29. 4. 2013

Ateneu Maig 37

Dnes jen malá vzpomínka na Ateneu Maig 37. Jeden z mnoha barcelonských squatů, avšak zároveň jeden z mála, který si našel cestu ke svým sousedům. Dlouhá léta opuštěný dům  s číslem 238 (Ronda General Mitre) na náměstí Plaça Lesseps se stal od dubna 2008 domovem všeho alternativního. Na rozdíl od většiny squatů, které okolním obyvatelům nepřináší nic dobrého, si Ateneu Maig 37 dokázal získat obyvatele náměstí a přilehlých ulic na svou stranu pořádáním všemožných kulturních akcí. Ani to však nepomohlo. 16. prosince 2009 squat vyklidila katalánská policie a dům se začal bourat. Další část historie náměstí Plaça Lesseps nenávratně zmizelo, a to i přes protesty místních obyvatel. Obrázky, které vidíte, jsou dnes již historií...

27. 4. 2013

Passatge de les Manufactures

Jednu z největších chloub barcelonského modernismu, Palau de la Música Catalana, najdete, když po chvilce tápání odbočíte z Via Laietana do uzounké uličky Sant Pere Més Alt. Krásná modernistická budova krčící se uprostřed již ne tak vzhledné zástavy bude jistě jednou tématem i na tomto blogu. Dnes se však vydáme poněkud dále výše zmiňovanou uličkou, až do čísla 31-33, více do hloubi temné čtvrti Sant Pere. Vítejte v Passatge de les Manufactures!

Pasáž spojující ulice Sant Pere Més Alt a Trafalgar je fascinujícím místem, které však lze skutečně velice snadno přejít. Byla by to ovšem velká škoda. Jen málokde totiž dnes dostanete příležitost proniknout do dávno zapomenutých barcelonských časů. Právě v Passatge de les Manufactures čas jako by se zcela zastavil. Ulička tu existuje už od roku 1878 a až tolik se to tu od té doby určitě nezměnilo. Dříve poměrně frekventovaná spojnice Eixamplu a centra města je však dnes místem tichým a zcela zašitým. Z množství obchůdků a kiosků a barů jich do dnešních dní přežilo jen pár. Zato si ale zachovávají jednu z nejosobitějších atmosfér v Barceloně.

Ihned po vstupu do temné pasáže z ulice Sant Pere Més Alt se po pravé straně zjeví schodiště vedoucí k bytům. Přítomnost lidí (možná však taky už jen duchů) potvrzují poměrně nové a funkční schránky na dopisy, které se nacházejí ještě pod schody. Nad schránkami pak klasická barcelonská mramorová deska naznačuje, že se skutečně nacházíte na jedné ze skutečných barcelonských ulic. Hned naproti častěji zavřený než otevřený Bar Pasajes. Celá pasáž se pak vlastně skládá jen z jedné dlouhé chodby, která je zakončena dalšími schody, jež tentokráte stoupají do ulice Trafalgar, kde se snad stále ještě nachází kiosek Loterías del Estado. V současnosti jde spíš o jakousi uličku duchů a jediné bary zde fungující vypadají na to, že každý další den, kdy jsou otevřené, je jen jakýsi bonus. 

Pokud máte naplánovaný výlet do katalánské metropole, rozhodně spěchejte poznat i tuto zapadlou pasáž. Kdoví, jestli tento unikátní bar bude ještě stále přežívat. Pokud ano, neváhejte a vychutnejte si vyhlášené místní tapas v nostalgicky ponuré atmosféře staleté pasáže. Dokonalé pro spisovatele - rozhodně jedno z nejinspirativnějších míst ve čtvrti Sant Pere.
  • Spoustu zajímavých fotek Passatge de les Manufactures naleznete zde...
  • A pro zvědavější dokonce i unikátní videoprocházka...
  • Passatge de les Manufactures hraje také ve filmu Los Pelayos (2012)...

26. 4. 2013

Gigantický teploměr na Portal de l'Àngel

Barcelona je plná roztomilých "maličkostí". Nejen slavné a okázalé budovy lákají do města každoročně miliony turistů. Celkovou atmosféru dotvářejí i další součásti městského itineráře. Jednou z nich je gigantický teploměr, jenž je nepřehlédnutelnou dominantou domu číslo 40 na ulici Portal de l'Àngel

 
Foto: www.cottet.es
Budovou, která se jedním z největších světových teploměrů honosí, jest Edifici Cottet - dům, v němž již více než 100 let sídlí rodinný podnik Cottet Òptics. V současnosti jde údajně o největší optiku v Evropě a zároveň hlavní pobočku úspěšného řetězce optik. To vše je ale méně důležité ve srovnání se skutečnou dominantou oné budovy.

Myšlenka na instalaci velikého teploměru se v hlavách sourozenců Cottetových zrodila ve 40. letech minulého století, kdy se s podobnými nápady (uskutečněnými) setkali v jiných evropských městech jako například Kodaň či Brusel. Trvalo však více než 10 let, než se přikročilo od projektu k realizaci. Té se nakonec ujala dodnes existující firma Guerin S. en C. pod taktovkou inženýra J. Nebota. 

Teploměr byl slavnostně inaugurován 23. února 1956 a mohl se pochlubit úchvatnými mírami: 22 metrů na výšku, váha okolo 2 tun a rozsah měření od -5°C do +40°C. Od té chvíle se stal jednou z hlavních atrakcí frekventované barcelonské nákupní třídy. Bez potíží fungoval až do roku 2009. Od té doby byl takřka dva roky rozbitý, až se během jara 2011 dočkat řádné vnitřní opravy. Nová led technologie pak umožnila lepší viditelnost i během slunečných dní, kterých je v katalánské metropoli požehnaně. Gigantický teploměr tak i po více než 50 letech stále měří a zároveň se z něj stala skutečná ikona barcelonské nákupní zóny. A bude jí i nadále...

23. 4. 2013

Sant Jordi

Jedním z největších a nejzajímavějších katalánských svátků je SANT JORDI (svatý Jiří). Odehrává se každoročně 23. dubna a je velkolepou oslavou lásky a knih...

Nejprve jen ve stručnosti připomeňme, kdo byl (údajně) sv. Jiří. I když podobně jako v případech mnoha jiných svatých neexistují hodnověrné historické dokumenty podporující tradované legendy, právě ony legendy již natolik zevšeobecnily, že je vlastně úplně jedno, do jaké míry se zakládají na pravdě. Tedy, podle legendy byl sv. Jiří voják pocházející podle různých pramenů z dnes turecké Kappadokie nebo z izraelského města Lod. Narodil se kolem roku 270 n. l. Nevíme toho o něm mnoho, každopádně zdá se, že byl vynikajícím vojákem, a proto to ve své vojenské kariéře dotáhl dosti vysoko - až na místo v osobní stráži císaře Diokleciána. To se mu také stalo osudným, jelikož byl příkladným křesťanem. Právě Dioklecián se do historie zapsal jako velký pronásledovatel a utlačovatel křesťanů. Pronásledovat křesťany měl na jeho příkaz právě i Jiří, ten to však odmítl, přiznal se ke své víře...a to znamenalo konec.

   
Bernat Martorell - Sv. Jiří zabíjející draka
(Foto: wikipedia.org)
Dioklecián se řádně naštval a podrobil Jiřího nechutnému mučení. Nakonec ho nechal stětím popravit - dle tradice se tak stalo 23. dubna 303 - a jeho ostatky byly převezeny do Lodu, kde je dodnes k vidění hrobka sv. Jiří. Kromě tohoto "oficiálního" životopisu si však snad každý svatého Jiřího spojí se známou pověstí o drakovi. Jiří se tak stal jednou z nejzářivějších předloh pozdějších klasických příběhů a pohádek o udatném princi, drakovi a princezně v ohrožení. Dodnes je sv. Jiří nejčastěji zobrazován právě v boji s drakem, ať už na obrazech či v podobě sochařských děl. Kromě všeobecně křesťanského symbolu se také ve Španělsku a v Katalánsku stal velkým symbolem v boji proti islámu a tehdy na Pyrenejském poloostrově usídlených Maurů (Sant Jordi Matamoros). Svatý Jiří je jedním z nejpopulárnějších svatých - i proto je patronem celé řady zemí a měst (např. Anglie, Černá Hora, Gruzie, Bulharsko, Maďarsko, Litva...Bejrút, Freiburg, Moskva...).


SANT JORDI V KATALÁNSKU
Sv. Jiří je též patronem Katalánska (spolu s Pannou Marií Montserratskou). Jeho popularita je na území dnešního Katalánska rozšířená již zhruba od 8. století, skutečný "boom" však zažila až ve středověku právě i díky výše zmiňovaným protiarabským tažením v Aragonském království. Již od té doby je také v Katalánsku Sant Jordi (23. duben) vnímán jako svátek zamilovaných. Navíc zde existuje zde moc pěkná tradice - zamilované páry se vzájemně obdarovávají: chlapec dá své dívce růži a dívka svému chlapci zase věnuje knihu. To je fér, ne? :-)) V dnešní době je to samozřejmě již naprosto zpopularizovaný svátek, takže růžemi a knihami se neobdarovávají jen zamilované páry, ale zcela běžně i kamarádi či kolegové v práci. 

Zajímavé je, že k tomuto zkompletování došlo až ve 20. letech 20. století - předtím byly zvykem jen ty růže. Roku 1926 se však jistý Vicent Clavel Andrés zasadil o to, aby se začal slavit jakýsi den knihy, jenž by měl připomínat výročí narození nejslavnějšího španělského spisovatele Miguela Cervantese*. Od roku 1930 je pro tuto příležitost zvoleno datum 23. dubna a v Katalánsku tak startuje tradice, která se dnes proměnila v jedno z největších lákadel jarní Barcelony. Zároveň je to také tradice, z níž vznikl dnes celosvětově uznávaný Mezinárodní den knihy ustanovený roku 1995 organizací UNESCO.

Pro Katalánsko je to významný kulturní den. Všechna katalánská města se doslova obléknou do národních barev, katalánské vlajky vlají na veřejných i soukromých budovách, na balkonech i v ulicích. Kromě toho jde však i o skutečně komerční záležitost. Sant Jordi je dnem, kdy do ulic a knihkupectví vyrazí spisovatelé podepisovat své knihy (a za nimi samozřejmě vyrazí statisíce lidí, takže na ulicích v centrech měst není k hnutí). Největším centrem oslav je pak barcelonská Rambla. Během dnešního dne se také prodá enormní množství knih a růží - podle statistik z posledních let se během tohoto jediného dne prodá okolo 6-7 milionů růží, což představuje více než 50 % ze všech růží, které se v Katalánsku prodají za celý rok (!). Velkým svátkem je tak Sant Jordi i pro země jako Ekvádor, Kolumbie a Holandsko, odkud se většina zmiňovaných květin dováží.

Pokud jste tedy již otrávení z Valentýnů, prvních májů a podobných záležitostí, zkuste katalánskou cestu - dámy, darujte svému milému nějakou pěknou knihu, a pánové, vy darujte svým slečnám pěknou rudou růži. FELIÇ SANT JORDI!


*Datum 23. dubna je vpravdě symbolické. 23. duben 1616 je velice smutný/významný den pro španělskou i světovou literaturu. Tradičně se toto konkrétní datum považuje za den úmrtí tří velikánů literárního světa (Miguel de Cervantes, William Shakespeare a Inca Garcilaso de la Vega) - i když ve skutečnosti přesně 23. dubna nezemřel ani jeden z nich: Cervantes zesnul 22. dubna 1616, Garcilaso někdy mezi 22. a 24. dubnem 1616 a Shakespeare podle dnes používaného kalendáře až 3. května 1616). Symboliku má toto datum i pro Katalánsko - jeden z největších katalánských spisovatelů, Josep Pla, zemřel 23. dubna 1981.

20. 4. 2013

Sova na Plaça Verdaguer

Na první pohled se v Barceloně snadno zamilujete do Gaudího staveb, čilého městského ruchu, milé atmosféry a příjemného klimatu. Když však máte to štěstí pobývat v Barceloně delší čas, město si zamilujete až do jeho nejmenších detailů nebo právě díky nim. A to je i případ "sovího billboardu" na spojnici ulic Diagonal a Passeig de Sant Joan, který připomíná slavnou reklamní minulost katalánské metropole...

El Búho/El Mussol de la Plaça Verdaguer
Jak píše Xavier Theros ve svém článku z roku 2011, Barcelona byla v 70. a 80. letech minulého století velmocí všemožných neonových nápisů. Město doslova zavalily různé poblikávající reklamy, až se barcelonští radní rozhodli, že situace je neúnosná. Neonová reklama byla v Barceloně postupně zakázána a veškeré památky na ni vymazány. Tedy úplně všechny ne. Díky tomu dnes i nadále existují dvě cesty, jak si zamilovat Barcelonu. Ta první - snad každého cestovatele zaujmou výše zmiňované kvality katalánské metropole... A na ty musí být dobře vidět, což kdysi při změti neonových cedulí a nápisů dost dobře nešlo. Když už však došlo k likvidování těchto reklamních panelů a podobných věciček, pár se jich zachovalo i pro budoucí generace. Několik z nich tvoří právě ony úchvatné maličkosti, do nichž se každý déle pobývající v Barceloně musí zamilovat. Jako příklad mohou posloužit například otáčející se hodiny na vrcholku budovy banky BBVA na Plaça Catalunya nebo gigantický teploměr kousek vedle v ulici Portal de l'Àngel, o němž si povíme v některém z příštích článků.

Mezi tyto barcelonské maličkosti patří i zmiňovaná sova shlížející na monument věnovaný katalánskému básníkovi Jacintu Verdaguerovi poblíž zastávky metra Verdaguer (L4) hluboko ve čtvrti Eixample. Tento velký reklamní panel se na střeše budovy s adresou Diagonal 372 nachází pravděpodobně již od 60. let, i když podle pamětníků je těžké určit přesné datum instalace. Jisté je, že noční pták s poblikávajícíma očima a patřící společnosti zabývající se tímto typem reklam (Rótulos Roura), se brzy stal poměrně oblíbeným společníkem Barceloňanů a pro obyvatele přilehlých ulic základním orientačním bodem.

Ke konci 90. let byl reklamní panel na již neexistující společnost vypnut a oči nejslavnější sovy v Eixamplu nadobro vyhasly. Neznamenalo to však konec panelu samotného - ten byl na místě ponechán pro svou historickou a, nebojme se říct, sentimentální hodnotu. V roce 2011 byl zrestaurován a v novém kabátku si i nadále trůní nad ulicemi Eixamplu. A i nadále funguje jako jedna z oněch maličkostí, díky kterým si zamilujete celé město...

Monument věnovaný J. Verdaguerovi a v pozadí Sova

15. 4. 2013

Sant Romà de Sau

Hluboko v katalánském vnitrozemí, nedaleko od města Vic a ještě menší kousek od historického městečka Rupit i Pruit naleznete možná jedno z nejromantičtějších zákoutí Katalánska - SANT ROMÀ DE SAU.
Foto: escapadarural.com
Sant Romà de Sau již vlastně dnes tak úplně neexistuje. Jde o pozůstatky stejnojmenné vesničky, která byla roku 1962 zatopena řekou Ter, aby došlo k vytvoření přehrady Pantà de Sau. Šlo přitom o vesnici, jejíž historie sahala až do 10. století. V posledním století své existence (1860-1960) již byla prakticky vybydlená, avšak stále se chlubila svými dvěma románskými dominantami - mostem a kostelem. Právě kostel, vysvěcen prý roku 1062, je dnes prakticky tím jediným, co se ze zatopené vesnice jakž takž dochovalo. Tedy, abychom byli přesní, dochovala se jeho věž, která je široko daleko jediným pozůstatkem vesnice vystupujícím nad nekonečnou hladinu Pantà de Sau. Společně s hlubokými lesy a horským masivem Guilleries, který přehradu obklopuje kolem dokola, tak věž románského kostelíku vytváří dramaticky romantické zákoutí, které se i v jinak románských staveb plném katalánském vnitrozemí jen tak nevidí.

Za normálních okolností je vidět pouze onu věž uprostřed klidné hladiny, pokud ale stav vody výrazně klesne, odhalí se výletníkům a jiným zvědavcům i ostatní pozůstatky starobylé vesničky. Jde o jedno z nejkrásnějších míst k výletům v Katalánsku, byť celosvětové slávy a tím pádem i výrazného přílivu turistů se zatím nedočkalo. Což je koneckonců jenom dobře. Lokalitu ve Španělsku mimo jiné proslavil i film La habitación de Fermat (Fermatův pokoj), který se tu zčásti natáčel. Pokud tedy v brzké době neplánujete výlet do Sant Romà de Sau, můžete si celou scenerii alespoň částečně prohlédnout ve zmiňovaném filmu.

10. 4. 2013

Katalánská města - statistika

Minule jsme si představili základní teritoriální rozdělení Katalánska. Dnes se blíže podíváme na žebříček katalánských měst podle počtu obyvatel. I když je Katalánsko rozděleno do čtyř provincií (Barcelona, Tarragona, Girona a Lleida), nebylo by úplně správné si myslet, že všechna tato čtyři města budou zároveň městy největšími. Řadu lidí totiž vždy tak trochu překvapí skutečnost, že Tarragona ani Lleida se neperou o druhé místo za Barcelonou a že Girona nepatří ani do první desítky největších katalánských měst. 

Naopak, přední místa zabírají města, která jsou již natolik srostlá s Barcelonou, že se od sebe již jen těžko odlišují (barcelonské metro koneckonců jezdí i do Badalony či do L'Hospitaletu). A většina lidí má tendenci spojit je všechny do jedné velké Barcelony. Zbytek první desítky okupují ještě Sabadell, Terrassa a Mataró - města sice již rozeznatelně vzdálená od Barcelony, přeci jen však stále prakticky v těsné blízkosti. Jak je tedy z následující tabulky patrné, velká většina obyvatel Katalánska žije v okruhu do 30-35 km od hlavního města. Jen pár měst z TOP 30 se nachází ve větší vzdálenosti od Barcelony. Jedná se konkrétně o města: Lleida, Tarragona, Reus, Girona, Manresa, Vilanova i la Geltrú, Figueres, Vic a letoviska na pobřeží Costa Brava.

(Veškerá data jsou ze statistiky zpracované Generalitat de Catalunya za rok 2012. Je však třeba brát v potaz, že tyto statistiky zahrnují pouze zaregistrované obyvatele. Například Barcelona tak reálně může mít zhruba o 200 či 300 000 obyvatel víc).

TOP 30 NEJVĚTŠÍCH KATALÁNSKÝCH MĚST - POČET OBYVATEL
  1. Barcelona     (1 620 943 obyv.)
  2. L'Hospitalet de Llobregat     (257 057 obyv.)
  3. Badalona     (220 907 obyv.)
  4. Terrassa     (215 678 obyv.)
  5. Sabadell     (207 938 obyv.)
  6. Lleida     (139 834 obyv.)
  7. Tarragona     (133 954 obyv.)
  8. Mataró     (124 084 obyv.)
  9. Santa Coloma de Gramenet     (120 593 obyv.)
  10. Reus     (107 211 obyv.)
  11. Girona     (97 198 obyv.)
  12. Cornellà de Llobregat     (87 458 obyv.)
  13. Sant Cugat del Vallès     (84 946 obyv.)
  14. Sant Boi de Llobregat     (83 070 obyv.)
  15. Manresa     (76 570 obyv.)
  16. Rubí     (74 484 obyv.)
  17. Vilanova i la Geltrú     (66 591 obyv.)
  18. Viladecans     (65 188 obyv.)
  19. El Prat de Llobregat     (63 162 obyv.)
  20. Castelldefels     (62 989 obyv.)
  21. Granollers     (59 954 obyv.)
  22. Cerdanyola del Vallès     (57 892 obyv.)
  23. Mollet del Vallès     (52 242 obyv.)
  24. Esplugues de Llobregat     (46 726 obyv.)
  25. Gavà     (46 488 obyv.)
  26. Figueres     (45 262 obyv.)
  27. Sant Feliu de Llobregat     (43 671 obyv.)
  28. Vic     (41 191 obyv.)
  29. Lloret de Mar     (40 837 obyv.)
  30. Blanes     (39 785 obyv.)
O spoustě z těchto měst byla nebo bude řeč v některém ze samostatných článků. Pojďme se ale nyní podívat na opačný konec žebříčku a představme si ve zkratce pět nejmenších katalánských vesniček...


  1. SANT JAUME DE FRONTANYÀ (28 obyv.) - Již léta suverénně nejmenší katalánská vesnička se nalézá v komarce Berguedà. Zajímavé však je, že alespoň dle statistik tu mezi lety 2011 a 2012 došlo k velkému růstu počtu obyvatel: z 19 na 28! Vesničku, o níž jsou první zmínky již z počátku 10. století, tvoří kamenný kostel (pozůstatek někdejšího kláštera) a pár kamenných domečků kostelík obklopujících. Na první pohled možná nuda, ale uznejte sami...nevypadá to přímo úžasně romanticky?
    Sant Jaume de Frontanyà (Foto: wikipedia.org)
  2. GISCLARENY (31 obyv.) - Ve stejné komarce jako nejmenší katalánská vesnička. Gisclareny je vlastně jen hrstka roztroušených domků u horské cesty vedoucí z vesničky Bagà. Nesporným kladem této Bohem zapomenuté končiny je krásný výhled na mytickou katalánskou horu Pedraforca.
      
  3. FÍGOLS (46 obyv.) - Do třetice hluboké lesy okolí města Berga. Dominantou Fígols je románský kostelík zasvěcený svaté Cecílii. Součástí této vesničky byla i osada Peguera (dnes již neexistující). Ta se proslavila především jako rodiště protifrankistického partyzána Ramona Vily Capdevily, přezdívaného Caracremada.
    Fígols (Foto: wikipedia.org)
  4. LA FEBRÓ (49 obyv.) - Další malá vesnička tentokráte v komarce Baix Camp. První zmínky o La Febró jsou z 12. století, od počátku 15. století pak ve vesnici vzniká i funkce starosty. I když jde opět o hornatou oblast, poměrně slušně se tu daří zemědělství.
      
  5. FORÈS (50 obyv.) - Pátá nejmenší katalánská vesnička (alespoň pro rok 2012, oproti 2011 totiž dokázala "přeskočit" dvojici Senan a Bausen, které si svou populaci udrželi, zatímco Forès přišlo hned o 9 obyvatel). Vesnička s bohatou minulostí se nachází v komarce Conca de Barberà. Díky své vyvýšené pozici nad okolní krajinou nabízí Forès krásné výhledy na celou komarku. Dřívější slávu dnes už připomíná pouze románský kostel a několik pracně udržovaných slavností. Dnes jde spíše o letní sídlo uspěchaných městských obyvatel, kteří si sem jezdí na léto odpočinout.
    Forès (Foto: wikipedia.org)

9. 4. 2013

Teritoriální rozdělení Katalánska

V měsíci dubnu budeme věnovat určitou pozornost katalánským městům a provinciím. Ještě předtím ale musíme velice stručně nastínit základní teritoriální (či chcete-li administrativní) rozdělení Katalánska.

Během historie se sice rozdělení Katalánska měnilo, podobně jako se ostatně měnilo i území Katalánska samotného, dnes už ale pod tímto pojmem hledejme pouze tu část historického Katalánska, která je v současnosti jedním ze 17 španělských autonomních společenství. Tento region tedy dělíme do 4 provincií (Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida) a tyto pak ještě do 41 komarek (comarques).


PROVÍNCIA DE BARCELONA
Je samozřejmě tou největší katalánskou provincií, jelikož počítá s populací přesahující 5 500 000 obyvatel. V této provincii najdeme celkem 307 obcí. Hlavním "vládním" orgánem provincie je v tomto případě Diputació de Barcelona. Hlavním městem je Barcelona.
Komarky: Alt Penedès, Anoia, Bages, Baix Llobregat, Barcelonès, Berguedà, Garraf, Maresme, Osona, Vallès Occidental, Vallès Oriental.  

(pozn.: obce Espinelves, Vidrà, Viladrau a Gósol jsou sice geograficky součástí komarek Osona, respektive Berguedà, avšak administrativně spadají pod provincii Girona (Espinelves, Vidrà a Viladrau), respektive Lleida (Gósol)... naopak do barcelonské provincie patří obec Fogars de la Selva nacházející se v komarce Selva)

PROVÍNCIA DE GIRONA
Počítá s 221 obcemi, v nichž žije okolo 755 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Girona a hlavním městem je, jak jinak, Girona.
Komarky: Alt Empordà, Baix Empordà, Garrotxa, Gironès, Pla de l'Estany, Ripollès, Selva, Baixa Cerdanya (oriental).

PROVÍNCIA DE TARRAGONA
Sdružuje 181 obcí s počtem obyvatel okolo 805 000. Administrativu řídí Diputació de Tarragona a hlavním městem je... Tarragona.
Komarky: Alt Camp, Baix Camp, Baix Ebre, Baix Penedès, Conca de Barberà, Ribera d'Ebre, Montsià, Priorat, Tarragonès, Terra Alta.

PROVÍNCIA DE LLEIDA
229 obcí a v nich okolo 440 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Lleida sídlící ve stejnojmenném hlavním městě.
Komarky: Alta Ribagorça, Alt Urgell, Baixa Cerdanya (occidental), Garrigues, Noguera, Pallars Jussà, Pallars Sobirà, Pla d'Urgell, Segarra, Segrià, Solsonès, Urgell, Vall d'Aran.

7. 4. 2013

Bigas Luna (1946 - 2013)

Bigas Luna (2010). Zdroj: AP
Smutný týden zažívá svět kinematografie na Pyrenejském poloostrově. Poté, co se ve středu musel rozloučit s baskickou herečkou Mariví Bilbao, musel vstřebat další ránu - nyní ho opustil i vynikající katalánský režisér Bigas Luna.

Celým jménem Josep Joan Bigas i Luna se narodil roku 1946 v Barceloně a původně pracoval ve světě designu. Již od mládí ho také fascinovalo malování, avšak nakonec se rozhodl pro kariéru filmového režiséra. Za více jak 35 let ve filmové branži po sobě zanechal necelou dvacítku filmů, které jednoznačně tvoří zlatý fond katalánské i španělské kinematografie. V posledních letech už tvořil spíše sporadicky a život si vychutnával na své farmě v La Riera de Gaià poblíž Tarragony, kde pěstoval vlastní ekologické produkty a naplno se mohl oddávat malování. Před pár měsíci mu však lékaři diagnostikovali leukémii, které nakonec katalánský režisér tento týden podlehl. 

Takřka každý z jeho filmů zanechal v divákovi hluboké vjemy. Filmy prosycené erotikou, dokonale navozenou atmosférou i neotřelými filmařskými technikami - to je ve zkratce tvorba Bigase Luny. Do světa stříbrného plátna pronikl v druhé polovině 70. let se snímky jako Bilbao, Tatuaje nebo Caniche. Ještě předtím však natočil sérii krátkých erotických snímků uspořádaných v kolekci Historias impúdicas. V 80. letech přichází s velice zvláštním (a pravděpodobně dodnes lehce nedoceněným filmem) Angustia, který v divákovi zanechá slušnou úzkost, zvlášť pokud ho onen divák sleduje ve skutečném kině a ne doma.

Definitivní slávu si však Bigas Luna vysloužil až v letech devadesátých. Nejprve roku 1990 se silně sexuálně nabitým snímkem Las edades de Lulú a poté se svou "Iberskou trilogií" složenou z filmů: Jamón, jamón (1992), Huevos de oro (1993) a La teta y la luna (1994). Právě k těmto filmům se váže i další ohromný úspěch Luny coby režiséra. Právě on objevil ty nejzářivější hvězdy na španělské filmové scéně: Javiera Bardema, Penélope Cruz a Jordiho Mollà. Všechno to vlastně začalo již ve filmu Las edades de Lulú. I když Javier Bardem byl k hraní předurčen už jen tím, z jaké rodiny pochází, první příležitost na stříbrném plátně dostal právě v tomto polemickém filmu. Využil ji skvěle. K onomu samému snímku se váží i začátky Penélope Cruz. Ta se zúčastnila castingu, i když jí bylo pouhých 14 let. Katalánskému režisérovi se velice líbila, ale nakonec roli získala Francesca Neri (další hvězda objevená Bigasem Lunou). Ti, kteří film viděli, však chápou. Kdyby roli dostala mladičká Penélope, Bigas Luna by šel sedět. V takových scénách zkrátka 14leté děvče hrát nesmělo...

I přesto ale Bigas Luna dnes slavný oscarový pár Bardem - Penelopka svedl dohromady již v následujícím filmu Jamón, jamón. I když dějová linie není úplně tou nejsilnější stránkou filmu, přesto se Jamón, jamón stal naprostou filmovou klasikou právě kvůli premiéře třech výše zmiňovaných herců. Bardem následně exceloval i ve filmu Huevos de oro, a v malinké roli se mihl i v posledním dílu "Iberské trilogie" (pravděpodobně skutečně spíš proto, aby se mohlo říkat, že hrál ve všech třech filmech). V uplynulé dekádě si režisér spíše vychutnával život, a tak natočil pouze tři filmy: Son de mar (2001), Yo soy la Juani (2006, zde objevil další velký filmový talent - V. Echegui) a Di Di Hollywood (2010). V současnosti pracoval na snímku Segundo Origen, jehož premiéra byla na plánu letos či v roce 2014. Bigas Luna ho již nedotočí...snad se to ale podaří jeho spolupracovníkům a vzdají tak hold jednomu z největších španělských/katalánských režisérů.

FILMOGRAFIE:
(oranžově zvýrazněné názvy vás dovedou k celému filmu - popřípadě k traileru)