27. 11. 2013

Katalánští motocykloví šampioni 2013

Katalánci v současnosti vynikají především ve dvou světově prestižních sportech. Prvním z nich je samozřejmě fotbal, přičemž kromě skvělých katalánských hráčů (Xavi, Víctor Valdés, Gerard Piqué, Cesc Fàbregas a mnoho dalších) je v tomto ohledu hlavní výkladní skříní klub FC Barcelona. Tím druhým sportem jest motorismus, přesněji Mistrovství světa silničních motocyklů, kteréžto zahrnuje 3 prestižní kategorie: MotoGP, Moto2 a Moto3. V těchto soutěžích jsou Katalánci skutečnou světovou velmocí, ačkoliv se o tom tolik nemluví, jelikož při jejich triumfech hraje španělská hymna a vlaje španělská zástava.

I přesto však je třeba podotknout, že letošní mistři světa všech tří zmiňovaných kategorií pocházejí z Katalánska. Všechny tři novopečené šampiony si představíme, ale ještě předtím nezaškodí zmínit všechny Katalánce, kteří letos nastoupili do závodů MotoGP, Moto2 či Moto3. V potaz bereme jen závodníky skutečně narozené v Katalánsku; početnou španělskou kolonii ve světovém šampionátů však tvoří i jezdci z ostatních Països Catalans, kupříkladu: Jorge Lorenzo (Mallorca), Hèctor Barberà (València), Nico Terol (València), Sergio Gadea (València) a Lluís Salom (Mallorca).

Motocykloví závodníci původem z Katalánska:
MotoGP: Marc Márquez, Dani Pedrosa, Aleix Espargaró, Ivan Silva
Moto2: Pol Espargaró, Toni Elías, Ricard Cardús, Jordi Torres, Àlex Pons, Esteve Rabat.
Moto3: Maverick Viñales, Isaac Viñales, Àlex Rins, Àlex Márquez.

MARC MÁRQUEZ (MotoGP)
Nejzářivější hvězdou katalánského motoristického nebe je v současnosti bezesporu Marc Márquez. Aktuální mistr světa v MotoGP se narodil 17. února 1993 v městečku Cervera. Ve svých dvaceti letech toho ve světě burácejících motorek už mnoho dokázal a ještě víc se od něj čeká. Ani se není čemu divit, stačí stručný pohled do statistik...

Márquez naskočil do světa 125cc v roce 2008 a o dva roky později, tedy ve své třetí sezoně, tuto kategorii ovládl. V roce 2011 postoupil do Moto2. V ten samý rok byl celkově druhý a v sezoně 2012 již slavil mistrovský titul. Jeho forma však graduje. Zatímco v současné Moto3 potřeboval k titulu 3 sezony, v Moto2 to byly jen dvě. Letos debutoval v MotoGP... A stal se šampionem, poměrně logicky nejmladším v historii. Navíc ve své premiérové sezoně v dané kategorii. Co dodat? Ve svých dvaceti letech má na svém kontě 3 tituly mistra světa (po jednom z každé kategorie), během šesti sezon v soutěžích mistrovství světa odjel celkem 96 závodů, z nichž 32 vyhrál a v 55 stál alespoň na stupních vítězů. Jinými slovy, jen ta nejslibnější budoucnost pravděpodobně čeká na tohoto katalánského závodníka.


POL ESPARGARÓ (Moto2)
Narodil se 10. června 1991 v Granollers. Motorky určují prakticky celý jeho život, už jen proto, že i jeho o dva roky starší bratr Aleix je závodníkem. Aleix sice jezdí dokonce o třídu výš - MotoGP - avšak zatím je to jeho mladší bratr, jenž zastiňuje svého sourozence. Pol Espargaró poprvé závodil již ve svých 4 letech a do nejprestižnějšího světového šampionátu (v kubatuře 125cc) nahlédl poprvé v roce 2006. A je třeba dodat, že vskutku hvězdně. Na divokou kartu v domácí GP Katalánska startoval ve věku 15 let a 8 dní a jelikož závod dokončil na 13. místě, stal se vůbec nejmladším jezdcem na bodech v historii. Pravidelně pak do závodů nastupoval od GP České republiky v tom samém roce. Ve "stopětadvacítkách" jezdil až do sezony 2010, v níž skončil celkově třetí (vítězem se tehdy stal Marc Márquez).

Od sezony 2011 se objevuje v kategorii Moto2, v níž v roce 2012 stanul na celkovém druhém místě (opět ho porazil krajan Marc Márquez). Letos však již nic neponechal náhodě a pro vítězství v šampionátu si dojel s poměrně hodně solidním náskokem (Márquez se přesunul do MotoGP :-) ). Katalánskou nadvládu ve třídě Moto2 potvrdil i letos celkově třetí příčkou rodák z Barcelony, Esteve Rabat.


MAVERICK VIÑALES (Moto3)
Opravdu nejdominantnější postavení letos Katalánci měli v kategorii nejnižší - Moto3. Šampiona Mavericka Viñalese na stupně vítězů doprovodili: druhý - Àlex Rins a třetí Lluís Salom (Mallorca). Čtvrtý skončil Àlex Márquez. Kompletní čtveřice nejlepších v Moto3 pro rok 2013 tedy mluví katalánsky...

Maverick Viñales je nejmladším z trojice šampionů. Narodil se 12. ledna 1995 ve Figueres, ale bydlí v městečku Roses. Jako všichni současní mistři světa i on začal se závoděním velice brzy - ve 3 letech. Debutoval ve 125cc (dnes Moto3) v roce 2011 a již od prvního závodu všechny udivoval svou ohromnou jezdeckou vyzrálostí. Své první vítězství si užil již ve čtvrtém závodě kariéry (GP Francie 2011) a hned poté ho stvrdil i druhým místem v následující GP Katalánska. Ve své premiérové sezoně nakonec skončil na parádním třetím místě v celkové klasifikaci. Stejný celkový výsledek zopakoval i o rok později, přičemž se mu podařilo vyhrát například i v domácí GP. 


Hlavně díky úchvatnému začátku letos již nic neponechal náhodě a urval si pro sebe titul mistra světa pro rok 2013. Jako většina šampionů se vydává hledat novou výzvu do vyšší kategorie. V sezoně 2014 bude závodit v Moto2 v týmu Sita Ponse. Jen pro zajímavost uveďme, že Moto3 o jméno Viñales tak úplně nepřijde - v dané kategorii totiž závodí ještě Maverickův bratranec Isaac.


25. 11. 2013

Sant Pere dels Arquells: Katalánské stíhačky

Lidem se na zahradách povalují různé věci. Ne každá zahrada však připomíná chabě utajenou leteckou základnu. Jednu takovou již nadobro proslavil článek v katalánském deníku La Vanguardia. I my se nyní vypravíme do vesničky Sant Pere dels Arquells, kde nedávají dobrou noc lišky, nýbrž stíhačky.

Dvě dominanty vesničky Sant Pere dels Arquells vedle sebe. Je výraznější kostelík, nebo trojice migů?
(Foto: Google Maps)
Sant Pere dels Arquells je vlastně spíše taková osada správně patřící pod obec Ribera d'Ondara. V několika domcích tu bydlí okolo 50 lidí, část z nich jen přechodně. Kdysi tu možná býval klášter, nicméně jedinou významnou památkou zde po dlouhá staletí byl pouze místní kostel, postavený na počátku 12. století v románském slohu.

Donedávna. Několik posledních let tu má letitý kostelík velkou konkurenci, alespoň co se turistického zájmu týče. Xavier Monge, zámožný sběratel všelijakého vojenského harampádí, se jednoho dne rozhodl na svém pozemku vystavit klenoty své sbírky. Na zahradě, shodou okolností sousedící se zmiňovaným kostelíkem (na druhou stranu, v tak malé vesničce je asi těžké spolu nesousedit), mu stojí stíhačky, které by mu mohla závidět i leckterá africká země. MiG-15, MiG-21 a MiG-23, tyto tři legendární typy stíhaček v poklidu odpočívají v poněkud vyprahlém srdci Katalánska. Všechny v původních barvách sovětského, maďarského a dokonce československého letectva. Kdysi sloužily ve válečných konfliktech v Korey a ve Vietnamu, dnes je z nich už jen kvalitně sestavený šrot.

Ačkoliv nejnovější ze stíhaček, MiG-23, pochází z 80. let minulého století, tento typ letounu je stále ještě nedílnou součástí světových armád. Angola, Libye, Namibie, Sýrie, Jemen či Severní Korea - všechny tyto země mají desítky těchto starých migů. Jejich "odkladiště" v Sant Pere dels Arquells je zajímavé nejen onou bizarní kombinací moderních stíhaček a starobylého kostelíku, nicméně i tím, jak snadno přístupné tyto muzejní kousky jsou běžným kolemjdoucím. Sám majitel se o svých letadlech příliš bavit nechce. Tajemstvím je zastřená například skutečnost, jak se k letadlům vůbec dostal a jak je posléze dopravil až do malé katalánské vesničky. Obsáhlejší rozhovor prý časem poskytne jen vysoce odborně zaměřeným magazínům. Letadla v Sant Pere dels Arquells však neleží jen tak ladem. Xavier Monge se jimi často chlubí na setkáních s přáteli-nadšenci do vojenské techniky. Stíhačky tak byly jedním ze zlatých hřebů Setkání vojenské techniky v září 2012 či nejnověji na Šestém setkání vojenské techniky v září 2016, jež v Sant Pere dels Arquells spolupořádal právě Monge. 


I maličká a jinak zcela zapomenutá dědinka se tak rázem může stát velkým turistickým trhákem. Vlastně to všechno působí docela promyšleně. Pokud lehce zapátráte na Google Street View, zjistíte, že takřka hned vedle této malé katalánské letecké základny se nachází i autobusová zastávka. A garáž mezi nimi by snad mohla sloužit jako stánek s občerstvením. Tak takhle nějak nejspíš vznikají ta malá svérázná venkovská muzea... Muzeum katalánských leteckých sil tedy hledejte v Sant Pere dels Arquells!


To si tak v Sant Pere dels Arquelles vyjdete na procházku...  (Foto: Google Maps)

... a na co nenarazíte! Československý MiG uprostřed Katalánska (Foto: Google Maps)

24. 11. 2013

Barcelonská knihkupecká krize pokračuje

Rok 2013 se pomalu uzavírá a s ním snad i kritické období pro emblematická barcelonská knihkupectví. Vše začalo lednovým krachem Llibreria Catalònia, v posledních měsících se přidala například i Proa Espais nebo Roquer. Nejen legendární knihkupectví, nýbrž i legendární antikvariáty mají v dnešní době namále. Nejnovějším příkladem konce legend knižního trhu v Barceloně je i známý antikvariát Llibreria Cervantes-Canuda, který včera po 82 letech fungování nadobro zavřel.

Antikvariát byl 14. dubna 1931 založen Ramonem Mallafrém a až do dnešních dnů veden jeho synem Santiagem. Zvenku nikterak nápadné knihkupectví v jedné z bočních ulic vedoucích na Rambles uvnitř skrývalo přes 600 m2 napěchovaných knihami. Odshora až dolů tak, že občas tu opravdu nebylo k hnutí. To ale ostatně ke každému poctivému antikvariátu patří. Kousek od samotného centra města jste tu mohli narazit na řadu zajímavých a netradičních kousků. Místní specialitou byly historické knihy, zvláště pak ty zaměřené na španělskou občanskou válku. Pod zámkem tu také byla k nalezení spousta prvních edicí. Přes 40 000 knih z fondu antikvariátů se však tak úplně neztratí. Samotný Santiago Mallafré a někteří z jeho zaměstnanců plánují vznik menších antikvariátů někde dále od centra.

Za nuceným koncem populárního antikvariátu stojí jako takřka ve všech předchozích případech neustálé zvyšování nájmů. To z centra Barcelony vyhání drobné obchodníky, které ve starých prostorách nahrazují nadnárodní řetězce. V případě výše zmiňované Llibreria Catalònia to byl McDonald's, v případě Llibreria Canuda nás může těšit snad jen to, že dané prostory obsadí katalánský nadnárodní řetězec - oděvní značka Mango. To je však jen malá kompenzace za ztrátu legendárního knihkupectví. Jeho knihami napěchovaný suterén posloužil jako inspirace například pro známý bestseller Carlose Riuze Zafóna - Stín větru. "Pohřebiště zapomenutých knih" tak i nadále bude existovat již jen v Zafónově tetralogii - jeho reálná předloha právě zmizela v propadlišti dějin.

Llibreria Canuda, 2012 (Foto: Google Maps)

20. 11. 2013

Katalánské michelinské hvězdy 2014

I pro rok 2014 zůstává Katalánsko místem s největší koncentrací michelinských hvězd na celém Pyrenejském poloostrově. Letošní rok byl především ve znamení souboje o další tříhvězdičkový restaurant, jímž se mohl stát Abac katalánského šéfkuchaře Jordiho Cruze. Nakonec však pro příští rok zůstává u svých dvou hvězd. Naopak katalánskou hvězdou večera byl Albert Adrià, mladší bratr jednoho z nejznámějších kuchařů světa, Ferrana Adrià. Oba jeho bary - restauranty (Tickets a 41°) obdržely po jedné hvězdičce. Kromě těchto dvou i dalších 5 katalánských restaurantů při slavnostním představení Guía Michelin 2014 získalo svou první michelinskou hvězdu. Své tři hvězdičky si naopak udržely dvě aktuálně nejlepší katalánské restaurace: El Celler de Can Roca a Sant Pau.

Při výletu do Katalánska si tedy můžete vybírat mezi více než 50 restauracemi, které se těší nejprestižnějšímu kulinářskému ocenění na světě. Zde je jejich seznam, takže můžete začít rezervovat... :-)




Tři hvězdy MICHELIN:
- El Celler de Can Roca. Joan Roca (Girona)
- Sant Pau. Carme Ruscalleda (Sant Pol de Mar, Maresme)

Dvě hvězdy MICHELIN:
- Abac. Jordi Cruz (Barcelona)
- Miramar. Paco Pérez (Llançà, Alt Empordà)
- Lasarte. Martín Berasategui. (Barcelona)
- Les Cols. Fina Puigdevall (Olot, Garrotxa)
- Enoteca. Paco Pérez (Barcelona)
- Moments. Raül Balam (Barcelona)

Jedna hvězda MICHELIN:
- 41º (Barcelona)
- Tickets (Barcelona)
- Malena (Gimenells, Segrià)
- L’Ó (Sant Fruitós de Bages)
- Les Moles (Ulldecona, Montsià)
- Casamar. (Llafranc, Baix Empordà)

- Alkimia. (Barcelona)
- Caelis, Hotel Palace. (Barcelona)
- Cinc Sentits. (Barcelona)
- Comerç 24. (Barcelona)
- Dos Cielos, Hotel Me. (Barcelona)
- Gaig. (Barcelona)
- Hisop. (Barcelona)
- Hofmann. (Barcelona)
- Manairò. (Barcelona)
- Fonda Sala. (Olost, Osona)
- Moo, Hotel Omm. (Barcelona)
- Neichel. (Barcelona)
- Saüc. (Barcelona)
- Via Veneto. (Barcelona)
- Els Casals. (Sagàs, Berguedà)
- L’Angle (Barcelona)
- Capritx. (Terrassa, Vallès Occidental)

- Estany Clar. (Cercs, Berguedà)
- Can Jubany. (Calldetenes, Osona)
- La Cuina de San Simon. (Tossa de Mar, la Selva)
- Ca L’Enric. (La Vall de Vianya, Garrotxa)
- Ca L’Arpa. (Banyoles, el Pla de l'Estany)

- L’Aliança d’Anglès. (Anglès, la Selva)
- Mas Pau. (Figueres, Alt Empordà)
- Bo.Tic. (Corçà, Baix Empordà)
- Massana. (Girona)
- La Fonda Xesc. (Gombrèn, Ripollès)
- Els Tinars. (Llagostera, Gironès)
- Torreo de L’India. (Xerta, Baix Ebre)
- Rincón de Diego. (Cambrils, Baix Camp)
- Can Bosch. (Cambrils, Baix Camp)
- Fogony. (Sort, Pallars Sobirà)
- La Llar. (Castelló d'Empúries, Alt Empordà).
- Les Magnòlies. (Arbúcies, la Selva)
- Dos Palillos. (Barcelona)
- Koy Shunka. (Barcelona)
- Lluerna. (Santa Coloma de Gramenet, Barcelonès)
- Nectari. (Barcelona)
- Els Brancs. (Roses, Platja de Canyelles Petites, Alt Empordà)

16. 11. 2013

Nejkratší ulice v BCN

Krátká ulice, krátký článek. I Barcelona má svá nej. Tou nejkratší ulicí, kterou se pyšní, je carrer de l'Anisadeta. V podstatě jen dva proti sobě stojící domy a je to. Celá ulička měří jen několik metrů a často se tváří spíš jen jako temné zákoutí (i když tak temně jako v roce 2008 už to tam nevypadá). Proto si jí vlastně ani nevšimnete. Zapadne o to víc, že hned vedle je slavný gotický kostel Santa Maria del Mar, který ve svém románu Katedrála moře proslavil barcelonský právník a spisovatel Ildefonso Falcones. Všichni tak logicky mají oči jen a jen pro nádhernou stavbu a jednoho z barcelonských unikátů si ani nevšimnou. 

Tím, že je ulice tak malá, se tu toho ani nestihlo mnoho slavného přihodit. Nejzajímavější anekdotou je tedy ta, jež nám vypráví o vzniku tohoto podivného alkoholem čpícího názvu. A skutečně. Ulička se tak jmenuje proto, že zde kdysi stával stůl, na němž si přístavní dělníci míchali své oblíbené drinky. Podle jedné z verzí byla anisadeta jakýmsi koktejlem anízovky a vody. Tedy, na zdraví!

Carrer de l'Anisadeta, 2008 (Foto: Google Maps)

13. 11. 2013

Katalánská letiště

Jednoznačně nejpohodlnějším způsobem, jak se do Katalánska a katalánsky mluvících zemí dostat ze středu Evropy, jest vzdušnou cestou. Zlaté časy snadných výletů za hubičku již samozřejmě skončily - jak dávno už to je, kdy si člověk mohl vybrat, jestli se do Katalánska vypraví z Prahy, Brna či Bratislavy jen za pár desítek euro. Ale dnes tu nebudeme bědovat nad špatným leteckým spojením ČR s Katalánskem, nýbrž podíváme se spíše na všechny jeho možnosti. Přesněji řečeno na všechny důležité vzdušné přístavy v Països Catalans.

KATALÁNSKO

AEROPORT DE BARCELONA - EL PRAT (BCN)
To nejdůležitější a největší letiště, jak jinak. Nejlepší na tom je, že titul největšího (alespoň co do počtu odbavených pasažérů) drží barcelonské letiště nejen v Katalánsku, ale nově alespoň na měsíc i ve Španělsku. Dlouhou dobu bylo totiž poměrně jasným celošpanělským šampionem madridské letiště Barajas. To ale v posledních letech postupně přichází o pasažéry i díky krizi národní aerolinky Iberia a podle dat za letošní léto barcelonské letiště to madridské poprvé po dlouhé době trumflo právě v počtu pasažérů. Pokud vydrží současný trend, brzy se El Prat stane skutečnou španělskou jedničkou (pokud tedy náhodou dříve nedojde ke katalánské samostatnosti...).

Letiště Barcelona-El Prat leží zhruba 12 km od Barcelony, nachází se na území města El Prat de Llobregat, má dva terminály (T1 a T2) a podle statistik jím jen za rok 2012 prošlo více než 35 000 000 pasažérů. Toto číslo z něj dělá deváté nejvytíženější letiště v Evropě. Letectví v oblasti El Prat de Llobregat má navíc bohatou historii. Létat se tu začalo už ve 20. letech 20. století. Na konci roku 1927 došlo k prvnímu letu společnosti Iberia na trase Madrid - Barcelona. Letiště se postupně přeměňuje a pomalu rozvíjí v letech 1941 - 1968: dochází k prvnímu interkontinentálnímu letu z Barcelony, letiště dosáhne průměru 1 000 000 cestujících za rok, atd. V roce 1968 je dokončena stavba prvního skutečně moderního terminálu (dnešní T2B).

Další desítky let letiště stagnuje, k velkému rozvoji dochází v souvislosti s Olympijskými hrami v roce 1992, kdy jsou přistavěny i další terminály a až tehdy tedy vzniká komplex, jenž dnes známe jako Terminál 2 (T2). Podobně jako nová kontrolní věž z roku 1996 je i terminál dílem slavného barcelonského architekta Ricarda Bofilla. Ten ostatně vyprojektoval i současný Terminál 1, který začal fungovat v roce 2009, a je též autorem návrhu satelitního T1s. Tím se dostáváme k přelomovému urbanistickému plán, tzv. Pla Barcelona, který si od roku 2000 klade za cíl vybudování jednoho z nejambicióznějších letišť v Evropě. Právě díky tomuto plánu došlo ke stavbě T1 a zvýšení celkové kapacity letiště na nějakých 55 milionů pasažérů ročně. Také počítá se zavedením metra přímo na letiště a tím pádem ke zlepšení dostupnosti letiště El Prat z centra Barcelony. Linka L9 barcelonského metra se v současnosti stále buduje a při troše štěstí by mohla letiště s centrem města spojit okolo roku 2016 nebo 2018 (prozatím je nejekonomičtější variantou spojení s centrem vlak jezdící k T2 nebo autobus 46).

Jak již bylo zmíněno, letiště se neustále rozvíjí a počet cestujících rok od roku roste. Důležitým faktorem jsou v tomto ohledu především low-cost aerolinky, které mají na svědomí plných 50% pasažérů barcelonského letiště (Vueling, Ryanair, EasyJet). Pro Vueling je navíc barcelonské letiště hlavní základnou. Zatímco Evropu má letiště BCN pokrytou velice dobře, cestujícím zde scházejí interkontinentální lety, jichž je na letiště takového kalibru dost málo. V tomto ohledu je důležitějším celosvětovým leteckým uzlem letiště Madrid-Barajas. Z Barcelony tak sice můžete cestovat přímo například do Kolumbie, Brazílie, Singapuru, Pákistánu či Argentiny, nicméně třeba na Mexiko, Austrálii nebo Jižní Koreu můžete v podstatě zapomenout (i když situace se mění).

V současnosti spojení Praha - Barcelona zajišťují aerolinky: ČSA, Vueling, SmartWings. Další přímé lety do BCN jsou pak již možné jen z okolních států... letiště Vídeň, Mnichov, Katowice...

Letiště Andorra-La Seu, 2015 (Foto: aeroportandorralaseu.cat)
AEROPORT DE GIRONA-COSTA BRAVA (GRO)
Našincům velice dobře známé letiště, které kdysi nabízelo i legendární linku Brno - Girona. Letiště zhruba 100 km severně od Barcelony využívají především turisté mířící na krásné pláže Costa Brava. Na tomto principu je ostatně popularita Girony založena již od 70. let minulého století, kdy tehdejší boom charterových letů začal dopravovat značnou část Evropanů na katalánské pláže. Jak tomu ale bylo i v případě ostatních katalánských letišť, pravé žně začaly až s příchodem nízkonákladových leteckých společností. V Gironě je tento stav patrný od roku 2003, kdy se do té doby spíše nenápadné regionální letiště vydalo vstříc milionům nových pasažérů. Nejnádhernějším obdobím pak jistě byly roky 2007 - 2010, kdy díky Ryanairu, který si zde zřídil svou hlavní jihoevropskou základnu, každoročně letištěm proudilo 5 000 000 cestujících. Girona se totiž stala jakousi barcelonskou "dvojkou", kdy řada cestovatelů volila k návštěvě Barcelony z ekonomických důvodů cestu právě přes gironské letiště. Ty časy už jsou ale dnes pryč. Ryanair své aktivity přestěhoval do barcelony, a Gironě tak rok od roku klesá počet zákazníků.

AEROPORT DE REUS (REU)
Třetím nejvytíženějším katalánským letištěm je to v Reusu. (Mimochodem, jedno z vítězství tohoto města nad sousedním rivalem - Tarragonou). Podobně jako dvě předchozí i toto spadá pod kompetence španělské společnosti AENA, které letiště patří. Nachází se mezi městy Reus a Tarragona, zároveň, podobně jako je tomu v případě Girony, ale pokrývá důležitou pobřežní oblast. Mnoho zákazníků tohoto vzdušného přístavu tak míří i do nedalekých plážových letovisek jako Salou či Cambrils, nebo do zábavního parku Port Aventura. Díky všem těmto skutečnostem projde ročně letištěm více než 1 200 000 cestujících. Ačkoliv pořádně funguje již od druhé poloviny devadesátých let, skutečně hodně cestujících sem přivedla teprve před pár lety společnost Ryanair, která kromě výše zmiňovaného potenciálu letiště využila i jako levnou alternativu ke 100 km vzdálené Barceloně. V posledních dvou letech se však aktivity Ryanairu hodně přesunuly právě do katalánské metropole, takže letiště v Reusu může časem své klienty opět ztrácet. Vzhledem ke své strategické pozici však budoucnost rozhodně má.

AEROPORT DE LLEIDA-ALGUAIRE (ILD)
Hodně zvláštním a zajímavým úkazem mezi katalánskými vzdušnými přístavy jest ten ukrývající se kousek od města Lleida. Na rozdíl od tří předchozích letišť toto nespadá pod celošpanělskou společnost AENA, nýbrž jde o samostatný počin katalánské vlády. Jde tak vlastně o první ryze katalánské letiště, první, které kdy na území Španělska sama postavila a zprovoznila nějaká autonomní vláda. Stalo se tak roku 2010 a hlavním důvodem poměrně ekonomické stavby byla snaha podpořit rozvoj poněkud zanedbaného západu Katalánska s tím, že letiště může kromě Lleidy a část Aragonie být důležitým i z hlediska horské turistiky v nedalekých Pyrenejích.

Rok 2010 lze také označit za dosavadní zlaté období. Během něj letištěm prošlo více než 60 000 pasažérů. Lleida měla pravidelné lety do Paříže, Osla, Frankfurtu, Milána, Barcelony či Madridu. Dokonce se uskutečnilo i několik letů do Ruska. Poté však i na letiště Lleida-Alguaire dolehla krize. Nízkonákladové aerolinky utekly a roky 2011 a 2012 znamenaly pokles a stagnaci cestujících na 33 000, v roce 2013 na 29 000. V současnosti Lleida-Alguaire odbavuje pravidelně pouze lety na Mallorku a do Tel-Avivu a dále sezonní lety na další z Baleárských ostrovů v létě a do Velké Británie v zimě (kdy britští lyžaři vyrážejí do Pyrenejí. Často kritizované letiště (tedy hlavně ze strany Španělska) tak stále lítě bojuje o svou existenci. Snad se bude dařit.


AEROPORT DE PIRINEUS-LA SEU D'URGELL (LEU)
Letiště poblíž města La Seu d'Urgell zatím ještě příliš nedoplňuje čtveřici hlavních katalánských letišť, přesto s ním má jeho vlastník, Generalitat de Catalunya, zajímavé plány. V nejbližší době z něj chce vytvořit běžné regionální letiště na způsob toho v Lleidě. Hlavním důvodem ke znovuzprovoznění letiště v roce 2010 byla snaha podpořit turismus v katalánské části Pyrenejí. Zároveň tato přistávací plocha může být zajímavá i pro Andorru. Tento evropský ministáteček totiž z důvodů své polohy žádné skutečné letiště na svém území nemá, pročež se v řadě turistických průvodců vyskytuje informace, že pro leteckou cestu do Andorry lze využít nejbližší letiště Barcelona, Girona nebo Toulouse. Díky Pirineus-La Seu d'Urgell by Andorra získala letiště vzdálené jen 15 km od svých hranic.

Velké úpravy (prodloužení přistávací dráhy, zázemí,...) z posledních let nakonec umožnili na konci roku 2014 otevřít letiště provizorně a od ledna 2015 i komerčním letům. Ačkoliv se nedá očekávat, že by letiště odbavilo více než několik desítek tisíc cestujících ročně, i taková čísla by byla úspěchem. I toto malé a milé letiště se tak ještě bude muset poprat o své pasažéry.


AEROPORT DE SABADELL (QSA)
Maličké letiště ve městě Sabadell, asi 10 km od Barcelony má sice svůj IATA kód (QSA), nicméně na rozdíl od ostatních katalánských letišť se na něj běžnými aerolinkami nedostanete. Zajišťuje totiž pouze servis pro malá soukromá letadla, letecké školy a podobně (i tak tudy například roku 2013 prošly takřka tři tisícovky pasažérů). Na místní kilometrové dráze by stejně žádné větší letadlo přistávat nemohlo. I tak ale Sabadell musíme v tomto výčtu katalánských letišť zmínit, byť by to byla třeba jen pro jeho bohatou historii, jež sahá až do 30. let minulého století.

Letiště Lleida-Alguaire (Foto: aeroportlleida.cat)

PAÍS VALENCIÀ

AEROPORT DE CASTELLÓ (CDT)
Všeobecně vzato je to ve Valencii s letišti docela legrace. Proto také začínáme tím nejnovějším a zároveň nejhloupějším na celém východním pobřeží Španělska. Letiště v Castellónu bylo slavnostně inaugurováno v roce 2011 s cílem udělat z něj něco na způsob valencijské Girony - tedy letiště, které by přitáhlo turisty na tamní krásné pláže. Dva roky po inauguraci však i nadále chátrá a letadlo s cestujícími tu ještě nepřistálo. Ani jedno. Letiště v Castellónu se stalo symbolem nejen španělské ekonomické krize ale především symbolem korupce a špatné politiky. Celková přiznaná investice je okolo 150 milionů € (!), nicméně hovoří se i o dalších desítkách milionů nepřiznaných výdajů. Zkrátka pořádný trapas. Moderní letiště v místě, kde ho absolutně není třeba, je nyní žhavým adeptem na co nejrychlejší odprodej, avšak mnoho kupců se sem nehrne. Pro svou nefunkčnost v letech 2008-2014 se stalo symbolem španělské ekonomické krize. Svítat na lepší časy začalo v roce 2015: v lednu letiště odbavilo svůj první charterový let (Air Nostrum) a od září 2015 by měly vzniknout i pravidelné linky Castelló - Bristol a Castelló - Londýn (Ryanair).

AEROPORT DE VALÈNCIA-MANISES (VLC)
A další drobný paradox v oblasti vzdušných přístavů ve valencijském regionu. Ačkoliv letiště u hlavního města regionu - Valencie - má dlouhou historii (vzniklo roku 1933), přesto není letištěm nejdůležitějším. Zní to totiž přeci jen trochu směšně, když město, které i s metropolitní oblastí čítá takřka 2 miliony obyvatel a je zároveň vyhledávaným kulturním a turistickým centrem, má letiště, jež ročně odbaví jen necelých 5 milionů cestujících (tento počet navíc v posledních dvou letech nezadržitelně klesá). A především - letiště, které v tomto ohledu zcela zaostává za letištěm El Altet (města Alacant, Elx), které ročně zvládne i dvojnásobek pasažérů.

Tak či onak, letiště se chlubí hned dvěma terminály (ten druhý od loňského roku) a hlavním dopravcem je zde Ryanair. Ten zajišťuje 40% všech letů (cestujících). Bez této nízkonákladovky by na tom tedy "hlavní" valencijské letiště bylo ještě mnohem hůř. Kromě irské aerolinky jsou tu nejaktivnější ještě Air Nostrum, Air Europa a Vueling. Nejoblíbenějšími destinacemi jsou potom Palma de Mallorca, Madrid, Paříž a Curych. Svého času odtud létal i přímý spoj do New Yorku, ale ten již od letoška nefunguje. Zvláštní letiště s ještě zvláštnější budoucností.

AEROPORT D'ALACANT-ELX (ALC)
Letiště vklíněné mezi dvě velká města - Alacant a Elx - patří mezi ta nejvytíženější v celém Španělsku. Ročně jím projde okolo 9 000 000 cestujících (v roce 2014 letiště poprvé prolomilo hranici 10 milionů cestujících za rok). Těží především z turistického ruchu na populárním pobřeží Costa Blanca a je jedním z nejrentabilnějších letišť ve Španělsku. Stejně tak je patrné, že se do něj skutečně investuje. Nejlépe je to vidět na úplně novém terminálu, který funguje od roku 2011 (a který zapříčinil zavření dvou do té doby fungujících terminálů T1 a T2). Spojení je zde s takřka celou Evropou, i když řada letů patří jen mezi sezonní záležitosti. Je smutné, že mezi takřka celou Evropu nepatří již ani Česko ani Slovensko. Kdysi sem Ryanair létal z Brna i z Bratislavy, dnes už je to ale minulost. I přesto ale irská low-cost aerolinka je jasným pánem na letišti v Alacant-Elx, takže se možná opět...za čas...dočkáme znovuotevření nějaké té linky za sluníčkem. 

ILLES BALEARS

AEROPORT DE PALMA-SON SANT JOAN (PMI)
Suverénně největší a nejdůležitější letiště na Baleárských ostrovech. Funguje od 60. let, kdy v souvislosti s turistickým boomem nahradilo staré letiště Son Bonet. Právě díky turismu je zároveň i třetím nejdůležitějším letištěm v celém Španělsku po Madrid-Barajas a Barcelona-El Prat - ročně odbaví takřka 23 000 000 cestujících. Nachází se asi 8 km od centra Palmy, takže návštěvníky ostrova potěší poměrně rychlý transport do centra dění.

Velký nárůst pasažérů zažilo letiště během 80. a 90. let minulého století, proto také roku 1997 došlo k zatím největšímu rozšíření letiště. I přesto ale stále disponuje jediným terminálem rozděleným do několika modulů. Speciální důležitost pro letiště v Son Sant Joan mají charterové lety z Německa, kterými na ostrov míří davy německých turistů, aby každé léto z Mallorky učinily sedmnáctou spolkovou zemi. Letiště na Mallorce je základnou pro aerolinku Air Berlin, jež odtud pravidelně provozuje okolo 30 linek, důležitými hráči jsou i Ryanair, Iberia, Thomas Cook Airlines či Vueling. Z centra Evropy se za teplem snadno a levně dostanete například z Bratislavy nebo Vídně; během letní sezony funguje i mnoho charterových letů z České republiky.

AEROPORT D'EIVISSA (IBZ)
Jediné letiště na Ibize závisí podobně jako letiště na Mallorce na turistech. Díky tomu tudy projde více než 5 000 000 cestujících ročně, z nichž okolo 80% se koncentruje do období turistické sezony. I zde patří mezi nejaktivnější aerolinky Air Berlin, Vueling, Ryanair a Thomas Cook Airlines.

AEROPORT DE MENORCA (MAH)
Podobně jako předchozí dvě letiště funguje i to na Menorce nacházející se asi 5 km od města Maó. Ročně přijme okolo 2 500 000 pasažérů, z nichž většina pochází ze sezonních letů z Německa, Velké Británie, Itálie či zbytku Španělska. Bylo otevřeno v roce 1969.


ANDORRA, L'ALGUER, CATALUNYA NORD

V případě ostatních Països Catalans lze zmínit už jen dvě významnější letiště. Co se týká Andorry, jak již bylo zmíněno, tento evropský ministát má docela problémy na svém hornatém území postavit alespoň vyhovující fotbalové hřiště. Uzounká údolí ale provoz něčeho alespoň vzdáleně podobného letišti zcela vylučují.

Dnes italské město L'Alguer letiště má. Aeroporto di Alghero-Fertilia (AHO) je důležitým pro celou severní polovinu Sardinie. Ročně odbaví okolo 1 500 000 cestujících a pro české cestovatele je poměrně snadno dostupné z Bratislavy. Jak již jsme si postupem tohoto článku zvykli, i zde má jakýsi letecký monopol společnost Ryanair. Z ryze katalánského pohledu je irská společnost dodnes oslavovaným dobrodincem, jelikož od roku 2004 umožnila spojení Katalánska se svým historickým územím dnes patřící Itálii. Řada Katalánců tak znovuobjevila "ztracený" L'Alguer a malému sardinskému městu Ryanair přinesl bouřlivý turistický ruch.

V rámci dnes francouzské Catalunya Nord za zmínku stojí Aéroport de Perpignan-Rivesaltes (PGF) nacházející se asi 5 km od kulturního a politického centra Catalunya Nord. Toto maličké letiště se může pochlubit jen několika lety do Paříže a do Velké Británie, jelikož geograficky se nachází v nepříliš záviděníhodné situaci. Sám o sobě Perpignan (Perpinyà) není dostatečně velkým centrem, soutěží však hned se třemi poměrně nedalekými letišti: Girona, Montpellier a Toulouse.


(AKTUALIZOVÁNO 03/2015)

8. 11. 2013

Remedios Varo

V rodné zemi dnes dosti zapomenutá, naproti tomu ve své adoptivní vlasti vroucně vzpomínaná ještě 50 let po své smrti. Surrealistická malířka Remedios Varo možná stále ještě na své velké historické docenění čeká. A spolu s ní čeká možná i její rodné katalánské městečko, aby se, až nastane vhodný čas, ke své rodačce přeci jen trochu víc hlásilo*.

  
Remedios Varo (1958)
(Foto: www.jornada.unam.mx)
Remedios Varo se narodila 16. prosince 1908 v tehdy zhruba dvoutisícovém městečku Anglès, jež leží necelých 20 km západně od Girony. Jak už tomu často bývá, v Katalánsku se narodila spíše náhodou - její otec pocházel z Andalusie a matka z Baskicka; Rodrigo Varo byl inženýr, a tak poměrně často cestoval po celém poloostrově. Léta 1908 - 1913 jeho rodinu zastihla v Katalánsku. I když tedy malá Remedios svých prvních 5 let života prožila právě v Anglès, na dlouhou dobu šlo o její jediný kontakt s Katalánskem.

Díky zaměstnání svého otce i Remedios během svého mládí zcestovala kus Španělska, svá studentská léta prožila v Madridu. Kromě uměleckého vzdělání se jí tu dostalo i prvních skutečných kontaktů s tehdejší španělskou uměleckou elitou. 

Po studiích a zhruba ročním pobytu v Paříži se vrací do země svého dětství - na počátku 30. let se usazuje v Barceloně (jednu dobu bydlí například na náměstí Plaça de Lesseps) a zde také začíná skutečně tvořit. Tato tvůrčí idylka však netrvá dlouho a i život Remedios Varo (stejně jako životy dalších milionů lidí) změní španělská občanská válka. Po útěku do Francie se rozhodne pro nový (exilový) život  na druhé straně oceánu. A tak začíná její mexická etapa - ta nejúspěšnější alespoň z uměleckého pohledu určitě.

Po několika cestách v rámci Latinské Ameriky se malířka definitivně usadila v Mexiku, kde si záhy vyzískala slušné renomé a zařadila se do vrcholných uměleckých kruhů po bok malířů jako Frida Kahlo nebo Diego Rivera. V posledních deseti letech svého života se ocitla na svém malířském (surrealistickém) vrcholu, který skončil až předčasnou smrtí katalánsko-mexické umělkyně na infarkt v roce 1963. Zvláště období 1953 - 1963 se stalo tím, v němž namalovala svá nejznámější díla. V Evropě tehdy platila jen za jednu z mnoha již zapomenutých avantgardních umělců, ovšem v Mexiku jí její tvorba přinesla určitou slávu a uznání. Takové, že letos, 50 let po její smrti, si ji studenti největší mexické univerzity UNAM vybrali jako hlavní "můzu" letošních oslav Día de los Muertos. Ve svém milovaném Mexiku tak duch Remedios Varo žije i nadále. Možná to někdy bude platit i o jejím rodném Španělsku (Katalánsku).

*I přesto ale právě na obecních stránkách Anglès najdeme jednu z nejpřehlednějších a zároveň nejpodrobnějších biografií polozapomenuté malířky.

6. 11. 2013

Anna Vives

Pro dokonaly pozitek z tohoto clanku je treba si nainstalovat TIPOGRAFIA ANNA!

V rubrice Osobnosti se venujeme vsem lidem, kteri jsou ci byli nejakym zpusobem spojeni s Katalanskem. A ne vzdy se musi jednat o slavne umelce, hudebniky, architekty ci sportovce. I kdyz s tim poslednim - sportem - ma neco spolecneho i dnesni clanek.

V nem si povime o 28lete slecne z Barcelony jmenem ANNA VIVES. Osud Anne znesnadnil zivot jiz na samem zacatku, jelikoz ji obdaril Downovym syndromem. Ackoliv se rade lidi s timto genetickym onemocnenim dari vice ci mene "zapadnout" do spolecnosti, zdaleka ne vsichni takto postizeni maji takove stesti.. I kdyz se Anna vzdy velice snazila byt co nejsamostatnejsi, hledat si zamestanani zvlast v dobe soucasne krize a vzhledem k vyse zminovane nemoci nebylo zvlaste v poslednich letech prilis nadejne. Po roce bezuspesneho hledani nakonec zakotvila v rodinne firme, kde po nejake dobe rozvinula svou zalibu v pismenech.



  
Anna Vives a Andrés Iniesta
(Foto: elperiodico.com)
A protoze jste se jiste ridili podle rady z prvniho radku tohoto clanku, vysledek jejiho snazeni v praxi muzete videt prave v tuto chvili.. 

Anna vytvorila sve vlastni pismo, svuj vlastni font, jenz je zdarma ke stazeni na vyse uvedenych strankach. Neni to ale ledajaky font - Anna se svym pismem jiz zaznamenala radu uspechu! Dokazala ho dostat na spoustu poutacu ci plakatu nejruznejsich akci a take na mnoho sportovnich dresu - dokonce i na dres slavneho fotbaloveho klubu FC Barcelona, ktery odehral letosni zapas Trofeu Joan Gamper s dresy vyhotovenymi v tomto fontu.. A mozna ze nekdy v budoucnu s timto pismem Barça absolvuje i celou sezonu - minimalne mezi fanousky klubu (k nimz se ostatne samotna Anna hrde hlasi) by se nasla velika podpora. Krome techto "profesnich" uspechu za svuj font a od nej odvinutou nadaci obdrzela i nekolik dalsich institucionalnich oceneni.


Nezbyva nez Anne poprat, aT ma i nadale tolik peknych grafickych napadu a snad ji jen poprosit o jednu malickost - aby jednou myslela i na tak podivne jazyky jako je ten cesky, ktery zkratka potrebuje ty sve hacky a krouzky. Treba i s temito vyzvami se jeste Anna Vives v budoucnu popere, a tak bude tento clanek moci svetlo sveta spatrit i ve sve neesemeskove podobe :-)


Vice o Anne a jeji nadaci: www.annavives.com.

Anna Vives a dres Andrese Iniesty (Foto: mundodeportivo.com)

Tipografia Anna na blogu Catalunya2011