27. 10. 2012

Desigual v Brně

Je tomu tak, přátelé! Exkluzivní katalánská značka Desigual již za chvíli přestane být exkluzivní...alespoň v České republice. Po otevření velkého obchodu v Praze na Václavském náměstí se Desigualu dočkala i moravská metropole. Brněnský Desigual najdete od října v Galerii Vaňkovka (www.galerievankovka.cz) a zavítat do něj můžete každý den v týdnu plus minus od 10.00 do 21.00. Pro více informací o tom, co vlastně ten Desigual je, klikněte sem: Desigual.

Brno tedy nyní čeká razantní nárůst desigualových slečen a paní v ulicích. A to i přes vysoké ceny! Jak je už zvykem, do našich končin se vždy doveze spíš jen zbytkovější zboží a ještě se napálí vyšší cena. Ne, že by byl ten brněnský (český) Desigual dražší než jeho kolegové na západ od nás, nicméně kdo jednou nakupoval ve Španělsku, pochopí onen rozdíl záhy. (A kdo zná kouzlo desigualovských outletů...no to ani není třeba komentovat). Tak či onak je hezké, že všechny brněnské a moravské obdivovatelky (a pár obdivovatelů možná?) této katalánské značky ji zas mají o něco blíž.

Letošní zima, která i do Brna zavítala právě dnes, tak bude ve znamení kabátků Desigual, jejichž výskyt nyní na jihu Moravy rapidně vzrostl. Stejně tak vzrostl počet velkých nákupních tašek, které se už dokonce vesele přeprodávají v internetových bazarech. Inu proč ne... Konec exkluzivity se pomalu blíží.



20. 10. 2012

Turó de la Rovira - nejkrásnější pohled na Barcelonu

Dnes se podíváme na další z tajuplných barcelonských míst. Kopec Turó de la Rovira (262 m.) je totiž tajuplný i pro řadu Barceloňanů. Přitom je to místo, odkud nejlépe uvidíte celou Barcelonu. Daleko od všeho hluku a uspěchanosti, daleko od turistů, daleko od civilizace...

Bylo to jednou na konci května, kdy jsem si jen tak vyrazil (pokolikáté již) do Parku Güell. Zvědavost mi však nedala a musel jsem vyzkoumat, kam až vedou ony tajemné schody, které se schovávají před zraky turistů u jednoho z vchodů do onoho Gaudího parku. A tak jsem se dostal až úplně nahoru nad Park Güell...(ne, tam ještě není nebe, ale jen takový malý špinavý plácek). Z něho však startuje klikatící se horská stezka, po níž dojdete až do Carmelu. Pořád se tedy nacházíme v Barceloně, to jen pro připomenutí :-) Na horskou stezku se tady napojují normální ošuntělé ulice chudších barcelonských čtvrtí. Zvolil jsem si tehdy carrer de Mühlberg. Pak už jen stačilo jít pořád dál a dál a včas se podívat nahoru. Turó de la Rovira. Kouzelný kout Barcelony.


Člověk má v sobě odnepaměti zakódováno objevování všeho možného. A tak nezbývalo než šplhat po strmé stráni plné pozůstatků malých domečků. Tady se totiž ještě před 30 lety rozkládal jeden z barcelonských slumů - čtvrť Los Cañones. Vůbec má toto místo bohatou a zároveň pohnutou historii. V dobách, kdy Římané založili osadu Barcino (dnešní Barcelona), tu přebývali jedni z posledních původních obyvatel poloostrova, Iberové. Na dlouhá staletí pak zůstal tento kopec nad Barcelonou zcela opuštěn. I přesto na svou věrnou sousedku nezapomněl a v dobách španělské občanské války (1936 - 1939) byl kopec Turó de la Rovira stanovištěm protiletecké baterie, která měla za úkol chránit katalánskou metropoli před italskými a německými bombardéry... To vše již smyla historie. Poválečné dění je však stále zcela patrné. Během následujících let se Barcelona stala útočištěm pro mnoho Španělů, kteří prchali před hladem převážně z Andalusie a Murcie. Právě tehdy v Barceloně mohutným tempem vznikaly slumy, celé čtvrtě domečků splácaných z toho, co bylo po ruce. Až do konce 80. let 20. století se tady bydlelo. Pohodlí prakticky nulové, ale ten výhled...

Ten kopeček má totiž jednu prostou centrickou výhodu. Je z něj vidět skutečně celá (!) Barcelona. Zatímco z Parku Güell, z Montjuïcu nebo ze Sagrady máte výhled omezen jen na určitá území, z Turó de la Rovira je vidět opravdu všechno, i ty čtvrtě, které jsou jinak právě za tímto kopcem schované. Například prominentní čtvrť Font d'en Fargues, která se rozkládá přímo pod kopcem, avšak z druhé strany, než je...obvyklé.

Mně osobně toto skryté místečko učarovalo od prvního momentu. I když jsou zbytky slumové čtvrti společně s opevněným vrcholkem kopce součásti expozice na volném prostranství MUHBA (Museu d'Història de Barcelona), stále ještě to tu moc lidí nezná. Mezi námi, není se čemu divit, protože to místo nebudí zrovna velkou důvěru, pokud se zde pohybujete sami nebo v pozdních večerních hodinách. Jako první totiž člověka napadne něco jako: "Tohle musí být parádní zašívárna pro všechny ty podivné existence, od feťáků přes děvky až po bezdomovce." Ale není to pravda. Mnohem spíš tu natrefíte na partičku místních studentíků na nějakém pěkném botellónu. V tom horším případě a spíše v denních hodinách zase na močící opilé britské erasmáky. Mnohem častěji tu však nenarazíte na nikoho. A v takovém případě se před vámi otevírá ten úžasný a ničím nerušený 360 stupňový rozhled na celou katalánskou metropoli. Kromě toho se můžete procházet po zbytcích dlaždiček, které kdysi byly něčím obývákem, koupelnou či ložnicí. Kolik lidí tu žilo svůj drsný přistěhovalecký život, na okraji společnosti, s jedinou útěchou dechberoucího výhledu? Kolik lidských osudů navždy tato kulisa poznamenala?

Turó de la Rovira + carrer Marià Lavèrnia


Právě díky tomu, že není vůbec snadné se sem dostat (na nějaké přímé autobusy z Plaça Catalunya nebo metro rychle zapomeňte!), si Turó de la Rovira zachovává svou tajuplnou a osamělou atmosféru i nadále. Perfektně ji navíc doplňuje sousední ulice carrer de Marià Lavèrnia, zapomenutá bohémská ulička. Nebo alespoň taková by měla být... kde jinde tvořit než na samé střeše Barcelony??? Tolik světla a klidu, jen zpěv ptáčků a takřka žádný smog. Prostě idylka v uspěchaném evropském velkoměstě. Tak pokud máte tu možnost, spěchejte tam, než se sláva onoho místa díky tomuto blogu rozkřikne! ;-)

Barcelona z Turó de la Rovira

13. 10. 2012

Gangnam Style po katalánsku

V souvislosti s blížícími se volbami do Katalánského parlamentu dojde v brzké době i k nastartování předvolebních kampaní. Už s předstihem se však do něčeho podobného pustil katalánský satirický pořad Polònia. Takže teď už máme i katalánskou mutaci hitu letošního léta GANGNAM STYLE...

7. 10. 2012

Casa Planells

Pod jménem Casa Planells se skrývá jedna z perel barcelonského modernisme. Historicky řekněme nepříliš nápadný dům, avšak architektonicky jeden z nejpodivnějších a nejvýraznějších domů. Vítejte na rohu ulic Diagonal a Sicilia...


Casa Planells je jednoznačně nepřehlédnutelný dům a to i přesto, že se nachází v docela monotónní zástavbě Eixamplu. Tento architektonický skvost byl postaven roku 1924 pro pana Evelí Planellse dle projektu významného katalánského architekta Josepa Marii Jujola. Jujol byl mimochodem jedním z architektů, kteří nejvíce ovlivnili dnešní Barcelonu. I když je vesměs znám především jako Gaudího "poskok", ve skutečnosti se za jeho jménem skrývá fascinující architektonický odkaz. A parádním důkazem toho je i výše zmiňovaný dům.

Už na první pohled zaujme svou zvláštní architekturou, která je sice řazena do období modernisme, nicméně řada architektů tak činí pouze pro lepší organizaci Jujolovy tvorby. Ve skutečnosti je Casa Planells obtížně zařaditelným originálem. Jujol začal na projektu pracovat počátkem 20. let minulého století a postupně uvažoval o třech koncepcích. Zvítězila ta poslední, která zároveň dokázala z malého pozemku vytěžit co nejvíce prostoru. Když se na stavbu podíváme z neodborného hlediska... je prostě divná. Není to pestrost a elegance Gaudího domů, o dekorace tady vůbec nejde. I přesto má Casa Planells určité kouzlo... něco, co člověka zaujme, co ho donutí zamyslet se nad možností bydlet v takovém domě. Já bych do toho tedy rozhodně šel. A nejsem sám. Slavný americký herec John Malkovich, jenž se zajímá o architekturu, při své návštěvě Barcelony prohlásil, že Casa Planells je tím nejkrásnějším domem na světě.

V současnosti jde o nájemní dům, není to tedy žádné muzeum, a Jujolovu architekturu tak lze obdivovat jen zvenčí. Jako každá stavba i Casa Planells pociťuje běžící roky a působení přírodních sil. Na jaře roku 2011 došlo k objevení různých trhlin ve zdech a dalších poškození samotné konstrukce domu, takže bylo třeba začít s urychlenou rekonstrukcí. Ta probíhala více než rok a třešinkou na dortu bylo i nanesení nové omítky, jež respektuje tu původní z roku 1924. Casa Planells v novém kabátu je k shlédnutí na videu výše. Pokud jste fanoušky architektury a španělštiny zároveň, spoustu zajímavých a vskutku vyčerpávajících informací o Casa Planells se dozvíte v tomto odkazu a jak to vypadá uvnitř, to najdete zase zde!
Casa Planells (1924)

6. 10. 2012

Polacos vs. Xarnegos

V souvislosti se současným bouřlivějším obdobím v katalánsko-španělských vztazích se dnes podíváme na dva zajímavé katalánské výrazy, které právě kvůli nynějšímu vyhrocenému vztahu Katalánsko - Španělsko nabírají na aktuálnosti. Ne že by šlo o nějakou překotnou novinku ani o často používané výrazy. Ale docela dobře se s nimi můžete na Pyrenejském poloostrově setkat, tak proč se neinformovat...

XARNEGO
Xarnego je slovíčko, které přeci jen má za sebou pár staletí. Díky tomu se jeho význam v průběhu let měnil. Pochází ze španělského lucharniego, což znamená něco jako "uzpůsobený k lovu v noci". Nejprve tedy slovíčko xarnego označovalo chrta, v 16. století však kvůli velké francouzské imigraci do Katalánska dostalo slůvko význam "potomek smíšeného páru Katalánec/Francouz". 
Skutečným hitem se však stalo až během 60. let minulého století. Tehdy Katalánsko zaplavila vlna imigrantů z chudších částí poloostrova (hlavně z Andalucie, Extremadury a Murcie), kteří prchali před hladem. V té době se slovo xarnego začalo používat jako hanlivé označení těchto přistěhovalců, kteří se příliš neadaptovali zejména z hlediska jazykového. Negativní konotace přetrvaly i po konci frankismu, i když na slůvko se rozhodně nezapomnělo. Jeho "slávu" šířil například barcelonský spisovatel Juan Marsé - typickým hrdinou jeho románů je právě xarnego (např. v dílech: Últimas tardes con Teresa, El amante bilingüe, La oscura historia de la prima Montse). Svým způsobem typickou osobností, kterou Katalánci označují jako xarnego je i bývalý katalánský prezident José Montilla, který pochází z Andalusie.

Je také zajímavé, že toto hanlivé označení se používá výsostně pro osoby spojené s imigrací z jiných koutů Španělska. V žádném případě se nepoužívá k označení imigrantů pocházejících z jiných států.

POLACO
Polaco je zase naopak hanlivé označení Katalánců ze strany Španělů. Ačkoliv dnes je již bráno s velkou nadsázkou, dříve bylo poměrně nepěknou urážkou. Historie tohoto výrazu přitom není nikterak dlouhá - poprvé se termín polaco začal používat v průběhu 20. století v období frankismu. Existuje několik teorií o tom, jak takové označení vzniklo, žádná však není stoprocentně přesvědčivá. Vlastně už to ani není tak zvláštní, ale i v případě vzniku tohoto označení existují teorie katalánské a španělské! Zmíníme tedy spíše verzi španělskou, protože koneckonců kdo jiný než Španělé sami by měl lépe vědět, proč se Kataláncům říká polacos. Pravděpodobně jde o to, že jednak svou řečí, tak svými myšlenkami na nezávislost a neschopností a především neochotou identifikovat se se Španělskem si Katalánci tuto přezdívku zasloužili - chtěli se tolik odlišovat a odcizit se Španělsku, až se jim začalo říkat "Poláci". Katalánsko samotné je pak označováno jako "Polonia" (Polsko).

Tak to jen tak lehce zmateně na vysvětlenou, kdybyste se s těmito pojmy setkali a nevěděli si s nimi rady! Mimochodem, jak již bylo řečeno, v Katalánsku se dnes na označení polacos hledí s velkým nadhledem. Sami Katalánci vysílají na své veřejnoprávní televizi TV3 politickou satiru, která se pyšní právě daným označením "Polònia".