hudbu složil Manuel Valls. Cant del Barça je velice chytlavá melodie a jakousi třešinkou je rytmické tleskání vždy na úvod každé sloky. Barcelonští fanoušci tuto, v pořadí již pátou, hymnu rychle přijali za svou, a tak si dnes lze jen těžko představit, že měla hned čtyři předchůdkyně. 27. listopadu 2014 oslaví Cant del Barça čtyřicet let a není pochyb, že se dožije i mnoha dalších. Dnes je neoddělitelnou součástí identity všech culés. Text i s přibližným českým překladem níže.




 CANT DEL BARÇA

Tot el camp és un clam
som la gent blaugrana;
tant se val d'on venim,
si del sud o del nord,
ara estem d'acord, estem d'acord,
una bandera ens agermana.

Blaugrana al vent
un crit valent
tenim un nom 
el sap tothom:
Barça, Barça, Baaarça!



Jugadors, seguidors,
tots units fem força;
son molts anys plens d'afanys,
son molts gols que hem cridat,
i s'ha demostrat, s'ha demostrat,
que mai ningú no ens podrà tòrcer.

Blaugrana al vent
un crit valent
tenim un nom,
el sap tothom:
Barça, Barça, Baaarça!



 HYMNA FC BARCELONA

Celý stadion skanduje
jsme modročervení;
nezáleží na tom, odkud jsme,
jestli ze severu nebo jihu,
teď se všichni shodneme,
jedna vlajka nás spojuje.

Modročervení do toho,
směle skandujeme,
máme jméno, 
jež každý zná:
Barça, Barça, Baaarça!


Hráči, fanoušci,
všichni spolu jsme silní;
spousta let plných dřiny,
spousta slavených gólů,
a tak se ukázalo, že
se nikdy nenecháme zlomit.

Modročervení do toho,
směle skandujeme,
máme jméno,
jež každý zná:
Barça, Barça, Baaarça!

Na úplný závěr si ještě vychutnejte, jak barcelonská hymna vypadá v reálu... při zápase proti Realu :-) Jako bonus přidáváme i další video s neopakovatelnou atmosférou, z níž jde mráz po zádech. Jak je vidět, fanoušci FC Barcelona mají o budoucím směřování Katalánska jasno.





AKTUALIZACE 11/2014:
Usilovné pátrání v posledních týdnech přispělo k tomu, že partitura vůbec první hymny, té z roku 1910, byla nalezena a můžete si ji poslechnout zde. Slova zatím neznámá...


Ignasi Terraza interpreta el primer himno del... by fcbarcelona

27. 10. 2014

Torres Venecianes

Pokud se v Barceloně s někým chcete potkat na Plaça d'Espanya, pravděpodobně nejoblíbenějším (a rozhodně nejpraktičtějším) meeting pointem bude úpatí jedné ze dvou nepřehlédnutelných věží, které dominují areálu barcelonského výstaviště. Říká se jim Benátské věže (Torres Venecianes) a největším dilematem bude, u které z nich se vlastně potkáme...
Benátské věže, 1929 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
Podobně jako celý areál barcelonského výstaviště a řada dalších staveb na úpatí kopce Montjuïc i tyto Benátské věže pocházejí z roku 1929, kdy se katalánská metropole stala dějištěm Světové výstavy (Exposició Internacional de Barcelona). Jejich autorem byl katalánský architekt Ramon Reventós i Farrarons (1892 - 1976), mimo jiné i tvůrce nedalekých Poble Espanyol a Teatre Grec. Obě věže jsou identické - každá měří 47 metrů a má čtvercovou základnu se stranou dlouhou 7,2 m. Jejich funkce byla od samého počátku ryze dekorativní - měly sloužit coby velkolepá brána do výstavního areálu. Po skončení Světové výstavy se navíc počítalo s jejich zbouráním, proto byly postaveny z obyčejných cihel a podobného materiálu. 

Proč se jim říká "benátské" vlastně není až tak těžké odhalit, zvláště pro ty, kteří již někdy ono slavné italské město navštívili. Možná největší dominantou Benátek je totiž Bazilika sv. Marka spolu s protější zvonicí. Právě tou se Ramon Reventós ve svém návrhu inspiroval. V souvislosti s onou "originální" benátskou zvonicí a jejími barcelonskými kopiemi zmiňme pár zajímavých skutečností:
  • Zvonice sv. Marka v Benátkách se tyčí do výše 98,6 m. To znamená, že i kdyby se obě barcelonské Benátské věže postavily na sebe, pořád by byly takřka o 5 metrů nižší než jejich benátská "matka".
  • Ve skutečnosti jsou si obě stavby nyní časově mnohem bližší, než by se mohlo zdát. Zvonici v Benátkách sice dostavěli již roku 1514 (ve vzhledu, který má dnes), nicméně roku 1902 se zřítila. Ta aktuální - kompletně zrekonstruovaná - pochází až z roku 1912, tedy fakticky je o pouhých 17 let starší, než barcelonské kopie.
  • Benátská zvonice inspirovala podobné stavby po celém světě, nejen v Katalánsku. Její dosti věrné napodobeniny tak můžeme najít například v chorvatském Rovinj, slovinském Piranu nebo v kampusu University of California, Berkeley (USA).

Jak jsme již zmínili, původně měly Benátské věže na Plaça d'Espanya jen čistě dekorativní funkci a po skončení výstavy měly být zbořeny. To se ale nestalo, a tak patří k dnes již neodmyslitelným symbolům okolí Montjuïcu. Pouze dekorativní funkci však mají dosud. V jedné z věží bylo dříve umístěno ovládání nedaleké Font Màgica a ve druhé byly umístěny sirény pro případ pohrom - obojí však našlo jen pramalé praktické využití. V roce 2013 prošly obě věže rekonstrukcí. Je docela s podivem, že nikdy nesloužily alespoň jako rozhledna. Uvnitř každé věže se totiž samozřejmě nalézá i schodiště, které návštěvníka dovede až k horní galerii, odkud se naskýtá další neotřelý pohled na krásy Barcelony. Vůbec poprvé byl interiér této stavby otevřen pro veřejnost o uplynulém víkendu (25. a 26. října 2014) v rámci architektonického festivalu 48 Open House Barcelona, který návštěvníkům již 5 let zpřístupňuje alespoň na několik hodin jinak nepřístupné architektonické perly katalánské metropole.

22. 10. 2014

Dansa de la Mort (Verges)

Verges je malá vesnička uprostřed komarky Baix Empordà, asi 20 km severovýchodně od Girony. Je domovem pro přibližně tisícovku místních obyvatel a zdánlivě se nikterak neliší od všech okolních vesnic - staré kamenné domy, kostelík, pozůstatky dávného opevnění a typická středověká a trošku tajemná atmosféra. Zkrátka jako všude v okolí. Až na jednu maličkost. Jednu poněkud děsivě vypadající místní tradici, která je svým způsobem celosvětovým unikátem... 

  
Dansa de la Mort, Verges (Foto: www.laprocesso.cat)
Tato tradice je známá jako Dansa de la mort ("Tanec smrti"). Jde o tanec, jenž je každoročně na Zelený čtvrtek součástí velikonočního procesí ve Verges. Tanec smrti byl dříve poměrně běžnou součástí velikonočních slavností po celém západu Evropy. Jeho původ můžeme hledat především ve 14. a 15. století, kdy se Evropou prohnalo několik morových ran. Smrt se stala ošklivou každodenní součástí lidského života a její dřívější idealizace byla rázem zapomenuta. Tento posun ve vnímání smrti postupně dospěl až ke vzniku zmiňovaného symbolického tance, který má lidem připomínat, že čas plyne velice rychle a smrt nakonec dostihne každého bez výjimky.

Dansa de la Mort ve Verges je unikátní především v tom, že jde o jedinou dodnes bez přerušení dochovanou ukázku tohoto tance. Tance smrti byly dříve hojně rozšířeny po celém Katalánsku, do dnešních dní však přežil jen ten ve Verges*. Nejstarší dochované zmínky o Dansa de la Mort na území Verges jsou z roku 1666. Pro místní obyvatele jde suverénně o největší akci roku, jelikož věhlas této tradice již dávno překročil katalánské hranice, a tak vesnička každý rok přivítá davy zvědavých návštěvníků ze všech světových stran.

Nejlepší představu o Dansa de la Mort ve Verges si uděláte z následujících videí. I přesto ale jen pár základních charakteristik... Jak jsme již zmínili, tanec je součástí velikonočního procesí, jež se ve Verges koná každoročně na Zelený čtvrtek. Představení začíná kolem půlnoci a trvá přes dvě hodiny. Samotný název - Tanec smrti -  je poměrně snadno pochopitelný již při pohledu na tanečníky. Těmi není nikdo jiný než skupinka deseti koster. Každá z nich má svou symbolickou roli. První z koster (ta nejdůležitější) má v rukou kosu, typický symbol smrti, druhá nese prapor s latinským nápisem Nemini parco ("Neušetřím nikoho"). Další dvě drží misky plné prachu symbolizující známé "...v prach se obrátíš". Poslední z pětice tančících koster nese velké hodiny bez ručiček. Jejich absence má připomínat, že nikdy nevíme, kdy si pro nás smrt přijde, ani kolik nám zbývá času. Těchto pět postav tančí v naprosté tichosti, jen za osudově působícího zvuku bubnu (ten má na starosti kostra č. 6), což tanci přidává na děsivosti. Zbytek průvodu pak dotváří čtveřice koster nesoucích zapálené svíce.

Velikonoční Zelený čtvrtek ve Verges je rozhodně nezapomenutelným zážitkem, takže až budete mít cestu kolem, vyplatí se počkat si až do půlnoci a na vlastní oči spatřit jednu z těch nejpodivnějších katalánských tradic...






*Najdeme ho dnes taktéž ve městě Manresa, avšak v tomto případě jde jen o navázání na dřívější tradici, jež byla na dlouhá léta přerušena.

13. 10. 2014

Byl Kryštof Kolumbus Katalánec?

Každoročně 12. října si připomínáme den, kdy byla objevena Amerika. Ačkoliv Kryštof Kolumbus pravděpodobně nebyl prvním Evropanem, jenž dorazil ke břehům Ameriky, a vlastně si ani během svého života plně neuvědomil, co se mu podařilo, dodnes je právě on symbolem skutečného konce středověku a začátku zcela nové éry v dějinách lidstva. Přesto je jeho život dodnes zahalen spoustou tajemství - například s jistotou neznáme jeho původ. Existuje mnoho více či méně přijímaných teorií Kolumbova původu a na jednu z nich se dnes podíváme. Hlavní postavou tohoto článku ovšem nebude Kryštof Kolumbus. Zajímat nás totiž bude především osobnost kontroverzního katalánského historika Jordiho Bilbenye a jeho katalánská vize dějin.

Jordi Bilbeny (*1961, Arenys de Mar) je katalánský historik a spisovatel. Na Universitat Autònoma de Barcelona vystudoval katalánskou filologii a posléze se jako doktorský student věnoval moderním dějinám na Universitat de Barcelona, avšak k titulu PhD se (zatím) nedobral. Brzy po dokončení svého magisterského studia se začal usilovně věnovat historii. Specializoval se především na cenzuru v religiózních historických textech z přelomu středověku a novověku. Tento výzkum ho zavedl až ke Kryštofu Kolumbovi - tématu, které se stalo jeho životní vášní.


Bilbeny se ve svém výzkumu pouští do velice ožehavých témat, jelikož je toho názoru, že dějiny Katalánska byly pomocí cenzury manipulovány ve prospěch vytvoření historického konceptu jednotného Španělska. Bilbeny tak zásadně pochybuje prakticky o všech historických dokumentech ze šestnáctého a následujících století, protože je považuje za zmanipulované. Často se tak upíná pouze k marginalizovaným teoriím, jejichž skvělým propagátorem se později stává.


To je ostatně i případ původu Kryštofa Kolumba. Velká většina historiků a tím pádem i velká většina encyklopedií má o Kolumbově původu jasno - narodil se v Janově a byl tedy Janovanem. Pravdou však je, že Kolumbovy první roky života či životy jeho rodičů jsou dodnes poněkud obestřeny tajemstvím a neexistují prameny, které by dokázaly stoprocentně potvrdit nejrozšířenější teorii o mořeplavcově původu. Naproti tomu existuje též řada teorií (většinou historiků odmítaných) o portugalském, polském či katalánském původu Kryštofa Kolumba. Zvláště katalánská teorie přináší hned několik zajímavých skutečností, které by mohly osvětlit dosud neprobádaná místa v Kolumbově životopise. Asi nejčastěji se mluví přímo o Kolumbových znalostech. Je například známo, že kromě mnoha jiných jazyků objevitel Ameriky mluvil a psal i katalánsky; naproti tomu jeho znalost italštiny či některého z dialektů Apeninského poloostrova byla minimální. Také se ví, že při svých plavbách se Kolumbus často obklopoval Katalánci. Hlavní myšlenkou této teze je navíc historická záměna osobností (tedy že šlo o jinou osobu, než je ta dnes za Kolumba pokládaná), která se dnes už jen těžko dokáže. Důležitou součástí katalánského propojení s objevením Ameriky je i tzv. Tesi del port de Pals, podle níž Kolumbus při své první výpravě k břehům Nového světa nevyplul z andaluského přístavu Palos, jak se všeobecně tvrdí, nýbrž z dnes již neexistujícího přístavu u katalánského městečka Pals. I pro tuto teorii existují poměrně zajímavé důkazy, jejichž relevantnost však opět většina historiků zpochybňuje*.


Tak či onak, právě Jordi Bilbeny se stal prakticky v celosvětovém měřítku tím nejviditelnějším zastáncem katalánského původu Kryštofa Kolumba. Mezi jeho nejznámější díla věnovaná této problematice patří: Brevíssima relació de la destrucció de la Història (1998), La descoberta catalana d'Amèrica (1999), Cristòfor Colom, príncep de Catalunya (2006).

Kolumbus však není zdaleka jedinou postavou španělské historie, které se Bilbeny ve svých pracích a televizních dokumentech věnuje. Solidního ohlasu se dočkalo i jeho zpochybňování předních ikon španělské literatury. Katalánský historik je totiž přesvědčen, že stěžejní díla španělského písemnictví by vlastně měla patřit do historie katalánské literatury. Konkrétně pak nejde o nikoho menšího než o samotného Cervantese a jeho Dona Quijota (1605). Bilbeny v roce 2005 prohlásil, že podle jeho závěrů byl Cervantes valencijský šlechtic s katalánskými předky a že svůj nejslavnější román napsal katalánsky. Tehdejší králem nařízená cenzura však originál zničila, a knihu tak prý dnes známe jen v jejím španělském překladu. V podobném duchu pak Bilbeny hájí i katalánský původ děl jako La Celestina (1499) nebo Lazarillo de Tormes (1554). V těchto případech to má poněkud lehčí, protože například autor pikareskního románu Lazarillo de Tormes dodnes není znám, a tak se stále pohybujeme jen v teoretické rovině. 


Zatím poslední historickou osobností, u níž začal Jordi Bilbeny zkoumat možné spojení s Katalánskem, se stal Leonardo da Vinci. Toho Bilbeny považuje za možného potomka aragonské královské rodiny, respektive její větve usídlené v Neapoli. Tato teorie v každém případě vylučuje dosud přijímanou verzi, že Leonardo pocházel z chudých poměrů. 


Jak vidno, Jordi Bilbeny poměrně konstantně vychází ze svého přesvědčení o cenzuře a manipulaci děl v 16. a 17. století s cílem vytváření ideje centralizovaného Španělska. Pro své výzkumy si vybírá historické osobnosti, u nichž vinou mnoha uplynulých století existuje řada nevyjasněných životních etap. Typickým příkladem je právě Kryštof Kolumbus, o jehož původu zkrátka s naprostou jistotou dnes nemůžeme říct nic. Stejně tak i v životě autora slavného Dona Quijota existují etapy, o kterých toho mnoho nevíme.


Jordi Bilbeny každopádně rád provokuje, i když to v žádném rozhovoru nikdy nepřiznal. Akademická obec nad ním již dávno zlomila hůl, nicméně čtenáře jeho knihy zajímají. Asi nikdo zatím nedokázal v katalánské mládeži vzbudit takový zájem o historii. Není ostatně jediný. Například Pep Mayolas (*1962, taktéž Arenys de Mar) zastává možná ještě fantastičtější teorie, například tu, podle níž byl Erasmus Rotterdamský Kataláncem a zároveň synem Kryštofa Kolumba... Inu, každá polemika vždy vyvolá mnohem větší zájem než suché a mnohem pravděpodobnější vědecké závěry. Zde se navíc jedná i o značně výbušné politické téma, pokud si uvědomíme možné dopady konspirací, o nichž Bilbeny mluví. Dan Brown už ví, kde se příště inspirovat. Na druhou stranu však nezapomeňme na fakt, že Bilbeny je pouhým popularizátorem myšlenek, které se zrodily v hlavách univerzitních profesorů, takže jistě existují otázky, které je třeba si ještě položit v souvislosti se španělskou/katalánskou historií.



*Každá kolumbovská teorie již vyplodila stovky knih, článků a studií, takže pouštět se do jejich rozboru zde rozhodně není naším cílem. Pro zájemce jsou k dispozici výše uvedené odkazy, jež je dovedou i k odkazům dalším.