30. 6. 2013

Joan Bassegoda Nonell

Měsíc červen 2013 věnovaný nejvýznamnějšímu katalánskému architektovi, Antonimu Gaudímu, dnes uzavíráme posledním ze série článků. Zaměříme se v něm na jednoho z největších odborníků na Gaudího osobnost i architekturu a zároveň restaurátora mnoha z Gaudího nejslavnějších budov.

Joan Bassegoda Nonell (1930 - 2012) měl pravděpodobně již od malička jasno o tom, čemu se v životě věnovat. Architektem byl jeho otec (Bonaventura Bassegoda i Musté), dědeček (Bonaventura Bassegoda i Amigó - mimochodem autor hodně známého domu Cases Rocamora, jehož si určitě všiml každý, kdo se alespoň jednou v životě procházel po ulici Passeig de Gràcia) i další členové širší rodiny. Jeho akademická kariéra tedy byla příkladná - nejprve studium na Escola Tècnica Superior d'Arquitectura de Barcelona, později doktorát již na Universitat Politècnica de Catalunya (UPC), kde posléze zakotvil i jako výzkumník, historik a učitel.

Jeho profesní život však provždy zůstane spojený především s postavou Antoniho Gaudího. Bassegoda Nonell byl právem považován za jednoho z největších odborníků na Gaudího dílo a zároveň i za jeho největšího propagátora. V letech 1968 - 2000 šéfoval ústavu Reial Càtedra Gaudí, což je institut spadající pod zmiňovanou barcelonskou polytechniku (UPC), který mimo jiné schraňuje mnoho důležitých Gaudího plánů, kreseb a různých dokumentů. O Gaudím napsal desítky knih a studií a stovky nejrůznějších článků, avšak je třeba říct, že byl s největším katalánským architektem spojen i "prakticky". Bassegoda Nonell se totiž profesně specializoval především na restaurátorství historických památek, přičemž v tomto ohledu pracoval na velkých Gaudího dílech (Casa Batlló, Parc Güell, Finca Güell, Casa Calvet, atd.) ale i na dalších významných katalánských památkách (Liceu, Palau de la Música Catalana), zvláště pak na katedrálách a klášterech (Barcelona, Tarragona, Tortosa,...).

Joan Bassegoda Nonell (Foto: lavanguardia.com)

29. 6. 2013

Francesc Berenguer Mestres

Dnes většině lidí jméno Francesc Berenguer i Mestres nic neřekne. Ačkoliv nikdy nezískal vytoužený titul architekta, přesto o něm dnes bude řeč jako o významném katalánském architektovi, který spolupracoval s tím největším géniem, jaký se v katalánské architektuře kdy objevil. Berenguer možná zůstal v jeho stínu. Tak či onak, jeho odkaz je velice zajímavý a zejména v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia je dodnes autorem mnoha charakteristických staveb, které čtvrti dodávají její velké kouzlo.


FRANCESC BERENGUER I MESTRES (1866-1914)
  
Francesc Berenguer i Mestres
(Foto: wikipedia.org)
Když Francesc Berenguer v roce 1914 zemřel, Antoni Gaudí prý prohlásil: "Přišel jsem o svou pravou ruku." Berenguer a Gaudí k sobě zkrátka patřili, to bylo jasné prakticky již od Berenguerova narození...

Francesc Berenguer i Mestres se narodil v létě 1866 v Reusu. Jeho otec byl v tomto městě učitelem, a tak ne náhodou vídal ve školních lavicích sedávat malého Gaudího. To ale ještě malý Francesc ani nebyl na světě. Mezi Berenguerem starším a Gaudím se nakonec vytvořilo přátelské pouto, které bylo pro další vývoj Berenguera mladšího klíčové. Již od malička měl ve svém budoucím povolání jasno (nebo ho měl alespoň jeho otec - to už se dnes nedozvíme), a tak, jakmile dovršil 15 let, vydala se celá rodina Berenguerových do Barcelony, aby synovi umožnila studia vysněné architektury. To bylo možné právě jen díky přátelství s Gaudím, který panu Berenguerovi staršímu dokázal sehnat studenty na soukromé hodiny, aby rodina v Barceloně vůbec nějak přežila.


Mladý Francesc Berenguer tedy začíná svá studia v roce 1881, ovšem je ještě horším studentem, než býval Gaudí. Díky svému nadání snadno proplouval spíše umělecky směřovanými předměty (kresba a podobně), avšak velké problémy mu dělaly předměty technického rázu. Do toho se poměrně časně oženil. Adelaidu Bellvehí si vzal již ve svých 20 letech a velice brzy se mladá rodina rozrostla o celkem 7 dětí. Starosti o uživení rodiny tak znamenaly naprostý konec Berenguerovi akademické kariéry - v roce 1888 definitivně zanechává studií. Právě kvůli početné rodině se již odmlada musí náležitě ohánět, zaměstnán je proto jako pomocník hned v několika architektonických ateliérech. Rozhodujícími pro jeho tvorbu byly především dva z těchto ateliérů. Díky práci pro dílnu Miquela Pascuala Tintorera, jenž byl hlavním obecním architektem ve čtvrti Gràcia a jemuž posléze dělal vrchního asistenta právě Berenguer (od roku 1892), po sobě nejvíce děl rodák z Reusu zanechal právě v této malebné městské čtvrti.


Rozhodujícím pro Berenguerův život však byl opět Gaudí. Ten mladému architektovi nabídl práci ve své dílně s příslibem doživotního přísunu zakázek. Berenguer s Gaudím spolupracoval od roku 1887 a je bez debaty, že tato praxe mu přinesla mnohem víc než všechny architektonické školy světa. Tato spolupráce postupně přerostla i v opravdové a upřímné přátelství. Vedle toho Francesc Berenguer prokázal skutečný talent a schopnost se velmi rychle učit, a tak mu postupně byly Gaudím svěřovány stále důležitější úkoly.


Na tomto místě je třeba se opět vrátit k Berenguerovým nedokončeným studiím. V nich totiž tkví jeho největší zvláštnost. Jelikož svá studia řádně neukončil, vysokoškolský diplom pro něj už navždy zůstal nedosažitelnou záležitostí. V důsledku toho ovšem nemohl stavět, proto se pod řadu jím vytvořených projektů podepisovali jiní architekti. Tak tomu bylo například u v předchozích článcích již zmiňovaném domě Casa-Museu Gaudí v Parku Güell, který Berenguer navrhl od sklepa až po střechu, avšak pod oficiálním projektem je podpis Gaudího. A stejný osud postihl i ostatní Berenguerovy stavby, jak uvidíme později. V tomto ohledu je tak dodnes těžké přesně určit, které návrhy pocházejí z pera Berenguera a které nikoliv (i když si Francesc Berenguer vytvořil svůj vlastní styl, logicky pod vlivem Gaudího přejal i řadu prvků charakteristických pro dílo nejslavnějšího katalánského architekta).


Tento hektický způsob života a pracovní vytížení pravděpodobně přispěly k předčasnému úmrtí Gaudího "pravé ruky". V posledních letech života ho trápily dýchací obtíže; zemřel v roce 1914 ve věku nedožitých 48 let. Ten samý rok však přeci jen jeden Berenguer získává vysokoškolský diplom z architektury - nejstarší syn, Francesc Berenguer i Bellvehí (1889 - 1952) tak pokračuje v otcových šlépějích...

Casa Cama i Escurra (Gran de Gràcia, 15)
Casa "Cama II" (Gran de Gràcia, 77)
Skutečnost, že Berenguer architekturu nikdy nedostudoval, komplikuje dnešním odborníkům na modernisme práci. Protože jeho projekty za něj podepisovali jiní architekti, autorství řady staveb je dodnes obestřeno tajemstvím. U mnoha z nich totiž již dnes nelze určit, jestli je Berenguer navrhl celé nebo se na nich jen částečně podílel. Takřka s jistotou však lze říct, že na většině děl, která jsou mu dnes připisována, měl skutečně lví podíl.

I když odborníci mezi jeho největší díla řadí Casa-Museu Gaudí v Parku Güell, práce na Celler Güell, několik budov a hlavní dozor nad pracemi v Colònia Güell nebo návrh domu Casa Burés, Francesc Berenguer se především neodmyslitelně podepsal na tváři barcelonské čtvrti Gràcia. Jeho stavby v této čtvrti možná nepatří mezi top díla světové architektury, nicméně každému, kdo v této bohémsky laděné barcelonské čtvrti pobyl nějaký ten čas, se doslova zaryly pod kůži. 

Stačí se například jen projít po hlavní gràcijské ulici - carrer Gran de Gràcia. Hned na samém začátku snad každého zaujme dům s číslem 15. Vlastně ani tak ne kvůli domu jako celku, avšak takřka každý obdivuje nádherné prosklené galerie, jimiž se dům se jménem Casa Cama i Escurra náležitě pyšní. Casa Cama i Escurra byla vystavěna v letech 1902 -1904 a pod projekt se podepsal architekt Joan Baptista Feu. Pravým autorem byl však Berenguer. Nejspíš pro velký úspěch navrhl náš stavitel docela podobný dům i v čísle 77. I když tento dům podle našich informací nemá ustálené jméno, přezdívá se mu Casa Cama II - možná právě kvůli oné podobnosti. Modernistická paráda na čísle 77 byla postavena okolo roku 1905 a může se pochlubit podobně výraznými galeriemi. Kromě těchto dvou skutečných perel ulice Gran de Gràcia je údajně Berenguer autorem i domu s číslem 237 - jeho architekturu tak nalezneme na začátku, uprostřed i na konci gràcijské hlavní třídy.

Dalšími zajímavými počiny v Gràcii jsou například Casa de l'Or (carrer d'Or, 44) nebo Centre Moral de Gràcia (carrer Ros d'Olano, 7-9). To ale stále ještě není vše. Francesc Berenguer má na svědomí i tři skutečně emblematické budovy této barcelonské čtvrti. Je autorem místní radnice (Casa de la Vila; 1905) ale především, právě Berenguer jest autorem dvou staveb, bez nichž bychom si dnes Gràcii jen stěží mohli představit: Mercat de la Llibertat (1893) a kostel Església de Sant Joan de Gràcia (1910).

Mercat de la Llibertat je nejstarším trhem ve zmiňované čtvrti a již déle než jedno století je též jedním z hlavních míst setkávání místních. Ke Gràcii zkrátka patří a místní obyvatelé na svůj trh mohou být právem pyšní - rekonstrukce, provedená v roce 2009, vynesla loni prestižní cenu organizace World Union of Wholesale Markets za nejlepší trh na světě. Podobně charakteristickým místem jako Mercat de la Llibertat je také jedno z mnoha (a dle mnohých to nejkouzelnější) gràcijských náměstí, Plaça de la Virreina. Velkou část kouzla tohoto náměstí spočívá právě v místním poněkud stroze vypadajícím kostele. Ten vznikl teprve v letech 1878 - 1884 podle původního projektu Magího Riuse, nicméně už na této "první verzi" spolupracoval i Berenguer. Kostel byl ale hodně poničen během nepokojů v roce 1909, známých jako Setmana Tràgica. Jeho rekonstrukce se ujal tentokrát již zcela výhradně Francesc Berenguer. Jeho dílo se stalo emblémem celého náměstí a přilehlého okolí.


Takový jest příběh architekta, který sice již navždy zůstane v Gaudího stínu, nicméně i dnes, takřka sto let po své smrti, má po celém světě řadu obdivovatelů a příznivců, po které je skutečnou ctí a především radostí žít obklopeni Berenguerovými stavbami nejen v barcelonské čtvrti Gràcia, nýbrž i v dalších částech Katalánska.


Església de Sant Joan de Gràcia
(Plaça de la Virreina)

27. 6. 2013

Josep Maria Jujol

Gaudí je zkrátka Gaudí. Nicméně část jeho děl by se neobešla bez kvalitní spolupráce. Prakticky na každé architektově stavbě je vidět, že je promyšlená až do nejmenších detailů a často nás nejvíce zaujmou právě ony detaily na úkor stavby jako celku. K důkladnému propracování do co nejjemnějších detailů potřeboval i Gaudí pomoc.

Mezi jeho nejčastější spolupracovníky patřili (mezi jinými): sochaři Llorenç Matamala, Joan Matamala či Josep Llimona; malíři Ricard Opisso, Aleix Clapés nebo Xavier Nogués; řemeslníci jako například Eudald Puntí, Joan Oñós nebo Jaume Pujol. Samostatnou pozornost si pak zaslouží architekti: Joan Bergós, Francesc Folguera, Joan Rubió, Domènech Sugrañes, Isidre Puig nebo Lluís Bonet. Mezi těmi všemi jsou však dva, kteří zasluhují opravdu speciální pozornost: JOSEP MARIA JUJOL a FRANCESC BERENGUER MESTRES. Dnes se podíváme na život a dílo Josepa Marii Jujola.

JOSEP MARIA JUJOL (1879-1949)
  
Skříň navržená Jujolem, k vidění v MNAC na Montjuïcu.
Ačkoliv jeho jméno není běžným návštěvníkům Barcelony příliš známé, často je to právě Jujolovo dílo, kterým se velice rádi kochají. Řeč je o slavné lavičce v Parku Güell. Její mozaika z úlomků keramiky, technika zvaná trencadís, je dodnes asi tou nejslavnější Jujolovou prací. Ve skutečnosti šlo však o všeobecně výtvarně nadaného člověka. Kromě architektury se Jujol věnoval také malování, designu a kreslení - byl vynikající akvarelista. 

Josep Maria Jujol se narodil roku 1879 v Tarragoně, kde byl jeho otec, Andreu Jujol, ředitelem základní školy. V roce 1886, když bylo Josepovi 7 let, se však rodina přestěhovala do městečka Vila de Gràcia (dnes barcelonská čtvrť Gràcia), kde malý Josep skutečně vyrůstal. Již od mládí se hodně zajímal především o tři věci: kreslení, přírodu a barokní umění. Tyto zájmy v něm nakonec vyvolaly touhu studovat architekturu na barcelonské architektonické škole. Tehdejším ředitelem a jedním z Jujolových učitelů byl vynikající a slavný architekt Lluís Domènech i Montaner. Největšími zdroji inspirace však pro něj byli jiní architekti  - Antoni Maria Gallissà i Soqué a později samozřejmě Antoni Gaudí.

Spolupráce s tehdy již veleváženým architektem Jujola mnohému naučila a zároveň mu umožnila nechat i svou stopu na stavbách, které dnes patří na seznam Světového dědictví UNESCO. S Gaudím začíná Jujol spolupracovat pravděpodobně někdy okolo roku 1905 (diplom z architektury získal o rok později). Na Casa Milà a Casa Batlló jsou mu svěřeny návrhy některých dekorativních prvků. U Casa Milà konkrétně šlo o návrh kování na balkonech. Drobné práce pro Gaudího zajišťoval i při práci na chrámu Sagrada Familia v Barceloně a na katedrále v Palmě. V tomto ohledu je zajímavé připomenout, že zde se projevovala ona zvláštní Jujolova záliba v "recyklaci" materiálů. Spousta keramických úlomků například z prací na Mallorce byla Jujolem dovezena do Barcelony a použita k jeho nejslavnější mozaice - v Parku Güell.

Kromě acrhitektury se věnoval například navrhování nábytku, pracoval však i v teoretické sféře, jako profesor na vysoké škole, kterou předtím sám vystudoval. Jeho nejdůležitějšími díly však i nadále zůstávají jeho domy. Pokud pomineme výše zmíněnou mozaiku v Parku Güell, Jujolovou nejdůležitější stavbou v Barceloně je dům Casa Planells. Po katalánské metropoli je roztroušeno ještě několik dalších staveb nesoucích podpis tarragonského rodáka - mezi ty nejvýraznější patří Font commemorativa de l'exposició de 1929, ano ten velký monument, který se nachází uprostřed Plaça d'Espanya (neplést s Font Màgica). Asi největší počet Jujolových návrhů však nalezneme ve městě Sant Joan Despí, kousek od Barcelony, kde byl dlouhá léta obecním architektem. K těm nejslavnějším stavbám v Sant Joan Despí patří Torre de la Creu (1913) nebo Can Negre (1926).

K zajímavostem ze života Josepa Marii Jujola určitě patří fakt, že se oženil až v roce 1927 (kdy mu bylo již 48 let) se svou sestřenicí Teresou Gibert, s níž se nastěhovali do bytu na ulici Rambla de Catalunya v Barceloně. Jejich svatební cesta do Itálie byla zároveň jediným Jujolovým výletem za hranice Španělska v jeho životě. Španělskou občanskou válku prožil v Sant Joan Despí, nicméně protože byl vždy nakloněn spíše opačným než vítězným ideám, život během války a po ní nebyl pro Jujola příliš růžový. Zemřel 1. května 1949. Jeho dílo však žije i nadále a své obdivovatele si získává skutečně po celém světě. Za nejslavnější vyznavače Jujolova umění je považován hollywoodský herec John Malkovich, který do Barcelony pravidelně jezdí obdivovat stavby svého oblíbeného architekta. Po Jujolovi je pojmenovaná i jedna katedra na Tokijské univerzitě.

Casa Planells (Foto: elpais.com)
Can Negre (Sant Joan Despí)
(Foto: wikipedia.org)

Zajímavá stránka o tarragonském architektovi k vidění zde.
A ještě zajímavější pojednání o jeho životě a díle zde.

26. 6. 2013

Eusebi Güell - Gaudího mecenáš

V našich článcích o Gaudím se takřka stejně často jako se jménem architekta samotného setkáváme i s jiným: EUSEBI GÜELL. Protože peníze jsou vždy až na prvním místě, jak se říká, Eusebi Güell hrál v Gaudího tvorbě lehce opomíjenou, leč prakticky tu nejdůležitější roli. Antoni Gaudí měl bezesporu geniální talent, ovšem kdyby se nespřátelil právě s Güellem, je velkou otázkou, kolik prostoru a volnosti by jeho talent dostal. Nejde jen o stavby, kterými ho sám Güell pověřil (a které jsou takové, jaké jsou, díky bezedným finančním zásobám hraběte Güella), mnoho slavných zakázek Gaudí získal díky doporučení či přímluvě svého bohatého přítele-podnikatele. Proto si bezesporu Eusebi Güell a jeho život zaslouží naši pozornost...

EUSEBI GÜELL I BACIGALUPI (1846 - 1918)
Eusebi Güell měl podnikání v genech. Už jeho dědeček Pau Güell i Roig (1769 - 1818) vyrazil do světa za obchodem, jeho dobrodružství v Karibiku však skončilo krachem. Po stopách svého otce se vydal Joan Güell i Ferrer (1800 - 1872) a ten již za velkou louží slavil velké obchodní úspěchy. Jeho kubánská společnost se zaměřovala na import a export, i když někteří historici tvrdí, že občas oním importovaným/exportovaným zbožím byli i otroci. Ať už to bylo jakkoliv, Joan Güell na Kubě pohádkově zbohatl a v roce 1835 se vrátil do Barcelony, kde ihned rozjel řadu dalších obchodů, přičemž nejvíce z nich vynášel textilní průmysl.

K Joanu Güellovi se taktéž váže až podivně tragická životní zkušenost. V roce 1845 se oženil s Franceskou Bacigalupi i Dolcet, matkou Eusebiho Güella. Francesca zemřela při porodu, Eusebi Güell tak svou matku nikdy nepoznal. Jeho otec se pak v roce 1850 oženil se sestrou Francesky, Camilou, nicméně i ta o rok později zemřela...při porodu dcery Josefiny...

  
Eusebi Güell (1915)
(Foto: wikipedia.org)
Eusebi Güell se díky rodinnému bohatství mohl plně soustředit na studia práv a ekonomie. Zároveň se však mohl dostatečně věnovat i umění a také cestování. Právě na jedné ze svých mnoha cest poznal Gaudího. Respektive jeho práci. Stalo se tak na Světové výstavě v Paříži v roce 1878. Güell byl přímo fascinován vitrínou, kterou mladý architekt vyhotovil pro jednu z expozic. Po návratu do Barcelony se chtěl s oním talentovaným mladíkem setkat. Tak se zrodilo jedno z nejdůležitějších přátelství v historii katalánské kultury, které svět obohatilo o mnoho významných a geniálních staveb.

Güell se celý život věnoval rozvíjení otcova podnikání, avšak zakládal i vlastní firmy. Zkrátka obchodní všeuměl. Kromě toho ale horlivě podporoval všemožné umění v čele s architekturou, byl velikým kulturním ambasadorem a jedním z hybatelů (i když v pozadí) katalánského národního a kulturního obrození známého pod názvem La Renaixença. Katalánský podnikatel a velký patriot působil také v politice. V roce 1908 mu byl španělským králem Alfonsem XIII. udělen šlechtický titul "Hrabě Güell". Se svou ženou, Isabel López Bru, měl celkem 10 dětí, z nichž mnoho se dalo na uměleckou dráhu (malířství, literatura, hudba). Eusebi Güell zemřel 8. července 1918 ve své rezidenci v Parku Güell ve věku 72 let. Jeho pohřbu se zúčastnily ty nejvýznačnější osobnosti katalánského kulturního i politického života. Právě díky svému přátelství a spolupráci s Antonim Gaudím se však jeho jméno stalo nesmrtelným.

S postavou katalánského podnikatele jsou též neodmyslitelně spjaty dva důležité průmyslové areály, které formovaly tvář okolí Barcelony. Jsou jimi: fabrika Vapor Vell a dělnická kolonie Colònia Güell.


VAPOR VELL
V roce 1844 se v tehdy ještě samostatném městečku Sants začal stavět jeden z prvních velkých moderních textilních závodů - Vapor Vell. Fabrika patřila společnosti Güell, Ramis i Companyia a jejím největším investorem byl již zmiňovaný Joan Güell i Ferrer. Závod byl zprovozněn v roce 1846. Barcelonu v té době ještě stále svíraly středověké hradby, proto se tyto industriální komplexy stavěly v okolních obcích a dnes tedy patří do okrajových čtvrtí katalánské metropole. I když si tento textilní závod prošel svými krizemi a stávkami, výroba zde fungovala až do roku 1890, kdy se Eusebi Güell rozhodl fabriku zavřít a veškerou produkci přestěhovat do nově budovaného areálu Colònia Güell. Doba největší slávy Vapor Vell pominula. V roce 1897 si ale ještě užila přesně jednu minuty slávy. Tak dlouhý je totiž vůbec první nedokumentární španělský film (Riña en un café), který v areálu Vapor Vell natočil v roce 1897 katalánský režisér Fructuós Gelabert. Do dnešní doby se zachovaly již jen zbytky kdysi poměrně velkého industriálního areálu - v jediné dochované budově dnes sídlí knihovna (carrer de Joan Güell poblíž Plaça de Sants).

COLÒNIA GÜELL
  
Colònia Güell (2011)
Güellova kolonie se měla stát úplným dělnickým městečkem, avšak skutečně na úrovni. Güellovou snahou bylo vytvořit skutečně fungující sídliště, jehož součástí by kromě továren a dělnických domečků bylo i další kulturní a sociální vybavení (nemocnice, kostel, apod.) tak, aby mohli jeho zaměstnanci žít ve spokojenosti a neměli tak myšlenky na ošklivé věci jako třeba stávky. Kromě Gaudího na tomto areálu pracovali i další významní architekti jako Francesc Berenguer nebo Joan Rubió. Jak již jsme ale předeslali v jednom z minulých článků, po smrti Eusebiho Güella v roce 1918 se jeho potomci rozhodli od projektu upustit, a tak celý areál zůstal daleko od původního plánu. Textilní výroba tu fungovala až do roku 1973, kdy byla fabrika nadobro zavřena a později byl celý komplex rozprodán po jednotlivých částech. Samotné fabriky se dnes přeměnily na obchodní parky, v nichž sídlí mnoho různých společností se stovkami zaměstnanců. V obytné části areálu dnes žije okolo 750 obyvatel.

  
Colònia Güell (2011)
Colònia Güell je skutečně zajímavé místo s velice originální a specifickou atmosférou. I když turisty sem láká jen a pouze Gaudím vytvořená krypta, za důkladnou procházku stojí i zbytek areálu plný krásných modernistických domečků či několika romantických zřícenin. I když je valná část areálu hezky udržovaná, panuje tu tak trochu bohémská atmosféra. Celý komplex je snadno dostupný vlaky FGC, stanice Colònia Güell.
Více o historii rodiny Güellových zde: Els Güell de Torredembarra...


25. 6. 2013

Reus/Riudoms: Rodiště A. Gaudího

Jak již víte z prvního článku věnovanému největšímu katalánskému architektovi všech dob, přesné místo jeho narození není dodnes známé. Respektive, existují dvě taková místa - tím nejzmiňovanějším je město Reus, které je Gaudího rodištěm podle většiny architektových životopisců; nicméně Gaudí sám při několika příležitostech zmínil, že se mohl narodit v otcově kotlářské dílně. V takovém případě by se narozením architektonického génia mohlo chlubit mnohem menší městečko Riudoms. Otázku skutečného Gaudího rodiště zde nejspíš nerozlouskneme, nicméně můžeme si alespoň ve stručnosti obě města představit.


REUS
Kromě Gaudího se s tímto městem neodmyslitelně pojí jiné dva pojmy: Tarragona a letiště. Město Reus leží v katalánské provincii Tarragona a právě toto hlavní město je svým způsobem věčným reusským traumatem. Se svými 107 000 obyvateli je Reus totiž jen zanedbatelně menší než sousední Tarragona. Nicméně je to právě stará římská osada, v níž sídlí všechny důležité úřady v okolí. Zkrátka taková ta klasická situace, kdy jsou jen kousíček od sebe dvě města prakticky stejně velká. A jedno z nich je oficiálně důležitější. Něco jako Hradec Králové a Pardubice v České republice.

Alespoň v jednom nemusí Reus smutnit. Místní letiště, které slouží Reusu i Tarragoně nese název Aeroport de Reus. Po letištích v Gironě a Barceloně je to třetí nejdůležitější letiště v Katalánsku. Co se týká historie města, je podobná jako u okolních vesnic. V polovině 12. století bylo toto území znovuosídlováno, takže počátky města Reusu můžeme situovat někam do roku 1151. I když město vždy patřilo spíše k těm většíma  významnějším, opravdový populační růst nastal až v posledních 60 letech - zatímco v roce 1950 zde žilo jen 35 000 obyvatel, v roce 1990 to bylo 85 000. A dnes, jak víme, se jejich počet vyšplhal přes hranici 100 000 i díky velkému přílivu přistěhovalců z Afriky.

Ačkoliv jde o město veliké a dnes již hodně industrializované, byl vždy Reus centrem okolní zemědělské oblasti. Nejdůležitějšími produkty v této lokalitě pak byly ořechy a víno. Město se taktéž chlubí originálním osvěžujícím nápojem zvaným Plim.

O důležitosti města v minulém století svědčí i množství krásných modernistických budov, jichž je plné centrum. Naleznete zde řadu domů od architektů jako Lluís Domènech i Montaner nebo Pere Caselles i Tarrats. Mimo to je tu samozřejmě i řada pěkných církevních objektů. Jedním z kulturních center města je i místní univerzita (Universitat Rovira i Virgili). Z Reusu též pochází řada významných katalánských osobností, například: architekti Antoni Gaudí (asi) a Joan Rubió, malíř Marià Fortuny, historik Antoni Aulestia Pijoan nebo fotbalista FC Barcelona Isaac Cuenca.


RIUDOMS
Riudoms je takový skutečně malý bráška Reusu, od něhož je vzdálený jen necelých 5 km. Žije tu zhruba 6 500 obyvatel. Jako u mnoha katalánských měst a vesnic i v případě Riudomsu existují archeologické nálezy, které potvrzují, že se v těchto místech lidé usadili již v pravěku. Zmínky o drobných vesničkách v této oblasti máme i z dob Římanů, šlo však spíše jen o jakési malé satelity ve střední vzdálenosti ke slavnému římskému městu Tarracu (dnešní Tarragona).

Městečko samotné svůj vznik datuje do roku 1151, kdy rytíř Arnau de Palomar dostane do svého vlastnictví okolní půdy za slib postavit na ní opevněný hrad. Historie je to podobná jako u mnoha jiných sídel v lokalitě - během 12. století zde totiž docházelo ke znovuosídlení poté, co byli definitivně vyhnáni Arabové. V dalších staletích městečko postupně roste a získává na důležitosti. Samozřejmě v rámci svých možností - vždy zůstane spíš jen oním zmíněným satelitem Tarragony a Reusu.

Riudoms měl vždy pověst spíše zemědělského střediska, v jeden čas se tu nacházely důležité ořechové plantáže, ale i to je již minulostí. Mezi nejdůležitější kulturní záležitostí v Riudomsu patří bezesporu místní kostel (Església parroquial de Sant Jaume), který byl v letech 1599 - 1617 postaven na místě výše zmiňovaného hradu, po kterém se do dnešních dnů žádné stopy nedochovaly. Své kouzlo má i každoroční srpnová akce Fira de l'Avellana, věnována všemu, co se pojí s lískovými ořechy. Riudoms se před světem chlubí především dvěma slavnými rodáky. Jendím z nich je (pravděpodobně) Gaudí, druhým je Blahoslavený Bonaventura Gran, františkánský mnich, který se dostal až do Vatikánu, kde byl poradcem hned čtyř papežů. Jeho ostatky jsou dnes pochovány v místním kostele. 

Reus
Reus

24. 6. 2013

GAUDÍ: Odkaz budoucnosti

(AKTUALIZACE 06/2016)

Podle dobových zpráv bylo pár minut po šesté hodině večerní dne 7. června 1926, když byl Gaudí na své každodenní cestě mezi rozestavěnou bazilikou Sagrada Família a kostelem Sant Felip Neri, kam se chodíval modlit. Silně zamyšlen právě přecházel křižovatku ulic Gran Via de les Corts Catalanaes a carrer Bailén, i tak si ale stihl všimnout přijíždějící tramvaje číslo 30 z protějšího směru, proto ustoupil krok dozadu. Po druhé koleji se však blížila tramvaj v opačném směru a ta ho v rychlosti kolem 10 km/h srazila. Gaudí zůstal v bezvědomí na zemi, poraněn v oblasti žeber a hlavy. Pak už přicházejí jen samá kdyby...

V posledních letech svého života Gaudí zcela usilovně věnoval všechny své síly stavbě Sagrady Famílie, nic jiného ho nezajímalo. A to se dá říct o všech aspektech jeho života, takže takřka poustevnický život se projevil i na jeho vzhledu. Když tedy onoho nešťastného večera 7. června 1926 tramvaj číslo 30 Gaudího srazila, kolemjdoucí neměli nejmenší tušení, kdo to právě započal boj se smrtí. Většině lidí se sražený jevil spíše jako nějaký nuzák či opilý bezdomovec, našli se pouze dva muži, Antoni Roig a Antoni Noria, kteří se sraženého ujali a snažili se pro něj zastavit nějaké taxi, aby ho dopravili do nemocnice. Tři taxikáři odmítli, čtvrtý jen projel kolem. Nakonec na místo dorazil příslušník Guardia Civil Ramón Pérez Vázquez, který svou autoritou nakonec přinutil zastavit příštího kolemjedoucího taxikáře. Nejprve Gaudího převezli na stanici první pomoci na nedaleké ulici Ronda de Sant Pere, nicméně pro podezření na vážné vnitřní poranění byl později přepraven do Hospital de la Santa Creu, nemocnice pro chudé.


V té době totiž pořád nikdo neměl tušení, že oním zraněným je slavný a v té době již celým národem milovaný architekt. Gaudí u sebe nenosil žádný průkaz nebo cokoliv, díky čemu ho mohli identifikovat, i když zajímavé je, že podle všeho své jméno lékařům ve chvilkovém nabytí vědomí po srážce poskytl. Možná mu jen nevěřili. Každopádně až další den ho rozpoznali jeho přátelé ze stavby Sagrady Famílie, Gil Parès a Domènec Sugrañes, kteří po něm mezitím pátrali. V tu chvíli již ale bylo pozdě. Gaudímu sice okamžitě nabídli převoz do modernější Hospital Clínic, ale podle legendy jen odpověděl: "Moje místo je tady, mezi chudými". Se zraněním ze srážky už se ale v té chvíli stejně nedalo nic dělat (bylo by to dost složité i dnes, v 21. stol.), a tak Antoni Gaudí nakonec 10. června 1926, tři dny po nehodě, skonal. O dva dny později, 12. června, zažila Barcelona jeden z největších pohřebních průvodů ve svých dějinách. Ačkoliv na počátku kariéry vysmívaný, během let si Gaudí nakonec získal srdce svých krajanů. Desítky tisíc lidí ho pak doprovázely i na jeho poslední cestě do krypty kostela, jehož výstavbou strávil více než čtyři desítky let svého života.


Gaudího pohřeb 12. června 1926, Barcelona.
(Foto: Facebook del Museu d'Història de Catalunya)

Jedno velké kdyby tedy obestírá možný další umělecký odkaz tohoto geniálního architekta. V tomto ohledu musíme trochu cynicky říct, že i když bývá jeho tragická smrt často označována za předčasnou, zcela objektivně lze říct, že z tvůrčího hlediska se jeho smrt dotkla pravděpodobně pouze jeho nejslavnější stavby. Gaudímu bylo v okamžiku smrti takřka 74 let a i když by se při svém poměrně asketickém způsobu života nejspíš i dožil docela vysokého věku, v té době stejně veškeré své síly vynakládal už jen a pouze na stavbu Sagrady Famílie. Gaudí po sobě každopádně zanechal takřka nezměrný odkaz v rovině materiální-umělecké, inspirativní, vědecké, ekonomické i duchovní. Část tohoto odkazu rozebereme v následujících odstavcích.


GAUDÍHO ARCHITEKTONICKÝ ODKAZ

Všechny Gaudího nejvýznamnější stavby jsme si důkladně rozebrali v předchozích článcích. Největším počtem staveb tohoto geniální architekta se může pyšnit jeho rodné Katalánsko, přičemž zvláštní postavení zaujímá přímo jeho hlavní město. V Barceloně se nacházejí tyto Gaudího skvosty: Casa Vicens, Finca Güell, Palau Güell, Col·legi de les Teresianes, Casa Calvet, Park Güell, Casa Batlló, La Pedrera, Bellesguard, Sagrada Família a řada drobných staveb či dekorativních prvků jako například Portal Miralles apod. Řada dalších staveb je pak roztroušena po zbytku Katalánska či severu Španělska, i když žádná z nich se svou slávou a významem nemůže rovnat památkám barcelonským: Biskupský palác (Astorga), El Capricho (Comillas), Zahrady Artigas a Xalet del Catllaràs (obojí v la Pobla de Lillet), Casa Botines (León), Cooperativa Obrera Mataronense (Mataró), Cripta de la Colònia Güell (Santa Coloma de Cervelló), Celler Güell (Garraf-Sitges), pár drobností na Montserratu a rekonstrukce v katedrále v Palma de Mallorca. Velká část těchto staveb je zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Existuje též několik velkolepých projektů, které Gaudí nakonec nikdy nezrealizoval (Františkánská misie v Tangeru, Hotel Attraction v New Yorku). A s Gaudím jsou spojeny i některé méně významné stavby, které se dnešních dnů nedočkaly. Asi tou nejznámější a nejzajímvější je věž La Miranda, kterou Gaudí a Francesc Berenguer vyprojektovali v katalánském městečku Llinars del Vallès. Podle dostupných dokumentů byl jejím autorem Berenguer, nicméně vždy se dost živě spekulovalo o výrazné intervenci Gaudího, jenž stavbu v roce 1906 údajně navštívil. Věž (viz obrázek níže) daroval své manželce významný katalánský průmyslník Damià Mateu. La Miranda přežila takřka bez úhony i válečné útrapy - v lednu 1939 dokonce nedaleko ní vybuchlo nákladní auto naložené TNT; tlaková vlna srovnala se zemí okolní stodoly, avšak věž přežila jen s několika škrábanci. Po válce však rodina přestala do Llinars jezdit. Miquel Mateu, syn zmiňovaných manželů, se stal v letech 1939-1945 starostou Barcelony, později byl i španělským velvyslancem ve Francii. Bohatá rodina navíc v té době už vlastnila hrad Peralada, z něhož záhy udělala své letní sídlo. Více jak 20 let zůstala La Miranda opuštěná, věž sloužila jen jako jakýsi zakletý hrad pro místní děti. Roku 1961 Miquel Mateu pozemky i s věží prodal, o rok později byla věž zbořena a na jejím místě vyrostl bytový dům. Gaudího věž tedy z města nevratně zmizela, nicméně skupina místních nadšenců hodlá jako poctu katalánskému architektovi vystavět věž inspirovanou tou původní.


Torre Damià Mateu - La Miranda, Llinars del Vallès (1906-1907)
(Foto: www.gaudiexperiencia.com)

GAUDÍ: TOVÁRNA NA SNY (A PENÍZE)
Vlastně hlavně na ty peníze. Gaudího inspirativní potenciál netřeba rozebírat. I přes svůj osobitý a nepřekonatelný styl se samozřejmě stal inspirací pro celé generace architektů. Gaudího genialita mimo jiné spočívala v tom, že kromě úchvatné umělecké části je většina jeho staveb i neuvěřitelně účelná. Gaudí tak rozhodně nepatří mezi architekty-umělce, kteří se soustředí především na vizuální stránku věci, nýbrž stará se vždy i o funkčnost stavby do nejmenšího detailu.

Když už jsme opět u Gaudího budov - ty se v průběhu let staly skutečnou továrnou na peníze. Docela krásný přehled aktuální situace přinesl v červnu 2016 katalánský deník El Periódico. Jak si můžeme spočítat z následujícího grafu, za rok 2015 zaznamenaly všechny Gaudího veřejně přístupné památky v Barceloně dohromady přibližně 8 200 000 návštěvníků! A jak upozorňuje El Periódico, Gaudí skutečně hraje svou vlastní ligu i na evropském památkovém trhu. Zatímco u nejznámějších památek v Itálii, Francii či Španělsku (Alhambra, Eiffelova věž, Vatikánská muzea apod.) se člověk vejde pod 20 €, u některých Gaudího děl to rozhodně stačit nebude (brzy již ani se studentskou slevou). Zatímco základní vstupné do Parku Güell nyní stojí 7 €, soukromá prohlídka vás vyjde takřka na čtyřicet. A do Casa Batlló se bez studentského průkazu za méně než 22 € nedostanete. Ale turisté platí a je jich čím dál víc.


Proto se nedá popřít, že značka Gaudí představuje v Barceloně skutečně celý výkonný průmysl. Ačkoliv známe počty návštěvníků, dostat se k přesným údajům o počtu konkrétních zakoupených vstupenek je nemožné. Musíme tedy pro ilustraci pracovat s hodně hrubými a spíše podsazenými čísly. Když tedy vyjdeme z níže uvedeného grafu, řekněme, že jeden návštěvník jen za vstup utratí průměrně 12,50 €. To by nám dalo částku přes 100 000 000 € jen za rok 2015, tedy 2,7 miliardy Kč. Samozřejmě že ten celkový obrat bude mnohem větší, je taky třeba započítat prodej čím dál dražších suvenýrů, pronájem prostor k soukromým akcím (specialita Casa Batlló) apod. Pojďme se podívat na další příklad. Sagrada Família zaznamenala v roce 2014 návštěvnost 3 260 880 osob. Při základní ceně 15 € za vstup jsou roční příjmy rozestavěné baziliky jen ze vstupného  přibližně 1,3 miliardy Kč. Samozřejmě že takový kolos má i velké výdaje, i tak ale snad nikdo nepochybuje o tom, že každý rok zbude pěkných pár stovek milionů korun "čistého zisku", který se následně investuje do pokračování stavby. Nejsme odborníky na stavitelství, ale stejně jim to jde docela pomalu, taková lekce efektivity od Justa Gallega by jim neškodila...


Samotná Sagrada Família je vůbec fascinujícím příkladem Gaudího odkazu. Koneckonců již onen fakt, že přes tři miliony lidí je každoročně ochotno zaplatit za návštěvu staveniště, je dost výmluvný. Velmi zajímavé bude sledovat, jak to bude s placením a návštěvností této baziliky, až se jednoho dne, snad roku 2026, dostaví, jelikož v současnosti je hlavním argumentem výše vstupného právě touha baziliku konečně dostavět. Být vlastníkem něčeho, co navrhl Gaudí je v dnešní době zlatý důl. Jinak by také barcelonská radnice před pár lety nepřistoupila ke zpoplatnění Parku Güell. Pár set milionů Kč do městského rozpočtu se vždy hodí. Nejkrásnějším příkladem toho, jak se díky Gaudímu zajistit na spoustu generací dopředu, je ale Casa Batlló. Její extrémně předražené vstupenky jasně odhalují, že dům je jasným produktem ostrého kapitalismu. 


Právě Casa Batlló je dokonalým příkladem obrovského barcelonského a následného gaudíovského boomu posledních desetiletí. V roce 1992 se v Barceloně konala letní olympiáda. Pro katalánskou metropoli to byl stěžejní okamžik dějin, jelikož kromě obrovské urbanistické reformy olympiáda definitivně Barcelonu umístila na mapu světa. Od té doby počet turistů jen roste a z Barcelony se stala jedna z nejnavštěvovanějších turistických destinací na světě. Jedním z největších taháků se pak stal právě Gaudího architektonický odkaz, protože něco podobného opravdu jinde k vidění není. Roku 1992 koupila dům rodina Bernatových, výrobci známých lízátek Chupa Chups, kterým dům dosud patří. Sluší se uvést, že tehdy za něj zaplatili v přepočtu necelých 22 000 000 € (necelých 600 000 000 Kč). Od roku 2002 Casa Batlló funguje stejným způsobem jako dnes, tedy čistě komerční záležitost, která na sebe vydělává prodejem vstupenek a pronájmem prostor. Spoustu peněz samozřejmě musela stát rekonstrukce a následné udržování budovy, tím spíš když od roku 2005 patří na seznam UNESCO. Nezanedbatelné jistě budou i náklady na mzdy zaměstnanců a provoz budovy jako takové. I přesto je to ale až neuvěřitelně výnosný byznys.  Za rok 2015 Casa Batlló navštívilo 992 000 osob. Když vezmeme v úvahu základní (22,50 €), studentské (19 €) a nejdražší (36 €) vstupné a nákup nějakého toho drobného suvenýru, každý z toho takřka milionu návštěvníků musel v Casa Batlló nechat řekněme 25 €. To je tržba 25 000 000 € jen za rok 2015 a jen za vstupné. Zopakujme nyní, že Bernatovi dům koupili za necelých 22 000 000 €, víc netřeba dodávat.


I proto bylo docela zvláštní, že se dlouhá léta nemohl najít kupec pro dosud veřejnosti uzavřenou Gaudího památku Casa Vicens. Nakonec dům v roce 2014 koupila andorská MoraBanc údajně za 30 000 000 € a někdy na přelomu let 2016/2017 ho plánuje otevřít jako další Gaudího dům-muzeum. I když je již dopředu z čistě logistických důvodů jasné, že návštěvnost bude lehce omezena a určitě nebude dosahovat ani z poloviny výkonnost Casa Batlló, při odhadu návštěvnosti srovnatelné s Palau Güell a základní ceně takových 15 € bude dům splacen s naprostým klidem a velkou rezervou za 10-12 let a pak už může jen a jen vydělávat miliony eur ročně. Škoda, že nedávají takové hypotéky. Moc takových investičních příležitostí už nebude.



Stručný přehled návštěvnosti jednotlivých Gaudího barcelonských staveb za rok 2015 +
přehled cen vstupné (Zdroj: www.elperiodico.com)

SVATÝ GAUDÍ?

Gaudí byl silně věřícím člověkem, což se velmi často odráží v nejrůznějších detailech jím navržených budov. Nyní se zdá, že jeho náboženská horlivost bude časem odměněna. V roce 2000 totiž začal jeho kanonizační proces. O tři roky později byl prohlášen za Služebníka Božího, což je nejnižší ze stupínků na cestě ke svatořečení (Služebník Boží - Ctihodný -Blahoslavený - Svatý). Podle katalánských církevních hodnostářů by rok 2016 byl ideálním pro povýšení Gaudího do titulu Ctihodného a roku 2026, sté výročí architektovy smrti a možný rok dostavění jeho největšího životního díla, by mohl být blahoslaven. K tomu ale bude potřebovat úspěšné dokončení beatifikačního procesu a alespoň jeden vykonaný zázrak. A pak? Kdoví, možná z něj jednou skutečně bude i sv. Antoni Gaudí.

GAUDÍ DOSUD NEZNÁMÝ

Postava Antoni Gaudího je i dnes opředena řadou tajemství a každý rok se toho o něm dozvídáme víc a víc. Z hlediska ryze architektonického se o velkou část jeho pozůstalosti stará kupříkladu i zvláštní katedra barcelonské Universitat Politècnica de Catalunya. Fotografické archivy jednou za čas vydají nějaké zajímavé svědectví o Gaudího životě, sám architekt byl také inspirací pro několik filmů, z nichž kupříkladu Antoni Gaudí, una visión inacabada (1974) skoro nikdo neviděl, neboť film nikdy nešel do kin ani do televize, takže se o jeho existenci začalo mluvit docela nedávno. Takových záležitostí se ale jistě časem vynoří víc a už teď můžeme s jistotou tvrdit, že u příležitosti stého výročí Gaudího smrti toho budeme vědět zase mnohem víc. Na závěr si Gaudího osobnost připomeňme ještě několika zajímavými dokumenty či reportážemi, které nás zavedou do tajů jednoho z nejoriginálnějších a nejgeniálnějších architektů všech dob.









23. 6. 2013

GAUDÍ: Nerealizované projekty

Kromě těch slavnějších staveb realizoval Gaudí ve svém profesionálním životě i řadu drobných nebo čistě dekorativních projektů. Mnoho projektů také zůstalo již navždy nerealizovaných. Všeobecně vzato je zajímavé, že Gaudí navíc velkou část svých zakázek realizoval jen částečně. Vezměme si například stavby jako Sagrada Familia, kostel v Colònia Güell, Park Güell nebo Biskupský palác v Astorze - všechny patří mezi nejslavnější Gaudího práce a všechny mají jednu věc společnou, Gaudí samotný je z různých důvodů nedotáhl do konce. Svým způsobem je toto též jedním z charakteristických prvků Gaudího tvorby. Dnes se však podíváme na projekty, které zůstaly skutečně jen a pouze na papíře. Mezi nimi navíc dominují dva skutečně velkolepé.

Děl, které nakonec nikdy nebyly realizovány, zůstalo po Gaudím dost. A jde o plány vskutku rozmanité. Patří sem například architektovy návrhy z dob studií, případně několik účastí v konkurzech v době, kdy ještě nepatřil mezi vyhledávané hvězdy architektury. Jejich celý seznam naleznete na stránce gaudiclub.com; mezi ty nejzajímavější patřily kupříkladu: Kiosek Girossi, elektrické osvětlení barcelonských hradeb, projekty několika soch slavných postav katalánské historie, Kasino v Sant Sebastianu nebo kaple pro Col·legi de les Teresianes v Barceloně. Gaudí však plánoval i dva vskutku ambiciózní projekty, na něž se nyní podíváme blíž.


MISIONES CATÓLICAS FRANCISCANAS DE TÁNGER
  
Projekt Katolické misie v Tangeru, Maroko (1893)
(Foto: wikipedia.org)
Projektem Katolické františkánské misie v marockém Tangeru se Gaudí zabýval pravděpodobně v letech 1892 - 1893. K této zakázce se dostal přes Claudia Lópeze Bru (Marqués de Comillas), pro jehož otce katalánský architekt postavil vilu El Capricho. Misie v Tangeru měla být velkým komplexem skládajícím se z kostela, kláštera, nemocnice a školy. Původcem této myšlenky byl baskický kněz Jose Maria Lertxundi, jenž v Maroku dlouho působil právě coby misionář.

Samotné návrhy vznikly pravděpodobně na počátku 90. let 19. století, přičemž Gaudí údajně do Tangeru vycestoval, aby se seznámil s pozemky určenými ke stavbě. Neznáme však přesné datum této cesty - odborníci na Gaudího se neshodují ani na konkrétním roce, je však pravděpodobné, že Gaudí se projektem zabýval především ve výše zmíněných letech. Kvůli politické nestabilitě v regionu a (jako obvykle) i kvůli finančním potížím byl nakonec plán Katolické misie v Tangeru uložen k ledu a nezrealizován.


Přitom jde o dílo důležité pro pochopení Gaudího vývoje coby architekta. Mluví se zde především o velkém vlivu na pozdější stavby jako Sagrada Familia či Park Güell. Důležitý byl také spirituální a symbolický význam onoho projektu. Gaudí prý byl na tento návrh velice hrdý a jeho plány si vystavil v dílnách u chrámu Sagrada Familia. Do dnešních dní se nám však dochovalo jen několik náčrtků či fotografií zmiňovaných plánů, jelikož ty shořely spolu se spoustou dalších důležitých dokumentů během španělské občanské války (1936 - 1939).


HOTEL ATTRACTION
  
Hotel Attraction (1908)
(Foto: wikipedia.org)
Nedozírnou světovou slávu by Gaudímu stoprocentně zajistil návrh Hotelu Attraction v samotném New Yorku. Tedy kdyby se ho podařilo realizovat. Fantasticky vypadající mrakodrap, jenž nese zcela charakteristické znaky Gaudího stylu (viz Sagrada Familia - věže či fasáda Casa Milà), byl Gaudím vyprojektován roku 1908 na zakázku dvou amerických průmyslníků, jejichž jména však neznáme.

I když na obrázku vpravo zaujme především typicky gaudíovský styl, je třeba si zároveň uvědomit velkolepost tohoto projektu ve smyslu do výšky. Hotel Attraction totiž měl být opravdovým mrakodrapem. A ne tak ledajakým! Podle návrhu měl vyrůst až do výšky 360 metrů, což by z něj v té době udělalo suverénně nejvyšší budovu v New Yorku (a vlastně i na světě, jak si lze uvědomit v porovnání například s Eiffelovou věží níže). Připomeňme jen, že slavné Chrysler Building a Empire State Buiding byly postaveny v až v letech 1930, respektive 1931. A podobně velkolepě jako zvenčí měla být budova i zevnitř (hovoří se o několika obrovských prostorách, ten centrální dokonce s výškou 120 metrů...). Jinými slovy, kdyby se skutečně něco takového na Manhattanu na počátku 20. století postavilo, je těžké si představit, jak velká by byla Gaudího sláva po celém světě. Dodnes není přesně známo, proč se nakonec tento "hotelový chrám" nepostavil - možná se nakonec investoři zalekli na tu dobu opravdu ambiciózního projektu, případně dlouhých roků, po které by ona stavba trvala, nebo byl Gaudí příliš zaměstnán svými barcelonskými díly a nemohl by se přestěhovat do New Yorku kvůli dohlížení na stavbu.


Zajímavé také je, že následně tento projekt odpočíval mnoho desítek let zapomenutý. Několik náčrtků díla u sebe celá ta léta schraňoval Gaudího spolupracovník Joan Matamala, který se rozhodl je roku 1956 zveřejnit.


Naposledy se o Hotelu Attraction mluvilo v souvislosti s 11. zářím 2001. Konstruktérům na Ground Zero byly z Barcelony nabídnuty Gaudího plány a jednu dobu se skutečně velice zvažovala možnost postavit na místě sestřelených Dvojčat mrakodrap podle Gaudího návrhu. K tomu však k lítosti všech obdivovatelů katalánského architekta nedošlo. Možná se časem vyskytne nějaká příležitost, popřípadě lehce šílený a ambiciózní investor, který by Hotel Attraction znovu vzkřísil.

Gaudího Hotel Attraction v porovnání se známými světovými stavbami.
(Foto: Barcelona Desapareguda)

22. 6. 2013

GAUDÍ: Mimobarcelonské stavby

Navždy spojen s hlavním katalánským městem, i přesto Antoni Gaudí své stavby zanechal i v jiných koutech Pyrenejského poloostrova. Z těch méně známých a méně důležitých šlo například o výstavbu fabriky společnosti Cooperativa Obrera Mataronense ve městě Mataró, na níž Gaudí pracoval v letech 1878 - 1882 (jednalo se tak o prakticky první větší zakázku pro tehdy začínajícího architekta). Dále po sobě Gaudí zanechal stopu v katedrále na Mallorce, kde dostal za úkol upravit interiéry. Nesmíme zapomenout ani na zahrady Jardins Artigas ve vesnici La Pobla de Lillet - tento areál slavný architekt navrhl v letech 1905 - 1906 a lze v něm spatřit mnoho podobností se souběžně vytvářeným Parkem Güell. Vytvořil také pár soch pro okolí kláštera na Montserratu.

Kromě těchto spíše drobných projektů však existuje na Pyrenejském poloostrově i pár skutečně významných budov. Na ty největší, nejzajímavější a nejdůležitější se nyní podíváme blíž...


CELLER GÜELL
I když Güellovy vinné sklepy nepůsobí příliš jako Gaudího dílo, architektův podpis je tu patrný, postačí si všimnout například výrazných parabolických oblouků, tolik charakteristických pro jeho tvorbu. Zakázka na vinné sklepy a pár drobných doplňujících staveb (mezi nimiž měly být i lovecké pavilonky) je již z roku 1882. Ke stavbě však došlo až v letech 1895 - 1897, pravděpodobně pod vedením Francesca Berenguera, jemuž také část odborníků návrh kompletně přisuzuje. Celler Güell se nachází v pobřežní lokalitě Garraf nedaleko města Sitges. Hrabě Güell se zde snažil o produkci vína, které však na domácím trhu příliš nebodovalo, a tak roku 1936 došlo ke konci jeho výroby. Dnes v prostorách bývalých vinných sklepů sídlí restaurace Gaudí Garraf.


EL CAPRICHO
  
El Capricho (Foto: R. Zerbst - Gaudí)
Dům, jenž se nachází v Comillas poblíž města Santander (Kantábrie), byl postaven v letech 1883 - 1885. A je na první pohled jasné, jak mnoho má společného s paralelně projektovaným domem Casa Vicens v Barceloně. V tomto ohledu je potřeba připomenout, že Gaudí se vždy věnoval především svým barcelonským stavbám - na ty, které se nacházely mimo katalánskou metropoli, se občas dojížděl podívat, nicméně hlavní kus práce přímo na místě často odvedl jím pověřený spolupracovník. V případě El Capricho to byl Gaudího pomocník Cristòfor Cascante i Colom.

Původní jéno tohoto domu jest Villa Quijano podle pana Máxima Díaze de Quijana, který Gaudího pověřil projektem svého letního sídla, jež mělo působit orientálním dojmem. To se bezesporu podařilo. K tomuto dojmu nejvíce přispívá štíhlá a vysoká věž, která je jedním z nejcharakterističtějších symbolů domu. Dalším takovým symbolem jsou kachlíky s designem slunečnice. Ty sice již tak zcela orientálně nepůsobí, nicméně domu  i přesto dodávají exotický a přitom velice milý vzhled a určitou osobitost. V 80. letech se El Capricho přeměnil na restauraci, od let 90. pak patřil jedné japonské developerské společnosti. Zhruba od roku 2010 už je veškerá gastronomická minulost zapomenuta a z domu se stalo kulturní centrum věnované Gaudímu. Jedna z nejzajímavějších budov kantaberského pobřeží se tak konečně otevřela i pro veřejnost - ročně sem proudí desítky tisíc lidí.


PALACIO EPISCOPAL DE ASTORGA
  
Palác v Astorze (Foto: R. Zerbst - Gaudí)
Jednou ze dvou Gaudího staveb, jimiž se může chlubit španělská provincie León, je Biskupský palác v Astorze. Tento skutečně pohádkově vypadající palác je dokonalým příkladem neogotiky, k níž se občas Gaudí také uchyloval. Stavba probíhala v letech 1889 - 1915, avšak dala by se rozdělit do několika zcela rozdílných fází. Ale pojďme hezky popořadě. Starý biskupský palác, jenž stál na stejném místě, zcela vyhořel, a tak bylo potřeba rozhodnout o stavbě nového. Astorga v té době nedisponovala žádným architektem-specialistou na církevní stavby. To ale nevadilo. Místní biskup, Joan Baptista Grau i Vallespinós, původem z Reusu, totiž jednoho vynikajícího znal...

Právě díky svému příteli biskupovi se Gaudí do této církevní zakázky pustil s velkou chutí a mohl se na ní i slušně umělecky realizovat. Biskup Grau bohužel umírá v roce 1893 ještě před dokončením stavby a zbytek církevních hodnostářů v oblasti Gaudího stylu příliš nakloněno není. Po několika vážných sporech ohledně průběhu stavby Gaudí projekt opouští docela těsně před dokončením. Palác v Astorze pak několik let odpočívá rozestavěný, než je v roce 1915 dostavěn více či méně podle základních plánů Antoniho Gaudího (ten je chtěl původně rozhořčením spálit, ale nakonec se udržel). Gaudí na Astorgu jednoznačně nevzpomínal v dobrém a dokonce se zavázal do města již nikdy nevkročit. Pravdou je, že ani po roce 1915 palác úplně nesloužil svému zamýšlenému účelu, totiž coby rezidence biskupa. To bylo možné až o pár desítek let později, i tak ale nikdy skutečně biskupskou rezidencí nebyl. Již dlouho palác slouží coby muzeum svatojakubské cesty.


CASA DE LOS BOTINES
  
Casa Botines (Foto: R. Zerbst - Gaudí)
Casa de los Botines je druhou Gaudího stavbou v provincii León a třetím a zároveň posledním skutečně významným architektovým projektem mimo Katalánsko. Tato stavba vznikla v letech 1891 - 1894 přímo ve městě León a stejně jako v předchozích případech Gaudí hlavním dozorem nad průběhem stavby pověřil jednoho ze svých spolupracovníků (Claudi Alsina i Bonafont). Casa de los Botines zaujme především svou monumentálností. Faktem je, že to až zas tak velká stavba není, ale Gaudí opět geniálně dosáhl u pozorovatelů pocitu určité velkoleposti. Na ní mají velký podíl i ony charakteristické věžičky, které zaoblují všechny čtyři rohy domu. Tato zakázka byla Gaudímu svěřena dvěma leónskými podnikateli v textilním průmyslu. Ti byli navázáni na Eusebiho Güella, jenž jim svého přítele architekta vřele doporučil.

Podobně jako u Casa Calvet i zde bylo hlavním cílem projektu vytvořit jakýsi multifunkční dům se spoustou skladů v suterénu, kancelářemi ve spodních a byty v horních patrech. Původním majitelům však opět příliš dlouho nesloužila, jelikož od 30. let 20. století se Casa de los Botines proměnila v sídlo různých bankovních institucí. Za tu dobu prošel dům řadou rekonstrukcí, z nichž ta poslední mu vrátila původní tvář. V současnosti je sídlem spořitelny Caja España-Duero.


CRIPTA DE LA COLÒNIA GÜELL
Krypta v Güellově kolonii je poslední z významných Gaudího mimobarcelonských staveb. I když vlastně jen docela těsně. Güellova kolonie, dělnické sídliště vznikající od roku 1890, se totiž nachází jen asi 15 km od centra katalánské metropole (poblíž města Santa Coloma de Cervelló). Jednalo se o další z projektů hraběte Güella, jenž zde chtěl vytvořit celé dělnické městečko - ovšem pozor, žádné nevzhledné paneláky, nic takového. Tak, jak se Colònia Güell zachovala do dnešních dní, spíš připomíná zvláštní rezidenční čtvrť. Čtvrť, v níž se dokonce dodnes bydlí a zdá se, že i docela spokojeně. O tom ale někdy jindy, nás v tuto chvíli zajímá pouze Gaudího role v projektu.

Katalánský architekt dostal za úkol vytvořit pro toto dělnické sídliště kostel. Plány sice dodal již roku 1898, nicméně stavět se začalo až o deset let později. O dalších deset let později ovšem zemřel Eusebi Güell a jeho potomci se rozhodli ve stavbě nepokračovat. Jinými slovy, Gaudí na tomto projektu pracoval v letech 1908 - 1918. I když tedy měl k dispozici celých deset let, dodnes z plánovaného kostela stojí jen jeho krypta. I tu však mnozí odborníci na Gaudího architekturu považují za geniální. Jen škoda, že se nepodařilo dostavět i celý kostel. Tak či onak, od roku 2005 je Krypta v Güellově kolonii památkou UNESCO.

Faktem je, že právě tato stavba sloužila architektovi za jakousi experimentální platformu pro jeho životní dílo - chrám Sagrada Familia. Když se dobře podíváte na původní nákres, jak měl kostel v Güellově kolonii vypadat, podoba s barcelonských chrámem je nasnadě. Gaudí si zde zkoušel různá technická řešení (například parabolické oblouky či šikmé pilíře), která pak se vší velkolepostí vypracoval k dokonalosti právě u chrámu Sagrada Familia. Krušné chvíle zažila krypta během španělské občanské války - v roce 1936 vyhořela, a došlo tak ke ztrátě důležitých plánů a modelů pro případné pokračování stavby. Naštěstí se ji povedlo úspěšně restaurovat. Další (tentokrát docela kritizovanou) rekonstrukcí prošla krypta v roce 2002. V současnosti je možno se do ní podívat za nějakých 5 - 7 euro. Nejlépe se ke Güellově kolonii dostanete vlakem FGC, stanice Colònia Güell (linky S4, S8 a S33). Více infomací na webu Colònia Güell.
Plán Cripta - Colònia Güell
(Foto: R. Zerbst - Gaudí)
  
El Capricho (Foto: R. Zerbst - Gaudí)

19. 6. 2013

GAUDÍ: Casa Milà

La Pedrera - střecha (2011)
Casa Milà je rozhodně jedním z domů, které na ulici Passeig de Gràcia nepřehlédnete. Ne nadarmo si ostatně vysloužil ve své době posměšnou přezdívku "La Pedrera" (Kamenolom). Faktem je, že Gaudí dokázal neustále překvapovat. Casa Milà se totiž poněkud liší od předchozích staveb, které překypovaly barvami. Poměrně stroze působící zvlněná fasáda s minimem dekorativních prvků (oproti předchozím Gaudího stavbám, například tehdy právě dokončenému domu Casa Batlló) byla naopak nečekaným šokem poté, co si již Barceloňané zvykli na Gaudího barevné výstřelky. Veliký bytový dům, jenž se nachází na rohu ulic Passeig de Gràcia a Provença je zkrátka dalším kontroverzním příspěvkem Gaudího do monumentálního fondu katalánské metropole.

Casa Milà byla vystavěna v letech 1906 - 1910 v době, kdy se již Passeig de Gràcia etablovala coby nejprestižnější třída stále ještě vznikající čtvrti Eixample. Tento bulvár se stal místem, kde si většina nejbohatších barcelonských rodin té doby nechala postavit své rezidence. Nejinak tomu bylo i v případě manželského páru Pere Milà i Camps a Roser Segimon i Artells. Oba dva totiž dokázali nashromáždit opravdu úctyhodný majetek, mohli si tak dovolit to nejlepší, co bylo k mání. Pere Milà v roce 1905 koupil pozemek nacházející se na rohu dvou výše zmiňovaných ulic v barcelonském Eixamplu, nechal strhnout původní dům, který tu stál, a na návrh nového si přizval právě Gaudího, který v té době finišoval s pracemi na blízkém domě Casa Batlló. Stavba byla hrubě dokončena v roce 1910, avšak většina bytů byla zkolaudována až o dva roky později.

Už při prvním pohledu je člověku jasné, že Casa Milà i ve své době musela vzbuzovat značné rozpaky a protichůdné názory. Do stavby se pořádně opřely zvláště tehdejší satirické časopisy, které kromě posměšných komentářů publikovaly i množství karikatur. Publicita tedy Gaudímu rozhodně nechyběla. Již tradičně se stavba opět neobešla bez komplikací ze strany stavebních odborů barcelonské radnice. Nakonec se ale vše vyřešilo a i úředníci pomalu začínali chápat, že půjde o další monumentální dílo geniálního architekta. Dům byl dokonce kandidátem na jednu z architektonických cen roku 1910, nicméně nakonec o cenu přišel kvůli některým nedodělávkám. Jako perličku můžeme opět zmínit určité rozepře Gaudího s vlastníky nemovitosti. Gaudího styl práce ho často konfrontoval právě s lidmi, kteří ho platili. V tomto případě si příliš nesedl s paní Roser, které se nelíbily především některé dekorační prvky či exkluzivně navržený nábytek. Kromě toho došlo i na soudy ohledně honoráře - tady však nemůžeme Gaudího podezřívat z nenasytnosti, šlo spíše o princip, takže když po několika letech soudní spor vyhrál, vysouzené peníze šly stejně na něco dobročinného (zde se prameny rozcházejí - buď chudým dětem nebo na stavbu Sagrada Familia).


Co se týká vlastníků domu, Pere Milà byl majitelem domu až do občanské války. Ta zastihla manželský pár na prázdninách v Blanes. Stihli sice ještě zachránit několik uměleckých předmětů, museli však rychle utéct do frankisty ovládané části Španělska. Jejich dům si zabraly republikánské milice, které se v něm zdržovaly, dokud Barcelonu nedobyly frankistické oddíly. Po konci války se sice manželé do svého domu vrátili, nicméně roku 1940 Pere Milà zemřel. Jeho žena pak žila v onom hlavním bytě až do své smrti v roce 1964 - mezitím dům stejně jako ostatní pozůstalosti po svém manželovi stihla prodat, a na stará kolena si tak přišla na pěkných pár milionů. Po celou tu dobu Casa Milà normálně fungovala coby nájemní dům, přičemž zmíněná paní Roser žila v hlavním bytě a ve vyšších patrech se postupně střídali nájemníci. Řada z nich žila samozřejmě ve slušných majetkových poměrech, proto se slavná Pedrera mohla chlubit i slavnými nájemníky. Mezi ně patřili například: politik Moïse Tsombé, hudebníci Andy Rusell nebo Salomé a v neposlední řadě i známý filmový pár Gemma Cuervo a Fernando Guillén.


V roce 1984 se dům stal součástí světového dědictví UNESCO, o to zajímavější muselo tehdy být jedním z obyvatel tohoto domu. I přesto ale stavba časem zchátrala, a tak došlo k radikálnímu rozhodnutí. V roce 1986 byla Casa Milà prodána záložně Caixa de Catalunya za 900 milionů peset. Banka, nyní pod názvem CatalunyaCaixa, je vlastníkem budovy dodnes. Kromě sídla banky samotné je La Pedrera i kulturním centrem, na němž velice pravděpodobně CatalunyaCaixa netratí. Dům je možno navštívit hned několika způsoby - buďto při příležitosti různých koncertů či přednášek nebo je samozřejmě možno zaplatit si prohlídkový okruh po některých částech budovy. Každoročně Casa Milà navštíví přes milion lidí. A vlastně existuje ještě jeden způsob, jak si slavnou stavbu užít. Ke konci roku 2016 dům stále ještě měl poslední čtyři nájemníky. Ti jsou skutečně posledními stálými obyvateli domu, neboť další možnost pronájmu už se nikomu nenabídne.


Historie tohoto dnes již naprosto charakteristického barcelonského domu je samozřejmě mnohem bohatší, než jak ji zde stručně prezentujeme. Proto všechny, kteří se chcete katalánsky ponořit do hlubin historie této majestátní stavby barcelonského Eixamplu, je tu pěkný spisek: Josep Maria Huertas - L'herència de l'indià.


Nejlepší obrázek o Casa Milà si jednoznačně uděláte osobní návštěvou. Časy jsou však zlé, a tak, zatímco platy klesají, ceny stoupají. Před několika lety byl studentský vstup do Casa Milà za nějakých 6 €, dnes je to 16 €. pro dospělé 20.50 €... Ale co, pokud plánujete tour po Gaudího stavbách ve velkém stylu, je třeba si nějaký ten tvrdý peníz připravit.


La Pedrera (2011)