29. 1. 2013

Sardana

Mezi mnoho tradic, které tvoří katalánskou národní identitu, nyní již neodmyslitelně patří i sardana - katalánský národní tanec. Symbolizuje bratrství, nezávislost a demokracii. Proto se ostatně tančí v kruhu, kde jsou si všichni bez výjimky rovni. I když jde, podobně jako i jinde v Evropě, o záležitost spojenou spíše se staršími generacemi, rozhodně nejde o žádný přežitek z dob minulých. Tradice sardany stále žije, ačkoliv je pravdou, že své největší popularity dosáhla v dobách dávno minulých.

Původ tohoto lidového tance je neznámý. První písemné zmínky o něm máme zhruba ze 14. století, nicméně podle některých teorií je sardana známá na katalánském pobřeží již tisíce let. Faktem je, že podobné tance v kruhu jsou typické nejen pro oblast Středozemního moře, ale můžeme je najít například i v Galicii či Portugalsku. Oproti teorii, že tanec na způsob sardany přinesli do Katalánska Řekové během kolonizace Iberského poloostrova, se pak staví jiná, založená i na lingvistických analýzách. Ta by příchod sardany situovala zhruba do 14. až 15. století ze Sardinie, jež tehdy patřila pod stejnou královskou korunu. Ať už ale původ tohoto tance jakýkoliv, plně za svůj ho Katalánci přijali až ve století devatenáctém.

Tehdy se sardana ustálila do podoby, v jaké ji známe dodnes, především díky hudebníkům jako Pep Ventura. V 19. století raketově nabrala na popularitě i v souvislosti s katalánským národním obrozením. I tanec v takových momentech sehrává důležitou roli při ustanovování národní identity. Důležitým symbolem katalánského odboje vůči Španělsku představovala sardana i během dvou diktatur ve 20. století. Zvláště pak během frankismu, kdy sice sardana byla režimem tolerována, avšak každá taková taneční akce se stala zároveň akcí protestní.

A jak tedy samotný tanec vypadá? Všichni tanečníci se postaví do kruhu a chytnou se za ruce. Následně se už jen řídí hudbou, jíž přizpůsobují své kroky. Taneční kruh je vždy otevřen pro nové příchozí, připojit se může každý, nezáleží na pohlaví, věku ani tanečních zkušenostech. Hudbu má na starosti uskupení zvané "cobla". To hraje především dva druhy melodií - pro krátké či dlouhé kroky. Tvoří ho 9 členů, kteří hrají na dechové nástroje (kontrabas, trombón, trubky...a také speciální katalánské nástroje tenora, tible, flabiol, tamborí a fiscorn). Ve spoustě katalánských měst se pravidelně (každý týden) konají tzv. "aplecs" (setkání tanečníků sardany). 
Více o aktuální formě sardany v dokumentu katalánské TV3...



28. 1. 2013

Patates braves BCN

Patatas bravas (něco na způsob opékaných brambor) patří k nejtypičtějším španělským tapas. Tyhle malé chuťovky se servírují v barech po celém Španělsku, ale jelikož se zde věnujeme především katalánským záležitostem, povíme si dnes něco málo o katalánských variantách tohoto pokrmu a především - zamíříme na ty nejlepší patates braves (cat) v Barceloně!

Tak jako všechny tapas i patatas bravas jsou vhodným drobným jídlem ke sklence vína či piva v baru. Nejčastěji se podávají s omáčkou salsa brava, avšak její složení záleží hodně na daném regionu. V Katalánsku se pak kromě salsa brava tyto brambory podávají i s typicky katalánským produktem - salsou allioli. Tato omáčka se vyrábí v hmoždíři smícháním rozdrceného česneku, olivového oleje, vaječných žloutků, trošky citronové šťávy a špetky soli. Dnes jde vlastně již o mezinárodně profláknutou záležitost, která má svůj původ někde na jihu Francie z dob, kdy tamní území bylo ještě historickou Okcitánií. Jinými slovy, opět jde o něco, co vzniklo už hodně dávno a co je dnes sporem o původ mezi mnoha národy (tak jako třeba crema catalana nebo ve středu Evropy řízky). Kromě toho ale v barcelonských barech frčí i salsa rosa.

Nás ale nejvíce zajímá, kde si tyto typické španělské tapas dát v Barceloně. Tak jako již téměř ve všem i s touto touhou nám dnes poradí internet. Již několik let se těší velké popularitě speciální blog zaměřený na patatas bravas v barcelonských barech: BravasBCN.com. Již pátým rokem se jeho tvůrci vydávají do barcelonských barů ochutnávat tamní patatas bravas. A na pětici nejlepších podniků se dnes podíváme trochu blíž. Opravdovým milovníkům tapas pak skvěle poslouží výše zmiňovaná stránka, kde jsou k nalezení recenze na více než 100 barcelonských barů a restaurací. (aktualizováno k 1. 10. 2013)

1. BAR TOMÀS (c/Major de Sarrià, 49, Sarrià, BCN)
Upřímně řečeno, zbylé čtyři podniky budou v tomto žebříčku už jen do počtu. Bar Tomàs de Sarrià je již roky tím nejvyhlášenějším podnikem co se patates braves týče. Všichni se shodují na tom, že tady je dělají zkrátka nejlépe z celé katalánské metropole. Přitom bar samotný není ničím jiným zvláštní. Na první pohled je jen jedním z mnoha obyčejných barů, kterých po celé Barceloně najdete stovky. Dokonce ani ta obsluha za moc nestojí. Ale místní patates braves jsou zkrátka jedinečné a neopakovatelné. A hlavně, už tak profláklé, že je zkrátka povinností se na ně zastavit (je to ostatně skoro už to jediné, co si zde lidé objednávají :-)). Do pár let se braves v baru Tomàs probojují i na stránky těch nejznámějších průvodců na světě (nebo tam už jsou?).

2. SEGONS MERCAT (c/Balboa, 16, Barceloneta, BCN) WEB
"Jen o trošku křupavější a byly by k nerozeznání od baru Tomàs," alespoň tak se o tom vyjadřuje tým BravasBCN.com. Na rozdíl od vítězů ze Sarrià vás zde obslouží v poněkud modernějším a pro mnohé i příjemnějším prostředí. Taky se to ale promítne na ceně, která je ve srovnání s Tomàsem o něco vyšší.

3. LA ESQUINICA (Passeig de Fabra i Puig, 296, Turó de la Peira, BCN)
Podobně jako v případě Tomàse i La Esquinica se nachází poněkud daleko od většiny turistických tras. O to autentičtější prostředí vás v takových podnicích čeká. Žádný šmejd pro turisty, ale poctivé tapas pro místní. Oproti největšímu barcelonskému šampionovi má La Esquinica i dvě nezanedbatelné výhody. Je snáze dostupná metrem a podle hostů je zde personál mnohem přívětivější. Cena tak na hraně, ale slušná, jinak by nebyli v Top 5...

4. BAR DEL PLA (c/Montcada, 2, Born, BCN) WEB
Už podle adresy je zřejmé, že tu nebude úplně nejlevněji, ale na druhou stranu to mohlo být i horší. Vzhledem k adrese je tu také často plno turistů, což je společně s načančaným lokálem přesně to, co často překáží dokonalosti. Kultovními místy se totiž stávají spíš zaplivané špeluňky na předměstí než vymydlené hi-tec supermodern restauranty v samotném centru. Proto až čtvrté místo. Ale abychom jen nekritizovali - kvalitnější prostředí znamená v tomto případě i kvalitnější suroviny. Určitě tedy na stůl nedostanete nějaké chcíplé či shnilé kusy brambor.

5. EL BAR (c/Calàbria, 118, Eixample, BCN) WEB
Bar testovaný poprvé až v září 2013 a hned se probojoval do Top 5. Tvůrci BravasBCN.com oceňují především originální výběr omáček a kvalitu brambor i prostředí. A cena rozhodně taky není špatná. 

25. 1. 2013

Els Límits: Jedna ulice, dva státy

Hranice mezi dvěma státy často přináší mnoho zajímavostí. Nejenže rozdělují národy, často mohou rozdělovat i jednotlivá města. A občas i budovy - třeba v jednom švýcarsko-francouzském hotýlku můžete spát s hlavou ve Francii a nohama ve Švýcarsku. Konkrétně hranice mezi Španělskem a Francií patří v Evropě určitě k těm nejzajímavějším a v několika těchto zajímavostech hraje roli i katalánské území. Jedním z těchto případů je vesnička Le Perthus - Els Límits...

Jak už bylo v jednom z předešlých článků zmíněno, hranice mezi Španělskem a Francií stanovil v roce 1659 tzv. Pyrenejský mír. Hranice se pak ještě posouvaly především v letech 1856 - 1868 pod vlivem bayonnských dohod, které se věnovaly především této katalánské hraniční oblasti. Historie tak zapříčinila spoustu podivností, které tuto hranici provázejí - mezi ty nejznámější příklady patří například městečko Llívia nebo ostrov Isla de los Faisanes, o který se oba státy spolu v kondominiu starají. Další změny ale přinesl i překotný vývoj v posledních desetiletích. Jeho důsledky pak můžeme pozorovat právě v místě Le Perthus - Els Límits. Původně tady hranici určoval malý potůček, jenž byl až po svůj východní břeh francouzský, zatímco vše od břehu na východ už bylo Španělsko. V druhé polovině 20. století se však tato lokalita proměnila v důležitý hraniční přechod (i když důležitým bylo toto místo i předtím, například pro uprchlíky před frankistickým režimem). Na východním (tedy španělském/katalánském) břehu se začalo stavět a potůček či spíše jeho věčně vyschlé koryto zmizelo.

Stala se z něj totiž ulice. A to rovnou mezinárodní. Obě strany se zaplnily budovami a jelikož se jednalo o frekventovaný hraniční přechod, poklidná vesnička se změnila v rušnou obchodní třídu. I když francouzská část (Le Perthus) má jen něco kolem 600 obyvatel a část katalánská (Els Límits) dokonce jen sto, místní hlavní třída tedy svědčí o něčem jiném. Zatímco ta východní strana ulice je přecpaná supermarkety, tabáky a jinými obchody, na západní (francouzské) straně naleznete zase mnoho barů, restaurací a bijoux obchůdků.

Ano, přesně v tom tkví ona zvláštnost hlavní třídy v Le Perthus - Els Límits. Ta ulice je totiž rozdělená mezi obě země! Ale nejen to, žádná čára uprostřed vozovky - důležité je postavení hraničních kamenů. Kvůli nim je tak situace trošku jiná. Pokud se touto ulicí budete chtít projít ve směru z jihu na sever, vězte, že celá vozovka a chodník po vaší levici bude Avenue de France, zatímco chodník a budovy napravo ponesou název Avinguda de Catalunya. Odtud ostatně ta oblíbená anekdota, která se k této ulici vztahuje. Jen tady je totiž možné zaparkovat ve Francii a z auta vystoupit ve Španělsku...

Hranice se tady dodržuje skutečně poctivě, přesně podle hraničních kamenů. Narazit tu tak můžete i na mezinárodní strom, který se rozhodl, že vyroste přímo na hraniční čáře. Jen je otázka, která země se o něj nakonec stará? Kromě půlkilometrového úseku hlavní třídy je zde pak rozdělena ještě jedna boční ulička. Musí to být strašně zvláštní bydlet zrovna na takovém místě. Z okna se dívat, jak to jde v sousedním státě. Cestu do školy, do práce, na autobus... vzít to přes Francii nebo zůstat ve Španělsku? Musí to být zajímavé se takhle každý den rozhodovat. V souvislosti s fungováním Schengenu však vlastně o nic nejde, žádná reálná hranice tu není. To ale platí i pro zločince a přestupkáře - jestli si myslíte, že na španělském chodníku budete před francouzskou policií v bezpečí, hezky rychle na to zapomeňte. Zrovna tady se vám totiž může stát, že po vás místo jedné policie půjdou hned dvě :-) Lépe než balancovat na hraně zákona je balancovat na hranici Francie a Španělska. Pokud se chcete o této zvláštní lokalitě dozvědět víc a pokud vás zajímají názorné obrázky, jak vlastně ta francouzsko-španělská realita vypadá, doporučuji tento španělsky psaný blog!

Avenue de France - Avinguda de Catalunya @ Google Maps

15. 1. 2013

Fructuós Gelabert

Slavný vrchol i hluboký pád - to vše zažil milovník pohybujících se obrázků, režisér, kameraman, producent a především zásadní průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert. Jaké byly životní osudy prvního filmového tvůrce na Pyrenejském poloostrově, dozvíte se v tomto článku.

FRUCTUÓS GELABERT (1874 - 1955)
Fructuós Gelabert i Badiella se narodil v tehdejším samostatném městečku Vila de Gràcia v lednu 1874. Záhy se však s rodinou přestěhoval do tehdy také ještě Barcelonou nepohlcené obce Sants. Práce v otcově dílně v něm vypěstovala určitou mechanickou zdatnost, už od mala se též nechal fascinovat obrázky v jakékoliv podobě. Okolo roku 1890 mu však zcela učaroval svět fotografie. Rychle se tak spřátelil s bratry Napoleonovými, kterým v té době patřil jeden z nejvýznamnějších fotoateliérů v Barceloně. Kromě fotografování samotného se Gelabert hodně zajímal i o mechanickou stránku věci, což mu později přišlo velice vhod při vynalézání vlastních kamer. Zcela zlomovým obdobím pro Gelaberta byly roky 1895 a 1896. Nejprve do Barcelony dorazil kinetoskop, vynález z dílny T. A. Edisona, který byl sice jakýmsi prvním filmovým projektorem, avšak zároveň jen předzvěstí kinematografu bratří Lumièrových. Ti do Barcelony zavítali ve zmiňovaném roce 1896. Idea pohybujících se obrázků Gelaberta ihned nadchla, a tak se rozhodl vydat ve stopách slavných francouzských filmařů. Zvláštní nadšení v něm vyvolat i pravděpodobně vůbec první dějový snímek ve filmové historii (též z dílny bratří Lumièrových) - Pokropený kropič.

Od té doby již věděl zcela neomylně, jaké bude jeho další směřování. Neměl to však lehké - v Katalánsku tehdy samozřejmě neexistovala žádná technika, s níž by Gelabert mohl cokoliv natáčet. Zde se však projevily jeho mechanické vlohy a společně s fotografem Santiagem Bioscou si vlastní kameru prostě vyrobil. Jen necelý rok poté, co se mladý nadšenec poprvé setkal se světem filmu, se stal i jeho plnohodnotnou součástí. Po natočení několika spíše dokumentárně laděných scén z denního života se v onom slavném roce 1897 odhodlal i k natočení prvního dějového snímku v katalánské (i španělské) historii - Baralla en un cafè (Hádka v kavárně, délka: 1 min; hrají: Antoni Fina, Josep Amigó, Joan Mañé, Antoni Masia). Tímto datem tedy začíná skutečná katalánská i španělská kinematografie. V onom hektickém období na konci 19. století zažívá katalánský filmař i první ze svých vrcholů - díky úspěchu výše zmiňovaného filmečku a následného velkolepého úspěchu dokumentu o návštěvě španělského královského páru v Barceloně roku 1898 (koupila ho od něj francouzská produkční společnost Pathé a distribuovala ho dále do světa - jako první film z Pyrenejského poloostrova) se Gelabert rozhodl plně vrhnout na filmařskou dráhu.

Vstup do nového století pro něj znamená i nové výzvy - stává se ředitelem jednoho barcelonského kina a v roce 1905 si připisuje obrovský mezinárodní úspěch s filmem Los guapos de la vaquería. Patnáctiminutová komedie pro něj mohla být vstupenkou do pomalu vznikajícího Hollywoodu, nicméně Gelabert se rozhodne zůstat v rodném Katalánsku a přenést na plátna řadu děl katalánské literatury. Filmařský průmysl v Barceloně podobně jako i jinde na světě rozkvétá až do začátku I. světové války (1914). Toto datum označuje i počátek Gelabertova hlubokého pádu. Filmům se v té době nedaří, a tak je nakonec Gelabert na konci války nucen vzdát se snu o tom, být nezávislým filmovým producentem. Kdysi nejslavnější katalánský filmař nyní musí vzít zavděk jakoukoliv pozicí u cizích filmových projektů, často jen s rolí kameramana. Poslední skutečně svůj film natáčí roku 1928 - La Puntaire je však solidním propadákem, jelikož má premiéru až na počátku 30. let, kdy už coby ještě němý film nemohl soupeřit s již zavedenými zvukovými snímky.

Od té doby se soustředí spíše na vynalézání a výrobu kamer a další filmařské techniky, ovšem do toho přijde španělská občanská válka, která pro něj znamená definitivní konec. Válku sice přežije schovaný u přátel v Castelldefels, nicméně po ní nemá příliš šancí vrátit se ke své filmařské či vynálezecké práci, jelikož Španělsko v poválečné době sužuje celková chudoba a úpadek a nenajde se žádný investor, který by Gelabertův výzkum zafinancoval. Snaha připomenout kdysi slavného režiséra byla v Barceloně na počátku 50. let 20. stol., kdy několik Gelabertových obdivovatelů dokázalo zajistit bývalému filmaři přeci jen trochu lepší penzi a několik vzpomínkových aktů. I přesto ale Fructuós Gelabert zemřel v roce 1955 zapomenutý. Po několika desítkách let však jeho dílo znovu spatřilo světlo světa zejména díky snaze katalánského historika kinematografie Miquela Portera.

Dnes tak máme to štěstí, že alespoň některé z Gelabertových snímků se nám do dnešní doby zachovaly, přeci jen je smutným pravidlem, že poměrně málo filmů z pionýrských časů kinematografie se dochová až do současnosti. Řada z nich je již nenávratně ztracena.



Závěrem ještě jednou zdůrazněme, že kromě skutečného prvenství mezi katalánskými a španělskými filmaři byl Fructuós Gelabert i velkým filmovým experimentátorem. Například film Choque de Trasatlánticos (1899) se stal prvním v těchto končinách, jenž obsahoval speciální efekty. Pro ztvárnění transatlantických parníků používal makety a zmenšené modely. Při jiných příležitostech zase experimentoval se zvukem - některé projekce například doprovázel živými dialogy herců schovaných za plátnem, takže daný snímek neměl daleko k těm zvukovým (a to v předstihu více než 20 let :-). Pokoušel se taktéž vytvořit něco na způsob dnešního CD - vytvořil desku, která by kromě zvuku přehrávala i filmové snímky. Katalánská kinematografie si ho též pamatuje jako skvělého dokumentaristu. Mezi jeho zásadní dokumentární počiny patří zejména El carnaval de las Ramblas (1902) či El puerto de Barcelona (1903). Významný byl i jeho přínos v ohledu ryze katalánských témat svých filmů. Gelabert se podílel na mnoha filmových adaptacích významných katalánských divadelních her, např. Terra Baixa (1907), La Dolores (1908) či Amor que mata (1909). Zajímavý pohled na prvního katalánského filmaře nabízí TV3: Fructuós Gelabert, el meu avi.


Více informací:


13. 1. 2013

Culés: Fanoušci FC Barcelona

  
Foto: wikipedia.org
Když se mluví o fanoušcích fotbalového klubu FC Barcelona, již celé generace se pro ně používá označení "culés". Jak a kde se ale toto poetické označení vzalo? Existuje několik teorií, my si připomeneme tu nejznámější a (snad) i nejpravdivější. Zde je jedna z dnes již lehce pozapomenutých kapitol historie barcelonského klubu...

Historie tohoto výrazu sahá do období 1909 - 1922, kdy Barça hrála na hřišti zvaném L'Escopidora, které se nacházelo na ulici carrer Industria (ale pozor, ne na současné ulici toho jména - jedná se o dnešní ulici carrer Paris ve čtvrti Eixample). Bylo to první fotbalové hřiště, které Barça vlastnila, a i když v mnoha ohledech znamenalo skutečnou fotbalovou revoluci (například bylo prvním uměle osvětleným v celém Španělsku), mělo jen malou tribunu, pro necelé dvě tisícovky diváků. Proto museli fanoušci posedávat na zdech, které hřiště lemovaly. 

V den zápasu se tak zdi hřiště v Eixamplu zaplnily do posledního místečka a kolemjdoucí z ulice viděli jen řadu čouhajících pozadí. A této části těla se v katalánštině řekne "cul" - odtud tedy označení "culers", a protože koncové "r" se v katalánštině příliš nevyslovuje, byl už jen krůček k mezinárodně známému označení culés.

I když se Barça následně několikrát stěhovala a měnila stadion, pojmenování culés fanouškům barcelonského týmu zůstalo. Je to už zhruba sto let a zdá se, že tomu tak bude již napořád.

7. 1. 2013

Llibreria Catalònia (1924 - 2013)

Llibreria Catalònia nebylo jen krásné a mytické knihkupectví jen pár kroků od náměstí Plaça Catalunya. Šlo v podstatě o důležitou kulturní instituci, na niž mají Barceloňané (a nejen oni) jen ty nejlepší vzpomínky. To je však také to jediné, co po onom knihkupectví brzy zůstane...

Antoni López Llausàs, Manuel Borràs de Quadras a Josep Maria Cruzet. Ti tři pánové založili roku 1924 toto malebné knihkupectví, které původně obývalo prostory v čísle 17 na Plaça Catalunya (místo, kde dnes stojí Banco de España). Tehdy šlo o velice důležitou kulturní instituci, kterou navštěvovali všichni tehdejší intelektuálové a díky níž se zrodila spousta skvělých spisovatelů. Kupříkladu jeden z nejslavnějších katalánských autorů, Josep Pla, byl ve svých začátcích podporován právě vlastníkem knihkupectvím, Antonim Lópezem. Zvláštností je kupříkladu i samotný fakt, že až s příchodem Llibreria Catalònia si Barceloňané mohli knihy prohlížet položené na dlouhých pultech a dokonce jimi volně listovat. V roce 1931 se prodejna přestěhovala do čísla 3 na ulici Ronda de Sant Pere, kde přetrvávala až do dnešních dní.

Llibreria Catalònia se také několikrát musela vypořádat s nepřízní osudu. V letech 1940 - 1976 Barceloňané nekupovali knihy v Catalònii, nýbrž v Casa del Libro. S příchodem frankistického režimu totiž muselo vše katalánské pryč, původní název tedy nepřipadal v úvahu a musel se změnit. Jen co knihkupectví přežilo krušné časy diktatury a znovu se hrdě přihlásilo ke svému původnímu jménu, přišla další pohroma. Roku 1979 došlo k velkému požáru, jenž knihkupectví zcela zničil. Než se povedlo vše zrekonstruovat, uběhly dlouhé tři roky, které Llibreria Catalònia prožila v provizorním stanu na třídě Passeig de Gràcia. Poté ještě přežila velkou rekonstrukci z roku 2003 a realitní čachry o pár let později. I přes to všechno tam stále byla...

Neustála až tu poslední krizi - ekonomickou. V dnešním prohlášení majitele a vedoucího knihkupectví, Miquela Colomera, už nalezneme jen hořké konstatování o konci. Knihy v době ekonomické krize zkrátka nejsou nejlukrativnějším odvětvím, i když to tak někdy nevypadá. Ode dneška tak obchod poskytuje jen omezené služby a v průběhu února by měl zavřít úplně a definitivně. A pak? Pak na tom samém místě prý bude nový McDonalds. A městský život bude plynout dál. 


Já osobně budu na Llibreria Catalònia vzpomínat vždy s láskou. Těch pár knih, které jsem tam během let pořídil, mi bude neustále připomínat ty tisíce jiných, které jsem si tehdy koupit nemohl a přitom jsem tolik chtěl... Všechny ty ochotné prodavače, kteří naběhali celé kilometry jen pro to, aby našli tu vaši maličkou divadelní hru zastrčenou a zaprášenou kdesi mezi kuchařkami. Všechny podobně ochotné automatické čtečky čárových kódů. Všechny ty knihy v druhém patře, speciálně pak tu úžasnou příručku češtiny, a také tu skvělou oázu klidu na tom samém místě. Ty milé záložky, které vás vítaly v každé zakoupené knize... Všechno dobré asi jednou končí. Snad právě někde něco ještě lepšího začíná...

www.llibreriacatalonia.cat
www.llibreriacatalonia.cat
www.llibreriacatalonia.cat
www.llibreriacatalonia.cat
La Vanguardia: Cierra la mítica librería Catalònia
El País: Cierra la librería Catalònia tras 88 años
Barcelona Televisió: Tanca la històrica Llibreria Catalònia

6. 1. 2013

Teresa Pla Meseguer: La Pastora

O tom, kdo to byli maquis, jste se mohli dočíst v minulém článku. Jedním/jednou z těch nejznámější byl/a Teresa Pla Meseguer (1917 - 2004). Na rozdíl od většiny ostatních katalánských partyzánů nebyla zcela profesionálním buřičem a sabotérem. Co ji mezi ně přivedlo?

Jednoduše řečeno její sexualita. Teresa Pla Meseguer se narodila v poklidné osadě Vallibona do pastýřské rodiny, avšak již od narození bylo jasné, že její život nebude jednoduchý. Genetika způsobila, že Teresa se narodila s určitou deformací (podle historiků šlo o mužský pseudohermafroditismus). Rodiče ji do úředních listin zanesli jako dívku, pravděpodobně aby ji ušetřili nutnosti jít na vojnu, nicméně během puberty se již nikterak nedal potlačit rozvoj její mužské stránky - začali jí růst vousy na tváři, postava získávala stále mužnější tvar a hlas zhrubl. V té době se jí začalo říkat Teresot.

   
Teresa Pla Meseguer 
Jednoho dne narazila na skupinu španělských policistů, kteří ji dokonale ponížili, když ji donutili se svléknout, aby bylo konečně jasné, zda-li jde o muže či o ženu. To bylo pro její život rozhodující. Hned druhý den se vydala do lesů, aby se přidala k místním skupinkám maquis, tentokrát už jako muž. Začala si říkat Florencio Pla Meseguer, oblékala se a vystupovala jako muž. A plně se zapojila do sabotérské činnosti místních maquis. Když se tato odbojová buňka rozpadla, vydala se hledat štěstí do Andorry, kde se živila pašováním všeho možného. Roku 1960 však byla andorrskou policií zadržena a vydána do Španělska. Tam byla odsouzena k trestu smrti za celkem 29 mrtvých, které po sobě během svých odbojářských let v lesích zanechala. Nutno ale dodat, že se jí přičítaly oběti celé skupiny - ve skutečnosti určitě tolik osob na svědomí neměla, pokud vůbec nějaké. Trest smrti byl posléze změněn na doživotí a roku 1977, už po Frankově smrti, byla amnestována.

Jelikož neměla kam jít, jeden z bachařů, kteří ji ve vězení hlídali, jí nabídl práci a možnost bydlet v domečku v jedné malé vesnici poblíž Valencie. V těchto místech také dožila již opět jako Florencio Pla Meseguer. Zemřel(a) v roce 2004.  Na rozdíl od Ramona Capdevily zatím její život neinspiroval žádný film, nicméně roku 2011 vydala španělská spisovatelka Alicia Giménez Bartlett román nazvaný Donde nadie te encuentre. Tento román se inspiruje právě životem Teresy-Florencia a dokonce mu byla ten samý rok (2011) udělena prestižní literární cena Premio Nadal.

5. 1. 2013

Ramon Vila Capdevila: Caracremada

Po konci španělské občanské války (1936-1939) muselo utéct do zahraničí velké množství lidí, kteří v té válce bojovali proti vítězným frankistickým oddílům. Ne všichni se však spokojili s "poklidným" životem v emigraci. Někteří pocítili nutkání pokračovat v boji proti frankistickému režimu pomocí partyzánských metod. Tito partyzáni podnikali nejrůznější záškodnické akce, sabotáže a podobně. Většina z nich žila ve Francii, poblíž hranic se Španělskem, a podnikala občasné záškodnické výpravy do frankistického Španělska.

Říkalo se jim "maquis" (česky: makisté, výraz původně užívaný pro korsické partyzány, posléze také označující příslušníky francouzského hnutí odporu ve II. světové válce, v Katalánsku pak označující právě tyto odpůrce frankistického režimu). Tito maquis operovali na území Španělska především ke konci 40. let a prosluli svou schopností dokonale přežívat a schovávat se v nepřátelském terénu (své vlastní země). Také mnoho Katalánců patřilo mezi tyto partyzány. K těm nejznámějším se řadí: Francesc Sabaté Llopart (1915-1960), Josep Lluís i Facerias (1920-1957), Marcel·lí Massana i Balcells (1918-1981) a Teresa Pla Meseguer (1917-2004). Ti všichni působili především coby členové organizovaných odbojářských skupin. Možná největším symbolem maquis se stal ten, který to vydržel nejdéle. A sám.

RAMON VILA CAPDEVILA (1908-1963)
Ramon Capdevila "Caracremada"
Byl v podstatě dokonalou romantickou postavou. Po celý život provázen traumatickými zážitky z dětství. Brzy mu zemřela matka, údajně po zásahu bleskem. Také se říká, že ten samý blesk zasáhl i malého Ramona a způsobil mu popáleniny na obličeji a na ruce. Proto také ta přezdívka: Caracremada ("spálený obličej"). Jiné zdroje zas tvrdí, že ke svým popáleninám přišel při požáru rodného domu, v němž uhořela Ramonova sestra.

Již od dětství také musel těžce pracovat v různých textilkách. Tady se také poprvé projevilo jeho rebelství. Zúčastnil se několika dělnických bouří a připravil pár sabotáží, kvůli čemuž si také odkroutil vždy několik měsíců ve vězení. Podílel se také na tramvajové stávce 1932 v Barceloně. Stal se zdatným anarchosyndikalistou. Když se roku 1936 rozpoutala občanská válka, bylo jasné, na čí straně bude bojovat.  Proti frankistickým oddílům bojoval v bitvě o Teruel, v Madridu i na aragonské frontě. Po konci války emigroval do Francie, kde byl nejprve poslán do koncentračního tábora Camp d'Argelers, odkud však záhy utekl. Roku 1943 zadržen nacisty, po útěku se přidal na stranu francouzských odbojářů a za své hrdinství a zásluhy v boji proti fašistům mu dokonce udělili Řád čestné legie (nejvyšší francouzské státní vyznamenání). Capdevila ho však odmítl.


Poté se vrátil do Katalánska, kde v rámci CNT (Národní konfederace práce - španělské anarchosyndikalistické revoluční odborové hnutí) působil jako sabotér či vůdce guerrillových jednotek. S jedním takovým oddílem dokonce připravoval i atentát na Franka, avšak na ten nakonec nedošlo. Na začátku 50. let se však CNT z boje stáhla. Ramon "Caracremada" Capdevila zůstal sám. 
Právě tehdy se započala poslední etapa jeho života. Potuloval se po katalánském vnitrozemí, šikovně se skrýval v hlubokých lesích před všude přítomnými policisty a malou pilkou sabotoval převážně stožáry vysokého napětí. Zkrátka poslední katalánský bandolero, psanec utíkající před spravedlností. Z dnešního pohledu však spíše hrdina, neúnavný bojovník proti fašistickému režimu. Takto tento poslední katalánský maquis žil v utajení až do 7. srpna 1963. Tehdy se nacházel mezi vesnicemi Castellnou de Bages a Balsareny (necelých 80 km od Barcelony). Tu noc ho však opustilo štěstí a při jednom z policejních zátahů byl zasažen smrtící kulkou. Tak nečekaně skončil život posledního katalánského partyzána...


Roku 2010 natočil režisér Lluís Galter zajímavý, i když z čistě filmového pohledu trochu nudný, film, který mapuje právě toto poslední období života Ramona Capdevily. Dlouhé záběry ukazují divokou katalánskou přírodu a osamělé putování posledního katalánského partyzána. Romantická vize příběhu o velké statečnosti ale také o smutném konci.


1. 1. 2013

Catalunya 2013

Vstupujeme do roku 2013, jako každý rok plni očekávání. Stejně tak Katalánsko. Rok 2013 přivítá již s novou vládou, vzniklou po dohodě stran CiU a ERC. Nebude však příliš nová, oproti té minulé došlo jen ke čtyřem výrazným změnám. Vlády jako takové se nebude účasnit ERC, nicméně dá se čekat, že právě tato strana bude jakýmsi zákulisním hybatelem událostí. 

Vstup do roku 2013 je také poznamenán dalším útokem na katalánštinu, tentokrát ze strany španělského ministra školství Werta. Jeho školská reforma počítá i s výrazným omezením katalánštiny na katalánských školách. Bez nadsázky takřka návrat do posledních let frankismu. Vztahy se Španělskem se tak rozhodně nezlepší. V roce 2013 bude záležet na dalších dopadech krize, které teprve ukážou, jak moc reálná je otázka katalánské samostatnosti. Sluší se připomenout, že pakt CiU a ERC prohlašuje 2013 za rok plný horečných příprav na to, aby rok následující, 2014, byl tím, v němž obyvatelé Katalánska budou moci rozhodnout (nejlépe v referendu), jakým směrem by se měla katalánská společnost dále ubírat, jestli k nezávislosti či nikoliv.


Rok 2013 bude také plný zajímavých článků na tomto blogu! Připravujeme mnoho nových témat, budeme se také více věnovat těm "top" katalánským záležitostem - je pravda, že je trošku nefér rozepisovat se tu o zakladatelích Moulin Rouge či katalánského esperanta a nezmínit se zatím o osobnostech či místech, které Katalánsko proslavily (Miró, Dalí, Gaudí, Sagrada Familia, Montserrat,...). I na tyto známé záležitosti se dostane, přednost však přeci jen vždy budou mít i ty méně známé věci, právě proto, že jsou v Česku méně známé nebo zcela neznámé. A také připravujeme velký seriál věnovaný barcelonským distriktům. Na konci každého měsíce vyjde článek zaměřený na jeden z deseti barcelonských distriktů. Najdete v něm plno fakt, historek a především nepřeberné množství tipů na místa a události, které rozhodně stojí za to navštívit a prožít. Úvodní díl tedy očekávejte již 31. ledna 2013!


Do té doby: BON NADAL I FELIÇ ANY NOU - KRÁSNÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!