31. 12. 2013

Home dels nassos

Katalánské Vánoce jsou již docela známé svými podivnými rituály, nicméně i konec roku je v katalánském pojetí pln prapodivných tradic. Jednou z těch nejzvláštnějších je Home dels Nassos (česky: Nosatý muž), tradice, která dodnes přežívá v Katalánsku i v některých dalších částech Pyrenejského poloostrova (La Rioja, Aragón,...).

Home dels Nassos je postavičkou z katalánských mýtů a legend. Má prý tolik nosů, kolik dní je v roce, avšak je možné jej zahlédnout, kterak se prochází po ulicích, pouze v jeden jediný den - 31. prosince. Alespoň takto se legenda vypráví malým dětem, aby na konci roku zpola vyděšeně hledaly chlapíka s 365 nosy. Home dels Nassos je však charakteristický ještě jednou "magickou" vlastností -  totiž, že má vždy jen tolik nosů, kolik dní chybí do konce roku! Na Silvestra mu tak zbývá jeden jediný... :-)

Především v Katalánsku (ale třeba i na Mallorce) se dodnes tato tradice udržuje a je samozřejmě spjatá s celou řadou různých kulturních událostí, ať už průvodů rozhazujících karamelky nebo čím dál populárnějších silvestrovských běhů s přítomností onoho Nosatého muže.  Protože by této mytologické postavě bylo samotné zcela jistě smutno, legendy stvořily i dnes mnohem méně známou ženskou verzi této tradice - Dona de les Orelles (česky: Ušatá žena). Princip je stejný. Tato žena má tolik uší, kolik dní zrovna chybí do konce roku. Je tedy celkem logické, že má ve zvyku nechat se zahlédnout jediný den v roce - 30. prosince. Tehdy do přelomu roku zbývají dva dny. Dona de les Orelles má ten den už jen dvě uši. Jak jinak....




27. 12. 2013

Katalánské jaderné elektrárny

Při malém exkurzu do španělské energetické politiky zjistíme, že jaderná energie tu například ve srovnání se sousední Francií až tak oblíbená není. Od roku 1984 dokonce platí moratorium na výstavbu dalších elektráren či reaktorů, takže celá řada projektů ani nezačala a několik jich bylo opuštěno. Zatím španělská vláda energetické potřeby země řeší prodlužováním životnosti stávajících elektráren, avšak je otázkou, co nastane ve výhledu 10-20 let, kdy elektrárnám vyprší licence, zatímco nové se nestaví... Aktuálně ve Španělsku funguje 8 jaderných reaktorů v 6 elektrárnách. Celá třetina z nich se nalézá v Katalánsku. 

ASCÓ
Dva fungující reaktory má jaderná elektrárna v Ascó. Tato vesnička se zhruba 1 600 obyvateli se nachází v nepříliš obydlené části Katalánska, asi 60 km na západ od Tarragony a 40 km severně od Tortosy. Sama vesnička ve skutečnosti zabírá menší plochu než elektrárna. Obě se nacházejí na břehu řeky Ebre. Místní jaderná elektrárna se začala stavět v roce 1971, první reaktor se dostal do provozu v prosinci 1984 a druhý byl spuštěn v březnu 1986. Oba patří mezi tzv. "tlakovodní reaktory" (PWR) a byli postaveny americkým koncernem Westinghouse. O jejich provoz se starají španělské energetické společnosti Endesa a Iberdrola. Oba reaktory fungují vesměs spolehlivě a k jediné vážnější nehodě tu došlo v roce 2008 - na Mezinárodní stupnici jaderných událostí (INES) však byla označena jen stupněm 2, takže k žádné okolní kontaminaci nedošlo. Celé to skončilo několika vyhazovy a tučnou pokutou. Jaderná elektrárna Ascó by měla fungovat minimálně do roku 2025.

VANDELLÓS
Ačkoliv se nachází v katastru obce Vandellós, ta je od samotných reaktorů dosti vzdálená. Mnohem blíž se nachází přímořské město L'Hospitalet de l'Infant. Jaderná elektrárna Vandellós se nachází na mořském pobřeží a je rozdělena do dvou bloků, z nichž dnes funguje jen jeden. Reaktor Vandellós I vyráběl energii od roku 1972, ovšem v roce 1989 došlo k nehodě se stupněm 3 na stupnici INES a zjistilo se, že náprava mechanismů reaktoru do takového stavu, aby byla zaručena jeho bezpečnost, by přišla velice draho. A tak byl reaktor nadobro odstaven. V činnosti však pokračuje Vandellós II., jenž začal fungovat v roce 1988 a na rozdíl od Vandellós I jde již o reaktor moderního typu (PWR) stejně jako v případě Ascó zkonstruován Westinghousem. Je taktéž majetkem společností Endesa a Iberdrola a za dobu svého fungování zažil jen několik drobných nehod. Má fungovat alespoň do roku 2027.

Pokud bychom se zaměřili nejen na Katalánsko ale i na zbytek Països Catalans, ještě jedna španělská atomová elektrárna by se dostala do našeho seznamu. Nachází se ve vnitrozemí Valencijského autonomního společenství, asi 70 km jihozápadně od Valencie. Jde o jadernou elektrárnu v Cofrentes. Ta je v provozu od roku 1984 a patří energetické společnosti Iberdrola. Její reaktor by má licenci minimálně do roku 2021.

26. 12. 2013

Josep Comas i Solà

Josep Comas i Solà (1868-1937) byl jedním z nejdůležitějších katalánských vědců. Skvělý matematik a astronom, zakladatel moderní astronomie v Katalánsku. Již od dětských let ho provázela neobyčejná zvídavost a inteligence. Ve věku pouhých 15 let byl schopen důkladně zkoumat meteority - jeden takový spadl poblíž Tarragony a Comas ho řádně zdokumentoval a napsal o něm článek do jednoho odborného francouzského časopisu. Zkrátka předurčen k vědecké dráze...

Především však k jedné konkrétní dráze. Naprosto mu učaroval vesmír. Kromě výše popsané epizody s meteoritem ho zajímalo vše spojené s tím nekonečným a tehdy prakticky neprobádaným světem tam nahoře. Po studiu fyziky a matematiky na Universitat de Barcelona se rozhodl naplno vrhnout do světa teleskopů, hvězdáren a nekonečného pozorování hvězdné oblohy. A objevil věru zajímavé věci, například kanály na Marsu (díky svým pozorováním sestavil dokonce jednoduchou mapu planety), dále pozoroval Jupiter a Saturn a stal se prvním, kdo vytušil existenci atmosféry na Titanu (měsíc Saturnu) dávno předtím, než byla tato skutečnost v roce 1944 prokázána. 

Josep Comas i Solà ve Fabrově observatoři (Foto: www.lavanguardia.com)
Největší Comasovou specialitou byly asteroidy a komety. Komety objevil dvě. První roku 1925 (C/1925 F) - nezávisle na Comasovi ji zpozoroval i jeden ruský astronom - a druhou o rok později (32P/Comas Solà), přesněji 5. listopadu 1926. Kometa nesoucí výhradně jeho jméno má zvláštní hyperbolickou dráhu s oběžnou dobou 8,8 let. V rozmezí let 1915-1929 taktéž většinou ve Fabrově observatoři na vrcholku Tibidaba objevil 11 asteroidů: (804) Hispania, (925) Alphonsina, (945) Barcelona, (986) Amelia, (1102) Pepita, (1117) Reginita, (1136) Mercedes, (1188) Gothlandia, (1626) Sadeya, (1655) Comas Solà a (1708) Polit. Kromě toho znovuobjevil některé již předtím známé asteroidy, po nichž však do té doby nebylo ani stopy.

Kromě těchto zásluh ve světě vědy byl Comas i Solà velice důležitou osobností z hlediska popularizace vědy a přibližování vědeckých objevů běžným lidem. Založil Fabrovu observatoř (1904) a až do své smrti v roce 1937 byl jejím ředitelem. Zároveň psal stovky odborných i popularizačních článků do všech možných periodik. Známá je jeho spolupráce s deníkem La Vanguardia, do něhož přispíval pravidelným sloupkem o astronomii. Celkem pro zmiňovaný deník napsal přes 600 článků, takže katalánská veřejnost byla bohatě informována o úspěších svých astronomů. Kromě toho se Comas rád vrhal i do "přední linie". Legendárními se staly jím komentované prohlídky Fabrovy observatoře, které pořádal pro širokou veřejnost. Možná právě teprve díky nim se spousta Katalánců začala pořádně zajímat o fascinující svět dalekých planetek a hvězd.

Comas projevoval zájem i o další záležitosti více či méně spjaté s astronomií. Během své vědecké dráhy se hodně věnoval seismologii, byl však také nadšencem do létání - financoval kupříkladu vůbec první let, který se kdy uskutečnil na katalánském území (11. února 1910, Can Tunis, letec Julien Mamet). Známým se také stal díky hojnému používání fotografií a filmového záznamu během svých pozorování hvězd. Byl jedním z propagátorů nutnosti propojení filmové techniky s pozorováním vesmíru. Jelikož patřil mezi důležité astronomy 20. století, je po něm, stejně jako po řadě jeho kolegů, pojmenován i jeden kráter na Marsu. Na planetě, kterou tak rád pozoroval v začátcích své kariéry.

Co se týká jeho odkazu městu Barcelona, je potřeba připomenout Comasovo bydliště. Patřil mu totiž jistý dům ve čtvrti El Farró, jenž nese pojmenování Vil·la Urània. Tento dům byl postaven v roce 1868 a Comas si z něj postupem času udělal observatoř. Asi ho bavilo nosit si práci domů. Část ze svých objevů prý učinil právě v této domácí observatoři, jedním z nich byla i planetka Barcelona, takže Vil·la Urània má pro katalánskou metropoli určitě zajímavý symbolický význam. Po své smrti odkázal tuto rezidenci městu. To ho získalo roku 1956 po smrti Comasovy vdovy. Dům pak různými způsoby městu skutečně sloužil, například jako školka, nicméně v roce 2012 zcela seriózně hrozilo jeho zbourání. Proti tomu se ale postavila většina obyvatel El Farró. Nakonec se demolici podařilo zabránit a dům by měl být s významnými úpravami zachován a využíván k všeobecně prospěšným účelům jako občanské centrum pro lidi z okolí, tak zněl alespoň plán v roce 2013. Rekonstrukce objektu by měla být dokončena na počátku roku 2017.

23. 12. 2013

Pere Falqués i Urpí

Jedním z nejzajímavějších a svým způsobem nejrozporuplnějších představitelů katalánského modernisme byl barcelonský městský architekt Pere Falqués i Urpí (1850 - 1916). I když vám možná jeho jméno nepřijde nikterak povědomé, pokud jste již někdy zavítali do Barcelony, rozhodně jste se s jeho dílem setkali. Problém je v tom, že barcelonská architektura je stále ještě opředena řadou legend, které snad všechno, co se nachází v katalánské metropoli, přisuzují Gaudímu. Dnes tedy možná vyvrátíme jeden z nejčastějších omylů...

  
...z dílny Pere Falquése.
  
Pouliční lampy/lavičky...
Pere Falqués se narodil v Sant Andreu de Palomar, architekturu studoval v Barceloně, dokončil ji však až v Madridu. Kromě akademického titulu z roku 1873 ale na španělské hlavní město neměl nejkrásnější vzpomínky, protože tam onemocněl tyfem. 

Po návratu domů se mu v roce 1879 podařilo získat místo obecního architekta ve svém rodném městečku. Dostáváme se tak do období jeho prvních velkých stavebních zakázek, zároveň však poznamenaných dvěma tragédiemi. Ta větší se týká hned té první z nich... Jako obecní architekt se podílel na přestavbě a rozšíření kostela v Sant Andreu de Palomar. Práce, jež řídil, byly ukončeny v roce 1881, avšak o rok později se kupole, která byla přímo architektovým dílem, zřítila. Výsledkem bylo 7 mrtvých a 10 zraněných. Falqués v projektu okamžitě skončil, tragédie ale postupně vyšuměla. Čas jakoby vše smazal.

Druhou neštěstím poznamenanou stavbou byl vodojem postavený coby součást továrny Macosa v Poblenou. Z oné továrny se vlastně do dnešních dnů dochoval jen ten vodojem. Falqués ho vyprojektoval v roce 1881, o rok později už nová chlouba Poblenou stála. Jenomže opět se někde vloudila chybička. Vodojem se sice nezřítil, nicméně jeho umístění na mořský břeh se ukázalo býti dosti neprozřetelným, jelikož do pár let byla voda v nádrži tak slaná, že bylo zakázáno s ní i zalívat. Ambiciózní podnikatelský projekt skončil krachem. Xavier Camps, investor celého projektu, zbankrotoval. Ačkoliv se povídá, že svůj krach neunesl, a tak se rozhodl roku 1890 spáchat sebevraždu skokem ze zbytečné vodní nádrže, jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Jak přesně zemřel, se asi nikdy nedozvíme. Tak či onak, k roku 1890 nebyla Falquésova stavební bilance příliš pozitivní, jemně řečeno...*

Ale zpátky k tomu, proč díla Pere Falquése zná snad každý návštěvník Barcelony. V letech 1889 - 1914 pracoval Falqués na pozici obecního architekta města Barcelony. V této funkci se podílel na mnoha zajímavých projektech, kupříkladu na rekonstrukci operního domu Liceu či reorganizaci Parc de la Ciutadella. V roce 1906 se mu však podařilo skutečně proměnit tvář města a to z dnešního pohledu zdánlivě nepatrným způsobem. Falquésovou specialitou se totiž staly pouliční lampy. Ovšem ne jen tak ledajaké. Ty jeho byly kombinací lampy a lavičky v jednom. Geniálně praktické. Dodnes je naleznete na ulici Passeig de Gràcia... Co prosím? Že ty přece dělal Gaudí? Omyl... Neopakovatelné monumentální lampy z Passeig de Gràcia nejsou v žádném případě dílem nejslavnějšího katalánského architekta, nýbrž skvělým nápadem, za nímž stojí Pere Falqués i Urpí!

Nejen turisté ale i mnoho obyvatel Barcelony je dodnes přesvědčeno o tom, že tak originální dílo ani nemohlo vzniknout v jiné než Gaudího hlavě. Této domněnce napomáhá i skutečnost, že právě na Passeig de Gràcia se nacházejí dvě Gaudího mistrovská díla - Casa Batlló a Casa Milà - a v jejich bezprostřední blízkosti i ony lampy. Odtud už je pak jen krůček k vcelku logické dedukci, že i ono městské osvětlení (mimochodem pravděpodobně první elektrické v katalánské metropoli) bude dílem slavného architekta. Až na těchto lampách/lavičkách tedy budete příště odpočívat nebo jen procházet kolem nich, vzpomeňte na jejich pravého autora.** 

  
Casa Bonaventura Ferrer
Pohled z Passeig de Gràcia
(Foto: calaix.gencat.cat)
Casa Bonaventura Ferrer
Pohled z c/Riera de Sant Miquel
(Foto: calaix.gencat.cat)

Připomeňme, že Falqués ve své době s tak odvážným návrhem docela narazil. Konzervativní část Barcelony stále ještě nestačila rozdýchat roztodivné Gaudího domy, ale muset při nedělním korzování po nejexkluzivnějším barcelonském bulváru procházet kolem tak podivných lamp? To už bylo příliš. Rodák ze Sant Andreu de Palomar to za ně zkrátka pořádně schytal, párkrát mu dokonce i vyhrožovali, že ho na některou z lamp pověsí. Falqués ale vše ustál a za své mistrovské dílo se nikdy nestyděl. Asi věděl proč. Dnes již jeho pouliční osvětlení patří k symbolům modernistické Barcelony stejně neodmyslitelně jako díla mnohých slavnějších katalánských architektů. Mimochodem, Passeig de Gràcia není jediným místem, kde lze takové architektonické umění obdivovat, Falqués je též autorem podobně originálního pouličního osvětlení na třídách Avinguda de Gaudí a Passeig de Lluís Companys

Zatímco většina Falquésových kolegů se proslavila návrhy rodinných rezidencí předních katalánských podnikatelských rodin, náš architekt mnoho takových zakázek neměl. Za zmínku stojí asi jen jedna jediná, stojí však zato. Jde o dům Casa Bonaventura Ferrer (1906). Na této budově, kterou naleznete na adrese Passeig de Gràcia, 113, zvenku zaujme především masivní galerie v prvním patře. Krásnou prosklenou galerií přes několik pater se pak Casa Bonaventura Ferrer chlubí na své zadní straně viditelné z ulice carrer de la Riera de Sant Miquel. Jak se ve Falquésově domě bydlí, si můžete vyzkoušet i vy. Jen bude potřeba rozbít kvůli tomu hodně prasátek. Od poslední rekonstrukce v roce 2010 zde funguje velice luxusní hotel El Palauet, který nabízí možnost strávit noc v některém ze šesti suites. Ceny tu začínají na 400 € za noc, ovšem pokud si chcete užít ten nejluxusnější ze šesti apartmánů, připravte si ještě o tisíc eur víc. Ale tak proč si někdy neudělat nějakou tu radost...

Torre de las Aguas del Besòs, 2012 (Foto: Carles Ribas, El PAÍS)
* Více informací o této stavbě a o životě Pere Falquése i Urpího zde a zde
*Na stejné ulici najdete i řadu podobně vypadajících laviček bez svítilen, zato s květinovou výzdobou. Ty byly skutečně inspirovány původním Falquésovým dílem, barcelonské ulice však obohacují až od roku 1974.

21. 12. 2013

Les Tres Bessones

  
Les Tres Bessones
(Foto: www.tv3.cat)
Řada evropských zemí se pyšní nějakým animovaným seriálem pro děti z vlastní produkce. Bývalý Sovětský svaz vsázel kupříkladu na Jen počkej, zajíci!, z Finska přišli populární Mumínci, z britské produkce pochází Ovečka Shaun. A z Česka zase kultovní Krteček. I v Katalánsku však vznikl jeden celosvětově populární dětský seriál - Les Tres Bessones (Trojčátka).

Na rozdíl od všech výše jmenovaných zvířecích hrdinů jsou hlavními hrdinkami seriálu Trojčátka skutečně tři malé (animované) holčičky. Ty prožívají mnohá dobrodružství v nejrůznějších známých pohádkách či legendách. Dějová linie každého dílu by se dala popsat jednoduše...Teresa, Helena a Anna jsou tři sestřičky-trojčata, které se vzájemně liší jen barvou svého oblečení a mašličky ve vlasech (Anna - modrá, Helena - zelená, Teresa - růžová), často provádějící všemožné lumpárny. V seriálu ovšem vystupuje ještě Bruixa Avorrida, stará čarodějnice (možná připomínající něco jako jejich babičku), která je vždy za jejich lumpárny řádně potrestá. Aby holčičky dostaly lekci, kouzlem je vždy odešle buď do nějaké známé pohádky, pověsti nebo alespoň je nechá nachomýtnout se k nějaké důležité dějinné události. Sestřičky pak ve svých dobrodružstvích vždy někomu pomohou a poučí se. Zkrátka klasický seriál o morálních hodnotách, dobru a zlu, pro věkovou skupinu 5-10 let.

Teď ale to zajímavější. Tento katalánský animovaný seriál z produkce TV3 byl vytvořen na základě knižních příběhů, za nimiž stojí ilustrátorka Roser Capdevila a spisovatelka Mercè Company. Právě Roser Capdevila i Valls (Barcelona, *1939) je tím hlavním stvořitelem populárního seriálu. A to doslova. Inspirovala se totiž ve svém vlastním životě a ve svých vlastních trojčatech Anně, Heleně a Terese narozených 12. listopadu 1969. Na své těhotenství přitom s velkou láskou nevzpomíná, alespoň v rozhovoru pro deník El Periódico: "Bylo to děsivé těhotenství. Císařský řez a stejně mě ještě další měsíc po porodu dávali dohromady. Když jsem svá trojčata poprvé viděla, připadala mi ošklivá, ale pomyslela jsem si - stejně z nich vyrostou krásné slečny. Domů nám je pustili až zhruba po měsíci od narození, jednu po druhé, o Vánocích 1969 už jsme je měli doma všechny. Z našeho půdního bytečku v Sant Gervasi se rázem stala mateřská školka..."*.

I přes těžké začátky ale živá trojčátka přinášela Roser a jejímu muži, Joanu Batetovi, spoustu radosti. A onu ne zrovna příjemnou těhotenskou zkušenost nakonec katalánská ilustrátorka dokázala přetavit v největší profesní úspěch svého života. Od roku 1983 totiž začala vymýšlet příběhy, v nichž hlavní roli hrála právě její trojčata. Později přibyla i postava znuděné čarodějnice a její sovy - věčně nervózního ptáka, který potřebuje kafe, aby se udržel vzhůru. Veliká popularita těchto příběhů brzy přinesla i možnost realizace televizní verze příhod Les Tres Bessones.

Stalo se tak v roce 1995, kdy katalánská TV3 začala vysílat první díly. Do roku 2004 vzniklo celkem 104 epizod. V nich trojčátka prožila řadu dobrodružství v těch nejznámějších pohádkách a legendách. Setkala se například se Sněhurkou, Malou mořskou vílou, Červenou karkulkou, Pinocchiem, Vilémem Tellem, Donem Quijotem ale i s Dr. Jekyllem a Hydem, Sherlockem Holmesem, Gutenbergem, Vincentem van Goghem, Mozartem a řadou dalších postav. A stranou nezůstaly ani typicky katalánské postavičky či osobnosti (Patufet, Timbaler de Bruc, Gaudí). Seriál Les Tres Bessones si získal popularitu po celém světě. Byl přeložen do 35 jazyků a vysílán ve více než 150 zemích světa! Kdysi ho vysílala i Česká televize v rámci bloků dětských pořadů. Česká verze bohužel není zatím na internetu k nalezení, vezměme tak zavděk alespoň verzi španělské a aranéské (okcitánské), v nichž můžete shlédnout 48. díl seriálu Trojčátka, epizodu nazvanou Vlk a sedm kůzlátekA jako bonus v katalánštině speciální díl Les tres bessones i Gaudí.






*Velkou část inspirace a klidu na tvorbu od té doby hledala i v rodinném sídle v Andoře, kde již od zmiňovaného roku 1969 tráví většinu víkendů. Kromě řady zajímavých historek z andorrských údolí dává Roser často k dobru i pár zážitků z dětství francouzského premiéra Manuela Vallse. Ten je totiž jejím synovcem a kromě občasných setkání v Andoře byl jednu dobu i jejím žákem na základní škole.

17. 12. 2013

Enric Sagnier i Villavecchia

Ani Enric Sagnier se dnes v Katalánsku netěší přílišnému zájmu. Přitom právě on jednoznačně patří mezi ty, kteří nejvíce formovali tvář Barcelony v uplynulém století. Ještě víc, často se o něm hovoří jako o architektovi s vůbec největším počtem navržených budov pro katalánské hlavní město. Za svou kariéru se podepsal pod zhruba 300 takových projektů. Řada z nich již nestojí, jiné však neodmyslitelně tvoří součást dnešní Barcelony.

Enric Sagnier i Villavecchia (1858 - 1931) je vlastně na barcelonské poměry docela obtížně zařaditelný architekt. I když je podle data narození zřejmé, že tvůrčího vrcholu dosáhl v období, kdy triumfoval styl modernisme, Sagniera do něj můžeme zařadit jen částečně. A s dovětkem, že jeho modernistické stavby jsou střízlivějšího rázu, než jak jsme tomu zvyklí například u Gaudího či jemu podobných hravých architektů. Inspiraci totiž Sagnier hledal především v gotice a románském slohu, zatímco veškeré arabské vlivy, které tehdy byly v módě, ho nechávaly zcela chladným.

  
Temple Expiatori del Sagrat Cor,
Tibidabo (Foto: www.tibidabo.cat)
Pocházeje z více než dobře situované rodiny se od mládí mohl plně věnovat rozvoji svého všeobecně uměleckého nadání. Nejraději se věnoval hudbě a malování. Byl prý skvělým houslistou, avšak láska k výtvarnému umění převládla. Jako řada ostatních tehdy působících katalánských architektů i on získal svůj titul v Barceloně, a to roku 1882. Od mládí byl také zvyklý pohybovat se v těch nejvyšších vrstvách společnosti. Jeho otec byl ředitelem jedné z katalánských spořitelen a jeho mladší bratr se později stal dokonce barcelonským starostou, takže klan Sagnierů na přelomu 19. a 20. století patřil mezi skutečné barcelonské elity. To samozřejmě mladému a čerstvě vystudovanému architektovi velice pomohlo už od samých začátků, protože dostával zakázky od důležitých lidí. Hodně zakázek.

Pravdou je, že jeho projekty měly úspěch, proto se stal oblíbencem místní šlechty a církevních kruhů. Celý život zasvětil architektuře, pracoval usilovně, takže na řadě projektů musel spolupracovat i s jinými architekty, často pak i s jedním ze svých synů. Pilná práce však přinášela štědré odměny a řadu ocenění. Jím navržené budovy kupříkladu několikrát vyhrály v různých dobových architektonických soutěžích. Okrajově se věnoval taktéž politice, po dvě volební období byl poslancem. Skvělé pracovní vztahy s církví, pro kterou navrhl řadu staveb, se promítly i do roviny personální. Za své zásluhy dokonce v roce 1923 obdržel od papeže Pia XI. šlechtický titul "markýz Sagnier". Jak již bylo řečeno, jako architekt byl Sagnier velice činorodý. Jeho tvorbu dodnes nalezneme například v Igualadě, Castelldefels, Sabadell, Sitges, ve Vicu, ve Valencii či dokonce až v daleké Austrálii. Ve vesničce New Norcia (Perth) tam na církevní zakázku postavil kostel a školu pro benediktýnskou misii vedenou katalánským opatem Fulgencim Torresem. Bezkonkurenčně nejvíce ze Sagniera však i dnes najdeme v jeho rodné Barceloně. Na ta nejvýznamnější díla se zaměříme na následujících řádcích.

Església i col·legi de Santa Gertrudis, New Norcia
(Foto: Google Maps)
Svou kariéru začíná Sagnier jako pomocník v dílně Franciska Villara y Lozana, od 90. let 19. století navrhuje první domy pro barcelonskou vyšší vrstvu. Začíná také jeho spolupráce s církví. S příchodem nového století se koncentruje především na návrhy řady výstavních sídel ve stále se tvořícím barcelonském Eixamplu. Jak ale jeho kariéra postupuje, čím dál tím víc lze jeho dílo zařadit spíše do architektonických směrů jako eklekticismus nebo klasicismus. V katalánském modernisme toho alespoň z laického pohledu až tolik nevytvořil. Rozebírat styly Enrica Sagniera by však zabralo mnoho času. Připomeňme si nyní ve stručnosti šest nejznámějších Sagnierových děl v katalánské metropoli.

1) PALAU DE JUSTÍCIA DE BARCELONA - Monumentálnost tohoto paláce je trochu skrytá za stromy na Passeig Lluís de Companys, i přesto... je to skutečný palác. Sagnier se na tomto projektu podílel společně s Josepem Domènechem i Estapà. Pro Sagniera jednoznačně jedna z nejdůležitějších staveb v kariéře. Pro Barcelonu šlo o jednu z prvních budov monumentálních rozměrů. Další budou teprve přibývat. Jako justiční palác slouží dodnes.

2) DUANA DEL PORT DE BARCELONA - Jedna z budov barcelonského přístavu, konkrétně ta, co se nachází napravo od Rambla del Mar, naproti trošku známější budově Port Vell. Postavena v letech 1896 - 1902. Původně sloužila jako celnice. I když je menší než Palau de la Justícia, i tak působí podobně monumentálním dojmem. Ostatně jako velká spousta Sagnierových budov. Naleznete ji na: Passeig Josep Carner, 29.

Napravo budova celnice Port de Barcelona, v pozadí
Kolumbův monument (Foto: Google Maps)
3) CASA ARNÚS - "EL PINAR" - Možná nejhezčí skutečně modernistický Sagnierův dům. Pokud se vydáte směrem k lanovce na Tibidabo, rozhodně ho nepřehlédnete. Je to ta krásná vila trochu připomínající hrad, která se nad městem tyčí přesně v místech, odkud startuje zmiňovaná lanovka. Nechal si ji postavit lékař Manuel Arnús i Fortuny v roce 1903. Stavbu naleznete na adrese: c/Manuel Arnús 1-31 - Pl. Doctor Andreu.

4) TEMPLE EXPIATORI DEL SAGRAT COR - Pod tímto dlouhým a tajemným názvem se neskrývá nic jiného než slavný chrám na vrcholku hory Tibidabo. Tento zdálky jasně se tyčící bílý kostel, jenž připomíná pařížskou baziliku Sacré-Cœur, byl Sagnierem pro řád salesiánů navržen roku 1902, avšak jeho stavba se protáhla až do roku 1961, kdy ho dokončil architektův syn Josep Maria Sagnier i Vidal. Od té doby se stal jedním ze symbolů barcelonského obzoru.

  
Patronat Ribas (Foto: wikipedia.org)
5) PATRONAT RIBAS - Velkolepě pojatý palác byl poslední Sagnierovou stavbou v Barceloně. Byl dokončen roku 1930 a celých 40 let sloužil jako sirotčinec. Od 70. let minulého století pak stále slouží dětem, tentokrát už ovšem jako střední škola.

6) LA ROTONDA (TORRE ANDREU) - Jedna z nejkrásnějších modernistických staveb, které jsou v Barceloně k nalezení. Bohužel poměrně zanedbaná a nikterak turisticky nevyužitá. V tomto případě skutečně bohužel, jelikož turistický ruch by jí prospěl pravděpodobně mnohem víc než současné soukromé záměry vlastníků, realitní společnosti Núñez y Navarro. Sagnier je autorem rozšíření, k němuž došlo ve 20. letech. Jinak je La Rotonda (1918) dílem architekta Adolfa Ruize i Casamitjany. O historii a pohnuté realitě tohoto skvostu čtvrti Sant Gervasi - Bonanova více zase někdy příště.

15. 12. 2013

Antoni Rovira i Trias

Ještě než Barcelonu zcela ovládla architektura ve stylu modernisme, působil v Katalánsku dnes ne úplně doceněný architekt, Antoni Rovira i Trias. Je pravdou, že stavby, jež nám zanechal, se co do slávy rozhodně nemohou měřit s výtvory Gaudího, Puige i Cadafalcha nebo Domènecha i Montanera, nicméně i tak vtiskl některým koutům města neopakovatelnou atmosféru. Mohl být mnohem slavnější, leč okolnosti byly nakonec proti.

  
Monument a Antoni Rovira i Trias,
Plaça Rovira i Trias, 2011
Antoni Rovira i Trias (1816 - 1889) jako mnoho architektů před ním i po něm pocházel z rodiny, kde již určitá architektonická nebo alespoň stavitelská tradice existovala. Jeho otec byl znamenitý tesař a stavbyvedoucí. Antoni se narodil a dětství prožil v Gràcii, což tehdy bylo ještě samostatné městečko daleko od středověkých hradeb Barcelony. Inklinace ke stavitelství a architektuře byla jasná již od mládí, a tak se nakonec v roce 1842 Rovira i Trias dopracoval až k akademickému titulu architekta.

Poprvé o sobě dal skutečně vědět až v souvislosti s přípravou plánů na rozšíření Barcelony a vytvoření čtvrti Eixample. Barcelonská radnice uspořádala výběrové řízení v roce 1859 a Rovira i Trias byl vyhlášen jeho vítězem. Centrální vládě se ovšem tento projekt nelíbil, a tak si nakonec prosadila poněkud méně radikální verzi architekta Ildefonse Cerdà. Právě Cerdà je autorem konceptu současné podoby Eixamplu. Jak moc by se lišila, kdyby se nakonec stavělo podle vítězného Rovirova plánu, se koneckonců můžete sami podívat. Stačí porovnat dnešní Eixample na Google Maps s původním Rovirovým plánem, který najdete pod tímto článkem.

Povídá se, že Cerdà měl zkrátka lepší konexe na centrální vládu a jeho projekt byl mnohem tradičnější, jinými slovy: Barcelona by takto Madrid netrumfla a o to šlo. Rovirovo pojetí bylo radikálnější a velkolepější. Město mělo být tvořeno radiálně, z obrovského centrálního náměstí by se paprskovitě rozbíhaly rozlehlé bulváry, které by od sebe výrazně oddělovaly jednotlivé čtvrti. Náš architekt se inspiroval tehdy architektonicky populárními reformami Paříže a Vídně. Tvůrcem nové Barcelony se tedy Rovira nestal. I přesto se ale město do dnešních dní může těšit alespoň z části jeho odkazu. Byl ostatně městským architektem Barcelony, Gràcie i Sant Martí de Provençals, takže o práci nikdy neměl nouzi. V Gràcii nedají dopustit na jím navrženou zvonici Campanar de Gràcia (1862), ve zbytku katalánské metropole zase naleznete několik příkladů jeho speciality - tržnic. Rovira i Trias je autorem impozantních tržnic Mercat del Born (1873), Mercat de la Barceloneta (1873), Mercat de Sant Antoni (1879) či Mercat d'Hostafrancs (1888). Vzpomenout si na něj můžete i při procházce po náměstí Plaça Reial v centru Barcelony, kde se nachází jím navržená kašna Font de les Tres Gràcies (1876).

Kromě architektury se Antoni Rovira i Trias hodně věnoval politice. Byl poslancem i radním. A měl ještě jednu zvláštní "zálibu" či spíše poslání. Stál totiž u zrodu hasičů v katalánském hlavním městě a zasloužil se o modernizaci a profesionalitu barcelonského hasičského sboru. Po dlouhá léta (od roku 1847) byl jejich šéfem a o hašení požárů dokonce napsal rozsáhlou příručku (Tratado de la Extinción de los Incendios). Je zajímavé, že po takřka 40 letech služby na tomto postu ho nahradil další známý architekt - Pere Falqués i Urpí. O vzniku barcelonských hasičských jednotek se můžete více dočíst v katalánštině na tomto odkazu.

Alespoň Rovirova rodná čtvrť na něj dodnes nezapomněla. Na pozemcích, jejichž urbanizaci kdysi ve své funkci naplánoval, se dnes nachází jedno pěkné náměstí. Dříve se jmenovalo pouze Plaça de Rovira, od roku 1922 však nese název Plaça de Rovira i Trias, aby bylo skutečně poznat, na koho tu tak rádi vzpomínají. Zároveň zde máte jedinečnou příležitost vyfotografovat se s bronzovou sochou Roviry sedícího na lavičce. U nohou mu pak leží i deska ztvárňující jeho představu barcelonského Eixamplu. Představu vítěznou avšak dnes již dávno zapomenutou.

Rovirův vítězný plán budoucí čtvrti Eixample
(Foto: wikipedia.org)

9. 12. 2013

Ramon Julibert i Torras

Kouzlo města tkví zpravidla v jeho roztodivných zákoutích a méně často i v ještě podivnějších postavičkách, které v něm lze každodenně potkat. Kouzlo Barcelony je složeno z obou těchto ingrediencí. Jednou z typicky barcelonských postaviček byl i Ramon Julibert i Torras. Jeho jméno pravděpodobně nikomu nic neřekne, ale dost možná i vy jste se s ním někdy byť jen letmo setkali. Mnozí kolem něj prošli bez zdánlivého povšimnutí, jiné donutil zamyslet se nad pojmem bláznovství. Některým prozářil celý den. Chlápek z metra, co zpívá operní árie. To byl Ramon Julibert...

Homenatge a Ramon Julibert i Torras.
(Ilustrace: Dolors Boatella)
Vysoký a hubený. Vždy svátečně oblečený, ačkoliv kvůli svým rozcuchaným bílým vlasům, neoholené tváři a všudypřítomné igelitce často působil poněkud ošuntěle. Mnohým připomínal Dona Quijota. A to nejen vzhledem, nýbrž především svým vystupováním. Jeho životem byla opera. Nikdy si však netroufl zkusit štěstí u nějaké té zkoušky do barcelonské opery Liceu, i když to byl jeho velký sen. Celý život ale jakoby na něčem podobném pracoval. Každodenní zpěv přirovnával ke kulturistice, věřil, že tak vycvičí své hlasivky k naprosté dokonalosti. Pódiem se mu stala stanice Passeig de Gràcia linky L3 barcelonského metra. Právě tady osm hodin denně pilně cvičil, a krátil tak chvíli čekajícím cestujícím.

Ne vždy si za to vysloužil zrovna chválu, nicméně zpíval skvěle, to se mu upřít nedalo. Kým ale tento lehce potrhlý stařík byl? Jaký životní příběh se skrývá pod jménem Ramon Julibert i Torras?

Ramon se narodil 10. června 1929. Pocházel z dobře zajištěné rodiny. Prožil sice jako chlapec občanskou válku, na své dětství však vždy vzpomínal hezky. Od mládí ho zajímala medicína, zároveň ho však popadla touha poznávat jiné kouty světa. Vydal se na zkušenou do Anglie a posléze do Německa, kde se živil různě, nejčastěji jako zdravotník. Dokonce tam stihl založit rodinu. Vztah ale později ztroskotal a Ramon se sám vrátil zpět do rodného města. I zde nalezl na nějakou dobu rodinné štěstí a stal se otcem dalších tří dětí, nicméně jeho zvláštní a nepoddajný charakter pravděpodobně nebyl ideální pro udržení kvalitního rodinného života. Každá životní epocha ho však naučila něčemu novému. Uměl německy a italsky a byl výborným šachistou. Život ho často poslal směrem ke dnu, ale Ramon se vždy oklepal a s novou zkušeností vyrazil vstříc dalším osudům.

  
Ramon Julibert i Torras (1929 - 2013)
(Foto: www.ara.cat)
Jako každý správný nekonformní umělec prožil část života v četných barcelonských penzionech. Skromné příjmy dělil mezi své jediné dvě velké vášně. První z nich bylo sbírání všelijakých antikvárních kousků. Stará pohlednice, výtisk deníku La Vanguardia nebo něco podobného a byl z něj v tom okamžiku šťastný muž. 

Jeho druhou vášní pak byla opera. A té zasvětil takřka celý svůj život, přinejmenším jeho posledních padesát let. Každičký den zpíval osm hodin. Dlouhých osm roků ho Barceloňané potkávali v Parc de la Ciutadella. Jednoho rána ale v parku objevil mrtvolu. Hrůzný zážitek byl pro citlivého umělce velikým šokem. Do zmiňovaného parku se již nevrátil. A právě tehdy začal jeho život pod zemí. Vhodnější místo zkrátka nenašel nebo ho odevšad vyhodili. V metru ale nikomu nevadil. Své pěvecké umění provozoval hned na několika stanicích linky L3, nicméně jedna z nich se stala jeho skutečným domovem. Passeig de Gràcia. Jeden z nejrušnějších barcelonských přestupních uzlů, stanice vždy plná Gaudím poblázněných turistů. Tady zpíval ponořený do sebe den za dnem, rok za rokem. Žil a zpíval si po svém, svět jakoby se vždy smrskl jen na délku a šířku nástupiště na Passeig de Gràcia. V té chvíli mu bylo úplně jedno, co se děje kolem. On zpíval a to bylo to jediné, co mělo smysl.

Ramon neměl nikdy příliš snadný život a ani jeho konec nebyl výjimkou. Plíce staré 80 let pomalu ale jistě vyhasínaly. Ramon dostal zákaz zpívat, ale nikdy neposlechl, i když již neoplýval dřívější energií. Zpíval dál, co jen to šlo. V tu chvíli byl už dávno legendou barcelonského podzemí. Stal se jednou z neodmyslitelných součástí každodenní cesty metrem. Každý příběh ale jednou končí. Ten Ramonův tak učinil minulý čtvrtek... Podivný a lehce ošuntělý Don Quijote s dobrým srdcem a nezaměnitelným falzetem. Takového si bude Ramona Juliberta pamatovat celá Barcelona. Město, jehož kouzlo tvořil i on sám.

Více informací + video na: Qui era l'home d'estació de Passeig de Gràcia (Diari ARA).

8. 12. 2013

Via Laietana

3. prosince 2013 uplynulo přesně 100 let od slavnostního otevření známé barcelonské dopravní tepny Via Laietana. Vznik této ulice znamenal veliký přelom pro historické centrum katalánské metropole, jež se toho dne konečně zbavila svého tíživého středověkého dědictví. Spojnice nové čtvrti Eixample s přístavem přinesla světlo do čtvrtí Gòtic, Born, Sant Pere a Santa Caterina, stala se však i ukázkou sociální bezohlednosti tehdejší společnosti.

Až do poloviny 19. století byla Barcelona sevřena středověkými hradbami. Prudký rozvoj způsobený příchodem průmyslové revoluce si vyžádal urychlenou urbanistickou reakci. Tak vznikl známý Plán Cerdà (1859), díky kterému dnes existuje distrikt Eixample. Již v tomto velkolepém urbanistickém plánu se počítalo se spojnicí nově vznikající části města s přístavem, v prvních desetiletích od jeho schválení se však všichni soustředili na růst města mimo dřívější hradby. Na pořad dne se tak tato idea dostala až s příchodem nového století. Nakonec se díky příznivé politické situaci a nalezení sponzora podařilo tuto myšlenku převést do praxe. Roku 1907 došlo ke schválení jednoho z nejdůležitějších barcelonských urbanistických projektů ve 20. století (o čemž svědčí i fakt, že u slavnostního zahájení prací v březnu 1908 asistoval i samotný španělský král Alfonso XIII. v doprovodu ministerského předsedy Antonia Maury). Via Laietana dostala zelenou.

Pokud se dnes projdete po přibližně 1km dlouhé Via Laietana, na první pohled není příliš patrné, jak velkým zásahem do tváře města byla stavba této ulice. Při pohledu z výšky však již začnete tušit. Via Laietana totiž přepůlila tehdejší středověké centrum. Z jednoho chaotického světa plného spletitých uzounkých uliček rázem udělala dva. To bylo ostatně i jedním z hlavních důvodů jejího vzniku. Barcelonské radní tehdy rozhodně netrápilo jen dopravní spojení mezi buržoazním Eixample a přístavem. Trnem v oku jim bylo právě středověké ražení centra města, které do 20. století již drahnou dobu nepatřilo. Do tmavé části Barcelony se jim podařilo vpustit slunce a zároveň stavbou Via Laietana potěšili všechny budoucí bezpečnostní složky. Integrita a naprostá neprostupnost tehdejšího bludiště uliček byla tímto zásahem víc než narušena. Veškeré bezpečnostní složky, které se v následujících stech letech v Barceloně vystřídaly, si vždy chválily vynikající kontrolu okolí a snazší dostupnost všech centrálních čtvrtí právě z tehdy nově vzniklé reprezentativní třídy. 

Stavba Via Laietana, 1908
(Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona, F. Balell)
Stavba byla rozdělena do tří fází a na každé z nich se podílely skutečné architektonické špičky té doby. První fáze se soustředila na úsek mezi přístavem a Plaça de l'Àngel (1908-1909, architekt: Lluís Domènech i Montaner), druhá fáze na úsek mezi Plaça de l'Àngel a carrer Sant Pere Més Baix (1909-1911, architekt: Josep Puig i Cadafalch) a poslední úsek až po Plaça Urquinaona byl dokončen roku 1913 pod dohledem architekta Ferrana Romeu. Mezi nesporné přínosy této velkolepé stavby patřilo obohacení městské architektury o řadu moderních obchodních budov/paláců v architektonickém stylu Chicagské školy, které tu nalezneme dodnes. K těm nejcharakterističtějším patří bezesporu budova pošty (1927) na samém začátku Via Laietana, dále například budova Banco Hispano Colonial (1911), instituce, která pomohla stavbu zafinancovat, nebo vskutku reprezentativní Edifici Caixa Catalunya (1931). Kromě všech v té době již vyžadovaných výdobytků civilizace jako exkluzivní chodníky či veřejné osvětlení se ale při stavbě Via Laietana pamatovalo i na budoucnost. Pod ulicí byly již tehdy vybudovány dva tunely, které pak od roku 1926 až do dnešních dnů slouží barcelonskému metru (aktuálně žlutá L4).

  
Stavba Via Laietana, 1908
(Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona, F. Balell)
Skoro kilometr dlouhá a 80 metrů široká propast mezi oběma polovinami středověkého města však nevznikla sama od sebe. 

Vytvořit tento pás pro budoucí dopravní tepnu bylo možné jediným způsobem: zbourat kus zmiňované středověké zástavby. Nejčastěji dobové zdroje uvádějí, že při stavbě Via Laietana zmizelo takřka 90 uliček a padlo přesně 2 199 budov, což velice negativně ovlivnilo život více než 10 000 obyvatel starobylé čtvrti. 

Ti přišli o střechu nad hlavou a velká většina z nich samozřejmě žádné náhradní bydlení od města nedostala. Doba byla zkrátka taková. Vlastně o něco šetrněji než k lidem se tehdy město zachovalo ke svému architektonickému dědictví. V cestě pokroku logicky stálo několik architektonicky nesmírně cenných středověkých paláců. Některé se nenávratně proměnily v hromadu sutin, jiné měly větší štěstí. Tak tomu bylo například u Casa Padellàs. Tato stavba z přelomu 15. a 16. století byla rozebrána a doslova kámen po kameni přemístěna o několik desítek metrů dál na svou současnou adresu na Plaça del Rei, kde je jednou z budov areálu Museu d'Història de Barcelona.

Via Laietana se díky svým velkolepým americky laděným budovám stala jedním ze symbolů nové, moderní Barcelony, která nejen poeticky ale tehdy již i reálně zastiňovala mizérii přežívající právě v temných uličkách středověkých čtvrtí. Symbolem, jenž katalánská metropole hrdě předváděla světu během Světové výstavy 1929, která se zde konala. Přibližně od této doby existuje i dnes již zcela automatický název ulice. Je věnován prvnímu iberskému národu, který se usadil v oblasti dnešní provincie Barcelona dávno před příchodem Římanů.

27. 11. 2013

Katalánští motocykloví šampioni 2013

Katalánci v současnosti vynikají především ve dvou světově prestižních sportech. Prvním z nich je samozřejmě fotbal, přičemž kromě skvělých katalánských hráčů (Xavi, Víctor Valdés, Gerard Piqué, Cesc Fàbregas a mnoho dalších) je v tomto ohledu hlavní výkladní skříní klub FC Barcelona. Tím druhým sportem jest motorismus, přesněji Mistrovství světa silničních motocyklů, kteréžto zahrnuje 3 prestižní kategorie: MotoGP, Moto2 a Moto3. V těchto soutěžích jsou Katalánci skutečnou světovou velmocí, ačkoliv se o tom tolik nemluví, jelikož při jejich triumfech hraje španělská hymna a vlaje španělská zástava.

I přesto však je třeba podotknout, že letošní mistři světa všech tří zmiňovaných kategorií pocházejí z Katalánska. Všechny tři novopečené šampiony si představíme, ale ještě předtím nezaškodí zmínit všechny Katalánce, kteří letos nastoupili do závodů MotoGP, Moto2 či Moto3. V potaz bereme jen závodníky skutečně narozené v Katalánsku; početnou španělskou kolonii ve světovém šampionátů však tvoří i jezdci z ostatních Països Catalans, kupříkladu: Jorge Lorenzo (Mallorca), Hèctor Barberà (València), Nico Terol (València), Sergio Gadea (València) a Lluís Salom (Mallorca).

Motocykloví závodníci původem z Katalánska:
MotoGP: Marc Márquez, Dani Pedrosa, Aleix Espargaró, Ivan Silva
Moto2: Pol Espargaró, Toni Elías, Ricard Cardús, Jordi Torres, Àlex Pons, Esteve Rabat.
Moto3: Maverick Viñales, Isaac Viñales, Àlex Rins, Àlex Márquez.

MARC MÁRQUEZ (MotoGP)
Nejzářivější hvězdou katalánského motoristického nebe je v současnosti bezesporu Marc Márquez. Aktuální mistr světa v MotoGP se narodil 17. února 1993 v městečku Cervera. Ve svých dvaceti letech toho ve světě burácejících motorek už mnoho dokázal a ještě víc se od něj čeká. Ani se není čemu divit, stačí stručný pohled do statistik...

Márquez naskočil do světa 125cc v roce 2008 a o dva roky později, tedy ve své třetí sezoně, tuto kategorii ovládl. V roce 2011 postoupil do Moto2. V ten samý rok byl celkově druhý a v sezoně 2012 již slavil mistrovský titul. Jeho forma však graduje. Zatímco v současné Moto3 potřeboval k titulu 3 sezony, v Moto2 to byly jen dvě. Letos debutoval v MotoGP... A stal se šampionem, poměrně logicky nejmladším v historii. Navíc ve své premiérové sezoně v dané kategorii. Co dodat? Ve svých dvaceti letech má na svém kontě 3 tituly mistra světa (po jednom z každé kategorie), během šesti sezon v soutěžích mistrovství světa odjel celkem 96 závodů, z nichž 32 vyhrál a v 55 stál alespoň na stupních vítězů. Jinými slovy, jen ta nejslibnější budoucnost pravděpodobně čeká na tohoto katalánského závodníka.


POL ESPARGARÓ (Moto2)
Narodil se 10. června 1991 v Granollers. Motorky určují prakticky celý jeho život, už jen proto, že i jeho o dva roky starší bratr Aleix je závodníkem. Aleix sice jezdí dokonce o třídu výš - MotoGP - avšak zatím je to jeho mladší bratr, jenž zastiňuje svého sourozence. Pol Espargaró poprvé závodil již ve svých 4 letech a do nejprestižnějšího světového šampionátu (v kubatuře 125cc) nahlédl poprvé v roce 2006. A je třeba dodat, že vskutku hvězdně. Na divokou kartu v domácí GP Katalánska startoval ve věku 15 let a 8 dní a jelikož závod dokončil na 13. místě, stal se vůbec nejmladším jezdcem na bodech v historii. Pravidelně pak do závodů nastupoval od GP České republiky v tom samém roce. Ve "stopětadvacítkách" jezdil až do sezony 2010, v níž skončil celkově třetí (vítězem se tehdy stal Marc Márquez).

Od sezony 2011 se objevuje v kategorii Moto2, v níž v roce 2012 stanul na celkovém druhém místě (opět ho porazil krajan Marc Márquez). Letos však již nic neponechal náhodě a pro vítězství v šampionátu si dojel s poměrně hodně solidním náskokem (Márquez se přesunul do MotoGP :-) ). Katalánskou nadvládu ve třídě Moto2 potvrdil i letos celkově třetí příčkou rodák z Barcelony, Esteve Rabat.


MAVERICK VIÑALES (Moto3)
Opravdu nejdominantnější postavení letos Katalánci měli v kategorii nejnižší - Moto3. Šampiona Mavericka Viñalese na stupně vítězů doprovodili: druhý - Àlex Rins a třetí Lluís Salom (Mallorca). Čtvrtý skončil Àlex Márquez. Kompletní čtveřice nejlepších v Moto3 pro rok 2013 tedy mluví katalánsky...

Maverick Viñales je nejmladším z trojice šampionů. Narodil se 12. ledna 1995 ve Figueres, ale bydlí v městečku Roses. Jako všichni současní mistři světa i on začal se závoděním velice brzy - ve 3 letech. Debutoval ve 125cc (dnes Moto3) v roce 2011 a již od prvního závodu všechny udivoval svou ohromnou jezdeckou vyzrálostí. Své první vítězství si užil již ve čtvrtém závodě kariéry (GP Francie 2011) a hned poté ho stvrdil i druhým místem v následující GP Katalánska. Ve své premiérové sezoně nakonec skončil na parádním třetím místě v celkové klasifikaci. Stejný celkový výsledek zopakoval i o rok později, přičemž se mu podařilo vyhrát například i v domácí GP. 


Hlavně díky úchvatnému začátku letos již nic neponechal náhodě a urval si pro sebe titul mistra světa pro rok 2013. Jako většina šampionů se vydává hledat novou výzvu do vyšší kategorie. V sezoně 2014 bude závodit v Moto2 v týmu Sita Ponse. Jen pro zajímavost uveďme, že Moto3 o jméno Viñales tak úplně nepřijde - v dané kategorii totiž závodí ještě Maverickův bratranec Isaac.


25. 11. 2013

Sant Pere dels Arquells: Katalánské stíhačky

Lidem se na zahradách povalují různé věci. Ne každá zahrada však připomíná chabě utajenou leteckou základnu. Jednu takovou již nadobro proslavil článek v katalánském deníku La Vanguardia. I my se nyní vypravíme do vesničky Sant Pere dels Arquells, kde nedávají dobrou noc lišky, nýbrž stíhačky.

Dvě dominanty vesničky Sant Pere dels Arquells vedle sebe. Je výraznější kostelík, nebo trojice migů?
(Foto: Google Maps)
Sant Pere dels Arquells je vlastně spíše taková osada správně patřící pod obec Ribera d'Ondara. V několika domcích tu bydlí okolo 50 lidí, část z nich jen přechodně. Kdysi tu možná býval klášter, nicméně jedinou významnou památkou zde po dlouhá staletí byl pouze místní kostel, postavený na počátku 12. století v románském slohu.

Donedávna. Několik posledních let tu má letitý kostelík velkou konkurenci, alespoň co se turistického zájmu týče. Xavier Monge, zámožný sběratel všelijakého vojenského harampádí, se jednoho dne rozhodl na svém pozemku vystavit klenoty své sbírky. Na zahradě, shodou okolností sousedící se zmiňovaným kostelíkem (na druhou stranu, v tak malé vesničce je asi těžké spolu nesousedit), mu stojí stíhačky, které by mu mohla závidět i leckterá africká země. MiG-15, MiG-21 a MiG-23, tyto tři legendární typy stíhaček v poklidu odpočívají v poněkud vyprahlém srdci Katalánska. Všechny v původních barvách sovětského, maďarského a dokonce československého letectva. Kdysi sloužily ve válečných konfliktech v Korey a ve Vietnamu, dnes je z nich už jen kvalitně sestavený šrot.

Ačkoliv nejnovější ze stíhaček, MiG-23, pochází z 80. let minulého století, tento typ letounu je stále ještě nedílnou součástí světových armád. Angola, Libye, Namibie, Sýrie, Jemen či Severní Korea - všechny tyto země mají desítky těchto starých migů. Jejich "odkladiště" v Sant Pere dels Arquells je zajímavé nejen onou bizarní kombinací moderních stíhaček a starobylého kostelíku, nicméně i tím, jak snadno přístupné tyto muzejní kousky jsou běžným kolemjdoucím. Sám majitel se o svých letadlech příliš bavit nechce. Tajemstvím je zastřená například skutečnost, jak se k letadlům vůbec dostal a jak je posléze dopravil až do malé katalánské vesničky. Obsáhlejší rozhovor prý časem poskytne jen vysoce odborně zaměřeným magazínům. Letadla v Sant Pere dels Arquells však neleží jen tak ladem. Xavier Monge se jimi často chlubí na setkáních s přáteli-nadšenci do vojenské techniky. Stíhačky tak byly jedním ze zlatých hřebů Setkání vojenské techniky v září 2012 či nejnověji na Šestém setkání vojenské techniky v září 2016, jež v Sant Pere dels Arquells spolupořádal právě Monge. 


I maličká a jinak zcela zapomenutá dědinka se tak rázem může stát velkým turistickým trhákem. Vlastně to všechno působí docela promyšleně. Pokud lehce zapátráte na Google Street View, zjistíte, že takřka hned vedle této malé katalánské letecké základny se nachází i autobusová zastávka. A garáž mezi nimi by snad mohla sloužit jako stánek s občerstvením. Tak takhle nějak nejspíš vznikají ta malá svérázná venkovská muzea... Muzeum katalánských leteckých sil tedy hledejte v Sant Pere dels Arquells!


To si tak v Sant Pere dels Arquelles vyjdete na procházku...  (Foto: Google Maps)

... a na co nenarazíte! Československý MiG uprostřed Katalánska (Foto: Google Maps)

24. 11. 2013

Barcelonská knihkupecká krize pokračuje

Rok 2013 se pomalu uzavírá a s ním snad i kritické období pro emblematická barcelonská knihkupectví. Vše začalo lednovým krachem Llibreria Catalònia, v posledních měsících se přidala například i Proa Espais nebo Roquer. Nejen legendární knihkupectví, nýbrž i legendární antikvariáty mají v dnešní době namále. Nejnovějším příkladem konce legend knižního trhu v Barceloně je i známý antikvariát Llibreria Cervantes-Canuda, který včera po 82 letech fungování nadobro zavřel.

Antikvariát byl 14. dubna 1931 založen Ramonem Mallafrém a až do dnešních dnů veden jeho synem Santiagem. Zvenku nikterak nápadné knihkupectví v jedné z bočních ulic vedoucích na Rambles uvnitř skrývalo přes 600 m2 napěchovaných knihami. Odshora až dolů tak, že občas tu opravdu nebylo k hnutí. To ale ostatně ke každému poctivému antikvariátu patří. Kousek od samotného centra města jste tu mohli narazit na řadu zajímavých a netradičních kousků. Místní specialitou byly historické knihy, zvláště pak ty zaměřené na španělskou občanskou válku. Pod zámkem tu také byla k nalezení spousta prvních edicí. Přes 40 000 knih z fondu antikvariátů se však tak úplně neztratí. Samotný Santiago Mallafré a někteří z jeho zaměstnanců plánují vznik menších antikvariátů někde dále od centra.

Za nuceným koncem populárního antikvariátu stojí jako takřka ve všech předchozích případech neustálé zvyšování nájmů. To z centra Barcelony vyhání drobné obchodníky, které ve starých prostorách nahrazují nadnárodní řetězce. V případě výše zmiňované Llibreria Catalònia to byl McDonald's, v případě Llibreria Canuda nás může těšit snad jen to, že dané prostory obsadí katalánský nadnárodní řetězec - oděvní značka Mango. To je však jen malá kompenzace za ztrátu legendárního knihkupectví. Jeho knihami napěchovaný suterén posloužil jako inspirace například pro známý bestseller Carlose Riuze Zafóna - Stín větru. "Pohřebiště zapomenutých knih" tak i nadále bude existovat již jen v Zafónově tetralogii - jeho reálná předloha právě zmizela v propadlišti dějin.

Llibreria Canuda, 2012 (Foto: Google Maps)

20. 11. 2013

Katalánské michelinské hvězdy 2014

I pro rok 2014 zůstává Katalánsko místem s největší koncentrací michelinských hvězd na celém Pyrenejském poloostrově. Letošní rok byl především ve znamení souboje o další tříhvězdičkový restaurant, jímž se mohl stát Abac katalánského šéfkuchaře Jordiho Cruze. Nakonec však pro příští rok zůstává u svých dvou hvězd. Naopak katalánskou hvězdou večera byl Albert Adrià, mladší bratr jednoho z nejznámějších kuchařů světa, Ferrana Adrià. Oba jeho bary - restauranty (Tickets a 41°) obdržely po jedné hvězdičce. Kromě těchto dvou i dalších 5 katalánských restaurantů při slavnostním představení Guía Michelin 2014 získalo svou první michelinskou hvězdu. Své tři hvězdičky si naopak udržely dvě aktuálně nejlepší katalánské restaurace: El Celler de Can Roca a Sant Pau.

Při výletu do Katalánska si tedy můžete vybírat mezi více než 50 restauracemi, které se těší nejprestižnějšímu kulinářskému ocenění na světě. Zde je jejich seznam, takže můžete začít rezervovat... :-)




Tři hvězdy MICHELIN:
- El Celler de Can Roca. Joan Roca (Girona)
- Sant Pau. Carme Ruscalleda (Sant Pol de Mar, Maresme)

Dvě hvězdy MICHELIN:
- Abac. Jordi Cruz (Barcelona)
- Miramar. Paco Pérez (Llançà, Alt Empordà)
- Lasarte. Martín Berasategui. (Barcelona)
- Les Cols. Fina Puigdevall (Olot, Garrotxa)
- Enoteca. Paco Pérez (Barcelona)
- Moments. Raül Balam (Barcelona)

Jedna hvězda MICHELIN:
- 41º (Barcelona)
- Tickets (Barcelona)
- Malena (Gimenells, Segrià)
- L’Ó (Sant Fruitós de Bages)
- Les Moles (Ulldecona, Montsià)
- Casamar. (Llafranc, Baix Empordà)

- Alkimia. (Barcelona)
- Caelis, Hotel Palace. (Barcelona)
- Cinc Sentits. (Barcelona)
- Comerç 24. (Barcelona)
- Dos Cielos, Hotel Me. (Barcelona)
- Gaig. (Barcelona)
- Hisop. (Barcelona)
- Hofmann. (Barcelona)
- Manairò. (Barcelona)
- Fonda Sala. (Olost, Osona)
- Moo, Hotel Omm. (Barcelona)
- Neichel. (Barcelona)
- Saüc. (Barcelona)
- Via Veneto. (Barcelona)
- Els Casals. (Sagàs, Berguedà)
- L’Angle (Barcelona)
- Capritx. (Terrassa, Vallès Occidental)

- Estany Clar. (Cercs, Berguedà)
- Can Jubany. (Calldetenes, Osona)
- La Cuina de San Simon. (Tossa de Mar, la Selva)
- Ca L’Enric. (La Vall de Vianya, Garrotxa)
- Ca L’Arpa. (Banyoles, el Pla de l'Estany)

- L’Aliança d’Anglès. (Anglès, la Selva)
- Mas Pau. (Figueres, Alt Empordà)
- Bo.Tic. (Corçà, Baix Empordà)
- Massana. (Girona)
- La Fonda Xesc. (Gombrèn, Ripollès)
- Els Tinars. (Llagostera, Gironès)
- Torreo de L’India. (Xerta, Baix Ebre)
- Rincón de Diego. (Cambrils, Baix Camp)
- Can Bosch. (Cambrils, Baix Camp)
- Fogony. (Sort, Pallars Sobirà)
- La Llar. (Castelló d'Empúries, Alt Empordà).
- Les Magnòlies. (Arbúcies, la Selva)
- Dos Palillos. (Barcelona)
- Koy Shunka. (Barcelona)
- Lluerna. (Santa Coloma de Gramenet, Barcelonès)
- Nectari. (Barcelona)
- Els Brancs. (Roses, Platja de Canyelles Petites, Alt Empordà)

16. 11. 2013

Nejkratší ulice v BCN

Krátká ulice, krátký článek. I Barcelona má svá nej. Tou nejkratší ulicí, kterou se pyšní, je carrer de l'Anisadeta. V podstatě jen dva proti sobě stojící domy a je to. Celá ulička měří jen několik metrů a často se tváří spíš jen jako temné zákoutí (i když tak temně jako v roce 2008 už to tam nevypadá). Proto si jí vlastně ani nevšimnete. Zapadne o to víc, že hned vedle je slavný gotický kostel Santa Maria del Mar, který ve svém románu Katedrála moře proslavil barcelonský právník a spisovatel Ildefonso Falcones. Všichni tak logicky mají oči jen a jen pro nádhernou stavbu a jednoho z barcelonských unikátů si ani nevšimnou. 

Tím, že je ulice tak malá, se tu toho ani nestihlo mnoho slavného přihodit. Nejzajímavější anekdotou je tedy ta, jež nám vypráví o vzniku tohoto podivného alkoholem čpícího názvu. A skutečně. Ulička se tak jmenuje proto, že zde kdysi stával stůl, na němž si přístavní dělníci míchali své oblíbené drinky. Podle jedné z verzí byla anisadeta jakýmsi koktejlem anízovky a vody. Tedy, na zdraví!

Carrer de l'Anisadeta, 2008 (Foto: Google Maps)

8. 11. 2013

Remedios Varo

V rodné zemi dnes dosti zapomenutá, naproti tomu ve své adoptivní vlasti vroucně vzpomínaná ještě 50 let po své smrti. Surrealistická malířka Remedios Varo možná stále ještě na své velké historické docenění čeká. A spolu s ní čeká možná i její rodné katalánské městečko, aby se, až nastane vhodný čas, ke své rodačce přeci jen trochu víc hlásilo*.

  
Remedios Varo (1958)
(Foto: www.jornada.unam.mx)
Remedios Varo se narodila 16. prosince 1908 v tehdy zhruba dvoutisícovém městečku Anglès, jež leží necelých 20 km západně od Girony. Jak už tomu často bývá, v Katalánsku se narodila spíše náhodou - její otec pocházel z Andalusie a matka z Baskicka; Rodrigo Varo byl inženýr, a tak poměrně často cestoval po celém poloostrově. Léta 1908 - 1913 jeho rodinu zastihla v Katalánsku. I když tedy malá Remedios svých prvních 5 let života prožila právě v Anglès, na dlouhou dobu šlo o její jediný kontakt s Katalánskem.

Díky zaměstnání svého otce i Remedios během svého mládí zcestovala kus Španělska, svá studentská léta prožila v Madridu. Kromě uměleckého vzdělání se jí tu dostalo i prvních skutečných kontaktů s tehdejší španělskou uměleckou elitou. 

Po studiích a zhruba ročním pobytu v Paříži se vrací do země svého dětství - na počátku 30. let se usazuje v Barceloně (jednu dobu bydlí například na náměstí Plaça de Lesseps) a zde také začíná skutečně tvořit. Tato tvůrčí idylka však netrvá dlouho a i život Remedios Varo (stejně jako životy dalších milionů lidí) změní španělská občanská válka. Po útěku do Francie se rozhodne pro nový (exilový) život  na druhé straně oceánu. A tak začíná její mexická etapa - ta nejúspěšnější alespoň z uměleckého pohledu určitě.

Po několika cestách v rámci Latinské Ameriky se malířka definitivně usadila v Mexiku, kde si záhy vyzískala slušné renomé a zařadila se do vrcholných uměleckých kruhů po bok malířů jako Frida Kahlo nebo Diego Rivera. V posledních deseti letech svého života se ocitla na svém malířském (surrealistickém) vrcholu, který skončil až předčasnou smrtí katalánsko-mexické umělkyně na infarkt v roce 1963. Zvláště období 1953 - 1963 se stalo tím, v němž namalovala svá nejznámější díla. V Evropě tehdy platila jen za jednu z mnoha již zapomenutých avantgardních umělců, ovšem v Mexiku jí její tvorba přinesla určitou slávu a uznání. Takové, že letos, 50 let po její smrti, si ji studenti největší mexické univerzity UNAM vybrali jako hlavní "můzu" letošních oslav Día de los Muertos. Ve svém milovaném Mexiku tak duch Remedios Varo žije i nadále. Možná to někdy bude platit i o jejím rodném Španělsku (Katalánsku).

*I přesto ale právě na obecních stránkách Anglès najdeme jednu z nejpřehlednějších a zároveň nejpodrobnějších biografií polozapomenuté malířky.

6. 11. 2013

Anna Vives

Pro dokonaly pozitek z tohoto clanku je treba si nainstalovat TIPOGRAFIA ANNA!

V rubrice Osobnosti se venujeme vsem lidem, kteri jsou ci byli nejakym zpusobem spojeni s Katalanskem. A ne vzdy se musi jednat o slavne umelce, hudebniky, architekty ci sportovce. I kdyz s tim poslednim - sportem - ma neco spolecneho i dnesni clanek.

V nem si povime o 28lete slecne z Barcelony jmenem ANNA VIVES. Osud Anne znesnadnil zivot jiz na samem zacatku, jelikoz ji obdaril Downovym syndromem. Ackoliv se rade lidi s timto genetickym onemocnenim dari vice ci mene "zapadnout" do spolecnosti, zdaleka ne vsichni takto postizeni maji takove stesti.. I kdyz se Anna vzdy velice snazila byt co nejsamostatnejsi, hledat si zamestanani zvlast v dobe soucasne krize a vzhledem k vyse zminovane nemoci nebylo zvlaste v poslednich letech prilis nadejne. Po roce bezuspesneho hledani nakonec zakotvila v rodinne firme, kde po nejake dobe rozvinula svou zalibu v pismenech.



  
Anna Vives a Andrés Iniesta
(Foto: elperiodico.com)
A protoze jste se jiste ridili podle rady z prvniho radku tohoto clanku, vysledek jejiho snazeni v praxi muzete videt prave v tuto chvili.. 

Anna vytvorila sve vlastni pismo, svuj vlastni font, jenz je zdarma ke stazeni na vyse uvedenych strankach. Neni to ale ledajaky font - Anna se svym pismem jiz zaznamenala radu uspechu! Dokazala ho dostat na spoustu poutacu ci plakatu nejruznejsich akci a take na mnoho sportovnich dresu - dokonce i na dres slavneho fotbaloveho klubu FC Barcelona, ktery odehral letosni zapas Trofeu Joan Gamper s dresy vyhotovenymi v tomto fontu.. A mozna ze nekdy v budoucnu s timto pismem Barça absolvuje i celou sezonu - minimalne mezi fanousky klubu (k nimz se ostatne samotna Anna hrde hlasi) by se nasla velika podpora. Krome techto "profesnich" uspechu za svuj font a od nej odvinutou nadaci obdrzela i nekolik dalsich institucionalnich oceneni.


Nezbyva nez Anne poprat, aT ma i nadale tolik peknych grafickych napadu a snad ji jen poprosit o jednu malickost - aby jednou myslela i na tak podivne jazyky jako je ten cesky, ktery zkratka potrebuje ty sve hacky a krouzky. Treba i s temito vyzvami se jeste Anna Vives v budoucnu popere, a tak bude tento clanek moci svetlo sveta spatrit i ve sve neesemeskove podobe :-)


Vice o Anne a jeji nadaci: www.annavives.com.

Anna Vives a dres Andrese Iniesty (Foto: mundodeportivo.com)

Tipografia Anna na blogu Catalunya2011