29. 5. 2013

Patum de Berga

Patum de Berga je jednou z nejzajímavějších a také nejvýznamnějších katalánských pouličních slavností. I přesto stále mimo Katalánsko není tak docela známá (a to i přesto, že od roku 2005 patří na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO). Možná proto, že se každoročně koná v taktéž světově nepříliš známém městečku Berga. To je však jen o důvod víc, proč si do Bergy udělat výlet zrovna v době konání těchto slavností. 

Jak kdosi prohlásil: "Patum je slavnost, která nedá dost dobře pouze vidět - lze ji jen prožít". Je tedy jasné, že následující stručný popis nemůže ani zdaleka nastínit skutečnou atmosféru, do níž se Berga každoročně někdy mezi koncem května a koncem června zahalí. Alespoň trochu přiblížit ji pak může video, které naleznete na konci článku. Tak či onak ale platí, že pokud chcete opravdu proniknout do tajuplné a zároveň strhující atmosféry Patum de Berga, je třeba se vydat přímo na místo.

L'Àliga de Berga (Foto: www.elperiodico.com)


A můžeme začít třeba onou správnou dobou k takovému výletu. Konání Patum de Berga je totiž provázané s křesťanskými slavnostmi Božího Těla, což je svátek pohyblivý - navázaný na Velikonoce (slaví se přesně 60 dní po Velikonoční neděli), takže každoroční doba slavností osciluje přibližně mezi koncem května a koncem června. Akce jsou vždy rozloženy do poloviny týdne, od středy do neděle. . Tradice Patum de Berga sahá až do 16. století. Mezi vrcholné dny slavností patří čtvrtek a neděle - vše se odehrává na náměstí Plaça de Sant Pere.

Samotný název PATUM je odvozen od zvuku bubnů, které již odnepaměti slavnosti provázejí. Během vrcholných večerů vystoupí řada alegorických postav, které ztvárňují souboj dobra se zlem, populární katalánští gegants a možná nejcharakterističtější postavou je Àliga, tedy jakási skoro 2 metry vysoká figura orla s korunkou. Àliga se postupem času stala tím největším symbolem slavností. Možná ještě známější událostí v průběhu Patum de Berga je tzv. "Salt de Plens" - to je závěrečné pyrotechnické vystoupení postav představujících démony. Jaká by to ostatně byla slavnost na Pyrenejském poloostrově, kdy nedošlo na prskavky a ohňostroje... 



26. 5. 2013

Plaça de les Glòries Catalanes

Ačkoliv mělo být náměstí Plaça de les Glòries Catalanes důležitou součástí při budování barcelonského Eixamplu, místem styku tří důležitých cest a později dopravních tepen (Diagonal, Meridiana a Gran Via), dnešní realita je značně neutěšená a kromě dopravních zácp jde spíš o marginální zónu.

Ono se vlastně ani není co divit, když jde o jedno z dopravně nejvytíženějších míst v Barceloně. Denně tu projede okolo 100 000 automobilů. Současný stav náměstí je: jedna velká (nedodělaná) rekonstrukce. Přitom není tomu tak dávno, co náměstí dostalo svou současnou/dočasnou podobu. Charakteristický dopravní labyrint se tu utvořil v letech 1990 - 1992, kdy katalánská metropole procházela obrovskými změnami s ohledem na letní olympiádu pořádanou zde právě v létě 1992. Soustavě viaduktů, které se přezdívalo "buben", však nyní již definitivně odzvonilo. Rok za rokem  se tato stavba pomalu rozebírá (stačí se zde jen projít v Google Street View a porovnat obrázky z let 2008 a 2009) a předevčírem konečně došlo k rozhodnutí odstranit nepoužívaný kruhový nadjezd.

Nové kolo úprav by z Plaça de les Glòries Catalanes mělo opět udělat alespoň trochu pěkné místo. Kromě odstranění současné dopravní hrůzy a zanoření dopravy z ulice Gran Via pod zem se plánuje i dokončení některých budov v okolí. Hotovo by mělo být například nové sídlo barcelonského muzea designu Disseny Hub Barcelona, zatímco jiné budovy už se staly symbolem celé čtvrti jako například známá Torre Agbar. Ani tento pokus o obléknutí náměstí do moderního kabátku zatím nedokáže z místa smýt určitý nádech opuštěnosti, bídy a mizérie. Tato skutečnost je tu totiž občas velice dobře vidět. Právě tady se v posledních letech konaly v doslovném překladu "bídné trhy", na nichž především afričtí nelegální přistěhovalci prodávají skutečně vše, co jim přijde pod ruku - a to jsou ve velké spoustě případů jen a pouze odpadky.

Zkrátka a dobře, práce je tu víc než dost. Pokud chcete strávit příjemné odpoledne na nějakém příjemném barcelonském náměstí, sem rozhodně nechoďte. Pokud však píšete sociálně/nostalgicky/atd laděnou knihu, potom sem tedy spěchejte, ať ještě kousek té "mizerné" atmosféry stihnete vstřebat.
Plaça de les Glòries Catalanes (Foto: Google Maps)

24. 5. 2013

Cristóbal Culé

Opět po roce se do centra mediálního zájmu dostal sloup se sochou Kryštofa Kolumba na jižním konci barcelonské Rambly. Zatímco loni 1. května to bylo díky velké záchranné akci uvězněných turistů, tentokrát se o polemiku svou zajímavou reklamní kampaní postarala oděvní společnost Nike.

Kolumbus v XXXXL dresu FC Barcelona (Foto: NIKE)

Tento týden totiž FC Barcelona představila dresy pro příští sezonu a právě jejich výrobce (Nike) se rozhodl pro skutečně velkolepou reklamní akci - oblékl do XXXXL repliky nového dresu sochu Kryštofa Kolumba. Za celou akci zaplatil barcelonské radnici takřka 100 000 euro. Tím ale současně vyvolal velkou polemiku - v Barceloně by se totiž podle platné městské vyhlášky žádné významné budovy či jiné monumenty (sochy, hřbitovy, kašny...) neměly stát reklamní plochou. Na druhou stranu je však jasné, že sebe sama asi radnice pokutovat nebude. Navíc peníze od společnosti Nike by měly jít na podporu určitých sociálních projektů. Drtivá většina turistů hodnotí přiznání Kolumbovy fotbalové orientace velice kladně, u místních obyvatel už jsou názory rozporuplnější a zcela logicky nejhůře vše vnímají fanoušci druhého barcelonského fotbalového klubu RCD Espanyol.

Faktem však zůstává, že celá akce se stala velkým mediálním příběhem, jenž obletěl média po celém světě. Kolumbův monument patří bezesporu k symbolům Barcelony, a tak byl velký ohlas na tuto akci předem zajištěn. Když si to tedy spočítáme, 100 000 euro za takovouto reklamu je docela výhodný byznys (což reálně zjistíme až podle toho, kolik nových dresů navíc firma díky tomu prodá). Netradiční pohled na Kolumbovu sochu neboli na "Cristóbala Culého", jak ji někteří překřtili, se bude barcelonským obyvatelům a návštěvníkům nabízet až do 9. června. Barcelonský dres pro Kolumba můžeme vnímat i jako sympatický dárek monumentu - ten totiž 1. června 2013 oslaví 125 let!



23. 5. 2013

23/05/1981: Přepadení Banco Central

Je tomu přesně 32 let, co Barcelona zažila nejnapínavější přepadení banky ve 20. století (a možná i v celé své historii). V sobotu 23. května 1981 něco po deváté hodině ranní vnikl asi tucet zakuklenců do sídla Banco Central na Plaça de Catalunya, číslo 23 (dnes to již není Banco Central - jde o budovu na rohu Plaça de Catalunya/Rambla). Jelikož se ten den v centrále normálně pracovalo, ono přepadení ihned nabralo obřích rozměrů. Takřka 300 rukojmích se najednou ocitá v bezprostředním ohrožení...

Je také potřeba zdůraznit, za jakých okolností k onomu velkému přepadení došlo. Přesně 3 měsíce předtím došlo ve Španělsku k pokusu o převrat a návrat k diktatuře, v níž země žila v letech 1939 - 1975. Pokus o převrat, jenž tehdy provedl podplukovník Guardia Civil, Antonio Tejero, skončil sice neúspěchem, nicméně pro křehkou a mladou demokracii ve Španělsku to znamenalo solidní otřes. Rok 1981 tak byl obdobím určité nejistoty. Právě za takových okolností došlo k přepadení, navíc se v jedné z telefonních budek na náměstí našel vzkaz, v němž údajně pachatelé přepadení žádali osvobození podplukovníka Tejera a dalších + přistavení letadel a možnost utéct někam hodně daleko (filmová klasika). Jinými slovy, panovaly obavy, že se jedná o politicky motivovaný čin.

Základní nastínění událostí 23.května 1981...

To se později nepotvrdilo, nicméně přesný a zcela jasně identifikovatelný motiv není znám dodnes, a tak je na přepadení Banco Central často nahlíženo velice kriticky až konspiračně (a do takových podrobností tu nehodláme zabíhat - k tomu jest určeno video na konci článku). Důležité je, že přepadení Banco Central bylo velikou akcí, která takřka na dva dny zastavila život v samém srdci Barcelony. Plaça de Catalunya i část Rambly byly uzavřeny, všude plno policistů. Samotné přepadení se protáhlo až na dlouhých 37 hodin! Takovou dobu žila Barcelona v nejistotě a strachu o osud stovek rukojmích. Ti byli po malých skupinkách v průběhu akce propouštěni, z toho pouze jeden byl úmyslně zraněn, aby pachatelé dodali svým výhrůžkám patřičnou váhu.

Lupiči měli zároveň jasný plán, jak se z budovy co nejdřív dostat, nicméně ten selhal. I proto trvalo přepadení tak dlouho. Všem zúčastněným ale postupně docházely síly, a tak se jen čekalo, kdy dojde ke zlomu situace. Ten nastává v neděli večer. Lehce před osmou hodinou padá po zásahu odstřelovačem na střeše banky jeden z pachatelů a krátce na to do budovy seshora pronikají speciální policejní jednotky GEO. V té chvíli však v budově zůstávají ještě téměř dvě stovky rukojmích a hrozí, že celá "osvobozovací" akce se změní v masakr. Ten rozhodně nechtějí mít na triku ani lupiči, a tak budovu najednou poměrně hystericky opouští všichni zbylí rukojmí. A lupiči zamíchaní mezi ně. Celá akce tak vlastně končí velkým úspěchem, když 37 hodinové zadržování rukojmích končí jen s jedním zraněným rukojmím a jedním mrtvým lupičem. Většinu ze zbytku delikventů policie brzy odhalí a soudy jim zajistí pěkně dlouhý pobyt ve vězení. Mozek celého přepadení - José Juan Martínez Gómez "El Rubio" - kterému bylo tehdy pouhých 25 let (i když byl policii už docela dobře znám) dostal 30 let natvrdo, zbytek kompliců dostalo tresty mezi 23 a 25 lety.

Celá akce je však dodnes tak trochu nejasná. S jistotou se nedá určit hlavní motiv a dá se tušit, že celé přepadení skrývá ještě nějaká tajemství. Zajímavé pohledy nabízí následující dokument, který zprostředkovává pohledy a vzpomínky rukojmích, policie i hlavního organizátora přepadení. I přesto však existuje řada otázek, které v souvislosti s přepadením vyvstávají a na které se novináři v onom dokumentu jaksi zapomněli zeptat. Můžete posoudit sami...


10. 5. 2013

Juan José Moreno Cuenca "El Vaquilla"

Existují i osobnosti, kterými se Katalánci navenek příliš nechlubí, avšak oni přesto neodmyslitelně vytvářejí určitý kolorit místa. "El Vaquilla" a jeho příběh nás dnes zavedou do marginálních čtvrtí Barcelony konce minulého století. Drogy, špína, násilí a zločin - taková byla předolympijská Barcelona.

  
El Vaquilla
(Foto: elmundo.es)
Předchozí věta je přeci jen trochu zavádějící, jelikož katalánská metropole na tom nikdy tak špatně nebyla. Avšak její marginální čtvrtě spolu s obrovskými sídlišti patřícími již na území sousedních měst Badalony nebo Sant Adrià de Besòs se v 80. letech minulého století staly skutečně nebezpečnou zónou. Z těchto těžkých sociálních podmínek se ve Španělsku zrodila celá jedna "ztracená generace" a jejím symbolem se stal právě jeden z nejznámějších katalánských delikventů - Juan José Moreno Cuenca (1961 - 2003) známý pod přezdívkou "El Vaquilla".

Během svého dětství si prošel mnoha barcelonskými marginálními čtvrtěmi jako Torre Baró, La Mina nebo dnes již neexistující slum Camp de la Bota. Právě v této čtvrti začíná ve svých ani ne deseti letech svou zločinnou dráhu, ostatně celé generace jeho předků a příbuzných se ani jinak neživili (na druhou stranu podle všeho moc jiných možností kromě smrti hladem také neměli). V tomto "oboru" se z něho brzy stal šikulka. Kradl, co se dalo, přičemž jeho specialitou byla krádež kabelek vykloněním se z okénka auta za jízdy. Netřeba dodávat, že i ta auta byla kradená. Auta také od raného věku řídil - sedával na polštářích, aby dosáhl na pedály. Už v tak mladém věku se z něj stává barcelonská legenda. Jde z jednoho pasťáku do druhého, ze všech ale vždy uteče. V 15 letech, i když ne tak úplně legálně, také poprvé končí v nejznámější barcelonské věznici La Model

Věznice se pak už na zbytek života stanou jeho nejčastějším bydlištěm, i když i z nich občas uteče a těch pár dní na svobodě stráví přepadáním nebo provede nějakou tu vzpouru, při níž upozorňuje na špatné životní podmínky ve španělských věznicích. Z vězení si též odnesl závislost na heroinu a nákazu AIDS. Život feťáka často končí docela brzy, a tak tomu bylo i v jeho případě - v roce 2003 zemřel na cirhózu jater - kvůli pokročilé fázi této nemoci byl i podmínečně propuštěn, zemřel tedy na svobodě. Ve vězení strávil více než polovinu svého života - kdyby nebylo jeho nemoci, mohl být propuštěn začátkem roku 2007.

Již za svého života se však stal legendou zvláště díky svým slavným útěkům, neustálým bojem za lepší podmínky ve věznicích a faktu, že se kolem něj vytvořila jakási aura novodobého Robina Hooda. Ve Španělsku se stal skutečným synonymem pro někoho, kdo pochází z neutěšených sociálních poměrů, a tak se vydá tou nejjednodušší cestou; vydá se na zločineckou dráhu a je pak již jen těžko převychovatelný. Takový byl "El Vaquilla". Jeho sláva mimochodem vzrostla již po jeho nejaktivnějším období, jelikož se stal postavou několika filmů. Tím nejznámějším byl bezpochyby ten, jenž mapuje jeho skutečně akční dětství; filmem navíc prochází přímo on sám: Yo, El Vaquilla (1985).

7. 5. 2013

La Casita Blanca

Nebyl to nikterak hezký dům, zvlášť na barcelonské poměry. Ale o to ostatně šlo - být nenápadný, zbytečně nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. Čtyřpodlažní budova vklíněná mezi ulice Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar, svou nejemblematičtější stranou však situována do ulice carrer Ballester, to byla La Casita Blanca...

La Casita Blanca, únor 2011
Přitom byste v celé Barceloně možná nenalezli jiný objekt, na který by se vzpomínalo s takovou láskou. Mnoho lásky se v něm totiž za to století existence také odehrálo. La Casita Blanca (Bílý domeček) byl totiž nejstarším barcelonským hodinovým hotelem. V samotné katalánské metropoli se pro tento druh hotýlků vžilo označení meublé a především v době frankismu šlo o jedno z mála míst, kde si zamilované (avšak nesezdané) páry mohly užít intimní chvilky. Až do samotného konce šlo vlastně i o jedno z nejtajemnějších míst Barcelony.

Historie tohoto podniku sahá do počátků 20. století, kdy se zde v přízemí prodávaly ryby a mořské plody, zatímco v patře bylo několik místností, které zákazníkům sloužily k poobědové siestě. Už tehdy se však ona poklidná siesta často zvrhávala v něco víc. Roku 1912 dům přešel do vlastnictví rodiny Sendra, a tak se začala psát historie Bílého domečku coby hodinového hotelu (jen pro úplnost dodejme, že to byl skutečně hodinový hotel - žádný bordel plný prostitutek!). Ze všeho nejdřív bychom si asi měli osvětlit původ onoho názvu, jelikož dům samotný bílý nikdy nebyl. Začalo se mu tak říkat kvůli běloskvoucímu povlečení a prostěradlům, která se vždy sušila na střeše. Pro samotný podnik to vlastně byla vynikající skrytá reklama, jelikož v té době čistota a tím pádem menší riziko různých nákaz byly tou nejdůležitější vizitkou.

  
La Casita Blanca, únor 2011
La Casita Blanca se však vždy chlubila ještě jinou předností, která se postupně stala tím nejzásadnějším pravidlem pro fungování podniku: absolutní diskrétnost. Během návštěvy Bílého domečku člověk přišel do styku pouze s recepčním. Vše bylo zařízeno tak, aby se hosté navzájem za žádných okolností nemohli potkat - ani v garáži, ani na chodbách či v recepci. Vše bylo vymyšleno s maximální přesností, aby byla zachována diskrétnost pro všechny návštěvníky hotelu.   

Pokoje byly vyvedeny především v kombinaci dřeva a rudé barvy, takže především v posledních desetiletích působily již značně retro-stylově. Nicméně zákazníci kvůli tomu neubývali. Pocit absolutního soukromí byl i nadále důležitější. Tomu ostatně odpovídal i jistý typ vybavení pokoje - každý ze 43 pokojů, které se v hotelu nacházely, měl noční stolek se třemi tlačítky: žluté pro zavolání taxi, zelené pro odchod (což byl klíčový moment celé návštěvy - chodby musely zůstat prázdné, aby odcházející hosty nikdo neviděl) a červené pro přivolání recepčního. Obsluha Bílého domečku musela zvládnout i další záležitosti. Samozřejmostí v minulých dobách byly například informace o průběhu utkání FC Barcelona, jelikož mnoho z hostů využívalo právě fotbalových zápasů jako zástěrky k útěku do hnízdečka lásky. Kromě diskrétnosti se hotel řídil ještě třemi pravidly: 

1)  odmítnout páry mladší 23 let
2)  odmítnout neheterosexuální páry
3)  neakceptovat kreditní karty


Interiér La Casita Blanca (2011)
Ověřit to příliš nejde, ale až do posledních dní se hotýlek řídil především oním třetím pravidlem - s postupem doby totiž určitá společenská tabu vymizela, naopak platba kartou by mohla veškeré zdání anonymity značně nabourat. Své služby Bílý domeček poskytoval nonstop, jen s jednou skutečně pořádnou pauzou. Mezi lety 1971 - 1977 došlo k zavření podniku, jelikož v té době barcelonská radnice tvrdě potírala městskou prostituci. Zavřely se desítky bordýlků a hodinových hotelů s tím, že po letech handrkování i radní pochopili, jaký rozdíl jest mezi těmito dvěma zařízeními. Od roku 1977 tak La Casita Blanca mohla fungovat dál. Jak již bylo řečeno, co se dělo uvnitř bylo napůl veřejným a napůl skutečným tajemstvím. Minimálně v celé čtvrti Gràcia, kde se dům nachází, snad nebyl jediný člověk, který by ono tajemství neznal. Majitelé hotýlku si ale své sousedy dokázali získat na svou stranu i zdánlivě malými (avšak vysoce sympatickými) gesty: například když během barcelonské olympiády roku 1992 vyvěsili na střeše katalánskou vlajku. La Casita Blanca se stala tak populární, že o ní pěl i známý katalánský písničkář Joan Manuel Serrat.

Ceník La Casita Blanca během posledního roku fungování
(www.casitablanca.com)
  
La Casita Blanca ve svých začátcích (dole),
Plaça Lesseps v témže období (nahoře)
(www.casitablanca.com)
Skutečným tajemstvím však dodnes zůstává zahaleno, kdo všechno za sto let fungování touto institucí prošel. Barcelonské legendy vyprávějí o mnoha prominentních hostech, dveře si tu prý podávali biskupové ze širokého okolí a nepochybně sem zavítala i řada katalánských celebrit. Faktem ovšem zůstává, že většina příběhů plných vášně a lásky zůstala už navždy ukryta mezi zdmi onoho nevzhledného domu ve čtvrti Vallcarca. Bohužel, vše dobré jednou končí. Stará bohémská Vallcarca se má již v tomto desetiletí proměnit na moderní a novotou zářící čtvrť. Celý blok budov mezi Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar v těchto plánech figuruje jako dlouhý pás zeleně... Po letech hrozeb nakonec došlo i na Bílý domeček. Barcelona ho za 7,5 milionu eur vyvlastnila, a rok 2011 se tak stal posledním pro jednu z nejmilejších součástí barcelonské historie. Až do ledna 2011 se tu odehrály tisíce a tisíce zvláštních příběhů, šťastných i smutných momentů, láskyplných vzpomínek i nepěkných podvodů...to vše se záhy proměnilo v hromadu suti...

(Ještě před úplným koncem ale budovu obsadili filmaři. Štáb v čele se známou katalánskou herečkou a režisérkou Silvií Munt natočil pěkný film, který i těm, kteří to již nestihli, zprostředkuje úžasné a tajemné prostředí nejstaršího a nejlegendárnějšího barcelonského hodinového hotýlku. Kompletní film "Meublé. La Casita Blanca" naleznete na stránkách katalánské televize TV3, trailer jen o řádek níž...).



Zajímavé články a spoustu fotografií z interiéru najdete na následujících odkazech: