28. 12. 2012

Santpedor: Rodná ves Pepa Guardioly

Asi 8 km od Manresy a nějakých 75 km od Barcelony leží městečko (na španělské poměry spíše vesnice) Santpedor. Zdánlivě nevýznamná víska, kterých jsou po Katalánsku stovky. To ale jen na první pohled. Katalánsku totiž dala dvě historicky významné osobnosti. Ale k nim až za chvíli.

Na španělské poměry je Santpedor spíše vesnicí, i když se může pyšnit zhruba 7 000 obyvateli. Přitom ještě před třiceti lety jich tu žila jen polovina. Santpedor se ale i díky přistěhovalcům stal v posledních letech jakýmsi satelitním městečkem - místo drahého bydlení v sousední 70tisícové Manrese dali někteří přednost příměstskému životu v poklidném Santpedoru. Přitom historie tohoto městečka je velice bohatá. První zmínky o něm máme již z roku 937. Od té doby město vzkvétalo a požívalo i řadu privilegií, nicméně velkou ránu mu (podobně jako i zbytku Katalánska) zasadila morová vlna z roku 1348. Po ní klesl počet obyvatel na polovinu, přesto si však Santpedor udržoval určitou důležitost i v dalších staletích. Až do dnešních dnů si centrum města uchovalo osobitý středověký ráz. Při procházkách úzkými uličkami natrefíte na mnoho kamenných domů starých stovky let. Přes to všechno ale velká část turistů do Santpedoru míří kvůli jedinému - poznat místo, kde se narodil a vyrůstal Pep Guardiola.

Guardiolova sláva zastínila ostatní významné santpedorské rodáky. Tím nejznámějším byl pravděpodobně Isidre Lluçà i Casanoves (1791-1809) známý jako "El Timbaler del Bruc" (Bubeník z Brucu). Ten se zapsal do katalánské historie tím, že dokázal na počátku června 1808 zahnat celé Napoleonovo vojsko. Během první z bitev u Brucu (kousek od Montserratu) španělští vojáci a místní lidé bojovali proti napoleonským vojákům. Ty ale po chvíli zahnalo hrozivé bubnování umocněné ozvěnou, kterou mu dodaly montserratské skály. Francouzi si tak mysleli, že proti nim stojí ohromná přesila, a radši se stáhli. Padl tak v té době mýtus o neporazitelnosti napoleonských vojsk. Málokdo z fotbalových fanoušků dnes také ví, že ještě jeden santpedorský rodák reprezentoval barvy týmu FC Barcelona. Byl jím Jordi Vila, útočník, jenž hrál za Barçu v letech 1951-1954.

Plaça de la Generalitat, Santpedor: úplně napravo rodný dům Pepa Guardioly
Ale zpět ke Guardiolovi. Ten se v posledních letech stal skutečnou katalánskou ikonou a v jeho rodném městečku na něj nedají dopustit. Pojmenovali po něm místní fotbalové hřiště, součástí místní turistické trasy po středověkých památkách je zase Guardiolův rodný dům (ačkoliv ten rozhodně ze středověku není) a uvažuje se také o zřízení muzea Pepa Guardioly. Zájem o něj by určitě byl. Každým rokem do města směřuje víc a víc culés, aby se ponořili do atmosféry místa, kde vyrůstal a první fotbalové krůčky dělal bývalý trenér a hráč FC Barcelona.

Pokud se i vy chcete vydat do míst, kde barcelonská legenda prožila prvních 13 let svého života (než se přestěhovala do barcelonské fotbalové akademie La Masia), základní adresou pro vás budiž Plaça de la Generalitat. Klidné trojúhelníkové náměstíčko v severní části starého města. Právě tady stojí dům Gaurdiolových, ten s číslem 15. Přesně na tomto plácku začínal malý Pep s fotbalem. A ještě dodnes si na toho kluka každý živě pamatuje (jak by také ne), klidně se zeptejte někoho z místních. Tehdy však ještě nikdo netušil, jakým symbolem se Guardiola stane pro celé Katalánsko. Ani jak moc se po staletí zapomenuté městečko proslaví po celém světě...

26. 12. 2012

Marià Fortuny

Když se tak procházíte po barcelonské Ramble a chce se vám navštívit tajemná zákoutí Ravalu, jednou z možných cest, po nichž se můžete vydat, bude i ulice nazvaná carrer del Pintor Fortuny. I když v celoevropském kontextu není tento malíř příliš známý, ve Španělsku a především v Katalánsku je to jeden z nejvýznamnějších malířů 19. století.

  
Vell nu al sol (1870)
Marià Fortuny i Marsal (1838 - 1874) známý ve Španělsku spíše jako Mariano Fortuny jest tím, po kom je zmiňovaná ulice pojmenována. Narodil se v Reusu a již od mládí byl veden k malířství - mohl počítat s velkou podporou svého dědečka, který objevil jeho talent. Roku 1852 se mladý Mariano přestěhoval do Barcelony, kde se přiučil spoustu nových věcí v dílně sochaře Domèneca Talarna. V Barceloně také Mariano poprvé "oficiálně" studoval malířství a pomalu se z něj stával skutečný profesionál.

Jeho krátký život se však odvíjel především v cizině. Jakýmsi druhým domovem se mu stal Řím, inspirativní pro něj byly i cesty do Maroka či Paříže. Malířem do morku kostí se však nejspíš stal až sňatkem s Cecilií de Madrazo. Ta patřila do rodiny slavných španělských malířů. Šest malířů ve třech generacích tak doplnil i Mariano Fortuny. Z manželství mezi Marianem a Cecilií také vzešel další pokračovatel slavného rodu - Marià Fortuny i de Madrazo (1871 - 1949) - který sice svého otce ve slávě nepřekonal, na druhou stranu ale byl talentovanější ve více odvětvích.

Zemřel velice mladý, avšak zanechal po sobě mnoho cenných obrazů. Z těch nejznámějších lze zmínit třeba obraz "La Vicaria" (MNAC) nebo "La batalla de Tetuan" (MNAC). Velice známý je taktéž výše vystavený "Vell nu al sol".

24. 12. 2012

Katalánské Vánoce

Všeobecně vzato se Vánoce v Katalánsku příliš neliší od těch v ostatních evropských zemích. Ve všech existuje určitá křesťanská tradice, jež v různých státech požívá větší či menší důležitost, a existují tu zvyky, které jsou originální a typické pro jednu konkrétní zemi. Ke katalánské verzi Vánoc tak patří relativně známé tradice jako tvorba živého Betlému nebo vánoční trhy (v Barceloně k těm nejznámějším patří tzv. Fira de Santa Llucía, konající se na náměstí před katedrálou již od roku 1786). A jinak zde platí i sympatický mix místní a globální tradice, takže v praxi se ve Španělsku i Katalánsku dárky rozdávají dvakrát - nejprve okolo Štedrého večera a následně na Tři krále. Pro děti to znamená ničím nerušené minimálně dvoutýdenní prázdniny. Samozřejmostí jsou též tříkrálové průvodyKatalánsko se od ostatních oblastí odlišuje zejména dvěma vánočními zvyky, které si stojí za to představit. A rozhodně jde o zvyky docela podivné...

Tió ve své klasické podobě na náměstí v Roses. Už jen přes něj přehodit deku a je to... (2017)

TIÓ DE NADAL
Co se týče slavení Vánoc, je Španělsko zemí vskutku unikátní. Takřka v každém regionu tu vánoční dárky nosí někdo jiný - v Galicii je to uhlíř Apalpador, v Baskicku pro změnu obtloustlý uhlíř nazývaný Olentzero, v Kantábrii zase postava jménem Esteru. Do toho všeho se pak míchá Papá Noel, tedy jakási španělská verze Santa Clause. K tomu můžeme taktéž připočítat ještě typicky španělskou tradici, podle níž nosí dárky až Los Reyes Magos (Tři králové). Vždy se však jedná o více či méně mysteriózní osoby. V Katalánsku (ale také v sousedním Aragonu a okcitánské části Francie) však dárky nenosí žádná lidská bytost, ale (ne)obyčejný kus dřeva. Přesněji řečeno pomalované poleno s usměvavým obličejem, jemuž se v Katalánsku říká Tió de Nadal a mimo katalánská území je znám ne zcela správně spíše jako Caga Tió (česky: Kakající poleno). Jak tento zvyk vlastně funguje?

Celý proces začíná kolem 8. a nejpozději 13. prosince, kdy se obstará nějaké pěkné dřevěné poleno. Pak se z něj udělá ten pravý Tió - namaluje či přilepí se mu veselý obličej a možno přidat ještě typickou katalánskou čapku zvanou barretina. Přes vyzdobené polínko se ještě přehodí deka, pod níž se pak v pravý čas objeví dárky. Poté se každý den až do Vánoc Tió krmí - děti mu vždy nechají nějaké jídlo, které do rána záhadně zmizí. Řádně nakrmené poleno by mělo být zárukou mnoha dárků. A pak přijde to nejdůležitější. 24. nebo 25. prosince (podle stupně nedočkavosti) se nad tímto kouzelným polenem sejdou všechna dítka v domácnosti, každé s pořádným klacíkem v ruce. Začnou do polena mlátit a u toho zpívají, ať jim Tió něco pěkného přinese. Pak musí na chvíli zavřít oči a to je moment pro šikovné dospělé, kteří pod deku propašují dárky. Potom již jen stačí zkontrolovat, co že to Tió "vykakal", a začít se radovat z dárků.




CAGANER
Klasický katalánský caganer
Kakající postava, symbolizující úrodnou půdu a mnoho štěstí do nového roku, hraje ještě jednu důležitou roli během katalánských Vánoc. Tak jako v celém Španělsku i v Katalánsku existuje velká tradice domácích betlémů. Přeci jen však je tu jedna zvláštnost - Katalánci totiž ten svůj betlém obohacují o jednu postavičku, která v tom obvyklém chybí. A tou je caganerHistorie caganera sahá až do konce 17. století, i když dodnes není přesně známo, proč se postavička konající svou potřebu objevila právě v poklidné betlémské scenérii, kterou tak náležitě narušuje. Jisté je jen to, že v každém katalánském betlému nějakou takovou figurku najdete, nejčastěji schovanou někde v rohu, a že má pravděpodobně představovat symbol hojnosti, kterou poskytuje dobře pohnojená půda. 

Faktem je, že z vánoční tradice se v dnešní době stal spíše reklamní artikl. Caganer je jedním z nejtypičtějších suvenýrů, které si z Katalánska můžete odvézt. Dnes už ani tak nejde o postavičku představující klasického katalánského venkovana s bílou košilí a červenou barretinou. Coby caganer jsou dnes totiž ztvárňovány i všemožné slavné osobnosti od sportovců přes herce až po politiky. Dokonce i papež má svého caganera. A velice populárním artiklem jsou i kakající postavičky hráčů FC Barcelona. Až tedy příště zavítáte do Katalánska a budete chtít skutečně originální a vpravdě katalánský suvenýr, caganer v podobě Messiho, Luise Suaréze, Carlese Puigdemonta, Pepa Guardioly, Donalda Trumpa, papeže či anglické královny bude tím pravým!

Pestrý výběr caganerů vždy před vánočními svátky, tradiční artikl katalánských vánočních trhů
(Foto: www.barcelonas.com)

HOME DELS NASSOS

Vánoční svátky tedy díky již zmíněným tříkrálovým průvodům trvají v Katalánsku celé dva týdny. Proto mezi zajímavé katalánské tradice můžeme zařadit i jednu spjatou s koncem roku. Legendární postavička známá jako Home dels nassos (Nosatý muž) je dodnes oslavována v Katalánsku i některých dalších částech Španělska (Aragonie, Rioja). Home dels nassos je postavičkou z katalánských legend a mýtů. Má prý tolik nosů, kolik má rok dní, avšak na ulicích ho lze zahlédnout jen jediný den v roce, a to 31. prosince.  Alespoň takto se legenda podává malým dětem, aby na konci roku hledaly onoho podivného chlapíka s 365 nosy. Nosatý mužík má však ještě jednu kouzelnou schopnost - vždy má jen tolik nosů, kolik dnů právě chybí do konce roku. Na Silvestra mu tak zbývá jediný... Především v Katalánsku a na Mallorce se tato tradice dodržuje dodnes, obvykle je spjatá s celou řadou kulturních událostí (průvody, silvestrovské běhy). Protože by této mytologické postavě bylo samotné jistě smutno, legendy mu stvořily partnerku v podobě dnes mnohem méně známé ženské verze této tradice. Tzv. Dona de les orelles (Ušatá žena) má tolik uší, kolik dnů zrovna chybí do konce roku. Je charakteristická tím, že ji lze zahlédnout pouze 30. prosince. Najít tak tuto podivnou dvojici během silvestrovského veselí nebude žádná legrace!

Home dels nassos (Foto: www.tarragonaturisme.cat)

4. 12. 2012

Francesc Rius i Taulet

Ve své historii měla již Barcelona mnoho starostů. Někteří město řídili jen pár měsíců, jiní zase mnoho let. Pár z nich se však do historie a především do tváře města zapsalo natolik, abychom se o nich zmínili i na tomto místě. Jedním z oněch nezapomenutelných nositelů titulu "Excel·lentíssim Senyor", jenž náleží právě barcelonskému starostovi, byl i Francesc Rius i Taulet.

Podobizna Riuse i Tauleta
(Foto: www.enciclopedia.cat)
Francesc de Paula Rius i Taulet (1833-1889) se narodil 22. ledna 1833 v Barceloně v poměrně zajištěné krejčovské rodině. Francesc však po převzetí řemesla příliš netoužil, a tak se dal na studia. Po vystudování práv se v období 1858 až 1868 věnoval advokacii, působil také na univerzitě coby odborný asistent. Později se však vrhl do politiky. A zde se po stupíncích vypracoval z radního až na samotného starostu. Nicméně nebyla to cesta jednoduchá. Španělsko (a tedy i Katalánsko) v té době procházelo poměrně bouřlivou revoluční dobou, chvíli bylo republikou, chvíli zase monarchií. Rius i Taulet byl sice spíše liberálem, avšak zároveň i zastáncem monarchie. Podle toho ostatně vypadá jeho kariéra v čele barcelonské radnice - ne v každé době totiž mohl být starostou.

Tím byl Rius i Taulet nakonec celkem čtyřikrát. (V tomto ohledu ho dokázal překonat už jen Joan Coll i Pujol, jenž byl starostou Barcelony dokonce pětkrát.) V prvních dvou obdobích (1872-1873 a 1874) šlo pouze o roční funkci, další dvě období (1881-1884 a 1885-1890) již mohl plně rozvinout svoji městskou koncepci Barcelony. Poměrně zvláštní je skutečnost, že podle všech dostupných pramenů zemřel již v září 1889, avšak oficiálně figuruje coby starosta Barcelony až do ledna 1890. Byl tak pravděpodobně jediným barcelonským starostou, který šéfoval i po své smrti... Co je ale nejdůležitější, Francesc Rius i Taulet byl jedním z mužů, za jejichž vlády doznala Barcelona velké proměny. To on se v 80. letech 19. století obklopil skupinou průmyslníků a podnikatelů a dokázal vdechnout život fascinujícímu projektu Světové výstavy 1888. Tato událost dostala Barcelonu na mapu světa a ukázala naplno komerční potenciál katalánské metropole. V moderních dějinách města jsou 3 události, které stojí za stvořením Barcelony takové, jakou ji známe dnes: Olympijské hry 1992, Světová výstava 1929 a právě Světová výstava 1888.

Konání této velké události znamenalo mnoho urbanistických změn, především pak vybudování výstavního areálu v prostoru dnešního Parc de la Ciutadella. Několik krásných pavilonů zde stojí dodnes a celému prostoru vévodí brána celého areálu - Arc del Triomf. To však nebylo ani zdaleka vše. Za vlády Riuse i Tauleta došlo k rozšíření Eixamplu (Gran Via de les Corts Catalanes, Plaça de Tetuan, Plaça de Letamendi), zbourali se zbytky barcelonských hradeb a světu se ukázala Passeig de Colom. Také se zrodil legendární a dnes již neexistující Gran Hotel Internacional, jenž byl postaven za rekordních 69 dní (!) a v němž se mohlo ubytovat až 2000 hostů. V Barceloně byly elektricky osvíceny první ulice a vypluly první Golondrinas. Zkrátka a dobře, Světová výstava 1888 byla pro Barcelonu nezapomenutelnou událostí, která navždy proměnila tvář města. K lepšímu.

Jen pár měsíců po skončení této velkolepé a úspěšné akce Francesc Rius i Taulet zemřel. Město si však bylo vědomo jeho odkazu a již roku 1901 byl slavnostně odhalen pomník na jeho počest. Najdete ho na dnešní Passeig de Lluís Companys přímo naproti vchodu do Parc de la Ciutadella. Je po něm také pojmenováno několik ulic po celém Katalánsku. Francesc Rius i Taulet byl jednoznačně jedním z nejdůležitějších starostů, které kdy Barcelona měla, o tom není nejmenších pochyb. Každých z těchto výjimečných mužů se většinou proslavil nějakým velikým projektem, v případě Riuse i Tauleta to byla právě Světová výstava 1888. Mimochodem, rozhodnutím dát se na studia možná porušil jednu rodinnou tradici, založil však novou - starostou Barcelony se v letech 1916-1917 stal i jeho syn Manuel Rius i Rius (1883 - 1971).

Po slavném starostovi bylo pojmenováno i hlavní náměstí ve čtvrti Gràcia,
od roku 2009 však opět nese historický název Plaça de la Vila de Gràcia...