28. 4. 2012

Gràcies, Pep!

Máme za sebou jeden z nejpodivnějších týdnů v historii FC Barcelona. Prohra v domácím El Clásico, která bolela o to víc, že tentokrát nešlo nic svést na prasáctví Pepeho, Ramose či Marcela. Odvěký rival Real Madrid zkrátka vyhrát zaslouženě, jelikož předvedl lepší výkon. Během tří dnů Barça přišla i o Ligu mistrů po remíze 2:2 taktéž na Camp Nou, tentokrát po mnohem lepším výkonu, který však po zbytečném gólu do šatny a Messiho zahozené penaltě vygradoval v zoufalou bezmoc před soupeřovou šestnáctkou. I přesto se však ten večer na Camp Nou stalo něco neočekávaného - ta neuvěřitelná vlna podpory ze strany culés... Během tří dnů prakticky skončila sezona, ale fanoušci i přesto hráčům děkovali, byli na ně hrdí a bylo jim zcela jedno, že to tentokrát nevyšlo. Toto je totiž "espíritu del Pep".

A ten barcelonské fanoušky šokoval do třetice. Ačkoliv sám říkal, že se rozhodl již na počátku sezony, nikdo z hráčů ani fanoušků by si ještě před týdnem nedokázal představit reálnost odchodu Pepa Guardioly. Již od čtvrtečního odpoledne však bylo jasno, že páteční tisková konference nepřinese Barceloně mnoho radosti. Pep Guardiola, nejlepší trenér, kterého zatím kdy FC Barcelona měla, končí.

Za ty čtyři roky toho udělal pro Barcelonu jako jen málokdo. Dokázal sestavit jeden z nejúžasnějších týmů historie a učinit každý zápas pro fanoušky jedinečným. Dokázal si získat srdce snad všech fanoušků Barçy a znovu je naučil být na svůj tým patřičně hrdý. Já osobně jsem se o fotbal nikdy až tak moc nezajímal. Ve srovnání s hokejem byl totiž dost nudný! 90 minut pořád jen sem a tam, gól padne sotva jeden nebo dva... Ale když už jsem se tak najednou tehdy v roce 2008 opět dostal do milované Barcelony a každičkou minutou vstřebával její kulturu, historii a život, návštěva zápasu FC Barcelona musela být samozřejmostí. A tak jsem poprvé v životě šel na fotbal. Byl to snad druhý zápas Guardioly coby trenéra a já se tísnil až úplně nahoře na sedadlech, na něž snad ani nelze dohlédnout z hrací plochy. Ale byl to neuvěřitelný zážitek. Během 90 minut jsem se naučil barcelonskou hymnu a spolu s dalšími desetitisíci zažíval euforii vítězství v nastaveném čase. Jsem Pepova generace, předchozí dekády FC Barcelona jsem nijak zvlášť neprožíval, takže nemůžu dobře srovnávat, ale vzhledem k tomu, co říkají ti, kteří srovnávat mohou, byl jsem tehdy u zrodu té nejlepší Barçy v historii.

Pep si všechny získal již během první sezony. Vyhrát všechny tři důležité trofeje a potupit Real na jejich vlastním hřišti výsledkem 2-6 pro Barçu... od trenéra nováčka hodně slušný výkon, ne?
Ale "Pep team" pokračoval a s příchodem Josého Mourinha do Realu získávalo El Clásico čím dál větší náboj - Barça v nich reprezentovala svůj úžasný útočný fotbal, zatímco Mourinhův Madrid vynikal antifotbalovými defenzivními praktikami a mnohdy brutálními fauly. V listopadu 2010 slavná "manita", Mourinho ve své premiéře na lavičce merengues dostal příděl 5-0. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Fantastický konec sezony 2010/2011 se nesl ve znamení 4 vzájemných zápasů! Čtyřikrát El Clásico a neskutečné oslavy až do ranních hodin na Ramblas a Plaça Catalunya. Copa del Rey se sice odporoučela do rukou nešikovných madridistů, kteří ji pak nechali rozjezdit autobusem, nicméně dvojzápas v Lize mistrů a hodně emotivní vyřazení Realu dovedlo Barcelonu k druhému titulu Champions League během tří let! Na Canaletes se slavilo jako ještě nikdy, Plaça Catalunya byla plná culés a všude zněly dnes již klasické pokřiky:

"¡Madrid, cabrón, saluda al campeón!"
"Madrid se quemaaaaaaaa, se quema Madriiiid."
"Olele, olala, ser del Barça es el millor que hi ha."
"¡Ese portugués, hijo puta es!"

Ach, tak krásné časy to byly... Všechny ty krásné oslavy v centru Barcelony, v barech Eixamplu nebo jen doma u televize. Všechny ty nervy, vykřičené hlasivky, okousané nehty a srdeční zástavy. Za to vše můžeme děkovat především jednomu člověku. A tím je Pep Guardiola. On byl tím, kdo vytvořil tuhle Barçu a kdo nám přinesl tolik nezapomenutelných okamžiků, na které budeme do konce života s láskou vzpomínat. Ta etapa je teď u konce. Pep zaslouženě odchází, přeci jen si nešlo nevšimnout, jak moc ho ty čtyři roky proměnily. Už nikdy neuvidíme stejnou Barçu, ale můžeme se těšit z toho, že jsme byli její součástí a že jednou za mnoho let na ni budeme pamětnicky vzpomínat.

Gràcies, Pep!

Ať se daří Titu Vilanovovi, je dobře, že tým v nové sezoně povede právě on a ne žádný "koupený" cizí trenér. A třeba jednou... za pár let, až Pep znovuobjeví ztracenou radost z trénování, třeba zažijeme "Pep team II"...

Žádné komentáře:

Okomentovat