29. 10. 2013

Ripoll

  
Klášter Santa Maria de Ripoll (2013)
Katalánské vnitrozemí skrývá nejednu více než tisíciletou architektonickou perlu. A takové se nacházejí i ve městě Ripoll. Právě tady je to pravé a původní Katalánsko. V těchto místech se před více než tisíci lety začala psát katalánská historie.

Dnes přibližně desetitisícové městečko leží v pěkné horské scenerii v provincii Girona. Název Ripoll vznikl pravděpodobně spojením dvou latinských slov: rivus (řeka) a pollens (silný, mocný). Onou mocnou řekou jest Ter, který městem dodnes protéká. Údolí obklopující tuto řeku ostatně bylo po mnoho staletí a pro mnoho národů důvodem k zakládání osad na tomto strategickém místě.

První důkazy osídlení máme již z doby bronzové, nicméně skutečně rozvíjet se tento kraj začal až na sklonku prvního tisíciletí n. l. Po znovudobytí oblasti  (od 8. stol. n. l. obsazené maurskými nájezdníky) hrabětem Guifrém el Pilósem došlo i k znovuobydlení neboli repoblaci ripollského kraje. K tomu dopomohlo i založení několika klášterů: Santa Maria de Ripoll (880) a Sant Joan de les Abadesses (887). Ripollský klášter a jeho neustálé rozšiřování z města postupně udělalo mocenské centrum. Po několik staletí tak Ripoll patřil mezi nejdůležitější katalánská místa. Když to poněkud zjednodušíme, středobodem celého města byl vždy již zmiňovaný klášter. Ve středověku i později určoval životy většiny okolo bydlících a nyní je zase hlavním turistickým magnetem. Bez kláštera tedy ani ránu.

Ještě než se detailněji podíváme na zmíněnou památku číslo jedna, bylo by vhodné zmínit i jednu moderní stavbu, která je před zraky návštěvníků města Ripoll lehce skrytá, byť se nachází jen kousek od vlakového nádraží. V letech 1989 - 1991 tu totiž postavili most pro pěší dle projektu slavného valencijského architekta Santiaga Calatravy, který mimo jiné proslul svými zajímavě koncipovanými (a typicky calatravovsky laděnými) mosty. Ten ripollský nepatří ani mezi ty největší ani mezi ty nejdelší (měří 65 metrů). Přesto jde o zajímavou ukázku moderní architektury někde, kde by ji většina návštěvníků příliš nečekala.


KLÁŠTER SANTA MARIA DE RIPOLL
  
Klášter Santa Maria de Ripoll (2013)
Benediktinský klášter byl založen okolo roku 880 (vysvěcen 888) již zmiňovaným Guifrém el Pilósem. Během následujících staletí doznával různých změn a rozšíření, které z něho učinily opravdové katalánské spirituální centrum. Možná nejdůležitější součástí celého komplexu bylo místní skriptorium, které především v době působení opata Oliby představovalo jednu z nejvýznamnějších pokladnic vědění v západním světě. Kromě slavných let zažil klášter i mnoho pádů a tragédií. Několikrát byl poničen zemětřesením či požárem, jeho obyvatele zasáhla morová vlna a neubránil se ani zběsilému rabování v danou chvíli nepřátelského vojska (např. roku 1835). Stavba, jak ji známe dnes, tak není ani zdaleka ve své celkové podobě tak původní, jak se tváří.

Velkou důležitost má ripollský klášter i z důvodů politických. Je zde totiž pohřbena řada barcelonských hrabat. Svou hrobku zde mají vládci, kteří stáli u samotného zrodu a rozkvětu Katalánska, mezi nimiž vynikají především dvě jména - Guifré el Pilós (840 - 897) a Ramon Berenguer IV. (1113 - 1162). Kromě hrobek klášter nabízí k prohlídce i krásnou křížovou chodbu s ukázkami románské architektury. To vše za 2 - 3 eura i s vždy usměvavou pokladní. Ripoll - rozhodně příjemné místo na výlet, zhruba 2 hodiny vlakem vzdálené od Barcelony.

Ripoll (2013)

26. 10. 2013

Tortosa

Možná je to jen zdání, ale cesta do Tortosy může na člověka působit poněkud neutěšeně. Snad i lehce depresivně, především pokud jedete vlakem. To vše ještě umocní místní nádraží, tedy přesněji jeho polovina. Ta druhá leží ladem oddělená od té aktivní nedávno zbudovaným chodníkem. Je to jednoduché, tady zkrátka koleje končí. Jako by chtěly říct: "Vítejte na konci světa!"
Tortosa (2013) - Řeka Ebre
Tak hrozné to samozřejmě s Tortosou není. Stačí jedna delší procházka do místní industriální-okrajové čtvrti a natrefíte i na McDonalds. Tortosa je hlavním městem komarky Baix Ebre a v podstatě jde o jediné pořádné katalánské město na jih od Tarragony. Žije tu okolo 35 000 obyvatel a kromě krásné přírodní scenérie jsou zde nejvíce hrdí na svou bohatou minulost. Město se sice nenachází u moře, avšak drží si velice strategickou pozici na břehu velké řeky Ebre a směrem do vnitrozemí. Tortosa byla pravděpodobně v minulosti hlavním městem za časů Iberů. Tehdy šlo především o kopec, na němž je dnes hrad Castell de la Suda. Za časů Římanů se město jmenovalo Dertosa, od roku 714 však patřilo dobyvačným Maurům, kteří ho přejmenovali na "Turtusha". Za muslimských dob Tortosa jednoznačně vzkvétala, byla hlavním městem jedné z taif (muslimská království) a stala se důležitým přístavem a loděnicí.

Rozkvět města pokračoval i po znovudobytí křesťanskými silami. Proto lze v Tortose dodnes najít mnoho památek z různých epoch patřících různým kulturám. Středověk byl pro Tortosu asi nejlepším obdobím historie. Důležitá strategická pozice se městu nejvíce vymstila paradoxně až v uplynulém století. Během občanské války ji k nepoznání rozbombardovaly frankistické letky. I když je dodnes Tortosa plná rozpadlých domů, za ty dlouhé desítky let se již většina ran na tváři města podařila zacelit. I přes zmiňované drtivé bombardování si však uchovala několik cenných památek, které jsou dnes hlavním lákadlem turistického ruchu v oblasti (plus delta řeky Ebre). Kromě biskupského a několika dalších paláců jsou nejvýznamnějšími pamětihodnostmi Catedral de Tortosa a Castell de la Suda.


CATEDRAL DE TORTOSA
  
Catedral de Tortosa (2013)
Katedrála v Tortose je jaksi vklíněna do úzkých uliček starého města, jen kousek od řeky. Ačkoliv je krásná, právě hustá okolní zástavba výrazně umenšuje onen pocit velkoleposti, který katedrály v lidech často vyvolávají. Paradoxně nejlépe je na ni vidět až z kopce, kde se nalézá Castell de la Suda, v uličkách starého města se totiž může velice lehce stát, že katedrálu minete zcela bez povšimnutí. 

Jedinou výjimkou je asi její zadní strana, u níž je vybudováno malé nádvoří, odkud fotografií lační turisté mohou alespoň trošku ukojit své choutky. Současná katedrála je v gotickém stylu a začala se stavět roku 1347 na pozůstatcích předchozího románského kostela. Vysvěcena byla však až léta páně 1441 a současná barokní fasáda pochází z roku 1757. Tak už to zkrátka u katedrál bývá. 


CASTELL DE LA SUDA
  
Castell de la Suda - Tortosa (2013)
Několik strmých cest vede na z dálky nenápadně působící kopeček nad centrem Tortosy. Jsou to cesty příjemné i poněkud temně vyhlížející, všechny však vedou k úchvatným rozhledům na okolí města. A že je co pozorovat! Město jako na dlani, mohutná řeka Ebre a nedaleko tisícové vrcholky, které spolu s lehce podmračenou oblohou a svěžím větrem dávají místu dramatický výraz. 

Castell de la Suda je ostatně i jednou z nejstarších památek v Tortose - o jeho strategické pozici již byla koneckonců řeč. První pevnost tu začali stavět již Římané, avšak až maurští nájezdníci tu vybudovali dokonalou obrannou bestii. Kromě této pevnosti jsou totiž i jí podobné na ostatních kopcích. Šlo tak o důkladný obranný systém mnoha předsazených hradeb s hlídkami. Místo se po vyhnání Maurů zalíbilo i aragonským králům, kteří si z něj udělali častou letní rezidenci. Během středověku se tedy na kopci důkladně rozšiřuje, přistavují se nové sály a tak dále. Kromě úžasných vyhlídek z místních hradeb se zde v dnešní době můžete i ubytovat - z původního hradu je čtyřhvězdičkový hotel. I přes tento turistický potenciál těžko najdete v Tortose klidnější a krásnější místo.


Čistě turisticky se vše důležité v Tortose nachází na stejné straně řeky jako dvě výše zmiňované památky. Obě půlky města spojují dva mosty - ten červený, nyní jen pro pěší, patřil dříve ke zrušené železniční trati. Kromě centra města za zmínku stojí i okolí ulice Avinguda de la Generalitat. Na ní se nachází mnoho příjemných penzionů, které vás pozitivně naladí na průzkum města samotného. Všude je to kousek, do deseti minut jste tam, kde být potřebujete. Tortosa je rozhodně velice osobitým místem, jehož kouzlo vás nadchne. Pro více informací: Tortosa Turisme.

Tortosa (2013)

24. 10. 2013

El cant dels ocells

Slavný projev, který Pau Casals přednesl v sídle OSN, slaví právě dnes již 42 let. V minulém článku jsme si ukázali projev samotný, ale chybí nám stále ještě náhled na Casalse coby hudebníka. Onu druhou polovinu slavného projevu, v níž Casals nechává promlouvat už jen svou hudbu, si pustíme za okamžik. A co jiného by velký katalánský patriot mohl hrát, než slavnou katalánskou lidovou píseň - El cant dels ocells.

EL CANT DELS OCELLS (česky: Zpěv ptáků)
Jde o tradiční lidovou píseň dávného a neznámého původu. Váže se především k období Vánoc, protože její text (především ta nejznámější verze) opěvuje krásy přírody při narození Ježíše. O to ale už dnes nejde. Tato lidová píseň totiž nezná pojmy "před Kristem" a "po Kristu", nýbrž "před Casalsem" a "po Casalsovi". Právě Pau Casals byl tím, kdo ji obrovským způsobem zpopularizoval v její instrumentální verzi. Hrál ji vždy na úvod každého koncertu od dob svého vyhnanství po konci občanské války.

V rámci zmiňovaného projevu v OSN ji Casals zahrál dokonce před celým světem. Od té doby se El cant dels ocells stal symbolem míru a svobody po celé planetě. V Katalánsku kromě toho i symbolem národním. Jak ostatně sám Casals mnohokrát prohlásil: "El cant dels ocells je melodie, jež se zrodila z duše katalánského lidu." Tak tady je...

22. 10. 2013

Pau Casals i Defilló

Dnes je tomu přesně 40 let, co zemřel slavný violoncellista, dirigent a velký humanista Pau Casals. Pro Katalánce však znamenal mnohem víc. Byl symbolem obrovské lásky ke své vlasti, neúnavným zastáncem míru a odpůrcem válek. Pro Katalánsko toho udělal mnoho, nejčastěji však i po oněch 40 letech vzpomínáme na jeho projev v sídle OSN z roku 1971. Projev, jenž tehdy pohladil na duši snad všechny Katalánce. Projev, za nějž bude navždy obdivován.

A nějakou tu životní moudrost za sebou již tento muž měl. Pau Casals se totiž narodil na konci roku 1876, takže v době, kdy přednášel zmiňovaný projev, mu bylo 94 let. Rodák z katalánského El Vendrell již odmalička projevoval hudební talent. Tak jako u velké spousty hudebních géniů, i zde za to mohla genetika a k hudbě vedoucí výchova jeho otce, také hudebníka. V pěti letech tak Pau hrál na piano, housle či flétnu a o rok později složil své první skladby. Jeho hudební dráha byla tedy dána již od narození, nicméně až když mu bylo 9, poprvé objevil kouzlo violoncella. Ten nástroj mu natolik učaroval, že od té chvíle Pau Casals věděl, co bude na sto procent jeho životním posláním.

Jen pár let poté se vypravil za svým snem do Barcelony, kde se kromě studia věnoval praxi již od raných let. Jako třináctiletý si přivydělával hraním na piáno v legendárním Cafè Tost na ulici Gran de Gràcia. Jako dvacetiletý se v Barceloně uchytil coby profesor hry na violoncello, zároveň také začal poprvé sólově koncertovat a hrát v orchestru operního domu Liceu. Sláva violoncellisty roste a nové století pro něj znamená řadu koncertních šňůr po Evropě i USA. Se svým nástrojem se nejednou podíval i do Bílého domu. Ve 30. letech 20. století se začíná i plně humanisticky profilovat. V roce 1933 například odmítl hrát s Berlínskou filharmonií kvůli Hitlerovu nástupu k moci. Tento odmítavý postoj - hrát v zemích s autoritářským režimem, kde se porušují lidská práva - Casalsovi již zůstal navždy.

S pádem republiky a nástupem diktátora Franka Pau Casals patřil mezi mnoho Katalánců, kteří se museli uchýlit do exilu. Možná až zde se naplno projevila jeho ohromná láska ke Katalánsku a touha pomáhat všem exilem postiženým krajanům. Po skončení II. světové války se Casals usídlil ve francouzské vesničce Prada (Catalunya Nord) a dlouhé roky odmítal vystupovat kvůli smutku z pokračování Frankova režimu ve své vlasti. Roku 1955 se umělec vydává do Portorika, navštívit zemi, odkud pocházela jeho matka. Portoriko se mu okamžitě zalíbilo, a tak se zde od roku 1957 již natrvalo usídlil. Padesátá léta jsou pro Casalse také obdobím, kdy nejvíce začíná rozvíjet své mírové poselství, ať už besedami či koncerty.

V roce 1958 byl dokonce nominován na Nobelovu cenu míru. V 60. letech se vrátil do Bílého domu, zahrát J. F. Kennedymu, který mu v roce 1963 udělil i jedno z největších amerických civilních ocenění - Prezidentskou medaili svobody. V roce 1971, ve věku 94 let, přišla jeho velká chvíle na půdě OSN. Toho roku složil Hymnu OSN a za své mírové poselství obdržel od OSN medaili. Při té příležitosti přednesl i několik vět, které z něj učinily opravdu nesmrtelnou součást katalánské historie: 

"Nechte mne říct jedno...jsem Katalánec. Katalánsko je dnes jen španělskou provincií, avšak co bylo Katalánsko? Katalánsko bylo tím největším národem na světě. A já vám řeknu, proč. Katalánsko mělo první parlament, mnohem dřív než Anglie. Katalánsko stálo u zrodu Spojených Národů. Všichni katalánští čelní představitelé se v 11. století sešli v jednom francouzském městě - tehdy v Katalánsku - aby hovořili o míru. V 11. století! O míru pro celý svět a proti válce, proti nehumánnosti jakékoliv války. To bylo Katalánsko.

Před celým světem. V době, která pro Katalánsko byla jednou z jeho nejtemnějších epoch. Právě tehdy a takovým způsobem Pau Casals pronesl výše zmíněná slova. Jejich ohromný význam je ostatně cítit dodnes. I 42 let poté tento projev stále dojímá. Dva roky po onom projevu Pau Casals zemřel ve své nové domovině - v Portoriku. Španělska po smrti Franka se již bohužel nedočkal. V roce 1979 však byly alespoň jeho ostatky převezeny zpět do rodné země. Věčně odpočívá na hřbitově v El Vendrell.

15. 10. 2013

Lluís Companys i Jover

  
Lluís Companys i Jover
(Foto: www.cardona.cat)
Lluís Companys i Jover (1882 - 1940) pro Katalánce představuje jednu z nejdůležitějších postav jejich politiky 20. století a především tragický symbol občanské války. Lluís Companys, historicky první President del Parlament de Catalunya a 123. President de la Generalitat de Catalunya, pravděpodobně jediný evropský demokraticky zvolený předseda vlády, jenž byl ve své funkci popraven.

Právě dnes si Katalánsko připomíná 73 let od popravy Presidenta Companyse. Tento katalánský advokát a posléze politik se o veřejné dění zajímal již od mládí. Jeho republikánské a prokatalánské názory v průběhu prvního desetiletí 20. století ještě posiluje všeobecná krize a neutěšené španělsko-katalánské vztahy. Kromě prvních politických funkcí (radní apod.) se taktéž věnuje spolupráci s několika deníky a časopisy. Opravdu výraznou politickou osobností se stává během diktatury Primo de Rivery (1923 - 1930), kdy si v rámci opoziční činnosti vyslouží i vězení. Svět za mřížemi ostatně pro Companyse nebude ničím neznámým ani ve zbývajících 10 letech života... 

V roce 1931 stojí Companys u zrodu nejvýznamnější katalánské levicové strany Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a také u jedné z proklamací samostatného katalánského státu (který však vydržel jen 3 dny). Od roku 1932 se dostává na svůj první politický vrchol - coby poslanec katalánského parlamentu je zvolen jeho předsedou. Tento úřad zastává jen několik měsíců, posléze si vyzkouší i ministerské křeslo ve španělské vládě. 25. prosince 1933 umírá tehdejší President de la Generalitat de Catalunya, Francesc Macià, a Companys je zvolen jeho nástupcem. V této funkci vydrží jen do 6. října 1934, kdy se po vzoru svého předchůdce opět rozhodne vyhlásit samostatný katalánský stát (detailně někdy příště). On i celá vláda pak skončí ve vězení. Tam setrvá prakticky až do počátku roku 1936. Tehdy ve Španělsku zvítězila levicově laděná Lidová fronta a Companys se vrátil do své poslední funkce - druhý a poslední politický vrchol.


Coby President de la Generalitat setrvává v občanskou válkou zmítané zemi takřka až do samotného konce. V lednu 1939 tak tak stihne utéct před vítěznými frankistickými hordami. Hlavním reprezentantem Katalánska zůstává i u exilové vlády ve Francii. Severní soused Španělska však v době II. světové války není ideálním místem pro hlavního představitele katalánské vlády v exilu. 13. srpna 1940 je zadržen Gestapem a vydán do frankistického Španělska. Po mnoha výsleších spojených i s mučením je počátkem října 1940 poslán do vězení na Montjuïcu, kde je odsouzen k smrti. 15. října 1940 v 6.30 ráno je zastřelen. President Companys se tak přidává k tisícům takto popravených v krátkém rozmezí po skončení občanské války. Frankistický režim tak z Companyse v praxi udělal mučedníka. Pro Katalánce je dodnes nezapomenutelným hrdinou jedné z nejhorších epoch v katalánských i španělských dějinách.

13. 10. 2013

Carrer d'Avinyó: Picasso v Barceloně

Ačkoliv slavný malíř Pablo Picasso (1881 - 1973) nebyl Katalánec (narodil se v Málaze), život jen mála umělců je tolik spjat s Barcelonou jako právě ten jeho. Ta nejdůležitější léta, v nichž se formoval jako člověk i jako umělec, totiž strávil v katalánské metropoli. Jeho vztahu k Barceloně se detailně věnují snad všechny jemu věnované životopisy, proto se na následujících řádcích zaměříme jen na několik základních faktů spojujících geniálního španělského malíře s katalánským hlavním městem.

Do Barcelony dorazil Picasso roku 1895, protože jeho otec, malíř a profesor výtvarného umění, zde získal učitelské místo. Pro třináctiletého chlapce je Barcelona hned z několika důvodů velkým šokem. Poprvé přichází do skutečné rapidně se rozvíjející evropské metropole, navíc se setkává s tehdy již velice pokročilým katalánským národním obrozením. Ač ve Španělsku, přeci jen cizincem - všude kolem se totiž mluví převážně katalánsky. Rodina bydlela blízko u moře, v podstatě na samém konci Barri Gòtic a poblíž Barcelonety. Hned v roce 1895 Picasso nastupuje na uměleckou školu La Llotja, kde přijal práci jeho otec. Začíná období rozkoukávání se v novém životě, hledání kamarádů, neustálé skicování a kreslení a v neposlední řadě objevování tajemných barcelonských zákoutí. A pravděpodobně i velmi brzké návštěvy místních nevěstinců. Ale o tom později.

Kromě Barcelony během těchto mladých let díky svému katalánskému kamarádovi Manuelu Pallarèsovi poznal i katalánský venkov. Několik měsíců v letech 1897 - 1898 strávil ve vesnici Horta de Sant Joan. Kromě spousty umělecké inspirace si odtud odnesl i solidní znalost katalánštiny, i když všeobecně se o Picassovi ví, že jazyky nebyly jeho nejsilnější stránkou. Tolik měsíců v pouze katalánsky mluvícím prostředí však udělalo své. Taktéž se říká, že tato znalost a schopnost se vyjadřovat v katalánštině mu výrazně napomohla k tomu, aby se stal plnohodnotným členem kroužku umělců, kteří se tehdy setkávali v legendární kavárně Els Quatre Gats. Právě tady se opravdu skamarádil s významnými katalánskými malíři Isidrem Nonellem, Santiagem Rusiñolem či Ramonem Casasem. V roce 1900 tu měl i svou první vlastní výstavu a také se poprvé začal více zajímat o politiku, konkrétněji o myšlenky anarchismu. Jeho kresby se navíc objevily v několika časopisech, které lidé kolem Els Quatre Gats vydávali.

V Barceloně Picasso setrval až do roku 1904, i když tou dobou spíše již pendloval mezi katalánskou metropolí a Paříží. S Barcelonou však již navždy zůstane spjato Picassovo první umělecké období, tzv. "modré". Od roku 1904 se umělcův život přesunul do francouzské metropole, Katalánsko i Barcelonu však v dalších letech pravidelně navštěvoval. Koneckonců ze svých mladých let tu měl spoustu přátel. Na několik měsíců se do Barcelony vrátil i v roce 1917 kvůli vztahu se svou milou (a později svou první ženou), ruskou baletkou Olgou Chochlovou. Ačkoliv Picasso valnou část svého tvůrčího života prožil ve Francii, jeho malířským začátkům přihlížela právě Barcelona.

Pablo Picasso - Avignonské slečny (Foto: moma.org)
V Barceloně se od roku 1963 nachází Museu Picasso, které proslulo především nejkompletnější sbírkou malířových kreseb a obrazů z mládí. Najdete ho v pěti palácích rozkládajících se v ulici carrer de Montcada ve čtvrti Born. Celkem se v muzeu nachází přes 3 500 Picassových děl. Návštěvníci, kteří španělského umělce obdivují především pro jeho kubistická díla, však budou lehce zklamaní. Takových obrazů zde opravdu mnoho nenaleznou. I tak ale muzeum nabízí zajímavý a hlavně netradiční pohled na Picassovy začátky.

Ještě jednou zajímavou skutečností je jméno Pabla Picassa spojeno s Barcelonou. Konkrétněji s carrer d'Avinyó, typickou středověkou uličkou v Gotické čtvrti. Rodák z Málagy znal tuto ulici velice dobře - z domova či ze školy to neměl nikterak daleko a vysoká koncentrace nevěstinců na ní mu tehdy plně vyhovovala. Říká se, že právě tady se prakticky naučil, jak ztvárňovat ženské tělo. Kromě toho mu však tato ulice posloužila inspirací i o pár let později, kdy byl již takřka třicetiletý umělec natrvalo usazený v Paříži. Známý obraz Avignonské slečny z roku 1907 (nachází se v Muzeu moderního umění v New Yorku) bývá občas kvůli svému názvu nesprávně spojován s francouzským městem Avignonem. To je ale omyl. Veškerá inspirace skrytá za tímto obrazem se totiž nachází právě ve výše jmenované barcelonské uličce. Avignonské slečny jsou považovány za jedno z nejdůležitějších Picassových děl, často za první kubistický obraz v malířově tvorbě. Těchto pět barcelonských prostitutek z carrer d'Avinyó se tak díky Picassovy stalo předobrazem světového kubismu. 

8. 10. 2013

Sabadell

  
Sabadell (2011)
Sabadell patří se svými více než 200 000 obyvateli mezi největší katalánská města. I když nejde o zrovna turisticky založené místo, přesto návštěvníkům nabízí mnoho zajímavého. Město, které se může chlubit historickými i moderními stavbami, vlastním letištěm, několika významnými katalánskými bankami a v dohledné době možná i svým vlastním "minimetrem".

Jedno ze dvou hlavních měst komarky Vallès Occidental (společně s Terrassou) naleznete zhruba 20 - 25 km severně od Barcelony. Jelikož se nachází přeci jen již kousek ve vnitrozemí, všeobecně tu bývá chladněji než na pobřeží - přes zimu tu teplota klesá i pod nulu (a to i po dobu až několika týdnů, zatímco v nedaleké Barceloně se jedná jen o pár dní v celém roce). Sabadellem protéká řeka Ripoll. Kromě mnoha industriálních zón ho obklopují i sousední města Barberà del Vallès či Sant Quirze del Vallès.

Ačkoliv si Sabadell své místo v historii vysloužil především v období industriální revoluce, lidé se v tomto koutu světa usazovali odedávna. Archeologické nálezy dokazují přítomnost člověka již před sedmi tisíci lety a před přibližně třemi tisíci lety bylo toto místo důležitým zemědělským a pasteveckým centrem. S příchody různých národů Sabadell pomalu a konstantně rostl, svou důležitost si uchoval i během středověku, avšak na jeho konci došlo k velkému zejména populačnímu propadu. K velkému růstu se Sabadell vrací až během 18. století. Je to ale jen předzvěst a slabý odvar brzkého rozmachu průmyslové revoluce.

19. století bylo pro Sabadell zlomovým. Stal se jedním z nejdůležitějších průmyslových center v Katalánsku. Dokonce se mu přezdívalo Katalánský Manchester díky obří textilní produkci. První parní stroj zde měli v roce 1838. Počet obyvatel během onoho století stoupá z 2 000 na 23 000, město se tedy obrovským způsobem rozvíjí do všech směrů, staví se vlaková trať do Barcelony. Roku 1877 oficiálně získává statut města. Významné buržoazně-dělnické centrum potřebuje v bujícím kapitalismu také své finanční domy - v lednu 1859 vzniká Caixa d'Estalvis de Sabadell (nejstarší katalánská instituce tohoto druhu) a v poslední prosincový den roku 1881 se rodí i jedna z nejsilnějších současných katalánských bank, Banc Sabadell. Obrovský populační růst však nebyl pouze otázkou 19. století. Sabadell si svou industriální podobu budoval neustále, a tak se stal velkým lákadlem pro mnoho přistěhovalců z Extremadury, Andalusie a Murcie i o sto let později. Pro ilustraci snad postačí dva údaje o počtu obyvatel: 59 000 v roce 1950 a 159 000 (!) v roce 1970. Tomu se říká růst! V posledních desetiletích se navíc městu úspěšně podařilo nezaspat dobu a proměnit se z průmyslového centra v důležité sídlo sektoru služeb.

Tato bohatá historie zde zanechala mnoho zajímavých staveb z různých dějinných epoch. Natrefíte tu tak na architekturu z 15. a 16. století, ale také na mnoho staveb patřících do katalánského modernisme, logicky především řadu průmyslových památek - komíny, fabriky, budovy bank, sídla průmyslníků apod. Milovníky skutečně moderní architektury pak nadchne spíš tzv. Eix Macià - dnešní ekonomická tepna města Sabadell plná vysokých prosklených železobetonových budov. Jak již také bylo řečeno, dlouhá desetiletí má město vlakové spojení s Barcelonou - v současnosti v podobě linky S2 katalánských drah FGC. Na tuto linku má navazovat i projekt pěti stanic rozmístěných přímo v podzemí Sabadell (tzv. Metro de Sabadell). Kopat a hloubit se začalo v roce 2006, loni však byla stavba pozastavena kvůli přetrvávající finanční krizi. Nyní se opět vesele pokračuje, a tak by podle stávajících plánů měl v roce 2016 Sabadell slavnostně odhalit své "minimetro". Již od roku 1934 se Sabadell může chlubit i vlastním letištěm, ačkoliv běžnými leteckými linkami se na něj nedostanete. Slouží spíše jako všeobecné civilní i nákladní letiště, pokud bydlíte v Katalánsku a vlastníte nějaké to privátní letadýlko, máte ho nejspíš ustájené právě na sabadellském letišti.


Sabadell (2011)

4. 10. 2013

Sitges

  
Sitges (2013)
Kromě letovisek na známém pobřeží Costa Brava se Katalánsko může pyšnit i dalšími kouzelnými městečky, tentokrát na jih od Barcelony. Něco přes 30 km tímto směrem se na pobřeží zvaném Costa del Garraf nachází malebné turistické letovisko Sitges.

Malebné tedy především v minulosti a to doslova. Onen dnešní turistický zájem o Sitges má totiž své kořeny na přelomu 19. a 20. století, kdy se díky dvěma katalánským malířům (Santiago Rusiñol, Ramon Casas) městečko na čas stalo centrem uměleckého směru modernisme. To a řada obrazů ztvárňujících poklidné přímořské katalánské městečko učinily ze Sitges opravdové turistické centrum již na samém počátku 20. století. Kromě toho se zde i v okolí soustředilo množství fabrik a dalších průmyslových podniků, v nichž ještě před občanskou válkou pracovalo takřka 80% všech obyvatel Sitges. Rybářské tradici zde tedy odzvonilo velice brzy... Vzpomínky na tyto průmyslové časy žijí skryty ještě dnes v okolí města. Například v části Vallcarca, která je zasvěcena dvěma kamenolomům a jedné staré cementárně. Prach a hromada zrezivělého železa jen kousek od natřískaných pláží.

Tím se dostáváme k tomu, co dnes pojem Sitges představuje především. Z malebného městečka toho již tolik nezůstalo. Masivní turismus, jenž se tu pěstuje od 60. let minulého století, znamená spoustu lidí po většinu měsíců v roce. A žádný klid. Podle statistik hotely a penziony v Sitges nabízejí kapacitu přes 5 000 lůžek. Řada z těchto hotelů také nejde pod čtyři hvězdičky, takže hovoříme opravdu o středisku "na úrovni", kde nepřekvapí ani množství obchodních jednání - ne všichni sem tedy jezdí jen za koupáním. Ještě jedna zvláštnost se však váže k turismu v Sitges - město je jedním z nejproslavenějších gay letovisek v Evropě. Zatímco na řadě obyčejných španělských, italských či chorvatských plážích v letních měsících uvidíte řadu rodinek s rozdováděnými dětmi, v Sitges ženy a děti téměř nepotkáte. Místo toho se po pláži budou procházet vždy jen (někdy docela roztodivné) dvojice pánů. Sitges je zkrátka gay superfriendly, co se týká s tím související infrastruktury (gay kluby, gay diskotéky, gay všemožné). Jen ty ceny tedy nejsou friendly. K nikomu. Kromě všeobecně drahých služeb je tu i nesnesitelně vysoká cena nemovitostí. 

Kromě krásných pláží, drahých restaurací a několika zajímavých obrazáren láká Sitges své návštěvníky i na nejrůznější akce. Například na Rallye Barcelona - Sitges historických vozů nebo na filmový festival SITGES Festival Internacional de Cinema Fantàstic de Catalunya, který se celosvětově proslavil především svou specializací na hororové a sci-fi snímky. Tento festival se koná každoročně vždy v první polovině října již od roku 1968. 

Fanoušky motorsportu by kromě zmiňované rallye mohl zajímat i jeden z nejstarších automobilových závodních okruhů na světě - Autòdrom de Terramar, který se nachází v jedné z okrajových čtvrtí Sitges. Byl postaven roku 1923, tedy v době, kdy v Evropě řádně fungovaly pouze okruhy v britském Brooklands (1907) a na italské Monze (1922). Nejzajímavější na něm však je, že opravdově se zde závodilo jen ve 20. letech - od té doby okruh pomalu ale jistě chátrá a za uplynulých 80 let se na něm jezdilo skutečně jen sporadicky. Svým způsobem je tedy tento dvoukilometrový ovál unikátní, protože se bez modifikací zachoval v původní (ačkoliv polorozpadlé) podobě i se svými skutečně drsně klopenými zatáčkami (60 - 90 stupňů...). Jeho stavbu - hotovou v rekordním čase necelého roku - provázela i určitá ironie. Rychlost a hlavně kvalita tohoto okruhu si vyžádala takové finanční náklady, že vítězům nemohly být vyplaceny finanční prémie. Tato skutečnost a příliš klopené (=nebezpečné) zatáčky tak stály za tím, že po dvou letech závodění okruh upadl v nemilost. A právě díky kvalitnímu a drahému provedení stavby mohl okruh zůstat zachovalý i po 90 letech! S trochou nadsázky lze říct, že by stačilo jen trochu vyplet, omítnout pár budov a hned by se zase dalo jezdit...



Sitges (2013)