29. 4. 2013

Ateneu Maig 37

Dnes jen malá vzpomínka na Ateneu Maig 37. Jeden z mnoha barcelonských squatů, avšak zároveň jeden z mála, který si našel cestu ke svým sousedům. Dlouhá léta opuštěný dům  s číslem 238 (Ronda General Mitre) na náměstí Plaça Lesseps se stal od dubna 2008 domovem všeho alternativního. Na rozdíl od většiny squatů, které okolním obyvatelům nepřináší nic dobrého, si Ateneu Maig 37 dokázal získat obyvatele náměstí a přilehlých ulic na svou stranu pořádáním všemožných kulturních akcí. Ani to však nepomohlo. 16. prosince 2009 squat vyklidila katalánská policie a dům se začal bourat. Další část historie náměstí Plaça Lesseps nenávratně zmizelo, a to i přes protesty místních obyvatel. Obrázky, které vidíte, jsou dnes již historií...

27. 4. 2013

Passatge de les Manufactures

Jednu z největších chloub barcelonského modernismu, Palau de la Música Catalana, najdete, když po chvilce tápání odbočíte z Via Laietana do uzounké uličky Sant Pere Més Alt. Krásná modernistická budova krčící se uprostřed již ne tak vzhledné zástavy bude jistě jednou tématem i na tomto blogu. Dnes se však vydáme poněkud dále výše zmiňovanou uličkou, až do čísla 31-33, více do hloubi temné čtvrti Sant Pere. Vítejte v Passatge de les Manufactures!

Pasáž spojující ulice Sant Pere Més Alt a Trafalgar je fascinujícím místem, které však lze skutečně velice snadno přejít. Byla by to ovšem velká škoda. Jen málokde totiž dnes dostanete příležitost proniknout do dávno zapomenutých barcelonských časů. Právě v Passatge de les Manufactures čas jako by se zcela zastavil. Ulička tu existuje už od roku 1878 a až tolik se to tu od té doby určitě nezměnilo. Dříve poměrně frekventovaná spojnice Eixamplu a centra města je však dnes místem tichým a zcela zašitým. Z množství obchůdků a kiosků a barů jich do dnešních dní přežilo jen pár. Zato si ale zachovávají jednu z nejosobitějších atmosfér v Barceloně.

Ihned po vstupu do temné pasáže z ulice Sant Pere Més Alt se po pravé straně zjeví schodiště vedoucí k bytům. Přítomnost lidí (možná však taky už jen duchů) potvrzují poměrně nové a funkční schránky na dopisy, které se nacházejí ještě pod schody. Nad schránkami pak klasická barcelonská mramorová deska naznačuje, že se skutečně nacházíte na jedné ze skutečných barcelonských ulic. Hned naproti častěji zavřený než otevřený Bar Pasajes. Celá pasáž se pak vlastně skládá jen z jedné dlouhé chodby, která je zakončena dalšími schody, jež tentokráte stoupají do ulice Trafalgar, kde se snad stále ještě nachází kiosek Loterías del Estado. V současnosti jde spíš o jakousi uličku duchů a jediné bary zde fungující vypadají na to, že každý další den, kdy jsou otevřené, je jen jakýsi bonus. 

Pokud máte naplánovaný výlet do katalánské metropole, rozhodně spěchejte poznat i tuto zapadlou pasáž. Kdoví, jestli tento unikátní bar bude ještě stále přežívat. Pokud ano, neváhejte a vychutnejte si vyhlášené místní tapas v nostalgicky ponuré atmosféře staleté pasáže. Dokonalé pro spisovatele - rozhodně jedno z nejinspirativnějších míst ve čtvrti Sant Pere.
  • Spoustu zajímavých fotek Passatge de les Manufactures naleznete zde...
  • A pro zvědavější dokonce i unikátní videoprocházka...
  • Passatge de les Manufactures hraje také ve filmu Los Pelayos (2012)...

23. 4. 2013

Sant Jordi

Jedním z největších a nejzajímavějších katalánských svátků je SANT JORDI (svatý Jiří). Odehrává se každoročně 23. dubna a je velkolepou oslavou lásky a knih... Nejprve jen ve stručnosti připomeňme, kdo byl (údajně) sv. Jiří. I když podobně jako v případech mnoha jiných svatých neexistují hodnověrné historické dokumenty podporující tradované legendy, právě ony legendy již natolik zevšeobecnily, že je vlastně úplně jedno, do jaké míry se zakládají na pravdě. Podle legendy byl tedy sv. Jiří voják pocházející z dnes turecké Kappadokie nebo z izraelského města Lod. Narodil se údajně kolem roku 270 n. l. Nevíme toho o něm mnoho, každopádně zdá se, že byl vynikajícím vojákem, a proto to ve své vojenské kariéře dotáhl dosti vysoko - až na místo v osobní stráži císaře Diokleciána. To se mu také stalo osudným, jelikož byl příkladným křesťanem. Právě Dioklecián se do historie zapsal jako velký pronásledovatel a utlačovatel křesťanů. Pronásledovat křesťany měl na jeho příkaz právě i Jiří, ten to však odmítl, přiznal se ke své víře... a to znamenalo jeho konec.

Dioklecián se řádně naštval a podrobil Jiřího nechutnému mučení. Nakonec ho nechal stětím popravit - dle tradice se tak stalo 23. dubna 303 - a jeho ostatky byly převezeny do Lodu, kde je dodnes k vidění hrobka sv. Jiří. Kromě tohoto "oficiálního" životopisu si však snad každý svatého Jiřího spojí se známou pověstí o drakovi. Jiří se tak stal jednou z nejzářivějších předloh pozdějších klasických příběhů a pohádek o udatném princi, drakovi a princezně v ohrožení. Dodnes je sv. Jiří nejčastěji zobrazován právě v boji s drakem, ať už na obrazech či v podobě sochařských děl. Kromě všeobecně křesťanského symbolu se také ve Španělsku a v Katalánsku stal velkým symbolem v boji proti islámu a tehdy na Pyrenejském poloostrově usídlených Maurů (Sant Jordi Matamoros). Svatý Jiří je jedním z nejpopulárnějších svatých - i proto je patronem celé řady zemí a měst (např. Anglie, Černá Hora, Gruzie, Bulharsko, Maďarsko, Litva, Bejrút, Freiburg, Moskva,...).

 

SANT JORDI V KATALÁNSKU
Sv. Jiří je též patronem Katalánska (spolu s Pannou Marií Montserratskou). Jeho popularita je na území dnešního Katalánska rozšířená již zhruba od 8. století, skutečný "boom" však zažila až ve středověku právě i díky výše zmiňovaným protiarabským tažením v Aragonském království. Již od té doby je také v Katalánsku Sant Jordi (23. duben) vnímán jako svátek zamilovaných. Navíc zde existuje zde moc pěkná tradice - zamilované páry se vzájemně obdarovávají: chlapec dá své dívce růži a dívka svému chlapci zase věnuje knihu. To je fér, ne? :-)) V dnešní době je to samozřejmě již naprosto zpopularizovaný svátek, takže růžemi a knihami se neobdarovávají jen zamilované páry, ale zcela běžně i kamarádi či kolegové v práci. 

Zajímavé je, že k tomuto zkompletování došlo až ve 20. letech 20. století - předtím byly zvykem jen ty růže. Roku 1926 se však jistý Vicent Clavel Andrés zasadil o to, aby se začal slavit den knihy, jenž by měl připomínat výročí narození nejslavnějšího španělského spisovatele Miguela Cervantese (a jehož účelem bylo ryze komerční rozhýbání stagnujícího knižního trhu). Od roku 1930 je pro tuto příležitost zvoleno datum 23. dubna* a v Katalánsku tak vzniká tradice, která se dnes proměnila v jedno z největších lákadel jarní Barcelony. Tato tradice později inspirovala organizaci UNESCO, aby 23. duben vyhlásila Světovým dnem knihy a autorských práv.

Pro Katalánsko je to významný kulturní den. Všechna katalánská města se doslova obléknou do národních barev, katalánské vlajky vlají na veřejných i soukromých budovách, na balkonech i v ulicích. Kromě toho jde však i o skutečně komerční záležitost. Sant Jordi je dnem, kdy ulice a knihkupectví zaplní stánky, v nichž spisovatelé podepisují davům fanoušků svá literární díla.  Pro knihkupce Sant Jordi představuje druhé Vánoce. Největším centrem oslav je tradičně barcelonská Rambla. Během dnešního dne se kromě knih prodá též enormní množství růží - podle statistik z posledních let se jich během tohoto jediného dne prodá okolo 7 milionů, což představuje více než 50 % všech růží, které se v Katalánsku prodají za celý rok (!). Velkým svátkem je tak Sant Jordi i pro země jako Ekvádor, Kolumbie a Holandsko, odkud se většina zmiňovaných květin dováží.

Pokud jste tedy již otrávení z Valentýnů, prvních májů a podobných záležitostí, zkuste katalánskou cestu - dámy, darujte svému milému nějakou pěknou knihu, a pánové, vy darujte svým slečnám pěknou rudou růži. FELIÇ SANT JORDI!


* Původně tedy byl zvolen 7. říjen, jenž byl tehdy považován za datum Cervantesova narození. Později bylo rozhodnuto o přesunu tradice na jaro, vybráno bylo opět datum spjaté s Cervantesem, konkrétně 23. duben, neboť jde o významný den pro španělskou i světovou literaturu. Tradičně se toto konkrétní datum (23. dubna 1616) považuje za den úmrtí tří velikánů literárního světa (Miguel de Cervantes, William Shakespeare a Inca Garcilaso de la Vega), i když ve skutečnosti přesně 23. dubna nezemřel ani jeden z nich: Cervantes zesnul 22. dubna 1616, Garcilaso někdy mezi 22. a 24. dubnem 1616 a Shakespeare podle dnes používaného kalendáře až 3. května 1616). Symboliku má datum i pro Katalánsko - jeden z největších místních spisovatelů, Josep Pla, zemřel 23. dubna 1981.

20. 4. 2013

Sova na Plaça Verdaguer

Na první pohled se v Barceloně snadno zamilujete do Gaudího staveb, čilého městského ruchu, milé atmosféry a příjemného klimatu. Když však máte to štěstí pobývat v Barceloně delší čas, město si zamilujete až do jeho nejmenších detailů nebo právě díky nim. A to je i případ "sovího billboardu" na spojnici ulic Diagonal a Passeig de Sant Joan, který připomíná slavnou reklamní minulost katalánské metropole...

El Búho/El Mussol de la Plaça Verdaguer
Jak píše Xavier Theros ve svém článku z roku 2011, Barcelona byla v 70. a 80. letech minulého století velmocí všemožných neonových nápisů. Město doslova zavalily různé poblikávající reklamy, až se barcelonští radní rozhodli, že situace je neúnosná. Neonová reklama byla v Barceloně postupně zakázána a veškeré památky na ni vymazány. Tedy úplně všechny ne. Díky tomu dnes i nadále existují dvě cesty, jak si zamilovat Barcelonu. Ta první - snad každého cestovatele zaujmou výše zmiňované kvality katalánské metropole... A na ty musí být dobře vidět, což kdysi při změti neonových cedulí a nápisů dost dobře nešlo. Když už však došlo k likvidování těchto reklamních panelů a podobných věciček, pár se jich zachovalo i pro budoucí generace. Několik z nich tvoří právě ony úchvatné maličkosti, do nichž se každý déle pobývající v Barceloně musí zamilovat. Jako příklad mohou posloužit například otáčející se hodiny na vrcholku budovy banky BBVA na Plaça Catalunya nebo gigantický teploměr kousek vedle v ulici Portal de l'Àngel, o němž si povíme v některém z příštích článků.

Mezi tyto barcelonské maličkosti patří i zmiňovaná sova shlížející na monument věnovaný katalánskému básníkovi Jacintu Verdaguerovi poblíž zastávky metra Verdaguer (L4) hluboko ve čtvrti Eixample. Tento velký reklamní panel se na střeše budovy s adresou Diagonal 372 nachází pravděpodobně již od 60. let, i když podle pamětníků je těžké určit přesné datum instalace. Jisté je, že noční pták s poblikávajícíma očima a patřící společnosti zabývající se tímto typem reklam (Rótulos Roura), se brzy stal poměrně oblíbeným společníkem Barceloňanů a pro obyvatele přilehlých ulic základním orientačním bodem.

Ke konci 90. let byl reklamní panel na již neexistující společnost vypnut a oči nejslavnější sovy v Eixamplu nadobro vyhasly. Neznamenalo to však konec panelu samotného - ten byl na místě ponechán pro svou historickou a, nebojme se říct, sentimentální hodnotu. V roce 2011 byl zrestaurován a v novém kabátku si i nadále trůní nad ulicemi Eixamplu. A i nadále funguje jako jedna z oněch maličkostí, díky kterým si zamilujete celé město...

Monument věnovaný J. Verdaguerovi a v pozadí Sova

9. 4. 2013

Teritoriální rozdělení Katalánska

V měsíci dubnu budeme věnovat určitou pozornost katalánským městům a provinciím. Ještě předtím ale musíme velice stručně nastínit základní teritoriální (či chcete-li administrativní) rozdělení Katalánska.

Během historie se sice rozdělení Katalánska měnilo, podobně jako se ostatně měnilo i území Katalánska samotného, dnes už ale pod tímto pojmem hledejme pouze tu část historického Katalánska, která je v současnosti jedním ze 17 španělských autonomních společenství. Tento region tedy dělíme do 4 provincií (Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida) a tyto pak ještě do 41 komarek (comarques).


PROVÍNCIA DE BARCELONA
Je samozřejmě tou největší katalánskou provincií, jelikož počítá s populací přesahující 5 500 000 obyvatel. V této provincii najdeme celkem 307 obcí. Hlavním "vládním" orgánem provincie je v tomto případě Diputació de Barcelona. Hlavním městem je Barcelona.
Komarky: Alt Penedès, Anoia, Bages, Baix Llobregat, Barcelonès, Berguedà, Garraf, Maresme, Osona, Vallès Occidental, Vallès Oriental.  

(pozn.: obce Espinelves, Vidrà, Viladrau a Gósol jsou sice geograficky součástí komarek Osona, respektive Berguedà, avšak administrativně spadají pod provincii Girona (Espinelves, Vidrà a Viladrau), respektive Lleida (Gósol)... naopak do barcelonské provincie patří obec Fogars de la Selva nacházející se v komarce Selva)

PROVÍNCIA DE GIRONA
Počítá s 221 obcemi, v nichž žije okolo 755 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Girona a hlavním městem je, jak jinak, Girona.
Komarky: Alt Empordà, Baix Empordà, Garrotxa, Gironès, Pla de l'Estany, Ripollès, Selva, Baixa Cerdanya (oriental).

PROVÍNCIA DE TARRAGONA
Sdružuje 181 obcí s počtem obyvatel okolo 805 000. Administrativu řídí Diputació de Tarragona a hlavním městem je... Tarragona.
Komarky: Alt Camp, Baix Camp, Baix Ebre, Baix Penedès, Conca de Barberà, Ribera d'Ebre, Montsià, Priorat, Tarragonès, Terra Alta.

PROVÍNCIA DE LLEIDA
229 obcí a v nich okolo 440 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Lleida sídlící ve stejnojmenném hlavním městě.
Komarky: Alta Ribagorça, Alt Urgell, Baixa Cerdanya (occidental), Garrigues, Noguera, Pallars Jussà, Pallars Sobirà, Pla d'Urgell, Segarra, Segrià, Solsonès, Urgell, Vall d'Aran.

7. 4. 2013

Bigas Luna

Smutný týden zažívá svět kinematografie na Pyrenejském poloostrově. Poté, co se ve středu musel rozloučit s baskickou herečkou Mariví Bilbao, musel vstřebat další ránu - nyní ho opustil i vynikající katalánský režisér Bigas Luna.

Bigas Luna (1946-2013) (Foto: www.reusdigital.cat)

Celým jménem Josep Joan Bigas i Luna se narodil roku 1946 v Barceloně a původně pracoval ve světě designu. Již od mládí ho také fascinovalo malování, avšak nakonec se rozhodl pro kariéru filmového režiséra. Za více jak 35 let ve filmové branži po sobě zanechal necelou dvacítku filmů, které jednoznačně tvoří zlatý fond katalánské i španělské kinematografie. V posledních letech už tvořil spíše sporadicky a život si vychutnával na své farmě v La Riera de Gaià poblíž Tarragony, kde pěstoval vlastní ekologické produkty a naplno se mohl oddávat malování. Před pár měsíci mu však lékaři diagnostikovali leukémii, které nakonec katalánský režisér tento týden podlehl. 

Takřka každý z jeho filmů zanechal v divákovi hluboké vjemy. Filmy prosycené erotikou, dokonale navozenou atmosférou i neotřelými filmařskými technikami - to je ve zkratce tvorba Bigase Luny. Do světa stříbrného plátna pronikl v druhé polovině 70. let se snímky jako Bilbao, Tatuaje nebo Caniche. Ještě předtím však natočil sérii krátkých erotických snímků uspořádaných v kolekci Historias impúdicas. V 80. letech přichází s velice zvláštním (a pravděpodobně dodnes lehce nedoceněným filmem) Angustia, který v divákovi zanechá slušnou úzkost, zvlášť pokud ho onen divák sleduje ve skutečném kině a ne doma.

Definitivní slávu si však Bigas Luna vysloužil až v letech devadesátých. Nejprve roku 1990 se silně sexuálně nabitým snímkem Las edades de Lulú a poté se svou "Iberskou trilogií" složenou z filmů: Jamón, jamón (1992), Huevos de oro (1993) a La teta y la luna (1994). Právě k těmto filmům se váže i další ohromný úspěch Luny coby režiséra. Právě on objevil ty nejzářivější hvězdy na španělské filmové scéně: Javiera Bardema, Penélope Cruz a Jordiho Mollà. Všechno to vlastně začalo již ve filmu Las edades de Lulú. I když Javier Bardem byl k hraní předurčen už jen tím, z jaké rodiny pochází, první příležitost na stříbrném plátně dostal právě v tomto polemickém filmu. Využil ji skvěle. K onomu samému snímku se váží i začátky Penélope Cruz. Ta se zúčastnila castingu, i když jí bylo pouhých 14 let. Katalánskému režisérovi se velice líbila, ale nakonec roli získala Francesca Neri (další hvězda objevená Bigasem Lunou). Ti, kteří film viděli, však chápou. Kdyby roli dostala mladičká Penélope, Bigas Luna by šel sedět. V takových scénách zkrátka 14leté děvče hrát nesmělo...

I přesto ale Bigas Luna dnes slavný oscarový pár Bardem - Penelopka svedl dohromady již v následujícím filmu Jamón, jamón. I když dějová linie není úplně tou nejsilnější stránkou filmu, přesto se Jamón, jamón stal naprostou filmovou klasikou právě kvůli premiéře třech výše zmiňovaných herců. Bardem následně exceloval i ve filmu Huevos de oro, a v malinké roli se mihl i v posledním dílu "Iberské trilogie" (pravděpodobně skutečně spíš proto, aby se mohlo říkat, že hrál ve všech třech filmech). V uplynulé dekádě si režisér spíše vychutnával život, a tak natočil pouze tři filmy: Son de mar (2001), Yo soy la Juani (2006, zde objevil další velký filmový talent - V. Echegui) a Di Di Hollywood (2010). V současnosti pracoval na snímku Segundo Origen, jehož premiéra byla na plánu letos či v roce 2014. Bigas Luna ho již nedotočí...snad se to ale podaří jeho spolupracovníkům a vzdají tak hold jednomu z největších španělských/katalánských režisérů.

FILMOGRAFIE: