26. 7. 2013

Setmana Tràgica (1909)

26. července 1909 se Barcelona probudila do jednoho z nejhektičtějších týdnů své existence. Celkově tíživá společenská situace v Katalánsku na počátku minulého století nakonec vyústila v malou občanskou válku v ulicích hlavního města.

Setmana Tràgica (česky: Tragický týden) byl výsledkem dlouhodobě neutěšené sociální situace v Katalánsku. Napětí mezi buržoazií a dělníky na počátku 20. století neustále stoupalo a právě v létě 1909 si místní proletariát našel konečně pořádnou rozbušku, která by mu umožnila ventilovat nakumulovanou zlost. Válka o Melillu, která vypukla v červenci onoho roku, znamenala i masivní povolávání vojenských záloh. S obzvláštní radostí potom španělské vojsko do jedné z mnoha zbytečných afrických válek povolávalo katalánské záložníky.


Ne všichni se však museli vydat vstříc nevyzpytatelné africké frontě - synové z buržoazních rodin se mohli bez potíží z onoho armádního závazku vykoupit. Stačilo zaplatit nějakých 6 000 reálů. Zatímco pro buržoazní synky (respektive jejich bohaté otce) toto nebyl problém, průměrný dělník by tehdy musel pracovat bez přestávky celé dva roky, aby částku mohl zaplatit. A tak nezbývalo, než odejít proti své vůli do války. Očividná sociální nespravedlnost byla posléze ještě umocněna zprávou o smrti takřka tří stovek mužů z těchto převážně katalánských záloh jen pár dní po začátku války. Bylo načase se ozvat...

26. července 1909 tedy v Barceloně vypukla stávka. Ostré protesty vykrystalizovaly především v okrajových městských čtvrtích, v nichž se tehdy koncentrovala většina průmyslových závodů. Těžko říct, do jaké míry se mělo jednat o poklidnou stávku, každopádně dělnický protest brzy přerostl ve skutečný pouliční boj. Nekoordinované protesty rychle ovládly místní anarchistické buňky a taktéž barcelonské podsvětí se vehementně zapojilo do vášnivého ničení. V následujících dvou dnech se hněv dělnických mas obrací především proti církvi, kterou považují za hlavního spojence buržoazie. Po celé Barceloně jsou zapalovány církevní objekty (kostely a kláštery), znesvěcují se hroby i mrtvoly. K největším bojům dochází ve čtvrti Sant Andreu de Palomar, mimo Barcelonu je pak největším polem bleskové občanské války město Sabadell.

Od 29. července postupně intenzita bojůvek upadá a Barcelona navíc čelí "invazi" španělských vojenských oddílů, které celý konflikt nekompromisně ukončují. Nutno dodat, že bojové nadšení upadne u dělníků samotných, jelikož ti v tu chvíli již vědí, že je nikdo ve Španělsku nenásleduje a že Setmana Tràgica bude jen izolovaným projevem nespokojenosti se společenskou situací. Poslední zbytky odporu vojáci likvidují v poslední červencový den roku 1909 - až do posledních chvil ještě vzdoruje již zmiňovaná čtvrť Sant Andreu de Palomar a také čtvrť Horta. 2. srpna se všichni dělníci opět vrací do práce.

I když po sobě tento válečný týden zanechal velkou spoustu materiálních a kulturních škod, do smutných statistik bylo třeba zapsat také okolo 100 mrtvých a 500 zraněných, které si boje vyžádaly. Zcela nebo alespoň částečně lehlo popelem 112 budov, z toho přes 80 jich bylo církevních. Pro Barcelonu znamenal Tragický týden také řadu těžkých represí. V souvislosti s událostmi onoho týdne bylo zatčeno takřka 2 000 lidí, došlo k několika rozsudkům smrti, přičemž 5 jich bylo vykonáno (obzvlášť velkou mezinárodní odezvu v podobě demonstrací a pumových útoků před španělskými ambasádami měla především poprava známého anarchisty a učitele Francesca Ferrera i Guàrdii). Také došlo k zákazu odborů a zrušeny byly na čas i jiné nežli církevní školy. Takový byl tedy jeden z nejtragičtějších týdnů v barcelonské historii. Následky týdenního řádění byly patrny ještě dlouho.
Tragický týden v Barceloně (1909) - všude kouř ze zapálených
či dohořívajících církevních objektů. (Foto: wikipedia.org.)

20. 7. 2013

Katalánské univerzity

Katalánské univerzity až na malé výjimky sdružuje asociace Xarxa Vives d'Universitats. Tato nezisková organizace byla založena roku 1994 aby sdružovala a podporovala spolupráci univerzit, které se nacházejí na území Països Catalans. Nejde tedy zdaleka jen o ideu univerzit současné autonomní oblasti Katalánsko, ale opravdu o seskupení univerzit ze všech koutů katalánsky mluvícího světa, což znamená, že mezi členy tohoto uskupení patří vysoké školy hned ze čtyř evropských států: Španělsko, Andorra, Francie a Itálie. V současnosti má Xarxa Vives d'Universitats 21 členů, což představuje asi 500 000 studentů a 40 000 vyučujících. Patří sem veřejné i soukromé vysoké školy. V následujícím přehledu si tak stručně představíme všech 21 katalánských univerzit sdružených v této organizaci.


Universitat Abat Oliba (UAO)
Tato soukromá vysoká škola patří mezi ty nejmladší katalánské univerzity. Je pojmenována po opatu Olibovi, katalánském duchovním a velkém učenci přelomu 10. a 11. století. Vznikla roku 2003 a její směřování je poněkud v katolické rovině. Mezi hlavní studijní odvětví zde patří psychologie, ekonomie,  právo, žurnalistika a PR. Universitat Abat Oliba sídlí v malém kampusu na carrer Bellesguard, 30, v Barceloně. Hned vedle Gaudího slavného domu Bellesguard.

Universitat d'Alacant (UA)
Univerzita, jejíž kampus se nachází ve valencijském městě Sant Vicent del Raspeig, datuje svou historii od roku 1979. V provincii Alacant však nejde o historicky první takovou instituci. Dříve zde několik staletí působila Universitat d'Oriola, takže jakási aura vzdělanosti tu existuje již dlouho. Kromě Sant Vicent del Raspeig má univerzita pracoviště roztroušená po celé provincii. Je to škola veřejná (Generalitat Valenciana) a může se pochlubit takřka 30 000 studenty. Poměrně slušnou pověst má tamní katedra katalánštiny; z jejich dílny pochází například populární automatický překladač Apertium. Univerzita poskytuje takřka kompletní škálu vědních oborů - humanitní i technické.

Universitat d'Andorra (UdA)
Jediná veřejná vysoká škola v Andoře. Vznikla roku 1997 a má docela omezený okruh studijních odvětví. Nicméně naproti tomu má jednu nespornou výhodu - širokou nabídku virtuálních studií, tedy bez nutnosti do školy chodit. Dobré klidně i pro studenty z ČR. Ale pozor, ačkoliv je to veřejná univerzita a Andorra na tom ekonomicky rozhodně není nikterak špatně, zadarmo toto studium není. Universitat d'Andorra sídlí v Sant Julià de Lòria a je domovem zhruba 1 500 studentů a 200 vyučujících.

První ze dvou nejslavnějších barcelonských univerzit. Ačkoliv vznikla až roku 1968, své mnohem starší sestřičce šlape již dlouho pořádně na paty. V mnoha ohledech se UAB a UB spolu perou o přední příčky všech žebříčků porovnávajících španělské univerzity. Veřejná vysoká škola není rozhodně tou největší - studuje tu jen okolo 35-40 000 lidí, což je méně než polovina studentů konkurenční UB. Na druhou stranu je zde jakási rodinnější atmosféra, pokud to u takového malého městečka vůbec jde. Campus Bellaterra asi 30 minut jízdy vlakem od Barcelony je na první pohled určitou nevýhodou, nicméně toto studentské městečko ve svých útrobách skrývá vše potřebné. Mnoho zdejších oborů patří ke skutečným špičkám, občas i na mezinárodní úrovni. Takovým příkladem budiž například místní španělská filologie. I když je UAB pověstná tím, že jde o dosti katalánskou školu ve smyslu myšlenkové orientace, právě španělská filologie je na této škole rozhodně jednou z nejlepších na světě. Vyučuje zde řada špičkových pedagogů - například Francisco Rico nebo Alberto Blecua. Lingvista José Manuel Blecua Perdices je pro změnu zase ředitelem RAE, nejvyšší instituce mající na starost španělštinu a její oficiální podobu. Učí tu i studují/studovaly samozřejmě i mnohé další eminence ve svém oboru.


Historie nejstarší a nejslavnější barcelonské univerzity sahá až do roku 1450. Ani UB však nezůstala zcela ušetřena těžkých historických údělů Katalánska. Na nějakých 150 let po roce 1717 se musela stěhovat do Cervery. Kromě toho ale jinak po celou svoji bohatou historii patřila ke klíčovým kulturním a vědeckým institucím katalánského hlavního města. O takřka 90 000 studentů se stará skoro 5 000 pedagogů, škola má budovy v mnoha kampusech rozesetých po celém městě. V knihovnách UB se nachází skoro 2 miliony svazků, celkem 19 fakult a center se stará o to, aby neexistoval ani jediný obor, který by se na Universitat de Barcelona nedal studovat. Za celou onu dlouhou historii prošly univerzitou celé generace elit. Prakticky každý, kdo v Katalánsku někdy něco znamenal a měl za sebou univerzitní studia, vystudoval právě tady. Jen letmý výčet studentů a pedagogů budiž dostatečně ilustrativní... Dámaso Alonso,  Américo Castro, Joan Coromines, architekti Domènech  i Montaner, Josep Maria Jujol či Puig i Cadafalch, Santiago Ramón y Cajal, Lluís Companys, Jaime Gil de Biedma, Joan Laporta, Joan Maragall, Jordi Pujol...


Universitat de Girona (UdG)
Další z historicky důležitých katalánských měst, další univerzita s pradávným základem. Instituce univerzitního typu se v Gironě rozvíjely již od konce 15. století, současná Universitat de Girona však existuje teprve od roku 1991. Ve stejné době došlo i k vytvoření Universitat de Lleida a Universitat Rovira i Virgili tak, aby každá katalánská provincie měla svoji univerzitu. Do počátku 90. let totiž katalánské univerzity sídlily pouze v Barceloně (samozřejmě s odloučenými pracovišti i jinde). Gironská univerzita zatím působí celkem ve třech kampusech (Campus de Montilivi, Campus Barri Vell a Campus Centre), v budoucnosti by však měl přibýt další. Důležitou součástí výzkumu je i Vědecký a technologický park UdG. Deset fakult všeho typu zajišťuje co nejširší pokrytí všemožných vědeckých disciplín. Tak jako řada jiných katalánských vysokých škol i Universitat de Girona má vlastní skupinu castellers.

Instituce vyššího vzdělávání existovala na Baleárských ostrovech již v 15. století. Dnešní škola se však k tomuto dědictví nehlásí. Byla vytvořena roku 1978 společně se skutečným návratem demokracie do Španělska. Hraje důležitou roli v oblasti kodifikace místních dialektů katalánštiny. UIB je školou veřejnou, závislou na vládě Baleárských ostrovů. Zvláštností Universitat de les Illes Balears je její kampus, který se nachází uprostřed mallorského venkova. Do centra Palmy je to sice jen 9 km, ale i tak šlo o stavbu značně kontroverzní a řada lidí protestovala proti tomu, aby se univerzitní kampus budovat uprostřed ničeho. Nicméně tam je a dnes k němu vede i nepříliš vytížené metro. Studuje tu okolo 20 000 lidí.

Soukromá vysoká škola, která sídlí v Barceloně na carrer Immaculada, 22. Založena roku 1997. Má kampus v Barceloně a v Sant Cugat del Vallès. Pochyby u ní budí především spojitost s organizací Opus Dei. Jinak jde o malou a spíše méně známou školu.

Celkově můžeme říct, že řada katalánských univerzit nemá zrovna dlouhou tradici. Je tomu tak i u další veřejné vysoké školy, která má tentokrát sídlo ve valencijském Castelló de la Plana. Je pojmenováná po velkém aragonském králi Jaume I. Má jeden kampus, do něhož se vleze prý 15 000 studentů. Univerzita byla ve Španělsku průkopníkem v nových technologiích, byla například první španělskou/katalánskou univerzitou s vlastní internetovou stránkou.

Současná univerzita v Lleidě si velice ráda do data založení píše číslo 1300. Má to však trochu háček. Je pravda, že Universitat de Lleida patří mezi vůbec nejstarší univerzity světa. Právě roku 1300 tu vznikla první katalánská univerzita, která fungovala do roku 1717. Pak ale byla její historie brutálně přerušena dobou, která byla pro vše katalánské jen dobou temna a zkázy. Proto je otázka, jak moc lze následujících 270 let považovat jen za přerušení této tradice či jestli současná Universitat de Lleida, vytvořená na počátku 90. let 20. století, je něčím úplně jiným. Pokud bychom tu současnou tedy za pokračovatelku té původní brali, Universitat de Lleida by byla 14. nejstarší dosud fungující univerzitou na světě. Tato vysoká škola má celkem pět kampusů a lze v nich studovat například historii, medicínu, právo, jazyky, ekonomii či technické disciplíny.

Škola, jež patří pod Generalitat Valenciana - je tedy veřejná, má své sídlo ve městě Elx. Specializuje se spíše na přírodní vědy, medicínu a technické disciplíny. Ačkoliv byla zřízena teprve v roce 1997, patří k těm větším univerzitám v Països Catalans. Nese jméno poety a rodáka z Orioly Miguela Henándeze.

Velice speciální veřejná vysoká škola. Je totiž absolutně dálková - výuka probíhá přes internet, takže populární UOC můžete studovat odkudkoliv na světě. Své sídlo má v Barceloně, avšak v Katalánsku i ve Španělsku má řadu "podpůrných center". Studijní programy jsou tu dle výběru španělsky či katalánsky a je zde pěkně vidět podpora katalánštině - kdo studuje v tomto jazyce, platí za své studium zhruba o třetinu až polovinu méně, než když studuje ve španělštině. Inu, je to logické - katalánská univerzita = upřednostňování a dotace studia v katalánštině. Po internetu též koluje řada velice pěkných a přehledných studijních materiálů v digitální (jak jinak) podobě. Celkově velice zajímavá možnost, jak nebýt v Katalánsku a přesto tam studovat.

Katalánská univerzita vznikla v dnes francouzském Perpignanu již roku 1349. Zásluhu na tom měl král Pere el Cerimoniós. Šlo tak o druhou katalánskou univerzitu po té v Lleidě, avšak nikdy nedosáhla velké prestiže, jelikož v blízkém okolí vždy našla silnější konkurenci. Ta současná veřejná univerzita tu existuje od roku 1979 a dochází na ni okolo 10 000 studentů. Jde o jedinou univerzitu v síti Xarxa Vives d'Universitats, která se nachází ve Francii, v oblasti, která je v Katalánsku známá spíše jako Catalunya Nord.

Největší katalánská polytechnika je zároveň podle mnoha žebříčků i tou nejlepší v celém Španělsku. Technické a přírodovědné obory se tu vyučují hned v několika kampusech a dalších centrech, patřících pod UPC. Kromě prestižních technických škol zde naleznete i zajímavé fakulty jako třeba Fakulta optiky a optometrie nebo Námořní fakulta. Ačkoliv řada z těchto center má mnohem delší tradici, samotná UPC vznikla roku 1971. Dnes tu působí více než 36 000 studentů a takřka 2 700 vyučujících. Samozřejmostí jsou pak spolupráce se stovkami firem a řada patentů. Zkrátka ta největší a nejlepší technicky zaměřená univerzita v celém Španělsku.

Určitou konkurenci předchozí UPC můžeme vidět v obdobné škole. UPV je taktéž veřejnou vysokou školou a co do statistik si nikterak nezadá s barcelonskou polytechnikou. I tato škola vznikla roku 1971, studuje tu přes 35 000 mladých lidí, na které dohlíží přes 2 000 pedagogů. UPV má tři kampusy - ve Valencii, v Gandii a v Alcoi. Zajímavá jména můžeme najít mezi držiteli čestných akademických titulů dr. h. c. na této škole - Valentina Těreškovová (1. žena ve vesmíru), P. A. Samuelson a F. Modigliani (držitelé Nobelovy ceny za ekonomii), britský architekt Norman Foster nebo třeba spisovatel José Saramago (Nobelova cena za literaturu). 

Ačkoliv tato veřejná (Generalitat de Catalunya) vysoká škola existuje teprve od roku 1990, již platí za jednu z nejlepších katalánských univerzit. Kromě mnoha výzkumných center disponuje též třemi barcelonskými kampusy (Campus de la Ciutadella, Campus Universitari del Mar, Campus de la Comunicació - Poblenou). Okolo 13 000 studentů navštěvuje 7 fakult a spoustu dalších center. Studovat se dá všechno možné od práv a ekonomie přes překladatelství a tlumočení až po různé technické obory. Již zmiňovanou skutečnost, že jde o jednu z nejlepších katalánských škol, podtrhuje fakt, že zde učí mnoho známých a úspěšných osobností, například ekonomové Xavier Sala i Martín nebo Andreu Mas-Colell (oba s řadou pracovních zkušeností na prestižních amerických univerzitách) nebo nedávno zesnulý filosof Eugenio Trías Sagnier.


O něco větší co do počtu studentů než předchozí univerzita je i soukromá barcelonská Universitat Ramon Llull. Byla založena roku 1990 a jde vlastně o sdružení několika různých vzdělávacích center. Asi největší pozornost z nich si pak zasluhuje Escola Superior d'Administració i Derecció d'Empreses neboli ESADE. ESADE (založená 1958) platí za jednu z nejlepších business school na světě. Pokud tedy chcete udělat zářivou manažerskou či podnikatelskou kariéru, ESADE je jednoznačně slibným začátkem. Taky to však bude hodně stát. Studovat na ESADE můžete v Barceloně, další pobočky (kampusy) má škola i v Madridu, Sant Cugat del Vallès nebo v Buenos Aires. Touto školou prošel například Jordi Hereu, bývalý barcelonský starosta, nebo Sandro Rosell, aktuální prezident FC Barcelona. Ze světově významných osobností pak můžeme ve spojitosti s ESADE zmínit napříkald Javiera Solanu.

Univerzita vznikla v roce 1991 na základě několika fakult a odloučených pracovišť, která v provincii Tarragona měla Universitat de Barcelona. Je veřejná (Generalitat de Catalunya) a studuje na ní okolo 15 000 posluchačů. Svá pracoviště má rozeseta po celé provincii - kromě domovské Tarragony tak její budovy najdeme i v Reusu, Tortose či Vila-Sece. Studovat tu lze klasicky takřka jakýkoliv obor, ať už humanitní nebo technický.

Universitat de Sàsser (UniSS)
Univerzita v sardinském městě Sassari má velice dlouhou historii - založena byla roku 1562. Nicméně co se týká členství v Xarxa Vives d'Universitats, jde o člena nejmladšího - do organizace univerzita přistoupila až v roce 2010. Universitat de Sàsser má okolo 17 000 studentů a 11 fakult. jedna z nich, fakulta architektury, se nachází ve městě L'Alguer, jediném katalánsky mluvícím teritoriu v Itálii. V tomto ohledu je tedy začlenění této vysoké školy do organizace univerzit v Països Catalans pochopitelné. Patří mezi nejlepší italské univerzity.

Universitat de València (UV)
Největší a nejstarší valencijská univerzita je domovem takřka 60 000 studentů. Učit se zde začalo již v roce 1502. Pyšní se třemi velkými kampusy a řadou dalších pracovišť, která musí pojmout celkem 18 fakult. Vzhledem k velikosti a prestiži univerzity je samozřejmá i bohatá vědecká a výzkumná činnost, zkrátka univerzitní lídr v autonomní oblasti València. Mezi nejvýznamnější studenty či absolventy této školy patřili kupříkladu: spisovatelé Pío Baroja a Joan Fuster, filolog Manuel Sanchis i Guarner nebo třeba sám velký valencijský humanista Joan Lluís Vives (1493 - 1540), podle něhož je pojmenována organizace sdružující zmiňované univerzity. Universitat de València se pravidelně umisťuje v první pětce žebříčků nejlepších vysokých škol ve Španělsku. 

Universitat de Vic (UVic)
Seznam katalánských univerzit zakončujeme opět jednou z těch mladších. Spíše soukromá univerzita tu funguje teprve od roku 1997, avšak je potřeba říct, že vzhledem k důležitosti a postavení města Vic v katalánské historii zde existuje značná univerzitní tradice. V 17. a 18. století tu tak již instituce univerzitního typu působila, nicméně toto intelektuální dědictví bylo po roce 1714 značně zahlazeno. I když Universitat de Vic patří mezi ty menší vysoké školy v Països Catalans s počtem studentů okolo 5 000, přesto už si vydobyla solidní pozici mezi svými katalánskými sestrami. Kromě široké nabídky především humanitně zaměřených oborů zde lze dělat například i doktorát z biologie, digitálních technologií či překladatelství. Univerzitní kampus se nachází mezi ulicemi carrer Miramarges a carrer Sagrada Família prakticky v sousedství Hlavního nádraží ve Vicu. O tom, že na škole panuje v podstatě rodinná atmosféra, se můžete přesvědčit i v následujícím videu...

17. 7. 2013

Garbo: Katalánec, který zachránil svět

Je pravdou, že bývalí špioni vždy působí podivným dojmem. Ještě divnějším pak ti, kteří to hráli na obě strany. Vždy totiž automaticky vyvstane otázka: Co všechno se jim dá věřit a co už ne? Ať už je to jakkoliv, agent s krycím jménem GARBO sehrál jednu z nejdůležitějších a zároveň dlouho nejtajemnějších kapitol II. světové války. Dnes už víme, že tento Katalánec zachránil životy desetitisíců vojáků obou znepřátelených táborů. A dost pravděpodobně z velké části jeho zásluhou válka dopadla tak (šťastně), jak dopadla...

JOAN PUJOL GARCÍA (1912 - 1988)
Joan Pujol García
(Foto: wikipedia.org)
Asi nejslavnější katalánský špion se narodil 14. února 1912 v Barceloně, podle vlastních slov v domě číslo 70 na ulici Muntaner. Pocházel z docela dobře situované buržoazní rodiny, takže se mu dostalo solidního vzdělání a poměrně liberální výchovy. Lákal ho svět obchodu, avšak možná slibnou podnikatelskou kariéru Pujolovi překazila občanská válka (1936 - 1939). Její začátek znamenal pro 24letého mladíka povolávací rozkaz do republikánských řad. Pujol však již od raného mládí patřil k přesvědčeným pacifistům, a tak tento rozkaz nevyslyšel. Kvůli dezerci se pak musel dlouhé měsíce schovávat. V úkrytu vydržel celých 15 měsíců a potom se díky falešné identitě přeci jen dostal na frontu. Bojovat však nehodlal - vzhledem k oné nepříjemnosti s dezertérstvím měl jediný cíl: přejít na druhou stranu.

Zde ostatně můžeme hledat jakousi předzvěst jeho dvojité špionské kariéry. K frankistickým oddílům se nakonec se štěstím dostal a dokonce se na této straně zúčastnil i několika bitev. Záhy mu však došlo, že frankistické Španělsko bude jen dalším ohavným totalitním režimem. A k tomu měl již od mládí velký odpor. V takovýchto okolnostech se začal rodit jeden z nejdůležitějších příběhů II. světové války.

Brzy po začátku II. světové války bylo Pujolovi jasné, že Hitler je obrovským nebezpečím pro celou západní civilizaci. Zatímco často si tajné služby své lidi hledají samy, Joan Pujol byl rozhodně výjimkou. Již v roce 1940 se zkontaktoval s britskou ambasádou v Madridu a nabídl jí své služby. Británie však nadšeného idealistu odmítla. Pujol se ale nevzdal. O pár měsíců později zkontaktoval druhou stranu - a Němci ho s radostí rekrutovali. Nešťastný to moment pro ně. Ačkoliv byl totiž Joan Pujol dvojitým agentem, do spolupráce s Němci šel s jasným cílem - být jakkoliv prospěšný jen spojeneckým vojskům, nikoliv Hitlerovi. Pujol se tedy usídlil v Lisabonu, kde se to všemožnými špiony tehdy jen hemžilo, a začal plnit německé úkoly. Postupně si vybudoval síť 22 agentů. Do Německa tak posílal pod krycím jménem ARABEL zprávy o dění v Anglii, nacisté mu na oplátku posílali pěkně tučné štůsky peněz pro něj samotného i pro zaplacení oněch 22 agentů...

Teď ale přichází ona legrace... Ačkoliv se to možná zdá málo uvěřitelné, Němci byli s Pujolovými zprávami velice spokojení. Háček byl ale v tom, že Pujol se rozhodně nenacházel v Anglii, anglicky skoro neuměl a zprávy svých podřízených agentů si tak trochu vymýšlel. Všech 22 postav se totiž nacházelo jen v jeho hlavě, ani jeden ze sítě agentů nikdy neexistoval. Všechny informace, které Němci považovali za zajímavé a cenné, navíc pocházely jen z běžně dostupných zdrojů - Pujol trávil denně hodiny v lisabonských knihovnách a kinech, aby tak svým kontaktům v Německu dodal co nejvěrohodnější informace. Nejlepší na tom všem bylo, že všem těmto polopravdám a smyšlenkám přikládali Němci docela velkou hodnotu. Pujol je o kvalitě svých informací zkrátka dokázal přesvědčit. A to neuniklo pozornosti amerických a britských tajných služeb. Konečně.

V té chvíli se Pujol stává skutečně dvojitým agentem, i když jeho cíl byl vždy stejný - pomoci Spojencům porazit Hitlera. Po několika výsleších/rozhovorech vzniká i ona slavná přezdívka GARBO. Nemýlíte se, má opravdu co do činění s tehdy velice slavnou herečkou Gretou Garbo. Když totiž Pujol Angličanům prezentoval svou imaginární špionážní síť a vše, co již stihl Němcům nakukat, mohli jen smeknout před jeho úžasným uměním hrát a klamat. Odtud tedy krycí jméno GARBO, pod nímž ho znal celý západní svět (na tomto místě se sluší připomenout, že jen skutečně velice málo lidí znalo jeho skutečné jméno, ale o tom až později). Pujol nyní tedy již skutečně řídí své "operace" z Anglie - do Německa posílá buďto falešné zprávy nebo pravdivé avšak časově pozdržené. Tak či onak důvěra nacistů v něj roste. Hezky je přitom vidět, jak fungují tajné služby a jak moc si Pujola a jeho (imaginárních) lidí v Německu cenily. Jednou kupříkladu Pujol nesměl informovat o důležitém pohybu spojeneckých lodí, a tak bylo třeba (imaginárního) agenta z Liverpoolu nějak šikovně odstranit. Onen agent náhle vážně onemocněl a zemřel, nemohl tak podat nepříteli zprávu. Právě díky spolupráci s britskými tajnými službami mohl Pujol tomuto příběhu dodat více věrohodnosti - v jedněch liverpoolských novinách se dokonce objevilo oznámení informující o smrti dotyčného agenta. Němci se tak nejen nic nedozvěděli o důležitých lodních manévrech, ale ještě pak po dobu války posílali drobnou penzi vdově onoho agenta za jeho věrné služby. Vdově imaginární, samozřejmě....

Teď je však načase konečně se podívat na to, proč a jak vlastně GARBO zachránil svět. 6. června 1944 začal ten slavný den - Den D. Vylodění spojeneckých sil v Normandii bylo jedním z rozhodujících okamžiků celé války. Spojenci díky němu znovu otevřeli západní frontu a do konce války zbýval již jen necelý rok. Kdyby žádný Den D nenastal, válka by jistě trvala déle a je už jen věcí spekulací, jak by vlastně dopadla. Úspěch tohoto vylodění však spočíval v tzv. Operaci Fortitude.

GARBO poslal onoho 6. června 1944 Němcům zprávu o připravované akci v Normandii ještě pár hodin před útokem (což byl i značný risk, Němci si to však stejně přečetli až později vlastní vinou, takže moment překvapení nechyběl), avšak uklidňoval je, že půjde jen o provokaci a že skutečně silný hlavní útok se uskuteční záhy a půjde jinudy (Pas de Calais). To mělo nacistická vojska odradit od ofenzivy. Kdyby k ní totiž došlo, Den D by také mohl skončit velkým propadákem, Spojenci by do Francie nepronikli a válka by se zcela určitě minimálně o dlouhé měsíce protáhla. Protože nacisté svému špionovi v řadách Angličanů bezmezně důvěřovali, ponechali značnou část vojska u Calais v očekávání hlavního útoku. Čekali dva měsíce a útok nikdy nepřišel. Spojenci si zatím dokázali prorazit cestu přes německý odpor a bitva o Normandii skončila drtivým vítězstvím. Díky této plné důvěře k Pujolovým zprávám byly ušetřeny desítky tisíc životů na obou stranách, které by zcela jistě vyhasly při masivnějším střetu v případě německých posil v Normandii. Zároveň, jak již bylo řečeno, válka se mohla táhnout další dlouhé měsíce, další stovky tisíc životů by mohly být nenávratně ztraceny... Joan Pujol měl velikou zásluhu na tom, že se tak nestalo.

Celý příběh měl ještě neuvěřitelnější dohru. Po několika týdnech spojeneckého postupu v Normandii poslal Pujol do Německa vzkaz, kterým se ospravedlňoval a oznamoval, že Spojenci se nakonec rozhodli změnit taktiku, když viděli, jak snadný je jejich postup v Normandii, a tak bylo rozhodnuto od útoku na Pas de Calais ustoupit. V podstatě výsměch... Ale Němci Pujolovi věřili dál! Vyjádřili politování a poděkovali Pujolovi za jeho informace. A nejenom to - na konci července 1944 (!) Hitler Pujolovi posílá dokonce německé válečné vyznamenání Železný kříž!


Za celou svou několikaletou kariéru dvojitého agenta dokázal Pujol od Němců vyinkasovat přes 300 000 dolarů. Značná část těchto peněz putovala do financování akcí britských tajných služeb. Němci si tak sami zaplatili za svou porážku. Kromě toho si Joan Pujol alias GARBO připsal i jeden velice zajímavý historický primát. Poté, co se Angličané dozvěděli, že dostal německý Železný kříž, bylo jasné, že tento britský (katalánský) válečný hrdina rozhodně musí dostat za zásluhy britské vyznamenání. Pujol byl tak dost možná jediným člověkem v historii, který obdržel vyznamenání od obou znepřátelených stran - německý Železný kříž a od Angličanů Řád britského impéria. Němci až do samého konce války svému agentovi bezmezně věřili. A nebýt britského investigativce Nigela Westa, skutečné poslání agenta GARBO a tento příběh by možná nikdy nespatřily světlo světa.

O dalších letech Joana Pujola toho příliš nevíme. Brzy po válce opustil  Velkou Británii i se svou ženou Araceli (která měla také nezanedbatelnou roli v celém příběhu) a svými dětmi. V roce 1949 v rámci zametání stop vznikla fáma, že Pujol toho roku zemřel kdesi v Angole. V té době však již dávno žil pod svým pravým jménem a nikým nepoznán ve Venezuele. Jeho žena si však na život v Latinské Americe nikdy pořádně nezvykla, a tak se jejich cesty rozešly a Araceli i s dětmi se záhy vrátila do Madridu. Joan Pujol zůstal ve Venezuele, kde se s drobným kapitálem, obdrženým za své služby ve II. světové válce, věnoval podnikání. Našel si tu i novou rodinu, která však nic o jeho evropské minulosti nevěděla.

Až do roku 1984, kdy ho po dlouhé a pečlivé práci nakonec objevil výše zmiňovaný novinář a spisovatel Nigel West. Znovuzrození Joana Pujola a odkrytí celého jeho válečného příběhu se v Evropě stalo senzací. Ještě téhož roku byl pozván do Buckinghamského paláce k přijetí poct, kterých se mu kvůli rychlému odjezdu z Británie nedostalo již za války. Vrátil se i do Madridu, kde se po letech setkal se svojí bývalou rodinou. Součástí této evropské návštěvy byl i návrat do rodné Barcelony, kde v září 1984 poskytl katalánské televizi TV3 následující hodinový rozhovor. Joan Pujol zemřel ve Caracasu v roce 1988. Bylo mu 76 let. Legenda o katalánském agentovi, jenž zachránil svět, tu však bude již napořád.



Velice pěkný dokument o životě Joana Pujola vznikl nedávno i v katalánské produkci:

15. 7. 2013

Els Quatre Gats

Atmosféra dávných časů umělecké bohémy stále ještě přetrvává v mnoha podnicích na celém světě. I v Barceloně je jeden takový, i když je otázka, kolik tu toho z oné bohémské atmosféry přelomu 19. a 20. století v dnešní době skutečně zůstalo. Nic to však nemění na tom, že zajít do podniku Els Quatre Gats je i dnes zážitek.

Els Quatre Gats ("Čtyři kočky") - toť název legendární barcelonské kavárny, pivnice a kabaretu založeného v červnu 1897.  Už podle názvu lze lehce tušit, že Els Quatre Gats nebyla až tak úplně originálně katalánská myšlenka. Trendy tehdy udávala Paříž, o tom nemůže být sporu, a právě ve francouzském hlavním městě našli inspiraci i zakladatelé tohoto barcelonského podniku - Pere Romeu a Ramon Casas. Oním pařížským kabaretem nebyl žádný jiný nežli slavný Le Chat Noir, založený Rodolphem Salisem.

Právě od něj vše okoukal Pere Romeu, jenž prací v Le Chat Noir strávil několik let svého života. V roce 1897 Salis zemřel a sídlo pařížské bohémy na čas zavřelo. Pere Romeu společně s malířem a předním představitelem katalánského modernisme, Ramonem Casasem, se rozhodli tento koncept přinést do katalánského hlavního města. A takto jednoduše se začala psát historie Els Quatre Gats. Ačkoliv původní kavárna byla otevřena jen mezi lety 1897 - 1903, přesto se stala jedním z nejdůležitějších evropských uměleckých center. Kromě význačných katalánských modernistů (Santiago Rusiñol, Ramon Casas, Miquel Utrillo, Joaquim Mir i Trinxet či Isidre Nonell) sem často chodil i mladý Pablo Picasso, který tu měl dokonce svou první veřejnou výstavu. Mezi stálými návštěvníky byli samozřejmě i hudebníci, literáti a další plejáda umělců. Díky tomu došlo i k vytvoření umělecké revue Quatre Gats, která vycházela v roce 1899 (celkem 15 čísel).

Je velká škoda, že tento podnik fungoval jen do roku 1903, nicméně Pere Romeu nebyl příliš šikovným podnikatelem. K bohémské atmosféře této kavárny tak patřili i neplatící zákazníci apod. Bylo to zkrátka součástí světa, v němž si každý mohl spřádat své sny. Světa, z něhož vzešlo mnoho uměleckých děl. Dluhy však narůstaly, a tak byl Pere Romeu nucen podnik zavřít. Krátce poté se dal na automobilové závodění a roku 1908 v chudobě zemřel na tuberkulózu. Dlouhé desítky let pak kdysi přímo magický lokál ležel v zapomnění. Až na konci 70. let minulého století se objevila snaha oživit starou legendu. Současná restaurace 4GATS se nachází v těch stejných prostorách jako její legendární předchůdkyně, jen ta atmosféra se poněkud změnila.

Na druhou stranu, pár věcí zůstalo při starém. Restaurace se stále nachází v přízemí krásné modernistické stavby Casa Martí (carrer de Montsió, 3) z pera Josepa Puige i Cadafalcha. A její stěny dekoruje mnoho fotografií připomínajících alespoň trochu časy dávno minulé. Dokonce i onen slavný obraz Ramon Casas i Pere Romeu en un tàndem (viz fotografie) tu stále visí, i když jde jen o jeho kopii. Levno tu není a Picassa už tu bohužel také nepotkáte, přesto by každý milovník barcelonské Belle Époque, měl zavítat do míst, kde se to tehdy všechno odehrávalo.

Současný interiér restaurace (Foto: 4gats.com)
Současný interiér restaurace (Foto: 4gats.com)

7. 7. 2013

Nicolau Eimeric: Velký inkvizitor

Nicolau Eimeric (1316-1399) byl nechvalně proslulým teologem a také vrchním inkvizitorem Aragonské koruny v letech 1356-1360 a 1366-1388. Proslul především svou krutostí a zálibou v různých typech mučení. Jeho inkvizitorská činnost za sebou nechala možná stovky přímých a tisíce nepřímých obětí. V případné anketě o největší svini, která se kdy narodila v historické Gironě, by Eimeric nepochybně vyhrál...

Eimeric vstoupil do řad dominikánů v roce 1334. Po několika letech v gironském klášteře se mu dostalo vzdělání i v Toulouse a v Paříži, kde se roku 1352 stal doktorem teologie. O čtyři roky později nahradil na postu vrchního inkvizitora Aragonské koruny kardinála Rosselliho. V podstatě ukázková církevní kariéra. Byl to ale právě úřad inkvizitora, v němž Eimeric našel svůj skutečný smysl života. Díky své vehemenci, bezohlednosti a krutosti při pronásledování hříšníků a odpadlíků od víry si stihl nadělat i řadu nepřátel. Několikrát musel odejít do exilu kvůli konfliktu se samotným aragonským králem, Perem Cerimoniósem, ačkoliv ke konci života si to rozházel i s jeho synem, Joanem I. Asi největším trnem v oku Eimericovi bylo učení největšího katalánského spisovatele všech dob Ramona Llulla. Kvůli pronásledování následníků Llullova učení často neváhal obvinit i celé vesnice či města (krásným příkladem budiž jeho vyšetřování celé Valencie z roku 1388). I přes všechny tyto "úlety" a několik nucených pobytů v exilu se Eimeric dožil požehnaných 84 let, přičemž zemřel v poklidu ve svém rodném městě.

Dějinnou nesmrtelnost mu však zajistila již zmiňovaná krutost a krvežíznivost, s níž se ujal úřadu inkvizitora. Historikové mu přisuzují objev mnoha různých způsobů mučení. S oblibou prý kombinoval trýznění fyzické s tím psychickým. O tom, jak správně vykonávat úřad inkvizitora ostatně napsal dobový bestseller, Directorium Inquisitorum, knihu, která později inspirovala i tvůrce mnohem slavnějšího spisu Malleus maleficarum (vydáno 1486; česky známo pod názvem Kladivo na čarodějnice). Právě kvůli těmto knihám byly ve středověku i později v Evropě zavražděny tisíce lidí. 

Nicolau Eimeric se tak stal dokonalým ztvárněním zla. I proto si ho do svých románů pozvala řada nejen katalánských autorů. Eimeric se objevuje například v tlustém románu Jo confesso (Jaume Cabré, 2011), dále pak v La catedral del mar (Ildefonso Falcones, 2006) či La briuxa de pedra a El gran inquisidor (Miquel Fañanàs, 2012 a 2015). Italský spisovatel Valerio Evangelisti si dokonce gironského inkvizitora vybral za ústřední postavu celé románové ságy a díky jejímu velkému úspěchu se Eimeric stal i "hrdinou" videoher.